Telefon story

Bylo to někdy začátkem října, když jsem se marně snažil dovolat na jakousi záhadnou firmu, která mne už dva pře-dlouhé měsíce nervově otravovala a ničila zcela drzými až debilními upomínkami za literaturu, kterou jsem si já totiž vůbec nikdy v životě neobjednal ani neobdržel. Zlostí bez sebe jsem vytáčel to jejich číslo snad po desáté, když jsem  konečně

zaslechl dlouhý tón, jakož i známé cvaknutí zvedaného sluchátka.   

„Zde David Marek, vážení, já už toho mám doopravdy dost s vašimi naprosto idiotskými urgencemi. Já jsem si žádný rybářský lexikon u vás nikdy (!) neobjednal a také žádný takový nikdy (!) neobdržel..."

„Promiňte, ale to je určitě nějaký omyl“, přerušil mě klidný ženský hlas, „tady je soukromý byt.“

„Éé–vá-žená , vy nejste to...“, koktal jsem překvapeně...

„Eva i žena jsem, ale vůbec nejsem nějaké vydavatelství rybářských lexikonů. Jsem pouze narozená ve znamení ryb a nehodlám být lovena!“ Sametový hlas té ženy snížil hladinu adrenalinu v mé krvi a já začal vymýšlet způsob, jak prodloužit tento docela příjemný omyl. 

Po několika napolo-rozpačitých větách vysvětlování jsem k své radosti zjistil, že ta žena, snad z dlouhé chvíle, nemá nic proti delšímu povídání si po drátě. Od ryb se stočil hovor na hudbu, literaturu a malování a než jsme se nadáli byla půlhodina pryč a stále jsme si měli co říct. Nakonec jsem, s ohledem na svůj telefonní účet, musel jaksi nerad rozhovor ukončit, a sice s dotazem, zda-li ji mohu někdy jindy opět zavolat?
„Ano-ano“, souhlasila Eva, „až budete mít zase potřebu někomu vynadat, obraťte se s důvěrou na mne. Můžeme si pak třeba popovídat o něčem velmi zajímavém, jako je, ku příkladu takové zarámovávání čtyřdimensionálních obrazů.

 
Od tohoto dne jsme si začali telefonovat velice často a dlouze. Naše filozofování nás oba natolik fascinovalo, že jsme ztráceli pojem času. Někdy jsme to táhli až do dvou hodin v noci. Diskutovali spolu o divadle, o knížkách, o hudbě, o politice, o mezilidských vztazích, o lásce, prostě o celém životě. Její hlas se mi moc líbil a ten můj jí asi též...

Já jsem se párkrát pokusil přemluvit Evu, abychom se snad konečně už jednou setkali osobně, jenže tato opravdu záhadná žena, se jakémukoliv setkání se mnou uhýbala a vždy neoblomně argumentovala: "Davide, já Vás moc prosím, nekažte tohle kouzlo našich rozhovorů a nesnažte se mnou sejít. Už jednou jsem něco podobného prožila a proto vím, že bychom byli asi oba zklamáni a tento krásný vztah by skončil. Ponechme naší fantazii naprosto volná a svobodná křídla.“

Když mě potom navštívil můj kamarád Vlastík, tak jsem se mu s tímto svým problémem svěřil. První, co Vlastíka napadlo, bylo to, co jsem si taky trochu myslel, ale nechtěl jsem si to připustit. 
"To je jasný Davide, ta baba má nějakou tělesnou vadu a nechce se ti proto ukázat! Hele, kdyby byla krásná a zdravá, jak si ji ty představuješ, tak už má dávno tady u tebe pyžamo!" 

Potom během několika týdnů se mi konečně povedlo najít hlavní body mozaiky obličeje..

