27 prosince 2016

Život v uspěchaném světě

   Právě poletoval lehký lednový snížek, když si to Norbert zamířil ke svému oldies-mercedesu na parkovišti. Vinou svého zaseknutého budíku vstal dnes aspoň o hodinu později než by bylo nutně třeba a tak se jen na honem napil čaje, čímž zkrátil dobu snídaně na minimum, ale věděl, že do práce přijde tak-jako-tak pozdě. Navíc mu jeho sousedka u domovních dveří oznámila, že je na něm řada odmetat sníh před domem, což pro něj totiž znamenalo další zdržení o deset minut. 
"To mám ale dneska den-blbec a co má znamenat ještě k tomu tohleto?" pomyslel si, když spatřil, že se k němu žene neznámá dáma v kožíšku s klíčkem od auta v natažené ruce: "Pane, prosím vás, buďte tak moc laskav a pomozte mi vycouvat s mým autem, já nejsem schopna projet kolem toho šedého auta, já bych ho určitě odřela, už to tu marně zkouším čtvrt hodiny." Norberta napadlo, že to je do třetice všeho zlého, ale neušlo mu, že ta žena je atraktivní a ve své zoufalé snaze dostat se z obklíčení aut, že je svým způsobem roztomile nešťastná. Byl proto rozhodnut jí pomoci, ale viděl, že ten malý Fiatek stojí tak blbě, že tam skutečně není místo na projetí.

„Madam, Váš problém nevězí v tom, že byste byla nešikovná řidička, ale ten Fiat stojí opravdu tak šikmo, že se kolem něj projet nedá i kdybyste byla mistryní Formule-1, jako Niki Lauda. Myslím, že si majitel toho vozu jen na moment odskočil něco koupit a že hned přijde.  Počkejte si ještě chviličku.
Já bych vás odvezl kam potřebujete, ale víte, já mám právě hodinové zpoždění a šíleně spěchám..."
„Ale já taky strašně spěchám, letím do Paříže, na letišti musím být v půl jedenácté. Jsem bezradná, co mám proboha svatého dělat?", žena se jenom stěží ovládala. Vzdychla si a dodala: „Promiňte, já vím, že vás to nezajímá  –  nevím proč vám to vlastně říkám..."
„Moment, madam, mám nápad", Norbert si v duchu pomyslel, že teď se buďto zesměšní, nebo u ní naopak rytířsky zaboduje: „Pokusím se s tím Fiatem pohnout." Načež uchopil zadní nárazník, auto rozhoupal, jak to někdy někde viděl, a trhl jím prudce doleva a ono se to malé autíčko skutečně, k jeho radosti, pohnulo asi o tři centimetry. Totéž nadšeně opakoval ještě třikrát a bylo to! Dáma v nehraném obdivu mu vřele děkovala: „To jste moc hodný, teď už to vycouvám i sama. Děkuji vám srdečně, škoda, že nemám čas, to letadlo nepočká", posadila se za volant, "pozvala bych vás třeba na sklenku vína, ale bohužel, nejde to časově..."

„Co není, může být, někdy příště až se vrátíte z Paříže, jenže to bych pozval já vás, budete tam dlouho?", kul železo Norbert.
 „Ne, už zítra se vracím domů."
„Směl bych vás někdy zavolat?" zeptal se trochu neodbytně a podal jí okénkem svoji vizitku.
„Já u sebe nemám vizitky, takže když, tak zavolám já Vás", řekla a nastartovala, načež mu krátce zamávala a bez problémů vycouvala a odjela. Vzápětí nato se poměrně silně rozchumelilo...

Norbert to pochopil jako její obratný trik, jak se ho rychle zbavit a vůbec nepředpokládal, že by mu někdy zavolala. V práci pak mu jeho šéf překvapivě nevynadal, ale naopak jenom poznamenal, že on sám měl taky problém s tím pitomým sněhem. Norbert pak ve své kanceláři vyprávěl kolegovi, co měl dneska za fofr. Jeho den-blbec však pokračoval, když mu v pravé poledne zavolal zákazník, že ten software, co jim on včera nainstaloval, právě zkolaboval. Norbert věděl, nic naplat, že tam musí ihned napochodovat. Bylo to sice jenom 35 km, ale v tomhle bláznivém počasí to nebude procházka růžovým sadem.
Dálnice mu připomínala klouzačku, takže se musel hodně soustředit na jízdu, když mu v kapse zabzučel mobil. „Tady je Nora, já jsem ta nešťastnice, kterou jste vysvobodil odstavením všech ostatních aut na parkovišti, abych mohla vyjet." Norbert překvapeně vyhrkl: "Jéé, to jste vy? Vždyť snad ještě nemůžete být v Paříži?"
"Taky že nejsem, sedím tady na letišti a čekám, letadlo nemá takový ten povel k odletu, nebo co! Vím, že to vypadá divně, že vás volám ačkoliv se vlastně vůbec neznáme, ale vy mne zavolat nemůžete a já jsem vám to slíbila, tak to plním. Musím vás však ihned uklidnit, že nechci, abyste mi zde překážející letadla odstavil z cesty..."
Norbert se s chutí zařehtal: "Já jsem právě na dálnici a jedu kolem frankfurtského letiště, takže bych to mohl opět zkusit, co abych se tam stavil a mrkl se na to?"
"Jé, to je fajn, já jsem v odletové hale v blízkosti návěstí odletů. Přijďte, těším se moc, čekám!"
Norberta zaskočila ta její otevřenost a imponovala mu její vtipnost. Bleskově se rozhodl, že ji chce vidět a zákazník ať si ještě aspoň hodinku počká!

