20 června 2012

Kriminálka "LAURA" (US-film)


 Tentokrát bych chtěl těm čtenářům, kteří se stejně jako já zajímají o staré, černobílé hollywoodské filmové legendy. Ty dnes už nikde v kině ani v televizi nenajdete, na you-tube existují jen krátké, párminutové ukázky. Toto je článek pro opravdové pamětníky-staromilce, to jest tedy nikoliv z dob socializmu, ale z roku 1944.  Já se zde pokusím děj stručně převyprávět a doplnit dostupnými obrázky. Určitý význam pro děj příběhu má i Lauřin obraz visící nad krbem...

LAURA 
Detektivní film 1944, Twentieth Century Fox,
Režie: Otto Preminger, Hudba: David Raksin.

Osoby a obsazení:
Laura Hunt.....(24)  rekl. návrhářka....Gene Tierney.....(1920 –1991)
Waldo Lydecker..(55) spisovatel .........Clifton Webb....(1889 – 1966)
Mark McPherson..(35) inspektor..........Dana Andrews...(1909 – 1992)
Shelby Carpenter..(33) playboy ..........Vincent Price....(1911 – 1993)
Ann Treadwell..(47) teta Laury..........Judith Anderson..(1897 – 1992)

Film je černobílá konverzační detektivka, neobsahující žádné lascivní ani krvavé scény, játra na plátně neuvidíte a o vraždě se jen mluví. Je to prostě napínavá story pro rentiéry...

 Inspektor Mark McPherson, vyšetřuje vraždu jisté managerky Laury Huntové. V pondělí ráno jí našla její služebná Betty ležet na podlaze přímo za dveřmi jejího bytu s obličejem zohyzděným dvěma střelami z brokovnice z nejbližší vzdálenosti. Inspektor McPherson, postupně vyslechl tři osoby z jejího nejbližšího okolí, které by mohly mít nějakou souvislost s touto vraždou.

 Waldo Lydecker, Lauřin ctitel a ochránce, jinak zámožný a velmi známý spisovatel hlavně detektivních románů, který ji znal už pět let, byl do ní svým způsobem zamilován. Jeho pomocí se dostala do vyšší společnosti, takže z původně plaché kresličky se vypracovala na vedoucí návrhářku reklamní agentury. Inspektor u něj viděl možný motiv ze žárlivosti.

Shelby Carpenter, vysoký mužný typ playboye, individuum práce se štítící, peníze získával od Lauřiny tety Ann Treadwell, která si ho vydržovala, což ho ale nijak neomezovalo ve stycích s jinými ženami. Proto se také zajímal o Lauru, která mu nabídla práci v její agentuře. On ji přijal, aby jí dokázal, jak tvrdil, že pracovat dovede a chce a při tom, aby mohl být Lauře nablízku. Mimo to, že zde pracovaly další krásné ženy, tedy prostředí, které mu naprosto vyhovovalo. Jeho postava vzbuzovala obdiv u žen a nelibost u inspektora McPhersona.

Ann Treadwellová, zámožná stárnoucí krasavice, která se však ve společnosti velice ráda ukazovala se Shelbym, chtěla, aby jí ho ostatní ženy záviděly. Když si ale všimla, že se Laura stále více stýká se Shelbym a dokonce se začalo proslýchat, že se ti dva hodlají zasnoubit, mohla, dle úsudku inspektora, vidět v neteři Lauře nebezpečnou  sokyni.

