21 prosince 2018

Podivný Cyril Metod

Cyril Metod (narozen 5.7. na Cyrila a Metoděje) si z těchto věrozvěstů udělal umělecký pseudonym. "Prosím, Metod", řekl suše, když mu zapípal mobil. 
"Dagmar Nikolová, přeji dobrý den, já jsem redaktorkou časopisu Váš Víkend a chtěla bych..."
CM: "Promiňte, milá slečno Dagmare, že vás přerušuji, ale s vaším časopisem jsem už měl tu čest, asi před měsícem. Byl u mne jakýsi divný pán, tuším Houžvička - nebo tak nějak".
DN: (smích) "Asi myslíte pana Halušku..." 
CM: "Áno, máte pravdu, Haluška Oldřich, ale víte, slečno, že náš rozhovor nedopadl vůbec dobře, spíše naopak?" 
DN: "Můžete mi říct, pane Metode, proč nedopadl ten rozhovor dobře?" 
CM: "Ano, musel jsem ho, chtě-nechtě trochu vyhodit, protože byl drzý a jeho první otázka zněla: Co mám proti ženám a jsem-li celoživotní panic - nebo snad dokonce homosexuál?" 
DN: "Já vás chápu a nedivím se vám, ale pokud byste akceptoval moji návštěvu, slibuji vám předem, že nebudu a zásadně ani nemám ve zvyku, být drzá!" 
CM: "Samozřejmě, to vítám, už jen proto, abych dokázal i tomu vašemu Houžvičkovi, že nemám a v životě jsem neměl nic proti ženám. Zvu vás ke mně uctivě na kdykoliv se vám to hodí!" 

A tak se dohodli, že redaktorka přijde do budoáru povídkáře Metoda dne 8. června tohoto roku ve 14:48 hod. Přesný čas, jakoby u odjezdu vlaku, prý nevyjadřuje nějaké debilní puntičkářství hostitele, ale snadnější zapamatovatelnost data i času: 8 + 6 = 14  a  8 x 6 = 48.  Dagmar zmáčkla Cyrilův zvonek u dveří na vteřinu přesně a v témže okamžiku se dveře otevřely. Oba propukli v dětsky radostný smích, jak se jim to na vteřinu přesně povedlo!
První promluvila Dagmar: "Já jsem ta nepříjemně vlezlá reportérka Nikolová." 
"Těší mě, já mám radost, že jsem oba stejně švihlí, na přesný čas, jinak Cyril Metod - jméno mé." 

 Když ji uvedl do obýváku, k němuž jí Cyril vysvětlil, že asi před sto lety, když se do tohoto zašlého bytu nastěhoval, tak nechal pomocí takzvaných stavebních odborníků zbourat všechny zbytečné příčky, čímž vznikl tento obrovský obývák, který mu slouží za kuchyň, pokoj, pracovnu i ateliér, takže pouze ložnice a koupelna jsou jako menší místnosti extra. Posadili se do rohového gauče s konferenčním stolem, na němž byl prostřen tea-for-two servis s různými druhy zákusků a láhev koňaku Remy–Martin se sklenkami. 
"Vidím, že si opravdu nežijete špatně, pane Cyrile," poznamenala Dagmar, máte krásný budoár, jediné co by se zde dalo kritizovat jsou chybějící květiny, ale to je typicky pánská zapomětlivost..." 
Cyril se usmál: "Ano tušil jsem správně, Dagmare, že to řeknete", načež vstal a vyndal vázu s růžemi Bacarra z příborníku a postavil ji doprostřed stolu. 
"Pane Cyrile Metode, vedete 1:0, ale já jsem si pro vás také připravila překvapení" a vyndala ze své kabelky malou knížečku s tuctem jeho povídek, kterou on nikdy nevydal a tudíž ani neviděl. 
"Ukažte, to neznám, to není možné, kde jste to vzala?" Cyril byl šokován. 
"No, řeknu vám, že to byl šílený fofr, musela jsem přes dobré kamarády v našem vydavatelství tento výtisk vašich 12 blogů nechat udělat se vším všudy za 3 dny!" 
"To je gól, gratuluji, 1:1, to se musí zapít, drahá Dagmare!" 

Dagmar se po přípitku zvláštně usmála a zeptala se: "Myslím si, že bych teď mohla navrhnout tykání, pokud to nepovažujete za drzost." A protože Cyril souhlasil, pokračovala otázkou: "Cyrile, proč mi říkáš Dagmare, jako kdybych bych byla mužem? Ale nic proti tomu nemám, je to originální!" 
"Originál to není, tak kdysi říkal můj pan ředitel své sekretářce" vysvětlil Cyril, "no a mně se to tak líbilo, že jsem to převzal a všem Dagmarám říkám Dagmare."
"A víš ještě kolik těch Dagmar bylo?"
"Ano, to vím! Ty jsi první skutečná, ty ostatní jsou pouze fiktivními postavami v mých povídkách.  Teď mi ale prosím tě vyprávěj, jak's to tak bleskově sfoukla s touhle knížkou?"

Výmluvná Dagmar začala vyprávět, jak už před měsícem, když jí kolega Petr Haluška vylíčil svůj neúspěch s tím nerudným Cyrilem Metodem a ona si pak doma začala listovat v jeho článcích na blogu zjistila, že ten autor není vůbec typem nějakého hrubce nebo náfuky a začetla se v dalších dnech do jeho cirka 300 blogů. Vybrala si a stáhla celkem tucet článků, které se jí nejvíce líbily z čehož šest byly povídky a šest memoáry.
Potom jsem si řekla, že už je na čase si s autorem promluvit a všechno mu říct. Když pak v telefonním rozhovoru s panem Cyrilem Metodem jsem usoudila, že ten člověk je docela normální pohodář, rozhodla jsem se s ním sejít a darovat mu vytištěnou knížku jeho vlastních blogů.
Cyril poslouchal a nechtěl věřit svým uším, že ty jeho blogy se té redaktorce tak líbí: "Koho by napadlo darovat Boženě Němcové Babičku? Já si totiž myslím, zcela otevřeně, že vzhledem k mým šedinám píši prostě moc staromódně pro dnešní mladou generaci, ke které ty také patříš." 
"Promiň, Cyrile, ale to je nesmysl co říkáš, to by se nemohl číst Mark Twain či Agatha Christie? Já si naopak myslím, že literatura, pokud je dobrá, na rozdíl od lidí vůbec nestárne!" 

