27 června 2015

JEDEN mínil, leč OSUD změnil

Sven Leo Andreason, původem ze Švédska, žíjící od rozvodu v Německu se musel srdečně zasmát, když četl odpovědi na svůj inzert na seznámení. Z pěti nabídek se mu zamlouvala jen jedna, ale ta nebyla vůbec určena jemu:
Já jsem vysokoškolská studentka přírodovědecké fakulty, je mi devatenáct let, jsem svobodná, bez závazků, a mám zájem o Vámi nabízený pokoj v rodinném domku. Děkuji předem za Vaši zprávu.
S pozdravem Karin Berger, Tel: 05711131

Hodil dopis do koše na odpadky k ostatním, ale vtom mu něco řeklo: „Zkus ji zavolat, bude legrace!“ Od nápadu k činu nebylo u Svena nikdy moc daleko. Shodou okolností věděl od jedněch svých známých, že hledají studentku na byt, ale po špatných zkušenostech s neplatičem, chtěli jen zaručeně slušnou dívku, která by měla doporučení od někoho z okruhu jejich známých. Sven se rozhodl této dívce pomoci, líbilo se mu její písmo a byl zvědav, jak asi vypadá žena, jejíž dopis k němu zabloudil omylem způsobeným přesmyčkou čísel ve značce inzerátu.
Příštího dne ji zavolal, že by pro ni možná něco měl, má-li dosud zájem. Dívka byla nadšena, bydlela provizorně u kamarádky Lindy ve Wiesbadenu v garsonce o šestnácti čtverečních metrech. Když se s ní pak odpoledne setkal v cukrárně Kaffee Blum, první co ho napadlo bylo zjištění: „Škoda, že je tak děsně mladá - to je totiž přesně můj typ: brunetka s lila přelivem!



Nejprve jí objasnil onu zmýlenou, která vznikla v inzerci záměnou podobných značek, a nechtěje mluvit o svém inzerátu na seznámení, řekl jí, že nabízel ojeté auto. Načež jí naznačil možnost podnájmu u svých známých, kde by se ovšem musel za ni naprosto solidně zaručit.
„To je skutečně šílená náhoda,“ rozesmála se dívka, „a vy byste se doopravdy za mne zaručil? --- i když mne vůbec neznáte?“
„Podívejte se, Karin, jestli vám tak smím říkat...“
„Jistě, a jak smím říkat já vám?“ zeptala se pohotově.
„Jednoduše: Svene. Takže, milá Karin, já si vás budu muset trochu vyzpovídat, abych nemusel lhát, že vás znám, když se za vás budu zaručovat, to jistě chápete, že ano.“


„Samozřejmě, můžete se ptát na co chcete, nemám žádné tajnosti, ale obávám se, že toho není moc k vyprávění. Rodinu nemám, jsem sirotkem, rodiče zahynuli při letecké katastrofě před třemi roky. Mám jen o devět let starší sestru Ingrid, ta je vdaná a žije ve Švýcarsku.
„Takže vy se protloukáte životem sama, klobouk dolů,“ řekl uznale Sven, „to jste neměla lehké, ale z čeho vlastně žijete?“
„Zdědily jsme po rodičích, napůl se sestrou, menší firmu v Curychu, sestra mi převádí jednou ročně můj podíl na zisku, pokud je nějaký, jinak se snažím vyjít z úroků, a mimo to si přivydělávám vyučováním angličtiny a občas také překlady nebo tlumočením.“
„Karin, vidím, že jste schopná samostatná žena, a tak vás víc už nechci a ani nebudu týrat dalším kádrováním a slibuji, že se pokusím už pozítří promluvit s těmi známými, aby vás vzali na byt. Myslím si, že nájem nebude nijak horentní, jsou to starší, velice slušní lidé.“
„To by bylo super,“ rozzářila se Karin, „kéž by to takhle klaplo!“


Potom ji Sven pozval na večeři a stále si měli co říci. Dokonce i po večeři se šli ještě projít do parku vedle opery, a posadili se na lavičku, ke které ho Karin dovedla se slovy: „Tak toto je moje magnóliová lavička. Tady sedáváme s Lindou a učíme se.“
„Hmm, vidím, že máte i dobrý vkus, studujete v opravdu krásném prostředí pod magnólií a s výhledem na operu, na druhé straně je jezírko s kachničkami – úplná idylka.“
„Pane, - totiž Svene, promiňte, že odbočuji“, řekla Karin, točíc svou malou kabelkou, „ale smím se vás taky něco zeptat, myslím něco zcela osobního?“
„Karin, vy smíte úplně všechno, prosím.“
„Co by se asi tak stalo, kdyby nás tu nyní potkala vaše manželka?“
„Máte pravdu, je šerosvit, který šetrně smazává náš věkový rozdíl a kolemjdoucí mne mohou považovat spíše za vašeho milého, než za dohazovače podnájmu“, zasmál se Sven.
„Neodpověděl jste na moji otázku,“ trvala na svém Karin.
„Nenechala jste mne domluvit. Protože jsem rozvedený, není nikdo, komu by to mohlo vadit, jedině vám, zblízka vypadám spíš jako váš otec nebo strejda.“
„Prosím nepřehánějte, hádám, že je vám asi tak, hmm, okolo třicítky.“
„Jsem dvakrát tak starý jako vy, to stačí, ne?“


Později, po rozhovoru se známými ji zavolal, že je věc na dobré cestě, ale že teprve příští týden se dozví, kdy by se měla k nim přijít představit a podívat na byt. Dohodli se spolu jak a co se bude mluvit: „Karin, já vím, lhát se nemá, ale jinak to nejde. Řekneme jim, že se už známe asi pět let a že jsem byl vlastně známým vaší rodiny. Můžete mne občas titulovat: strýčku Svene. Za nějaký čas, až oni sami uvidí, že jste slušná dívka, řeknu jim celou pravdu. Teď by ale určitě to naše seznámení pomocí onoho zbloudilého inzerátu vypadalo naprosto nevěrohodně, chápete?“
„Ani netušíte, jak jsem vám vděčná, že mi takhle pomáháte. Je to pro mne životně důležité získat takový byt. Tak, jak jste mi jej popsal, je dosti velký, je ideální právě teď, když se moje sestra hodlá na čas přestěhovat sem ke mně.“


„Karin, pozor, o tom nic nevím, ta mansarda má sice dva pokojíčky a kuchyň, ale pro tři osoby to absolutně není, o případném dítěti nemluvě! S tím by oni nikdy nesouhlasili, Karin, já to přec sjednával jen pro vás!“, rozhorlil se
 Sven.
„Jde jen o dvě bezdětné osoby, sestra a já. Ona se totiž právě teď rozvádí.“
„To je dobře, totiž - chci říct, je mi líto,“ opravil se Sven.
„Myslíte si, že by jim vadilo, kdyby tam se mnou bydlela sestra? Ona by tam asi nezůstala dlouho, chce se jenom přechodně dostat z dosahu svého muže po dobu, nevím jak dlouho se táhnoucích, soudních sporů o majetek.“
„To by určitě šlo, v nejhorším bych řekl, že ona nemůže mít děti, a vy, že musíte ještě léta studovat, takže žádné děti nehrozí.“
„Jste moc skvělý,“ vyhrkla impulzivně Karin a vtiskla mu polibek na tvář, „mezi námi, Svene, Ingrid skutečně nemůže mít děti!“