Přestože ona sama o sobě nikdy nemluvila, neřekla mi nikdy barvu svých očí a řas, ale z nepřímých dotazů jsem zjistil, že není ani slepá, ani po úrazu, ani jinak postižená, ba dokonce, že je asi velmi hezká, bruneta, nebo spíše i blondýnka? Když jsem se jí ovšem zeptal, jestli je blond, odpověděla: „Nebojte se, na hnědo se nebarvím.“

„To jsem tedy nepochopil, nemám přece vůbec nic proti obarvení vlasů.“ Eva se jenom usmála: „To měl být jen fór: Umělá inteligence je, když si blondýna dává tmavý přeliv."

 

Začal jsem si tedy skicovat její obličej, maloval, měnil, gumoval a vylepšoval každý detail jejího vzhledu, o němž se nějak zmínila. Protože jsem věděl, že mi sama o sobě vůbec nic určitého neřekne, musel jsem od ní získávat potřebné informace mazaně tak, že jsem se jí v průběhu jejího vyprávění, jakoby mimochodem zeptal, jestli má husté řasy, tmavé, nebo nenápadné, abych si jí mohl aspoň trochu představit.
Příště jsem zavadil o barvu a tvar rtů, zda jsou plné jako má třeba herečka ta a ta, nebo naopak má-li rty drobné srdíčkovité, jako ta a ta. Eva, soustředěna na téma o kterém právě mluvila, vůbec nepostřehla, mé vyzvídání. Tímto podlým způsobem jsem získával pravděpodobné jednotlivé body do mozaiky jejího obličeje...

Někdy v polovině prosince byl už můj portrét dokreslen a vystínován jako policejní fantom-foto, čímž také moje nedočkavost uzřít ji "in natura" a má zvědavost porovnat ji se svou fantazií, nabývala vrcholu. Navrhl jsem jí, že bych rád zakoupil vstupenky a rezervoval stůl na Silvestra s hudbou a programem v novém luxusním baru West-side, který mi byl vřele doporučen mým kamarádem Vlastíkem.

K mému úžasu tentokrát, ta  tajemná žena Eva souhlasila s

mým návrhem  a klidně řekla: „Vidím, Davide, že jste něco

jako běžec na dlouhé tratě, ale toto je na vaši absolutně plnou zodpovědnost! Jestliže tím skončí naše nekonečně krásné debaty, bude to mít pro mne, a věřím že i pro Vás, pouze jedinou výhodu: Oba dva ušetříme na telefonních účtech, ale celý náš život se tím ochudí... “

Dva dny před Silvestrem, když jsme se spolu domlouvali, kde a kdy se sejdeme, zeptal jsem se jí rádoby ležérně: „Evi, jak vás vlastně poznám, vím jenom, že jste něžná blondýnka a těch tam bude zaručeně spousta!“
Eva, naopak snědá bruneta, se zarazila: „Jak jste přišel na to, že jsem blondýna, nikdy jsme se, pokud vím, přece o tomto bodu nebavili?“
„Ale ano, mluvili jsme o tom, vzpomeňte si na tu umělou inteligenci!" Eva nevěděla co má honem na to říct a raději pokračovala bez komentáře: „Je mi už šestadvacet, jsem dost vysoká, štíhlá a budu mít na sobě vínový kabát." 

 Já jsem se popsal už ve svých dřívějších rozhovorech jako vysoký štíhlý pětatřicetiletý muž a teď jsem jenom doplnil, že budu mít na sobě šedý zimník s novinami napůl v kapse.

„Kostky jsou právě vrženy“, pomysleli si oba shodně po odložení sluchátek a začali zpytovat svá svědomí. Já jsem si vyčítal, že jsem vlastně tu dobrou duši Evy oklamal, tím, že de facto nejsem vysoké postavy, ale spíše střední postavy a na věku jsem si ubral pět let a vůbec se nezmínil o svých již trochu prořídlých a na skráních již částečně prošedivělých vlasech...
Zavolal jsem si tehdy na přátelskou poradu opět mého kamaráda Vlastíka, on byl přesným prototypem

sportovce. Na jeho vzhled by se můj popis hodil mnohem přesněji: „Heleď, Vlasto, jestliže ty jsi můj kamarád, tak to vezmeš za mne, víš přece úplně všechno o mých dlouhých telefonátech s tou záhadnou Evou, stačí jenom říct, že jsi jako já a já to pak včas přijdu nenápadně zkontrolovat a když se mi bude Eva líbit a nebude o hlavu větší nežli já, tak jí to všecko rád vysvětlím, jako silvestrovský žertík.“

