ŠACH OVÁ PARTIE NA STŘEŠE !

Můj nejlepší kámoš Kovařík, zvaný Vilda, měl to štěstí, že i při panující bytové krizi, si sehnal jakýmsi zřejmě zcela podivným způsobem, malou a hezkou podkrovní mansardu v Podolí a tím mu problémy s tak zv. "samotou ve dvou" odpadly. Obzvláště pak na podzim a v zimě, když  bylo počasí nevlídné, jsem mu záviděl to jeho útulné soukromí. Já bydlel kvůli bytové krizi dosud u rodičů...

Jemu se mně tenkrát natolik zželelo, že mi nabídl své přístřeší k dispozici, jednou za týden, v době mezi  čtvrtou a devátou hodinou, kdy chodil na různé tréningy.  On byl fandou na všechny sporty,  já měl zase  nejradši dorty...

Zajásal jsem, zvláště proto, že se mi zamlouvala ta ideální doba, neboť jak známo, "slušná dívka" musí být většinou do deseti hodin večer doma, jinak mají rodiče zbytečné starosti...

Na příští středu ve čtyři jsem pozval jednu kolegyni z práce, po které jsem už delší dobu pošilhával, na sklenku vína a partii šachu, protože jsem slyšel, že  ze všeho nejraději hraje šachy, což já sice neuměl, ale jako důvod k první schůzce to znělo dostatečně seriózně. Slečna Alice souhlasila, netušíc, že vážený pan inženýr nerozezná v šachu ani dámu od věže!

Toho dne jsem se k Vildovi dostavil o něco dříve, abych ho zastihl ještě doma. K jeho bytu existovaly jen dva klíče a ten druhý měla jeho snoubenka Dagmar, která o tomto paktu nesměla nic vědět. Moje zbytečné obavy, aby nás Dáša nečekaně nepřekvapila, rozptýlil Vilda ujištěním: „Ne-ne, ta má každou středu službu až do večera do deseti a mimo to sem chodí jenom o víkendu.“ Dále mi vysvětlil, že kvůli jedné zvědavé sousedce bude při odchodu dělat jakoby zamykal, ale ve skutečnosti dveře jenom přibouchne. Dveře za Vildou zapadly a já ještě zaslechl v zámku to cvak-cvak. Řekl jsem si, že Vilda patrně chytře zamkl a zas odemkl.

Pro jistotu jsem šel zkusit kliku, ale běda - dveře byly zamčeny! Tisíckrát jsem proklel v duchu svého sklerotického kamaráda: „Ten blbec! Teď tu budu sedět pět hodin jako v pasti!“ Rovněž vidina příjemných chvil s Alicí se rozplynula jako fata-morgána. Přesto jsem se ale ještě nevzdal a začal horečně přemýšlet, jak se odtud dostat. Uvědomil jsem si, že tato mansarda je vlastně částí půdy a tudíž, že bych se mohl pokusit dostat se ven nějak přes tu půdu.
Protože právě začalo poprchávat, hodil jsem na sebe Vildův igeliťák, a vyzbrojil se šperhákem, který jsem našel v šuplíku  mezi  lžícemi a vidličkami. Z okna jsem se pomalu ale snadno vysoukal na rovinku nad oknem.  A potom  jsem  se  pracně  doplazil  po mokré střeše až na kýženou kominickou lávku. Otevřel jsem dokořán střešní přivřené okénko a slezl po žebříku dovnitř do sušárny prádla... 
Doufal jsem, že půdní dveře budou mít jen obyčejný zámek, který otevře i laik jako já, třeba kusem drátu. Zatímco mansardové dveře v garsonce s bezpečnostním zámkem byly by pro mne nedobytné...

Konečně jsem byl šťastně na půdě a během několika málo vteřin jsem si hravě odemkl ty zamčené obyčejné dveře na schodiště. Byly právě čtyři hodiny, sedl jsem si tedy na schody s tím, že počkám až přijde slečna Alice, pak se jí omluvím a vše jí vysvětlím jak se to stalo. Když to přijme s humorem, pozvu ji na zítra do kina, v opačném případě jí jednoduše pošlu domů. Netušil jsem ovšem, že zde Alice už byla a zvonila, v momentě když já jsem byl právě na střeše. Jelikož se nedozvonila, odešla mi naproti před dům v domnění, že přišla jako dáma moc brzy.

