10 července 2012

Když je žena "crazy"

Za mlada, tedy za hodně mlada, se mi stávalo, že jsem se často zamilovával do různých děvčat, natolik tajně, že ony o tom vůbec nevěděly. Zato ale jen jednou se mi stalo, že se dívka zamilovala do mne a já o tom neměl nejmenší potuchy. Notabéne mi bylo již třicet let, byl jsem rozvedený a platil alimenty.
Až teprve mně oči otevřela silně upovídaná kokodačka Magda, a to právě při konzumaci hovězího s dušenou mrkví v závodní jídelně u nás v Tesle:
„Představ si, Terka je do tebe crazy!“
„Mluv se mnou lidsky, nevím co to má znamenat?“, zeptal jsem se přitrouble.
„No, jede po tobě, jak slepice po flusu!“ Magdino vyjadřování nebylo nejjemnější.
„Hmm? A kdo to je ta Terka?“
„No to je přece ta mondéna, co sedí v sekretariátu u řídi!“
„Tak to mi stačí, když sedí u Kabrňáka, tak to bude kovaná komunistka.“
Magda se rozchechtala: „To je gól, říkáš Kabourkovi Kabrňák!“
Právě jsem se snažil nějak elegantně vyplivnou nerozžvýkatelnou flaksu z masa, když Magda zvolala: „Hele, hele, támhle jde Terka!“, a začala na ni mávat. Ta ihned zamířila k našemu stolu a Magda nás oficiálně představila: „To je Mirek, to je Terka.“
Stačil jsem ještě flaksu uklidit pod stůl: „Slečno, vy jste patrně Tereza, které se říká...“, nenechala mne domluvit. „Ne-ne, já jsem, pane inženýre, Terebová Adriana a tak vznikla ta přezdívka Terka“, usmála se Adriana.
„Výborně, Adrien, to je ještě krásnější jméno, takže já vám budu říkat Adrien, jestli souhlasíte, a vy zapomeňte u mne na toho inženýra...“
Netušil jsem, co všechno se může vyvinout z této naprosto nevinné rozmluvy nad mrkvovým maggi-menu. Najednou jsme se začali náhodně potkávat na chodbách a vždycky prohodili pár slov. Až jednou v nabité tramvaji se ona ke mně prorvala davem a mezi jinými banalitami mi řekla, že je nešťastně zamilována. Snažil jsem se ji, jako starší, otcovským způsobem konejšit a ona když se chystala vystoupit, mi v poslední chvíli šeptla skrze zuby: „Děkuji za rady, ale já jsem se zamilovala do tebe!“
Nevěděl jsem jak se mám zachovat v situaci, ve které jsem ještě nikdy nebyl a tak jsem si druhý den v práci vzal na pomoc telefon. „Adrien, musíme se ještě dnes po práci sejít a tu věc v klidu, detailně a rozumně prohovořit.“ Souhlasila.
 Z práce jsme vyrazili do parku, ale začalo lejt jak z konve a tak jsme se honem schovali v prázdné čekárně na tramvaj. Spustil jsem: „Takže, Adrien, podívej se na mně dobře, já jsem asi o deset let starší než ty...“„Jen o osm let!“, skočila mi do řeči.
„Souhlasím, o osm, jenže ty jsi mladá a  svobodná a překrásná holka a já jsem rozvedenej člověk, platící alimenty. Uznej, kdybys byla třeba taky rozvedená, to je něco jiného. Mimo to se k sobě vůbec nehodíme ani z důvodů politických, já totiž nejsem ani trochu, ani vzdáleně komouš!!“
 Adriana se vzepřela vehementně: „Vždyť já taky ne! To si jen o mně kdekdo myslí, protože sedím u ředitele, ale já jsem totiž vyhrála soutěž o nejrychlejší písařku a proto si mě vybral!“ Načež uronila několik slziček, ale jinak mne vyslechla pokorně, neodporovala a já si naivně myslel, že je tím všechno vyřešeno ke spokojenosti obou stran.

Asi o dva měsíce později jsem dostal v dopise svatební oznámení, že se Adrien vdává za jakéhosi doktora. Pomyslel jsem si, že se zřejmě chtěla mermomocí vdávat a moje řeč o alimentech ji vrátila na zem. Jenže to byla chyba v mé dedukci. Za pár dní po svatbě, přišla za mnou do kanceláře a řekla mi: „Takže, teď se nechám rozvést a když budeme oba rozvedeni, tak spolu můžeme chodit, jak jsi jednou naznačil.“
„Adrien, ty ses snad zbláznila, vždyť ses teď nedávno vdávala!“
„Ano, zbláznila jsem se do tebe a vdala jsem se právě proto, abych se mohla rozvést!“
– – –
„No to snad není pravda!“, vybuchl jsem a mohl si málem hlavu ukroutit. Ale to ještě nebylo všechno. O pár týdnů později, někdy na konci léta, mě Adriana pozvala na dovolenou do chaty zcela svérázným způsobem: „Mirku, zvu tě do malé chaty v Podkrkonoší. Jsem od včerejška rozvedená, ještě to nemám černé na bílém v občance, ale to je fuk, jestli nemáš nic jiného, tak si tam můžeme udělat krásnou romantickou dovolenou!“
„Adrien, nikdy jsi neříkala, že máš chatu?“, divil jsem se.
„To není moje, jedna stará paní Rokytová, co tam bydlí opodál, ji pronajímá. Rozhodni se rychle, jinak to musím dnes do večera telefonicky odříct.“ Takže jsem se nechal, dík jejímu půvabnému vzhledu přesvědčit a souhlasil.
Když jsme tam ale potom přijeli, tak zaprvé ta paní nebyla stará, ale fešná čtyřicátnice a zadruhé, chtěla po nás pochopitelně občanské průkazy. My jsme si hned neuvědomili, jaký může nastat trapas. Paní Rokytová zděšeně zjistila, že je Adriana provdána za doktora Urbánka. Já jsem sice rozvedený, ale asi pořádný proutník, když jedu do chaty se vdanou ženou, navíc s čerstvou novomanželkou paní Urbánkovou, o jejímž charakteru se tato velice ctnostná žena raději nehodlala vůbec šířit.
Začali jsme jí oba vysvětlovat, že to tak není, jak to teď vypadá a ona chtěla aspoň vidět rozvodový rozsudek. Ten samozřejmě Adriana sebou neměla. Načež nám paní Rokytová vysvětlila, že ona by eventuálně oko přimhouřila, ale policajti chodí po hotelích a penziónech a kontrolují občanské průkazy. V takovémto případě by to odnesla i ona pokutou, že to dovolila. Věděl jsem, že ta chalupa přece není penzion, takže to policii nezajímá, ale nabídl jsem, že jí přidám dvě stovky jako na tu pokutu a paní Rokytová byla spokojena a naše dovolená byla zachráněna.
Ovšem na tu chaloupku máme oba dva moc krásné vzpomínky dodnes. Těžko jsme se s ní loučili, málem nám ujel autobus...