„A co když se ti líbit nebude?“, chtěl vědět Vlasta.
„Máme různý vkus, třeba se bude líbit tobě.“
„A co když se ti sice třeba líbit bude, ale přesto projeví eminentní zájem o mne“, vrtal dál ještě více do hloubky zvědavě Vlastík.
„Tak holt budu mít smůlu a coby moudřejší ustoupím“, pokrčil jsem rameny, „pak se třeba vezmete, budete mít děti a tak dále až do smrti.“
„No, tak to né, to bych teda nemoh‘!“, protestoval Vlastík. 
Abych ho uklidnil, řekl jsem: „Nené, tady jde o to, že ona prý hrála basketbal, to znamená, že je třeba větší než já – a to je tedy můj komplex. V tom případě se jí ujmeš ty, já zaplatím šampáňo a brzy se oddrolím.“
„Ruku na to, gentlemanská dohoda!“, plácli si a zapili to koňakem.

Eva patrně pod vlivem mé poznámky o blondýnkách začala litovala, proč mi vlastně okamžitě neřekla, že je bruneta? 

Vždyť na tom přece není vůbec nic špatného...!
Čím déle o tom přemítala, začala být nesvá a už byla téměř rozhodnuta schůzku odvolat, když zazvonil telefon. Byla to její mladší sestra

Helenka: „Představ si Evino, že na poslední chvíli mi vybouch Silvestr, mám vztek, chtěly jsme jet s holkama do Špindlu a sešlo z toho!“

„Helenko, to je nápad, vždyť ty jsi vlastně blondýnka a nechtěla by ses dát ještě více odbarvit na platinovo?“, předla nit Eva.
„To se už stalo kvůli Lukášovi, ale jakou to má proboha souvislost s tím naším Špindlem?“
„Helen, přijeď okamžitě ke mně, já musím s tebou nutně mluvit právě na téma Silvestr!“, rozhodla Eva rezolutně. Tak vznikla jakási sesterská dohoda, že blonďatá Helena převezme roli Evy a tato zůstane jako v pozadí své výřečné super-blond sestry. 
Tak se stalo, že na Silvestra se ve West-side baru sešel Vlastík a Helena v rolích, coby David a Eva plus její sestra.  Když pak usedli ke stolu a objednali si pití, začali opatrně s

 takzvaným "oťukáváním."

Ve výhodě byla lépe a do detailu informovaná Helenka. Kritická situace pro Vlastíka nastala,když orchestr začal hrát známou Měsíční serenádu od Glenna Millera. Helena věděla od Evy,  že to byla  Davidova  znělka, kterou jí vždy

pouštěl do sluchátka na konci jejich nočních telefonátů. Řekla proto: „Poslouchejte co nám to hrají!“  Vůbec nic ne-

nechápající Vlastík reagoval zcela chybně: „Není to něco jako vod Ježka?“

Helena žasla, tady něco neladí a začala nebohého Vlastíka provrtávat dalšími zvědavými odbornými dotazy, na něž on nemohl vědět správnou odpověď. Chtěl toto zamluvit a pozval tu blondýnku Evu na parket, ale tam následovaly její další podezíravé otázky, takže to Vlastík musel vzdát a kápnout božskou, že je pouhým náhradníkem za Davida. Helena se jen usmála a přiznala, že ona je též jen Evou nastrčená figura. „Víte, co“, řekla šibalsky, „teď obrátíme tu kartu proti Davidovi a Evě tak, že budeme hrát naše role dál, a navíc se budeme tvářit velmi zamilovaně, ať si oba aspoň trochu zažárlí, vždyť to jsou oba dva takoví stydliví  a úplně nemožní ťuňťové!“
„Jsem pro, tahle role mi vyhovuje líp“, oddychl si Vlastík. 
Sotva pak usedli všichni tři ke stolu, objevil jsem se na scéně já a Vlastík na mně zavolal: „Ahoj, Vlasto, to je fajn, že jsi tu taky! Sedni si k nám, je tu volná židle, budeme sudý. Dámy dovolte, prosím abych vám představil svého vůbec nejlepšího kamaráda Vlastíka. Tohle je slečna Eva“, a ukázal na Helenu, „a zde její sestra Helenka“, a pokynul rukou k brunetě Evě. Zamumlal jsem něco jako, že mě to moc těší a přisedl si k nim. Načež Vlastík s Helenkou na sebe mrkli a odešli tančit, aby tak ponechali mne s Evou samotné u stolu a mohli nás nenápadně pozorovat.

