AIDA a sněhová kalamita!

MUDr. Petra Alice Lowersbach, tohoto zimního dne přivítala pacienta Martina Torwarda šokem, ve smyslu, že ho pošle na čtyř-týdenní kůru v lázních  Blieskastel v Zemi Saarland a myslela si, že mu to udělá radost.

"Laboratorní výsledky vy máte sice poměrně dobré, ovšem vaše nervy jsou docela nadranc!" řekla suše.

„Ach, ne“, Martin se zatvářil víceméně kysele.

„Vidím, že se vám tam nechce, ani mi to neříkejte, potřebujete to a basta! Já to tam znám, je tam krásně, byla jsem tam také a nemohu si na nic naříkat!"

Od své doktorky  zamířil hloubavý  Martin  k  parkovišti, ale stále v duchu  přemítaje, jak se asi bude  tvářit  jeho šéf na  ty čtyři  dlouhé  týdny.  Najednou  si  povšiml, že  k němu  cupitá  jakási  slečinka  v  kožíšku, v ruce s klíčkem od  auta: „Pane, já  vás děsně  moc prosím  o pomoc, víte,  já  nemohu  s tím mým autem vycouvat,  já nejsem  schopna  projet tady  kolem tohoto Renaulta, já bych ho asi určitě  odřela, už to tu zkouším dlouho."

 

Martinovi neušlo, že tato neznámá žena, ve své zoufalé snaze dostat se z obklíčení aut, je roztomile půvabná. Byl bez váhání rozhodnut jí nějak pomoci, ale viděl, že ten maličký Renault stojí tak nemožně, že tam skutečně není dostatek místa na projetí. „Madam, problém není v tom, že byste  byla nešikovná řidička, ten Renault  stojí tak blbě, že se opravdu projet nedá. Myslím, že si majitel někam odskočil a hned se vrátí, počkejte ještě moment". 

„Ale já strašně spěchám, letím do Paříže, takže já musím být na letišti do  půl  čtvrté  a teď  již jsou  aspoň  tři hodiny! Já chápu, že je vám to jedno, takže jsem hloupá, proč vám to vlastně říkám?“ 

Martin tedy uchopil  ten zadní  nárazník, auto rozhoupal, jak to již někdy někde viděl, a trhnul jím  prudce doleva  a ono se to malé autíčko, k jeho radosti, pohnulo o pár centimetrů. Totéž  nadšeně  opakoval  asi ještě třikrát a bylo to! Dáma v nehraném obdivu mu vřele děkovala: „Vy jste tak moc hodný, pane, teď už to vycouvám i sama. Děkuji vám moc opravdu a z celého srdce!“ Martin jen ledabyle mávl rukou: "To nic, to zapomeňte..."

„Škoda, nemám čas, letadlo nepočká, pozvala bych vás třeba aspoň na sklenku vína, ale..." 

„Co není, může být, příště až se vrátíte z Paříže, to bych ovšem pozval já vás, budete tam dlouho v té Francii?“, kul železo dokud je žhavé... 

„Ne, po divadle se druhý den ráno vracím domů.“

„Smím vám tedy někdy zavolat?“  Martin  jí rychle podal svoji  vizitku.

„Já nemám  nic proti" a podala  mu  taktéž  svou vizitku oknem z auta.

 „Od  příštího  týdne  budu  v lázních, poslal  bych vám  odtud dopis." 

„To  je  fajn, budu  se těšit. Takže, na  shledanou, můj  vysvoboditeli!"

„Na  shledanou a  jeďte opatrně!“ Zamával  ještě té odjíždějící dámě v autě,  načež  si  přečetl  vizitku: Paola Peters,  adresa, tel: Düsseldorf. Hned druhý den se pokoušel volat na její telefonní číslo, avšak marně. Ozvalo se  jenom ono strohé: „Volané číslo neexistuje!“  

Rozhodl se tedy, že pokud souhlasí aspoň adresa, určitě jí pošle svůj dopis z lázní...

