28 prosince 2016

Chat-Noir a Wagner


Tak jako každý pátek jel Richard z práce domů oklikou přes Vršovice, aby se v šest hodin stavil pro Lucii, jíž právě končila pracovní doba v zubní ordinaci. Lilo a ona tam na něj čekala pod stříškou čekárny autobusů a hbitě vklouzla do jeho auta. "Ahoj Ša-noár," řekl Ríša tak, jak si zvykl ji říkat a políbil ji na tvář. "Ahoj", řekla bezbarvě a on instinktivně vycítil, že je něco ve vzduchu. V autě zavládlo na pár chvilek napjaté dusno.
Lucie se hluboce nadechla: "Ríšo, musela jsem vypít necelou sedmičku červeného, abych měla odvahu ti tohle říct: "Víš, já si myslím", zajíkla se, "že bychom se měli zcela v dobrém a jako přátelé rozejít." Richard zvedl obočí, tohle nečekal: "Já jsem sice už něco tušil, ale zrovna dnes - v pátek třináctého, no, nechme to na potom až domů, teď bych nerad někoho přejel. Tak docela fuk mi to až zas není," řekl cynicky.

Když si pak u něj v mansardě na Vyšehradě sedli k rozlučkové sklence Bacardi-Cola u krbu, spustila Lucie samomluvu o tom, jak s jednou kolegyní v práci vyplnily víceméně z legrace, takové formuláře na seznámení přes internet. Tam jsme musely zaškrtnout charakteristiku své osoby, jako míry, váhu, vzdělání, náturu, záliby, atd. K tomu jsme musely přidat, jak má vypadat hledaný partner, výška, váha, vzdělání a národnost. Computer pak prý z mnoha tisíc mužů vybere odpovídajícího partnera.
Richard k tomu jenom poznamenal, že si myslel, jestli to nebyl nějaký pacient, kterému vrtala plomby...
"To ne, Ríšo, ten Standa, kterého mi určil osud je velice sympatický a hezký, inteligentní muž a já jsem se rozhodla, že ti dnes všechno povím, dřív než se s ním intimně sblížíme, abych se k tobě zachovala fair. On o tobě ví taky."
"Luci, každopádně ti děkuji za tuto tvou upřímnost, i když si myslím, že věřit na elektronicky vykouzlený šťastný osud je bláhovost. Přál bych ti, aby sis s tím Standou rozuměla lépe než se mnou", řekl Richard zdánlivě klidně a jakoby nezúčastněně.
Načež spolu mlčky odjeli do Nuslí, kde Lucie bydlela u rodičů, řekli si smutně "čau" a Richard se hned vrátil domů. Dolil si Bacardi-Cola do své poloprázdné sklenice, tu druhou prázdnou sklenku s otiskem Luciiných rtů, si uschoval na památku do vitriny. Usadil se do křesla, ztlumil světlo nad sebou a zaposlouchal se do bubnování kapek deště na římsu. Teprve teď povolil uzdu svým citům, do očí se mu draly slzy a stále dokola si opakoval: "Co blbnu? Měl jsem asi tu černou kočku Chat-Noir přece jen nějak nepředstavitelně moc rád."

Z těžkého splínu se podařilo Richarda vybabrat až v pondělí, díky jeho nejlepšímu kolegovi v práci Honzovi, se kterým si často hráli na dvojici Pan hrabě a sluha Bolton. Ten věc vyřešil tím, že svému pánovi opatřil stejný dotazník na seznámení a dokonce mu jej sám vyplnil, pochopitelně se značně nadsazenými pozitivnimi vlastnostmi: Platový údaj byl trojnásobný a záliby i vzhled připomínaly popis filmového hrdiny-milionáře, šlechtického původu. Richard namítl, že to není seriózní, ale nakonec souhlasil už jen proto, že právě tak jako Bolton i on si liboval ve vymýšlení absurdních situací.
"Vaše Blahorodí", řekl Bolton vážným hlasem, "já nepřipustím, aby Vaše hraběcí milost trpěla odchodem hraběnky Lucie, ba naopak, postarám se o to, abyste náhradou získal celou řadu nových hraběnek, tak říkajíc, na jedno použití!"

