16 listopadu 2017

Žena se spavostí hrocha...

 V našem relativně tichém domě na Spořilově, jsem po nastěhování znal naše sousedy jenom dle jmenovek na zvoncích. Jedno jméno ale mezi všemi ostatními přímo bilo do očí tím, že bylo typicky francouzské: Pierre Delacroix. Jednou se stalo, že paní pošťačka vhodila omylem dopis s tímto jménem do naší schránky a já jsem ho chtěl onomu Francouzovi osobně předat. Zazvonil jsem u jeho dveří a v nich se objevila skutečně krásná brunetka francouzského střihu a já neovládaje francouzštinu jsem se zeptal: „Madame, rozumíte mi, když budu mluvit česky?"
A ona nato s úsměvem: „Ano, proč bych nerozuměla, vždyť já jsem Češka!" Tak jsme se seznámili, dnes si tykáme, jmenuje se Evelyn a jsme velice dobří přátelé. Mezitím se ona šťastně rozvedla a má přítele Filipa, bydlícího nedaleko na Chodově.
Evelyn je velice zaměstnaná a podnikavá žena, ale je neustále ve stresu a občas si chodívá k nám, jak říká, „do oázy klidu", oddychnout a při kafi nebo vínku trochu pokecat. Často si stěžuje na nespavost a s tím souvisí i tento její příběh, který se pokusím zde převyprávět.

Evelynin přítel Filip má restauraci, ona zase kavárnu, tak se spolu nedávno vypravili na nákup k doplnění různého kuchyňského nádobí a náčiní. Potom ji Filip odvezl k sobě do bytu na Chodov, aby si odpočinula a sám odjel ještě něco zařizovat do své restaurace. Milá Evelynka na něj čekala asi do půlnoci a v klidu si popíjela dobré vínko, čím dál tím lépe chutnající, sledovala televizi a když na ni přišla takzvaná „mžitka ospalosti", skočila do postele a na vzdory své nespavosti okamžitě usnula tvrdě jako zabitý hroch. 
Filip se vracel domů v jednu hodinu a protože neměl u sebe klíče musel na Evelynu klepat, potom volat, pískat, zvonit zvonkem i mobilem, jakož i kopat do dveří, vše marné.  Zajel tedy do jejího bytu u nás na Spořilově, od něhož měl klíče a věděl, že tam budou i Evelyniny klíče od jeho bytu. Vrátil se znovu na Chodov a zkoušel odemknout, leč marně, zámek byl blokován z vnitřní strany zastrčeným  klíčem. Začal běsnit vzteky. 
Pak ale zjistil, že okno jeho ložnice v prvním patře je zcela otevřené, takže tam zuřivě házel všechno to, co odpoledne nakoupili, doufaje, že Evelynu trefí a tím ji konečně vzbudí. Byla to různá sítka, cedníky, plechový pařák na knedlíky, pokličky, dřevěná palička na maso a sběračka na polévku, ale  výsledek nula, vše bylo marné. Dostal strach, jestli se ji něco nestalo, protože při její nespavosti si neuměl vysvětlit, jak by to bylo vůbec možné se při takovém binci nevzbudit? Věděl, když venku pod oknem si noční chodec odkašle, tak Evelyna je ihned vzhůru! 
Dostal strach a napadlo ho, že má u bratra v Brandýse nad Labem vysouvací kovový žebřík a ihned se tam rozjel. Kolem třetí hodiny byl zpátky a lezl do okna po žebříku. Ten byl ale krátký, takže on stačil pouze nakouknout přes parapet do ložnice, kde uviděl klidně jako nemluvně spící Evelynku. Zařval na ni hlasem tuřím: „Evelyno, co je s tebou! Vzbuď se!" 

 Ta se konečně probudila a když viděla to všechno nádobí na své dece a po zemi, jakož i Filipovu hlavu na římse okna, lekla se, že dostala z toho vína delirium trémens a stáhla si deku přes hlavu, aby zahnala ten horor. 
Filip se musel krkolomným způsobem vtáhnout do okna, skočit dovnitř a třást spící Evelynou tak dlouho, až se konečně probrala, načež mu řekla vyčítavě: „Prosím tě, co to je za blbost, proč je tu všude rozházené nádobí a proč sem lezeš oknem? Mě z toho mohla klepnout pepka!"

