17 června 2017

DÉJA VU (už jednou viděno)

Jednou jsem se dost unavený vracel autem pozdě večer domů ze služební cesty, když se mi přihodila taková zvláštní věc. Pršelo, byla mlha a tma se dala krájet. Když jsem se už blížil k domovu a projížděl kolem naší autobusové zastávky, zahlédl jsem tam pod deštníkem osamělou dívčí postavičku, čekající zřejmě na autobus. Jak jsem ji míjel, mávla na mne tak trochu nesměle rukou, aby si mne stopla a já jsem ji obloukem paže naznačil, že nejedu ve směru autobusu rovně, ale že hned zatáčím doleva jako na sídliště. 
Hned v příští vteřině jsem si to ale rozmyslel a prudce zabrzdil asi o deset metrů dál za stanicí. Dívka se za mnou rozběhla, já jsem spustil pravé okénko, a v něm se objevila její zmoklá hlava: „Promiňte, ujel mi autobus a já teď –“, vtom se zarazila, a hleděla na mne jako na přízrak. Otevřel jsem jí rychle dveře: „Pojďte, nastupte si ať nepromoknete!“ Nastoupila ke mně do auta a sklapla deštník, podala mi ruku a dokončila svou větu: „Dobrý večer, víte, poslední autobus mi ujel před nosem, a tak jsem si chtěla někoho stopnout, ale teď vidím, že vy jedete jenom sem doleva na sídliště, tak se prosím nezlobte, že jsem na vás mávla...“
„To vůbec nevadí, slečno, ale řekněte mi, proč jste se tak zarazila, když jste mě spatřila, vy mne snad znáte, nebo jsem takový šereda?“, zeptal jsem se přímo.
„Ne, to ne", usmála se, "ale mně se zdálo, že jsem tuto scénku už jednou prožila, ačkoliv to bylo určitě poprvé, víte takové to déja vu!“
„Ano, to znám, je to prý porucha v komunikaci obou mozkových hemisfér, neděje se to často, je to celkem vzácný jev, zato vás tedy teď odvezu tam, kam potřebujete!“

„Ne, to nemohu od vás chtít, já...“
Skočil jsem jí hned do řeči: „Milá slečno, nenechám vás přece tady jentak na pospas přírodním živlům a bůhví jakým třeba úchylům. Vy jste krásná mladá dívka, mohla byste možná být mojí dcerou a tak mám o vás strach. Navigujte mne, jsem vám pro tento pozdní večer k dispozici, coby taxikář zadarmo!“
„To je od vás opravdu milé, moc vám děkuju, věřte mi, že jsem měla docela strach...“
„Slečno, já vás nechci mentorovat, ale vy přece nesmíte takhle riskovat, že vás někdo přepadne, tady je to jak na ztracené vartě, máte štěstí, že jste narazila na troubu jako jsem já.“
„Já jsem to také udělala poprvé. Já takhle v noci nikdy stopem nejezdím, bojím se, ale byla to taková zkratová reakce ode mne, pohádali jsme se s přítelem a já jsem utekla!“

Teprve teď jsem si všiml, že ta dívka má uplakané oči, což jsem původně považoval za kapky deště. „Ach, promiňte, slečno, vidím, že pláčete, nebudu se vás tedy dál vyptávat, nic mi do toho není, ale šlápnu radši na plyn. Řekněte mi jenom směr, kam mám jet?“
„Nechci, abyste mne odvezl až domů, je to dost daleko, stačí když mě hodíte na tramvaj ke Žlutým lázním, sedmnáctkou se dostanu až skoro před náš barák“, řekla a utřela si slzičky.
„Dobrá, ale počkám tam s vámi dokud ta tramvaj nepřijede. V tuhle pozdní dobu už mají poměrně dlouhé intervaly a já jsem za vás převzal odpovědnost, ať se vám to líbí nebo ne.“