Naše zábava s Evou u stolu vázla a ticho řvalo. Musel jsem ze sebe ho-

nem něco vypravit, ale co?  Pravdu!

"Ééé-hm, slečno, Evo, já bych vás rád též požádal o tanec, jenže jsem patrně o dost menší než vy a mám tudíž těžké chlapské problémy..." 

„Nene, opravdu, to by mi nevadilo, mám jenom vyšší podpatky, rozesmála se, jenže já vlastně tančit, tak jako tak nemohu, mám namožený pravý kotník a dost mě to právě dnes bolí, věřte mi to, milý Davide!"
„Ale máte zato opravdu krásný sametový hlas, poznal bych Vás, Evo, po hlase mezi tisíci jinými!"

"Ale vždyť já Vás taky, tahle hra na schovávanou nám ani těm mladým vůbec nevyšla! Je to pubertálně dětinské!

 Davide, my oba dva jsme stejně velcí, ale blázni!! Oba dva jsme děsně moc a nepochopitelně zakomplexovaní!", řekla

Eva. Jenom tak mimochodem, pokračovala: Vaše kouty nad čelem, se mi líbí, ty jsou inteligentní,“ načež sklopila zrak.

„Ale já přece zásadně trpím na brunety, mnohem více nežli na super-blondýny, triumfoval jsem podle pravdy pravdoucí.
Oba jsme vstali a postavili se těsně proti sobě. Já jsem se našponoval: „Ano, máš pravdu Evičko, tady se jedná skutečně jenom o tvé kramfleky!“ Eva si jazykem navlhčila rty: „Sice teď ještě není půlnoc...",ale přesto mi nabídla své plné rty k nekonvenčnímu polibku...  

Ta druhá dvojice na parketu si toho všimla a začli se ihned líbat při tanci tak jak byli, čímž vznikl překvapivě, nikým z nás nenaplánovaný »dvojitý silvestrovský Happy-End!«

Moonlight Serenade

Screwball comedy (bláznivá komedie)

Měl jsem kdysi kamaráda Josefa, Jožku, Pepíčka, Pepu, kterému jsem na jeho přání musel říkat Joe. Já jsem sice toto jeho přání nechápal, leč respektoval ho jako staršího a on mě překřtil na Mikiho. Mimo tuto úchylku, měl Pepča pra-zvláštní povahový rys. Neustále si vymýšlel různé bláznivé zápletky, jakoby podle vzoru "Hollywood screwball comedies“ za účelem seznámení se se ženami a mít s nimi sex. Takže ho napadlo zinscenovat zápletku, do které bychom byli zapojeni i já a hlavně má sestra Blanka, protože se mu líbila a on doufal, že se ona do něj zamiluje...

Jeho kolegyně v práci, jakási Zdena mu vlastně nevědomky vnukla onu prvotní myšlenku, když mu vyprávěla o tom, že její rodiče odjeli na dovolenou mimo republiku, takže ona má kompletně, tu celou jejich krásnou chatu na Sázavě sama k dispozici! 