04 listopadu 2017

Mlčeti zlato - platí v totalitách...

Narodil jsem se, bohužel, do doby a světa, kdy vládla dvojí pravda. Už coby dítko školou povinné, jsem musel chápat, že doma se říká: Němci jsou zlí a naším úhlavním nepřítelem, ale ve škole se naopak tvrdí, že Němci jsou dobří a naši ochránci. Ta školní pravda se mohla říkat všude, ta domácí jen doma, jinak následovala basa, koncentrák nebo i trest smrti. 
Po válce, sotva jsme se trochu nadechli, už zase byly dvě jiné pravdy. Rudé Právo tvrdilo, že SSSR je náš bratr a vzor, který nás osvobodil a západní mocnosti nás naopak zradily. Doma jsme si říkali, že Rudé Právo lže, a že to je úplně jinak, což potvrzovaly i současné události, jako "sebevražda" Jana Masaryka, monstr-procesy, jednak s Miladou Horákovou, ale kupodivu i s nejvyššími členy komunistické partaje, kteří byli původně vzorní komunisté, ale náhle se stali padouchy a skončili na šibenici. Následovala výstavba i brzké zbourání pomníku, strašně zbožňovaného J.V.Stalina a pravda se stala ohebnou lží, která se musela dle směrnic KSČ vsugerovávat do hlav veřejnosti. To ovšem vyvolalo další, ještě větší rozmach pravdy domácí, která byla tabu, a za kterou se chodilo do basy, do pracovních lágrů, do uranových dolů, k PTP "Černým baronům" a v lepším případě následovalo "jenom vyhození" ze zaměstnání.
Čili, zase se mluvilo jinak doma a jinak na veřejnosti. A tak si lid v sobě vypěstoval opatrnost až strach, říkat své názory, pokud se tyto nějak lišily od Rudého Práva.  V roce 1968 navíc došlo k hromadnému pomýlení celého národa tím, že si občané vpád pěti armád Varšavského paktu do jejich vlasti vysvětlili jako okupaci, přestože to byla zcela nevinná bratrská pomoc (!) Tehdy jsem se rozhodl odejít z této politicky zprzněné země.

A najednou jsem stál ve svobodném světě a svou vštípenou ustrašenost, říct něco ze svých osobních názorů, jsem začal pozvolna ztrácet. Slyšel jsem politika v televizi nadávat na komunisty. To byl pro mne úplný balzám  na duši! Viděl jsem kolem sebe veselé lidi z masa a krve, jak se otevřeně baví, jak třeba kritizují to, co se jim nelíbí, nebo když jsem ve zprávách viděl, co se ve světě děje doopravdy a já to co znal jen v bolševicky lživě překroucené formě. Mohl jsem se denně přesvědčovat na vlastní kůži, že normální je žít uvolněně, bez strachu z policie, bez třídní nenávisti a bez podezírání každého každým. Prvně jsem zde zažil, že opravdová spravedlnost ještě existuje a je i pro mne dostupná!
Měl jsem právní pojišťovnu DAS, která mě sice stála 300 DM ročně, ale za těch 27 let co jsem tam žil, jsem vedl celkem sedm sporů. Můj právník vždycky dovedl předem odhadnout, jak vysoká je pravděpodobnost soudní výhry a mám-li do toho sporu jít.

Výsledek za 27 let mého pobytu ve svobodném státě: Na soudních sporech jsem ušetřil, díky mé právní pojistce 35.200,- DM. Pojistka mě stála celkem 8.100,- DM. Žádný z těch sedmi soudních sporů jsem neprohrál. To se to pak soudí jinak než u nás v Česku!
Po návratu do vlasti jsem se soudil za posledních 22 let, jenom jednou a sice o komunisty ukradený rodinný domek. Právník mě stál spoustu tisíc, jenže já jsem odhadoval, že pravděpodobnost mé výhry sporu je takřka 100%. Vždyť jde pouze o vrácení průkazně ukradeného rodinného domku! Výsledek však byl: prohraný soud i prohrané odvolání.Vymahatelnost práva je v naší současné zemi opravdu zoufale problematická a nekonečně pomalá. Zato ovšem žijeme v zemi, kde se opět všichni bojí mluvit a podezírají jeden druhého, vystupují anonymně a mně se diví, že prý na sebe všechno vykecám, což je prý způsobeno mojí stařeckou senilitou a nikoliv tím, že jsem tak dlouho žil ve svobodném světě.