Cestou do Podolí jsem se jí mimo jiné zeptal čím je a co dělá. Řekla prostě: „Já vlastně nejsem ničím, vystudovala jsem práva, jsem zatím nezaměstnaná, vypomáhám někdy v Ráji, to jsou bývalé Restaurace a jídelny a protože jako hobby hraji na harfu, tak si tím, tu a tam, také něco přivydělám k mé podpoře v nezaměstnanosti.“
„Slečno, co myslíte“, zeptal jsem se opatrně, „bylo by to možné, abychom se my dva někdy někde setkali zcela záměrně a ne jenom díky takové vágní náhodě jako dnes?“ Vtom jsme ale spatřili od Braníka přijíždějící tramvaj a dívka zvolala: „Je, podívejte se, támhle jede možná ta poslední sedmnáctka!“
Přidal jsem plyn, abychom byli u nástupního ostrůvku dříve než tramvaj. Dívka se se mnou spěšně rozloučila. Při vystupování z auta mi dala do ruky svoji vizitku: „To je pro ten případ, že byste mi chtěl třeba někdy zavolat. Na vizitce stálo její jméno i telefon, což mne nadchlo a zavolal jsem na ni: „Dobrou noc, Evo z ráje!“ Usmála se tak zvláštně mile a než vstoupila do tramvaje, zamávala mi oběma rukama.

Pak následovalo v mé práci několik perných dnů, takže jsem neměl na nic čas, až konečně v sobotu jsem se rozhodl, že ji zavolám. Jenže: kde mám tu vizitku? Kam jsem ji dal? Začal jsem hledat jako pominutý ve všech kapsách, ve všech šuplících, v koši na papíry i na místech zcela nemožných, ale nikde nic! Když už jsem byl úplně u konce svých sil, problesklo mi hlavou: Dal jsem si ji přece do přihrádky na audiokazety v autě! Vyběhl jsem ihned před dům, a bez ohledu na to, že právě zase lilo a foukal vítr, jsem se vrhl do auta a jal se prohrabovat přihrádku s kazetami. Ano, zde nerušeně ležela ta kýžená kartička!
Kámen mi spadl ze srdce – jenže vtom se stala chyba! Jak jsem zamykal auto a předával si vizitku do druhé ruky, přišel náraz větru a tento drahocenný papírek mi ulétl, ještě jsem viděl jak spadl do stružky vody valící se do kanálu a pak mi navždy zmizel z očí...
V tu chvíli bych se byl nejraději vystřelil na měsíc, uvědomil jsem si, že teď, kromě jejího křestního jména Eva, zase nevím nic! Osud je jako stará tvrdohlavá panna a vždycky si prosadí, co sám chce...!

15 června 2017

Sofistikované dámy

  Seděl jsem na hokru u výčepního pultu v útulné hodpůdce „Löwenbräu“ a občas prohodil slůvko s hezkou a vždycky dobře naladěnou výčepnicí Marlies. Pak jsem si ale musel odskočit na WC a nechal svůj půllitr, cigarety a zapalovač na pultě, aby příchozí viděli, že je tento hokr obsazaný.
   Když jsem se vrátil, byly moje propriety odsunuty o jeden hokr dál a na mém místě seděly dvě distinguované dámy, bruneta a lila-melír a popíjely mocca. Nevadilo mi to, a tak jsem nic neříkal, ale Marlies mi vysvětlila, že ty dvě dámy chtěly sedět vedle sebe a tak mne trochu odsunula stranou, jestli mi to nevadí. Usmál jsem se a rýpnul si do nich: „Vůbec mi to pochopitelně nevadí, ale čekal bych, že mi to ty dámy řeknou samy.“
   Ta bruneta, blíže ke mně to zaslechla a zaútočila na mne: „Já myslím, že je jedno, když jste sám, jestli sedíte o půl metru dál, nebo ne?“
  „Ano, madame, máte pravdu, je mi to jedno, ale slušnost je alespoň se zmínit, že jste mi zasedla mé místo, myslím si, že kdyby si někdo sedl na vaše sedadlo v kině, tak byste patrně také od něj očekávala, že vám to aspoň slušně oznámí."  
  „Pane, já to nehodlám řešit, my jsme se sem přišly bavit a ne se hádat!“, řekla moudře bruneta.
  "Nebav se s ním, je to buran!", špitla ta plavá s lila-melírem.
  „Dámy, už jsem zticha jako ta pěna na mém pivě.“ S Marlies jsme se na sebe významě ušklíbli, a já si zapálil svoji oblíbenou cigaretu Rothmans.