Rozhodla se tedy proto společně se svými dvěma kamarádkami Evou a Simonou, že uspořádají o příštím víkendu bujarou párty s táborákem pro šest účastníků, čili každá, že by si pozvala svého přítele. Už se rozjely přípravy, co každá musí obstarat i nakoupit, když Zdena náhodně přistihla svého Milana ve velmi jednoznačné situaci s Evou. To ji tak rozčílilo a urazilo, že udělala s oběma krátký proces a ukončila veškeré styky a když se to domákl Evin přítel Jindra, odhlásil se z akce na chatě taky, takže zbyli ze šesti účastníků jenom tři. „A já jsem teď lichá!“ řekla Zdena dost podrážděně, „Simona a Karel jsou totiž zamilovaný až po uši a já nechci neustále poslouchat to jejich: tokání: Ťu-ťu-ťu  a  Ňu-ňu-ňu"...

Zdeničko, není nic jednoduššího, než když pozvete mne a budeme čtyři do páru jako v té písni „Já mám devět kanárů“, zajásal Pepa. „Pepíčku, nezlobte se, ale to já nemohu, vždyť se vlastně známe jenom jako kolegové v práci a vy –ehm, jak bych vám to řekla, abyste se neurazil - Vy to přece víte, že nejste vůbec můj typ partnera, Pepíčku...“

Nebo bych mohl pozvat též mého kámoše, Mikiho, bezva kytaristu a jeho ségru TOP-zpěvačku Blanku, která totiž umí zpívat a je dokonce i v  jazzovém  orchestru. Ano, a tihleti dva by vám udělali určitě program na Váš večírek zcela perfektně profesionální!

„Ne, Pepíčku, vždyť se  neznáme  a kdo ví, jestli  by oni vůbec chtěli přijít“, řekla Zdena bez nejmenšího zájmu...

"No a co kdybych se tam, ale potom, o něco později objevil nečekaně já, jako deus-ex-machina, bylo by nás právě akorát šest  do páru!  No, řekněte, Zdeni, není to přímo ideální scénář na víkend?“

„Aháá,  a vy a ta Blanka máte asi o sebe docela zájem, že ano?“

„Ano a jakej!  Přímo eminentní!“, přikyvoval hlavou Pepíček.

„Já, ale Pepíčku, víte, takovéhle "hurá-akce" nemám vůbec ráda."

Pepa když viděl, že se jeho geniální zápletka bortí, rychle připojil pro ni řadu dalších výhod: „Zdeničko, koukněte se, vy vůbec nic nemusíte riskovat. Ani to, že toho Mikiho neznáte. Podívejte se, my dva si dáme spolu někde sraz, já se tam přihrnu s nic netušícím Mikim a vy tam jakoby náhodou půjdete kolem a já vás představím. Náhodou budete mít chvilku času navíc a já vás náhodou oba pozvu někam do kavárny na kafe. Potom se vzdálím na WC a vy budete mít dobrou možnost, pokud by se vám Miki zamlouval, pozvat ho i jeho sestru na váš chatový mejdan, při čemž oni nebudou vědět, že já to vím. V opačném případě ho prostě nepozvete a tak lautr všechno záleží jen a jen na vás! “

Po tomto masivním zpracování Zdena souhlasila a my se tak se sestrou, nic netušíce, dostali do Pepova scénáře. Příští den mi zavolal Josef-Joe do práce, že bychom se mohli odpoledne po práci sejít třeba na stanici u Jiráskova mostu. Neměl jsem nic proti, řekl jsem si: „Proč ne, mám to při cestě domů.“

Když jsme s Pepou stáli už asi deset minut u zábradlí Jiráskova mostu a on mi na moje dotazy, co tu vlastně jako děláme a kam půjdeme, vyhýbavě odpovídal, že ještě sám neví přesně a musí si to rozmyslet. Na to jsem mu řekl ultimativně: „Joe, jak víš, já nemám rád tak dlouhé rozhodování, buďto se vyžvejkneš, nebo jedu příští tramvají domů!“

Vtom jsem spatřil, že ze smíchovské strany po mostě přichází moje dobře známá milá dívka Alice Sněhotová. „Ahóój, Míro, mávala mi, co ty tady děláš?“ Josef vyprskl tiše jedovatou slinu: „Čert vem tu škebli! Ta tady ještě chyběla!“

„Ahoj, Alice, to je náhodička“ řekl jsem jí mile, „já tady jenom čekám až se můj kamarád Joe rozhodne, co asi tak chce dnes večer podniknout a on pořád neví a neví..."