A tak najednou vzniklo to tzv. kamarádské přátelství mezi Cyrilem a Dagmarou. S ohledem na věkový rozdíl 23 let se oba dva ostýchali vyjádřit své city až do onoho 5. července, kdy společně oslavovali obojí, jak Cyrilovy narozeniny, tak i jeho současné jmeniny. Cyril pronesl jen tak z voleje narozeninovo-jmeninovou řeč těmito slovy: "Já jsem šťasten, že slavíme právě spolu a jen my sami dva, mé padesáté narozeniny. Ty to přece musíš cítit, Dagmare, že tě mám docela hodně -  moc rád"...
Ona mu skočila do řeči: "A já tě dnes konečně přesvědčím, že nejsem TEN Dagmar", a jedním škubnutím si rozepnula dekolt na prsou... A dál už se už jen hvízdá...   (Ten fakt, že Dagmar měla krásné ruce je, samozřejmost...)

20 prosince 2018

Navždy ztracené údolí Želivky.

Psal se rok 1962. Údolí malé říčky Želivky bylo čarokrásné, no prostě romantika jak cukr v krystalické formě. Mně a Evě se to čirou náhodou samo nabídlo strávit tam dovolenou, jen tak v přírodě pod stanem. Dnes už je to, kvůli přehradě, všechno pod vodou včetně vesniček a kostelíčků, ale já jsem moc rád, že si to pamatuji ještě tak, jak to bylo tenkrát romantické.
V té době jsme se znali s Evou z hor na lyžích, skoro půl roku. Jednou jsem ji seznámil s mým kamarádem Jardou a jeho ženou Bobinou. Při debatě u kafe vzpomněl Jarda na své trampování přírodním rájem v údolí Želivky a barvitě líčil jak je to tam nádherné. Eva se okamžitě vložila do diskuze a navrhla mi, že když je tam tak krásně, tak bychom si tam mohli udělat dovolenou pod stanem. Byl jsem s tím okamžitě srozuměn, viděl jsem však problém, že nemám stan.
„To nevadí“, řekla Eva, „já vím kde je půjčujou i se spacíma pytlema jen za čtyři stovky pro dvě osoby."
„A já mám ještě ten bráchův stan i se spacákama uloženej ve sklepě“, dodal Jarda.
„Takže to bysme tam mohli jet na to trempování všichni čtyři společně“, vymyslela Bobina, „vy si to půjčíte, my už to máme, takže ideál, to může bejt romantická dovolená skoro úplně zadarmo! Vohýnek a vopíkání buřtů! Tomu zase já říkám romantika!“

A tak vznikla dohoda, že pojedeme na dovolenou v této ligové sestavě. V další rozpravě vyšlo najevo, že Jardův stan je jehlan bez podlážky a spacáky jsou typu „kukla“. Eva se ukázala jako zkušená trampka a radila jim, aby si radši stan i spacáky také vypůjčili, že ty půjčené stany jsou o moc lepší, jsou s podlážkou a nepromokavé. Bobina to zamítla s tím, že věci z půjčovny mohou být špinavé a bůhví kdo v tom spal, a že si radši za ty peníze, koupí nové plavky. Problém dopravy na místo se dohodl tak, že oni pojedou na motorce, Jarda má Jawu, a my odjedeme vlakem do Žďáru nad Sázavou. Tam nás Jarda, přesně v tolik a tolik vyzvedne a kyvadlovým systémem, odvozí na to místo. Prý je to od nádraží jen sotva deset kilometrů.


Když jsme v plné polní, v den „D“, s Evou vystoupili z vlaku, nebylo na nádraží ve Žďáru ani jediného živého tvora. Usedli jsme na lavici a začali dumat, co teď? Asi za půl hodiny přifrčel Jarda na motorce, jen tak na lehko a bez Bobiny. Vysvětlil, že tam, kam měl namířeno je pionýrský tábor, takže Bobina našla o kus dál jiné místo z doslechu dětského vřískání. Nejprve tam teď odvezu Evu, lady first, a potom se vrátím pro tebe, Míro, dej si zatín pohov...
Když jsem pak byl konečně dovezen na místo určení, naskytl se mi nezapomenutelný obrázek dvou tak rozdílných žen. Jedna jménem Eva a druhá nahá jako Eva  (z ráje).


Blondýna Bobina, ležela ležérně na modré dece, kouřila cigaretu z velmi dlouhé špičky a opalovala se. Nahoře neměla nic a spodní díl plavek vypadal jako ušitý z Jardovy kravaty. Koukám kde je moje brunetka Eva a vidím, že se hrabe od řeky s velkým balvanem v náručí.
Když přišla k nám, pustila ten šutr na zem a zahlásila co vojenský ordonanc: „Poslušně hlásím, že jsem objevila  pramen pitné vody a zde, prosím, ji mohou vaše Výsosti též
ochutnat“ a nabídla nám bandasku plnou vody. 
„Výborně,  Evi a ten šutr použijeme na stavbu ohniště, ale najdeme k němu ještě další balvany, ovšem toto provede výhradně jen mužská část jednotky, aby si dámy nepoškodily tak krásně nalakované nehýtky!"  Eva jen suše dodala: "Sloužím lidu!"

„A kdy bude večeře?“, ozvala se Bobina,  „Já mám už hlad!“
„Nejdříve postavíme ohniště a rozděláme oheň, pak uvařím buřt-guláš“, řekla Eva, coby odborná kuchařka.
Načež jsme s Jardou přinesli ještě pár kamenů, zatímco Eva ochotně štípala dříví mojí zálesáckou sekyrkou. Podíval jsem se zle na Bobinu, jestli jí nenapadne aspoň něčím přispět ke společnému dílu. „Ty‘s, eště neviděl nahou ženu, že tak čumíš?“, řekla mi, když si všimla mého pohledu. Zakroutil jsem jen hlavou. „Vy chlapi jste všichni stejný, to u nás v práci jeden soudruh se schválně přeříkává a místo paní Kozáková mi říká soudružko kozatá!“ Copak zato můžu, že jsem tak vyvinutá?“
„Já jdu teď postavit stan“, řekl jsem Evě, „a ty se prosím tě pusť do toho guláše ať tady nevymřeme hlady.“ Jarda se taky odebral stavět stan a půjčil si ode mne sekyrku. „Né, abys mi ji ztupil, Jardo, neměl bych se čím holit!“, upozornil jsem ho...
Stan jsem měl v několika minutách postaven a ještě jsem pomohl Jardovi, když jsem viděl, že mu to jeho dílo už dvakrát spadlo na hlavu. Pak se ozvalo cinkání na ešus, že už je buřt-guláš hotov. Nám všem to chutnalo, jen Bobina prohlásila, že si radši opeče buřta přímo na ohýnku: „Kozák, to je na tobě, uřízni mi někde klacík na opékání buřtů!“ K tomu dlužno dodat, že jí několikrát buřt spadl do ohně tím, že se ten suchý klacík vždycky po minutě přepálil.
Po večeři jsme všichni dostali žízeň a tak jsme vypili všechnu vodu co prve přinesla Eva. Při té příležitosti jsme se dohodli, že v sudé dny se budou oni starat o donos pitné vody z pramene a v liché dny my. Pramen měl tu nevýhodu, že byl na druhé straně říčky, tu bylo nutno přebrodit a neukopnout si palec o balvany na dně. Když jsme pak šli spát, litovala Eva, že tu nemáme kytaru. Byl krásný teplý večer a romantika byla, až na tu chybějící hudbu, skoro dokonalá...