https://youtu.be/wrh9ttDoNgM

01 června 2012

Dobrý skutek TV redaktora

„Podívej, Milane, už ji zase vidím, sedí támhle vepředu, teď se otáčí“, Jindra ukázal bradou na ženu v přední části vagonu, „ta v tom večerním ohozu. Nádherná ženská, co jí říkáš?“ Jeho kolega Tuček z televize poznamenal suše: „Hm, vidím hlavně jen černej drdol vlasů, aha teď se otočila, hm, máš pravdu, ale je aspoň vo patnáct let mladší než ty, Jindro.“ Ten pokračoval ve svém líčení: „To je ta "chat noir", co jsem ti o ní vyprávěl, že je od nás z Dobešky, ale bohužel nemá ani mikroskopicky nepatrný zájem o seznámení...“ „A ty ses snad už vo něco pokoušel, takhle z voleje v tramvaji?“, divil se Milan.
„Ne, už nejsem puberťák a ona taky ne, ale viděl jsem jak ji jeden takovej typ na ulici oslovil, něco se jí ptal na způsob jako, jestli se náhodou neznají a ona mu neodpověděla a ani se nezastavila, jen zavrtěla hlavou a kráčela hrdě dál. Ta si to nesla, řeknu ti, ona ví že je nádherná. Uvidíš, že bude vystupovat u Žlutých lázní jako já.“
„Takže máš ideální příležitost udělat dobrej skutek, je noc, je tma, nabídni ji ochranný doprovod domů. Já bych to udělal, bejt tebou a bejt rozvedenej, ale ty seš jenom tak na ty teoretický řeči...“
„Hm, dobrej skutek“, zamyslel se Jindra, načež sebejistě dodal: „a vsaď se, že ji sbalím!“
„Ty, kdepak -  a do kdy?“, uchichtnul se Milan.

„Vsadím se s tebou, že se s ní seznámím do konce tohoto měsíce!“ řekl Jindra.
„Fajn, to beru“, souhlasil Milan, "třeba o tisícovku!" řekl rozhodně.  Načež si plácli.