 Asi o měsíc později, když zadrnčel na Richardově stole telefon a sluha Bolton jej jako vždy zvedl, ozvala se na druhém konci drátu Lucie: "Ahoj, Jendo, je tam prosím tě Ríša?"
"Haló, Lucinko, předám ihned na vážené Blahorodí, to bude jistě rádo!" Richard mával záporně rukama jako, že zde není. Bolton musel zachraňovat situaci: "Totiž, Lucinko, já si myslel, že tady je, ale on prý, jak mi tady říkají, právě odešel na ministerstvo."
"Jendo, já vím, že tam je, ale když se mnou nechce mluvit, taky dobře. Chci se tedy zeptat tebe, jestli můžeš přijít dnes večer do Ambassadoru, ale Ríšovi ani muk, tuším, že teď připoslouchává. Takže jestli přijdeš řekni "ano-ano", jestli nemůžeš, řekni "bohužel".
"Ano-ano, vyřídím vše hraběti, klaním se, uctivý služebník Bolton." Otočil se na Richarda: "Bývalá hraběnka nám to nezbaštila a dává se poroučet se slovy, že si pan hrabě může laskavě trhnout svojí hraběcí protézou!"

  Večer se sešli Lucie s Jendou-Boltonem v hotelu Ambassador. Jako vždy uctivý sluha Bolton spustil: "Milá hrábí, jsem šťasten jak blecha, že mi bylo dopřáno se zde setkat s nejkrásnější ženou včech dob, počínaje pravěkem!"
"Jendo, to mi stačí, vidím, že jsi věrný hlas svého pána 'His Master's Voice', včetně nehorázného přehánění."
"To já ze samé radosti, jenže nevím která šťastná konstelace hvězd ti vnukla nápad na tohle naše utajené randez-vous? A kde je ten tvůj Šmidra?"
"S tím je dávno konec, víš já jsem si myslela, že jsem do něj zamilovaná, ale bylo to jenom takové pobláznění. On první co, že mě pozval k nim domů představit rodičům. Jeho matka mě ihned vyzpovídala co jsem zač. To že nekouřím bylo moje štěstí jinak bych vůbec nemohla vstoupit do jejich domu. Kuřáci prý zasmradí celý barák i když právě nekouří. Také nalakované nehty, mahagonový přeliv, vyzývavý dekolt a příliž úzké a krátké sukně by slušná dívka neměla nosit.
"A tys to všechno měla, předpokládám", řehtal se Honza.
"Pochopitelně! Pak mi ukázala rodinné album: Stáníček v peřince, tentýž na nočníčku, tentýž jde prvně do školy, při čemž neustále opakovala, jak je na svého synka hrdá, on je velice hodný, všimněte si ty jeho oči a ta čistá pleť, ty jeho tvářičky jak broskvičky. Tak to bylo něco pro mne!" Jan se úžasně bavil: "No a co jeho otec?"

"Kapitola sama pro sebe. Vypadá jako zastydlý playboy, očima mne téměř odstrojoval. Už když mě při příchodu galantně pomáhal z pláště, měl ruce všude. To jsem si ještě myslela, že to byla náhoda, ale když mi při odchodu pomáhal do kabátu, byla jsem nucena mu říct nahlas: "Kdybyste hladal ruku, tak ji máte na mých prsou!" Tím jsem skončila s rodiči a potom před domem i se smutným Standou, kterého mi bylo líto, ale pochopila jsem, že to byl omyl. On se projevil jako bábovka."
Rozesmátý Honza se zeptal: "A proč ses hraběti neozvala dřív, on tím rozchodem dost trpěl."
"Já jsem si nechtěla přiznat, že jsem to zavinila já. Viď že mi pomůžeš, já bych se chtěla k němu vrátit, ale on odmítl se se mnou bavit. Vnucovat se mu nebudu, za nic na světě!"
"To víš, Luci, kdybys chtěla místo hraběte třeba takovýho mě, to by bylo jednodušší."
"Jendo, mluv vážně, já se ti svěřuju, protože vím, že jsi dobrák, a že bys mě neshodil?"
"No jo, Luci, dobrák to je něco jako blbec, ale to už je úděl nás sluhů. Nicméně pozor, mám výborný nápad, ale je třeba mít k dispozici byt, aspoň na jeden večer..." Lucie přitakala: "Ten bych možná mohla zajistit od mé kolegyně, a co dál?"

