30 dubna 2020

AIDA a sněhová kalamita v Eifelu


 MUDr. Ellen von Lorrbach, přívítala Martina překvapivě tím, že mu oznámila, že mu píše čtyřtýdenní kůru v sanatoriu Blieskastel v Saarlandu. Vaše laboratorní výsledky jsou sice docela dobré, ale vaše nervy jsou nadranc!", zdůraznila se zdviženým prstem. 
„Ach, ne“, Martin se zatvářil kysele. Doktorka se usmála, „Vidím, že se vám tam nechce, ani mi to neříkejte, potřebujete to a basta!"
Od doktorky zamířil Martin k parkovišti a v duchu si představoval jak se zatváří jeho šéf, že ho nyní bude muset čtyři týdny postrádat.
Bude určitě prskat, ale co se dá dělat. Vtom si všiml, že k němu běží jakási žena v kožíšku s klíčkem od auta v natažené ruce: „Pane, promiňte, buďte tak moc laskav, pomozte mi vycouvat s mým autem, já nejsem schopna projet kolem toho červeného Renaulta, já bych ho určitě odřela, už to tady zkouším aspoň čtvrt hodiny.“ 


   Martinovi neušlo, že ta neznámá žena, ve své zoufalé snaze dostat se z obklíčení aut, je roztomile půvabná. Byl proto bez váhání rozhodnut jí nějak pomoci, ale viděl, že ten maličký Renault stojí tak nemožně, že tam skutečně není dostatek místa na projetí. „Madam, problém není v tom, že byste byla nešikovná řidička, ale ten Renault stojí tak, že se projet nedá. Myslím, že si majitel někam odskočil a hned se vrátí, počkejte moment.“
„Ale já strašně spěchám, letím do Paříže, na letišti musím být do půl čtvrté a teď už jsou skoro tři! Jsem bezradná, co mám dělat? Já vím, že vás to nezajímá, nevím proč vám to vlastně říkám...?“

„Moment, mám nápad, pokusím se s tím Renaultem pohnout.“ Načež uchopil zadní nárazník, auto rozhoupal, jak to někdy někde viděl, a trhnul jím prudce doprava a ono se to malé autíčko skutečně, k jeho radosti, pohnulo o pár centimetrů. Totéž nadšeně opakoval ještě třikrát a bylo to!
Dáma v nehraném obdivu mu vřele děkovala: „To jste moc hodný, pane, teď už to vycouvám i sama. Děkuji vám srdečně!“
„To nic“, Martin mávl nedbale rukou.
„Škoda, nemám čas, letadlo nepočká, pozvala bych vás třeba na sklenku vína." 

„Co není, může být, někdy příště až se vrátíte z Paříže, jenže to bych pozval já vás, budete tam dlouho?“, kul železo Martin.
„Ne, hned po divadle se druhý den ráno vracím domů.“
„Smím vám tedy někdy zavolat?“ Martin ji podal svoji vizitku.
„Nic proti tomu“, řekla a podala mu svou kartičku okénkem ven.
„Od příštího týdne budu v lázních, takže pokud bychom se už neviděli, pošlu vám odtud pozdrav, ano?“
„Fajn, budu se těšit. Na shledanou, můj vysvoboditeli!“
„Na shledanou a jeďte opatrně!“ 
Zamával odjíždějící dámě ve fauvéčku, načež si přečetl její vizitku: Paola Peters, adresa a telefon do Düsseldorfu.  Hned druhý den se pokoušel volat na její telefonní číslo, ale marně. Ozývalo se jen strohé: „Volané číslo neexistuje!“ Rozhodl se, že pokud souhlasí aspoň adresa, pošle jí  dopis z lázní.

V lázních Blieskastel se mu od prvního okamžiku líbilo. Doktoři, jakož i sestry a vlastně veškerý personál byli neskutečně příjemní, ubytování bylo luxusní a strava výborná. Měl krásný pokojík až v sedmém poschodí s balkonem a s výhledem na tu bílou a zcela zasněženou krajinu, lemovanou lesy. Za tmy bylo v dálce vidět mihotavá světélka pouliční vánoční výzdoby Blieskastelu, takže si připadal jako v pohádce. Večer ještě napsal dopis té, která se mu neustále vracela na mysl.