V té chvíli nic netušící paní Hana Havránková si právě v duchu říkala: „Doufám, že u Žlutých lázní vystoupí více lidí, abych nešla sama.“ Podívala se na hodinky, je půlnoc a poslední autobus už asi bude pryč. Trochu znejistěla, slyšela, že nedávno zde někdo přepadl, znásilnil a zabil mladou dívku. Proto chtěla odejít z jejich firemního večírku už před hodinou, ale pak se jeden kolega galantně nabídl, že ji doveze až domů. Jenže její kavalír se bohužel opil a na svůj slib nejen zapomněl, ale naopak musel být sám, za asistence dvou kolegů víceméně odnesen do taxíka.
Z poloprázdné tramvaje vystoupili společně s Hanou ještě tři lidé, což ji trochu uklidnilo. Ovšem dva z nich, asi manželský pár, zahnuli do první ulice vlevo a Hana přidala do kroku. Měla to domů dobrých deset minut chůze. Jindřichovy kroky, které uslyšela za sebou zvýšily tlukot jejího srdce a ona začala ještě více zrychlovat chůzi. Prázdnou noční ulicí zněly její klapavé podpatky a tišší šlápoty muže za ní, úplně ve stejném rytmu. Takhle v zádech jí jeho kroky naháněly panickou hrůzu, takže se rozhodla zpomalit a nechat toho člověka, aby ji předešel. Uvědomila si, že on nemůže znát její adresu a tak bude lepší dělat jako, že bydlí zde na této hlavní ulici, kde je více světla a kde by se třeba dovolala pomoci.
Zastavila se a předstírala, že hledá v kabelce klíče a v duchu proklínala sama sebe, že nemá sebou aspoň nějaký vlasový sprej, kterým by mohla případného násilníka oslepit stříknutím do očí a pak rychle utéct. Muž ji došel, zastavil se a řekl: „Promiňte, madam, nebojte se mne, já nechci obtěžovat, jenom vás doprovodím k vašemu domu.“
„Ne, děkuji, nezdržujte se, já bydlím zde!“, řekla vzrušeně a ukázala na vedlejší dům.
„Vážená dámo, já vím, že bydlíte na Dobešce, potkávám vás občas ráno, když spěcháte na tramvaj, mne se nemusíte bát, já chodím i mé sestře naproti k tramvaji, když se vrací domů třeba z divadla. Ona má také strach, hlavně od té doby co se zde stala ta vražda...“
„Jděte dál, pokračujte a nechte mne, nebo začnu křičet!“, vyhrkla dáma výhrůžně.
„Podívejte, já vám ukážu můj občanský průkaz, abyste věděla kdo jsem.“ Jakmile však sáhl do náprsní kapsy pro peněženku, vydral se z jejích úst zoufalý výkřik: „Pomóóóc!“ Okamžitě se začaly rozsvěcet různá okna a bylo slyšet jejich otevírání.
„Já jsem Jindřich Dragoun“, řekl rychle a ukázal jí občanku, „myslel jsem to jako dobrý skutek, neudělejte ze mne vraha...“ Z jednoho otevřeného okna ozvalo: „Co se to tam děje?“
Hana se naráz uklidnila, když poznala známého televizního moderátora a zvolala pohotově k vykukujícím hlavám v oknech: „Nic se nestalo, to byl omyl! Dobrou noc!“
„Baba bláznivá... to jsou fóry... to je hnus!“ doznívalo ze zavírajících se z oken.
„Pojďte prosím dál, nebo nám ještě někdo vyleje nočník na hlavu“, smál se Jindřich.
Po této reality-show už Hana nic nenamítala proti jeho doprovodu až k jejich vilce, ba naopak byla ráda, že se nemusí klepat strachy v temných uličkách Dobešky.
„Slečno, nebo paní, -éé-, můžete mi prozradit vaše jméno?“, zeptal se Jindřich.
„Ano, samozřejmě, já jsem Hana Havránková, paní.“
„Není to nakonec, po tom nerváku, docela zajímavá a netuctová příhoda, paní Havránková?“
„Pane Dragoune, mě to teď mrzí, že jsem byla taková hysterka, ale přesto ještě víc mne mrzí to, že mi tohle dnešní dobrodružství nebudou mé kolegyně v práci vůbec věřit.“
„A proč by vám to nevěřili?“
„No, řekněte sám, kdy se to které ženě stane, aby byla v noci pronásledována moderátorem z komerční televize?“
Když došli k jejímu domu, podala mu ruku se slovy: „Dobrou noc a ještě jednou děkuji!“
Jindřich jí políbil galantně ruku a poznamenal jen tak jakoby mimochodem: „Co myslíte, nemohli bychom si dát na sebe telefonní spojení, na pevnou nebo na mobil?“, a podal jí svoji vizitku.
„Nejsem proti, ale nemám u sebe vizitku ani nic na psaní...“
Jindřich ji ujistil, že mu stačí, když mu to jenom řekne, protože on má na čísla fenomenální paměť. Načež jí popřál také dobrou noc, otočil se a chtěl odejít, když zaslechl její tichý povzdech: „Panebože, já nemám klíče!“ Jindřich se zarazil a obrátil se na ni: „Ztratila jste je snad?“
„Já nevím, ale tady v kabelce nejsou! V lepším případě jsem je asi nechala v práci.“
„Takže budete muset zazvonit a někoho doma brutálně vz
budit. To bude veselé! Je váš manžel vznětlivý?“ culil se Jindřich.
„Vy se smějete, ale všichni jsou na chatě, doma je jen babička – a ta je hluchá jako tetřev!“
Hana prostrčila ruku drátěnou brankou, něčím pohnula a dvířka se otevřela. Načež došla k domovním dveřím a začala nervózně tlačit na zvonek, jako by vysílala morseovku, ale nic nebylo slyšet. „To vypadá, že navíc ten zvonek nefunguje“, řekl skepticky Jindřich a začal si prohlížet dům ze všech stran. Všiml si, že jedno okno v prvním poschodí je otevřené.
„Řekněte mi, madam, kam vede to otevřené okno, tady na této straně?“
„To je od mého pokoje, nechávám ho často otevřené, ovšem v přízemí je vždy všechno zavřené. Tam nahoru se bohužel nedostanu, neumím lítat“, řekla podrážděně.
„Pozor, mám nápad! Támhle vidím stát pod stromem nějaké štafle“, ukazoval Jindřich.
„Je to od vás hezké, že mi chcete pomoct, ale není to nic platné. Ty štafle stojí v zahradě u souseda Jíry a navíc jsou moc krátké, jen tak na česání třešní, ty do mého okna nedosáhnou!“
„O tom nejsem tak docela přesvědčen. Pojďte, vypůjčíme si je a vyzkoušíme to. Ten váš plůtek k sousedům se dá přelézt skutečně hravě. Jako kluk jsem přelézal kdejaký plot!“
„Ne, pane Dragoune, to nejde, ten plot bych možná přelezla taky, ale to by bylo vloupání“, děsila se Hana, „a to je trestný čin!“
„Říkejte mi Jindro a zapomeňte na vloupání. Toto je nouzový stav - jde se na to, madam!“
„Tak jo, na vaši zodpovědnost. A neříkejte mi madam, jsem Hana!“
Jindřich se poměrně snadno dostal přes nízký plůtek do sousedovy zahrady. Stál právě u štaflí, když se ozval pekelný štěkot a odněkud se vyřítil běsnící pes.
Jedinou možnou záchranou bylo vylézt po štaflích do koruny stromu. Pes štěkal jak pominutý a sápal se na štafle. Vtom se ozvalo: „Arko, psst, ticho!“ Soused Jíra stál v pyžamu na balkoně a mířil na Jindřicha svou mysliveckou kulovnicí: „Konečně tě mám, ty pacholku, co nám tady kradeš třešně!
„Promiňte, to je omyl“, ozval se Jindřich skrze větve, „já jsem si chtěl jen vypůjčit vaše štafle, tady pro paní Havránkovou, aby se mohla dostat domů oknem...“
„Nic blbějšího jsem ještě neslyšel!“, hulákal soused do noci. Do toho se ozvala Hana od plotu s vysvětlující omluvou: „Pane Jíro, prosím vás, nezlobte se, ono je to skutečně tak, ztratila jsem klíče a tento pán, který je mimochodem televizní moderátor Dragoun, určitě ho znáte, mi chtěl pomoct a proto si potřebujeme vypůjčit ty vaše štafle.“
„Nojo, tak dobře, to je něco jinýho, paní Havránková, klidně si je půjčete“, chechtal se Jíra, „Arko, pojď domu – slyšíš, Arko, pojď domu!“
Teprve když pes zmizel, slezl Jindra ze štaflí a podal je přes plot Haně. Když je postavili pod její otevřené okno, mávla Hana pochybovačně rukou: „Vidíte, já jsem to říkala, to okno je aspoň o metr výš než ty štafle, já trpím na závratě, to bych určitě nezvládla, to je marné...“
„A kdo říká, že tam polezete vy? Tam polezu totiž já! Řekněte mi jen, kde najdu klíče, já seběhnu dolů, odemknu domovní dveře a vy vejdete jako anglická lady - civilizovaně hlavním vchodem. Jak geniálně jednoduché!“, řekl Jindřich suverénně.
„Aby zase nedošlo k nějakému maléru“, kladla mu úzkostlivá Hana na srdce, „pamatujte si: jak vstoupíte do mého pokoje, tak na pravé straně od okna je malá lampička a tu si rozsviťte, abyste nic neporazil. Potom vyjděte na chodbičku a po schodech vlevo sejděte do přízemí. Pozor schody vržou a nebylo by dobré kdyby se vzbudila babička. Ta spí dole za dveřmi vpravo, ale vy půjdete dveřmi naproti schodům do předsíně a tam mezi věšákem a domovními dveřmi jsou háčky na klíče a tím největším mi odemknete. Opakujte to, prosím, po mně.“
„Jo, takže napravo je lampička, nalevo jsou schody a přímo naproti nim jsou dveře za nimiž najdu onen kýžený klíč. To je triviální jak facka.“
Teoreticky to Jindra zvládl na výbornou, ovšem prakticky to bylo něco jako tsunami. Už když se chtěl svižně vyhoupnout ze štaflí do okna, zůstal viset na břiše, půlkou těla do pokoje a jeho nohy se bezmocně mrskaly venku. Zároveň se zamotal do záclony a rukama shodil dva květináče z parapetu na parkety. Uvědomil si, že dny jeho slavných lehkoatletických výkonů patří nenávratně minulosti. Když se mu konečně podařilo se vsoukat do místnosti a rozsvítit lampičku, uviděl tu spoušť, kterou způsobil na jinak pěkně zařízeném pokoji. Bohužel i jeho zevnějšek doznal úhony: mimo ušmudlané košile si ještě o něco roztrhl kalhoty.
„Nevadí“, řekl si optimisticky, „teď už to bude brnkačka!“ Nepodařilo se mu však nalézt vypínač nad schodištěm a tak nechal otevřené dveře Hanina pokoje, aby aspoň trochu viděl na schody. Hana nepřeháněla, schody vrzaly příšerně. Asi v polovině svého opatrného sestupu zaslechl chrápání babičky, což ho uklidnilo a snad právě proto ubral na opatrnosti, a to byla kardinální chyba. Asi tři stupně od zdola, kde už byla úplná tma, narazil na cosi tvrdého, což bylo rozkládací žehlící prkno, a za zvuků stahované rolety a sypajícího se pytle brambor, se zřítil na podlahu haly, kde ještě stačil převrhnout ozdobný stojan na deštníky.
Náhle se rozsvítilo ostré světlo a Jindřich spatřil nad sebou hubenou postavu babičky v noční košili s pohrabáčem v ruce.