  Po chvíli se ale bruneta ke mně znovu otočila: „Máte nějaký cizí akcent, nejste snad Holanďan?“
  „Ne, já jsem Čech z Prahy, jestli vám to nevadí“, řekl jsem suše.
  „Óó, co dělá Čech z Prahy až ve Wiesbadenu?"
  „Óó, a co třeba děláte vy ve Wiesbadenu?“
  „No, já tady bydlím a pracuji v módním salónu firmy ELLE.“
  „Aha, není to takový ten second-hand-shop tady za rohem?“, vžil jsem se do své role burana i když jsem věděl co to je ELLE.
  „Mein Gott, to je ten nejlepší a nejdražší obchod v celém Wiesbadenu a podle vás je to halt nějaký třetiřadý second-hand? To jste nás tedy urazil obě!“, vyprskla jedovatě.
  „Dámy, nerozčilujte se, nepřišly jste se sem přece hádat, ale popovídat si spolu při šálku dobré kávy jako kolegyně, které potřebují po denním zápřahu zaslouženou relaxaci.“
  „A navíc“, pokračovala bruneta v ráži, „my nejsme nějaké obyčejné prodavačky ze 'sekáče', já jsem na příklad též módní poradkyně. A propos, můžete mi říct, kde jste si nechal šít tohle sako?
  „Ano, to je ze štangle v konfekci C und  A “, řekl jsem pobaveně.
  „Vidíte, hned jsem si to myslela, ty rukávy mají být o 1 cm kratší, aby bylo vidět manžetu."
   Lila-melír si přisadila: "To ovšem těmto lidem z Východu vůbec nic neříká."
  „Tedy předně, vážené dámy, my Češi se nepočítáme do východní Evropy, my jsme tam totiž nedobrovolně spadli mizernou komunistickou politikou. Geograficky je Praha na stejném poledníku jako Berlín a leží dokonce západněji než Vídeň. My nejsme zaostalí východňári, uvědomte si to, prosím!“
   „Ale kromě Karla Gotta vás zde v Německu nikdo nezná, a i on má německé jméno! Jo, a jinak jsou občas v TV nějaké vaše národní halekačky v krojích“, zapátrala ve své paměti bruneta.
   Ovšem lila-melír to rozškrtla: "A taky jsem jednou viděla v kině životopisný film o tom vašem maršálu Titovi!"
   „To si ovšem pletete s Jugoslávií, milá sofistikovaná dámo, my nepatříme na Balkán, my jsme vaši sousedé, jako DDR, Rakousko nebo Francie a další. Vy zřejmě netušíte, že už před druhou světovou válkou, ve třicátých letech, bylo Československo v blahobytu i v průmyslové výrobě na hlavu, daleko před Německem. Tady byla od první světové války "inflace a bída s nouzí", to, že teď jste proti nám na výši je díky Americe, zatímco nás vyžírají Rusáci, takže jsme na tom stejně blbě jako Vaši Dederóni. Život mám jen jeden a proto jsem emigroval do této svobodné země. V žádném případě ale nejsme primitivové z východu, naopak my jsme slezli z těch větví o staletí dříve než Germáni!“ A tím jsem hodlal naší debatu uzavřít.
   Jenže, se stalo něco neočekávaného. Zatímco lila-melír se zvedla a uraženě odešla, bruneta se mi omluvila: „Promiňte, jsem hloupá husa, to všechno jsem nevěděla a jsem opravdu ráda, že jste mi to řekl. Díky moc!“
   A tak jsme si ještě hodinku povídali a nakonec se rozešli v dobrém a dokonce jsem ji dovezl domů až před dům. Při loučení mi podala ruku a řekla: "Tak, hrdý Čechu, a do smrti dobrý! Ano?"