 Já ale mlčet nebudu, i když je už zase "mlčeti zlato" u nás módním pojmem.
Nebýt těch čtyřiceti let hrůzovlády komunistů, mohli jsme být mezi prvními  jak s hlediska blahobytu, tak i s hlediska vymahatelnosti práva v Evropě.
To není přehnaný blábol, to je logická dedukce na základě historických fakt. Byli jsme takřka neporušenou průmyslovou zemí v rozbombardované Evropě a navíc jsme měli uran, za který nám USA nabízela hradit celý státní rozpočet. Prošustrovali jsme jedinečnou příležitost a neponaučili jsme se z toho ani  pro současnost, ba naopak: Opět musíme poslouchat lživou propagandu různých stran, lživé politiky a demagogické desinformace z východního zahraničí...

https://youtu.be/cjKrQzVAMl0

01 listopadu 2017

Česká a německá mentalita

 
Jednou za rok si vyjedeme s manželkou do Německa a já už konečně vím co nás tam táhne. Není to jenom proto, že jsem tam žil já 27 let a manželka 12 let. Tam jsme se v také v roce 1983 seznámili a o dva roky později vzali. Oba máme na ten čas prožitý v Německu, rozumí se západním, krásné vzpomínky, což však není ten hlavní důvod naší nostalgie. Není to ani tím, že jsme tenkrát byli o 23 let mladší, není to ani kvůli nějakým příbuzenským vztahům a není to ani kvůli tamnímu kvalitnějšímu zboží. My nejsme konzumní idioti a za ta léta co jsme tady v Praze víme, že se v Německu politická situace značně zhoršila, takže proč se tam tak rádi vracíme? Proč při překračování státní hranice v Rozvadově se pokaždé s manželkou na sebe podíváme a řekneme si: "Konečně zase v civilizaci!"
Protože - a já to mohu s naprostou jistotou prohlásit, tam jsou nesrovnatelně lepší mezilidské vztahy. V západním Německu, mají snad všichni občané v krvi nepoměrně menší dávku podezřívavosti, závisti a nenávisti nežli v Česku. Je to i snadno vysvětlitelné a pochopitelné, protože jsme poslední tři generace žili v tak rozdílných světech: Němci byli sraženi na kolena a svoji rozbombardovanou vlast museli často, s pocitem vlastní viny, začít znovu budovat. Mužů bylo málo skoro všichni padli a ženy všech měst každodenně kladívkem oklepávaly cihly ve zbořeništích, aby se mohlo začít znovu stavět. Ten pocit viny, díky také norimberskému procesu, v Němcích probudil dobré vlastnosti a vymýtil Hitlerův fanatizmus.
Český národ naopak byl 40 let bolševíky hecován k třídní i národnostní nenávisti i strachu ze všeho  cizího, z obav, že nás chce nějaký zlý imperialista, zničit. Prověřuj každého koho neznáš a proto kádruj každého každým, buď ostražitý, pozor na kulaky, kapitálisty, buržousty a faráře! A dvě celé generace v tom smyslu žily a vychovávaly své děti. To je ta nejhorší zrůdnost komunizmu.

