05 prosince 2018

Žena snů v brýlích

Za mlada jsem často srovnával svůj všední život s filmovými příběhy, které se mi líbily a které bych rád prožíval sám. Bohužel však ty šťastné náhody, které mě tak fascinovaly, potkávaly vždy jen ony herce na plátně a nikoliv mne.
Když jsem na příklad jel někam vlakem, vybavila se mi už předem scénka z filmu, v níž sedí pohledný svobodný muž sám v kupé, když tu pojednou přistoupí krásná mladá žena s těžkým kufrem a on rytířsky vyskočí a vhodí její loďák, jako by to bylo pírko, do odkládací sítě. Pak se do sebe zamilují a skončí to happyendem.
To se mi bohužel nikdy nepřihodilo. Naopak, do mého kupé přistupovali vždycky jen tabákem načichlí dědkové, buclaté selky a hlučné rodiny s uřvanými dětmi. V kině nebo v divadle si nikdy vedle mne nesedla něžná kráska levandulová, kterou bych okouzlil nabídnutým nugátem, nýbrž faldíčky oplývající buclatka s pokašlávajícím pantoflovým hrdinou.

Až jednou, když jsem se odpoledne vracel ze služební cesty zpět do Prahy, jsem měl štěstí. Spatřil jsem v jednom kupé sedět u okna samotnou ženu v brýlích, čtoucí si v malé knížečce, patrně básně. To bylo terno! „Dobrý den, slečno, bylo by tady pro mne jedno místo volné?“, zeptal jsem se vlastně naprosto zbytečně.

„Ano“, špitla tiše a četla si dál.
Věděl jsem, že musím nějakým způsobem navázat konverzaci dřív než přistoupí další lidé, kteří by pochopitelně byli pro mne rušivým elementem.
„Jedete také až do Prahy, slečno?“ Nic chytřejšího mne v tu chvíli nenapadlo.
„Ano“, špitla opět a pokračovala v četbě. Vtom vstoupila do kupé hubená vysoká žena, vypadající jako přísná jeptiška, posadila se vedle dívky a jak se mi jevilo, byla to asi její matka nebo teta, vracející se z toalety, provázena odérem laciné kolínské.


„Tak a je to zase v pytli“, pomyslel jsem si a v duchu proklel celý svět, neboť dívka splňovala všechna má kriteria krásné ženy. Měla nádherně blond vlasy a výrazné oči, kterým dokonce slušely její nevšední brýle. Plné rty ledvinkového tvaru, hladká čistá pleť, vyzývavé poprsí, oblá kolínka a štíhlá lýtka se absolutně nedala přehlédnout. Když jsem si pak všiml při obracení stránek, že i její ruce jsou perfektně pěstěné – byl jsem jako v transu. Horečně jsem přemýšlel, jak to udělat, abychom se seznámili. Vlak ujížděl, čas pracoval proti mně, a mě nic nenapadalo. Matka poklimbávala a dcera si stále četla. Asi po půl hodině pošeptala matka dceři cosi do ucha a jala se hrabat v kabelce. Vytáhla nějaké léky a vstala se slovy:
„Klárko, já si dojdu do jídelního vozu zapít tabletky, tak to tady pohlídej“, a vrhla na mne přísný zničující pohled, „za chvilku jsem zpátky.“
„Ano, teto“, řekla dívka opět úsporně a kývla hlavou. Napadlo mně: „Kocajdank, že ta satorie není její matkou, to by byla tchýně k pohledání!“ Analyzoval jsem své poznatky o dívce sedící proti mně: „Jmenuje se Klára, je nádherná a bydlí v Praze. Právě mám možná jedinou šanci, v příštích několika minutách, získat na ni spojení.“ Přál jsem si úpěnlivě, aby jídelní vůz byl hodně daleko vepředu.
„Slečno, promiňte, mohu se vás něco zeptat?“ řekl jsem sotva za babou cvakly dveře.
„Ano“, řekla opět stručně a chtěla pokračovat v četbě, jenže pak se to stalo. Pro mne šťastná náhoda znemožnila její další čtení. Když si totiž chtěla poupravit brýle, vypadl jí do klína malý šroubeček a po něm i levé sklíčko. Dívka zůstala trochu bezradně hledět na toto "neštěstí" a já místo siláckého zvedání kufru se nabídl tuto malou závadu ihned odstranit.
„Podívejte se, slečno, to sklíčko dáme takhle do žlábku v rámečku a zde tímto maličkým šroubkem obě půlky rámečku opět spojíme, ale jelikož nemám u sebe patřičný šroubováček, podržím to takhle u sebe a vy, vaším lasturovým nehýtkem, se pokuste jej nějak zašroubovat. Vidíte tady ten šlic, do toho strčte nehtík, nejvhodnější bude asi ten na ukazováčku, tak a teď točte. Ne tak, prosím, na druhou stranu“, brebtal jsem jak o závod, doufaje, že se i ona trochu rozhovoří. Mlčenlivá dívka mě vzorně poslechla, dobrá věc se podařila a ona konečně řekla první větu rozvitou: „Vy moc laskávy, ja djekuji vam…“ Pochopil jsem, že ta žena je cizinka, ale ani oka mrknutím jsem nedal najevo, že jsem to postřehl. 