Když uplynula akademická čtvrthodinka čekání na schodech, vrátil jsem se vztekle,  již známou trasou do mansardy. Sotva jsem vskočil oknem dovnitř, ozval se zvonek u dveří. Skrze silné dveře jsem řval na Alici, aby počkala kde je, že přijdu hned.  A opět, nyní již jako rutinér, jsem se vytáhl na střechu, slezl na půdu a překvapil nechápající dívku, když jsem se, jako »deus ex machina«  vynořil ze dveří za jejími zády...
Nastalo vzrušené dohadování a vysvětlování, kdo, kde a kdy na koho čekal. Nakonec zabodovala Alice: „A proč bych měla jít domů, pěstuji lehkou atletiku a na ten váš šach odpovídám matem: Když totiž vy dokážete lézt po střeše, tak já, logicky, jako lehko-atletka, taky!“
„Alice, prosím vás, buďte rozumná, já vám přece věřím všechno, že to dokážete, oceňuji vaši odvahu, ale ten slušivý světlešedý kostýmek a lodičky na tom jehlovém podpatku, to není zrovna ideální dres pro balancování na mokré střeše. Navíc, lidi ze sousedních baráků mě už viděli, jak se 3-krát drásám po střeše sem a tam a budou se divit!“

Alice odtušila: "Asi si řeknou: Co je - no, hrajou holt šachy na střeše!"

"Závidím vám váš klid, Alice!," řekl jsem přesvědčivě..."

„Podívejte se, to je úplně jednoduché“, řekla ona a začala se svlékat. Já jsem jenom zíral, jak si pečlivě rozvěšuje své svršky po půdě. Ponechala si jen spodní prádlo a zůstala bosa: „A teď mi, doufám půjčíte ten hrozný igelit, a můžeme lézt – nebo máte snad ještě nějaký další problém?“

Já jsem jenom rezignovaně  zaúpěl: „Ach, Alice, vy jste opravdu nádherně svá, ale co si jenom pomyslí  všichni sousedé, co na nás budou čumět z oken?"

„Nic - my budeme  docela  jednoduše  předstírat, že zde vylaďujeme televizní anténu“, stroze oznámila Alice, aniž by tušila, jestli tam vůbec nějaká anténa je! Pak vystoupala odvážně po žebříku a zastavila se na kominické lávce. Při pohledu na rozviklané tašky na střeše, ztratila značnou část své původní kuráže a nejistě se zeptala: „Mirku, prosím vás, podívejte se odborně na tu střechu, je vůbec ještě dobrá, myslím jako, jestli je nosná?“

„Nó, tedy, viděl jsem už mnohem horší střechy, řekl jsem suše.

Alici změkla kolena a snažila se získat čas: „Slyšela jsem, že jste prý rozvedený“, zajíkla se a polkla slinu, „můžete mi prozradit proč?“

„Manželka  u  soudu tvrdila,  že je  se mnou  strašná nuda“, řekl jsem.
„Hmm,  takže  toho  jsem  si ani  nevšimla“, zamumlala  jako pro sebe.
„Ale teď klidně pojďte,  Alice,  já vás budu držet“, uklidňoval  jsem  ji. 

Divící se diváci v oknech nechápali, proč se ten chlap s tou ženskou motají v dešti na střeše kolem komína a  pak lezou do bytu oknem? 

