24 března 2015

Vyšší princip mravní

Název článku jsem převzal z čsl. filmu z roku 1960, kdy za heydrichiády byli popraveni studenti, kteří jen tak z bujnosti přemalovali fotku Heydricha v novinách. Třídní učitel (Fr. Smolík), zvaný "Vyšší princip" se jich zastal a prohlásil, že ani vražda na tyranu není zločin. Přezdívku získal proto, že jim často říkával: "Studenti, vyšší princip mravnosti, který si musíte osvojit, vám prostě nedovolí počínání tak podlé, jako je opisování od sousedů." 

Mravnost, to je to, co nám chybí. Dříve totiž, když mezi našimi občany ještě byla většina věřících, kteří se střídavými úspěchy se snažili žít podle desatera přikázání, byla situace jiná. A protože Pán Bůh vidí všechno, bylo i jejich chování pod určitou vyšší cenzurou. K tomu se přidružila cenzura státní, takže věřící i atheisté měli po dobu dlouhých čtyřiceti let strach hlavně z estébáků a bolševických soudů. To ovlivňovalo rozlišovat pomocí vlastní přirozené morálky, co je dobré a co je špatné. Dobré je to, co nikdo nevidí, Bůh není a policie se to nedozví, a tak vzniklo mravně zvrácené krédo českého občana: "Kdo nekrade - okrádá svoji rodinu!"

Po sametové revoluci policejní strašák odpadl a lidé chápali demokracii jako svobodu ve všem, tedy i ve sprosťačení, podvodech a kradení, tedy hlavně v tom všem, co bylo dosud zakázáno. Fakt, že ve svobodné společnosti existuje nějaká morálka, která musí nutně působit jako autocenzura chování vlastního, s tím si skoro nikdo hlavu nelámal. Když k tomu navíc přibyl internet, který protěžuje anonymitu a umožňuje i každému zvrácenému deviantovi házet své exkrementy ve jménu svobody na každého, kdo se mu znelíbí, tím byl osud mravního principu definitivně zpečetěn. Jakákoliv vlastní autocenzura prostě přestala fungovat.

To jsou ty dnešní důvody, proč jsme doslova na každém kroku stále svědky nesmyslného napadání se lidí vzájemně mezi sebou. Jedni jsou zastánci absolutní svobody, bez jakéhokoliv omezení a druzí, jsou obhájci mravnosti a svobody v mezích slušné lidské společnosti.
Těm prvním se začalo říkat "hulváti" a těm druhým posměšně "pravdoláskaři". Cosi se změnilo v duších lidí, kteří jen proto, že už nejsou neustále hlídáni policajty a přísně stíháni jako za komunizmu, užívají si nezakázané anonymity k takovým někdy až zvrácenostem, za které by se sami museli stydět, kdyby došlo k odhalení jejich identity. Je to podle mne absolutní vrchol živočišné nenávisti člověka k člověku, nemrav, který v této naší zemi bohužel tak zdomácněl...

01 března 2015

Jak jsem se stal pachatelem

Moment, vezmu to popořádku. Nejdříve jsem se stal zrádným emigrantem, když jsem už 2. září 1968, tedy za 10 dní po ruské okupaci opustil republiku. Pak jsem se o 27 let později stal "re-emigrantem", když jsem se 1. dubna 1995 vrátil do vlasti. 

Bohužel už za měsíc po návratu do rodné země, 5.5.1995 přesně v den 50.výročí Pražské revoluce jsem se stal, dle policejního předvolání pachatelem! A sice pachatelem dopravního přestupku! Policista, kterého jsem spatřil z okna, jak mi zastrkává ono předvolání za stěrač, mi na můj dotaz, o co se jedná, arogantně odpověděl, že musím s tímto vozidlem okamžitě odjet pryč. Kam, to mi ovšem neřekl. Zato jsem se však dozvěděl, že na mne bylo „někým“ podáno udání pro nedovolené parkování. Hned mě napadl majitel sousední vily, jak jsem se dozvěděl od sousedů, bývalý STBák.

Na moji námitku, že takto zde parkuje asi padesát jiných občanů, policista nereagoval.
"Jen v tomto úseku, jak se můžete sám přesvědčit, jich stojí aspoň dvacet. Mimochodem, touto vilovou čtvrtí projíždějí převážně jen ti, kdo zde bydlí a navíc zde není žádné omezení či zákaz parkování. Moje mazda zde nemůže nikomu vadit, jedině snad onomu anonymnímu udavači zřejmě proto, že mám německou poznávací značku."

Písemně jsem se pak odmítl dostavit, dle předvolání, na Obvodní ředitelství policie ČR, tímto dopisem:
Věc: Předvolání nepřítomného pachatele dopravního přestupku

Vážené dámy, vážení pánové,
dovolte, abych se Vám nejprve představil... (jnéno, datum narození, rodné číslo) 
Jsem čsl. státní občan, jistý počet roků žijící v Německu, a od 1.dubna 1995 opět v ČR. 
Bydlíme s manželkou v nájmu ve vile na shora uvedené adrese.

Z Vašeho předvolání není jasné, co se mi klade za vinu, neboť:
1) Nikdy jsem neparkoval před domem č.10, jak mylně uvádí Váš poněkud nervózní kolega, ale před domem č.16, kde bydlím.
2) Váš člověk má zřejmě potíže s čísly, neboť zapomněl uvést číslo vyhlášky, kterou má na mysli.
3) Souhlasí-li tedy aspoň číslo paragrafu, uvedené na předvolání § 23/1b, cituji:
Při stání musí zůstat volný alespoň jeden pruh široký nejméně 3 m pro každý směr jízdy. Z toho plyne, že u obousměrné ulice, jako je tato naše, je třeba min. 6 metrů! Ale naše ulice je pouze 5 metrů široká, proto by zde musel být zákaz průjezdu i parkování všech motorových vozidel. To by v celé Praze znamenalo infarktový stav.

4) Dále zdůrazňuji hlasitě, že nejsem PACHATEL a ohrazuji se proti tomuto nařčení! Dle ústavy a platných zákonů ČR je pachatelem ten, kdo spáchal nějaký trestný čin a jeho vina mu byla juristicky dokázána. Žádám Vás, abyste toto respektovali a přestali tak už konečně používat ty pět let zastaralé komunistické formuláře.
5) Nesouhlasím s tím, že by bylo, jak stojí v předvolání, v mém vlastním zájmu se dostavit neprodleně (nejpozěji do 8 dnů) na Vaše Obvodní ředitelství, kdykoliv si nějaký anonymní udavač zamane.
Se srdečným pozdravem MT.

Na tento dopis jsem dodnes nedostal žádnou odpověď, patrně jim spadl ze stolu přímo do koše...

http://youtu.be/f0RIjdTcHTo