V lázních Blieskastel se mu od prvého okamžiku líbilo. Musel si v duchu opravit svou představu z ČSSR, že lázně jsou něco jako moc drahá nemocnice!  Doktoři, ale i veškerý personál, byli  k pacientům opravdu laskaví. Ubytování bylo luxusní, strava výborná.  Martinův pokojík byl v sedmém poschodí s balkonem  a s výhledem  na bílou, zasněženou  krajinu, lemovanou černými lesy,  bylo to jako ve snu. V noci bylo v dáli vidět jakási mihotavá světélka pouliční vánoční výzdoby vsi  Blieskastelu,  takže si trochu připadal jako v pohádce. Večer napsal  dopis té, která se mu stále vracela na mysl, Paole.

Milá slečno Paolo, uplynulo sedm dní, od onoho našeho setkání u Vašeho zabarikádovaného autíčka a jen dík té šťastné náhodě, jsem se mohl před Vámi blýsknout jako Herkules! Prodělávám zde, mimo jiné, rovněž tzv. léčbu spánkovou, při které se mi zdají moc krásné sny o Vás! Jsem totiž rád, že jste štíhlé a sošné postavy, protože já v mých romantických snech vystupuji zas jako hrdina a nosím Vás přes hory, závěje, i ledové řeky na rukou!! Tak tohleto jsem snad kapku přehnal!

Já si představuji živě takové "Walking into Winter Wonderland". Ovšem tím jsem navodil náladu na mou sugestivní otázku: „Bylo by to tak úplně moc zcestné, požádat Vás, abyste mne, prosím, zde, jednoho dne - třeba o víkendu - poctila svojí milou návštěvou? Nemávejte ručkou, že to je absolutní debilita a nesmysl a že to nejde. Napřed - prosím - rozjímejte!"

Zdraví Vás srdečně, Váš, toho času samotářský vězeň,  Martin...

Týden na to dostal Martin ten docela nejdůležitější dopis, od Paoly: Milý a vzácný vězni Monte Christo, Váš dopis mne tedy opravdu potěšil a na důkaz toho, že tohle zde není jenom jakási společenská fráze, odpovídám na Vaši pozvánku třemi písmeny: ANO! Hodilo by se mi to příští víkend, to jest: 16 -17.ledna! Zavolejte mi, prosím, jestli můžete pro mne zajistit hotel na jednu noc. Ráda se procházím bíle zasněženým lesem, to jste se přesně trefil do černého. Je úžasné, že mne ve snu nosíte na rukou, ale buďte rád, že to je pouhý sen, mých 52 kilo živé váhy, by asi přece jenom byla velká dřina, aniž bych ovšem chtěla jakkoliv podceňovat Vaše svaly. Zdravím Vás a děkuji za Váš dopis. Paola PS: Zde je mé nové telefonní číslo, to na vizitce už neplatí!

„A proto jsem se nemohl dovolat“, zabručel si pro sebe Martin, načež si ulehčené oddychl, „Kocajdank, Paola přijede!“ Okamžitě nato začal horečně shánět nocleh. Byla středa, takže do soboty již nezbývalo mnoho času. U aparátu na pokoji našel několik prospektů penzionů v Blieskastelu a okolí. K jeho nemalé zlosti, ale byly už všechny pokoje na tento víkend rezervovány. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře, byla to pacientka Evelyn s tázavým obličejem: „Čekala jsem u bazénu na vás a vy nikde, je vám dobře?“

"Jé, promiňte, to už jsou dvě? Zapomněl jsem, mám totiž problém, sháním hotelový pokoj pro manželku na sobotu a ono už je všechno beznadějně zadáno.“ „Martine, nechte to na mně, já už se tu vyznám, pojďte si raději zaplavat. Převlečte se do plavek a než dojdete dolů k bazénu, bude vše zařízeno!“. Načež odběhla a Martin si nedovedl vysvětlit jak a proč chce ta pacientka Evelyn tuto věc tak přeochotně zajišťovat? Sotva skočil do vody, spatřil přicházet Evelyn, mávající jakýmsi papírkem. Odhodila župan a vrhla se po šipce do bazénu. Vynořila se až u něj a pověsila se mu na krk se slovy: „Už je vše v suchu!“ Martin ji vzal do náručí a poznamenal: „Já myslím, že je to v mokru. Teď mi řekněte, jak jste to tak rychle a ochotně zvládla?“