Cesta do Němec je pro nás návratem mezi slušné a přátelské lidi. Již při prvním zastavení na dálničním rastu se mi posledně přihodila hezká momentka. Když jsme se posilnili kávou a dortem, šel jsem se takzvaně  „přepudrovat" na WC. V krásné supermoderní kabince jsem obdivoval automatické splachování s hygienickým očistěním sedacího prkénka ve tvaru bílé elipsy, které se začalo po spláchnutí pomalu otáčet pod vysunutým ramenem s desinfekční houbou. Po skončení této procedury se rozsvítil nápis: „Sedadlo je očištěno!"
U umyvadel jsem si všiml, že vedle mne si myje ruce mladá dáma a v duchu jsem si řekl, že ta chudinka neví, že je omylem na pánské toaletě, a tak jsem jen diskrétně řekl: "Madam, vy si zřejmě myslíte, že toto je pánská toaleta?" A ona se překvapivě rozesmála: "Děkuji, já vím kde jsem, ale to si myslíte zřejmě vy!" A znovu se rozkuckala smíchy. ukazujíc prstem na tabulku DAMEN WC. Zmohl jsem se pouze na povzdech: "Mea maxima culpa!"

Do cíle našeho cestování v Königsteinu jsme dorazili až v osm hodin večer, ale pak jsme si zato dali výbornou večeři na grilu v řecké restauraci. 
Ranní výhled z našeho hotelu byl opravdu natolik zajímavý, že jsem třičtvrtě hodiny, to jest doba kdy se žena denně ráno zdokonaluje v koupelně, pozoroval z okna cvrkot na parkovišti. Byl to pro mne koncert ticha v jakoby zpomaleném filmu. Žádná hektika, žádné tůrování motorů, žádný smrad a bouchání dveřmi aut, či nadávání si mezi řidiči, což znám z parkoviště pod našimi okny.u nás doma. Lidé i auta se pohybují pomalu a nehlučně. Parkoviště je precizně nalajnováno a všude tam kde jsou hluché prostory je černobílé šrafování na němž se nesmí parkovat, takže se nemůže stát, že by si dvě auta vzájemně překážela. Vepředu vedle větších míst pro tělesně postižené je šrafovaná plocha pro stojany jízdních kol a vzadu u výjezdu jsou za sebou seřazeny v husím pochodu auta taxíkářů. Uprostřed parkoviště je parkovací automat, kde si každý může nastavit dobu zamýšleného parkování 12 minut = 10 centů. Maximální doba parkování přes den je 3 hodiny, v noci (22-06) zdarma.

 Jako kapitola sama pro sebe byla moje návštěva lékárny, kam jsem si musel dojít koupit doma zapomenutou vodu po holení. Paní lékárnice, perfektně pěstěná lady středního věku, se se mnou dala do řeči, sotva postřehla můj český akcent. Řekl jsem jí, že jsem z Prahy. Začala mi ihned líčit poznané krásy našeho hlavního města a nadšeně popisovala Hradčany. Pak se ale odmlčela a dodala tišeji: „Ovšem to, co jsem zažila v metru ve mně vyvolalo naprosté zděšení. Koupila jsem si jízdenku, ale nevěděla jsem, že ji musím nahoře u schodů oštemplovat a najednou přišel revizor a začal na mne něco řvát - ta ostuda před všemi lidmi! Pak mě vyvedl z vagonu na stanici a stále něco křičel, že musím s ním na policii, ale nakonec mě velkoryse nechal odejít. Ještě dnes mám z této události husí kůži po těle...."
„Ano, madam", přitakal jsem, „já jsem sice Pražák, ale mám úplně stejné zkušenosti s neomalenými hrubiány. Pokud byste jela někdy zase do Prahy, dejte mi vědět a budu vám bezplatně k službám jako průvodce po městě" a podal jsem jí svoji vizitku. Byla potěšena, děkovala mi a do reklamního sáčku s vodou po holení mi vložila 20 vlhkých houbiček ve staniolu na čištění brýlí, krabičku na denní dávkování léků a dva poznámkové bločky. To u nás v lékárně si musím říct sám i o ten pitomý, tenký a slepený pytlík na zakoupené léky, jinak si je musím rozstrkat po kapsách. Prostě, u nás platí heslo: jiný kraj - jiný mrav...
Takže se v té Bundesrepublice převážně setkáváme s podobně příjemnými lidmi, ať je to v bance, v hotelu, v obchodě či v restauraci. Na tomto základě mě napadlo, jak by to mohlo být fajn, kdyby i u nás v Česku už konečně jednou zavládla všeobecná mezilidská pohoda...