Když jsme později při šálku kávy meditovali o tom, co by se mohlo stát, kdybychom uklouzli a spadli ze střechy nad třetím patrem dolů na beton, šel nám z toho mráz po zádech. Při této příležitosti jsem musel kápnout božskou: Alice, já nejenže zde žádné šachy nemám, ale ani je hrát neumím. Z figurek rozeznávám bezpečně jenom koně. Alice se zhluboka nadechla: „Takže, proč jste mě sem vlastně pozval, pane  inženýre, šachy a lezení po střeše, to je trošku rozdíl, ne?“

„Alice, -éé- ono to není tak docela, jako to teď vypadá. Já jsem vám chtěl už dávno říct, mezi čtyřma očima, což v práci nejde, že se mi o vás zdálo, tedy přesněji řečeno, že se mi zdálo o vašich rukách...“

„Ne, neříkejte“, podivila se značně ironicky Alice a zakroutila hlavou, "sen o rukách - to je tedy gól!"
„Přísahám, že je to svatá pravda... Viděl jsem ve snu ty vaše nádherně štíhlé a při tom oblé prstíčky s bíle perleťovými nehýtky, ve tvaru mořských mušliček, jak píší na klaviatuře počítače, ale když jsem se vzbudil, tak jsem nevěděl komu asi ty ruce patří! Byl jsem nucen projít všechny kanceláře ve firmě a nenápadně kontrolovat ruce všech písařek, než jsem narazil na vás, Alice. Vzpomínáte si, že jsem se vás tenkrát zeptal, zdali znáte pohádku o Popelce, a vy jste se divila proč se ptám?“

„Ano, to vím, a vy jste něco zablábolil, že se v ní naopak jednalo o nohy, což jsem ovšem moc nepochopila“, rozesmála se Alice.

„Správně, Alice, a při té příležitosti jsem vám chtěl už tenkrát říct, že vás tajně zbožňuji, a že bych chtěl s vámi chodit, jenže tam někdo vrazil a bylo po všem! Takže vám to říkám dnes, poněkud opožděně, ale, asi tak jenom o čtrnáct dní, chápete?...“

„Miroslave, vy jste hroznej ťunťa“, rozesmála se, „myslíte si, že bych lezla v dešti po střeše jen tak s kýmkoliv, kvůli nějaké šachové partii, tak střelená zase nejsem!“

„Alice, vy jste - totiž Alice, ty jsi - báječná!“ Svůj obdiv jsem dokreslil déletrvajícím polibkem. „Mirku, nemůže nás tu nikdo překvapit?" 

„Neboj se, Alice, to jsem perfektně zařídil, to je naprosto vyloučeno!"

 

(uplynulo ***** pět hodin)

Než jsme se nadáli bylo devět hodin a brzy na to jsme zaslechli chrastění klíčů za dveřmi.  Dostal jsem momentální nápad jak šokovat Vildu. Pošeptal jsem Alici: „Seď tu suverénně v kombiné a tvař se ležérně, já se schovám do skříně a bude sranda.“ 

V zámku to zašramotilo, když do pokoje vstoupila, proti mé logice očekávání - Vildova, nic netušící snoubenka, Dagmar!

Dlouhou vteřinu na sebe hleděly obě ženy v němém úžasu. Alice však rychleji zvládla situaci: „Dobrý večer, přejete si?“

Dáša se nadechla a vyprskla zlostně: „Tak, tohle je tedy trapas! Kde je ten ničema?“

„Ve skříni“, odtušila suše Alice a ukázalala tím směrem bradou.

 Zmatená  Dáša  se otočila  ke skříni,  odkud  jsem se  právě soukal já.

„Ahoj Dášo,  jak se ti vede?“,  řekl jsem  absolutně  nevinným hlasem.

„Tak, to je tedy trapas!“, vykřikla zmatená Dáša.

„Správně, máš pravdu, Dášo, ale to jsi nám už řekla.“ 

„Co tu děláš ty  a  co tu dělá tato madam  v negližé?“, soptila Dáša.

„Promiňte, ale šaty mám na půdě,“ vysvětlila jí po pravdě Alice.

