14 října 2019

Při krádeži auta dopaden býti

Po našem rozvodu s Hanou, jsem zůstal sám otcem i matkou mé dcery Brigity a byl jsem okolnostmi nucen často, skoro každou sobotu jezdit za nákupy do Wiesbadenu, což bylo asi 12 km od našeho bydliště. Jako politický emigrant jsem byl v očích čs.režimu padouch a zločinný zrádce, což mi nevadilo, ale to, že jsem neměl v Německu ani dědu, ani babičku, ani jiné příbuzenstvo, to mi dosti vadilo. Takže, coby odkojenec socializmu jsem si musel svůj čas přesně rozplánovat, takřka  na minuty a vteřiny, abych tu dvojroli otec-matka a všecko ostatní stíhal.

 Bylo to někdy na jaře v osmdesátých letech, dceři bylo deset let a mně už pozvolna táhlo na padesát. K tomu musím dodat, že jsme se cítili v naší situaci velice dobře, byli jsme šťastni, jak nikdy před tím. Byli jsme taková harmonická dvojka. Oba jsme byli zdraví a dcera mě potěšila sdělením, že holky ve škole jí závidí, že má jen tátu, který s ní jezdí často na večeře do různých hospod, k Číňanovi, k Italovi, k Řekovi a pochopitelně také do německé i české restaurace. To ony musí jíst pořád jen doma to, co máma uklohní!

Ve Wiesbadenu jsem vždy zaparkoval na náměstí a pěší zónou jsme prošli skoro po celé délce a zakoupili, co bylo třeba. Načež jsme se vrátili k autu, Brigita si od 10 let zvykla, že sedí vpředu na sedadle pro spolujezdce a nikoliv vzadu jako malé dítě a spokojeně lízala kornout zmrzliny, zatímco já ukládal nakoupené věci do kufru. Když jsem pak usedl za volant a nastartoval motor, vidím, že přímo před mým chladičem stojí jakási rozčílená žena a zuřivě mává rukama a vykřikuje: "Stop! Stop! Já vám neuhnu, takže mě tady musíte přejet!" Vypnul jsem motor a vyšel ven, abych zjistil, co ta pomatená žena vlastně chce?

"Madam, co je vám? Co tím chcete říct, že vás musím zajet a proč bych to to dělal, já jsem jen jednou zajel nechtěně kuře, já to nemám rád!"
"Já zase nemám ráda, když mi někdo krade auto, pane, nemám jich tolik, já mám jenom tohle jedno auto!" řekla suše.
"Madam", řekl jsem trpělivě, "tohle zde je přece moje auto Ford Taunus, stříbřitě modro-šedé, to jste se spletla, to není vaše auto..."
"Ano, model vozu i barva souhlasí, ale majitelkou jsem přesto já, pane!" Trvala na svém neúprosně: "Své auto poznám na sto procent."
"Slečno, krásná, mýlíte se, majitelem jsem už 3 roky já, to se přece dá snadno prokázat!"
"Milý pane, mýlíte se vy, ta Fordka je už 5 let stará a je to na ní vidět, to zase vím já!"
"Madam, proč se hádáme? Buďte rozumná a uznejte, že jste se spletla. Stačí přece, že mám zcela funkční klíč od zapalování, jakož i ke dveřím, od údajně vašeho auta. No, a pak jsou tu ještě další papírové důkazy, kterými mohu u policie dokázat, že tohle auto je skutečně moje a vy, že se mýlíte."
"Já jsem pro, zavolat policii - a uvidí se, kdo mluví pravdu, pane!"


Vtom ale vystoupila z auta moje dcerka a řekla vážně: "Papá, ta paní má pravdu, tohleto auto není naše, my přece nemáme v autě hasící přístroj...!"
"Auch das noch!" zvolal jsem zuřivě, "jakej hasící přístroj, to nechápu, Brigit!" 
"Pojď, já ti ho tedy ukážu", řekla dcera a otevřela pravé dveře a já zděšeně i zahanbeně zíral na tu červenou bombičku, upevněnou dvěma držáky vpravo pod palubní deskou...
Ta neznámá žena se rozesmála mým rozpakům, až se hory zelenaly: "To je fajn, to ani mě, jako argument nenapadlo!"
Totálně zmaten jsem se rozhlížel kolem dokola a spatřil k nerozeznání stejné, naše auto stát jen kousek opodál. Vytáhl jsem klíč od zapalování: "Madam, já se vám omlouvám, ale podívejte se na můj klíč, jak to, že jsem s ním mohl otevřít a nastartovat vaše auto? Můžeme si srovnat naše klíčky, ty by musely tedy být logicky úplně stejné, což by ale byla de facto výrobní chyba! " 
Slečna se začala hrabat v kabelce a najednou vykřikla: "To snad není pravda, já jsem asi ten můj klíč někde vytrousila, každopádně, v kabelce ho nemám a tenhle váš to není!"


Najednou podruhé zaexcelovala má dcera: "Jéé, já už vidím, tady pod autem leží nějakej klíč s takovým černým držátkem a s malým klíčkem..."
"Výborně, to je můj klíč, zajásala slečna. Dívenko zlatá, jak se jmenuješ, ty jsi zázrak a já ti moc, opravdu od srdce děkuji."
"A víte, co je na tom držátku červeného?" volala Brigita ohnutá v dřepu.
"Ano, vím, tečky tam jsou! Červené tečky!"
"A kolik je těch teček?" Musel jsem zasáhnout: "Brigit, nezkoušej tu paní z počtů a podej to!"
Teprve teď jsem, ale zjistil, že ten klíč ležel asi dál pod autem, Brigita tam vlezla po břiše...
"Chudinka Brigitka, celá se umaže", litovala ji slečna. Ale Brigita už byla zase na nohách a ta slečna i já jsme shodně konstatovali, že máme totálně stejné klíčky od vozu. "Není to snad nějaké znamení?" napadlo nás oba.

"No, a já jsem Angelika a jsem moc ráda, že jsem vás dnes oba poznala a velice doufám, že se my dva dospělí už nikdy, ani za sto let, nepohádáme. Slibme si to." Zasmáli jsme se všichni od srdce a já jsem prohlásil: "To se musí oslavit a zapít, Angeliko, takže všecky tři zvu ihned na oběd do Argentiny, Steak-house Churasco, tady přímo na náměstí..."