17 června 2017

"DÉJA VU" a noční stopařka

Jednou jsem se poměrně pozdě a unavený vracel autem domů ze  služební cesty,  když se mi náhle
přihodila taková pra-zvláštní věc. Pršelo, byla mlha a tma se dala krájet. Když jsem se už blížil k domovu a projížděl kolem naší autobusové zastávky, zahlédl jsem tam pod deštníkem osamělou dívčí postavičku, čekající zřejmě na autobus. Jak jsem ji míjel, mávla na mne tak trochu nesměle rukou, aby si mne stopla a já jsem ji obloukem paže naznačil, že nejedu ve směru autobusu rovně, ale že hned zatáčím doleva jako na sídliště. 
 
 Hned v příští vteřině jsem si to ale rozmyslel a prudce zabrzdil asi tak o deset metrů dál za stanicí. Dívka se za mnou rozběhla, já jsem spustil pravé okénko, a v něm se objevila její zmoklá hlava: „Promiňte, ujel mi autobus a já teď –“, vtom se zarazila, a hleděla na mne jako na přízrak. Otevřel jsem jí rychle dveře: „Pojďte, slečno, nastupte si ať nepromoknete!“ Nastoupila ke mně do auta a sklapla deštník, podala mi ruku a dokončila svou větu: „Dobrý večer, víte, poslední autobus mi ujel před nosem, a tak jsem si chtěla někoho stopnout, ale teď vidím, že vy jedete jenom sem doleva na sídliště, tak se prosím nezlobte, že jsem na vás mávla...“

„To vůbec nevadí, slečno, ale řekněte mi, proč jste se tak zarazila, když jste mě spatřila, vy mne snad znáte, nebo jsem takový ksicht-šereda?“, zeptal jsem se přímočaře.
„Ne, to ne", usmála se, "ale mně se najednou zdálo, že jsem tuto scénku už někdy nedávno zažila, ačkoliv to bylo určitě poprvé, víte, takové to francouzské déja vu!“
„Ano, to znám, taky jsem to už měl. Deja vu, neboli: Již jednou viděno. Je to prý porucha v komunikaci obou mozkových hemisfér, neděje se to často, je to celkem vzácný jev, trvající jen půl vteřiny. To je mi na vás sympatické, proto vás tedy odvezu tam, kam budete chtít."
„Ne, to není třeba, já...“ Skočil jsem jí hned do řeči: „Milá slečno, nenechám vás přece tady jen tak na pospas přírodním živlům a bůhví jakým třeba úchylům. Vy jste krásná mladá dívka, mohla byste být mojí dcerou a tak mám o vás strach. Navigujte mne, jsem váš taxikář - a sice zdarma!" 
„To je od vás opravdu milé, moc vám děkuji, věřte mi, že jsem měla docela strach... ale teď už ne, slyším-li správně - tak vy jste Čech, jako můj táta!"
„Slečno, vy jste se asi už tady narodila, já vás nechci mentorovat, ale vy přece nesmíte takhle riskovat, že vás někdo přepadne, tady je to jak na ztracené vartě, máte štěstí, že jste narazila na neškodného troubu jako jsem já.“
„Já jsem to také udělala poprvé. Já takhle v noci nikdy stopem nejezdím, bojím se, ale byla to taková zkratová reakce ode mne, pohádali jsme se s přítelem a já jsem mu utekla, protože mi dal facku!!“

 Teprve teď jsem si všiml, že ta dívka má uplakané oči, což jsem možná původně považoval za kapky deště. „Ach-ne, promiňte, slečno, vidím, že pláčete, nebudu se vás tedy dál vyptávat, nic mi do toho není, ale šlápnu radši na plyn. Řekněte mi jenom směr, kam mám jet?“
„Nechci, abyste mne odvezl až domů, stačí když mě hodíte před Rathaus v Niederhausenu, zbytek asi 100 metrů už dojdu po svých...to jsem ale měla štěstí, jste hodný Čech!"
 
Cestou do Niederhausen jsem se jí mimo jiné zeptal čím je a co dělá. Řekla prostě: "Víte já vlastně nejsem vůbec ničím, ano vystudovala jsem prostě práva, jsem tzv. prozatím nezaměstnaná a vypomáhám někdy v Ráji, tak říkám jako kdysi těm Restauracím a jídelnám a protože jako hobby hraji na harfu, tak si tím, tu a tam, také něco přivydělám k podpoře v nezaměstnanosti.“
 
„Slečno, co myslíte“, zeptal jsem se opatrně, „bylo by to možné, abychom se my dva někde někdy setkali zcela záměrně a ne jenom díky takové vágní náhodě."
 "Proč ne ?" zeptala se a podala mi svoji vizitku, "A zde vidíte kde bydlím, díky Vám moc za svezení, hodný pane a  Auf wiedersehen!"
Podíval jsem se na vizitku kde stálo její jméno i telefon, což mne nadchlo a zavolal jsem na ni: „Dobrou noc, Evo z ráje!“ Usmála se tak zvláštně mile a když vystoupila z auta, zamávala mi oběma rukama. Napadlo mě, že ta dívka by se mi líbila i na trvalo, kdybych ovšem nebyl o 30 let starší...