  Pak přišla romantická scéna filmu, kdy se detektiv Mc Pherson tak říkajíc zamiloval do Lauřina obrazu. Je pozdě večer a inspektor v bytě Laury pročítá její deník a dopisy, ale jeho pohled se stále vrací k jejímu portrétu nad krbem. V duchu si opakovaně říká: „Nádherná žena, jak je to jen možné, že ji někdo mohl tak nenávidět a bestiálně zastřelit sekaným olovem do jejího něžného obličeje?“ Během této meditace stále upíjel whisky, až ho konečně přemohla únava a on usnul v křesle před Lauřiným obrazem.
Vtom se rozsvítil velký lustr a ve dveřích stanula zmoklá, ale živá a zdravá Laura, (šok pro diváky), která se právě vracela domů z víkendu na chatě. Je pochopitelně překvapena přítomností neznámého muže ve svém bytě. Nechápajíc co se to děje, vykřikne na něj: „Kdo jste a co tu děláte?"
Inspektor vytržen ze spánku je právě tak zmaten, nevěří svým očím: „Éé – vy jste – Laura Huntová?“
„Já zavolám policii!“ odvětí Laura a chce jít k telefonu.
„Nemusíte volat, já jsem policie, podívejte se“, a ukázuje jí svůj policejní odznak.
„Ale stejně pořád nevím, co děláte v mém bytě?“
„Vyšetřuji vaši vraždu, vy nevíte co se tu včera v noci stalo?“
„Ne, nic nevím, nebyla jsem tu celý víkend.“


Načež nastalo vysvětlování a Laura se mu přiznala, že měla problém a chtěla být sama a ujasnit si, co vlastně chce. Shelby ji požádal o ruku a ona si nebyla jista tím, má-li ho natolik ráda, aby se vzali. Věděla, že byl vždy sukničkář, a že se ve firmě o něm říká, že má pletky s její kolegyní Mary Young, což on rozhodně popřel, jako sprostou pomluvu. Nakonec se ale rozhodla, že si Shelbyho nevezme.
Inspektor jí pak nastínil svůj plán, chtěl, aby zatím nikomu netelefonovala a počkala až na zítřek ráno, kdy on sem do jejího bytu pozve všechny tři podezřelé, Waldo Lydeckera, Ann Treadwellovou a Shelbyho Carpentera, aby viděl jak zareagují, když spatří, že Laura žije. Zamlčel jí ovšem, že její telefon je policejně odposloucháván, a že ona sama je teď také podezřelá z vraždy.

Policie mezitím ještě v noci vypátrala, že mrtvou ženou je kreslička Mary Young, kterou zděšená služebná Betty identifikovala jako Lauru, protože měla na sobě Lauřin župan i pantofle a obličej byl k nepoznání rozstřílen. Policie dále zjistila, že Laura i přes zákaz McPhersona telefonovala tuto noc se Shelbym, řekla mu, že si ho nevezme, on se jí přiznal, že byl s Mary v jejím bytě, ale poprosil ji, aby zatím dělala nadále jako, že se chtějí vzít. On tak bude mimo podezření, a ona tím de facto potvrdí, že věděla o jeho naprosto „nevinné“ schůzce s Mary v jejím bytě.

Druhý den ráno McPherson zjistil, že pouze Waldo Lydecker při prvém spatření Laury zbledl a dokonce omdlel. Měl u sebe prášky na srdce, takže se brzy zase vzchopil a vysvětlil ostatním, že to bylo na jeho srdce příliš silné a bezohledné překvapení. Shelby ihned přiznal, že byl v onen osudný večer v Lauřině bytě s dívkou Mary Young, prý kvůli projednání určité služební věci, o které ale nechce mluvit...

 Inspektor ho ironicky doplnil, že chápe proč Mary měla na sobě Lauřin župan a pantofle, ale nechápe proč po zazvonění, nešel dveře otevřít on sám? Prý nechtěl kompromitovat Lauru před některými jejími známými. Inspektor na to prohlásil, že už ví, kdo to udělal a k překvapení všech - zatkl Lauru.
Na policejní stanici, chtěl od ní vědět, jak to, že na chatě, kam se inspektor ještě v noci vydal objevil pušku, noviny i funkční radio, zatímco ona mu tvrdila, že o ničem nevěděla, neměla žádné zprávy a radio nefungovalo. „Asi tam byl správce, který má také klíč“, řekla zamyšleně Laura, „to rádio zřejmě spravil on, a ta puška visí na zdi od nepaměti jako ozdoba.“
Mark se usmál a řekl: „Máte pravdu, ta puška je jiný model a navíc už nebyla dlouhé roky používána. To je vše, co jsem chtěl od vás slyšet, Lauro. Vrahem je definitivně Lydecker, jenom nemáme zatím tu vražednou zbraň. A abych nezapomněl, vy jste nevinná,“ a políbil ji.
Potom ji sám odvezl do jejího bytu, kde si začali tykat, načež, když se s ní loučil, vpadl tam Waldo Lydecker a když uviděl Lauru v náručí Marka, vynadal jí, že jedná jak lehká holka a lavíruje mezi pochybným playboyem a primitivním policistou a uraženě odešel. Na chodbě se ale zastavil a zkusil zadní vchod do kuchyně pro služebnou. Dveře naštěstí pro něj zamknuty nebyly a Lydecker se mohl ukrýt v kuchyni a počkat až detektiv odejde...