 Milá paní Paolo,
uplynulo sedm dní, sedm hodin, sedm minut a buhví kolik vteřin od našeho setkání u Vašeho zabarikádovaného fauvéčka, kdy mně jen šťastná náhoda dopomohla k tomu, abych se před Vámi blýsknul jako  Herkules.

Teď tuším Vaši otázku, jak se mi žije zde v lázních? Prodělávám zde, mimo jiné, též spánkovou léčbu, při které se mi zdají krásné sny o Vás. Jsem rád, že jste drobné štíhlé postavy, neboť v těchto snech vystupuji opět jako hrdina-silák a nosím Vás přes závěje a ledové řeky na rukách jako pírko - no, to jsem snad přehnal. Ale představuji si takové to „Walking into winter wonderland.“ Tím jsem navodil náladu na mou sugestivní otázku: „Bylo by to tak úplně scestné požádat Vás, abyste mne zde jednou, třeba o víkendu, poctila svojí milou návštěvou? Neříkejte hned bez rozmyslu, že to je  absolutní nesmysl a že to nejde...rozjímejte, prosím..."   
Zdraví vás srdečně, Váš dříve osvoboditel, ale toho času sám uvězněný, Martin.

Jedna pacientka jménem Evelyn, s níž se párkrát náhodně potkali v čekárně u stejné procedury, o něj projevila eminentní zájem, takže se pro jistotu raději vydával za ženatého, což jí však očividně nevadilo. „Martine, já vám to řeknu, já jsem se do vás zamilovala, nejdete mi z hlavy a teď si s tím nevím rady."
"Evelyn, nic si z toho nedělejte, já do vás taky. To přejde!" 
Když cestou do svých pokojů vstoupili do výtahu, Evelyn pronesla:
„Dobrou noc, Martine, stoupla si na špičky, políbila ho lehce na rty a dodala, „nebojte se, budu rozumná a sladké sny!“  Martinovi se Evelyn celkem líbila, ale jenom jako hezká žena, se kterou by si docela rád zaflirtoval, ale nic vážného. Po dnešku však cítil, že by to asi vážné bylo, a tak se rozhodl udržovat určitý bezpečnostní odstup.
Příští týden mu přišel dopis od Paoly. Neotevřel ho hned, nechal si jej na polední klidovou přestávku mezi procedurami, aby se o něco déle mohl těšit. Po obědě řekl Evelyn, že si půjde lehnout, aby si zdříml, protože se necítí dobře. Dali si tedy sraz až ve dvě u bazénu. Ve svém pokoji pak nervózní rukou otevřel nedočkavě obálku...

 
  Milý a vzácný vězni Monte Christo, Váš dopis mne opravdu potěšil a na důkaz toho, že tohle není jenom společenská fráze, odpovídám na Vaši pozvánku třemi písmeny: ANO! Hodilo by se mi to příští víkend to jest 16.-17. ledna. Zavolejte mi zdali souhlasíte, a můžete-li pro mne zajistit hotel na jednu noc. Ráda se procházím zasněženým lesem, to jste se přesně trefil do černého! Je to úžasné, že mne ve snu nosíte na rukou, ale buďte rád, že to je jenom sen, mých 52 kilo živé váhy, by se přece jen dosti proneslo - aniž bych chtěla podceňovat Vaše svaly. Zdravím Vás a děkuji za Váš milý dopis, Vaše Paola P.
PS: Zde moje nové telefonní číslo, to na vizitce už neplatí!

„A proto jsem se nemohl dovolat“, zabručel si pro sebe Martin, načež si ulehčené oddychl, „kocajdank, Paola přijede!“ Okamžitě začal horečně shánět nocleh. Byla středa, takže do soboty už nezbývalo mnoho času. U aparátu na pokoji našel několik prospektů penzionů v Blieskastelu a okolí. K jeho nemalé zlosti, ale byly už všechny pokoje právě na tento víkend rezervovány. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Vešla Evelyn s tázavým obličejem: „Čekala jsem u bazénu a vy nikde, 
je vám dobře?“
„Jé, promiňte, to už jsou dvě? Zapomněl jsem, mám totiž problém, sháním hotelový pokoj pro manželku na sobotu a ono už je všechno beznadějně zadáno.“
„Martine, nechte to na mně, já už se tu vyznám, pojďte si raději zaplavat. Převlečte se do plavek a než dojdete dolů k bazénu, bude vše zařízeno!“. Načež odběhla a Martin si nedovedl vysvětlit jak a proč to chce Evelyn takhle přeochotně zajišťovat?