Nové ráno začalo kvílením Bobiny, sedící před stanem s hlavou v dlaních: „To je peklo, já mám takový bolesti v hlavě, v tý blbý kukle se nedá spát, je v ní šílený vedro a bez kukly je šílená zima! Ta zem je taky hrbolatá, a to tlačí, jsem určitě samá modřina! To se tady nedá vydržet, Kozák,  jedeme domů, nebo se tu zblázním!.. A jak se spalo vám?“, zakňourala.
„Nám se spalo báječně, viď Mirku“, odpověděla s úsměvem Eva.
„To víš, Bobino“, ozval jsem se, „my jsme ještě v období zamilovanosti, kdy tvrdá mez netlačí, kdežto vy jste ženáči a to je rozdíl! Ale musím přiznat, že jsme si dali tu jednu deku pod sebe a tou druhou se přikryli a spinkali jako ve vatě, kde neničí tě jehličí a kam vítr nefičí!“
Po dlouhém handrkování, zdali odjet nebo zůstat, zeptala se mě Bobina: „Hele, Míro, co bys řek‘ tomu, že bysme na tu dnešní noc si přehodili stany, abych věděla, jestli by se mi v tom vašem stanu spalo líp. Chtěl jsem zachránit klid a mír na dovolené a tak jsem sice nerad , ale souhlasil...


Příštího dne halasně zpívající Bobina seděla hned ráno před naším stanem a libovala si, jak se jí v něm libě spalo.  Říkala, že je to opravdu nebe a dudy a že ten Jardův nemožnej, blbej stan i ty kukly vyhodí do popelnice. No, a potom jsme se s oběma Kozáky vůbec neviděli, byli jsme v lese sbírat hřiby-kozáky 
a protože jsem měl sebou udici, uřízl jsem si prut a zkusil to nadhodit na kus těsta. A medle, nějaký kapřík-sebevrah se rychle našel a chytil se sám, zatímco my s Evou jsme se namísto hlídání udice a splávku, věnovali jen sami sobě.  K večeři tedy byla rybka na houbách a rajčatech s brambory. Když zase po večeři všichni dostali žízeň, zjistilo se, že Jarda zapomněl nanosit vodu. Bobina zuřila, že má žízeň a Jarda ji nabízel vodu ze sklenice okurek, že prý teď po tmě se tam už nedá jít. Když to Bobinino žíznivé kvílení nebralo konce, vzal jsem bandasku, Eva baterku a šli jsme pro vodu zase my. Cestou jsem musel uklidňovat Evu, které docházela trpělivost, že jim tu děláme poskoky a tak jsem jí slíbil, že jestli to zítra neskončí, tak je pošlu někam do tmy oba.
Třetí noc byla zase strašná, Bobina zcela smyslů zbavená, brečela jak plačka na funuse, že se to nedá vydržet a přišla s nápadem, abychom si střídali stany ob den, jen tak se to tady dá přežít. Co je moc – to je příliš! Eva se na mně zpytavě podívala a já spustil: „Takže Bobino, žádná další výměna stanů nebude a když se ti to nelíbí, tak si trhni nohou! To je vaše blbost, že jste si nevzali stan z půjčovny, jako my. Howgh, domluvil jsem!“ Načež jsme se s Evou sebrali a odešli na celý den courat po krajině a pak se stavili na statku pro tříkilový pecen voňavého chleba a taky nějaká vajíčka...
Když jsme se vrátili odpoledne do našeho tábora, byli Kozákovi pryč a my jsme si konečně oddychli. Zůstal nám, dle Evy, jediný problém, jak se odtud dostaneme až se budeme chtít vrátit do civilizace, motorky nemaje?
„Na to máme ještě deset dní času, Evi, až půjdeme příště k tomu sedlákovi něco nakoupit, tak se ho zeptáme na cestu do Žďáru. A skutečně, ten bodrý muž šel s námi kus, aby nám ukázal pěšinku přes les k autobusové zastávce a my s radostí zjistili, že tady ještě žijí dobří, přátelští lidé. Teprve teď, když jsme tu byli sami a měli deset dní času na nicnedělání, jsme si uvědomili, jaká je to krása žít přírodně.
Tento výlet do údolí Želivky nás nadchl a přesvědčil, že pravým důvodem lidské nespokojenosti jsou lidé sami. Sedávali jsme každý večer u ohně.  Nad hlavou na černém, sametovém nebi s hvězdami, jaké v Praze už vidět nejsou, byl svět určitě krásnější. A toto mi připomnělo jeden verš ze staré trampské písně: ...a tam žili spolu pod jedním wigwamem, tak jako kdys v ráji Eva s Adamem... Akorát, že já nejsem Adam.

http://www.youtube.com/watch?v=bWndm9OykAE

05 prosince 2018

Seznámení skrze brýle

Za pubertálně mlada jsem často srovnával svůj všední život s filmovými příběhy, které se mi líbily a které bych rád prožíval sám. Bohužel však ty šťastné náhody, které mě tak fascinovaly, potkávaly vždy jen ony herce na plátně, ale nikoliv mne.
Když jsem jel někam vlakem, vybavila se mi už předem scénka z filmu, v níž sedí mladý muž sám v kupé, když vtom přistoupí krásná mladá žena s těžkým kufrem a on rytířsky vyskočí a vhodí její loďák, jako by to bylo pírko, do odkládací sítě. Brzy nato se do sebe zamilují a skončí to happyendem.
To se mi však bohužel nikdy nepřihodilo. Naopak, do mého kupé přistupovali vždycky jen tabákem načichlí dědkové, buclaté selky a hlučné rodiny s uřvanými dětmi. 
Až jednou, když jsem se odpoledne vracel ze služební cesty zpět do Prahy, jsem měl štěstí. Spatřil jsem v jednom kupé sedět u okna samotnou ženu v brýlích, čtoucí si v malé knížečce, patrně básně. To bylo terno! „Dobrý den, slečno, bylo by tady pro mne jedno místo volné?“, zeptal jsem se naprosto zbytečně.

„Ano“, špitla tiše, pokývala hlavou a četla si dál.
Věděl jsem, že musím nějakým způsobem navázat konverzaci dřív než přistoupí další lidé, kteří by pochopitelně byli pro mne rušivým elementem.
„Jedete až do Prahy, slečno?“ nenapadlo mě nic chytřejšího.
„Ano“, špitla opět a pokračovala v četbě. Vtom vstoupila do kupé hubená vysoká žena, vzhledu přísné jeptišky, posadila se vedle dívky a jak se mi jevilo, byla to asi její matka nebo teta, vracející se z toalety, provázena odérem laciné kolínské.