  Mark se rozloučil s Laurou a řekl jí, že nechá udělat kompletní prohlídku Lydeckerova bytu, kde věří, že najdou tu vražednou zbraň. Vtom si ale všiml Lauřina daru od Lydeckera, ozdobných stojanových hodin vedle dveří a napadlo ho, že by se do jejich spodní části dala skrýt puška s uříznutou hlavní. Pokoušel se ten spodek nějak otevřít, ale to nešlo. Zkoušel to kolem dokola, až ze zadu když se dotkl malého perka, se dvířka otevřela. Vrah chytře zanechal kompromitující zbraň na místě činu.
Tak jak předpokládal, byla to zkrácená dvouhlavňová puška, vzal ji do šátku, aby nesetřel otisky prstů, otevřel závěr a vytáhl dvě prázdné nábojnice. Pak tam opět pušku uložil a řekl Lauře: „A máme veškeré důkazy proti Lydeckerovi, teď ho jdu rovnou zatknout!“ Mark seběhl po schodech k domovním dveřím, kde hlídkoval jeho strážník a zeptal se ho kterým směrem odešel Lydecker. „Ten dosud nevyšel z domu!“, odvětil strážník.

Laura zamkla, pustila si rádio a česala se před zrcadlem, když Lydecker tiše vyšel z kuchyně, otevřel stojan hodin a vyndal pušku. Zjistil, že prázdné nábojnice chybí a pochopil, že je ztracen. Doplnil kulové náboje do obou hlavní, namířil na Lauru, a blíže se k ní, řekl vzteky bez sebe: „Snad sis nemyslela, Lauro, že tě nechám spočinout ve špinavých prackách toho detektiva, ať mě zavřou, ale ty musíš zemřít." 
Oba policisté v tom momentě tloukli na dveře, když uslyšeli výstřel. Laura, v pudu sebezáchovy stačila nataženou rukou nadzvednout hlaveň pušky, takže střela ji minula. Policisté vyrazili dveře, Lydecker se prudce otočil a druhou ránu chtěl vystřelit na policistu s revolverem, ale ten vypálil rychleji, takže střela od zasaženého Lydeckera skončila ve stojanových hodinách. Poslední slova umírajícího Lydeckera byla: "Miloval jsem tě, Lauro.."

Trochu neobvyklý happyend, ale diváci stejně věděli, že se Mark a Laura milují, takže to vlastně dopadlo ke spokojenosti diváků.  A zde je filmová hudba "Laura" s ukázkami děje...