Prohlídka bytu i podepsání nájemní smlouvy k prvnímu, proběhlo hladce až na okamžik, kdy se zeptali proč nepřišla též sestřička. Sven hned nevěděl co říci, ale pohotová Karin zaskórovala: „Ona je právě na dovolené, ale já jí to všechno do puntíku vylíčím.“
Když nasedli do auta, řekla Karin: „Teď vám musím ještě jednou od srdce poděkovat, děkuji vám moc za všechno“, a našpulila rty k polibku.
„Karin, pozor na to, mohl bych se do vás zamilovat!“ Sven se ušklíbl a pohrozil jí.
Karin se záhadně usmála: „Ale já do vás třeba taky!“
„Nojo, konečně strýčkovská pusa se výjimečně povoluje“, řekl Sven a krátce ji políbil.
„A propos, strýčku Svene...“
„Ne-ne, teď už zas nejsem strejda,“ ohradil se Sven.
„Ano, Svene,“ smála se Karin, „mám na vás ještě jednu velikánskou prosbu, slibte mi, že mi ji splníte, prosím, prosím.“
„Slibuji, i když nevím co, k čemuž mně dopomáhej Bůh!“, řekl rezignovaně. 
„Já odjíždím zítra vlakem do Curychu k sestře a odtud pojedeme do jejího letního bungalovu u jezera Lago Maggiore. Sestra mne zve, aby tam nebyla sama, a aby si trochu oddechla od Gerta a přišla na jiné myšlenky. 
„Předpokládám, že Gert je její manžel“, zeptal se Sven.
„Ano, on je totiž úplný cholerik, má bůhví kolik milenek, ale nechce se s Ingrid rozvést, protože je ředitelem naší firmy, a takhle mu to absolutně vyhovuje“, vyhrkla Karin.
„Chápu, sedí přímo na prameni, ale jak s tím vším souvisím já?“
„Totiž víte, Svene, já jsem si myslela, že byste tam mohl za námi přijet, na pár dní, nebo aspoň na prodloužený víkend.“
„Lago Maggiore, to je moc lákavá nabídka, ale co by tomu asi řekla vaše nebohá sestra Ingrid?“
„Ta bude ráda! Když jsme se o vás bavily v telefonu, jak jste mi pomohl s bytem, a jak jste fajn, řekla mi, abych vás tam pozvala, že se aspoň bude muset snažit mít lepší náladu.“
„V tom případě nemohu odolat, dejte mi adresu a jsem tam v sobotu jako na koni v roli angažovaného náladobudiče!“


Když  potom Sven přijel  příští  sobotu  do
Ascony, malebného městečka u jezera  Lago Maggiore, skoro půl hodiny, mu trvalo nežli našel jejich překrásný bungalow, ukrytý mezi bujnou zelení. Obě sestry seděly právě na terase, a jak zaslechly jeho auto, vyskočily a běžely ho přivítat. Každá z jedné strany ho políbila na tvář a Sven si v té chvíli připadal jako paša v harému: „Dámy, tedy něco takového jsem ještě nezažil: to prostředí, vaše srdečnost a vaše krása, ta podoba a jenom barvou vlasů se nepatrně lišíte, to mne snad porazí! Karin, dovolte abych se vaší sestře aspoň formálně představil, když už jsme se líbali, - Sven Andreason.“
„Carroli“, řekla Ingrid, „ale jinak bychom měli zanechat formalit a říkat si křestními jmény - když už jsme se líbali, já jsem Ingrid.“ Všichni se rozesmáli a tak hned na začátku byla navozena správná atmosféra.

Před večeří při aperitivu řekla Ingrid rozvážným hlasem: „A nyní by bylo možná na místě, abych navrhla všeobecné tykání, protože jsme si vzájemně tak sympatičtí, jenže dokud nejsem rozvedená, nechci dát manželovi do ruky nic, co by mohl zneužít proti mně. Mám totiž své zkušenosti, čeho je schopen.“
„To chápu, ale myslím si, že s Karin bychom si tykat mohli“, doplnil ji Sven.
„Ano, Svene, mně naštěstí do toho Gert nemá co blekotat!“, souhlasila bouřlivě Karin.
„Takže čin-čin! Ahoj, Karin, ať žiješ ty i tvoje krásná sestra“, řekl Sven a zvedl svou číši.
„Ahoj, Svene, ať žiješ ty i moje krásná sestra!“, zazubila se Karin.
„Nevím sice koho tím míníte, ale dejte si pusu, děti!“ dodala Ingrid.


Příští den v neděli chtěl Sven původně jet zpátky, ale obě ženy ho, přes jeho chabý odpor přemluvily, aby zde zůstal celý týden. Dny jim ubíhaly příjemně jako na vydařené dovolené. Bungalov byl prostorný, obrovský obývák se vchodem na terasu a krbem, kuchyň s jídelním koutem, koupelna a příslušenství. Sven měl pro sebe pěkný pokojík pro hosty a sestry spaly spolu v manželské ložnici.
Ve středu ráno u snídaně navrhla Karin, že by si chtěla zajet parníkem na italskou stranu jezera do Luina na trh, kde mají vždycky krásné a relativně levné věci z kozí kůže. Ingrid neměla zájem, řekla, že dnes musí prostudovat důležité firemní podklady pro ten, už blížící se proces.
Ani Sven nebyl nadšen Karininým nápadem, neboť živelně nesnášel bloumání mezi stánky se suvenýry a jinými zbytečnostmi v davu upocených turistů.
„Tak dobře, děti“, řekla Karin, „buďte tu hodné a maminka vám něco hezkého přiveze!“

Když Karin odešla k přístavišti a Ingrid otevřela kufr se spisy, nabídl jí Sven svoji pomoc: „Sice nejsem právník, ale celkem se v tom vyznám, mohl bych nahlédnout do vašich papírů?“
„Ano, to by bylo fajn, já jsem si netroufala vás s tím otravovat, mám o tom jen chabé ponětí, ale spoléhám se na mého právníka“, souhlasila Ingrid.
Asi po dvou hodinách usilovného studia, zvolal Sven nadšeně: „Tady jsem něco objevil, Ingrid, váš muž převádí každý měsíc různé obnosy, bez vašeho podpisu, na své konto, víte o tom?“
„Ne, o tom nic nevím“, divila se Ingrid.
„A můžete mi prozradit, co je v této zalepené obálce s nápisem K versus G?“
„Ano, Svene, tu mám pro každý případ, kdyby bylo nejhůře. Je v ní totiž místopřísežné prohlášení Karin, že ji můj muž chtěl znásilnit a lékařem potvrzená zranění, která jí způsobil. Ubránila se mu díky tomu, že ho kopla do nejcitlivějšího místa u muže...“
Sven si zamnul ruce: „Fajn, tohle se nám bude určitě moc dobře hodit!“