Sotva skočil do vody spatřil přicházet Evelyn mávající jakýmsi papírkem. Odhodila župan a vrhla se po šipce do bazénu. Vynořila se až u něj a pověsila se mu na krk se slovy: „Už je to v suchu!“ Martin ji vzal do náručí a poznamenal: „Já myslím, že je to spíš v mokru. Ale teď mi povězte jak jste to tak rychle zvládla?“
Evelyn využila situaci a ještě více se k němu přivinula: „Tak jak to zde dělají všechny manželské páry: za příplatek 10 marek vám přemění vaše lůžko na dvojlůžko i s povlečením, a nemusíte platit drahý hotel. Pak si jen zajděte do kanceláře s tím papírkem a protože jsem nevěděla jméno vaší ženy, je třeba ho tam jenom doplnit!"



Martin se musel tvářit příjemně vděčně i když by ji nejraději zakousl. Věděl, že nemůže pozvat Paolu k sobě na pokoj a drze ji vydávat za svoji manželku. Jeho vlastní "chytrá" lež ho zahnala do úzkých: „Evelyn, řekněte mi, proč to děláte, jaký můžete mít zájem shánět nocleh pro Paolu -éé- tedy pro mou manželku?"
„Právě proto, že ji chci poznat, chci vidět jak vypadá šťastná žena,“ řekla Evelyn až přehnaně pateticky...
Po koupání s ním zašla jako s nedochůdčetem do kanceláře, aby doplnil jméno své ženy. Martin jí nechtěl vysvětlovat proč nemá zájem, aby Paola spala u něj na pokoji a tak mlčel a řekl si: "Čert vem těch 10 marek, zaplatím to a pak si už něco vymyslím, proč Paola radši spí v penzionu." Večer ve svém pokoji Martin obvolal znovu všechny penziony v okolí a všude mu bylo řečeno totéž, aby se znovu zeptal až v pátek večer, pro případ, že by někdo odřekl rezervovaný pokoj. To by byla možnost jak vyváznout z prekérní situace. Kdyby to nevyšlo, bude muset zajet do Saarbrückenu, tam se už určitě něco najde...

V pátek večer, když se konečně dozvěděl, že se v nedalekém penzionu »Eva« uvolnil jednolůžkový pokoj, telefonoval nadšeně Paole, že je všechno zařízeno a kdy hodlá startovat, aby na ni někde počkal. Její hlas mu připadal jako hudba z ráje: „Milý Martine, pojedu raději vlakem, neustále sněží a já nemám zimní pneumatiky. Byla bych v 16:15 na nádraží v Saarbrückenu, můžete mě tam vyzvednout? Vůbec to tam neznám, nikdy jsem tam nebyla, takže se spoléhám čistě na vás.“
„To mi dosti lichotí, Paolo, už aby byl zítřek večer. Budu stát na peronu s tamním přednostou stanice a oba budeme salutovat!“
„Budu se těšit, Martine, ještě nikdo nikdy mě nenosil v náruči přes závěje. Mějte se!"

V sobotu dopoledne měl Martin jen jednu proceduru, odpoledne a v neděli bylo volno. Jak se informoval, večer se dům zamyká v deset hodin, jedině v sobotu až v jedenáct. Bude tedy mít dosti času zajít si s Paolou na dobrou večeři někam do útulné diskrétní vinárničky. Odpoledne, začal opět hustě padat sníh. 

Do Saarbrückenu musel jet velice opatrně a pomalu, ale přesto tam dorazil včas, cítil, jak moc mu na tom záleží. Patnáct minut před příjezdem vlaku stál již nedočkavě na peronu, když vtom zaslechl místní rozhlas oznamující zpoždění asi čtyřicet minut z důvodu sněhové kalamity v oblasti pohoří Eifel. O několik minut později přišlo hlášení o srážce dvou vlaků, která si zatím, dle posledních informací, nevyžádala žádných obětí na životě.