„Tak a teď vám brýle opatrně nasadím.“ Vyslovoval jsem pomalu a zřetelně, aby mi dobře rozuměla. Právě jsem se jí chtěl zeptat na adresu, když se opět objevila její rádoby ctihodná průvodkyně, která ještě skrze dveře zahlédla zakončení naší úspěšné spolupráce na brýlích.
Dveře kupé se prudce rozlítly: „Co se to tu děje, Kláro?“
„Nyc, teto, ten pan mi bryle reparoval“, vysvětlila dívka hrdě. Vyskočil jsem jako zajíček ze své jamky a představil se oběma ženám. „Úplně zbytečně se namáháte, mladý muži, my se zásadně s nikým neseznamujeme, ani ve vlaku, ani někde na ulici!“ Hlas té matróny zněl suše jako práskání bičem.
„Tak to neržikej, teto! Ja tomu panovi djekuju“, okřikla ji Klárka.
„Promiňte, nechtěl jsem se vnucovat“, řekl jsem rychle.


Teta mě zcela zaignorovala a obrátila se ke Kláře: „Ty nevíš co se patří! Brýle dáme do opravy optikovi a ten je spraví odborně, to není laciná věc pro nějaké pokusy!“
Začal jsem chápat, proč je Klárka taková málomluvná. Češtině sice pasivně rozumí, ale aktivně ji moc neovládá a asi se též ostýchá. Zato tetinka má vyřídilku až moc dobrou. Dále jsem si vydedukoval, že Klárka asi žila od dětství v Dánsku, na jednom z kufrů byla nálepka Kopenhagen. Během další jízdy se naše pohledy několikrát zkřížily, ale ona vždy ihned cudně sklopila zrak. Vlak vjel do stanice a naše kupé se zaplnilo do posledního místečka. Věděl jsem, že teď už se mi nenaskytne příležitost promluvit s Klárkou, ale boj s nepřízní osudu jsem nevzdával. Vymyslel jsem si plán, co udělám v Praze. 

Na Hlavním nádraží v Praze jsem za nimi kráčel mezi ostatními cestujícími v odstupu několika metrů tak, abych je ani na okamžik neztratil z očí. Brzy se však můj detektivní plán totálně zhroutil. Stalo se něco, co mě vůbec ve snu nenapadlo, totiž, že ty dvě ženy nebydlí v Praze, ale jenom zde přestupují na jiný rychlík do Olomouce!
Zůstal jsem zamyšleně stát: „Mám za nimi nastoupit do vlaku a mám jet bůhví kam do neznáma a bez jízdenky? Co řeknu v práci? Ne, to nejde, budu rozumný a vzdám to. Vždyť je to šílenství… jenže tak krásnou dívku už nikdy v životě nepotkám. Takhle blbě to ve filmu nikdy nedopadlo!“ Stál jsem tu jako Hamlet – tragéd nerozhodnosti.


Vtom se otevřelo jedno okno a v něm se objevila Klárka, která patrně pozorovala mé váhání. Neřekla nic. Držela si jen prst na rtech, načež vyhodila svou malou knížečku básní z okna ven. Nato se ozvalo zapískání, okno se zavřelo a vlak se začal pozvolna rozjíždět. Vrhl jsem se takřka šipkou po knížce a zajásal, když na vnitřní straně desky bylo tužkou na řasy napsáno: Clara Olsen Olomoc, Palackeho 14. Navíc jsem jako záložku v knížce našel zastrčenou vizitku Klárky s adresou v Kopenhagenu.