Jan vytáhl z kapsy složený papír: "Podívej, já jsem tehdy po vašem rozchodu poradil hraběti, aby napsal, tak jako ty, do tý Seznamky a ta mu promptně poslala 23 adres."
Lucie ožila: "Ukaž, třiadvacet adres, to já dostala jen dvanáct!", řekla pohoršeně.
"Vždyť jsem mu taky vyplnil ten formulář s tou exkluzivní charakteristikou já, osobně! On by to sám nikdy takhle skvěle nenapsal!" naparoval se sluha Bolton.
"A co znamenají ty černé škrty a ty červeně podtržené?"
"Ty škrtnuté už volaly nebo byly apriorně hrabětem vyřazeny a ty červené by eventuálně přicházely v úvahu. Takže: Eva Kolářová nebo Marcela Novotná, vyber si."
"Co, já mám vybírat pro Ríšu milenky? To snad nemyslíš vážně?" Lucie se rozčílila.
"Ne-ne, chápej, to je součást mého geniálního plánu! To jméno nalepíš na zvonek toho vypůjčeného bytu, a ostatní vyřídím s hrabětem já! No není to skvělý?" Lucie měla pochybnost: "A co když ji Ríša zavolá sám?"

"Tak zaprvé, Luci, sám ještě ani jednu nezavolal, říká, že to ponechává osudu, stejně prej už žádná nebude tak nádherná jako jeho černá kočička Chat-Noir."
"To, že řekl?" Lucie se kousla do rtů. V tom případě je Marcela Novotná úplně ideální jméno. M.Novotná je totiž i ta moje kolegyně Markéta, čímž by mohlo odpadnout to přelepování zvonku. Ale pozor, Jendo, ty musíš v tomto seznamu tu adresu na Marketin byt změnit takto: Indická 17, Praha 2 a já ti zítra zavolám to datum a čas té schůzky! Doufám, že se Ríša nenaštve až tam místo té Novotné najde mě!"
"Lucinko, je zcela ve tvé moci, aby se nenaštval. Musíš být až tam přijde, tak božsky neodolatelná, že podlehne kouzlu tvé osobnosti, aspoň já bych podlehl okamžitě. Happyend se garantovaně dostaví, zvláště pak ukápne-li nějaká slzička!"
Po přípitku na zdar podniku, zvolal sluha: "Ať se hrabě pudruje!" A Lucie zaplatila útratu.

Schůzka byla naplánována na tuto sobotu v 7 večer, kdy se Richard vydal na smluvenou návštěvu k neznámé hostitelce. Měl hlavu plnou smíšených pocitů. Právě začaly poletovat první sněhové vločky, které mu připomněly, že Vánoce jsou za dveřmi a on dosud nekoupil ani jeden dárek rodičům. Když potom zazvonil na domnělou Marcelu Novotnou, netušil, že v Boltonově hlášení došlo k chybě v jednom slůvku, místo "příští" sobotu, bylo Richardovi řečeno "tuto" sobotu. Dnes totiž byla nic netušící Markéta doma a očekávala návštěvu Rudolfa Háši, s nímž se rovněž seznámila, zatím jen telefonicky, u téže agentury jako její kolegyně Lucie.

 Když zazvonil a hostitelka mu otevřela, první co v Boltnově plánu nesouhlasilo, byl čas schůzky, protože se ta žena začala té neznámé návštěvě omlouvat: "Jé, promiňte, musím se ještě trochu upravit, čekala jsem vás až v osm hodin." Richard také znejistěl: "Asi jsem se spletl, myslel jsem, že mám přijít v sedm hodin, omlouvám se."
"To nic, hned jsem zpátky, nabídněte si zatím chlebíček", volala na něj, běžíc do koupelny. Za deset minut vylepšená Markéta přicupitala: "Tak už jsem tady pane -éé...? Robert ji skočil do řeči: "Můžeme se snad titulovat křestními jmény, já jsem Richard a jak si vzpomínám, vy jste Marcelka, že ano?
"Omyl, já jsem Markéta", rozesmála se, "ale vidíte, já si zase myslela, že vy jste Rudolf!"
"Jak vidíte ani ty computery nejsou jako papež neomylný, ale to nám přece nebude vadit."