„Dobrý večer“, řekl Jindřich slabomyslně a nežli mohl pokračovat ve vysvětlování nevysvětlitelného, ozvala se babička: „Jé-je, to jste vy pane Dragoune! Dyk já vás znám z televize, kde jste se tady vzal?“
Jindřich jen vykoktal: "Promiňte, j-já jsem se tu tak vzal..." Do toho se ozvalo bušení na domovní dveře a Hanino zoufalé volání: „Otevře mi už konečně někdo ty dveře?" Buch-buch! Babička jí čile odemkla a spustila nadšeně: „Hani, to je dobře, že jsi už doma, představ si, že je u nás pan Dragoun z televize!“
„Tak to bych se, babi, spíše smrti nadála! A nač máš ten pohrabáč?“, zeptala se.
„Myslela jsem, že tu jsou lupiči!“, zvěstovala jí babička.
„A nebylo ti vůbec divné, kde se tu ten pán vzal? No, zeptej se ho!“
„Už jsem se ho ptala. Pane Dragoun, líbí se vám moje vnučka? Víte, vy byste se mi líbil, jestli nejste ženatej, vám bych ji klidně dala!“
„Což o to, mně by se také líbila, ženatý už nejsem, ale co by na to asi řekl její manžel pan Havránek?“, namítl upejpavě.
„Ten tady nemá co hlásit, dyk sou už asi rok rozvedený!“ Babička zahrozila pohrabáčem, dávajíc tak najevo svoje negativní mínění o Hanině ex-manželovi.
Hana se naoko uraženě ohradila: „A nikoho tady nezajímá, co bych tomu třeba řekla já?“
„Ne, protože ty si neumíš sama vybrat, vždycky máš takovýho nemožnýho šamstra, takže to tentokrát rozhodnu sama: Pan Dragoun je hezkej a jistě i bohatej a my tam budeme mít protekci v televizi – děti dejte si pusu a basta!“
„Babi, ty jsi dobrá, ale to teď nebudeme v jednu v noci řešit, vždyť to musí být tady panu Dragounovi trapné“, okřikla ji Hana.
„Ale abychom udělali babičce radost, měli bychom se radši pro jistotu políbit, Haničko“, řekl potutelně Jindra a pro sebe si zamumlal, „už kvůli Milanovi...“
Hana něco zaslechla a zeptala se: „Cože, jakému Milanovi?“
„Ale, to je jeden můj kolega a ten mě stále považuje za hroznýho nekňubu...“
„A vy byste snad chtěl být v jeho očích něco jako kňuba?", zeptala se provokativně.

 „Ono, totiž –éé–“ Jindřich si uvědomil, že jí nemůže říct, že šlo o sázku. Vysvobodila ho babička když vykřikla: „Tak co si to pořád huhňáte, abych nerozuměla, dejte si pusu - a jde se spát!“ A tak došlo k prvnímu krůčku jednoho neobyčejného přátelství...

http://youtu.be/SJReCTYYCOI


24 května 2012

High society

     Byl červen 1992 a já jsem jednou večer oznámil své manželce: „Pozor, Jituš, dostal jsem nápad! Je ideální počasí a v poště jsem našel prospekt od jakéhosi švýcarského hotelu v Grindelwaldu a moc se mi to líbí. Co říkáš, že bychom tam vyrazili?“ Žena se nejprve zhrozila: „Do hor v létě? A podívej se na ty ceny, je to čtyřhvězdičkový hotel Schweizerhof, pokoj za 320,- Franků na den! Čili dvakrát tolik, než jsme zaplatili vloni na Riviéře. To je tak akorát pro snoby!“
„Nojo, to já vím, ale říkám přece, že jsem dostal nápad. Uděláme to tak, abychom za dovolenou zaplatili přesně tolik co vloni, takže místo 14 dní pojedeme jenom na týden a aspoň poznáme jak si žijí milionáři, coby "High Society", no, není to svádějící nápad?“

A tak jsme vyjeli 23. června do Grindelwaldu. Štreka od nás z Německa byla přesně stejně dlouhá jako do Prahy, tj. 520 km. Když jsme tam dojeli, uvítal nás krásně načinčaný horský hotel (1034 m) s livrejovaným personálem. Vzali jsme si výhodně jenom polopenzi, snídaně a večeře, což nám bohatě stačilo, vzhledem k tomu, že snídaně (7-11 hod) byla tak vydatná, že v poledne by stejně nebylo na jídlo ani pomyšlení. Bohatý výběr různého pečiva, sýrů, salámů, šunek, vajec, salátů, ovoce a šťáv byl naprosto vyčerpávající. Útulný pokojík jsme měli pod střechou s perfektním vybavením: koupelna, WC, minibar, televize, telefon. V hotelu byl bazén s vyhřívanou vodou a nevím jak to bylo možné, kdykoliv jsme tam přišli, byli jsme tam sami, takže bazén byl jakoby jenom pro nás.