 

„Tak já vám dám návrh, vážení pánové, pojďte tady dolů do zahradní restaurace v Mánesu, slyšíte jak tam báječně hrajou?“ Josef se zatvářil jako když kousne do citronu, vtom se ale jeho tvář jakoby zázrakem rozjasnila a on zvolal pateticky: „Jaká to náhoda!“ Z tramvaje číslo osmnáct právě vystupovala velice atraktivní, sexy žena Zdena. 

Po krátkém představovacím rituálu jsme se všichni shodli na tom, že si půjdeme zatančit do zahradní restaurace Mánes na Žofíně. Já jsem si z toho pro sebe vydedukoval, že zde Pepa zřejmě čekal na tu Zdenu, ale nevím a nechápu, proč mi to nechtěl říct přímo?

Když pak spustila hudba, vyzval jsem Alici na tanec, zatímco Pepa se Zdenou zůstali sedět u stolu. Alice si všimla, že si ti dva něco šuškali. Teprve když jsem už podruhé chtěl jít s Alicí na parket, zasáhl Pepa: „Hele, Miki, ty snad nevíš, že je slušností každého gentlemana pozvat postupně na tanec všechny dámy, sedící u téhož stolu?“

„To bych sice velmi rád udělal“, řekl jsem, „ale jelikož ty sám jsi se Zdeničkou tančit nešel, tak jsem si z toho chytře vydedukoval, že asi dáma netančí....“

„Ne, naopak, Zdenička tančí velice ráda, jenže já jsem k ní moc mrňavej“, zavrčel Pepa vztekle. Požádal jsem tedy Zdenu o tanec a při tanci mi tato řekla, že ona pořádá takový mejdan na chatě, ale nechce, aby o tom pan Josef věděl a jestli bych přišel buď sám s kytarou nebo i s mojí sestrou, že by byla moc ráda. Dala mi telefon, abych ji prý zítra zavolal, jak jsme se rozhodli, což jsem milerád hned druhý den odsouhlasil...

V sobotu jsme tedy usedli se sestrou na skutra a vydali se kamsi na jakýsi výlet do nějaké chaty do neznáma. Tam nás ale uvítala jen samotná Zdena. Zeptal jsem se jí, jestli se tu nic nekoná a ona nás utěšila, že se ten plánovaný počet osmi lidí smrskl na čtyři, což by nemuselo vadit. Pití i jídlo je připraveno a jeden pán, coby nečekaný, zábavný a zlatý hřeb večera, dorazí určitě, ale jen o něco málo později...

Zapálil jsem tedy táborák a začali ve třech zpívat a hrát, hlavně trampské písně, dívky ladily dokonce i ve dvojhlase. Když ale ani za hodinu ten tajemný muž nedorazil, zeptal jsem se Zdeny, o koho to vlastně jde? Zdena nám prozradila, že tu měl být ještě Pepíček v roli nápadníka Blanky, jenže jak vidno, něco mu do toho asi přišlo, takže nedorazil, i když slíbil na tisíc procent, že přijde.

„No né, to by přece bylo ještě daleko nejhorší řešení, Zdeno," zvolala Blanka, "já totiž toho Pepu absolutně nesnáším!“

„Ahá“, ťukla se Zdena do čela, „a proto chtěl Pepíček zůstat pro jistotu před vámi v utajení.“ Přesto jsme se však v naší liché trojici dobře bavili a zůstali tam až do rána bílého...

Hned v pondělí ráno mi volal Joe do práce: „Tak co Miki, jaký byl ten váš víkend na té tajemné sázavské chatě?" 

„Joe, řekni mi radši, proč ses ty, coby deus-ex-machina vůbec neobjevil na scéně? Čekali jsme tě, ovšem marně!"