A pak v družné zábavě při červeném víně a obložených chlebíčcích přecházel příjemný večírek v mírně intimní vztah. Sotva za půl hodiny si začali tykat, což zpečetili polibkem, ona mu říkala Riki a on jí anglicky Margret. Slastné tokání přerušil telefon. Markéta se pro něj natáhla přes Richarda tak, že si položila hlavu do jeho klína: "Novotná, kdo je? Óh, pan Rudolf Háša? Ochořel jste chřipkou? Néé, vůbec nic se neděje, brzké uzdravení přeju, oukej, čau!"
Markéta se hlasitě rozesmála: "Představ si Riki, že mi teď volá Rudolf Háša, který měl přijít v osm hodin a já myslela, že seš to ty. To se jim to v tom compjůtru nějak pomíchalo!"
"Já nejsem žádnej Háša, ale Wagner, Richard Wagner, rozumíš-mišmi, Margret?
Markétě už také ztěžkl jazyk: "Ohó, jako ten slavnej skladatel hudby?"
"Jó, jenže spíš bych složil vagón uhlí, nežli jednoho Lohengrína!"
"Hlav-ně, vně, že sme se našli, Riki, že jó..." a zavřela mu ústa vášnivým polibkem a pak už netrvalo dlouho a hupli spolu pod deku...

V deset hodin v neděli dopoledne, když oba dva milenci ještě tvrdě spali, zazvonil necitlivě zvonek. Markéta vyskočila a šla se podívat kukátkem, koho to sem čerti nesou. Za dveřmi stála Lucie a Markéta si uvědomila, že nemá nic na sobě. Rychle se vrátila k Richardovi do pokojíčku a řekla mu, aby zde zůstal potichu, že přišla její kamarádka a že se jí pokusí rychle zbavit. Hodila na sebe župánek a běžela jí otevřít. 
I skrze zavřené dveře Richard slyšel, co si v sousedním obýváku dívky povídají. Strnul, když poznal hlas Lucie: "Markéto, mně to nedalo, chci se ještě jednou ujistit, jestli ti to opravdu nevadí, když si sem tu příští sobotu pozvu toho mého přítele." Richard se přistihl, že žárlivostí skřípe zuby. "Samozřejmě, že ne, Lucko, vždyť jsem ti to tak bez problémů slíbila, já budu stejně celý Vánoce až do Novýho roku u rodičů v Čáslavi. Hele, tady máš klíče, vem si je už teď k sobě, koukni, já mám dvoje."
"A jak to dopadlo včera s tím tvým Rudolfem?" vyzvídala Lucie.
"Představ si, holka, že místo Rudolfa přišel ňákej Richard, taky z tý agentury a byl moc fajn. Ten Rudolf naštěstí nepřišel, dva chlapi, to by bylo i na mně moc, cha-chá!" Richard se začal rychle oblékat, tušil blížící se trapas.
"Říkáš Richard a jak dál?" chtěla vědět Lucie. Markéta se pyšně nadmula: "Představ si Lucie, Wagner, jako ten slavnej, víš co napsal..." Lucie jí skočila do řeči: "Proboha, Markéto, to by byla šílená věc, nezlob se, že jsem tak zvědavá, jak daleko jste se dostali ve vašem vztahu s tím Wagnerem?"
Richard prudce otevřel dveře: "Úplně nejdál jak to šlo! Klaním se vám, dámy, a vysvětlete si navzájem, kdo je kdo, nebo kdo s kým o čem pro koho. A mimochodem, aby tu nebylo přerichardováno, tak zavřete oči odcházím, jak Olda Nový", řekl pateticky a zabouchl za sebou dveře na chodbu...

Vánoce strávil Richard u rodičů na Karlštejně a teprve na Štěpána se vrátil do Prahy. Opět padal mokrý sníh. Musel rychle zatopit. Když se v jeho mansardě začalo rozlévat příjemné teplo od krbu, nalil si koňak do napoleonky, zapadl do fotelu, hodil nohy na stolek a pustil si své evergreeny. Tuto pohodu si nemohl nikde dopřát, jen zde ve svém království. Neustále se mu ale vracela jedna myšlenka, zavolat Lucii, ale nevěděl, co by jí měl říct. Představoval si, že ona je třeba v této chvili se svým novým Šmidrou v Markétině bytě. Nechtěl na to ani myslet a tak civěl oknem ven na koruny stromů v protějším parku. Fascinovalo ho usedání mokrých vloček na větve, které se tak pomalu obarvovaly na bílo.

