28 dubna 2017

Dvakrát vstoupit do téže řeky III.

Kapitola 3.    PŮJČENÁ  SEKRETÁŘKA  

Svatba Hynka s Marianne proběhla zcela v tichosti ani jeden z nich netoužil po okázalé trachtaci a tak si pozvali jen dva svědky, Hynkova kamaráda, bratra Marianny Tondu, jakož i její přítelkyni malířku Kláru. Svatba se konala na radnici a slavnostní oběd ve čtyřech v hotelu Renaisance. Ihned druhý den novomanželé odjeli na svatební cestu do Francie do Avignonu, odkud to měli jen kousek do Chateau-neuf-du-Pape, (viz víno u gynekologa) a též na Riviéru, kde bylo ještě v září nádherné počasí na koupání. Marianne se s lehkým srdcem vzdala svého jména Torroni, na nějž neměla hezké vzpomínky a stala se paní Váchovou, ale na křestním jméně Marianne trvala, nechtěla se stát typicky českou Marjánkou.

Po návratu do práce si zavolal Hynka jeho šéf Dr.Vyčichlo a požádal ho, aby za něj jel jako zástupce na důležité obchodní jednání do Vídně, ohledně kontraktu s firmou Raab und Kienzle: "Já vím, Vašíku, což byla jeho oblíbená zdrobnělina jména Vácha, že jste se právě stal manželem, gratuluji, ale podívejte se, mám nohu v sádře a musím se šetřit a vůbec jsem potlučenej od víkendové zdravotní jízdy na kole. Srazil jsem se v zatáčce s blbcem, což je jak známo ta nejhorší srážka. Nedivte se, že jsem si vybral zrovna vás jako zástupce, měl jsem k tomu tři důvody: Jednak jste odborně na výši, dvanak umíte perfektně německy a za třetí vám svěřuji do opatrování svoji nejlepší sekretářku Evičku, která tam pojede s Vámi a bude mě průběžně informovat o projednávaných bodech kontraktu a tlumočit vám mé připomínky. Já věřím, že jste gentleman, a že neuděláte té půjčené sekretářce dítě. Máte prý stejně krásnou ženu doma.

Když to Hynek vyprávěl večer Marianně, řekla zklamaně: "Já jsem se už těšila, že hned začneme s úpravou našeho obydlí a ty odjedeš na buhví jak dlouho... a je ta půjčená sekretářka mladá nebo stará?"
Drahá Marianne, zítra v úterý odjedu a v pátek jsem zpátky jako na koni. Ta Evička je sice mladá, ale ani zdaleka není tak půvabná jako ty. Víš přece, že jsme si slíbili absolutní věrnost a sliby u mne nejsou chyby! Takže pojedeme šéfovým mercedesem, Eva je zároveň zručnou šoférkou, tu mojí rachtačku nechám doma! "Tak tohle nikomu neříkej, Hynku, myslel by si, třeba že tím míníš mne!"

Ve Vídni měli Hynek s Evou předem zamluvený hotel, jejich šéf to zařídil sám, aby nebydleli v nějakém luxusu, ale aby měli dva pokoje. Spolupráce Hynka s Evou fungovala perfektně a smlouva s rakouskou firmou byla bez komplikací, takže už ve středu večer bylo vše hotovo. U večeře v hotelu se dohodli, že už zítra ve čtvrtek dopoledne vyrazí na zpáteční cestu do Prahy. Evička se šibalsky usmívala, když řekla: "Hynku měl byste možná manželce zavolat, že se vracíme o den dřív, víte přece kolik existuje anekdot, které začínají - manžel se vrací ze služební cesty o den dřív a najde manželku in flagranti atd."  Hynek to se smíchem  odmítl s tím, že si s manželkou vzájemně věří, a že by tím v sobě vlastně živili podezíravost a žárlivost.