Martin chodil nervózně po peronu sem a tam, aby se trochu uklidnil. Zuřil a proklínal zimu. Náhle vítr zesílil a přihnala se sněhová vánice. Aby nezmrzl na kost, byl nucen se přemístit do nádražní restaurace. Ta je tam naštěstí umístěna velmi prakticky v prvním patře tak, že její skleněnou stěnou je možno sledovat cestující vycházející z nástupišť. Sedl si ke stolku u topení, odkud měl nejlepší výhled a objednal si horký čaj s citronem. Nemohl se stále ubránit představě, že by Paola mohla být v některém z těch vykolejených vlaků, a že je třeba těžce zraněná! Čas se vlekl a Martin si mohl vykoukat oči. Z nástupišť neustále proudily davy cestujících a on si jen přál: „Kéž by měla na sobě ten samý kožíšek, jako tenkrát, abych ji určitě nepřehlédl.“ Potom se zamyslel: „Jak vlastně vypadá? Vím jen, že je krásná. Možná jsem ji 
už přehlédl!“

Když se potom neobjevila ani v pět hodin, kdy konečně dorazil ten její zpožděný vlak, začal panikařit. Hlavou mu táhly samé ponuré myšlenky, ale i kdyby se jí nic nestalo, tak co bude dělat? Vždyť Paola to tady nezná, neví kde je jeho léčebna ani kde je její hotel, nemůže mu nikam zavolat, jenom na jeho pokoj a tam nikdo není. Uvědomil si, že tady na ni musí čekat třeba do rána. Neexistuje jiné řešení, chce-li se zachovat jako gentleman. Je prostě v neřešitelné pasti! Jenže, co když jí do toho něco přišlo a vůbec neodjela. V takovém případě by mu zajisté nechala zprávu na centrále lázní. Musí se tam tedy zeptat. Když ale odejde k telefonu do haly, může mu mezitím Paola proklouznout, a pak se už nikdy nesetkají. Ona si bude určitě myslet, že mu nestála za to, aby na ni o chvíli déle počkal a vrátí se, zcela logicky, prvním vlakem domů. Tím skončí celá romantika jejich seznámení dříve než začala...


Martin byl zoufale nerozhodný. Má cenu dále čekat? Dostavily se těžké pochybnosti. Proč by se ta krásná lady štvala v takovém nečase za nějakým neznámým "hrdinou" do horoucích pekel? Začal uvažovat střízlivě: „Ty ses asi zbláznil do ženy, kterou vůbec neznáš. Viděl jsi ji všeho všudy pět minut! Evelyně se divíš, že mluví po pěti dnech o lásce na první pohled, ale sám jsi ve dvaačtyřiceti zamilovaný jako puberťák. Přitom se třeba vůbec nic nestalo. Paola prostě viděla, že se blíží sněhová bouře, a tak zůstala doma. Řekl si: "Čekej už jen maximálně do šesti a vrať se do Blieskastelu! Nojo, ale co když přece jen přijede?“


Přesně v 18 hodin a 11 minut se konečně náhle objevil onen toužebně očekávaný kožíšek na scéně a on vykřikl: „Pane vrchní, ještě dva čaje a koblihy, hned se vrátím!“, a řítil se po schodech dolů naproti Paole. Najednou tu stáli proti sobě, a rázem byl celý svět zase v pořádku. Paola pustila tašku na zem, a pak se objali jako dva staří známí: „Ach, Martine, já jsem se tak bála, že tu už nebudete“, zajíkla se, „mám dvouhodinové zpoždění, to ten sníh!“
„Milá Paolo, já jsem šťasten, že jste tu, živá a zdravá a v tom krásném kožíšku!“
„Vzala jsem si ho úmyslně, abyste mne poznal.“

Oba se rozesmáli. „Jste báječná, bylo to pro mne děsně důležité, ale stejně jsem si přivodil oslabení zraku o dvanáct dioptrií. Teď, prosím, pojďte, to si všechno povíme nahoře v mé vyhlídkové kukani, už jsem tam objednal něco pro zahřátí.“

Když si uvolnila kožíšek, zatajil se mu dech: „Paolo, nemějte mi to za zlé, ale musím vás chviličku obdivovat. Mám snad jenom jedno vysvětlení: vy jste určitě manekýnka.“
„Ne, samá voda, ale podívejte se jak mám zmrzlé ruce, o nohou ani nemluvě“, řekla, aby změnila téma hovoru. Martin se podíval pod stůl na její malé kotníčkové botičky.
„Dostalo se mi tam trochu sněhu, takže to záblo“, vysvětlila Paola.
„Zujte si tu dětskou obuv, dáme ji vysušit tady na radiátor a vaše nohy mi dejte pod stolem na klín, já vám je ohřeju, abyste nenastydla.“
„To nejde, co tomu řeknou lidi?“ Rozhlédla se nejistě po sále.
„Nic, nanejvýš mi budou závidět!“ Oba vyprskli smíchy a ona ho ráda poslechla.