„Tak a je to zase v pytli“, pomyslel jsem si a v duchu a proklel celý svět, neboť dívka splňovala všechna má kritéria krásné ženy. Měla nádherné vlasy a výrazné oči, kterým dokonce slušely i její nevšední brýle. Měla plné rty ledvinkového tvaru. Hladká čistá pleť, i vyzývavé poprsí, oblá kolínka a štíhlá lýtka se absolutně nedala přehlédnout. Když jsem si pak všiml při obracení stránek, že i její ruce jsou perfektně pěstěné, byl jsem prostě v transu. Horečně jsem přemýšlel, jak to udělat, abychom se seznámili. Vlak ujížděl, čas pracoval proti mně, a mě furt nic nenapadalo. Matka poklimbávala a dcera si stále četla. Asi po půl hodině pošeptala matka dceři cosi do ucha a jala se hrabat v kabelce. Vytáhla nějaké léky a řekla: „Kláro, já si dojdu do jídelního vozu zapít tabletky, tak to tady pohlídej“, a vrhla na mne přímo zničující pohled...

„Ano, teto“, řekla dívka opět úsporně a kývla hlavou. Napadlo mně: „Kocajdank, že ta bába není její matkou, to by totiž byla tchýně k pohledání!“ Analyzoval jsem své poznatky o dívce: „Jmenuje se Klára, je nádherná a bydlí v Praze. Právě mám možná jedinou šanci, v příštích pár minutách, nežli se ta bába vrátí, získat na Klárku aspoň  jakýkoliv kontakt.“  
„Slečno, promiňte, mohu se vás něco zeptat?“ řekl jsem, sotva za bábou cvakly dveře.
„Ano“, řekla opět stručně a chtěla pokračovat v četbě, jenže pak se to stalo. Pro mne šťastná náhoda znemožnila její další čtení. Když si totiž chtěla poupravit brýle, vypadl jí do klína malý šroubeček a po něm i pravé sklíčko. Dívka zůstala trochu bezradně hledět na toto "neštěstí" a já místo siláckého zvedání kufru se nabídl tuto malou závadu snadno a  rychle odstranit.
„Podívejte se, slečno, to sklíčko dáme takhle do žlábku v rámečku a zde tímto maličkým šroubkem obě půlky rámečku opět spojíme, ale jelikož nemám u sebe patřičný šroubováček, podržím to takhle u sebe a vy, vaším nehýtkem, se pokuste jej nějak zašroubovat. Vidíte tady ten šlic, do toho strčíte Váš nehtík, nejvhodnější bude asi ten na ukazováčku, tak a teď točte. Ne tak, prosím, na druhou stranu“, brebtal jsem jak o závod, doufaje, že se i ona rozhovoří. Mlčenlivá dívka mě vzorně poslechla, dobrá věc se podařila a ona konečně řekla první větu rozvitou: „Vy moc laskávy, ja djekuji vam…“ Pochopil jsem, že to je cizinka, ale ani mrknutím jsem nedal najevo, že jsem to postřehl, nehledě na to, že se mi líbila ještě víc. 

„Tak a teď vám ty vaše krásné brýle opatrně nasadím.“ Vyslovoval jsem vše pomalu a zřetelně, aby mi ona dobře rozuměla. Právě jsem se jí chtěl zeptat na adresu, když se opět objevila její úděsně strašná stíhačka, která ještě skrze sklo dveří zahlédla zakončení té naší opravářské spolupráce na jejích brýlích.
Dveře se rozlítly: „Co se to tu děje, 
Kláro?“
„Nyc teto, ten pan mi moje bryle reparoval“, vysvětlila ta dívka hrdě. Vyskočil jsem jak zajíček z jamky a představil se oběma ženám. „Zbytečně se namáháte, mladý muži, my se zásadně s nikým cizím neseznamujeme, ani ve vlaku, ani na ulici, ani jinde!“ Řezavý hlas té obstarožní matróny zněl suše jako práskání bičem.
„Tak to neržikej, teto! Ja tomu panovi moc djekuju!“
„Promiňte, nechtěl jsem se vnucovat“, řekl jsem k té fuchtli rychle.
Teta mě zcela zaignorovala a obrátila se ke Kláře: „Ty nevíš co se sluší a patří!  Brýle dáme do opravy optikovi a ten je spraví  odborně!"
Začal jsem chápat, proč je Klárka taková málomluvná. Češtině sice pasivně rozumí, ale aktivně ji moc neovládá a asi se též ostýchá. Zato tetinka má vyřídilku. Dále jsem si vydedukoval, že Klárka asi žila od dětství v Dánsku, na kufru jsem zahlédl nálepku  města 
Kopenhagen. 
Vlak vjel do stanice a naše kupé se zaplnilo do posledního místečka. Věděl jsem hned, že teď už se mi nenaskytne příležitost promluvit s Klárkou, ale svůj boj s nepřízní osudu jsem nevzdával. Vymyslel jsem si plán, co udělám v Praze. 

Na Hlavním nádraží v Praze jsem za nimi kráčel mezi ostatními cestujícími v odstupu několika kroků tak, abych je neztratil z očí. Můj detektivní plán se však totálně zhroutil. Stalo se něco, co mě vůbec ve snu nenapadlo, totiž, že ty dvě ženy nebydlí v Praze, ale jenom zde přestupují na jiný rychlík do Olomouce!
Zůstal jsem zamyšleně stát: „Mám za nimi nastoupit do vlaku a mám jet bůhví kam do neznáma a bez jízdenky? Co řeknu v práci? Ne, to nejde, budu rozumný a vzdám to. Vždyť je to šílenství. Jenže takhle krásnou dívku už nikdy v životě nepotkám. Takto blbě to ve filmu nikdy nedopadlo!“ Stál jsem tu jako Hamlet – tragéd nerozhodnosti.

Vtom se otevřelo jedno okno a v něm se objevila Klárka, která patrně pozorovala mé váhání. Neřekla nic. Držela si jen prst na rtech, načež vyhodila svou malou knížečku básní z okna ven. Nato se ozvalo zapískání, okno se zavřelo a vlak se začal pozvolna rozjíždět. Vrhl jsem se takřka šipkou po knížce, ve které nebyly básničky, jak jsem si myslel, ale byl to slovník dánsko-český a na vnitřní straně desky stálo připsáno tužkou na obočí:  Clara Olsen, Olomoc, Dvorakova 14. 