  Vtom zapípal jeho mobil: "Ahoj, Ríšo, to jsem já, vidím, že se u tebe svítí, podívej se z okna, stojím vedle lampy a je mi tu nějak poměrně mokro." 
"Luci, proboha, pojď nahoru, vždyť jsi jak sněhulák!" zděsil se Richard.
 "A jsi tam sám?"
"Ne, mám tu harém polonahých břišních tanečnic, tak pojď už nahoru, otvírám ti dveře."
Lucie už v předsíni začala ujišťovat Richarda, že mu nepřichází dělat jakékoliv výčitky a nepříjemnosti, chce mu jen vysvětlit to, co on nemůže vědět. Když spolu usedli tak, jako sedávali dříve ke krbu s Bacardi-Cola, všimla si Lucie, že na její sklence je otisk rtěnky: "Promiň, Ríšo, dej mi jinou sklenku z téhle už nějaká dáma pila", řekla strojeně.
"Dal jsem ti ji úmyslně, nepoznáváš majitelku těch rtů?" řekl tiše Richard.
Lucie se podívala lépe proti světlu: "Je to fakt moje lila rtěnka?" rozzářila se.
"Nechal jsem si ji na památku, dokud jsem si myslel, že jsi pouze má. Teď už je to díky Seznamce passé, takže ji mohu umýt."
"Ríšo, a co když je to tak, jak sis to původně myslel?" řekla šibalsky.
"To by byla ta nejlepší 'Nesem-vám-novina' těchto Vánoc, Lucienne!"

 "Ríšo, já mám nápad, navrhuji: Odpusťme si, co jsme si, vy dva s Markétou jste taky nebyli neviňátka, tady je má ruka ke smíru."
"Děkuji ti za tu krásnou ruku, která mi tak chyběla", řekl Ríša tiše a políbil ji do dlaně.
"Ríšo, já mám bláznivej nápad. My jsme se seznámili na jaře a to už bylo teplo, takže jsme se spolu ještě nikdy nebrouzdali ve sněhu. Pojď, půjdeme ven a budeme si všechno povídat a mokrý sníh se nám bude lepit na čela a na nosy a bude to kouzelně vánoční!"
"Máš pravdu, to je romantika, která nám až dosud chyběla a já ti slíbám všechny vločky z čela i nosu a dřív než zmrznem' se vrátíme sem do tepla a já ti budu na klíně hřát ty tvoje krásné, štíhlé, hebké – a dnes určitě ledové nohy..."

27 prosince 2016

Život v uspěchaném světě

Právě poletoval lehký lednový snížek, když si to Norbert zamířil ke svému oldies-mercedesu na parkovišti. Vinou svého zaseknutého budíku vstal dnes aspoň o hodinu později než by bylo nutně třeba, a tak se jen na honem napil čaje, čímž zkrátil dobu snídaně na minimum, ale věděl, že do práce přijde tak-jako-tak pozdě. Navíc mu jeho protivná sousedka Frau Anna Bessler u domovních dveří oznámila, že je na něm řada odmetat sníh před domem, což pro něj totiž znamenalo další zdržení o deset minut. 

"To mám ale dneska den-blbec - a co je ještě k tomu todlencto?" pomyslel si, když spatřil, že se k němu žene jakási dáma s klíčkem od auta v natažené ruce: "Pane, prosím vás, buďte tak laskav a pomozte mi vycouvat s mým autem, já nejsem schopna projet kolem toho šedého auta, já bych ho určitě odřela, už to tu marně zkouším čtvrt hodiny." Norberta napadlo, že to je do třetice všeho zlého, ale neušlo mu, že ta žena je atraktivní, a ve své zoufalé snaze dostat se z obklíčení aut, že je svým způsobem roztomile nešťastná. Byl proto rozhodnut jí pomoci, ale viděl, že ten malý Fiatek stojí tak blbě, že tam skutečně není místo na projetí.