 Našel ji hned a ona spustila vodopád slov: "To je fajn, Norberte, dáme si krásné cappuccino, věřte mi, že to dnešní věčné čekání na něco, mi už lezlo na mozek!"
"Noro, ale na mně jste nemusela dlouho čekat, že ne? Přifrčel jsem jako záchranka. Jenže bohužel si nemohu s vámi dlouho povídat, jedu k zákazníkovi, kterému vybouchl mnou včera nainstalovaný program, takže tam teď zavolám a vymluvím se na sněhovou kalamitu na dálnici, ale aspoň pár minutek si tady rád s vámi popovídám. Souhlasíte?" zeptal se zbytečně...
Sedli si spolu do útulného restauračního výklenku pro kafaře a Nora se najednou rozesmála: "To je neuvěřitelné, Norberte, jak my dva, durch-und-durch cizí lidé, si přesto tak skvěle rozumíme i když ten čas je uspěchaný a stále hraje proti nám."
"Noro, ty sympatie se dají vědecky vysvětlit těmi našimi podobnými jmény, Nora a Norbert, takže to vlastně zařídili už kdysi naše rodiče, tím jak nás pokřtili."
"Ó, nikoliv, to jsem zařídila já. Jsem totiž křtěná Eleonora, což se mi nelíbilo a tak si říkám už od malička jenom Nora."
"Hmm, takže mé vědecké vysvětlení vybouchlo, asi jako ten můj program u zákazníka. Mně zase všichni přátelé říkají jen Berte... Ach, program!  Musím tam honem aspoň zavolat, promiňte Noro."
Během jeho rozhovoru se ukázalo, že tamní programátor tam něco nepatrně změnil a program už zase spolehlivě šlape. Norbertovi spadl kámen ze srdce, že tam nemusí jet a Nora zvolala: "To je tedy báječné, teď máme aspoň spoustu času a impulzivně mu vtiskla letmou pusu na tvář. Dali si šťopičku calvadosu a při té příležitosti jí Norbert pozval na pozítří na schůzku v malé útulné čajovně Tea Time v centru města. Do toho se ozval protivný hlas z tlampače, že pasažéři do Paříže se mohou odbavit k odletu... "Ten prevít čas nám moc toho času zase nedopřál, ale díky i za těch pár minut", řekl Norbert a Nora dodala tiše: "Už se teď moc těším na tu čajovnu, Norberte, kde to je, přesně..?"

Když se pak o dva dny později sešli v čajovně a Norbert jí pomáhal z kožíšku, zatajil dech: „Neměj mi to prosím tě za zlé Noro, ale já jsem momentálně v šoku z tvého perfektního vzhledu. Dovol mi, prosím, abych tě aspoň chviličku obdivoval, nejsi snad manekýnkou?"
 Nora se podivila: "Jak to, pane Norberte, my si tykáme?"
"Promiňte, já jsem si myslel, že když jsme se už líbali..."
"Ty nevíš, Berte, že tykání navrhuje vždy dáma a pusa na tvář se nepočítá ani mezi státnickými papaláši?"
"A co to bylo právě teď, v tvé otázce, Noro, bylo to tykání mé osobě, nebo snad státnický omyl?", zeptal se Norbert zcela vážně a v koutku úst mu cukal smích.
„Podívej se, Berte, jak mám zmrzlé ruce, o nohou ani nemluvě", a přiložila mu své dlaně na tváře, aby změnila téma hovoru. Norbert ji políbil obě chladné ručky a podíval se dolů na její miniaturní lodičky: „To není žádný div v takovém letním obutí!"
„Víš, dostal se mi do bot sníh, sotva jsem vyšla z domu, no a ty, můj silák-hrdina, který by mne přenesl přes závěj, tentokrát nebyl po ruce", vysvětlila mu se smíchem.
„Zuj si, prosím tě, tu dětskou obuv, dáme ji vysušit tady na radiátor a nohy mi šoupni pod stolem na klín, a já ti je ohřeju, jinak zaručeně nastydneš, nehraj si s tím, říkávala moje máti!"
„Ne, to nejde, co tomu řeknou lidi?" Nora se nejistě rozhlédla po čajovně.
„Nic, neřeknou nanejvýš mi budou závidět!" Načež oba vyprskli smíchy a Nora ho ráda uposlechla. Usadili se pohodlně tak, aby nebylo nic vidět a zatímco si ona hřála ruce o čajový šálek, on jí svýma teplýma rukama pod stolem hřál nohy, pak setrvali jako ti dva státníci aspoň půl hodiny v přátelském rozhovoru.
„Ach, Berte, teď je mi blaze, jak v tom filmu  "Tea for two"  (Čaj pro dva),  jenže bohužel já nejsem blondýna..."
„Jsem tomu rád a taky, že nám tentokrát konečně ten zlý čas dal čas. Noro, ale ještě jsi mi neřekla jak to, že si lítáš jen tak mir-nix, dir-nix do Paříže, patrně nakupovat obleky. Jsi snad tak děsně bohatá?"
„Ne, to dělám jednoduše proto, že je to mé povolání, zpívám tam v jednom muzikálu, čili  já jsem v té Paříži měla záskok za tu originál-zpěvačku, jako náhradnice, řečeno podle pravdy."
"Ach, ty jsi tak libozvučná – no tedy, až tohle budu vyprávět v mém gentleman-klubu..."
"Ano, taky znám ten citát, z Johannes Mario Simmel: Nemusí být vždycky kaviár!"
"Noro, ty jsi výjimečná žena, u tebe se krása a inteligence vzájemně nevylučují, ale sčítají!"
Nora si stoupla: "Ať máš co vyprávět v tom tvým gentleman-klubu!"  a přisála se mu na rty...