Stůl v jídelně s naším číslem pokoje byl vedle jakési anglické rodiny, kterou bylo zajímavé pozorovat. Hubený, dlouhý bělovlasý pán, vypadal jako typický lord, jeho lady vždy perfektně ustrojená, denně v jiné róbě, mladý pán, dle podoby zřejmě jejich syn, byl takový trošku neohrabaný nekňuba a jeho manželka, krásná žena, byla buď Rakušanka nebo Švýcarka, jako jediná mluvila s personálem německy. Ke stolu večer zasedali rituálově, lord nalil každému z karafy čistou vodu do sklenek a pak se všichni současně napili.
Na našem stole byla naproti tomu vždy připravená láhev Chateauneuf-du-Pape, kterou jsme (nedopitou) si nechávali u nich v kuchyni na příští den. Tak to totiž dělali, mimo těchto Angličanů, skoro všichni hosté, kteří nebyli schopni vypařit denně celou lahvici vína. Jinak jsem vycházel velmi dobře se servírkami, ale marně se snažil rozumět té jejich hatmatilce švycerdyč (Schweizerdeutsch). Jediné, co jsem si zapamatoval bylo „chüchli-chaštli“ a když jsem se jich zeptal co to znamená, vysvětlily mi se smíchem, že to je německy Küchen-Kasten, čili něco jako naše kuchyňská skříň, neboli kredenc.


Na každý den jsme si tam naplánovali nějaký výlet, jako zubatou dráhou na horu Jungfraujoch (3454 m), kde jsem si připadal jako v Tokiu, vlak byl plný Japonců s fotoaparáty, my dva jsme byli jediní, kteří nebyli pidloocí. Jindy jsme si vyjeli naším autíčkem do města Interlaken mezi dvěma jezery Thunersee a Brienzersee, kde jsem si koupil na památku pravý švýcarský nůž s mým vygravírovaným jménem.

A potom se stala ta krásná příhoda, což je ovšem situační komika, která se musí vidět a nedá se dobře jen verbálně vylíčit, ale já se o to přesto pokusím.
Před večeří v 19:30 jsme se vrátili z výletu autem a zaparkovali vzadu za hotelem na nejhezčím parkovišti jaké jsem kdy viděl. Byl to obdélník vyložený bílými oblými křemínky a kolem dokola byla nízká zídka ve tvaru ozdobné skalky s různými květinami, všechno čisté a neposkvrněné. Na ploše stálo několik nablýskaných limuzín jako Rolls-Royce a podobné luxusní vozy, takže naše stříbrná mazda mezi nimi vypadala jako chudý příbuzný. Potřeboval jsem doplnit vodu do ostřikovače skel z plastové flašky, kterou jsem vozil za tím účelem sebou v kufru. Manželka si zatím prohlížela ty různé květinky kolem. Když jsem skončil a držel v ruce tu prázdnou litrovku, napadl mě takový gag. Vím, že manželka je velice háklivá na to když někdo odhodí na zem sebemenší papírek, nebo vajgla, nebo jiný drobný odpad a to mne inspirovalo udělat ze sebe burana a s ležérním gestem jsem odhodil přes rameno za sebe prázdnou flašku s poznámkou: „Uklizeno!“ Láhev několikrát poskočila na oblázcích, vydávajíc dutý zvuk: „blop-blop-blop...“
To, co následovalo mě úplně odbouralo. Manželka se otočila, jak bodnutá sršněm, zle se na mne podívala, vytřeštila oči, dala si ruce do boku a vykřikla po moravsku: „Tož!“

Já jsem si do té doby myslel, že moje žena ví, že nejsem takový buran, leč ona to vzala doopravdy! Dostal jsem z toho záchvat smíchu, který jsem nedovedl zastavit. Z očí mi tekly proudem slzy, měl jsem rudý ksicht a můj křečovitý smích nepřestával. Bylo právě půl osmé a já věděl, že musíme jít do sálu na večeři, ale nechtěl jsem tam vejít takhle ubrečenej. Prý pomáhá zhluboka dýchat a tak se mi to postupně dařilo utlumit. Zcela vážně jsme zasedli na svá místa za stolem, ale jakmile jsem se podíval na manželku přes stůl, záchvat smíchu se vracel. Angličani od vedle se po mně dívali pohoršeně a asi se dost divili, čemu se tak pitomě řehtám, když manželka mlčí a já jinak sedím zaraženě jak hřebík ve vratech. A pak najednou se zas, zcela bezdůvodně znovu rozřehtám. Považovali mne patrně za přiožrale se smějícího magora.

Příští den jsme si vyjeli gondolovou lanovkou na First (2168 m), a odshora dolů byly pro turisty vyznačené tři cesty: a) nejmírnější šestihodinová, b) středně obtížná 3-hodinová a c) nejstrmější pod lanovkou 1,5-hodinová. Řekl jsem ženě: „Přece nejsme žádní mastňáci, jdeme tou pod lanovkou. Manželce se to sice moc nezamlouvalo, ale já jsem její obavy rozptýlil suverénním prohlášením, že jít dolů z kopce je brnkačka. Jenže to jsem ještě netušil, že jít dolů je v tomto případě vlastně namáhavější než jít nahoru. Brzy jsem poznal, že od toho věčného brzdění se rychle namohou některé nožní svaly, které člověk skoro nikdy nepoužívá. A druhý den jsem nemohl chodit směrem dolů, ba ani sejít ze schodů v hotelu. Nahoru jsem vyběhl jako kamzík, ale dolů jsem musel jezdit výtahem. Bylo peklem jít po městě, jakmile se chodník svažoval dolů, musel jsem couvat pozpátku. Abych tu bolest nějak zamaskoval, tak jsem se místo sakrování začal hlasitě chechtat.

Když jsme pak za dva dny odjížděli domů, loučila se námi německy mluvící mladá dáma od lordovského stolu: „To je ale škoda, že už odjíždíte“ a k mé ženě dodala hlasem jako když ji lituje, „víte, madam, ten váš pán je stále takový veselý...“
Resumé: Dovolená byla fajn, hned bych tam jel znovu!


http://www.youtube.com/watch?v=HSRj6YO7P-c

01 května 2012

O snech a snění lidí všech...