„Madam, Váš problém nevězí v tom, že byste byla nešikovná řidička, ale ten Fiat stojí opravdu tak, blbě, že se projet nedá i kdybyste byla mistryní Formule jedna. Myslím si, že si majitel toho vozu jen na moment odskočil něco koupit a hned přijde. Počkejte si ještě minutku, určitě se tu objeví. Odvezl bych Vás kam potřebujete, ale mám právě zpoždění a šíleně spěchám..."
„Ale já taky strašně spěchám, letím do Paříže, na letišti musím být do půl jedenácté. Jsem bezradná, co mám proboha svatého dělat?", žena se jenom stěží ovládala. Vzdychla si a dodala: „Promiňte, já vím, že vás to nezajímá, nevím proč vám to vlastně říkám..."
„Moment, madam, mám nápad", Norbert si v duchu pomyslel, že teď se buďto zesměšní, nebo u ní naopak rytířsky zaboduje: „Pokusím se s tím Fiatem pohnout." Načež uchopil zadní nárazník, auto rozhoupal, jak to někdy někde viděl, a trhl jím prudce doleva a ono se to malé autíčko skutečně, k jeho radosti, pohnulo asi o dva centimetry. Totéž nadšeně opakoval ještě třikrát a bylo to! Dáma v nehraném obdivu mu vřele děkovala: „To jste moc hodný, teď už to vycouvám i sama. Děkuji vám srdečně, škoda, že nemám čas, to letadlo nepočká", posadila se za volant, "pozvala bych vás třeba na sklenku vína, ale bohužel..."

„Co není, může být, někdy příště až se vrátíte z Paříže, jenže to bych pozval já vás, budete tam dlouho?", kul žhavé železo Norbert.
 „Ne, hned druhý den se vracím domů."
„Směl bych vám někdy zavolat?" zeptal se trochu neodbytně a podal jí okénkem svoji vizitku.
„Já u sebe nemám vizitku, takže když, tak zavolám já Vás", řekla a nastartovala, načež mu krátce zamávala a bez problémů vycouvala a odjela. Vzápětí nato se silně rozchumelilo...

Norbert to pochopil jako její obratný trik, jak se ho rychle zbavit a vůbec nepředpokládal, že by mu kdy zavolala. V práci mu jeho šéf překvapivě nevynadal, ale naopak jenom poznamenal, že on sám měl taky problém s tím pitomým sněhem." Norbert pak ve své kanceláři vyprávěl kolegovi, co měl dneska za fofr. Jeho den-blbec však pokračoval, když mu v pravé poledne zavolal jeho zákazník, že ten software, co jim včera nainstaloval, právě zkolaboval. Norbert věděl, nic naplat, že tam musí ihned napochodovat. Bylo to sice jen 35 km, ale v tomhle počasí to určitě nebude procházka růžovým sadem.
Dálnice připomínala klouzačku, takže se musel hodně soustředit na jízdu, když mu v kapse zabzučel mobil. „Tady je Nora, já jsem ta nešťastnice, kterou jste vysvobodil odstavením všech ostatních aut na parkovišti, abych mohla vyjet." Norbert překvapeně vyhrkl: "Jé, to jste vy? Vždyť přece ještě nemůžete ani být v Paříži?"
"Taky že nejsem, sedím tady na letišti a čekám, letadlo nemá takový ten povel k odletu, nebo co! Vím, že to vypadá divně, že volám ačkoliv se vlastně vůbec neznáme, ale vy mne zavolat nemůžete a já jsem vám to slíbila, tak to plním. Tím ovšem nechci říct, abyste mi zde překážející letadla odstavil z cesty..."
"Já jsem právě na dálnici a jedu kolem frankfurtského letiště, co kdybych se tam stavil a mrkl se na to", smál se Norbert.
"Jé, to je fajn, já jsem v odletové hale v blízkosti návěstí odletů. Přijďte, těším se, čekám!"
Norberta zaskočila ta její otevřenost a bleskově se rozhodl, že ji chce vidět a zákazník ať si ještě půlhodinky počká!