01 června 2012

Dobrý skutek TV redaktora

„Podívej, Milane, už ji zase vidím, sedí támhle vepředu, teď se otáčí“, Jindra ukázal bradou na ženu v přední části vagonu, „ta v tom večerním luxus-ohozu. Nádherná ženská, co jí říkáš?“ Jeho kolega Tuček z televize poznamenal suše: „Hm, vidím hlavně jen černej drdol vlasů, aha teď se otočila, hm, máš pravdu, ale je aspoň vo patnáct let mladší než ty, Jindro.“ Ten, ale pokračoval ve svém líčení: „To je ta "chat noir", co jsem ti o ní vyprávěl, že je od nás v Podolí z Dobešky, ale bohužel nemá ani mikroskopicky nepatrný zájem o seznámení...“ „A ty ses snad už vo něco pokoušel, takhle z voleje v tramvaji?“, divil se Milan.
„Ne, už nejsem puberťák a ona taky ne, ale viděl jsem jak ji jeden takovej typ na ulici oslovil, něco se jí ptal na způsob jako, jestli se náhodou neznají a ona mu neodpověděla a ani se nezastavila, jen zavrtěla hlavou a kráčela hrdě dál. Ta si to nesla, řeknu ti, ona ví že je nádherná. Uvidíš, že bude vystupovat u Žlutých lázní jako já.“
„Takže máš ideální příležitost udělat dobrej skutek, je noc, je tma, nabídni ji ochranný doprovod domů. Já bych to udělal, bejt tebou a bejt rozvedenej, ale ty seš jenom tak na ty teoretický řeči...“
„Hm, dobrej skutek“, zamyslel se Jindra, načež sebejistě dodal: „a vsaď se, že ji sbalím!“
„Ty, kdepak -  a do kdy?“, uchichtnul se Milan.

„Vsadím se s tebou, že se s ní seznámím do konce tohoto měsíce!“ řekl Jindra.
„Fajn, to beru“, souhlasil Milan, "třeba o tisícovku!" řekl rozhodně.  Načež si plácli.

