13 června 2018

Cyril Metod

 "Celoživotní Mládenec",  Cyril Metod (nar. 5.7. na Cyrila a Metoděje) 
zvedl bzučící telefon: "Prosím, Metod." 
"Dagmar Nikolová, přeji dobrý den, já jsem redaktorkou časopisu Váš Víkend a chtěla bych..."
CM: "Promiňte, slečno Nikolová, že vás přerušuji, ale s vaším časopisem jsem už měl tu čest, asi před měsícem. Byl u mne jakýsi pán, tuším Houžvička...nebo tak nějak..." 
DN: (smích) "Asi myslíte pana Halušku..." 
CM: "Áno, máte pravdu, Haluška Oldřich, ale víte, slečno, že náš rozhovor nedopadl vůbec dobře, spíše naopak?" 
DN: "Můžete mi říct, pane Metode, proč nedopadl dobře?" 
CM: "Ano, musel jsem ho, chtě-nechtě trochu vyhodit, protože byl drzý a jeho první otázka zněla: Co mám proti ženám a jsem-li celoživotní panic - nebo snad dokonce homosexuál?" 
DN: "Já vás chápu a nedivím se vám, ale pokud byste akceptoval moji návštěvu, slibuji vám předem, že nebudu a ani nemám ve zvyku být drzá!" 
CM: "Samozřejmě, to vítám, už jen proto, abych dokázal i tomu vašemu Houžvičkovi, že nemám a v životě jsem neměl něco proti ženám. Zvu vás tímto uctivě na kdykoliv se vám to hodí!" 

A tak se dohodli, že redaktorka přijde do budoáru povídkáře Metoda dne 4. 6. tohoto roku ve 14:28 hod. Přesný čas, jakoby u odjezdu vlaku, prý nevyjadřuje puntičkářství obou zúčastněných osob, ale snadnější zapamatovatelnost data i času: 6 – 4 = 2 x 14 = 28, jak jednoduché! 
Dochvilná Dagmar si dávala dobrý pozor, aby zmáčkla Cyrilův zvonek u dveří na vteřinu přesně a v témže okamžiku se dveře jeho bytu otevřely. Oba propukli v dětsky radostný smích, jak se jim to skvěle povedlo. 
První promluvila Dagmar: "Já jsem ta nepříjemně vlezlá reportérka Nikolová." 
"Těší mě, já mám radost, že jsem oba stejně švihlí, na přesný čas, jinak Cyril Metod - jméno mé." 


Načež vstoupili do obýváku k čemuž jí Cyril vysvětlil, že asi před sto lety, když se do tohoto zašlého bytu nastěhoval, nechal stavebními odborníky zbourat všechny zbytečné příčky, čímž vznikl tento velký obývák, který mu slouží za kuchyň, pokoj, pracovnu i ateliér, takže pouze ložnice a koupelna jsou jako menší místnosti extra. Posadili se do rohového gauče s konferenčním stolem, na němž byl prostřen tea-for-two servis s různými druhy zákusků a láhev koňaku Remy–Martin se sklenkami. 
"Vidím, že si nežijete špatně, pane Cyrile," poznamenala Dagmar, máte krásný budoár, jediné co by se zde dalo kritizovat jsou chybějící květiny, ale to je typicky pánská záležitost..." 
Cyril se usmál: "Ano tušil jsem správně, Dagmare, že to řeknete", načež vstal a vyndal vázu s růžemi Bacarra z příborníku a postavil ji doprostřed stolu. 
"Pane Cyrile Metode, vedete 1:0, ale já jsem si pro vás také připravila překvapení" a vyndala ze své kabelky malou knížečku s tuctem jeho povídek, kterou on nikdy nevydal a tudíž ani neviděl. 
"Ukažte, to neznám, to není možné, kde jste to vzala?" Cyril byl šokován. 
"No, řeknu vám, že to byl šílený fofr, musela jsem přes dobré kamarády v našem vydavatelství tento výtisk vašich dvanácti blogů nechat udělat se vším všudy za 3 dny!" 
"To je gól, gratuluji, to se musí zapít, Dagmare!" 

Dagmar se zvláštně usmála a zeptala se: "Myslím si, že bych teď mohla navrhnout tykání, pokud to nepovažujete za drzost." A protože Cyril nadšeně souhlasil, pokračovala otázkou: "Cyrile, proč mi říkáš Dagmare, jako kdybych bych byla muž? Ale nic proti tomu nemám, je to originální!" 
"Tak kdysi říkal můj pan ředitel své sekretářce" vysvětlil Cyril, "no a mně se to moc líbilo, takže jsem to převzal. Ale teď mi prosím tě nejdříve vyprávěj, jak's to tak bleskově sfoukla s touhle knížkou?" 
Výmluvná Dagmar začala vyprávět, jak už před měsícem, když jí kolega Petr Haluška vylíčil svůj neúspěch s tím nerudným Cyrilem Metodem a ona si pak doma začala listovat v jeho článcích na blogu zjistila, že ten autor není vůbec typem nějakého hrubce nebo náfuky a začetla se v dalších dnech do jeho cirka 350 blogů. Vybrala si a stáhla celkem tucet článků, které se jí nejvíce líbily z čehož šest byly povídky a šest memoáry.

Povídky psané formou "ER" jsou ze života, ale z větší části dobře a vtipně vyfabulované. (Náhoda, Můj koloušku,  Na stará kolena,  Aida,  Pozdní známost,  Čičik).
Memoáry psané formou "ICH" jsou zřejmě skutečné autorovy vzpomínky. (Těžký život, S blbcem do Egypta,  Podivný advent,  INGE la douce,  Hannelore,  Kriminální ústředna).
Potom jsem si řekla, že už je na čase si s autorem promluvit a všechno mu říct. Když pak v telefonním rozhovoru s panem Cyrilem Metodem jsem usoudila, že ten člověk je docela normální pohodář, rozhodla se s ním sejít a darovat mu překvapivě vytištěnou knížku jeho vlastních blogů.
Cyril poslouchal a nechtěl věřit svým uším, že ty jeho blogy se té redaktorce tak líbí: "Koho by napadlo darovat Němcové Babičku? Já si totiž myslím, zcela otevřeně, že vzhledem k mým šedinám píši prostě moc staromódně pro dnešní mladou generaci, ke které ty také patříš." 
"Promiň, ale to je nesmysl co říkáš, to by se nemohl číst Mark Twain či Agatha Christie?" 

A takhle najednou vzniklo to kamarádské přátelství mezi Cyrilem a Dagmarou. S ohledem na věkový rozdíl 24 let se oba dva ostýchali vyjádřit své city do 5. července, kdy spolu oslavovali jak Cyrilovy narozeniny, tak i jeho současné jmeniny. Cyril Metod pronesl jen tak z voleje narozeninovo-jmeninovou řeč těmito slovy: "Já jsem šťasten, že slavíme právě spolu a jen sami my dva, mé padesáté narozeniny. Ty víš, Dagmare, že tě mám docela moc rád"...Ona mu skočila do řeči: "A já tě dnes konečně přesvědčím, že nejsem TEN Dagmar", a jedním škubnutím si rozepnula dekolt na prsou... Dál už se jen píská...(!)