Sněním rozumím takzvané sny denní, to jest, vědomě si něco představovat, o něčem snít s otevřenýma očima, kdežto sny noční, ty se zdají, když člověk spí a neví o světě. Ty noční jsou, aspoň u mne, většinou protivné, blbé a nesmyslné či hororové, jenom velmi zřídka příjemné a člověk je v nich vlastně pouze pasivním divákem. Ty denní sny jsou vždycky krásné, člověk si je může sám režírovat a usměrňovat jak chce. Nejčastější snění žen, říkají odborníci, je prý o mužích a mužů o ženách, výjimkou jsou homosexuálové.
Já dělím lidi dle snů, zhruba do tří skupin: Jedni, to jsou ti bez fantazie co tvrdí, že nikdy žádné sny nemají i když je mají, ti druzí, ke kterým patřím i já, mají občas sny noční i denní a ti třetí mají skoro výhradně jen sny noční, ale zato každou noc. Jejich sny odpovídají přesně zajetým definicím ve snáři. Když se zdá o vlaku, znamená to, že dostanou dopis, sen o vodě kalné, to je nemoc a sen o vodě čisté je naopak zdraví. Nejkrásnějším snem pro tyto lidi je „pokakané děcko viděti“, což znamená větší obnos peněžní nečekaně dostati, nebo naopak "Horor zažíti, aneb tchyni doma uvítati" znamená velkou radost z probuzení míti...


Na tomto místě bych chtěl blíže vylíčit časté až náruživé snění mého kamaráda Paula Richtera, proti němuž jsem já úplný břídil. Paul je romantikem každým coulem a tudíž bývá aspoň jednou denně zasněný. Proto také, když se vracel ze služební cesty, projížděje přírodní malebnou krajinou Schwarzwaldu, se z ničeho nic zastavil u příkopu. Cítil, že se musí zasnít nad touto krásou a k tomu potřeboval si někde v klidu sednout a kochat se. Auto nechal stát u kraje silnice a vyšel si na travnatý palouk pod lesem, kde se posadil do trávy pod borovicí, opřel se zády o kmen, zapálil si cigaretu a začal rozkošnicky snít...

Do hlavní role, jako vždycky, Paul angažoval slavnou německou hvězdu Karin Dor, známou jako typickou představitelku padouchy ohrožované krasavice v detektivkách z pera Edgara Wallace, jakož i nádhernou indiánskou dívku Ribannu ve filmu o Vinnetouovi. Tuto herečku, i když už nebyla právě nejmladší, Paul zbožňoval jako nepřekonatelnou ikonu ženské krásy.
Představil si, jak po okresní silničce pod ním přijíždí červené sportovní autíčko, kterému se najednou zpod kapoty vyvalí oblak páry jak z lokomotivy. „Té se vaří voda v chladiči“, pomyslel si Paul a když uviděl řidičku jak zastavila a bezradně hledí na tu parní saunu, vyskočil rychle a seběhl dolů k autu. Krásná řidička Karin, se k němu obrátila s úzkostí ve svých čokoládových očích: „Prosím vás pane, můžete mi nějak pomoci s tím gejzírem?“ Paul se usmál a řekl: „Samozřejmě, Frau Karin Dor, já jsem Paul Richter a jsem vaším věrným fanouškem, viděl jsem snad všechny vaše filmy, některé i vícekrát. Je to pro mne štěstí, že vás zde potkávám, moc jsem si to přál a dnes se mi to vyplnilo!“
„To je od vás sice hezké ocenění, ale pro mne to opravdu štěstí není, mohl byste se teď místo mé osobě věnovat tomuto autu?“, řekla trochu nervózně Karin.
„Ano-ano, na první pohled vidím, že se vám odporoučelo vodní čerpadlo a proto se přehřála voda v chladiči. Pumpa se nedá nijak opravit, madam, pouze vyměnit za novou. Mně se to už také jednou stalo. Navrhuji, že vás odtáhnu svým vozem do nejbližší autoopravny.“ V duchu si už představoval, jak se s ní blíže seznámí...
„Prima, to by bylo od vás úžasné, děkuji vám předem! Asi deset kilometrů odtud je město Wildbad, kde jsem ubytována v hotelu a vím, že je tam taky autoservis“, řekla Karin a dohodla se s ním na odtažení. V autoservisu se skutečně potvrdila Paulova diagnoza s tím, že její auto dostane novou pumpu a bude opět fit zítra do deseti hodin dopoledne. Načež ji Paul odvezl k jejímu hotelu, kde jí navrhl, aby si po této anabázi zaslouženě zašli na kávu a zákusek do nedaleké kavárny.
„Moment, já musím ze všeho nejdříve někam zatelefonovat a pak bych si taky ráda dala nějaké to capuccino. Pojďte se mnou nahoru, jestli chcete“, řekla a vystoupila z auta. To byla pro Paula ta nejlákavější nabídka a už si představoval, jak bude ve svém klubu vyprávět o tom, že byl s Karin Dor na hotelu.
Ve svém apartementu se Karin vrhla k telefonu se slovy: „Klidně se tu někde posaďte, já budu rychle hotová – haló – Ralfe, jsi to ty? Podívej já jsem teď v hotelu tady ve Wildbadu, auto mám v servisu, něco se v něm podělalo, zítra dopoledne to bude opravené. Přijedeš sem ještě dnes nebo až zítra? Nevíš? A kdo to má vědět? Zavolej mi zpátky.... ano, rozumím, mezi šestou a sedmou sem do hotelu. Když ne, tak přijedeš až zítra dopoledne, OK? Fajn, tak se měj, čau!“

Karin se otočila na Paula: “Je právě pět hodin, tak máme hodinku času na to kafe, pojďte!“ U kávy se bavili nenuceně a Paul zjistil, že ta žena, na to jak je slavná, se k němu chová docela normálně přátelsky až kamarádsky. Vzpomínali na různé scény z jejích filmů a čas jim rychle uběhl. V šest se vrátili do hotelu: „Jestli nespěcháte, můžeme pokračovat v debatě u mně na pokoji, musím stejně do sedmi čekat na hovor.“ Paul opravdu nespěchal a byl rád za každou chvilku navíc ve společnosti této půvabné dámy.
V sedm Karin prohlásila, že ten její Ralf už zřejmě nezavolá, že si jenom něco přes sebe hodí, a že zve Paula za to odtažení na večeři. Když odešla do koupelny, všiml si Paul, že sluchátko telefonu neleží správně ve vidlici, takže se sem stejně nemohl nikdo dovolat.