V příštích dnech jsem měl hlavu plnou otazníků. Co dělá ta Dánka v Olomouci? Je tu jen na dovolené, nebo zde zůstane trvale? Je vdaná? Asi ne. O čem bych jí měl psát? Jaký důvod mám uvést v dopise? Vyprávěl jsem tuto epizodu svému kamarádovi Vlastíkovi a požádal ho o radu, jak bych měl zdůvodnit své psaníčko: „Podívej, Vlasto, já o té dívce nevím vůbec nic, takže co si mám vymyslet, aby to nebyl trapas a aby ji to zaujalo?“
„To je jednoduchý jak facka, napiš jí pravdu!“, promluvil tento génius.
„Fajn, to je ono! Pravdu! Ano, napíšu jí prostě pravdu, že ji zbožňuju! Díky ti kamaráde!"

Během dvou dní jsem sesmolil růžový dopis stručný, mající pouze dvě stránky. Vyškrtal jsem všechny tuctové fráze, snažil jsem se být vtipný a pozval jsem ji do Prahy, že jí ukážu "pražské podsvětí".
Asi za týden jsem obdržel modrou úřední obálku s dopisem psaným strojem. Již samo oslovení PANE!!! se třemi vykřičníky mě překvapilo. Z dalšího textu jsem vyrozuměl, že pisatelem je Klárčin strýc, jemuž se prý, "šťastnou náhodou" podařilo zadržet můj dopis jeho nezletilé neteři Kláře a tím tak zabránit drzému a pochybnému pozvání do Prahy, od zřejmě nebezpečného zhýralce! Prý, pokud bych jí napsal ještě jeden dopis, předá ihned celou věc mravnostní policii, neboť Klára dosud není plnoletá a on za ní odpovídá!    Podpis Nečitelný...


Nevěděl jsem, co si mám o tom všem myslet. Klárka rozhodně nevypadala jako dítě, já jsem ji odhadoval tak asi na dvacet, ale i kdyby ji dosud nebylo osmnáct a ten strýc měl s tou plnoletostí pravdu, tak ale "pod zákonem", do šestnácti let, ona určitě není. Nehledě na to, že jsem poznámku o pražském podsvětí dal do úvozovek a myslel to jako dobrý vtip. Co mám teď dělat? Strýc s bujnou fantazií a sucharská teta jsou ideální tandem, který by jistě mohl, nejen mně, ale i té dívce nějak nepříjemně zkomplikovat život s vyšetřováním na policii a tak jsem se raději odmlčel...
Naštěstí pro mne se neodmlčela Klárka, ale poslala mi telegram: „Prosim zavolate mi v nedele telefon 585310705 v 9:00 hodin. Clara.“
„Ovšem, že ti zavolám, Klárko“, zajásal jsem, „jsi skvělá!“
Když jsem pak v tu neděli, nervózně se chvějící rukou, vytočil ono magické číslo, uslyšel jsem její sametový hlásek: „Haló, 
zde Clara.“
„Tady je ten pražský zhýralec, Klárko, jsem moc rád, že vás opět slyším. Četla jste můj dopis?  Dal vám ho strýc aspoň přečíst?“
„Ano, četla…ja se moc omluvim…strýc i teta ne dobrý…ony moc… jak se to žiká…“
„Klárko, mám k vám přijet do Olomouce a všechno s vámi prohovořit ústně a promluvit si s vašimi příbuznými?“
„Ne, to neny počeba…ja jim ujedu!“ Znělo to velice rozhodně...
„Ale kam byste ujela, Klárko, máte tu ještě jiné příbuzné?“
„Ja budu pšijet do Praha…zítra v deset-čicet… ja tam budu zase pšesedat do expres a budu jet domu…ony mnje nelibi, chtej jenom me penyze. Ja jim ujedu, ja jim ujedu!“
Viděl jsem, že je zle, ale chtěl jsem jí za každou cenu rozmluvit unáhlený odjezd do Dánska. To bychom se už nikdy nesetkali: "Halo,
Klárko, musíme si spolu napřed promluvit, nejezděte ještě zítra domů. Nebo čeká snad na vás někdo v Kopenhagenu?“
„Ne, ja –éé– orphelin…“
„Aha, vy jste sirotek."
„A mohu vědět kolik je vám let?“, pokračoval jsem ve výslechu.
„Ja budu v september osmnast…teta chce honem,...to...než já budu stará osmnast, moje testament od moje rodyče, to… –é– ja nevim to žíct…“, Klárka se zajíkla.
„To nevadí Klárko, víte co, setkáme se zítra na hlavním nádraží v Praze, všechno si podrobně vysvětlíme a já se o vás postarám a vše zařídím, to vám slibuji, nebojte se!“
„Ja budu hodynu čekat na expres do Hamburg, šecko vam povim!“
Byl jsem nadšen a začal jsem blábolit, jak jsem rád, že mi zavolala, že je moc krásná, že jsem se do ní zamiloval a bůhví co všechno jsem jí napovídal, dokud mě nepřerušila: „Musime končit, ony už 
pšidou od kostela…ja vas rada…čau, čau!“
Připadal jsem si jako ve snu: „Tak zítra na shledanou, Klárko, v 10:30, budu se moc těšit, všecko dobře dopadne!“
Jenže tohoto dne nic nedopadlo dobře. U Ludmily se stala bouračka a má tramvaj tam zůstala viset. Bylo deset minut po desáté, nechtěl jsem ztratit ani vteřinu času, vyskočil jsem z tramvaje a jako střela se řítil směrem k nádraží. Cestou jsem si sumíroval v hlavě, že ji přemluvím, aby zůstala u nás v Praze. S mými rodiči už to nějak sfouknu. Zůstaneme spolu a tím se definitivně zbaví závislosti na nemožných příbuzných v Olomouci. V Kodani stejně nikoho nemá a češtinu ji doučím já. Jenže osud to všechno určil zcela jinak...
Přesně v 10:31, když jsem udýchán dorazil na nástupiště a spatřil jsem už jen v dálce mizející poslední vagon rychlíku. Zjistil jsem ke své hrůze, že jsme si špatně rozuměli. Její vlak od Olomouce přijel už o půl desáté, ale v 10:30 odjížděl mezinárodní expres do Hamburgu! Prošel jsem celé nádraží, zdali přece jen někde nečeká -  leč marně...
Do Dánska za ní jet nemohu, v životě nedostanu od komunistů ani pas, ani výjezdní doložku do kapitalistických států! Konejšil jsem se, že se jí třeba nepodařilo uniknout tetě a strýci ale i tato chabá naděje zhasla, když mi příštího dne Klárka zatelefonovala z Kodaně:
 „Já čekala hodynu… na vás marnje“ vzlykala „vy ste mnje moc sklamal! Au revoir!“ Ve sluchátku to klaplo, nedala mi vůbec šanci k vysvětlení. Neměl jsem ani telefon, ani dánskou adresu, prostě - nic!
Takže, vůbec žádný Happy- End nenastal,  ale svět se točí dál...