V té chvíli nic netušící krásná paní Hana Havránková si právě v duchu říkala: „Doufám, že u Žlutých lázní vystoupí více lidí, abych nešla sama.“ Podívala se na hodinky, je půlnoc a poslední autobus už asi bude pryč. Trochu znejistěla, slyšela, že nedávno zde někdo přepadl, znásilnil a zabil mladou dívku. Proto chtěla odejít z jejich firemního večírku už před hodinou, ale pak se jeden kolega galantně nabídl, že ji doveze až domů. Jenže její kavalír se bohužel opil a na svůj slib nejen zapomněl, ale naopak musel být sám, za asistence dvou kolegů víceméně odnesen do taxíka.
Z poloprázdné tramvaje vystoupili společně s Hanou ještě tři lidé, což ji trochu uklidnilo. Ovšem dva z nich, asi manželský pár, zahnuli do první ulice vlevo a Hana přidala do kroku. Měla to domů dobrých deset minut chůze. Jindřichovy kroky, které uslyšela za sebou zvýšily tlukot jejího srdce a ona začala ještě více zrychlovat chůzi. Prázdnou noční ulicí zněly její klapavé podpatky a tišší šlápoty muže za ní, úplně ve stejném rytmu. Takhle v zádech jí jeho kroky naháněly panickou hrůzu, takže se rozhodla zpomalit a nechat toho člověka, aby ji předešel. Uvědomila si, že on nemůže znát její adresu a tak bude lepší dělat jako, že bydlí zde na této hlavní ulici, kde je více světla a kde by se třeba dovolala pomoci.
Zastavila se a předstírala, že hledá v kabelce klíče a v duchu proklínala sama sebe, že nemá sebou aspoň nějaký vlasový sprej, kterým by mohla případného násilníka oslepit stříknutím do očí a pak rychle utéct. Muž ji došel, zastavil se a řekl: „Promiňte, madam, nebojte se mne, já nechci obtěžovat, jenom vás doprovodím k vašemu domu.“
„Ne, děkuji, nezdržujte se, já bydlím zde!“, řekla vzrušeně a ukázala na vedlejší dům.
„Vážená dámo, já vím, že bydlíte na Dobešce, potkávám vás občas ráno, když spěcháte na tramvaj, mne se nemusíte bát, já chodím i mé sestře naproti k tramvaji, když se vrací domů třeba z divadla. Ona má také strach, hlavně od té doby co se zde stala ta vražda...“
„Jděte dál, pokračujte a nechte mne, nebo začnu křičet!“, vyhrkla dáma výhrůžně.
„Podívejte, já vám ukážu můj občanský průkaz, abyste věděla kdo jsem.“ Jakmile však sáhl do náprsní kapsy pro peněženku, vydral se z jejích úst zoufalý výkřik: „Pomóóóc!“ Okamžitě se začaly rozsvěcet různá okna a bylo slyšet jejich otevírání.
„Já jsem Jindřich Dragoun“, řekl rychle a ukázal jí občanku, „myslel jsem to jako dobrý skutek, neudělejte ze mne vraha...“ Z jednoho otevřeného okna ozvalo: „Co se to tam děje?“
Hana se naráz uklidnila, když v něm poznala známého televizního moderátora a zvolala pohotově k vykukujícím hlavám v oknech: „Nic se nestalo, to byl omyl! Dobrou noc!“
„Baba bláznivá... to jsou fóry... to je hnus!“ doznívalo ze zavírajících se z oken.
„Pojďte prosím dál, nebo nám ještě někdo vyleje nočník na hlavu“, smál se Jindřich.
Po této reality-show už Hana nic nenamítala proti jeho doprovodu až k jejich vilce, ba naopak byla ráda, že se nemusí klepat strachy v temných uličkách Dobešky.
„Slečno, nebo paní, -éé-, můžete mi prozradit vaše jméno?“, zeptal se Jindřich.
„Ano, samozřejmě, já jsem Hana Havránková, paní.“
„Není to nakonec, po tom nerváku, docela zajímavá a netuctová příhoda, paní Havránková?“
„Pane Dragoune, mě to teď mrzí, že jsem byla taková hysterka, ale přesto ještě víc mne mrzí to, že mi tohle dnešní dobrodružství nebudou mé kolegyně v práci vůbec věřit.“
„A proč by vám to nevěřili?“
„No, řekněte sám, kdy se to které ženě stane, aby byla v noci pronásledována moderátorem z komerční televize?“
Když došli k jejímu domu, podala mu ruku se slovy: „Dobrou noc a ještě jednou děkuji!“
Jindřich jí políbil galantně ruku a poznamenal jen tak jakoby mimochodem: „Co myslíte, nemohli bychom si dát na sebe telefonní spojení, na pevnou nebo na mobil?“, a podal jí svoji vizitku.
„Nejsem proti, ale nemám u sebe vizitku ani nic na psaní...“
Jindřich ji ujistil, že mu stačí, když mu to jenom řekne, protože on má na čísla fenomenální paměť. Načež jí popřál také dobrou noc, otočil se a chtěl odejít, když zaslechl její tichý povzdech: „Panebože, já nemám klíče!“ Jindřich se zarazil a obrátil se na ni: „Ztratila jste je snad?“
„Já nevím, ale tady v kabelce nejsou! V lepším případě jsem je asi nechala v práci.“
„Takže budete muset zazvonit a někoho doma brutálně vz
budit. To bude veselé! Je váš manžel vznětlivý?“ culil se Jindřich.
„Vy se smějete, ale všichni jsou na chatě, doma je jen babička – a ta je hluchá jako tetřev!“
Hana prostrčila ruku drátěnou brankou, něčím pohnula a dvířka se otevřela. Načež došla k domovním dveřím a začala nervózně tlačit na zvonek, jako by vysílala morseovku, ale nic nebylo slyšet. „To vypadá, že navíc ten zvonek nefunguje“, řekl skepticky Jindřich a začal si prohlížet dům ze všech stran. Všiml si, že jedno okno v prvním poschodí je otevřené.