Evelyn využila situaci a ještě více se k němu přivinula: „Tak jak to zde dělají všechny manželské páry: za příplatek 10 Marek vám přemění vaše lůžko na dvojlůžko i s povlečením, a nemusíte platit drahý hotel. Pak si jen zajděte do kanceláře s tím papírkem a protože jsem nevěděla jméno vaší ženy, je třeba ho tam jenom doplnit!"

Martin se musel tvářit příjemně vděčně i když by ji nejraději zakousl. Věděl, že nemůže pozvat Paolu k sobě na pokoj a lživě ji vydávat za svoji manželku. Jeho vlastní "chytrá" lež ho zahnala do úzkých: „Prosím vás, slečno Evelyn, řekněte mi, proč to děláte, jaký můžete mít zájem shánět nocleh, pro Paolu, -ééé-,  to jest, pro mou, vám zcela neznámou, manželku?"

„Právě proto, že ji chci poznat, chci vidět jak vypadá šťastná žena,“ řekla Evelyn až přehnaně pateticky...

 Až v pátek večer, se konečně dozvěděl, že se v nedalekém penzionu »Eva« uvolnil jednolůžkový pokoj. Telefonoval nadšeně Paole, že je všechno zařízeno a kdy hodlá startovat, aby na ni někde počkal. Její hlas mu připadal jak hudba z ráje: „Milý Martine, pojedu raději vlakem, neustále sněží a já nemám zimní pneumatiky. Byla bych asi v 16:15 na nádraží v Saarbrückenu, můžete mě tam vyzvednout? Vůbec to tam neznám, v životě jsem tam nebyla, spoléhám se čistě na Vás.“ 

„To mi velice lichotí, Paolo, už aby byl ten zítřek večer. A já budu stát na peronu s tamním přednostou stanice jako kolega a budeme Vám salutovat!“„Budu se mocně těšit, Martine, ještě nikdy, nikdo mě nenosil v náručí přes závěje. Mějte se fajn!" Paola.

V sobotu dopoledne měl Martin jen jednu proceduru, odpoledne a v neděli bylo volno. Jak se informoval, večer se dům zamyká v deset hodin, jedině v sobotu až v jedenáct. Bude tedy mít dosti času zajít si s Paolou na dobrou večeři někam do útulné diskrétní vinárničky. Odpoledne, začalo opět hustě sněžit...

  Do Saarbrückenu  musel jet opatrně a  pomalu, ale    přesto  tam dorazil včas, cítil, jak moc  mu na tom    záleží. Přesně patnáct minut před  příjezdem vlaku   stál již nedočkavě na peronu, když ale v tom   zaslechl místní rozhlas, oznamující zpoždění vlaku asi o čtyřicet minut z důvodu sněhové kalamity v oblasti pohoří Eifel. O několik minut později přišlo hlášení o srážce dvou vlaků, která si dle posledních informací, nevyžádala žádných obětí na životě...

Martin chodil nervózně po peronu sem a tam, aby se trochu uklidnil. Zuřil a proklínal zimu.  Aby nezmrzl na kost, byl nucen se přemístit do nádražní restaurace. Ta je tam naštěstí umístěna velmi prakticky v prvním patře tak, že její skleněnou stěnou je možno sledovat cestující vycházející z nástupišť. Sedl si ke stolku u topení, odkud měl nejlepší výhled a objednal si horký čaj s citronem. Nemohl se stále ubránit zlé představě, že by Paola mohla být v některém z těch vykolejených vlaků, a že je třeba těžce zraněná! Čas se vlekl a z nástupišť proudily davy cestujících a on si jen přál: „Kéž by měla na sobě ten samý kožíšek, jako tenkrát, abych ji určitě nepřehlédl.“ Potom se zamyslel: „Jak vlastně vypadá? Vím jen, že je krásná."