Cesta domů jim ubíhala v družném hovoru, jen jednou si udělali pauzu na rastu na oběd oběd, načež už odpoledne po třetí hodině ho Eva zavezla dle jeho navigace až před dům na Dobešce. Hynek když vstoupil do haly zaslechl odshora jakési divné zvuky. Už chtěl zavolat na Marianne, když zaslechl kvílivý výkřik, položil kufr na zem a pomalu kráčel po schodech nahoru, kde s hrůzou zjistil, že se jedná o typické a jednoznačné zvuky vášně doplněné vrzajícím nábytkem. Hynek se zachoval úplně jinak, než si představoval, že by reagoval v takovéto situaci, ta mu totiž ani trochu nepřipadala anekdoticky veselá. Zmaten sešel do přízemí, kam tlumeně doléhaly ty příšerné zvuky z Marianina horního království. Trapnost situace mu nedovolila vstoupit do ložnice a kufr nechal stát v hale vedle bot svého soka.

Nemohl zde vydržet a tak se odebral do nedaleké hospůdky, kde si musel dát půllitr piva a malou mysliveckou na vzpamatování. „Proč zrovna já mám takovouhle smůlu?“, opakoval si neustále. Marně se snažil si logicky vysvětlit nevěru své ženy a vůbec ho nenapadlo, že se to prostě logikou vysvětlit nedá. Jeho svět hodnot, ve které on celý život věřil, se mu najednou sesypal jako domeček z karet. Musel jsem někde udělat chybu, ale v čem?“, lámal si marně hlavu. „Vždyť Marianne vypadala tak šťastná a sexuálně to u nich také úžasně klapalo.

Teprve až skoro o dvě hodiny později se mu ozvala Marianne na mobil. Vydala ze sebe těžký povzdech: „Probůh, Hynku, to snad není pravda! Kde jsi, pojď domů, všechno ti ráda dopodrobna vysvětlím, chápu tě, že jsi musel prožít děsivej šok...“ Když Hynek vstoupil do haly, seděla slzící Marianne v křesle, v jedné ruce cigaretu a v druhé sklenku s koňakem. Otočila se pomalu k němu s provinilým výrazem ve tváři: „Čau, Hynečku, jistě se zlobíš, ten tvůj kufr mi řekl za tebe, co sis musel pomyslet, ale já ti přísahám, že zcela zbytečně, vůbec nic se totiž nestalo...“
„Marianne!“, skočil jí Hynek do řeči, „jestli se zlobím, nebo ne, to přece nehraje roli“, řekl chraptivě, „ale, že je naše manželství, sotva začalo už zase v čudu, to je pro mě děsivý fakt!...“
„Hynku, ty jsi takový gentleman až to škodí! Ty ses určitě ani nepodíval do ložnice, kdo to tam je? Ber to tak, že šéf ti půjčil svou sekretářku a já jsem zas půjčila můj pokoj Kláře. Víš, to je ta moje svědkyně, ona je totiž v rozvodu a moc mě prosila, že se musí setkat se svou životní láskou Liborem v soukromí... a tak jsem šla zatím do kina. Chápu, že to teď z tvého hlediska vypadá jako blbá vejmluva, ale já ti říkám pravdu, to mi, prosím tě věř!“

"Ani nevíš jak rád bych ti to věřil, Marianne, ale proč jsi mi nezavolala a nezeptala se mne, jestli s tím já souhlasím, půjčovat někomu náš domov jako hodinovej šmajchl-kabinet?"
 Do toho zazvonil Marianně mobil: "Co je Kláro?", zeptala se podrážděně a podala mobil Hynkovi a šeptla: "Zeptej se jí hned sám." Hynek zavrtěl nesouhlasně hlavou a jen si poslechl, jak Klára říká: "Majko, já jsem si u vás zapomněla někde na nočním stolku občanku, ukazovala jsem Liborovi tu moji novou povedenou fotku..."
"Díky, Kláro, přijeďte si hned pro ni! Já doufám, že tam ještě leží", vyprskl Hynek.  Otočil se k Marianně a dal jí zela nečekaný polibek. Na to vydechl zhluboka: "Promiň, drahá..."
"Hynku, myslím že to bylo i k něčemu dobré: budeme si vždycky všecko říkat a hlavně si musíme věřit:"