V příštích dnech jsem měl hlavu plnou otazníků. Co dělá ta Dánka v Olomouci? Je tu jen na dovolené, nebo zde zůstane trvale? Je vdaná? Asi ne. O čem bych jí měl psát? Jaký důvod mám uvést v dopisu? Vyprávěl jsem tuto epizodu svému nejlepšímu kamarádovi Vlastíkovi a požádal ho o radu, jak bych měl zdůvodnit své psaníčko: „Podívej, Vlasto, já o té dívce nevím vůbec nic, takže. co si mám vymyslet, aby to nebyl trapas a aby ji to zaujalo?“
„To je jednoduchý jak facka, napiš jí pravdu“, promluvil génius.
„Fajn, to je ono! Pravdu! – Napíšu jí prostě pravdu, že ji zbožňuju!“ díky kamaráde!

 

Během dvou dní jsem sesmolil růžový dopis stručný, mající pouze dvě stránky. Vyškrtal jsem všechny tuctové fráze, snažil jsem se být vtipný a pozval jsem ji do Prahy, že jí ukážu "pražské podsvětí".
Asi za týden jsem obdržel modrou úřední obálku s dopisem psaným strojem. Již samo oslovení PANE!!! mě překvapilo. Z dalšího textu jsem vyrozuměl, že pisatelem je Klárčin strýc, jemuž se prý, "šťastnou náhodou" podařilo zadržet můj dopis jeho nezletilé neteři Kláře a tak zabránit drzému a pochybnému pozvání do Prahy, od zřejmě nebezpečného zhýralce! Prý, pokud bych jí napsal ještě jeden dopis, předá ihned celou věc mravnostní policii, neboť Klára dosud není plnoletá a on za ní zodpovídá!


Nevěděl jsem, co si mám o tom všem myslet. Klárka rozhodně nevypadala jako dítě, já jsem ji odhadoval tak asi na dvacet, ale i kdyby ji dosud nebylo osmnáct a ten strýc měl s tou plnoletostí pravdu, tak přece "pod zákonem", to jest do šestnácti let, ona určitě není. Nehledě na to, že jsem poznámku o pražském podsvětí dal do uvozovek a myslel to jako dobrý vtip. Co mám teď dělat? Strýc s bujnou fantazií a sucharská teta jsou ideální tandem, který by mohl, nejenom mně, ale i té dívce nějak nepříjemně zkomplikovat život s vyšetřováním na policii a tak jsem se raději odmlčel...

Naštěstí pro mne se neodmlčela ona, ale poslala mi telegram: „Prosim zavolate, nedele telefon 585310705 v 9:00 hodin. Clara.“
„Ovšem, že tě zavolám, milá Klárko“, zajásal jsem, „jsi skvělá!“
Když jsem pak v tu neděli, nervózně se chvějící rukou, vytočil ono magické číslo, uslyšel jsem opět její sametový hlásek: „Halo, zde je Clara.“
„Tady je ten pražský zhýralec, Klárko, jsem moc rád, že vás opět slyším. Četla jste můj dopis? Dal vám ho strýc aspoň přečíst?“
„Ano, četla…ja se velice omluvim…strýc i teta ne dobrý…ony moc… jak se to žiká…“
„Klárko, mám k vám přijet do Olomouce a všechno s vámi prohovořit ústně a promluvit si s vašimi příbuznými?“
„Ne, to neny nutne…ja jim ujedu!“ Znělo to velice rozhodně.
„Ale kam byste ujela, Klárko, máte tu ještě jiné příbuzné?“
„Ja budu pšijet do Praha…zítra v deset-čicet… ja tam budu zase pšesedat do expres a budu jet domu…ony mnje nelibi, chtej jenom me penyze. Ja jim ujedu, ja jim ujedu!“
Viděl jsem, že je zle, ale chtěl jsem jí za každou cenu rozmluvit unáhlený odjezd do Dánska. To bychom se už nikdy nesetkali.
„Klárko, musíme si spolu napřed promluvit, nejezděte ještě zítra domů. Nebo čeká snad na vás někdo v Kopenhagenu?“
„Ne, ja –éé– orphelin…“
„Aha, vy jste sirotek. A můžete mi říct něco o vašich rodičích?“
„Mami byla Češka…umžela když já mjela deset let. Papa byl Däne…ale on umžel ted nedavno v maju.“
„A mohu vědět kolik je vám let?“, pokračoval jsem ve výslechu.
„Ja budu v september osmnast…teta chce honem,...to...než já budu stará osmnast, moje testament od moje rodyče, to… –é– ja nevim to žíct…“, Klárka se zajíkla.
„To nevadí Klárko, víte co, setkáme se zítra na hlavním nádraží v Praze, všechno si vysvětlíme a já se o vás postarám a všechno zařídím, to vám slibuji, nebojte se!“
„Ja budu hodynu čekat na expres do Hamburg, šecko vam povim!“
Byl jsem nadšen a začal jsem blábolit, jak jsem rád, že mi zavolala, že je moc krásná, že jsem se do ní zamiloval a bůhví co všechno jsem jí ještě napovídal, dokud mě nepřerušila: „Musime končit, ony už pšidou od kostela…ja vas rada…čau, čau!“