„Řekněte mi, madam, kam vede to otevřené okno, tady na této straně?“
„To je od mého pokoje, nechávám ho často otevřené, ovšem v přízemí je vždy všechno zavřené. Tam nahoru do patra se bohužel nedostanu, neumím lítat“, řekla podrážděně.
„Pozor, mám nápad! Támhle vidím stát pod stromem nějaké štafle“, ukazoval Jindřich.
„Je to od vás hezké, že mi chcete pomoct, ale není to nic platné. Ty štafle stojí v zahradě u souseda Jíry a navíc jsou moc krátké, jen tak na česání třešní, ty do mého okna nedosáhnou!“
„O tom nejsem tak docela přesvědčen. Pojďte, vypůjčíme si je a vyzkoušíme to. Ten váš plůtek k sousedům se dá přelézt skutečně hravě. Jako kluk jsem přelézal kdejaký plot!“
„Ne, pane Dragoune, to nejde, ten plot bych možná přelezla taky, ale to by bylo vloupání“, děsila se Hana, „a to je trestný čin!“
„Říkejte mi Jindro a zapomeňte na vloupání. Toto je nouzový stav - jde se na to, madam!“
„Tak jo, na vaši zodpovědnost. A neříkejte mi madam, jsem Hana!“
Jindřich se poměrně snadno dostal přes nízký plůtek do sousedovy zahrady. Stál právě u štaflí, když se ozval pekelný štěkot a odněkud se vyřítil běsnící pes.
Jedinou možnou záchranou bylo vylézt po štaflích do koruny stromu. Pes štěkal jak pominutý a sápal se na štafle. Vtom se ozvalo: „Arko, psst, ticho!“ Soused Jíra stál v pyžamu rozkročen na balkoně a mířil na Jindřicha svou mysliveckou kulovnicí: „Konečně tě mám, ty pacholku, co nám tady kradeš třešně!
„Promiňte, to je omyl“, ozval se Jindřich skrze větve, „já jsem si chtěl jen vypůjčit vaše štafle, tady pro paní Havránkovou, aby se mohla dostat domů oknem...“
„Nic blbějšího jsem ještě neslyšel!“, hulákal soused do noci. Do toho se ozvala Hana od plotu s vysvětlující omluvou: „Pane Jíro, prosím vás, nezlobte se, ono je to skutečně tak, ztratila jsem klíče a tento pán, který je mimochodem televizní moderátor Dragoun, určitě ho znáte, mi chtěl pomoct a proto si potřebujeme vypůjčit ty vaše štafle.“
„Nojo, tak dobře, to je něco jinýho, paní Havránková, klidně si je půjčete“, chechtal se Jíra, „Arko, pojď domu – slyšíš, Arko, pojď domu!“
Teprve když pes zmizel, slezl Jindra ze štaflí a podal je přes plot Haně. Když je postavili pod její otevřené okno, mávla Hana pochybovačně rukou: „Vidíte, já jsem to říkala, to okno je aspoň o metr výš než ty štafle, já trpím na závratě, to bych určitě nezvládla, to je marné...“
„A kdo říká, že tam polezete vy? Tam polezu totiž já! Řekněte mi jen, kde najdu klíče, já seběhnu dolů, odemknu domovní dveře a vy vejdete jako anglická lady - civilizovaně hlavním vchodem. Jak geniálně jednoduché!“, řekl Jindřich suverénně.
„Aby zase nedošlo k maléru, už toho bylo dost“, kladla mu úzkostlivá Hana na srdce, „pamatujte si: jak vstoupíte do mého pokoje, tak na pravé straně od okna je malá lampička a tu si rozsviťte, abyste nic neporazil. Potom vyjděte na chodbičku a po schodech vlevo sejděte do přízemí. Pozor schody vržou a nebylo by dobré kdyby se vzbudila babička. Ta spí dole za dveřmi vpravo, ale vy půjdete dveřmi naproti schodům do předsíně a tam mezi věšákem a domovními dveřmi jsou háčky na klíče a tím největším mi odemknete. Opakujte to, prosím, po mně.“
„Jo, takže napravo je lampička, nalevo jsou schody a přímo naproti nim jsou dveře za nimiž najdu onen kýžený klíč. To je triviální jak facka.“
Teoreticky to Jindra zvládl na výbornou, ovšem prakticky to bylo něco jako tsunami. Už když se chtěl svižně vyhoupnout ze štaflí do okna, zůstal viset na břiše, půlkou těla do pokoje a jeho nohy se bezmocně mrskaly venku. Zároveň se zamotal do záclony a rukama shodil dva květináče z parapetu na parkety. Uvědomil si, že dny jeho slavných lehkoatletických výkonů patří nenávratně minulosti. Když se mu konečně podařilo se vsoukat do místnosti a rozsvítit lampičku, uviděl tu spoušť, kterou způsobil na jinak pěkně zařízeném pokoji. Bohužel i jeho zevnějšek doznal úhony: mimo ušmudlané košile si ještě o něco roztrhl kalhoty.
„Nevadí“, řekl si optimisticky, „teď už to bude brnkačka!“ Nepodařilo se mu však nalézt vypínač nad schodištěm a tak nechal otevřené dveře Hanina pokoje, aby aspoň trochu viděl na schody. Hana nepřeháněla, schody vrzaly příšerně. Asi v polovině svého opatrného sestupu zaslechl chrápání babičky, což ho uklidnilo a snad právě proto ubral na opatrnosti, a to byla kardinální chyba. Asi tři stupně od zdola, kde už byla úplná tma, narazil na cosi tvrdého, což bylo rozkládací žehlící prkno, a za zvuků stahované rolety a sypajícího se pytle brambor, se zřítil na podlahu haly, kde ještě stačil převrhnout ozdobný stojan na deštníky.
Náhle se rozsvítilo ostré světlo a Jindřich spatřil nad sebou hubenou postavu babičky v noční košili s pohrabáčem v ruce.