Kolem poledne se náhle rozlétly dveře a dovnitř se vřítil upocený, mírně otylý muž: „To je nadělení, viď Inge, tvůj mužíček přišel a překvapil tě in flagranti s tímhle švihákem!“
„To je on...“, špitla Ingrid Svenovi, který jí právě pomáhal utírat nádobí.
„Aha! To je tedy ten tvůj milenec, že jo? Bravo!“, zajásal a otevřel si dveře do ložnice, „a tady jsou důkazy nevěry! Vidím, že je ten pelech ještě rozestlanej! Já to tušil! Ty jsi dělala vždycky svatou, ty čubko, a já byl ten zvrhlík!“
Až dosud mlčící Sven odhodil utěrku a řekl jako když práskne bičem: „Tak to by stačilo, Carroli, teď udělejte čelem vzad a rychle vypadněte!“
Gert se na něj vztekle otočil: „Co? Ty mně budeš vyhazovat, ty, ty... ramlíku!“
Sven ho ani nenechal domluvit, chytl ho za límec pod krkem, stiskl mu ohryzek a krční tepnu až zachroptěl, načež ho bez odporu dotlačil pozpátku až ke dveřím a pak povolil sevření: „Na vašem místě, Carroli, bych si hledal urychleně zaměstnání, protože máte právě k dnešnímu dni hodinovou výpověď, zákaz vstupu do firmy a - na shledanou u soudu!“

„Pozor!“, Carroli lapal po dechu, „jakým právem mně chcete vy něco nařizovat...“
„Jsem poradcem vaší manželky a mám od ní plnou moc, abych na vás ihned mohl podat trestní oznámení za zpronevěru firemních peněz a za pokus o znásilnění její sestry Karin. Veškeré důkazy včetně lékařského atestu máme k dispozici. Jen v případě vašeho bezvýhradného souhlasu s rozvodem a vrácení zpronevěřených peněz, bychom byli ochotni upustit od trestního oznámení a vyřešit věc dohodou. Do pátku máte čas si to rozmyslet!!
 
Muž zmateně odešel a Ingrid zhluboka vydechla: „Tedy, to bych do vás nikdy neřekla, ale děkuji, udělal jste to krásně, jenom si myslím, že to tak jednoduše přece jen nejde, ale plnou moc vám ráda dodatečně dám...“
„Ingrid, já vím, že to tak jednoduše nejde, ale blafoval jsem, a uvidíme co udělá do pátku, pak si teprve rozhodnete co chcete udělat dál.“ Ingrid se mezitím vrátila barva do tváří a rozesmála se: „Každopádně mu ale spadl hřebínek – díky moc, za váš zásah!“
Když se odpoledne vrátila Karin s pár různými koženými předměty denní potřeby, vyprávěla jí Ingrid, co se stalo. Ta reagovala naprosto impulzivně: „To je správný, Svene, ten idiot si nic jiného nezaslouží, Ingrid je na něj moc mírná, bude-li potřeba, klidně půjdu svědčit k soudu proti tomu hnusákovi!“

„Teď si musíme, milé dámy, vypracovat strategický plán“, řekl Sven, „Ingrid, máte v té vaší firmě někoho, komu můžete stoprocentně důvěřovat?“
„Ano, je to starý pán, prokurista Huber, je u nás už přes dvacet let a Gert by ho chtěl poslat do penze, ti se nemají vůbec rádi.“
„Fajn, to je náš člověk! Ingrid, zavolejte mu a řekněte, že jste Gerta vyhodila na hodinu, a že ho dneškem pověřujete prozatímním vedením firmy. Kdo to musí ještě schválit?“
„Tady Karin a strýc Ludwig, ale ten bude určitě souhlasit.“
„No, a já snad ne?“ ozvala se naoko dotčeně Karin.
„Dobře, Karin, jen se nedej. A vy, Ingrid, zavolejte strýci, poraďte se s ním a s vaším právníkem, aby zařídili všechny potřebné formality a dále, ať vrátnice nepustí Gerta do firmy. Účtárna ať zablokuje Gertovi přístup na firemní konto a vyhledá veškeré bankovní převody, které postrádají váš podpis. To by zatím stačilo.“

Od této chvíle se dovolená změnila v intenzivní pracovní nasazení. Ještě celý čtvrtek a pátek se telefonovalo, psalo a faxovalo jako o závod. Večer v devět vyvrcholilo napětí, když se na telefonu ozval Gert: „Ingrid, já přicházím se smírným kompromisním řešením, které by mohlo vyhovovat oběma stranám.“
„Prosím, poslouchám“, řekla Ingrid a zapnula vestavěný mikrofon, aby všichni tři slyšeli.
„Souhlasím s rozvodem bez výroku o vině, a mé konto, na kterém je asi dvě stě tisíc, si rozdělíme fifty-fifty, vzdám se firemního podílu, ale nechám si náš kompletní byt v Curychu, včetně pozemku, garáže a auta“, souhlasíš?“
Ingrid se tázavě podívala na Svena a ten si vzal slovo: „Tady je Andreason, Pane Carroli, o majetkových problémech jednejte pouze s naším právníkem a notářem panem Obermayerem, který má plnou moc a veškeré dispozice. My chceme od Vás pouze váš podepsaný souhlas s rozvodem. Buď jej pošlete faxem teď hned, čekáme přesně do deseti hodin, anebo v opačném případě podáváme trestní oznámení na policii,“ Sven zavěsil a pohlédl se na hodinky: „Má na to hoch přesně hodinu času!“
Následovalo napjaté čekání na fax, který se ozval až dvě minuty před desátou. Černé na bílém vybzučelo z přístroje toto sdělení: Souhlasím s rozvodem! Podepsán: Gert Carroli.
„To se musí zapít!“, zvolaly obě sestry současně.
„A já mohu konečně, hned zítra, s klidným svědomím odjet k Lindě, ta na mně stejně už nedočkavě čeká“, řekla Karin.
„Škoda, teď když mi spadl kámen ze srdce, tak odjedeš?“ řekla Ingrid.
„Kdybys jela až v neděli, tak bych tě vzal sebou autem, ale zítra musíme s Ingrid udělat ještě spoustu věcí“, mínil Sven.
„Ne, to není třeba, pojedu vlakem ve dvanáct třicet a večer jsem v pohodě ve Wiesbadenu, mám k tomu své, prozatím tajné, důvody“, culila se Karin.
„Dobře, ty tajnůstkářko, odvezu tě tedy zítra aspoň na nádraží.“

