16 listopadu 2017

Žena se spavostí hrocha...

 V našem relativně tichém domě na Spořilově, jsem po nastěhování znal naše sousedy jenom dle jmenovek na zvoncích. Jedno jméno ale mezi všemi ostatními přímo bilo do očí tím, že bylo typicky francouzské: Pierre Delacroix. Jednou se stalo, že paní pošťačka vhodila omylem dopis s tímto jménem do naší schránky a já jsem ho chtěl onomu Francouzovi osobně předat. Zazvonil jsem u jeho dveří a v nich se objevila skutečně krásná brunetka francouzského střihu a já neovládaje francouzštinu jsem se zeptal: „Madame, rozumíte mi, když budu mluvit česky?"
A ona nato s úsměvem: „Ano, proč bych nerozuměla, vždyť já jsem Češka!" Tak jsme se seznámili, dnes si tykáme, jmenuje se Evelyn a jsme velice dobří přátelé. Mezitím se ona šťastně rozvedla a má přítele Filipa, bydlícího nedaleko na Chodově.
Evelyn je velice zaměstnaná a podnikavá žena, ale je neustále ve stresu a občas si chodívá k nám, jak říká, „do oázy klidu", oddychnout a při kafi nebo vínku trochu pokecat. Často si stěžuje na nespavost a s tím souvisí i tento její příběh, který se pokusím zde převyprávět.

Evelynin přítel Filip má restauraci, ona zase kavárnu, tak se spolu nedávno vypravili na nákup k doplnění různého kuchyňského nádobí a náčiní. Potom ji Filip odvezl k sobě do bytu na Chodov, aby si odpočinula a sám odjel ještě něco zařizovat do své restaurace. Milá Evelynka na něj čekala asi do půlnoci a v klidu si popíjela dobré vínko, čím dál tím lépe chutnající, sledovala televizi a když na ni přišla takzvaná „mžitka ospalosti", skočila do postele a na vzdory své nespavosti okamžitě usnula tvrdě jako zabitý hroch. 
Filip se vracel domů v jednu hodinu a protože neměl u sebe klíče musel na Evelynu klepat, potom volat, pískat, zvonit zvonkem i mobilem, jakož i kopat do dveří, vše marné.  Zajel tedy do jejího bytu u nás na Spořilově, od něhož měl klíče a věděl, že tam budou i Evelyniny klíče od jeho bytu. Vrátil se znovu na Chodov a zkoušel odemknout, leč marně, zámek byl blokován z vnitřní strany zastrčeným  klíčem. Začal běsnit vzteky. 
Pak ale zjistil, že okno jeho ložnice v prvním patře je zcela otevřené, takže tam zuřivě házel všechno to, co odpoledne nakoupili, doufaje, že Evelynu trefí a tím ji konečně vzbudí. Byla to různá sítka, cedníky, plechový pařák na knedlíky, pokličky, dřevěná palička na maso a sběračka na polévku, ale  výsledek nula, vše bylo marné. Dostal strach, jestli se ji něco nestalo, protože při její nespavosti si neuměl vysvětlit, jak by to bylo vůbec možné se při takovém binci nevzbudit? Věděl, když venku pod oknem si noční chodec odkašle, tak Evelyna je ihned vzhůru! 
Dostal strach a napadlo ho, že má u bratra v Brandýse nad Labem vysouvací kovový žebřík a ihned se tam rozjel. Kolem třetí hodiny byl zpátky a lezl do okna po žebříku. Ten byl ale krátký, takže on stačil pouze nakouknout přes parapet do ložnice, kde uviděl klidně jako nemluvně spící Evelynku. Zařval na ni hlasem tuřím: „Evelyno, co je s tebou! Vzbuď se!" 

 Ta se konečně probudila a když viděla to všechno nádobí na své dece a po zemi, jakož i Filipovu hlavu na římse okna, lekla se, že dostala z toho vína delirium trémens a stáhla si deku přes hlavu, aby zahnala ten horor. 
Filip se musel krkolomným způsobem vtáhnout do okna, skočit dovnitř a třást spící Evelynou tak dlouho, až se konečně probrala, načež mu řekla vyčítavě: „Prosím tě, co to je za blbost, proč je tu všude rozházené nádobí a proč sem lezeš oknem? Mě z toho mohla klepnout pepka!"