„Dobrý večer“, řekl Jindřich slabomyslně a nežli mohl rychle pokračovat ve vysvětlování nevysvětlitelného, ozvala se babička: „Jé-je, to jste vy pane Dragoune! Dyk já vás znám z televize, kde jste se tady vzal?“
Jindřich jen vykoktal: "Promiňte, j-já jsem se tu tak vzal..." Do toho se ozvalo bušení na domovní dveře a Hanino zoufalé volání: „Otevře mi už konečně někdo ty dveře?" Buch-buch! Babička jí čile odemkla a spustila nadšeně: „Hani, to je dobře, že jsi už doma, představ si, že je u nás pan Dragoun z televize!“
„Tak to bych se, babi, spíše smrti nadála! A nač máš ten pohrabáč?“, zeptala se.
„Myslela jsem, že tu jsou lupiči!“, zvěstovala jí babička.
„A nebylo ti vůbec divné, kde se tu ten pán vzal? No, zeptej se ho!“
„Už jsem se ho ptala. Pane Dragoun, líbí se vám moje vnučka? Víte, vy byste se mi líbil, jestli nejste ženatej, vám bych ji klidně dala!“
„Což o to, mně by se také líbila, ženatý už nejsem, ale co by na to asi řekl její manžel pan Havránek?“, namítl upejpavě.
„Ten tady nemá co hlásit, dyk sou už asi víc jak rok rozvedený!“ Babička zahrozila pohrabáčem, dávajíc tak najevo svoje negativní mínění o Hanině ex-manželovi.
Hana se naoko uraženě ohradila: „A nikoho tady nezajímá, co bych tomuto nápadu třeba řekla já?“
„Ne, protože ty si neumíš sama vybrat, vždycky máš takovýho nemožnýho šamstra, takže to tentokrát rozhodnu sama: Pan Dragoun je hezkej a jistě i bohatej a my tam budeme mít protekci v televizi – děti dejte si pusu a basta!“
„Babi, ty jsi dobrá, ale to teď nebudeme v jednu v noci řešit, vždyť to musí být tady panu Dragounovi trapné“, okřikla ji Hana.
„Ale abychom udělali babičce radost, měli bychom se radši pro jistotu políbit, Haničko“, řekl potutelně Jindra a pro sebe si zamumlal, „už kvůli Milanov..“
Hana něco zaslechla a zeptala se: „Jakému Milanovi?“
„Ale, to je jeden můj dávný kolega a ten mě stále považuje za hroznýho nekňubu...“
„A vy byste asi chtěl být v jeho očích něco jako kňuba?", zeptala se provokativně.

 „Ono, totiž –éé–“ Jindřich si uvědomil, že jí nemůže říct, že šlo o sázku. Vysvobodila ho babička když vykřikla: „Tak co si to pořád huhňáte, abych nerozuměla, dejte si pusu - a jde se spát!“ A tak došlo k prvnímu krůčku jednoho neobyčejného přátelství...

http://youtu.be/SJReCTYYCOI