A zde je hudba "Feelings"  (Nic víc než city)

02 prosince 2018

Srdcová dáma a kulový spodek!

„Teď eště zavolám tetě Julče, že k ní dneska na tu večeři nepřijdu a vymyslím si nějakou chytrou výmluvu“, řekl si polohlasně Otmar. „Dopr-blé, kde mám zas ten mobil?“, vykřikl najednou vztekle, když ho nikde nemohl nalézt. Načež se po marném hledání zamyslel: „Kde jsem ho měl naposledy – aha, v té pizzerii na Starém městě a tam jsem si ho položil na okenní parapet a když jsme potom s Hankou odešli, tak jsem ho tam, já blbec, nechal ležet!“
Okamžitě vyrazil nazpět do té restaurace, ale tušil, že to nebude nic platné, mezitím uplynuly aspoň tři hodiny. A tušil správně, číšník si na něj jako na hosta sice vzpomněl, ale o jeho mobilu nevěděl nic. Poctiví nálezci už zřejmě dávno vymřeli. Stavil se tedy v prodejně použitých mobilů a koupil si pro jistotu jeden z těch nejlevnějších, Otmar byl dost šetřílek...
Doma si potom připravil řeč, co řekne onomu nepoctivému nálezci, kterému zavolá na své staré telefonní číslo. Modlil se, aby to ten blb skutečně zvedl, což se také stalo:
„Haló?“, ozval se jemný, ženský hlásek a nažhaveného Otmara to vyvedlo 
z konceptu: „Éé, já volám na svůj mobil a zjišťuji...- éé-...“
„Ano, já to chápu, vy voláte sám sobě a zjišťujete, zdali jste doma“, rozesmála se žena.
„Vážená dámo, to není k smíchu, já mám v mém mobilu desítky adres a další data, takže bych ho urychleně potřeboval dostat nazpět“ řekl Otmar úsečně a nakvašeně.
„To vám věřím
a řekla bych, že to je vaše oprávněné přání, ale stále jste mi neřekl, jak s tím vším, proboha, souvisím já?“ 
„A to je právě to, že vy nejste poctivou nálezkyní a to je smutné!
„Prosím vás, pane, zakončeme tento jalový hovor, já vůbec nevím o čem mluvíte, třeba oslavujete a trochu jste přebral..." 
„Moment, slečno, nezavěšujte, já vás ujišťuji, že jsem střízlivý a navíc jsem ochoten vám zaplatit 1000 Kč, když mi ten mobil vrátíte."
„Prosím vás o jakém mobilu to pořád blábolíte?“, zeptala se dáma.
„O tom, co právě držíte ve své něžné ručce!“ Otmar nevěřil, že by byla ta dáma tak natvrdlá, spíše si myslel, že to jen hraje.  
„Jak to? To je přece můj mobil! Proč si myslíte, že je váš, a že jsem vám ho snad dokonce ukradla? Tomu se nemohu smát, to mě uráží!“
„Podívejte se, madam, laskavě na zadní stranu mobilu, je tam vyryt monogram, nebudeme si hrát na schovávanou, to nikam nevede!“ 
„Máte pravdu, na té zadní straně je poněkud neuměle vyryt můj monogram, o tom jsem ani já sama nevěděla, ale to asi udělal můj pubertální synovec, ovšem žasnu, jak to, že o tom víte vy?“
„Omyl! To je totiž můj monogram a já jsem ho tam sám, jak říkáte vy "pubertálně neuměle" vyryl nůžtičkami na nehty a tudíž o tom vím!“
„Tak tady někdo z nás mluví z cesty, vážený pane, můj 
monogram je OK, jako oukej, protože se jmenuji Olga Kubíčková! 
„Já jsem Otmar Kaminský a mám mobil Nokia, který držíte v ruce! Proto jsem taky věděl číslo a mohl vás zavolat. 
„Ach...takhle je to?... Moment, prosím vás, vydržte...“ Po krátké pauze se ta žena ozvala znovu, ale pokorně: „Moc se vám omlouvám, pane Kolínský...“
„Kaminský, prosím, jméno mé“, opravil ji.
„Ano, promiňte, pane Kaminský, já jsem měla svůj mobil v mé druhé kabelce a tyto dva mobily jsou k nerozeznání stejné... 
„Slečno-nebo-paní Kubíčková, ale
důležitější je, že se musíme někde setkat. Já bych dojel k vám, pokud nežijete někde až na Čukotce.“
„Už se mi to vybavuje kde a jak se to stalo, bylo to v té pizzerii, já tu bydlím hned za rohem v Melantrišce“, řekla zamyšleně.
„Přesně tak! Pokud jste ochotna mi ten mobil vrátit, mohli bychom se sejít třeba tam v té restauraci, kde jste si ho patrně omylem strčila do své kabelky. Nezlobte se, že jsem vás neprávem podezíral z krádeže, slečno-nebo-paní Kubíčková, mrzí mně to a omlouvám se vám.“
„Dobře, beru vás na milost, pane Komínský, a mobil určitě vrátím nepoškozený. Ovšem dnes se mi to nehodí, ale zítra v 17 hodin budu v 
té pizzerii a budu mít na sobě brčálově zelené šaty, souhlasíte?“
Otmar byl v tu chvíli rád, že by souhlasil se vším., hlavně, že se ten nenahraditelný a unikátní exemplář jeho mobilu našel!

Když Otmar vstoupil nazítří v pět do oné pizzerie, rozhlížel se dlouho po všech hostech, leč brčálové šaty na nikom neviděl. Posadil se ke stejnému stolu jako včera a zatímco čekal, objednal si plzeňské pivo. Když uplynula akademická čtvrthodinka a žádná brčálová bytost do lokálu nepřišla, začal být lehce nervózní. „Co udělám, když ta baba vůbec nepřijde? Jít na policii se mi ale nechce...“