15 června 2017

Sofistikované dámy 1982

  Seděl jsem na hokru ve výčepu v útulné hospůdce „U Švejka“ a chvílemi jsem jen tak prohodil několik slov se sympaticky  půvabnou a určitě vždy dobře naladěnou výčepnicí Marlies. Pak jsem si ale musel odskočit na WC a nechal svůj půllitr, cigarety a zapalovač na pultě, aby příchozí viděli, že tento hokr je obsazený.
Když jsem se vrátil, byly moje propriety odsunuty o jeden hokr dál a na mém původním místě seděly dvě distinguované dámy, bruneta a lila-melír a popíjely mocca. Nevadilo mi to, a tak jsem nic neříkal, ale Marlies mi vysvětlila, že ty dvě dámy chtěly sedět vedle sebe a tak mne ona trochu odsunula stranou, jestli mi to nevadí? Usmál jsem se a rýpnul si do nich: „Vůbec mi to pochopitelně nevadí, ale čekal bych, že mi to dámy řeknou samy..."
 
Ta bruneta, blíže ke mně to zaslechla a zaútočila na mne: „Já si myslím, že je to jedno, když jste sám, jestli sedíte o půl metru dál, nebo ne?“
 „Ano, madame, máte pravdu, je mi to jedno, ale slušnost je alespoň se zmínit, že jste mi zasedla mé místo, myslím si, že kdyby si někdo sedl na vaše sedadlo v kině, tak byste patrně také od něj očekávala, že vám to aspoň slušně oznámí."  
 „Pane, já to nehodlám řešit, my jsme se sem přišly bavit a ne se hádat!“, řekla moudře bruneta.
 "Nebav se s ním, je to buran!", špitla ta plavá s lila-melírem.
 „Dámy, už jsem zticha jako ta pěna na mém pivě.“ S Marlies jsme se na sebe významě ušklíbli, a já jsem si zapálil svoji oblíbenou cigaretu Rothmans.

 Po chvíli se ale bruneta ke mně znovu otočila: „Máte nějaký cizí akcent, nejste snad Holanďan?“
  „Ne, já jsem Čech z Prahy, jestli Vám to něco říká“, řekl jsem suše.
  „A co dělá Čech z Prahy ve Wiesbaden?"
 "A co třeba děláte vy ve Wiesbadenu?“
 „No, já tady bydlím a pracuji v největším módním salónu firmy ELLE.“
  „Aha, není to takový ten second-hand-shop tady za rohem?“, vžil jsem se do své role blbce i když jsem onu luxusní firmu ELLE dobře znal.
  „Mein Gott, to je ten nejlepší a nejdražší obchod v celém Wiesbadenu a podle vás je to halt nějaký třetiřadý second-hand? To jste nás tedy urazil obě!“, vyprskla jedovatě.
  „Dámy, nerozčilujte se, nepřišly jste se sem přece hádat, ale popovídat si spolu při šálku dobré kávy mocca jako kolegyně, které potřebují po celodenním zápřahu zaslouženou relaxaci", řekl jsem chápavě.
  „A navíc“, pokračovala bruneta v ráži, „my nejsme nějaké obyčejné prodavačky ze 'sekáče', já jsem na příklad též módní poradkyně. A propos, můžete mi říct, kde jste si nechal šít tohle sako?
  „Ano, to je ze štangle v konfekci "C+A“,  řekl jsem jí pobaveně.
  „Vidíte, hned jsem si to myslela, ty rukávy mají být o 1 cm kratší, aby bylo vidět manžetu."
   Lila-melír si přisadila: "To ovšem těmto lidem z Východu vůbec nic neříká, ti to holt nechápou..."
  „Tedy předně, vážené dámy, my Češi se nepočítáme do východní zaostalé Evropy, my jsme tam totiž neradi a nedobrovolně spadli mizernou komunistickou politikou. Geograficky je Praha na stejném poledníku jako Berlín a leží dokonce západněji než Vídeň. My nejsme natvrdlí či přiblblí východňári, uvědomte si to, prosím!“
   „Ale kromě Karla Gotta vás zde v Německu nikdo nezná, a i on má německé jméno! Jo, a jinak jsou občas v TV nějaké vaše národní halekačky v krojích“, zapátrala ve své paměti bruneta.
   Ovšem lila-melír to rozškrtla: "A taky jsem jednou viděla v kině životopisný film o tom vašem maršálu Titovi!"
  „Bingo! To si ovšem zase pletete s Jugoslávií, milá sofistikovaná dámo, my nepatříme na Balkán, my jsme vaši sousedé, jako je DDR, Rakousko nebo Francie, Holandsko a další. Vy zřejmě netušíte, že už před druhou světovou válkou, ve třicátých letech, bylo Československo v blahobytu i v průmyslové výrobě na hlavu, na míle daleko před Německem. Tady byla od první světové války "inflace a bída s nouzí" a to, že teď jste proti nám na výši je díky Americe, zatímco nás vyžírají Rusáci, takže jsme na tom stejně blbě jako Vaši Dederóni. Život mám jen jeden a proto jsem emigroval do této svobodné země. V žádném případě ale nejsme primitivové z východu, naopak my jsme slezli z těch větví o staletí dříve než Germáni!“ A tím jsem hodlal naší debatu uzavřít...
   Jenže, se stalo něco neočekávaného. Zatímco lila-melír se zvedla a uraženě odešla, bruneta se mi omluvila: „Promiňte, jsem hloupá husa, to všechno jsem nevěděla a jsem opravdu ráda, že jste mi leccos objasnil. Díky moc!“
   A tak jsme si ještě hodinku povídali a nakonec se rozešli v dobrém a dokonce jsem ji dovezl domů až před dům. Při loučení mi podala ruku a řekla: "Tak, hrdý Čechu, a do smrti dobrý! Ano?"
https://youtu.be/_8LLfFY9pQg