V sobotu večer zůstali Sven a Ingrid vlastně poprvé sami v bungalovu, což působilo  bez přítomnosti  sestry Karin tak nějak podivně intimně. Sedli si na trávník před chatou, oba byli zamlklí a stěží udržovali trochu konverzace. Konečně si Sven odkašlal a promluvil tichým hlasem: „Asi oba cítíme, že něco visí ve vzduchu, tak se do toho pustím. Začal bych nejprve suchým konstatováním, že vaše sestra Karin je bez pochyby velice krásná, moc se mi líbí a přesně tak se mi líbíte i vy, Ingrid. Obě dvě jste opravdu inteligentní, máte laní oči a krásné ruce, a jste prostě sexy. Zní to jako banalita, kterou jste už jistě mockrát slyšela, ale ode mne je to jenom, tak jak jsem už předeslal, konstatováním faktů – ale teď přijde to nejdůležitější: Ingrid, vy jste o devět let starší než Karin, a tudíž rozumnější, a do jisté míry zastupujete jakoby její matku... é-é“ Sven hledal vhodná slova: „Ingrid, já teď mluvím naprosto vážně, jsem absolutně při smyslech, když říkám, že se hodlám někdy v dohledném budoucnu, tak říkajíc na stará kolena, znovu oženit.“ Svenovi náhle vyschlo v krku, ale pokračoval dál chraplavým hlasem: „Takže se Vás chci už dnes zeptat, zdali byste apriorně předem nevyloučila takovou, hypotetickou, možnost, -ehm...“, odkašlal si.
Ingrid mu položila prst na rty: „Nemusíte pokračovat, já to vím od Karin, jak na sebe trpíte. Myslím si, že by váš věkový rozdíl nemusel hrát velkou roli, ale Karin musí logicky nejprve dokončit studium. Momentálně ji nejvíce zajímá genová biologie a také chce, bůhví kde a proč, pěstovat bource morušového společně s tou Lindou.“
„To je mi jedno, Ingrid, ať si Karin pěstuje třeba Lindy společně s bourcem morušovým, ale já jsem se asi špatně vyjádřil, já přec mám zájem o vás, Ingrid, vy jste žena, kterou bych si vzal okamžitě, třeba ještě dnes, teď hned, tady na místě!“, vychrlil ze sebe Sven.
„Ó, - teď jste mi ale vyrazil dech!“ Ingrid polkla a zkřížila si ruce na prsou: „Doufám, že nežertujete, Svene, to by nebyl dobrý vtip. Víte, já jsem v tomto ohledu poměrně dost divná, asi jsem moc přecitlivělá“, řekla zajíkavě.
„Myslím to smrtelně vážně, Ingrid.“
„Ale... ale co by tomu řekla, Karin?“, opáčila chabě Ingrid.
„Ta se mi svěřila před svým dnešním odjezdem, cituji doslova: "Svene, byla bych opravdu ráda, kdyby vám to s Ingrid vyšlo. Vím, že se máte rádi a já bych tak získala toho nejlepšího švagra na světě!" Teď vidíte, Ingrid, že mluvím naprosto vážně, když se vás zcela oficiálně táži: Ingrid, vadil bych vám moc, jako váš budoucí manžel?“
„Vadil byste pouze zákonu o bigamii, ale když počkáte až...“
„Počkám rád,“ zašeptal Sven a objal ji kolem ramen a políbil.
„Ach, Svene, asi jsme se oba zbláznili“, Ingrid dýchala zhluboka, „to se mi snad jenom zdá, jak dlouho se vlastně známe?“
Pohlédl na hodinky: „Je to sice teprve sedm dní a sedm hodin, ale zato je tento týden - aspoň pro mne - unforgettable!"
"Neumím moc anglicky", řekla Ingrid, "ale každopádně je pro mne tenhle den taky nezapomenutelný..."

26 června 2015

Byli jsme čtyři


Bylo nám šestnáct, bylo léto, bylo to dva roky po válce a půl roku před únorovým pučem a snad všichni lidé si mysleli, že teď nastane ráj na zemi, že už brzy přijde blahobyt a už nikdy nikdo se nebude muset bát války a utíkat před bombami do krytu, protože bude věčný mír na celém světě.
Optimismus tehdy vládl celou společností a snad nikoho nenapadlo, že se už zase někde v Kremlu osnuje znásilnění půlky Evropy komunismem,  všude tam, 
kam vstoupila bota bolševické armády.

Na prázdniny jsem jezdil k tetě a strýci na Křivoklát, kde jsem měl bratrance Pepu a kde on měl dvě stejně staré kamarádky Milenu a Jarku. Byli jsme taková nerozlučná čtyřka a chodili se skoro denně koupat do Berounky, v neděli jsme spolu chodili do kina a jinak jsme se courali po lese, sedali na vyhlídce v takzvaném Paraplíčku, vyprávěli si vtipy a diskutovali o všem možném. Pro mladší generace je asi přímo neuvěřitelné, že tenkrát mezi námi nedošlo k sexu, ba ani k třeba k líbání, přestože jsme cítili, že máme pro sebe silné city, já s Jarkou a Pepa s Milenou. O tom se ale vůbec nemluvilo, to viselo jen tak v atmosféře mezi námi, ale stud nám nedovolil to nějak otevřeně projevit. Samozřejmě, že já s Pepou mezi čtyřma očima jsme si pověděli, co bychom chtěli každý s tou svou dívkou dělat. Možná, že právě tak si o tom povídaly i dívky, ale navenek neproklouzlo nic, ani nejmenší náznaky.

Takové jen jakoby milostné vyznání jsem zažil, když mi Jaruška poslala do Prahy anonymní dopis, který jsem však bleskurychle prokoukl, že je od ní. K mému jménu na obálce připsala 'mladší ucafrně', v obavě, aby ten dopis omylem neotevřel můj otec, pokud by se také jmenoval Miroslav. Obsah dopisu byl vtipný, psaný jakoby nešťastnou ženou, která málem kvůli mně spáchala sebevraždu, ale když se chtěla oběsit na šňůře od žehličky, tak ji to prý moc škrtilo. Pak si chtěla podřezat tepny, ale to by zas nadělalo ošklivé fleky na drahém koberci a když chtěla vyskočit z okna, zjistila, že bydlí v suterénu. 
Odepsal jsem jí, že můj otec zuří a říká, že když já jsem ucafrně mladší, to znamená, že on je nutně ucafrně starší! Tak a podobně vypadaly naše zamilované hrátky...

Teprve po zákazu Sokolských sletů, se naše životy (obr: Jarka a Milena) a osudy  rozdělily. Obě dívky i Pepa sice zůstali bydlet celoživotně na Křivoklátě, ale každý se nějak odkapsloval do svého soukromí.  
Všichni čtyři jsme se totiž poměrně brzy oženili a tak naše vztahy Praha-Křivoklát pomalu upadaly do zapomenutí. Já jsem pak navíc, po vpádu Rusáků, (1968) emigroval na západ do Německa.