 Když se potom neobjevila ani v pět hodin, kdy dorazil její zpožděný vlak, začal trochu panikařit. Hlavou mu táhly samé ponuré myšlenky, ale i kdyby se jí nic nestalo, tak co bude dělat? Paola to tady nezná, neví kde je jeho léčebna, kde je její hotel, nemůže mu nikam zavolat, jenom na jeho pokoj a tam nikdo není. Uvědomil si, že tady na ni musí čekat třeba do rána. Neexistuje jiné řešení, chce-li se zachovat jako gentleman. Je prostě v pasti! Jenže, co když jí do toho něco přišlo a vůbec neodjela. V takovém případě by mu jistě nechala zprávu na centrále lázní. Musí se tam tedy zeptat. Když ale odejde k telefonu někam do haly, může mu mezitím Paola proklouznout, a pak se už nikdy nesetkají. Ona si bude určitě myslet, že mu nestála za to, aby na ni o chvíli déle počkal a vrátí se, zcela logicky, prvním vlakem domů. Tím skončí romantika dříve nežli začala...
Martin byl zoufale nerozhodný. Má to cenu dále čekat? Dostavily se těžké pochybnosti. Proč by se ta krásná lady štvala v takovém nečase za nějakým neznámým "hrdinou" do horoucích pekel? Začal uvažovat střízlivě: „Ty ses asi zbláznil do ženy, kterou vůbec neznáš. Viděl jsi ji všeho všudy pár minut! Přitom se jí třeba vůbec nic nestalo. Paola prostě viděla, že se blíží sněhová bouře, a tak zůstala doma. Řekl si: "Čekej už jen maximálně do šesti a vrať se do Blieskastelu! Nojo, ale co když přece jen přijede?“

Přesně v 18 hodin a 11 minut se konečně náhle objevil onen toužebně očekávaný kožíšek na scéně a on vykřikl: „Pane vrchní, ještě dva čaje a koblihy, já se sem hned vrátím!“, a řítil se po schodech dolů naproti Paole. Najednou tu stáli proti sobě, a rázem byl celý svět v naprostém pořádku. Paola pustila tašku na zem, a pak se objali jako dva staří známí: „Ach, Martine, já jsem se tak bála, že tady už nebudete čekat.“ 
„Milá Paolo, já jsem šťasten, že jste tu, živá a zdravá a v tom krásném kožíšku, který je mi tak povědomý!“
„Vzala  jsem  si ho  úmyslně, abyste  mne vůbec poznal...“

Oba se rozesmáli. „Jste báječná, bylo to pro mne děsně důležité, asi jsem si přivodil oslabení zraku o šestnáct až sedmnáct dioptrií. Teď ovšem pojďte, to si všechno povíme nahoře v mé vyhlídkové kukani, už jsem tam objednal něco pro zahřátí.“ Když si Paola svlékla kožíšek, zatajil se mu dech: „Paolo, prosím, nemějte mi to za zlé, ale já vás musím chviličku obdivovat. Mám jenom jedno vysvětlení: vy jste určitě  manekýnka!"

„Ne, samá voda, ale podívejte se jak mám zmrzlé ruce, o nohou ani nemluvě“, řekla, aby změnila téma hovoru. Martin se podíval pod stůl na její malé kotníčkové botičky.
„Dostalo se  mi  tam  trochu  sněhu, takže  to  záblo“, vysvětlila Paola.
„Zujte si tu dětskou obuv, dáme ji vysušit tady na radiátor a vaše nohy mi dejte, prosím, pod stolem na klín, já vám je ohřeju rukama, abyste nenastydla.“
„To nejde, co tomu  řeknou lidi?“  Rozhlédla se nejistě po celém sále.
„Nic, budou  mi  jen závidět!“  Vyprskli  smíchy a ona ho poslechla...