To byl nový námět pro jeho snění: „Udělala to Karin nevědomky nebo úmyslně?“ Ta druhá možnost byla vzrušující! Paul se ihned rozhodl, že se zastaví dole v recepci a zůstane zde přes noc. Karině potom řekl, že to má domů ještě 300 kilometrů, takže by zde raději přenocoval, pokud zde budou mít pro něj volný pokoj.“
„To je fajn“, souhlasila Karin, „jste zábavný společník, takže se nebudu muset celý večer sama nudit!“

Najednou Paulovo snění brutálně přerval drsný hlas příchozího myslivce: „Víte, mladej, že kouření v lese je přísně zakázáno pod pokutou 50 Euro? Doufám, že máte u sebe aspoň občanský průkaz? “
***

21 dubna 2012

Alice dává šach-mat

Rozvedený Milan Kouba už překročil třicítku a až dosud se nezmohl na svůj vlastní byt, takže byl nucen bydlet u svých rodičů. Ne, že by se mu to doma nelíbilo, ale měl problém, když chtěl být tu a tam, s tou či onou ženou sám. Jeho rodiče byli příliš katoličtí na to, aby mu tolerovali večerní návštěvy různých kamarádek.
Jeho nejlepší přítel Vlastík, zvaný Vilda, měl to štěstí, že i při panující bytové krizi, získal jakýmsi patrně zcela pochybným způsobem miniaturní podkrovní mansardu v Podolí, čímž mu podobné problémy se "samotou ve dvou" odpadly. Zvláště pak na podzim a v zimě, kdy bylo venku nevlídno, záviděl Milan Vildovi jeho útulné soukromí.
Tomu se ho tenkrát natolik zželelo, že mu nabídl své přístřeší k dispozici jednou za týden, v době mezi čtvrtou a devátou hodinou, kdy chodil na různé tréninky. Byl totiž fanda do kdejakého sportu.
Milan zajásal, zvláště pak se mu zamlouvala ta ideální doba, neboť jak známo, slušná dívka musí být většinou do deseti doma.

Hned na příští středu ve čtyři pozval jednu kolegyni z práce, po které už delší dobu pošilhával, na sklenku vína a partii šachu, protože slyšel, že to prý hraje velmi ráda a dobře. Slečna Alice souhlasila, netušíc, že seriózní pan inženýr Kouba nerozezná ani dámu od věže.
Milan se tam dostavil o něco dříve, aby zastihl Vildu ještě doma. K jeho bytu existovaly jen dva klíče a ten druhý měla Vildova snoubenka Dáša, která o tomto paktu nesměla nic vědět. Milanovy obavy, aby je Dáša nepřekvapila, rozptýlil Vilda ujištěním: „Ne-ne, ta má každou středu službu až do večera do deseti a mimo to sem chodí jen o víkendu.“ Dále mu vysvětlil, že kvůli jedné zvědavé sousedce bude při odchodu dělat jakoby zamykal, ale ve skutečnosti dveře jenom přibouchne. Dveře za Vildou zapadly a Milan zaslechl v zámku cvak-cvak. Řekl si, že Vilda patrně chytře zamkl a zas odemkl.
Pro jistotu si šel zkusit kliku, ale běda - dveře byly zamčeny! Tisíckrát proklel v duchu svého sklerotického kamaráda: „Ten blbec, teď tu budu sedět pět hodin jako v pasti!“ Rovněž vidina příjemných chvil s Alicí se rozplynula jako fata-morgana. Přesto se ale ještě nevzdal, začal horečně přemýšlet, jak se odtud dostat. Uvědomil si, že tato mansarda je vlastně částí půdy a tudíž, že by se mohl pokusit dostat se ven nějak přes tu půdu.

Vyklonil se z okna mansardy a viděl, že nad oknem je kus rovné plochy, potom je šikmá střecha a lávka pro kominíka a hned za ní pootevřené střešní okénko na půdu. Doufal, že půdní dveře budou mít jen obyčejný zámek, který otevře i laik jako on, třeba kusem drátu, ale mansardové dveře s bezpečnostním zámkem byly pro něj absolutně nedobytné. Protože začalo poprchávat, hodil na sebe Vildův igeliťák, a vyzbrojen šperhákem, který našel v šuplíku s vývrtkami, se vysoukal opatrně na střešní rovinku nad oknem.
Odtud se pak připlazil po vlhkých taškách na kominickou lávku, otevřel dokořán střešní okno a slezl po žebříku dovnitř. Konečně byl šťastně na půdě a během několika vteřin otevřel hravě i dveře na schodiště.
Byly právě čtyři hodiny, sedl si tedy na schody s tím, že počká až přijde slečna Alice, omluví se jí a vysvětlí co se stalo. Když to přijme s humorem, pozve ji zítra do kina, v opačném případě ji prostě pošle domů. Netušil ovšem, že tu Alice už byla a zvonila v momentě když on byl právě na střeše. Jelikož se nedozvonila, odešla mu naproti před dům v domnění, že asi přišla moc brzy.