 
„Dobrý den, vážený pane Komínský“, zaznělo nad jeho hlavou. Pohlédl vzhůru a spatřil elegantní dámu v modrých šatech s šírákem na hlavě. „Toto jsou ovšem šaty brčálově modré, vážená dámo, jinak dobrý den vám přeji“, řekl a vstal, „ ale já se stále ještě jmenuji Kaminský, vy mi můžete klidně říkat Otmare, když se vám to plete, posaďte se."
„A vy mi můžete říkat Olgo, čímž se vyřeší váš problém, zda jsem paní nebo slečna“, řekla ona pohotově a sundala si klobouk, „ony zelené šaty, mám dnes, v čistírně s vaším dovolením. U tohoto stolu, tedy jsem u-krad-la" váš mobil, tady je!" 
„Děkuji, Olgo, ale je to stejně zvláštní náhoda...“
„Jaká náhoda? To se stává a co je to náhoda? Muška jenom zlatá!...“
„Náhoda je když, za a) máme dva stejné mobily, za b) máme dva stejné monogramy a navíc za c) jsme oba sympatičtí lidé! To se musí oslavit, zvu vás na dobrou večeři!“
„Ne, děkuji, už jsem jedla, dám si jenom dvě deci bílého“ Olga se zatvářila přísně, „ale toto si prosím zaplatím sama. Udělala jsem špatnou zkušenost s gentlemany jako jste vy, kteří když něco za ženu zaplatí, tak se jim to potom musí - nějak - rentovat.“
„Podsouváte mi povahu erotomana, to jsem tedy udělal dojem!“
„Vy jste mne považoval za zlodějku mobilů, jsme si kvit"  zasmála se.
„Ano, erotoman se sešel se zlodějkou, to jsme fakt exkluzivní 
pár!“ 
„A vaše řeči o třech náhodách a nutnosti oslavování, mě utvrzují v tom, že máte patrně zcela brilantní praxi v okouzlování žen, jenže na mne to opravdu nepůsobí, lituji moc...“, a pokrčila rameny. 
„Paní Olgo, proč máte na mě takový odpudivý názor?“
„Soudím tak podle těch všech jmen ve vašem mobilu. Je to zajímavé, že ženských jmen v poměru k mužským je ve vašem adresáři asi 100:1 ! Nedivím se už vůbec, že ztráta tohoto harému,  by byla pro vás zcela zdrcující..."
 „Hm, a vy jste jistě tento harém důkladně prostudovala.“
„Musela jsem, protože za ten jediný večer přišlo šest telefonátů a čtyři esemesky od různě natěšených žen. No, připadala jsem si jako vaše sekretářka "ex-offo" a párkrát jsem dostala skoro vynadáno! Moment, mám to tady všechno na papíře.“
„To jste mohla klidně zapomenout, nic by se nestalo, to není totiž vůbec tak, jak si to teď, dle vaší bujné fantazie vysvětlujete...“
„Pozor“, přerušila ho, „čtu vám holá fakta. Takže za prvé: dvakrát volala Majerová Hana, že chce mluvit s Otakárkem a chtěla vědět kdo jsem já a mám vám vyřídit, že ji máte zavolat. To bylo ještě slušné. Horší byla jistá Andrea, která mi dala hned kapky, ať vás nezapírám, ona to tušila, že jste u mne. Můžete si prý trhnout fajfkou, ona na vás déle s večeří nečeká!“
„Nojo, Andrea, ta totiž mluvívá  občas dost nevybíravě“,  zasmál se.
„Potom přišla esemeska od Marie Chládkové, která však nevypadala vůbec chladně: Pucku, vozvi se mi, mám dnes na tebe chuť!“ Olga zvedla ukazováček: „Také zpráva  Evy Humlové  byla dosti výmluvná: Kvůli tobě jsem si roztrhla punčocháče, chápeš a Kája se nakrk – a tak dále, a tak dále, to si už konečně přečtete sám.“

„To mě opravdu mrzí, že jste měla takové nepříjemnosti, omlouvám se vám, Olgo, a prosím vás o milost...“
„Počkejte, to není ještě všechno, pak přišly tři telefonáty až po 22 hodině, když už jsem skoro spala. Jakási Sylvie chtěla nejprve, abyste ji ihned zavolal zpět. Za pár minut nato, volala znovu, že to je otázka života a smrti, ať vás ihned seženu a donutím abyste ji zavolal. Za dalších pár minut mě seřvala, že mi to nevěří, že na vás nemám spojení, protože patrně s vámi ležím v posteli. Takže jsem jí musela vysvětlit, jakým způsobem se dostal váš mobil do mé kabelky, což mi samozřejmě nevěřila. Potom jsem mobil vypnula. Myslím si, že budete mít co vysvětlovat, ubohý Otmare.“

„A když vám teď řeknu, že pranic vysvětlovat nemusím, tak mi to také nebudete věřit. Ta Sylvie je moje sestra, to ostatní jsou mé více nebo méně vtipné kolegyně z redakce a ta první jediná slušná Hana, je moje přítelkyně – a to je ten můj celý harém, takže na to žárlit nemusíte...“
„Vážený pane, žárlení u mne nepřichází v úvahu a uvědomte si laskavě, že to všechno mě vůbec nezajímá, tak jako mě nezajímáte celý vy! Takže, mobil jsem vám vrátila, omluvila se vám a věřím, že tím skončilo jednou pro vždy, naše setkání a nebudeme z toho vyvozovat žádné další závěry. Nehledě na to, že mám momentálně svých starostí nad hlavu a tu tisícovou odměnu si strčte za klobouk!“ Olga dopila víno a prudce postavila sklenku na stůl.


„Vážená paní-nebo-slečno Olgo!“, začal  Otmar také strojeně jako ona, "na rozdíl od vás vy mne zajímáte velice  a  přestože se vám, jak si asi vy přejete, nebudu nikdy vnucovat, musím, nežli se na vždy odcizíme, říci ještě pár slov:  Vy jste ale skutečně atraktivní a pro mne absolutně nedostupná dáma a fakt, že se muselo stát, nejenom  tři, alébrž devět náhod, abychom se vůbec setkali. Tak tohleto mi vnuklo myšlenku, to pořádně oslavit!  Netušil jsem, že si proto vydedukujete mou děsně odpornou povahu!  Opakuji, že se přihodilo něco zcela neobyčejného, skoro až magického.  Tím mám tedy na mysli náš stejný monogram z 1-0-8-9  možných kombinací dvou písmen, další náhoda je, že máme z mnoha stovek typů k nerozeznání stejné mobily, právětak,  že Vy jste, tak jako já, přišla právě včera do této pizzerie, zasedla náhodně k tomuto stolu a  přesně na moji židli, omylem vzala můj mobil, který jsem tam omylem zanechal na okně.  A navíc, vy jste ženou, která se mi úžasně kouzelně a neobyčejně líbí, že bych byl ochoten, si vás okamžitě vzít!  
Bohužel, v tomto  osmém bodě se ty naše osobní názory diametrálně  rozcházejí, takže váš názor na mne  je pravým opakem  názoru mého na vás, takže mi v této situaci nezbývá nic jiného než zvednout kotvy a s úsměvem, v rozporu s přáním osudu - odejít...“