„Aha, takže ti to ta kokodačka všechno vykecala, že jo? Ale, já jsem tam už vlastně byl, jenže cestou k tý chatě jsem zabloudil v lese a když už jsem zaslechl v dálce vaše zpívání, tak se mi začalo chtít děsně a nezadržitelně močit."...."Já doufám, že nikoliv z toho našeho zpěvu" poznamenal jsem suše. 

"Ne, skočil jsem tedy za nejbližší stromeček a vono jsem měl současně i překvapivý průjem, s čímž jsem nepočítal, takže tento částečně odešel do gatí! A takhle jsem tam přece nemoh‘ přijít, uznej Miki! To by bylo strašný faux-pas!“ zavrčel Joe.

„To by teda byla senzace, Joe!", řehtal jsem se, "jak jsi to ale vyřešil, to přece naprosto určitě nemohlo stát ve tvém perfektním

 screwball-scénáři?“

„Objevil jsem o kousek dále potůček bublavý v němž jsem se krásně umyl, utřel papírovými kapesníky, spodky zahrabal do jehličí a jen tak na vostro voblík‘ džíny - ale mušel som jechať logičesky damój, ty znáješ?...“

„Takže, Joe, jak to teď vidím, tahle tvá nová screwball-comedy skončila pro tebe spíše fiaskem, ale né pro nás, my jsme se bavili trojhlasně až do půlnoci, pak jsme se opravdu krásně vyspali, ségra tedy spala sama v kuchyni a my v ložnici, chápeš..?“

It's been a long long time

KŘIVOKLÁT a zpřetrhané vztahy...

Tato vzpomínka o zpřetrhaných vztazích (1990) souvisí a navazuje na romantický příběh "Sedmnáctka." (1947).

  

Potom tedy uplynulo 16 let ženatosti, pak zase 27 roků mé emigrace v NSR, neboli dohromady 43 let, po které jsme se neviděli, čímž se naše milé, vzájemně lidské vztahy, jak s bratrancem Pepčou, jakož i romantické s Jaruškou, prakticky docela propadly do zapomnění.
Hned po sametové revoluci, (1990), když jsem opět mohl navštívit svoji vlast, aniž bych byl zavřen na ostro do basy (18 měsíců za emigraci), komunisti už nebyli u vesla a já jsem si chtěl zkusit to zpřetrhané pletivo vztahů znovu navázat. Bylo to někdy docela zajímavé a vzrušující, někdy ovšem došlo ke zklamání. Ta doba odloučení je moc dlouhá na to, aby se lidé neodcizili. Nejprve jsem navázal styk s přáteli v Praze, s nimiž jsem si po celou dobu dopisoval a tedy znal i jejich adresy. Pak jsem se rozhodl zajet na Křivoklát za Pepou, který na mé pohlednice ani jednou nezareagoval. Vím, že byl slabý na gramatiku a styděl se za to...

Byl krásný slunný červnový den, když jsem zase po tolika letech jel z Prahy na Křivoklát, ovšem už nikoliv na kole, jako kdysi za mlada, ale autem. Nejprve nastalo hledání, kde můj bratranec bydlí. Naštěstí je toto městečko tak malé, že se dalo doptat dle jména. Byl jsem v první chvíli zaskočen, když mi na moji otázku: „Dobrý den, paní, nevíte kde zde bydlí Čulíkovi?“, bylo odpovězeno otázkou: „Mladý nebo starý?“
Hlavou mi projelo, že staří Čulíkovi byli přece má teta se strýcem, ale ti jsou už dávno po smrti. Teprve pak jsem si uvědomil, že těmi starými je teď zřejmě míněn můj bratranec se ženou a ti mladí budou patrně už nějaké jejich děti, které vůbec neznám.