Našel ji hned a ona spustila vodopád slov: "To je fajn, dáme si krásné cappuccino, věřte mi, to věčné dnešní čekání na něco, mi už lezlo na nervy!"
"Noro, ale na mně jste nemusela dlouho čekat, že ne? Přifrčel jsem jako záchranka. Jenže já bohužel si nemohu s vámi dlouho povídat, jedu k zákazníkovi, kterému vybouchl mnou včera nainstalovaný program, takže tam teď musím zavolat a vymluvit se na sněhovou kalamitu na dálnici, ale aspoň pár minutek tady rád s vámi setrvám.
Sedli si spolu do útulného restauračního výklenku pro kafaře a Nora se najednou rozesmála: "To je neuvěřitelné, Norberte, jak my dva, durch-und-durch cizí lidi, takoví "Strangers on the shore", si přesto tak skvěle rozumíme i když ten čas je uspěchaný a stále hraje proti nám."
"Noro, ty sympatie se dají vysvětlit těmi našimi podobnými jmény, takže to vlastně zařídili už kdysi naše rodiče, tím jak nás pokřtili."
"Ó, nikoliv, to jsem zařídila já. Jsem totiž křtěná Eleonora, což se mi nelíbilo a tak si říkám už od malička jenom Nora."
"Hmm, moje vysvětlení tady vybouchlo, jako ten program u zákazníka. Apropos, program! Musím tam honem aspoň zavolat, promiňte Noro."

Během jeho rozhovoru se ukázalo, že tamní programátor tam něco změnil a program už zase spolehlivě šlape. Norbertovi spadl kámen ze srdce a Nora se impulzivně zaradovala: "To je fajn!" a impulzivně mu vtiskla pusu na tvář. Najednou měli fůru času a dali si šťopičku calvadosu. Ona mu navrhla tykání a on jí, hned jak se vrátí, pozval na příští den na schůzku v malé útulné čajovně Tea Time v centru města. Do toho se ozval hlas trouby, že pasažéři do Paříže se mohou odbavit k odletu. "Ten prevít čas nám toho moc nedopřál, ale díky i za těch pár minut", řekl Norbert a Nora dodala tiše: "Už se těším na tu čajovnu, Norberte..."

Když se pak o dva dny později sešli v čajovně a Norbert jí pomáhal z kožíšku, zatajil dech: „Neměj mi to prosím tě za zlé Noro, ale já jsem momentálně v šoku z tvého perfektního vzhledu. Dovol mi, prosím tě, abych tě chviličku obdivoval, nejsi třeba nějaká dosud méně známá muzikálová herečka?"
„Ne-ne, samá voda, ale podívej se jak mám zmrzlé ruce, o nohou ani nemluvě", a přiložila mu své dlaně na tváře, aby změnila téma hovoru. Norbert se podíval dolů na její miniaturní lodičky: „To není žádný div v takovém letním obutí!"
„Dostal se mi do bot sníh, sotva jsem vyšla z domu, no a ty, můj silák-hrdina, který by mne přenesl přes závěj, jsi tentokrát nebyl po ruce", vysvětlila mu se smíchem.
„Zuj si, prosím tě, tu dětskou obuv, dáme ji vysušit tady na radiátor a nohy mi šoupni pod stolem na klín, a já ti je ohřeji, jinak zaručeně nastydneš."
„Ne, to nejde, co tomu řeknou lidi?" Nora se rozhlédla se nejistě po čajovně.
„Nic, neřeknou nanejvýš mi budou závidět!" Načež oba vyprskli smíchy a Nora ho ráda uposlechla. Usadili se pohodlně tak, aby nebylo nic vidět a zatímco si ona hřála ruce o čajový šálek, on jí svýma teplýma rukama pod stolem hřál nohy."

„Ach, Norberte, teď je mi blaze, jak v tom Tea for Two", řekla a usrkla si čaje.
„Jsem rád, že nám tentokrát konečně ten čas dal čas, Noro, ale ještě jsi mi neřekla jak to, že si lítáš jen tak do Paříže sem a tam, patrně nakupovat dárky. Jsi snad tak bohatá?"
„To dělám jednoduše proto, že mým povoláním je módní návrhářka a původně modeling. Takže já v té Paříži normálně pracuji jako námezdní síla, řečeno bez okras."
„Tak proto jsi tak krásná – no tedy, až tohle budu vyprávět v mém gentleman-klubu..."
"Ano, taky znám ten citát, Johannes Mario Simmel: Nemusí být vždycky kaviár, že jo!"

Když se pak, po příjemně stráveném delším čase, tentokrát konečně beze spěchu chystali odejít, řekla mu Nora nečekaně: "Ať tedy máš opravdu co vyprávět v tom tvém gentleman-klubu", a objala ho kolem krku a dlouze políbila...