Čas trhnul oponou a najednou se psal rok 1992 a bylo zase léto a krásné počasí. Já jsem se z emigrace přijel podívat domů a po 44 letech mě napadlo navštívit mého bratrance Pepíka na Křivoklátě. Samozřejmě, že jsme tam pak společně navštívili, ovdovělé kamarádky Jarušku a Milenu. Obě mě poznaly okamžitě, tak jako i já je a navrhl jsem jim následující program dne: "Děvčata, takové setkání, když to trochu přeženu, po půl století je významná událost, takže teď se nalodíme do mého ocelového oře a já Vás zvu do nějaké výborné hospody na večeři!" To byl ovšem ode mne naivně hloupý nápad, protože jsem měl ještě v paměti, že tam byly dva pěkné hotýlky se zahradní restaurací pro spousty turistů, kteří sem často jezdili na prohlídku hradu.
„Ty ses snad zbláznil“, oponovali mi svorně všichni tři Křivokláťáci, „na které planetě žiješ? Tady je všude večer chcíplej pes, v hospodě dostaneš akorát pivo, vodku nebo výčepní lihovinu.“
"To přece nevadí", řekl jsem hrdě, nenechávaje se vyvést z konceptu, "tak tedy pojedeme do Rakovníka, tam už se určitě něco najde!"
"V Rakovníku ale taky nic není“, trvali na svém. „Tam dostaneš taky jen pivo a kořalku a když budeš mít kliku, tak kromě toho budou mít i kafe s rumem", poznamenal suše Pepa.
"Přátelé, já tomu tak docela nevěřím, Rakovník je přece velké okresní město, to snad nemohli ti bolšáni nechat tak úplně zdegenerovat!“ Takže jsme tam nakonec přece jeli.
Bylo to pro mne opravdu překvapení, že i ve středu města na náměstí bylo zcela prázdné parkoviště, takže problém s parkováním jsem neměl, ale všude kolem bylo pusto jak o půlnoci na Čukotce a to bylo teprve sedm hodin večer. Po delším hledání jsme nalezli pivní knajpu, kde jsme skutečně dostali jen pivo, kafe a pro mne limonádu Limo. Seděli jsme tam ve výčepu mezi štamgasty v zahuleném prostředí, které se dalo krájet, ale to nám nevadilo, bavili jsme se úžasně srdečně a vzpomínali na mládí a na to, co každý z nás od té doby prožil a co se všechno stalo. Mile mne opravdu překvapilo, že ony ještě měly schovány mé karikatury, které jsem jim kdysi jen tak u řeky nakreslil na kus papíru od svačiny... Viva nostalgia!


Nakonec hladoví jsme se vrátili na Křivoklát a Milena nás pozvala k sobě domů na chleba se sádlem a čaj, což mi doopravdy chutnalo víc než nějaká francouzská delikatesa. Takže i přes můj otřes, jak za ta léta se tady v Česku úplně všechno zdevastovalo, byl pro mne tenhle náš večírek naprosto pohodový a naše poslední shledání ve čtyřech bylo zase tak krásné jako tenkrát...
Já tedy věřím, že dnes je už Rakovník zase hezkým městem a bolševické jizvy jsou zahlazeny. Bohužel však můj bratranec Pepa i Jaruška už nežijí a tak jenom Milena a já se jednou za uherský rok vidíme, když k ní zajedu na Křivoklát.

2019...A už jsem zbyl jen já...

George Gershwin: Ale vzpomínky nám zůstanou...
https://youtu.be/OE9BNNtk8uw

17 června 2015

Režim to dovolil...

Teprve až po dlouhých šesti letech bylo komunistickým režimem v ČSSR blahosklonně dovoleno našim rodičům-důchodcům navštívit své děti v emigraci. Režim pochopil, že se do komunizmu patrně nevrátíme a penzisté, pokud by se také náhodou nevrátili, těch se stát rád zbavuje a navíc na nich dvojnásobně vydělá. Jednak ušetří dvě penze, zdravotní a sociální pojištění a ukradne jim, pokud mají, i jejich veškerý nemovitý majetek.

To bylo slávy, když jsme je uvítali na nádraží! Rodiče byli v Jiříkově vidění. Uviděli prvně svoji čtyřletou vnučku Brigitku, dokonce i já jsem se jim zdál, že jsem prý za tu dobu vyrostl, náš byt i naše auto je nadchlo a když jsem potom vyzvedával peníze z bankomatu »ve zdi«, zeptala se mě má drahá, zcela dezorientovaná máti, jestli si na tuhle kartičku mohu vyzvednout peněz kolik chci?

Vrchol jejich nervového šoku nastal, když jsem je dovezl na náš obecní úřad k přihlášení přechodného bydliště. Milá úřednice překvapila je i mne samotného, když uviděla jejich československé pasy a oznámila mi, že rodiče mají nárok, tak jako všichni návštěvníci z východního bloku, na takzvaný „Begrüßungsgeld“ od pana starosty a vypsala jim stvrzenku pro kasu. Řekl jsem jim: „Milé rodičovské sdružení, tady si vezměte tenhle papírek a jděte k támhle té paní do pokladny.“
Tentokrát se vyděsil i otec: „A kolik musíme zaplatit, vždyť my jsme dostali od banky jen 27 marek na cestu! Na víc prý nemáme nárok. Když jedeme na pozvání od příbuzenstva, tak se počítá s tím, že se tito o nás postarají. Ve vlaku jsme opravdu neutratili nic!“
„Neboj, tati“, uklidnil jsem ho, „nic platit nebudete, naopak dostanete uvítací pozornost, jen tak mimochodem, od zdejšího pana starosty.“

Dodnes vidím mojí matku, jak zděšeně drží v ruce 300 marek, na čele má rozčílením krůpěje potu a říká mi: „Mirečku prosím tě, co budou od nás za to chtít? Snad ne nějaké špionážní informace?“
„Maminečko zlatá, ty jsi z těch komoušů úplně protočená. Tady tě nebude nikdo špehovat, tady chtějí opravdu jen to, aby se vám zde líbilo. Tím si dělají krásnou reklamu směrem na komunistické země." 
„Nojo, ale“, vložil se do debaty otec, „já jen nechápu, že naše vlast požadovala od nás 270 Kčs za 27 marek, což je čtvrtina naší penze a tady cizí stát nám dává jedenáctinásobek zadarmo? Za tři sta marek se na černém trhu platí 6000 Kčs, to je naše penze za půl roku!“

„Drazí rodičové, to není ještě všechno, vy jako katolíci si můžete zažádat o příspěvek na faře zde naproti.“
„Ne, to tedy rozhodně ne!“, odporovali oba, „nechceme tady dělat nějaké vyžírky, ty tři stovky jsou až moc, tolik peněz jsme neměli v životě pohromadě!“
 Večer doma nám otec vyprávěl, jak ho volali policajti na pohovor, že jsem emigroval a byl odsouzen na 18 měsíců do basy. Věděli již, že rodiče hodlají přijet k nám na návštěvu. Obr-policajt listoval před ním v tlustém šanonu s mým kádrovým materiálem, otec tam postřehl moji fotografii  A4-formát, kterou jsem nikdy neměl,  takže si ji zřejmě zvětšili z mého pasu. Vyšetřovatel pak nařídil otci, aby mě přemluvil k návratu do vlasti a řekl: Pěkného syna jste vychoval pane Toms, nevíte na čem tam pracuje, jestli třeba nevyrábí kanóny proti nám? "Ne!" řekl otec, on pracuje v počítačové branži. Oba jsme se jen útrpně zasmáli té fantazii estébáka...