Usadili se tak, aby nebylo nic vidět, on jí hřál nohy a ona si hřála ruce o šálek čaje: „Ach, Martine, teď je mi blaze“, řekla tiše a usrkla si čaje. Oba přestali vnímat okolí, bylo toho moc, co si museli vyprávět. Její odyseu s trojím přesedáním a objížďkou přes Francii a Martinovo stresové čekání v nejistotě. „Ještě, že je tu ta vyhlídková restaurace, na peronu je totiž zima, "jako na dráze". Je mi líto všech ajznboňáků.“ Martin jí navrhl odejít na večeři do vinárny, ale protože venku dosud skučela vichřice, přemluvila ho Paola, aby zůstali zde, kde jsou a najedli by se v teple: “Martine, vidím, že hravě dokážete vykouzlit romantiku i v nádražní restauraci...“

„Děkuji, za ten kompliment a podřizuji se, ale opakuji znovu svou otázku, jenom jinak řečenou: Jak je to možné, že si klidně lítáte přes půl Evropy, jen tak  mir-nix-dir-nix  do divadla?"

„Jednoduše, Martine, protože to je mé povolání, jsem operní pěvkyně a v té pařížské Opeře jsem zpívala Aidu.“

„Ach ne“, vzdychl Martin, „a to se dozvídám teprve teď, takže vy jste přece jenom umělkyně! Ta Evelyn to uhodla a já dostávám najednou šílenou trému.“

„Promiňte, Martine, ale teď vám vůbec nerozumím. Jaká Evelyn, nač máte trému a proč vám vadí, že jsem zpěvačka?“
„Paolo, vy mne asi zabijete.   Já jsem si tady v lázních vymyslel hru na takzvaně ženatého, abych byl už apriorně nezajímavým pro některé zdejší dámy. Vydávám vás za svoji ženu, a ani nevím zdali nejste vdaná, a teď vidím, že jste navíc slavná a zřejmě známá v uměleckém světě, a já, trotl nebo barbar, tu nádhernou až božskou Aidu, tady defacto kompromituji!“

„Ne, to nesmíte říkat, to si nesmíte ani myslet, Martine. A proto vám navrhuji okamžité tykání, já totiž nejsem žádná primadona“, zavrtěla hlavou, „Martine, ty!“
„Paolo, ty  jsi ještě  báječnější  než jak, jsem  si tě  horečnatě  vysnil!“

Vzhledem k tomu, že Martin jako řidič nemohl pít alkohol, následoval jen čajový přípitek s naznačeným vzdušným polibkem přes stůl a Paola se opět ujala slova: „Martine, chápej, vdaná nejsem, to bych přece za tebou nepřijela, a že mne vydáváš za manželku, to mě docela dělá dobře, ale kdo je to ta Evelyn, nemusím na ni žárlit?“
„Ne, ne, to je jedna pacientka, která je na tebe moc zvědavá, ale jenže, víš – ono to není ještě všechno…“, Martin se odmlčel.
Paola zvedla obočí: „Co máš na srdci?  Vše je už předem prominuto!"
„Ona, totiž ta Evelyn, rozuměj, v dobrém úmyslu a bez mého vědomí, objednala pro moji manželku, takzvanou přistýlku na můj pokoj...“
„Takže to je ten zamluvený penzion?“ Paola znejistěla.
„Ne, pochopitelně jsem zamluvil pokoj v opravdickém penzionu »Eva«, věděl jsem, že je to nesmysl, abych ženě, takové lady tvého formátu navrhl spát u mne v pokoji - a to jsem prosím ještě netušil, že jsi slavná operní pěvkyně na evropské úrovni!“
Paola se pobaveně rozesmála: „Vidím, Martine, že jsi můj gentleman!“
„Ovšem, milá Paolo-Aido, musíme si pospíšit a hned po večeři vyrazit, ten tvůj pokoj ti rezervují nejdéle do půl osmé.“