Teprve o dva měsíce později se Otmarovi znovu vybavila vzpomínka na Olgu, když dělal interview s jednou umělkyní jménem Oldřiška Kroupová. Během rozhovoru náhodně došlo na zmínku o jejím monogramu OK a v tom momentě mu v duchu znovu ožila episoda se zapomenutým mobilem v pizzerii. Chtě-nechtě musel na to znovu a znovu myslet a nakonec se rozhodl, že na to telefonní číslo Rudolfa Kubíčka, které si tenkrát našel v telefonním seznamu a měl dosud uložené v mobilu, přece jen zavolá, ale pro jistotu z pevné linky, aby nezanechal žádnou stopu. 
„Kubíček“, ozvalo se ve sluchátku.
„Dobrý den, pane Kubíčku, tady Kaminský mohu, prosím, mluvit s paní Olgou?" N
apětím mu vyschlo v krku.
„Ta tady už nebydlí, odstěhovala se“, ozvalo se stroze.
„A můžete mi, prosím, říct, kde teď bydlí?“
„To sám nevím přesně, někde na Praze 4, ale zavolejte jí do ordinace 221 555 101 a dejte mi, prosím, laskavě pokoj. Já nemám chuť na ňáké novinářské bláboly o našem rozvodu!“
„Přesto uctivě děkuji“, řekl vždy zdvořilý Otmar a jal se horečně přemýšlet, co vlastně by té Olze měl říct. Je to doktorka, a tak bude nejlepší sjednat si u ní termín tak, aby si s ní mohl promluvit přímo z očí do očí, což je mnohem lepší než po drátě. Rozhodl se, že bude dělat jejího pacienta a doufat, že Olga není gynekoložka.  Načež začal ihned vytáčet ono pro něj důležité telefonní číslo...

„Praxe Dr. Kubíčkové, u telefonu sestra Mašková“, ozval se tentokrát lahodný, dívčí hlásek.
„Moje jméno je Kaminský, ještě jsem u vás nikdy nebyl, ale potřeboval bych termín u paní doktorky, kdybyste byla tak příšerně laskavá, ta celá věc totiž spěchá“, spustil Otmar svůj vodopád slov.
„Moment, pane Kaminský, když jste u nás nový, tak já si vyplním kmenovou registraci.“ Po údajích jako jméno, datum narození a adresa, přišla otázka na kterou Otmar nebyl připraven: „S jakými obtížemi k nám přicházíte, co vás trápí pane Kaminský?“
„Eé – totiž – na co je paní doktorka -éé- speciálně zaměřená?“
„Já vám nerozumím, jak to myslíte  zaměřená?“, zeptala se sestřička.
 „No jako jestli je třeba internistka nebo ušní, kožní - nebo tak něco...“
„Pane pacient, zde je přece oční ordinace, jak jste přišel na 
internu?“
Skočil jí do řeči: „Pochopitelně, sestři, ano-ano, správně oční, já sám
nevím jak jsem přišel na interní, mám zánět očních spojek!“
„Myslíte patrně očních spojivek.“
„Správně, ano spojivek, já jsem holt dneska poněkud nesoustředěný, promiňte, oči mi slzí, jdu právě z pohřbu... potřeboval bych ten termín ještě dnes, jelito, ehm,  je - li  to možné.“
„Chápu, upřimnou soustrast. Čekejte, zeptám se paní doktorky."
 
„Spíše by patrně potřeboval psychiatra, na pohřbu přece slzí kde kdo, ale dobře – ať přijde ve čtyři hodiny,  ale hned potom zavíráme!“ rozhodla doktorka.
Otmar se ještě chytře vyptal sestřičky na adresu, kde se praxe nachází a přesně ve čtyři hodiny vstoupil do čekárny. K jeho nemalé radosti byla čekárna zcela prázdná. Z tabulky na dveřích se dozvěděl, že paní doktorka dnes odpoledne ordinuje jen od 13 do 16 hodin a tudíž proto ta prázdnota. Již chtěl zaťukat na dveře ordinace, když se tyto otevřely a vyšla starší obrýlená dáma a za ní se ozvalo: „Prosím, dalšího pacienta, pokud tam ještě někdo je.“


„Ano, je“, zvolal Otmar a vstoupil. Ocitl se v prázdném předpokoji, ze kterého vedly vlevo po-otevřené dveře do ordinace. „Pojďte, prosím dál, sestra už tu není, je už po pracovní době“, ozvalo se odněkud a Otmar nesměle zaklepal na rám dveří a vešel dovnitř. Olga v bílém plášti vypadala snad ještě půvabněji, než jak ji měl zafixovanou v paměti. Zůstal stát a hleděl fascinován na ženu, skloněnou nad klávesnicí počítače a čekal až zvedne oči a vezme ho na vědomí.
„Posaďte se pros–sím“, hlas se ji trochu zadrhl, ale ihned se zase ovládla, „Ó, to je pan Kolínský!“
„Dobrý den, paní Olgo, já za to nemohu, prosím, nezlobte se na mě, ale já jsem vás musel vypátrat...“
„Dobrý den. Takže to tentokrát není vůbec žádná NÁHODA? Kvůli čemu jste tedy přišel?“
„Kvůli očím jsem přišel...“ Otmar si pomyslel: Sakra, tý babě to sluší a ona si je toho moc dobře vědoma.
Olga vstala, přistoupila až těsně k němu: „Podívám se vám do očí?“
„Ano, je to nutné, oči mi slzí“, řekl přesvědčivě.
„Tak se posaďte tady za ten přístroj, opřete si bradu i čelo o ty podložky a dívejte se do těch okulárů. Vidíte tam zelenou louku a uprostřed malý červený domeček. Vidíte jej docela ostře?“ 

„Ano, paní Olgo, jenže já bych se ovšem raději díval do vašich nádherných očí a to myslím úplně vážně“, povzdychl si Otmar, „ovšem jen kdybyste mi to dovolila.“
„Pane, paciente, mám takový dojem, že jste sem nepřišel vůbec kvůli problému s očima!“
„Kvůli očím ano“, přerušil ji, „ale kvůli vaším očím. A teď mi třeba vynadejte a dejte mi facku a vyhoďte mne, ale já jsem prostě za vámi přijít musel, mé čestné slovo!"
Oba prudce vstali a postavili se proti sobě jako dva kohouti. Otmar se zhluboka nadechl a řekl: „Pochopitelně, já vím, že jsem teď nedodržel své slovo, slíbil jsem, že se vám už
nikdy nebudu vnucovat, 
„ale, holt...stalo se to. Telefonoval jsem s vaším manželem a dostal od něj toto vaše číslo..."
„Já vím, já jsem si tenkrát přála abyste...“, řekla tiše, skoro šeptem..."
„Ano, já to vím, vy jste si přála, abych se vám nevnucoval“, pokyvoval hlavou Otmar, "mea maxima culpla! Olgo, má vina!"
„Ano, až na to, že já jsem si přála, abyste to vaše slovo ne-do-dr-žel!“, rozesmála se Olga... A happyendový polibek to završil...

https://youtu.be/u1s8vfihMbA