A pak jsem staroušky povozil po krásách Německa i Švýcarska, kam by se oni v životě nedostali, byli v sedmém nebi a já měl radost, že jsem pro ně mohl udělat mnohem víc, než kdybych byl zůstal v tom srabu v ČSSR a dřel bídu s nouzí za pár stovek dál, pokud bych neseděl v base.
Taky se chtěli podívat, hlavně máti, na Frankfurtské letiště a když jsme tam vyjeli výtahem na střešní vyhlídku, podívat se na odlety a přílety letadel v minutových intervalech, byli oba konsternováni. Máti si všimla letadla s maltézským křížem a zeptala se mě, co prý je tohle za krásné letadlo? Já jsem jen řekl: "To je maminečko zlatá letadlo z Malty!" Načež jsem dodal, jako vtip: "Ale ne z takové malty jako je třeba na stavbě, víš?"  Máti se na mě zkoumavě podívala a řekla suše: "Mirečku, tak blbá ještě nejsem!"  Nato jsme se všichni tři od srdce zařehtali a bylo nám fajn...

https://youtu.be/m5TwT69i1lU

16 června 2015

Docela všední obyčejný den...

Ulice hoří do tmy neonem...


Píše se rok 1963 a já se courám po Praze, mám těžký splín. Moje dívka Ema, se kterou jsem chodil skoro rok, byli jsme spolu dvakrát na dvolené, jednou v zimě na horách, jednou v létě pod stanem, mi teď najednou dala vale, řekla mi, že ji to už se mnou nebaví. Dosud jsem to byl vždycky já, kdo ukončoval vztah se ženou a včera najednou to bylo obráceně, dobře mi tak. Ale jak to, že mi to nějak strašně moc vadí? Proč si neřeknu: Čert ji vem, jako jindy? A proč mám slzu v oku? Blbost, to jen prší!"


Najednou končí, co právě začíná...

 Loudal jsem se Václavákem dolů, pak doprava na Příkopy a stále se mi vybavovala ta poslední scéna s mojí Emou. Dopoledne mi volala do práce, že bude dnes prodávat v Bílé Labuti kosmetiku, že zaskakuje za nemocnou prodavačku a jestli se nepřijdu podívat, jak jí to sluší. Neměl jsem nic lepšího na práci a byl na ni zvědav.
Když jsem tam přišel, bylo v celém obchoďáku poloprázdno, takže jsem ji už z dálky viděl za pultem, jak se baví s nějakým kupujícím. Šel jsem pomalu směrem k jejímu pultu, ona však byla tak zabraná do debaty s tím pánem, že si mne vůbec nevšimla.

... a trvá dál, co skončit má...

 Zastavil jsem se asi pět metrů od pultu a čekal až ten pán odpadne. Jenže hovor trval dál, asi se vůbec nebavili o koupi nějakého zboží. Pán byl zřejmě velice vtipný a Ema se koketně smála všemu, co řekl. Zaslechl jsem ho, jak říká, že není teplouš a tak si nepotrpí na nějaké voňavky. Ema opět vyprskla smíchy, měla ruměnec a dolíčky ve tvářích a moc jí to slušelo. Čekal jsem tam nekonečně dlouho, dokud pán neodešel. Pak teprve mě spatřila.
„Jé, to jsi ty, kde se tu bereš?“, řekla trochu v rozpacích.
„Já jsem se tu tak vzal - sama‘s mě pozvala, Emi, nevzpomínáš si?“
„Já jsem tě nezvala, já jsem ti jen řekla, že tu dnes budu zaskakovat“, oponovala.
„No dobře, Emi, vidím, že ti to opravdu sluší a tomu pánovi přede mnou jsi se jistě taky moc líbila, já se mu nedivím. Zaslechl jsem jak ti říkal, že není teplouš.“
„Tak na to, abys mě tady špehoval, nejsem zvědavá!“, zvýšila hlas.
„Já jsem tě nešpehoval, já jsem tu stál tobě na očích a čekal až on odejde.“
„No, a připoslouchával jsi o čem se bavíme – to je špehování!“
„Ne, to není špehování, Emi, to bych musel být někde za rohem ukryt tak, abys mne nemohla vidět, případně bych si musel někoho na tuto nelibou činnost najmout.“

...a často šlapeš bláto... 

„Já to ale nazývám špehováním!“, řekla Ema naštvaně a dupla si.
„Já zase, to co jsem viděl, nazývám flirtováním!“, řekl jsem stejně důrazně.
„Mně už tohle nebaví, já si přece můžu dělat co chci, nejsem za tebe provdaná!“
„Máš pravdu, můžeme si každý dělat co chceme, tady není co řešit, protože...“ 
„Není co řešit? Tak ahoj, tím končí náš vztah a šmitec!“, řekla a naznačila hru na housle.
„Hmm, tak to tedy jako abych odešel, že jo?“
„Ano, prosím tě o to! Čím dřív – tím líp!“, vykřikla vztekle.
A to bylo vše. End – Fin – Ende. Konec jedné známosti, dle mne zcela nesmyslný.

... a přece všední den je veselý a přece život stojí za to...

 V zamyšlení jsem se najednou ocitl Na Poříčí právě před tou osudnou Bílou Labutí. Jedna výkladní skříň zářila do potemnělé ulice – a vtom jsem ji spatřil. Byla krásná, celá v černém a stála tam za sklem a fascinovala mne. Pod ní byla cedule s nápisem Jawa-ČZ 125, černá/chrom, cena 5700,- Kčs. Možno koupit na 18 měsíčních splátek. 
Peníze jsem sice žádné neměl, tenkrát se žilo od výplaty k výplatě, z ruky do úst, ale spočítal jsem si, že na splátky by to šlo koupit. Motorka mi tak učarovala, že jsem ji hned příští den koupil. Řidičák jsem měl už dávno a tak jsem se přesměroval z Emy na Čízu 125 a bylo po tragédii. Moje nová láska, motorka, byla totiž méně rozmarná a navíc věrná a němá... 

Ten všední den, ten který každý zná, jde s námi dál, jde s námi dál...

15 června 2015

Se synem u táboráku

Když jsem se pět let po rozvodu mého prvního manželství, zmohl na motorku, dojel jsem si na ní k ex-manželce pro Mirdu, mého devítiletého syna, abych s ním o víkendu podnikl nějaký výlet. Objeli jsme přírodu v pražském okolí a klukovi se to úžasně líbilo. Tak vznikl náš společný nápad, že až bude mít letní prázdniny, tak spolu pojedeme trempovat pod stan k Máchovu jezeru.

Ex-manželka naštěstí souhlasila. Pro syna to bylo docela dobrodružné, já jsem se mu snažil přiblížit skautský způsob života, což v té době nebylo zrovna „in“. On se pak skutečně přihlásil do Junáka, jenže bdělí soudruzi nechali brzy potom Junáka vyznít tak nějak do ztracena, coby kapitalistický přežitek.

