13 února 2017

Plavovlasé bejbi jsem už byl...

 Když jsem plavovlasé bejbi býval, měl jsem baculaté ručičky, sám pan strážník zálibně se díval, jak jsem v parku ničil kytičky.
Tento úvod jsem jsi vypůjčil z jedné písně V+W a jak je vidět na fotce: od dvou let jsem se rád líbal a to mi zůstalo dodnes... 
Protože oba moji rodičové chodili do práce, platy byly ubohé, tudíž jsem musel být hlídán, ne snad proto, abych někoho nepokousal, ale tak vůbec. Nejprve mě hlídala stará paní jménem Maruška, ale ta potom nějak náhle onemocněla, a tak ji musela vystřídat její dcera, slečna Anežka. Zde si už sám vzpomínám, že jsem měl hned první den s Anežkou těžký problém, když jsem jí na procházce řekl, že se mi chce čůrat, a ona nevěděla, jak to se mnou dělala Maruška. Musel jsem jí to složitě vysvětlovat. Večer pak, když se mě rodičové vyptávali, jak jsem byl spokojen s novou slečnou, prohlásil jsem prý suverénně: „Slečna Anežka je celkem dobrá, ale o čůrání nemá ani ponětí!“

  A teď musím udělat časový střih, tak abych mé čtenáře neunavoval dlouhým líčením mého života. A najednou jsem byl o čtyřicet let starší, žili jsme v Německu a měli doma opět plavovlasé baby, jenže jménem Brigita. Ta postupně ztrácela svou plavovlasost a získávala barvu „Tician“. Když už pak běhala, chodil jsem s ní na procházky, ale měl jsem to mnohem lehčí než tenkrát ta Anežka se mnou. Holčičku stačí jenom držet nad kanálkem a složité rozepínání, jakož i zpětné rovnání všeho do kalhotek odpadalo.
Dcerka vyrůstala dvojjazyčně, ve školce a potom ve škole německy a doma česky a z toho rezultovaly také někdy její podivné dotazy: „Papá, proč jsou německý šneci holčičky a český chlapečkové?“ Otázku jsem nepochopil: „Proč si to myslíš, Brigit?“
„No, přeci česky se říká ten šnek a německy je to die Schnecke.“

Na jedné procházce našla malá Brigitka v trávě blýskavou minci 10 Pfennigů, dala si ji ke mně do úschovy do kapsy a nadšeně pokračovala v dalším hledání peněz v trávě. Tak mě napadlo udělat jí radost a nepozorovaně jsem tuto minci hodil do trávy o kus dál. Pak jsem tam nenápadně nasměroval dcerku a ona ji opět našla. Dala si ji zase ke mně do kapsy a tak se to opakovalo asi desetkrát.
Došli jsme až k takové místní fidlovačce a dcerka tam uviděla různá lákadla, takže hned chtěla svézt na kolotoči, pak zase cukrovou vatu, pak na houpačku a nakonec do cirkusu. Když jsem protestoval, že už musíme domů, řekla mi suverénně: „Papá, já všechno zaplatím z těch penízků co jsem našla, tak mi ještě kup zmrzlinu a pak půjdeme domů a ty penízky, co zbydou dám mámě na nákupy.“
Potom se na mne tak šťastně podívala a řekla: „Papá, já jsem ráda, že jsme Češi.“ To mě udivilo: „Já jsem taky rád, že jsem Čech, ale já žasnu, jak jsi na to zrovna teď přišla, Brigitko?“
„Protože nám tady nikdo rozumí!“ vysvětlila mi. 
To mě rozesmálo tím germanizmem, protože Němci mají ve větě jen jeden zápor (nikdo rozumí), tam kde čeština má zápory dva (nikdo nerozumí).

Ale nejlepší její dětská úvaha, o které jsem se už někdy zmiňoval, vznikla na základě mé obšírné odpovědi na její dotaz, proč jsou někteří lidé bohatí a jiní chudí.
Začal jsem od milionářů: „Víš Brigi, to jsou lidi, co třeba něco zdědili po bohatém strýčkovi a navíc si pilnou prací za celý život našetřili tolik peněz, že si mohli koupit zámek, továrnu třeba na kočárky, jezdí v krásných autech a mají třeba i jezdecké koně. Ti, druzí, kteří si našetřili méně, to jsou třeba doktoři, profesoři a ředitelé něčeho, ti mají hlavně jenom krásné šaty a bydlí v hezkých bytech a mají se dobře. Ti chudší lidé, to jsou úředníci, dělníci, pošťáci, obchodníci a prodavači něčeho, ti bydlí třeba ve starších domech a nosí obyčejné šaty. Ti nejchudší bydlí většinou ve starých barabiznách, a nemají skoro nic a někdy i žebrají na ulicích, protože nemohou sehnat práci a nebo se jim prostě nechce pracovat.
Dcerka se zamyslela hlavou a řekla památnou větu: „Ale my, papá, nejsme chudí lidé, že ne? My jenom nemáme žádný peníze.“