Cesta do Blieskastelu proběhla celkem schůdně. Vítr se utišil, a Paola se optala: "Martine, zdálo se ti  fakt o mě, nebyla to jenom metafora?“

„Ano,  zdálo se mi toho ještě mnohem víc,  ale o tom raději pomlčím.“

V dálce se objevila mihotavá světla Blieskastelu a brzy nato zastavili před penzionem EVA. Když vstoupili dovnitř, Paola se nadchla: „Tady je to krásné, podívej, sedneme si ke krbu a já tě pozvu na lahvičku Chateauneuf-du-Pape,  jak jsem ti už kdysi dávno slíbila.“

„To »dávno« je teprve neuvěřitelných osmnáct dní“, řekl Martin a zakroutil hlavou, „teď se ale nejdříve zeptám v recepci, jak je to s tím tvým noclehem, zdali ti ten tvůj pokoj dosud drží volný." 

Napadlo ho, jak to zaonačit, aby Paola byla nucena spát u něj. Dědovi v recepci podstrčil dvacet marek se slovy: „Stornujte pokoj pro mou známou, to je ta krásná černá tam u krbu, prostě, u vás už je všechno obsazeno, rozumíte mi?“ a  mrknul  významně okem.
„Chápu, a v ostatních penzionech taky, že jo“, zašklebil se děda.
Martin se vrátil ke stolu s předstíraným zklamáním v hlase: „Paolo, mám špatnou zprávu, ten tvůj pokoj už je obsazen, drželi ho jen přesně do půl osmé a teď už je skoro osm.“
„Nevadí, Martine, jdu obtelefonovat ještě ty ostatní penziony, víš, jako žena mám určitě větší šanci.“ Odběhla do recepce, ale za chvilku byla zpátky. „Ten pan recepční mne ujistil, že  v Blieskastelu a okolí je vždycky v sobotu večer, díky návštěvám u pacientů, všechno plné až po střechu. Prý je zcela zbytečné něco hledat.“
„Mohl bych tě tedy, pokud by sis to přála, odvézt zpět do hotelu v Saarbrückenu“, nabídl nejistě Martin. Paola mu položila prst na rty: „Ne-ne-ne, Martine, to nejde, podívej se to víno máme už na stole a kdybychom teď jeli, tak by ses nemohl se mnou ani napít na to naše šťastné shledání, ne, to přece opravdu nejde!“
„Taky se mi moc nechce, vzhledem k tomu, že je venku tolik sněhu..."

„Víš ty co, Martine, dříve nežli se tady napijeme, vykoukneme před dveře, jak to tam vypadá a pak se uvidí.“ Zvedli se a vyšli na terasu. Paola se k němu zimomřivě přitiskla. Zde ve tmě bylo pro ni snazší říci mu to, co chtěla: „Víš, že mně ta představa, že jsme manželé docela fascinuje? Je to ode mne, Martine, myslíš moc nemravné, chtít pokračovat v té tvé hře manželské?“
„Určitě ne“, řekl horlivě Martin, „hra přece musí pokračovat, v životě jako na jevišti a moje libreto má úžasný happyend!“
„Ano, ale k happy-endu patří neodmyslitelně...“, Paola nestačila dopovědět co. Chápavý Martin, coby muž činu, ji dlouze políbil.

Paola si stáhla jeden ze snubních prstenů: „Ta Evelyn by si toho určitě všimla, že jsem vdova. Jak asi je to odtud daleko do toho tvého vězení v Sing-Singu?“, zašeptala spiklenecky.
„Kousek, možná, že bych tě tam i na rukou donesl.“
„Nemusíš, můj milý hrdino, Hrabě Monte Martine“, řekla přehnaně pateticky jak na divadle Aida: „Budu tě následovat oddaně cestou-necestou, i když náhodou vím, od majitelky tohoto penzionu, paní Evy, že jsi toho dědu v recepci tajně podmazal... !"