„Jistě!... Na půdě!...Kde jinde taky!“, rozčílená Dagmara chodila po místnosti sem a tam jako lvice: „Jak to, že tu bylo zamčeno, kde jste vzali klíče? Co se to tu děje za mými zády? Já doufám, že mi to konečně aspoň jeden z vás vysvětlí!...“

„Ano, to vysvětlím já“, ozval se Vilda ode dveří z předsíně: „Mirka jsem tu omylem zamkl já...“, vtom ale padl jeho zrak na Alici sedící klidně v křesle a dodal, „totiž omyl, ani já teď nevím, kde se tu vzala tato dáma, pokud nepřišla s  tebou, Dášo!   A  tady u nás, jak správně  říkáš, bylo bezpečně zamčeno! Vilda kroutil hlavou...Ano, a máme tady, jak známo, bezpečnostní zámek i ohnivzdorné dveře a podívej se, zde mám svoje klíče od bytu!“

„Takže to nám asi vysvětlí tato slečna“, Dáše vzrušením přeskočil hlas do fistule, „že sem prolezla klíčovou dírkou, a aby to šlo hladce, odložila si své šaty vedle na uzamčené půdě!!!“ Načež dodala vztekle:

"Omračující pravdomluvnost!"

Celý tento případ začal dostávat fantastickou podobu, takže jsem musel nakonec všechno vysvětlil já. Vzal jsem veškerou vinu na sebe, chtěje tak odvrátit pohromu od kamaráda, ovšem možnost schůzek ve Vildově mansardě, byla s okamžitou platností anulována. Možná, že právě tato okolnost uspíšila mé rozhodnutí smířit se s osudem, akceptovat šach-mat od Alice a vyzvat ji k odvetné partii na horách ve Špindl-Mlýně, kde jsme prožili romanci, tentokrát bez nerváků a  jako v US-filmech  i  s happy-endem!

 

https://youtu.be/swloMVFALXw

(Zpívání v dešti)

Pozdní láska Emila a Majky.

Inzerátové seznámení Emila a Majky dopadlo docela dobře pro obě strany.  On, vzhledný sedmdesátník a ona  půvabná, šedesátiletá vdovička.

 

Oba měli stejnou představu o partnerovi, kterého hledali, převážně z důvodů prakticky-rozumových, nežli jenom romantických. Emil si představoval manželku jako domácí putičku, která se bude o něj starat, dobře mu vařit, jej hýčkat a prát i žehlit mu prádlo. Majka by zas ráda viděla ve svém muži bodyguarda, jakož i technicky šikovného kutila, který se postará o zahradu, opraví plot i střechu a navíc bude dobře vypadat, takže jí ho budou všechny sousedky závidět.

Jejich první schůzka se konala v romantickém prostředí EDEN, zahradní restaurace. Emil byl u vytržení, když se paní Majka objevila v ladném kostýmku, nalíčená jako filmová hvězda a s růžovými vlasy. Líbila se mu na první pohled, a byla vlastně o moc hezčí, než čekal. Aby na ni taky dobře zapůsobil, řekl jí na úvod, že je vcelku domácím tvorem, který nevysedává po hospodách, nezajímá ho ani fotbal, neužívá vůbec žádné drogy a je zapřisáhlým nekuřákem, nefeťákem, jakož i nepijákem  jakéhokoliv alkoholu!!!

„Pro kristapána“, vydechla Marianna: „Co všecko ještě taky - ne – ?“

V první chvíli to Emila trochu zaskočilo, ale pak se tomu oba zasmáli. Načež si vyměnili telefonní čísla a fotky. Příště si už svěřili důvěrné osobní podrobnosti a jelikož se sobě vzájemně, dle zevnějšku líbili, dohodli se už na třetí schůzce, že se před Vánocemi vezmou a budou bydlet u ní v jejím, po muži Svatopluku Frejovi zděděném, domku. V tomto bodě spatřoval Emil velikou výhodu, že se tak ušetří značný peníz za činži.

Teprve po svatbě to začalo skřípat. Panovačná žena Majka neustále Emila okřikovala a opravovala ve všem co učinil či řekl, svými okřídlenými slovy: „Tohle by můj Sváťa nikdy neudělal!“ Nebo: „To by nikdy neřekl, on by to opravil sám!“ 

Prostě ta Majka poučovala Emila, o co by se měl snažit, aby byl skvělý jako Sváťa,  přičemž se vždy podívala zvlhlým zrakem na stěnu, kde visel obraz jejího skvělého muže, Svatopluka. Emil ten obraz přímo nenáviděl, protože ho ponoukal a pronásledoval, jako kdyby se jednalo o známý Wildeův román "Obraz Doriana Graye"... 