Na Máchově jezeře ve stanovém tábořišti jsme si společně vybrali hezké místo pro stan, trochu stranou od toho největšího mumraje, společně jsme jej taky postavili, načež jsme si opět společně v kotlíku uvařili buřt-guláš k večeři. Bylo to fajn, chodili jsme se denně koupat, občas jsme zašli do lesa na houby, ale protože tam nebyly nikde záchody, museli jsme dávat dobrý pozor na tzv. hřiby-čtenáře. Ti se totiž většinou skrývaly pod Rudým právem. Bylo tam také lesní kino a ten týden ve středu dávali film „Někdo to rád horké“ s Marilyn Monroe. Syn se zaradoval: „To je, tati, sice film mládeži nepřístupnej, ale tady v lese se tam určitě nějak propašuju.“ Ani se nemusel propašovávat, nikdo to tam nehlídal, ale v půli filmu začalo pršet a produkce byla skončena. Dodnes nevím, jestli můj syn tu druhou polovinu filmu někdy později shlédl.

Jakýsi pilný organizátor nám oznámil, že v sobotu se tu koná veliký táborák a všichni jsou srdečně zváni a zvláště ten, kdo něco dovede předvést, ať jim pomůže sestavit táborákový program. Zeptal jsem se, jestli mají k dispozici kytaru, že bych tam eventuálně něco zahrál. Kytara byla, a můj syn projevil zájem, tam společně se mnou taky něco zazpívat. Začal jsem o tom uvažovat, že mám s mým kamarádem Vlastíkem nastudované některé dialogy V+W včetně zpěvu s kytarou a syn byl ochoten to do soboty se mnou nacvičit. 

Nejprve jsem ho naučil píseň Ezop a brabenec, kterou už trochu znal a pak jsem ho začal učit dialog z jedné forbíny V+W. Musel jsem to samozřejmě upravit tak, aby syn měl jenom kratší štěky, a já že už okecám to ostatní. Naše vystoupení vypadalo takto:

SYN: „O čem bys rád zpíval?“
JÁ: „No, co třeba zkusit Odyssea?“
SYN: „Kdo jest Odysseus?“
JÁ: „To byl ten chytrej, byla vo něm napsána kniha téhož jména!“
SYN: „Už vím, Iliáda!“
JÁ: „Áno, Homr to napsal, Homr. To je moc pěkná knížka, ta líčí všechna Odysseova dobrodružství na cestě z Tróje do Ithaky, a nejkrásnější je to, jak se zastavili na tom ostrově, kde vládnul ten kiklop Polyfémés.“
SYN: „To byl ten obr!“
JÁ: „Správně, patentní obr, nosil jedno oko vprostřed čela, báječná optika na tehdejší dobu, anastigmat, světelnost 1,9!“
SYN: „A samospouštěč v nose měl ten obr!“
JÁ: „Homr to krásně líčí, jak ti Řekové vstoupili do jeho jeskyně a vpustili mu tam světlo a zkazili mu snímky z dovolené, co nadělal tím vokem. No to se ví, toho obra to děsně dožralo a povídá: Có vy tady takhle, koukejte, prosím vás!“ 
SYN: „Dejte mi pokoj!“
JÁ: „A za trest tady zůstanete a budete mi míchat vývojku! No, a aby mu Řekové neutekli, tak zasedl východ z jeskyně, čímž se ovšem dopustil chyby, neboť zamezil přístupu vzduchu a v jeskyni nastalo brzy dusno, parno a vehementno.“
SYN: „A tomu obrovi se začalo klížit to jedno oko a na to tata spal.“
JÁ: „Jistě, s jedním okem usneš rychlejš než se dvěma, to je pochopitelné. A jak spal. Řekové tam viděli ležet takovou kládu, i rozpálili ji do běla a tím žhavým koncem mu vypálili to oko, to zasyčelo ššš, to ho probudilo, von votevře to voko...“
SYN: „A vidí že nic nevidí...“.
JÁ: „A hned vidí na čem je. Tak povídá: Za trest tady teď zůstanete až do smrti!“
SYN: „Jenže, vtom se ozvalo béé béé béé...“
JÁ: „Ovce tam měl! Stádo ovcí a podle smlouvy von je musel pustit ven na pastvu a teď chudák na to neviděl, tak musel jen tak po hmatu je pouštět, jenže Řekové chytří chytli se těch ovcí zespodu...“
SYN: „Takhle za vlnu.“
JÁ: „A tak vyklouzli. 
SYN: „Hmm, Řekové se vždycky někoho chytnou...“
JÁ: „Já myslím, že teď by se k tomu hodila píseň „Ezop a Brabenec!“
Nasadil jsem D-dur akord a už jsme spustili dvojhlasně: Jednou z lesa domů se nesa, moudrý Ezop...atd.

Výstup se nám vydařil, lidi tleskali a chtěli přidat a já věda, že nic jiného neumíme, jsem navrhl, že budeme radši zpívat všichni – a už to jelo: Škoda lásky...atd... Potom jsme si na dobrou noc ještě udělali Ham-and-Eggs v kotlíku.

Když jsme pak při návratu do Prahy v neděli odpoledne přijížděli do Vysočan, říká mi syn přes rameno: „Táto, táto, my jsme ztratili stan!“ Okamžitě jsem zastavil a vidím, že vzadu na nosiči je jenom náš batoh, a srolovaný stan se spacáky ve futrálu jsou pryč. Zřejmě jsem ho špatně přivázal. Co teď? Za ten stan a spacáky bude vyžadovat půjčovna plnou nákupní cenu a ta byla nad mé chabé finanční souchotiny.  
„Eště před chvílí jsem rukou kontroloval, že tam je, ale byl nějak nakřivo“, řekl syn. 
„Tak Mirdo, jedeme kus nazpět a dívej se na obě strany ulice, jestli někde neleží u chodníku ten balík s naším stanem.“
Nic jsme neobjevili, a tak jsem zastavil u policejní stanice. Syn počkal u motorky a já se rozhodl jít na SNB ohlásit ztrátu stanu. Esenbák, když jsem mu to zničeně vylíčil, se jen usmál a řekl: „Máte štěstí, my už ho tu máme“, a vytáhl ze skříně náš stan. Spadl mi kámen ze srdce, byl to pro mne ten happyendový zážitek tohoto týdne...

https://youtu.be/SXaRdAZY04A

09 června 2015

Bílé slůně a EDEN-Quartet

Jan Lesák nosil zlatý řetízek s andělíčkem, co mu dala jeho jeho maminka na krk, když šel coby osmiletý žáček poprvé ke zpovědi a k přijímání. „Ten andílek tě ochrání jak od nemocí tak i před vším nebezpečím!", tvrdila mu jeho zbožná matka.
Jan chtěl udělat matce radost a tak ho nepřestával nosit ani o třicet let později, po matčině smrti.
Teď ale, když se chystal na cestu do lázní, uvažoval logicky, že takový památeční dar po matce sebou nevezme, mohl by ho tam ztratit, nebo v dnešní chaotické době by mu ho mohl někdo i ukrást. Jelikož si však za ta léta zvykl mít neustále něco na krku, koupil si za pár šupů řetízek s bílým skleněným slůnětem a říkal si, že by se vlastně nic nestalo, i kdyby mu ho nějaký dobrák šlohl.
Překvapilo ho, že život v lázních funguje úplně jinak a hlavně mezilidské vztahy se zde odvíjí daleko příjemnějším způsobem než v okolním životě civilním. Vzhledem k tomu, že Jan byl rozvedený a nenosil žádný prsten, stal se velmi rychle a bez vlastního přičinění, terčem zájmu různých dam všech věků. Ať už to bylo u stolu při večeři, v parku na lavičce, nebo v čekárnách na koupele a masáže, byl s naprostou samozřejmostí oslovován neznámými pacientkami a skoro vždycky se dotyčná dáma v debatě zmínila o bílém slůněti na řetízku, že se prý markantně vyjímá na jeho opálené hrudi.