 Usadili se tak, aby nebylo nic vidět, on jí hřál nohy a ona si hřála ruce o šálek čaje.
 „Ach, Martine, teď je mi blaze“, řekla tiše a usrkla si čaje. Oba přestali vnímat své okolí, bylo toho moc, co si museli vyprávět: její odyseu s trojím přesedáním a objížďkou přes Francii a Martinovo stresové čekání v nejistotě. „Ještě, že je tady tahle vyhlídková restaurace, na peronu byla zima, "jako na dráze". Je mi líto všech ajznboňáků.“ Načež jí navrhl odejít na večeři do vinárny, ale protože venku dosud skučela vichřice, přemluvila ho Paola, aby zůstali zde, kde jsou a najedli se v teple: “Já vidím, že dokážete vykouzlit romantické prostředí i v nádražní restauraci.“
„Děkuji, za ten kompliment a podřizuji se, ale opakuji znovu svou otázku, jenom jinak řečenou: Jak je to možné, že si klidně lítáte přes půl Evropy, jen tak do divadla?“


„Jednoduše, Martine, proto, že to je moje povolání, jsem operní pěvkyně a v té Paříži jsem zpívala Aidu.“
„Ach ne“, vzdychl Martin, „a to se dozvídám teprve teď, takže vy jste přece jenom umělkyně! Evelyn to uhodla, a já dostávám šílenou trému.“
„Promiňte, Martine, ale teď vám vůbec nerozumím. Jaká Evelyn, nač máte trému a proč vám vadí, že jsem zpěvačka?“
„Paolo, vy mne asi zabijete... Já jsem si tady v lázních vymyslel takovou hru na ženatého, abych byl už apriorně nezajímavým pro některé zdejší dámy. Vydávám vás za svoji ženu, a ani nevím zdali nejste vdaná, a teď vidím, že jste navíc slavná a zřejmě známá v uměleckém světě, a já, barbar, tu nádhernou, božskou Aidu tady vlastně kompromituji.“
„Ne, to nesmíte říkat, to si nesmíte ani myslet, Martine. A proto vám navrhuji okamžité tykání, já nejsem žádná primadona“, zavrtěla hlavou, „Martine, ty!“
„Paolo, ty jsi ještě báječn
ější než tak, jsem si tě horečnatě vysnil!“

Vzhledem k tomu, že Martin jako řidič nemohl pít alkohol, následoval jen čajový přípitek s naznačeným vzdušným polibkem přes stůl a Paola se opět ujala slova: „Martine, chápej, vdaná nejsem, to bych přece za tebou nepřijela, a že mne vydáváš za manželku, to mě docela dělá dobře, ale kdo je to Evelyn, nemusím na ni žárlit?“
„Ne, ne, to je jedna pacientka, která je na tebe moc zvědavá, ale jenže, víš – ono to není ještě všechno…“, Martin se odmlčel.
Paola zvedla obočí a našpulila rty: „Co máš na srdci? Vše je předem prominuto!"

„Ona, totiž ta Evelyn, rozuměj, v dobrém úmyslu a bez mého vědomí, objednala pro tebe jakožto moji manželku, takzvanou přistýlku na můj pokoj...“
„Takže to je ten zamluvený penzion?“ Paola znejistěla.
„Ne, pochopitelně jsem zamluvil pokoj v opravdickém penzionu »Eva«, věděl jsem, že je to nesmysl, abych ženě, takové lady tvého formátu navrhl spát u mne v pokoji - a to jsem prosím ještě netušil, že jsi slavná operní zpěvačka na evropské úrovni.“
Paola se pobaveně rozesmála: „Vidím, že jsi můj gentleman!“
„Ovšem, milá Paolo-Aido, musíme si pospíšit a hned po večeři vyrazit, ten tvůj pokoj ti rezervují nejdéle do půl osmé.“