Až jednou došla Emilovi svatá trpělivost a řekl Majce zlostně: „Jestli mi Majko nakonec také řekneš při sexu, že i tohle vždycky Sváťa uměl líp, tak se okamžitě, ale  o-kam-ži-tě,   rozvedeme !“
„Ne, Emilku, to ti nikdy neřeknu, to bylo právě , to, co Sváťa dělal ještě mnohem hůř než ty...“

Postupem doby se kliďas Emil stal alergickým na jméno Sváťa, jako takové, ale nechtěl se hádat a stále jen doufal, že jednou tu Majku přesvědčí, že je při nejmenším stejně dobrým manželem. Začal se zajímat o sekání trávy na zahrádce, o natírání okapu a říms miniem, o opravu splachování záchoda, ale protože byl rozený nešika, dopadlo to vždycky špatně. Na zahradě omylem posekal také Majkou opečovávaný šnytlík, pórek i ředkvičky, při natírání okapu spadl ze štaflí a vyvrkl si kotník a při opravování stahovadla na WC vyplavil celou předsíň...

Na první výročí jejich svatby, chtěl Majku příjemně překvapit a protože vařit opravdu dovedl, udělal, než přišla z práce, opulentní večeři. Na stůl postavil vázičku se žlutou řůží Bacarra, prostřel božíhodový ubrus, talíře, skleničky i příbory a podával hovězí nudlovou polévku, dále pečeni Chateaubriand a jako zákusek "rakvičky" se šlehačkou a kakao...

Už před jídlem poznamenala Majka, že žlutá růže znamená faleš, při jídle zase postrádala v hovězí polévce játrové knedlíčky, pečeně Chateaubriand byla prý tuhá jako patron-taška a rakvičky jí vždycky maně připomínají hřbitov. To vše zakončila větou: „To by Sváťa sestavil úplně jinak, on totiž věděl, že mám ze všeho nejraději telecí vídeňské řízky!“

Emil byl zklamán a cítil se ukřivděně, ale mlčel. Ve svém nitru však pochopil, že udělal kardinální chybu, že se na stará kolena oženil. Vinu kladl nejen sobě, ale hlavně svému sokovi Svatoplukovi, který byl v jeho očích dokonalým, až přímo ideálním vzorem manžela, prosáklého  skrz-na-skrz,  jenom nejlepšími 

vlastnostmi ideálního muže...

Když si potom Majka po večeři ráda odskočila  k sousedům na pár slovíček u vína, zahleděl se Emil na Sváťův obraz a jal se s ním takto vážně

 rozmlouvat: „Svatopluku Freji, řekni mi aspoň proč mě takto deptáš, když já se fakticky snažím být  té tvoji Marianně vzorným manželem, ale to, že  nedosahuji tvých kvalit, není přece moje vina, každý jsme nějaký a já jsem dnes prokázal tu nejlepší vůli ji potěšit. A jak vidíš, nebylo to nic platné, teď pije víno se sousedem, protože já jsem, na rozdíl od tebe, Sváťo, abstinent, což je prý taky chyba!  Proč jsi jen byl takovým vzorem? Prosím, přestaň mě deptat, přestaň mě ničit, Sváťo, přestaň mě všechno...!"

"Ty mlčíš, Sváťo?...  Asi Ti to je všechno fuk!"

Vtom se Emilovi zdálo, jakoby se pohnul obraz na stěně, začal se zvětšovat a sinalý Sváťa, kterému se nad hlavou rozsvítila svatozář, vystoupil z rámu v čermém hábitu s bílým kolárkem. Pokynul rukou, a pravil záhrobním hlasem:  „Emile, pochop,  já jsem nula,  přede mnou tu byl  ALOIS.!“