Připadal jsem si jako ve snu: „Tak zítra na shledanou, Klárko, v 10:30, budu se moc těšit, všecko dobře dopadne!“
Jenže toho dne 17.7. nedopadlo nic dobře. U Ludmily se stala bouračka a má tramvaj tam zůstala viset. Bylo dvacet minut po desáté, nechtěl jsem ztratit ani vteřinu času, vyskočil jsem z tramvaje a jako střela se řítil směrem k nádraží. Cestou jsem si sumíroval v hlavě, že ji přemluvím, aby zůstala u nás v Praze. S mými rodiči už to nějak sfouknu. Navrhnu jí, že se na její narozeniny vezmeme. Tím se definitivně zbaví závislosti na svých nemožných příbuzných v Olomouci. V Kodani stejně nikoho nemá a češtinu ji doučím sám. Osud to ale určil úplně jinak...


Přesně v 10:31, když jsem udýchán dorazil na nástupiště, spatřil jsem už jen v dálce mizející poslední vagon rychlíku. Zjistil jsem ke své hrůze, že jsme si špatně rozuměli. Její vlak od Olomouce přijel už o půl desáté, ale v 10:30 odjížděl mezinárodní expres do Hamburgu! Klárka byla pryč a já byl zoufalý. Prohledal jsem úplně celé nádraží, zda-li přece jen někde nečeká, leč marně.
Do Dánska za ní jet nemohu, v životě nedostanu od komunistů ani pas, ani výjezdní doložku do kapitalistických států!
Konejšil jsem se, že se jí třeba nepodařilo uniknout tetě a strýci v Olomouci, ale i tato chabá naděje zhasla, když mi příští den Klárka zatelefonovala z Kodaně: „Já čekala hodynu… na vás marnje“ vzlykala „vy ste mnje moc sklamal! Au revoir!“

Ve sluchátku to klaplo, nedala mi šanci k vysvětlení. Neměl jsem na ni telefon, ale zato dánskou adresu. Jediná možnost byla napsat jí dopis do Dánska a všechno jí vysvětlit, což jsem také udělal. Ovšem Klárka mi neodpověděla ani za rok, ani nikdy...
Tím se rozplynuly mé sny – ale život musel jít dál.

 O devatenáct let později jsem byl na dovolené v Norsku se svou už osmiletou dcerkou Nikol a při té příležitosti jsme se na zpáteční cestě stavili v Kodani, abychom mimo jiné navštívili i známý zábavní park "Tivoli".
Kartičku s adresou mé Klárky jsem nosil ty celé roky pečlivě zastrčenou ve šrajtofli a tak jsem si řekl, že když už jsme v tom Kopenhagenu, proč bych se nepokusil tu Klárčinou adresu vyhledat. Je to sice devatenáct let, ale to mě právě ponoukalo, přesto, že to je šílenost.


Když jsme asi za hodinu vyšli ze zábavního parku, zeptal jsem se náhodného chodce na tu adresu. Ten to sice nevěděl, ale ukázal mi policejní stanici, kde se to mohu určitě dovědět. Měl jsem štěstí ta hledaná ulice byla blízko, za dvěma rohy. Konečně jsme stanuli před tím domem a já jsem vysvětlil mé dcerce, že tady bydlela jedna moc hezká a hodná slečna, které jsem tenkrát spravil brýle. Mezi zvonky jsem objevil jméno Clara, ale nikoliv Olsen nýbrž Starosta. "To je české jméno, to bude ona!", řekl jsem si a zazvonil. Trvalo to pro mne nekonečně dlouho, než se otevřely dveře.