„Ano, já hledám ty staré“, řekl jsem po malém zaváhání. Hodná paní mi ochotně ukázala kam mám jet a já se dostal k jakémusi domku bez čísla a bez jmenovky u zvonku. Zazvonil jsem jak popelář a ve dveřích se objevila rozevlátá bělovlasá žena v červeném županu: „Koho hledáte?“
Ze svatební fotografie mého bratrance jsem věděl, že si tenkrát vzal jakousi hubenou černou dívku, proto jsem se zeptal opatrně a nepřímo: „Prosím Vás pěkně, bydlí tady Čulíkovi?“
„No, to sme my, přece!“ Pak se zjevil bratranec Pepa na zápraží a vše se objasnilo, ano, ta hubená černovláska  byla nyní  bělovlasou  boubelkou.
Pak jsme si s Pepou hezky popovídali, já věda, že on chodil rád na ryby, jsem mu přivezl z Německa nějaké rybářské náčiní a dobré cigarety, pro jeho manželku, pikslu kávy, čokoládu a víno. Potom jsem je pozval do nejbližší hospody na oběd a při té příležitosti padla i moje otázka, zdali zde ještě žije moje dávná láska Jaruška Mourková?

. „Samozřejmě, že tu žije“, řekl Pepa, „je sama, děti bydlej nevím kde jinde a vona je už dávno vdova“.

„Pepo, člověče, já mám nápad!“, ťukl jsem se do hlavy, „ukážeš mi kde bydlí, zajedeme tam spolu, já mám to moje auto s německou poznávací značkou, ona mě po těch čtyřiceti třech letech určitě nepozná a ty si vymyslíš něco, co od ní chceš a mě představíš jako nějakého Němce, co sem přijel na dovolenou. Já budu do toho něco blekotat strašně špatnou češtinou, jako: »Ja mnjela česky bábička, a ja sem byla dycky dóbra zokolóvna!«, chápeš, Pepo, co to bude za úžasnej fór?“

„Nojo, ale proč tam za ní jdu s tím Němcem?“, ptal se oprávněně Pepa.
„Třeba něco jako vod spolku hasičů, pozvání na ples, anebo tak něco...“
„Jó, teď v červnu hasičskéj ples, to je blbina! Ale počkej, von ten náš spolek dobrovolnejch hasičů právě vybírá sponzorský dary na novou stříkačku. Tady totiž dost nedávno hořelo a zrovna ten obecní barák, kde dříve bydleli naši, takže, nežli přijeli hasiči z Rakovníka, tak úplně vyhořel, že se musel zbourat a teď je tam parkoviště.“
„Výborně a zeptáš se jí jestli chce třeba taky přispět a zdůrazníš, že já jsem už sponzoroval tisíc marek a teď společně objíždíme všechny lidi dobré vůle!“ Pepova žena k tomu jen podotkla, že ona ale s námi k Jarce nepojede, protože jí to připadá jako u blbejch. Ihned a rád jsem s ní souhlasil a ujistil ji, že opravdu s námi nemusí...

Po obědě jsme tedy oba usedli do mé stříbrné Mazdy, která v té době a v tomto kraji působila zcela exoticky a Pepa mne navigoval k domku Jarušky. Ještě jsme si rychle zopakovali scénář a v napětí, jak se nám povede naše divadýlko, jsme vystoupili z auta přímo před jejím hezky udržovaným domečkem. Po zazvonění se pohnula záclonka v horním malém okénku, ve kterém se objevila šedovlasá, dosud však hezká hlava Jarušky, načež se ozval její impulzivní výkřik: „Jů, Mirek!“ 

Takže, tahle už trošičku pozdní dívka Jaruška, úplně zničila námi pracně vymyšlený i nastudovaný výstup! Ovšem mně na tom lichotilo to, že po třiačtyřiceti letech  mě okamžitě poznala.

Bylo vidět, jakou má radost a ihned nás pozvala nahoru na kafe a bábovku. Při té příležitosti jsem jí vylíčil, jak jsem jí tenkrát cudně a tajně miloval, ale vlastně nikdy až dodnes, jsem jí to neřekl, protože jsem se tak děsně styděl... "A já jsem" řekla tiše, "mého jediného syna pojmenovala Miroslav!"
A naše už v dávnověku zpřetrhané vztahy - byly opět navázány, ovšem na bázi staro-přátelské, tak jak se sluší a patří...

https://youtu.be/1YKZHizSajg