Cesta do Blieskastelu vypadala nejprve poměrně schůdně. Vítr se utišil, a teprve asi v polovině cesty začalo znovu hustě chumelit. Martin musel zpomalit, aby se nedostal do smyku. Paola ho pohladila po tváři: „Martine, víš, že se mi to tady moc líbí, jsem happy, chumelí se, a my tu sedíme v takové romantické gondole pohody a tepla.“
„To ano, a jestliže ta gondola zůstane viset v závěji, dojde i na to mé nošení tě na rukou“, smál se Martin.
„Zdálo se ti fakt o mně, Martine, nebo to byla jenom metafora.“
„Ano, zdálo se mi toho ještě mnohem víc, ale o tom radši pomlčím.“
V dálce se objevila mihotavá světla Blieskastelu a brzy nato zastavili před penzionem EVA. Když vstoupili dovnitř, Paola se nadchla: „Tady je to krásné, sedneme si ke krbu a já tě pozvu na lahvičku Chateauneuf-du-Pape, jak jsem ti kdysi dávno slíbila.“


„To »dávno« je teprve neuvěřitelných osmnáct dní“, řekl Martin a zakroutil hlavou, „teď se ale nejdříve zeptám v recepci, jak je to s tím tvým noclehem, zdali ti ten tvůj pokoj dosud drží volný, je už totiž skoro osm hodin.“
Napadlo ho, jak to zaonačit, aby Paola byla nucena spát u něj. Dědovi v recepci podstrčil dvacet marek se slovy: „Stornujte pokoj pro mou známou, to je ta krásná černá tam u krbu, prostě, u vás už je všechno obsazeno, rozumíte mi?“, a mrknul významně okem.

„Chápu, a v ostatních penzionech taky, že jo“, zašklebil se děda.
Martin se vrátil ke stolu s předstíraným zklamáním v hlase: „Paolo, mám špatnou zprávu, ten tvůj pokoj už je obsazen, drželi ho jen přesně do půl osmé.“
„Nevadí, Martine, jdu obtelefonovat ještě ty ostatní penziony, víš, jako žena mám určitě větší šanci.“ Odběhla do recepce, ale za chvilku byla zpátky. „Ten recepční mne ujistil, že zde v Blieskastelu a okolí je vždycky v sobotu večer, díky návštěvám u pacientů, všechno plné až po střechu. Prý je zcela zbytečné něco hledat.“
„Mohl bych tě tedy, pokud by sis to přála, odvézt zpět do hotelu v Saarbrückenu“, nabídl nejistě Martin. Paola mu položila prst na rty: „Ne-ne, Martine, to nejde, podívej to víno máme už na stole a kdybychom teď jeli, tak by ses nemohl se mnou ani napít na to naše šťastné shledání, ne, to opravdu nejde!“


„Taky se mi moc nechce, vzhledem k tomu, že je tolik sněhu...“

„Víš ty co, Martine, dříve nežli se napijeme, vykoukneme před dveře, jak to tam vypadá a pak se uvidí.“ Zvedli se a vyšli na terasu. Paola se k němu zimomřivě přitiskla. Zde ve tmě bylo pro ni snazší říci mu to, co chtěla: „Víš, že mně ta představa, že jsme manželé docela fascinuje? Je to ode mne, Martine, myslíš moc nemravné, chtít pokračovat v té tvé hře manželské?“
„Určitě ne“, řekl horlivě Martin, „hra přece musí pokračovat, v životě jako na jevišti a moje libreto má úžasný happyend!“
„Ano a k happyendu patří neodmyslitelně...“, Paola nestačila dopovědět co. Chápavý Martin, coby muž činu, ji dlouze políbil.

Paola si stáhla jeden ze snubních prstenů: „Ta Evelyn by si toho určitě všimla, že jsem vdova. Jak je to odtud daleko do toho tvého vězení v Sing-Singu?“, zašeptala spiklenecky.
„Kousek, možná, že bych tě tam i na rukou donesl.“

„Nemusíš, můj hrdino, Hrabě Martine“, řekla přehnaně pateticky jak na divadle Aida, „budu tě následovat oddaně cestou-necestou, i když náhodou vím, od majitelky tohoto penzionu, paní Evy, že jsi toho dědu v recepci tajně podmazal..."
A sněžná opona padala...