A sněžná opona padala...

(Guiseppe Verdi)  AIDA:
http://www.youtube.com/watch?v=6QO21JCa7NA

Děda, kluk a pejsek "Punťa"

Na začátku září, pokud není pandemie, chodím rád do papírnictví. Pozoruji ten cvrkot  kolem nákupů malých školáků, ale i během roku tam rád zajdu, člověk má čas i volné ruce na prohlížení si různých tužtiček, notesů a kalendářů. Mimo září, nebývá v papírnictvích  nával, nezavání to tam po Romaduru a desateru různých potravin jako jinde, a navíc mám možnost podiskutovat si s prodavačkou o jejím krásném zboží a o tom, co má nového. Loni jsem tam třeba objevil tak krásně měkkou gumu, která vůbec nedře a nepoškodí papír a navíc nedělá drobečky.

Začátkem každého září je tomu naopak, je tam plno někdy až nabito a to tam zase chodím rád z jiného důvodu. Nechci celkem nic kupovat, stoupnu si někam k regálu, kde nepřekážím, dělám, že si něco vybírám a připoslouchávám tomu cvrkotu mezi rodiči nebo prarodiči a dětmi. Moji pozornost upoutala zvláštní dvojice děda a malý kluk, který držel v náručí ještě menšího bílého pejska jménem Punťa. Tak trochu jsem tomu dědovi záviděl. Mám sice dva vnuky, ale ti jsou už moc velcí, takže přesněji řečeno, já jsem už moc starý.

Mezi dědou a vnukem tady  se právě odvíjela zajímavá debata. Vnuk mu vysvětloval, co všechno potřebuje koupit do školy. Děda se děsil co to bude stát a snažil se milého vnoučka přesvědčit, že toho tolik nepotřebuje. Nakonec ale došlo mezi nimi k jakémusi kompromisu, až na jednu věc. Kluk prohlásil, že moc nutně potřebuje Consul-pen, což dědovi nic neříkalo právě tak jako mně.

„Co to má bejt, proboha?“, zeptal se děda dost nevrle.

„To je takový špeciální pero“, vysvětlil mu logicky vnuk.

„Prosím tě, co stojí ta pitomost?“

„Dvacet sedum korun“, věděl vnouček přesně.

„To je nějak moc drahý, ne?“, divil se děda.

„Ani né, jenže -  já potřebuju dvě“, ohromil dědu vnuk.

„Já se zblázním, na co proboha potřebuješ dvě péra?“, zvýšil hlas spravedlivě rozhořčený děda.

„To druhý potřebuju na podtrhávání!“, vysvětlil vnuk.

„A na co, sakra, potřebuješ to první?“ vypěnil děda.

Vyprskl jsem smíchy a v témže okamžiku upustila dívenka stojící před nimi ořezávátko ve formě globusu a to se začalo kutálet mezi nohami kupujících.
To byl pro Punťu signál k aportování. Ňafnul a vytrhl se klukovi z náručí a vrhl se střemhlav za ořezávátkem. V krámě nastal chaos a kupující se okamžitě rozdělili do dvou táborů. Ten jeden většinově reprezentovaly ženy a děti s výkřiky: „Jéé, to je krásnej pejsek!“ Druhá skupina v čele s panem "Sucharem" zastávala názor, že pes do obchodu nepatří, má být na vodítku a mít náhubek. Přidal se i další remcal, že na dveřích přece stojí zákaz vstupu pro psy!
Jedna bodrá paní mu oponovala: "A co když ten pejsek ještě neumí číst?"

 Nedalo mi to a promluvil jsem k davu  jako státník: „Čau, lidi!  Volby budou až za pár měsíců, tam se můžete pohádat až do krve, všimněte si, prosím, že ani sama paní prodavačka se na toho pejska nezlobí. Navrhuji: berme tedy tuto milou epizodu s  humorem! Takový humor měl po celý život i můj nejmilejší strýček Jenda..."