Připadalo mu to až neuvěřitelné, že taková laciná tretka má značnou magickou sílu, která umožní seznámení snadno a rychle, tedy něco, co se mu v civilu nestalo. Už druhého dne dopoledne se Jan seznámil se čtyřmi kamarádkami, Eliškou, Dášou, Evou a Nikolou v čekárně na procedury. Všechny byly dost upovídané a tak se dozvěděl některé detaily z jejich soukromí jako, že jsou všechny tak jako on z Prahy, Eva a Dáša, jsou sestřenice, obě hrají na klavír a mají výborný hudební sluch, Eliška, že zpívá v kostele na kůru a Nikol zpívá ve velkém souboru Gaudium. To by bylo něco na vokální kvartet, pomyslel si Jan a začal se tou myšlenkou zabývat.

Tentýž den odpoledne se s nimi opět setkal při hře vodního póla ve cvičném bazénu. Všechny byly pro, si vzájemně tykat. Eva byla třicítka, čokoládové oči, pevné poprsí a krásné pěstěné ruce. Dagmar byla o tři roky mladší, dračice, která se mu ve vodě, jakoby v zápalu hry, párkrát vrhla okolo krku. Nikol byla naopak usedlejší dáma, neurčitého věku, která však měla nádherné dlouhé nohy a Eliška měla z nich největší poprsí a alabastrovou pleť. Všechny k němu byly mile kamarádské.

Jan ovšem netušil, že dámy tajně uzavřely sázku o lahev šampusu, která z nich první vydyndá na Janovi jeho přívěšek, ono bílé slůně. Z čistě chlapské ješitnosti se Janovi líbilo pozorovat, jakým způsobem ho tyto čtyři ženy uháněly, a jak na sebe žárlily. Každá z nich, aby to ty druhé nevěděly, ho tajně požádala o jeho slůně, ale každá zcela jiným způsobem. Eva mu výměnou chtěla věnovat svůj zlatý řetízek s křížkem. Eliška mu dala na sebe telefon s tím, že i po lázních se mohou někdy setkat, bydlí také na Praze 4. Nikol mu poslala dopis s básní, v níž ho poprosila o jeho „alabastrové slůně“. Dáša mu ho prostě odepnula z krku pod záminkou, že si ho jen vyzkouší, načež mu ho drze odmítla vrátit. Jan ale věděl, že jakmile jedné z nich to slůně daruje, naštvou se na něj ty tři ostatní, proto se všem vymlouval, že to je jeho talisman a on jej z určitého důvodu nesmí nikomu dát – to je prý taková pověra, že ho potká nějaké neštěstí.

Dagmara, když viděla, že by se Jan opravdu naštval, mu slíbila, že si to slůně jen vypůjčí na jeden den a zítra večer mu ho zase vrátí. Jan tedy souhlasil netuše, že se z toho vyvine aféra. Dáša se totiž promenovala po celých lázních s jeho bílým slůnětem v dekoltu, takže zbývající tři se začaly na Jana tvářit opuchle. Chlapi u oběda si z Jana utahovali, že prý takhle dopadnou všichni erotomani, kterejm nestačí si v tichosti sbalit jednu paničku, né, voni musej hned klofnout čtyři baby najednou a teď se porafaj' všichni dohromady.
Dokonce i jeho ošetřující lékařka si neodpustila ironickou poznámku: „Pane Lesáku, nic mi do toho není, ale zajímalo by mě, jak se dostalo to vaše slavné bílé slůně na krk slečny Dagmary Voříškové?“
„Zcela jednoduše, paní doktorko, prostě mi ho čmajzla...“, řekl rozmrzele Jan.

 Eva, když potkala Jana večer v tělocvičně se slůnětem opět na krku, byla k němu znovu milá: "Honzo, to je dobře, žes ho tý Dáše nedal, ona je drzá, ale ta moje nabídka na výměnu stále platí...“
„Víš, Evo, to by nebylo fair, to slůně je celkem bezcenná blbůstka, a tvůj křížek je ze zlata." Načež jí vysvětlil, proč si ho vůbec koupil a nechal doma zlatého andělíčka od matky. 
„A propos, fair", řekla Eva, já ti zase prozradím, jak jsme se na tebe spikly. My jsme se s holkama domluvily, že ta která od tebe získá to slůně, vyhraje láhev šampusu. Jenže Dáša byla unfair jak k nám, tak k tobě, proto jsme rozhodly, že ta dohoda s tou lahví neplatí."

"Evi, ale já mám jiný nápad! Zvu vás všechny čtyři po večeři v osm hodin do restaurace "U Slámů", tam vám ten šampus koupím a navrhnu následující plán: Vy jste všechny vlastně zpěvačky a já hledám už tolik měsíců zájemkyně o zpěv do vokálního kvartetu, něco jako, "Alanovy sestry", je to moje dosud nesplněné velké přání, mít vlastní vokální kvartet, protože dobrých zpěvaček je málo, nebo už mají svá angažmá. Mám už tolik rozepsaných skladeb do hlasů, ale žádnou zpěvačku." 
Ten večer "U Slámů" se zrodil z počátečních písmen jmen pěvkyň "EDEN-Quartet" v obsazení: 1.soprán: Eliška, 2.soprán: Dagmara, 1.alt: Eva, 2.alt: Nikol. Vedoucí souboru, dirigent, rozepisovač not do hlasů a vše ostatní s tím související: Jan Lesák.

Když se pak v povznesené náladě vrátili do lázní řekla Eva Janovi mezi čtyřma očima: "Znovu se vracím k té mé nabídce ohledně výměny slůněte za křížek. Chtěla bych mít to slůně, jako na památku z těchto lázní, jenže já tě nechci oblbovat různými cukrbliky, jako ostatní baby, protože vím, že to na tebe nepůsobí, ale nabídla jsem ti fair výměnu, což ovšem s tebou nehnulo. Chápu, že ty nemáš zájem nejen o výměnu, ale ani o mne...?“
„Evo, já jsem měl zájem o tebe hned od začátku, jenom o tebe, rozumíš? Všiml jsem si tě už když jsi sem přijížděla s manželem, tím vaším BMW – ale víš, to je tak, já mám jednu nevyléčitelnou chiméru: Vdaná žena je pro mne vždycky a zásadně tabu.“
Eva se rozesmála: „A kdybych ti řekla, že ten pán, co mě sem vezl, je můj starší bráška Adam...?“
"Jóó, to by bylo ovšem něco jiného..."

https://youtu.be/8XnoIFj4BMI