Metr ode mne stála, v téměř nezměněné podobě, Klára! Ta moje nezapomenutelná kráska v brýlích! Také ona mě ihned poznala. Polkl jsem naprázdno: „Dobrý večer, Klárko“, řekl jsem zalknutě.
„Ano, Klára a vy jste můj opravář brýlí“, řekla poněkud zadýchaně.
„To vaše "au revoir", na shledanou, se přece vyplnilo!“, řekl jsem tiše, „ovšem až o dvacet let později!“
„Jenom o devatenáct let později“, opravila mě a hluboce se nadechla, přemáhajíc své rozrušení.
„Žasnu, že to víte tak přesně“, řekl jsem zdánlivě klidně, ale srdce mi tlouklo až v krku.
„Bylo to 17.7. před devatenácti roky. Hledala jsem vás později různě, i potom na internetu.“
„Vždyť já vás taky, Já jsem vám poslal dopis s vysvětlením, ale bohužel, vy jste neodpověděla."

"Já jsem žádný dopis nedostala, jak je to možné?"
„Víte, Klárko, tehdy dopisy do ciziny procházely cenzurou, takže to nebyl div. Mezi námi se jednalo o nedorozumění, deset třicet a půl desáté, ale vaši knížku mám dodnes pečlivě schovanou... ale teď slyším, že vaše čeština je perfektní, jak je to možné?“
„Byla jsem dvanáct let provdána za jednoho Čecha“, řekla tiše a sklopila oči.
„Byla jste?“, zeptal jsem se s důrazem na minulý čas.
„Ano, jsem vdova…“, pokývala hlavou, "ale pojďte dál ať tady takhle nestojíme."

Změnil jsem téma a ukázal na Nikolku: „A tohle je, Klárko, moje princezna Nikol, jsem –é– rozvedený a žijeme takhle spolu, ale ne v Praze nýbrž v Německu.“
Obě se pozdravily a Klára dodala: „A tohle je zase můj malý princ Oliver, je mu šest let. Pojď sem, Olivere, tady si můžeš zdokonalit svou češtinu s kamarádkou Nikol.“
Teprve nyní jsem si všiml malého blonďáčka, stojícího za maminkou. 
Děti si podaly způsobně ruce a začaly si něco důležitého povídat. 
Klára se otočila ke mně, poupravila si dle svého zvyku brýle a řekla: „U těchto brýlí mi šroubek nevypadává. Ale jak jste mne vlastně našel?"
"V té vaší knížce byla tato malá záložka", řekl jsem hrdě a ukázal ji její vizitku.
Klára si mnula čelo: „Nezdá se mi to jen? Panebože, ať se teď neprobudím!“
„To se vám určitě nezdá, Klárko, ale já si myslím, že se to musí jít někam pořádně oslavit a zapít - a ... ehm“, zakašlal jsem.
„A – co jste to chtěl ještě říct?“, zeptala se sugestivně.
„A pokračovat můžeme třeba přesně tam, kde jsme skončili před devatenácti lety.“
„Doufám, že tím nemyslíte Hlavní nádraží v Praze“, usmála se a kousla se do rtu.
„Ne, to opravdu ne, nenávidím od té doby všechny vlaky a nádraží!“
Zavrtěla nevěřícně hlavou: „A proč?“, zeptala se jakoby naivně a z jejích očí jsem vyčetl, že je teď právě tak šťastná jako já.


„Můj papá, jezdí všude jen autem“, vysvětlila za mne Nikol.
„Moje mami taky“, přisadil si Oliver.
„Tak, ale teď se půjde pěšky! A zvu vás do té nejlepší restaurace, kterou znám tady v Kodani“, rozhodla bonvivánsky Klára.
„Mami, co je to kodani?“, zeptal se Oliver. Nikol ji předběhla: „Víš, tohle město je česky Kodaň, dánsky je to København a Kopenhagen je to německy a furt je to, to samý město.“
„Bravo, Nikol, máš jedničku ze zeměpisu“, pochválila ji Klára, načež si vzala kabát a lodičky, ustrojila bleskově Olivera a naznačila rukou směr pochodu. Popadli jsme se všichni za ruce a vyrazili do hvězdné tmy…


http://www.youtube.com/watch?v=DtZKwp6cjd4