17 dubna 2011

Calamity Jane

Jednou v červenci jsem přišel výjimečně domů již brzy odpoledne a žena Jana nikde. Netrvalo však dlouho a přišla jsouc obtěžkána dvěma obrovskými taškami s nákupem. Vysypala obsah na stůl a s pátravým pohledem na tu hromadu zboží, začala tiše sama se sebou meditovat: „Takže já teď nevím, ale mám pořád takový pocit, že jsem něco děsně důležitého zapomněla, ale co?“
Jen proto, abych ji uklidnil řekl jsem: „Ale Jano, to přece nevadí, čert to vem! Jak vidím, nakoupila jsi stejně tolik jídla a zbytečností, že to nesníme ani do Silvestra. Ale kde je Babetka, to jsi ji už zase dala dolů k babičce? Víš, že to nemám rád!“
„Probůh, máš pravdu, to je ono! Zapomněla jsem ji v kočárku před krámem!“
Vybuchl jsem: „Jak se tohle může stát matce - zapomenout dítě!“
„Asi nemám mateřský cit“, odsekla vzpurně, „inteligentovi jako ty se to stát nemůže, ty totiž nechodíš nakupovat!“
„Milá Calamity, když už musíš stále něco zapomínat, tak raději zapomeň v krámě droždí nebo kapustu, ale už nikdy ne Babetku!“
Všechno naštěstí dobře dopadlo, holčičku nikdo neukradl, jenom já jsem byl od té doby denně v práci nesvůj, dokud jsem nezatelefonoval domů a nezeptal se, jak se daří Babetce.


Jindy zase mne na chodbě v našem domě zastavil silně rozzuřený soused Burger: „Pane, ta vaše bláznivá ženská nám vyplavila celou koupelnu i kuchyň! Pamatujte si, že nám to všecko do puntíku zaplatíte!“ Jeho hektické skvrny na tvářích zbrunátněly ještě více.
Odpověděl jsem mu chladně, ale důrazně: „Tedy, pane Burger, předně: moje manželka není pro vás žádná bláznivá ženská, a za druhé, my bydlíme pod vámi, takže není technicky možné, abychom vás my vyplavili, to musel být logicky někdo nad vámi!“
„A byla to ta vaše ženská a vy nám to všechno zaplatíte do posledního halíře!“ trval neústupně na svém napolo nepříčetný soused Burger.
Zesílil jsem hlas: „Z důvodu zemské gravitace voda neteče nahoru, ale vždycky dolu! Pokud tuto triviální skutečnost nechápete, pak jste absolutní magor vy!“ Načež jsem hrdě vstoupil do bytu a prásknul mu dveřmi před nosem.

Ironicky se culící žena mne přivítala slovy: „Teď ses natřel, chrabrý sokolíku, slyšela jsem skrze dveře tvůj suverénní projev, jenže ten Burger má pravdu, já jsem je skutečně vyplavila!“
„Prosím tě, to mi neříkej ani ve srandě, nejsem sokolík a tím méně chrabrý, ale vyplavit byt nad námi je technicky nemožné!“
„Tak se pojď podívat, ty techniku“, vybídla mne cynicky Jana.
Při pohledu na naši koupelnu, jsem začal pozvolna chápat, že to jde. Moje žena postavila fyzikální zákony na hlavu!
Když se ráno sprchovala, přestala náhle téci voda. Nechala ležet rukojeť sprchy na dně vany, typicky ženská logika a chytře zapomněla zavřít oba kohoutky.
Když pak odešla na nákup, začala voda opět téct a v našem případě tedy pod plným tlakem stříkat přímo na strop – soused Burger měl bohužel recht a ten magor jsem byl já!
Kromě jeho vymalování jsme museli dát znovu vydlaždičkovat i naši koupelnu, neboť většina dlaždiček, pod cirka tříhodinovým proudem teplé vody, opadala jako listí na podzim.

Jednou mě manželka Jana překvapila příjemně: „Představ si, že jsem dneska vůbec nic nezdemolovala ani neztratila ani nezapomněla. Naše holčička, jak víš, je u babičky a tak jsem si zajela do toho nově otevřeného obchoďáku, že si koupím nějaké letní šaty. Nelekej se, nic jsem si nakonec nevybrala, ale stala se mi jedna taková zajímavá zajímavost: víš, že máš jmenovce? Jméno, příjmení i titul, všechno souhlasí! To je zvláštní, co?“

„Neříkej, mé jméno skutečně není tuctové“, divil jsem se.
„To jsem si taky říkala, když jsem slyšela v tom obchoďáku výzvu z jejich rozhlasu: "Inženýr Miroslav Toms, nechť se neprodleně dostaví k našemu informačnímu pultu v přízemí." Byla jsem děsně zvědavá, jak asi ten tvůj jmenovec vypadá, a tak jsem neodolala a šla se tam něj podívat.“
„Hmm, no a jak vypadal?“
„Nijak, ten přitroublej idiot se ani po třetí výzvě nedostavil!“, řekla a ťukala si na čelo.
„Nojo, to není tak důležitě, ale Janino, řekni mi raději něco jiného: máš někde u sebe nějakou moji firemní vizitku?“
„To víš, že mám - a dokonce několik.“
„Potřeboval bych je, právě dnes jsem vydal poslední a nové vizitky budu mít až asi za týden.“ Následovalo hrabání v různých kabelkách a pak zděšený výkřik:
„To snad není pravda, vždyť já jsem ztratila peněženku! Asi jsem ji nechala ležet v tom obchoďáku na sedačce v převlékací kabině! No jo, jasně! Už si vzpomínám úplně přesně kde to bylo, musím tam okamžitě zajet zpátky!“
„Ty moje blbinko, ty si myslíš, že tam ta peněženka bude ještě po takové době na tebe čekat? Znáš přece naše nenechavé lidi!“, zasmál jsem se ironicky.
„Jak se můžeš tak slabomyslně smát mému neštěstí, víš co jsem v ní všecko měla? Peníze, platební karty, řidičák, občanku ...“
„A moje vizitky", doplnil jsem její výčet, "díky kterým mě zatelefonovali do firmy. Musel jsem přerušit důležité jednání se zahraničními experty a dojet přes celé město pro tuto tvoji peněženku. Tady je!“, řekl jsem dramaticky a vhodil ji Janě do klína.
„Jéé, méďo, takže v tom rozhlase vlastně vyvolávali tebe!“
„Jakýpak méďo! Prve jsi mě nazvala: Ten přitroublej idiot, co nepřišel!“
„Odvolávám – a už nikdy nic hloupého neprovedu“, přísahala Jana. Hned příštího dne si milá Calamity přibouchla dveře a klíče měla
zevnitř...