17 června 2017

DÉJA VU

Jednou, když jsem se vracel autem ze služební cesty pozdě večer domů, se mi přihodila taková zvláštní neobyčejnost. Pršelo, byla mlha a tma se dala krájet. Když jsem se už blížil k domovu a projížděl kolem naší autobusové zastávky, zahlédl jsem tam pod deštníkem jakousi osamělou dívčí postavičku, čekající zřejmě na autobus. Jak jsem ji míjel, mávla na mne tak trochu nesměle rukou, aby si mne stopla a já jsem ji obloukem paže naznačil, že nejedu ve směru autobusu rovně, ale že hned zatáčím doleva na sídliště. 

V příští vteřině jsem si to ale rozmyslel, bylo mi najednou té osamělé dívky líto a prudce jsem zabrzdil asi deset metrů za stanicí. Dívka se za mnou rozběhla, já jsem spustil pravé okénko, a v něm se objevila její zmoklá hlava: „Promiňte, pane, ujel mi autobus a já teď –“, vtom se zarazila, a hleděla na mne jako na přízrak.
Otevřel jsem jí rychle dveře: „Pojďte, nastupte si ať nepromoknete!“ Nastoupila ke mně do auta a sklapla deštník, podala mi ruku a dokončila svou větu: „Dobrý večer, víte, poslední autobus mi ujel před nosem, a tak jsem si chtěla někoho stopnout, ale teď vidím, že vy jedete jenom sem doleva na sídliště, tak se prosím nezlobte, že jsem na vás mávla...“
„To vůbec nevadí, slečno, ale řekněte mi, proč jste se tak zarazila, když jste mě spatřila, vy mne snad znáte, nebo jsem takový šereda?“, zeptal jsem se přímo.
„Ne, to ne, ale mně se zdálo, že jsem tuto scénku už kdysi jednou prožila, přesto, že vím, že je to poprvé, víte, něco jako to déja vu!“

„Ano, to znám, je to prý porucha v komunikaci obou mozkových hemisfér, nestává se to často, je to celkem vzácný moment, slečno, zato vás odvezu kam potřebujete!“ 
„Ne, to nemohu od vás chtít, já...“ Skočil jsem jí do řeči: „Milá slečno, nenechám vás tady přece na pospas přírodním živlům a bůhví jakým úchylným deviantům. Jste krásná a mladá, mohla byste skoro být mojí dcerou a tak mám o vás strach. Navigujte mne, jsem vám pro tento pozdní večer k dispozici, coby taxikář zadarmo!“

„To je od vás opravdu milé, moc vám děkuju, věřte mi, že jsem měla docela strach...“
„Slečno, já vás nechci mentorovat, nemám na to právo, ale vy přece nesmíte takhle riskovat, že vás někdo přepadne, tady je to jak na ztracené vartě, máte štěstí, že jste narazila na romantického troubu jako jsem já.“
„Já jsem to také udělala poprvé. Já takhle v noci nikdy stopem nejezdím, bojím se, ale byla to taková zkratová reakce ode mne, pohádali jsme se s mým přítelem a já mu prostě utekla!“ 
Teprve teď jsem si všiml, že ta dívka má slzičky v očích, to nebyly kapky deště.
„Promiňte, vidím, že pláčete, nebudu se vás tedy dál vyptávat, nic mi do toho není, ale šlápnu radši na plyn. Řekněte mi jen, kam mám jet?“

„Nechci, abyste mne odvezl až domů, je to dost daleko, stačí když mě hodíte na tramvaj ke Žlutým lázním, odtud sedmnáctkou se dostanu až skoro před náš barák“, řekla a utřela si slzičky.
„Dobrá, ale počkám tam s vámi dokud ta tramvaj nepřijede. V tuhle dobu už mají tramvaje poměrně dlouhé intervaly a já jsem za vás převzal odpovědnost, ať se vám to líbí nebo ne.“

Cestou do Podolí jsem se jí mimo jiné zeptal čím je a co dělá. Řekla prostě: „Já vlastně nejsem ničím, vystudovala jsem práva, jsem zatím nezaměstnaná, vypomáhám někdy v Ráji, to jsou bývalé Restaurace a jídelny a protože jako hobby hraji na harfu, tak si tím občas také něco přivydělám k mé podpoře v nezaměstnanosti.“
Vtom jsme spatřili od Braníka přijíždějící tramvaj a dívka zvolala: „Je, podívejte, to bude možná ta poslední sedmnáctka!“ Přidal jsem plyn, abychom byli u nástupního ostrůvku dříve než tramvaj. Dívka se se mnou spěšně rozloučila a při vystupování z auta mi dala do ruky svoji vizitku: „To je pro ten případ, že byste mi chtěl třeba někdy zavolat." Na vizitce stálo její jméno i telefon, což mne nadchlo a zavolal jsem za ní: „Dobrou noc, Evo z Ráje!“ Usmála se tak zvláštně mile a než nastoupila do tramvaje, zamávala mi oběma rukama.

Když jsem se druhého dne ráno vzbudil, nevěděl jsem v první chvíli, jestli ten zážitek s Evou z Ráje se mi náhodou jenom nezdál. Pak jsem se ale musel soustředit na svoji práci a tato romantika musela jít stranou. Teprve v sobotu jsem se dostal k tomu, že té dívce rozhodně zavolám. Jenže, kde mám tu vizitku? Kam jsem ji dal? Začal jsem hledat jako pominutý ve všech kapsách, v šuplících, v koši na odpad i na místech zcela nemožných, ale nikde nic!

Začal jsem sakrovat a nadávat si do blbů, když mě napadlo, jestli to přece jen nebyl sen? Ne, nejsem žádný somnambul! A "Déja vu" to být nemohlo, to znamená doslova "už jednou viděno", čili člověk má pocit, že tohle přece už jednou prožil, což já nemám. Rovněž jakási Fata Morgana to taky nebyla, ta se zjeví jen ve vedru na Sahaře a ne v lijáku a v noci. Ne-ne-ne, musím na to jít logicky: Když mi ta dívka dala tu vizitku, seděl jsem za volantem v autě – a konečně se mi rozsvítilo! Dal jsem si ji pečlivě do přihrádky na audiokazety!

Vyběhl jsem ihned před dům, a bez ohledu na to, že právě zase lilo a foukal vítr, jsem se vrhl do auta a jal se prohrabovat přihrádku s kazetami. Ano, zde nerušeně ležela ta kýžená kartička! 
Kámen mi spadl ze srdce – jenže jak jsem zamykal auto a předával si vizitku do druhé ruky, přišel náraz větru a tento drahocenný papírek mi ulétl, ještě jsem viděl jak spadl do stružky vody valící se do kanálu a pak mi navždy zmizel z očí... V tu chvíli bych se byl nejraději vystřelil na měsíc! Teď, kromě jejího křestního jména Eva, zas nevím vůbec nic! 

Často jsem si na tu Evu z Ráje vzpomněl, často jsem si vynadal, že jsem byl tak nemožný a nepoznamenal si kontakt na ni do svého notesu, ale co dělat? Byla to jen moje ledabylost, nebo to byl osud? Ten si vždycky, jako stará tvrdohlavá panna prosadí to, co sám chce!