Když uplynula akademická čtvrthodinka čekání na schodech, vrátil se Milan vztekle již známou cestou do mansardy. Sotva ale vskočil oknem dovnitř, ozval se zvonek u dveří. Skrze silné dveře řval na Alici, aby počkala kde je, že přijde hned. A znovu, nyní již jako rutinér, se vytáhl na střechu, slezl na půdu a překvapil nechápající dívku, když vystoupil z půdních dveří za jejími zády.
Nastalo vzrušené dohadování a vysvětlování, kdo, kde a kdy na koho čekal.
Nakonec zabodovala Alice: „A proč bych měla jít domů, pěstuji lehkou atletiku a na váš šach odpovídám matem: když vy dokážete lézt po střeše, tak já taky!“
„Alice, prosím vás, buďte rozumná, já vám věřím, že to dokážete, oceňuji vaši odvahu, ale ten slušivý světlý kostýmek a lodičky na jehlovém podpatku, to není zrovna ideální dres pro balancování na kluzké střeše. Navíc, lidi ze sousedních baráků mě už určitě viděli, jak se třikrát drásám sem a tam“, odporoval Milan.
„Podívejte, to je jednoduché“, řekla a začala se svlékat. Milan jen zíral, jak si pečlivě rozvěšuje své svršky po půdě. Ponechala si jen spodní prádlo a řekla: „Teď mi, doufám půjčíte ten hrozný igelit, a můžeme lézt – máte snad ještě nějaký problém?“
Milan rezignovaně zaúpěl: „Jste nádherná, ale co si pomyslí lidi, kteří na nás budou civět z oken?“
„Nic, budeme dělat jako když vylaďujeme televizní anténu“, stroze oznámila Alice, aniž by věděla jestli tam vůbec nějaká anténa je. Vystoupala odvážně po žebříku a zastavila se na kominické lávce. Při pohledu na rozviklané tašky na střeše, ztratila značnou část své původní kuráže a nejistě se zeptala: „Milane, je vůbec ta střecha ještě dobrá?“
„No, viděl jsem horší“, odtušil suše Milan.
Alici změkla kolena a snažila se získat čas: „Slyšela jsem, že jste rozvedený“, zajíkla se a polkla slinu, „můžete mi říct proč?“
„Manželka u soudu tvrdila, že je se mnou nuda“, řekl Milan s úsměvem a pokrčil rameny.
„Hm, toho jsem si ani nevšimla“, zamumlala.
„Ale teď už pojďte, Alice, já vás budu držet“, uklidňoval ji.
Divící se diváci v oknech nechápali, proč se ten chlap s tou ženskou motají v dešti na střeše kolem antény a potom lezou do bytu oknem.
Když si později při šálku kávy meditovali o tom, co by se bývalo mohlo stát, kdyby uklouzli a spadli ze střechy nad třetím patrem dolů na beton, šel jim z toho mráz po zádech. Při té příležitosti musel Milan kápnout božskou, že nejenže zde žádné šachy nemá, ale ani je neumí hrát. Z figurek rozezná bezpečně jenom koně. Alice se zhluboka nadechla: „Takže, proč jste mne sem vlastně vylákal, Milane?“
„Alice, -éé- ono to není tak docela, jak to teď vypadá. Já jsem vám chtěl už dávno říct, mezi čtyřma očima, což v práci nejde, že se mi o vás zdálo, tedy přesněji řečeno, že se mi zdálo o vašich rukách...“
„Ne, neříkejte“, podivila se ironicky Alice a zakroutila hlavou.
„Přísahám, že je to pravda... Viděl jsem ty vaše štíhlé a při tom oblé prsty s bíle perleťovými nehty, ve tvaru mořských mušliček, jak píší na klaviatuře počítače, ale když jsem se vzbudil, tak jsem nevěděl komu ty ruce patří! Byl jsem nucen projít všechny kanceláře ve firmě a nenápadně kontrolovat ruce všech žen, než jsem narazil na vás.
Vzpomínáte si, že jsem se vás tehdy zeptal, zdali znáte pohádku o Popelce, a vy jste se divila proč se ptám?“
„Ano, to vím, a vy jste něco zablábolil, že se v ní naopak jednalo o nohy, což jsem moc nepochopila“, smála se Alice.
„Správně, Alice, a při té příležitosti jsem vám chtěl už tenkrát říct, že vás tajně zbožňuji, a že bych chtěl s vámi chodit, jenže tam někdo vrazil a bylo po všem! Takže vám to říkám až poněkud opožděně dnes...“
„Milane, vy jste hroznej ťunťa“, rozesmála se, „myslíte si, že bych lezla po střeše jen tak s kýmkoliv, kvůli nějaké šachové partii, tak střelená zase nejsem.“
„Alice, vy jste - totiž ty jsi - báječná!“ Svůj obdiv dokreslil Milan déletrvajícím polibkem. „Milane, prosím tě, nemůže nás tu nikdo překvapit?“
„Absolutně vyloučeno!“

Než se nadáli bylo devět hodin a brzy na to zaslechli chrastění klíčů za dveřmi. Milan dostal momentální nápad jak šokovat Vildu. Pošeptal Alici: „Seď tady suverénně v křesle, tvař se jakoby nic, a já se schovám do skříně, bude sranda.“ V zámku to zašramotilo a do pokoje vstoupila, proti všemu očekávání - Vildova, nic netušící snoubenka, Dáša.
Dlouhou vteřinu na sebe hleděly obě ženy v němém úžasu. Alice však rychleji zvládla situaci: „Dobrý večer, přejete si?“
Dáša se nadechla a prskla: „Tak, to je tedy trapas! Kde je ten ničema?“
„Ve skříni“, odtušila suše Alice a pokynula tím směrem hlavou. Zmatená Dáša se otočila ke skříni, odkud se právě soukal Milan.
„Ahoj Dášo, jak se vede?“, řekl nevinným hlasem.
„Tak, to je tedy trapas!“, opakovala šokovaná Dáša.
„Správně, to jsi nám už řekla“, uctivě ji upozornil Milan.
„Co tu děláš ty a co tu dělá tato dáma v negližé?“, soptila Dáša.
„Promiňte, ale šaty mám na půdě,“ vysvětlila jí po pravdě Alice.
„Jistě, kde jinde taky!“, rozčílená Dáša chodila po místnosti sem a tam jako lvice: „Jak to, že bylo zamčeno, kde jste vzali klíče? Co se to tu děje za mými zády? Já doufám, že mi to někdo vysvětlí!“
„Ano, to vysvětlím já“, ozval se Vilda ode dveří z předsíně: „Milana jsem tu omylem zamkl...“, vtom ale padl jeho zrak na Alici sedící klidně v křesle a dodal, „totiž omyl, ani já teď nevím, kde se tu vzala tato dáma, pokud nepřišla s tebou, Dášo.  Jak sama říkáš, bylo zamčeno a máme tu bezpečnostní zámek, ohnivzdorné dveře a tady, podívej, mám svoje klíče!“
„Takže nám to asi vysvětlí tato slečna“, Dáše vzrušením přeskočil hlas do fistule, „že sem prolezla klíčovou dírkou, a aby to šlo hladce, odložila si šaty na půdě!“

Nakonec vše vysvětlil Milan. Vzal veškerou vinu na sebe, aby tak odvrátil pohromu od svého kamaráda, ale možnost intimních schůzek ve Vildově mansardě byla s okamžitou platností anulována. Možná, že právě tato okolnost uspíšila Milanovo rozhodnutí smířit se s osudem, akceptovat šach-mat od Alice a vyzvat ji k odvetné partii na horách ve Špindlu, kde potom prožili  zasněženou  romanci bez nerváků a s happyendem.