11 června 2017

Stáří má jiný úhel pohledu

   
Ovdovělý muž Karel Dostál byl jedním z relativně mála spokojených důchodců. V penzijním věku pověsil to své řemeslo zubního technika na hřebík a odstěhoval se z Prahy do svého letního bydla v Mníšku pod Brdy. Měl už dost dnešní hektické doby, věčné politické přetahovačky mu lezly krkem a chtěl se radši věnovat svým zálibám, malování, psaní a rybaření. 
Se svým synem Honzou, který byl dosud svobodný a celkem úspěšný advokát se vídal tak dvakrát, třikrát do roka. Dnes se mu chtělo s někým mluvit a tak se rozhodl, zajet si jen tak neohlášeně za synem do Prahy. Honza byl překvapen, když se otec objevil u něj v kanceláři, ale vzhledem k tomu, že právě neměl žádnou klientelu, mohl se otci plně věnovat.
   Karel byl veselý a sdílný, Honza byl naopak trochu zaražený a nervózní. Najednou se v půli jejich rozhovoru ozvalo energické zaklepání na dveře a bez vyčkání tam vrazila mladá žena vedoucí za ruku malou asi tříletou holčičkou. Karel zůstal konsternovaně hledět, co se to děje, jeho syn ale hned vyskočil ze židle a s úsměvem je přivítal. 
   Žena mu ve spěchu vysvětlovala, o co se jí jedná: „Honzo, prosím tě, pohlídej mi asi tak do šesti Marcelku, já jsem ve stresu, letím na termín k právníkovi, pak na magistrát a ještě toho musím spoustu nakupovat na neděli. Matka mi totiž dnes vybouchla, je na vyšetření se žílama v nemocnici a ségra je bůhví kde, asi v nějakým fitnesu.“ Honza stačil jen vše odsouhlasit a žena zase rychle vypadla. Když si všiml svého otce s překvapivě tázavým výrazem v očích, začal mu neochotně vysvětlovat:
    "To je normál, táto, to je jedna moje tak trochu zbrklá klientka, Ema Doudová.“   
     „Ale jak to, že jí hlídáš dítě?“, podivil se otec.   
     „Ona se rozvádí a momentálně nemá nikoho na hlídání a mně je jí tak trochu líto.“   
   „Ale proč, když je tvoje klientka, má navíc ještě jiného právníka?“ nechápal otec.   
   „Protože tím je můj kamarád Standa, kterého jsem jí doporučil, je machr na rozvody, já dělám hlavně věci majetkoprávní",vysvětloval otci trochu nervózně jeho syn.  
   „Aha, chápu“, usmál se otec, „ten Douda se s ní soudí o to dítě a ona mu ho nechce dát, což se jí nedivím, podívej se, jak je ta holčička hezká a hodná, ani nedutá.“ Načež jí dal barevné tužky ze synova stolu a papíry na malování: „Tady si můžeš, Marcelko, malovat, aby ti tu nebyla dlouhá chvíle.“   
    "Děkuji“, řekla zdvořile.   
   „Ano, Marcelka je moc hodná“, řekl Honza, „ale ona jaksi není Doudovo dítě, chápeš..?“
   Aha, takže Douda se rozvádí, protože, podle testu DNA se ukázalo, že to dítě není jeho!“   
   „Ne tak docela, tati, Doudová se rozvádí s Doudou, protože on má dítě se svojí milenkou, s nějakou Francouzkou René.“   
   "Tak to je tedy hezký, když se mají dva-tři lidé rádi, ale čtyři už je moc. Ale stejně se ti musím divit, i když to oceňuji kladně, že se tak mirnix-dirnix staráš o cizí dítě!“
   
Jo, to jsem ti zapomněl říct, táto“, Honza se zhluboka                  nadechl, „Marcelka je moje dítě!“   
   „Co? – Tvoje dítě? A to se dovídám až teď, o tři roky později?      A víš aspoň s kým to máš, proboha?“   
   "Ale vždyť už ti to vykládám od začátku, přece s mojí klientkou Emou Doudovou!“   
   "A teď mi řekni, Honzo, otevřeně, hodláš se s ní vůbec někdy taky třeba oženit?“
   
Samozřejmě, hned jak se rozvede, dřív to přece ani nejde!“, řekl Honza uraženě.
   Otec pak jen kroutil hlavou. Vtom na stole zazvonil telefon: „Haló, Dostál, ano, ano, jéžišmarjá, ano hned tam letím! Táto, zapomněl jsem,...“   
   „Jak vidím, ty pořád něco zapomínáš, i říct mi, že jsem už tři roky dědou!“, zaburácel otcův sonorní hlas.   
   „Táto, vše vysvětlím, ale teď mám stání u soudu, takže, buď tak hodnej a postarej se nějak o svoji vnučku asi tak do šesti, aspoň se líp seznámíte. Jo? Díky moc a já běžím, přijdu tam už stejně pozdě, ahoj!“   
    „Tak, Marcelko, já jsem tvůj děda Karel....ájéje...to je hezkej koníček, co jsi namalovala.“  
    To neni koníšek, to si ty!“   
   "Ajó, celej já, máš pravdu, ale já jsem taky mimo to, kouzelnej dědeček a já tě, princezno, zvu teď na kafe, totiž na zmrzlinu a sebe na kafe a když budeš pořád takhle hodná, tak ti budu povídat pohádku o princezně se zlatou hvězdou na tom... né na klopě, na éé...“
    „Na čelíčku a vo plincovi Bajajovi“, ožila se zájmem Marcelka.   
    „Správně - a navíc tam figurují ještě další princové, jako: Dlouhý, Široký a Krátkozraký...“     Ne dědo, to nejsou psece plincové, ale takoví páni, a eště je tam taky zlej dlak, takovej        moc zelenej!“

   "Výborně, Marcelko! Ještě, že se tak dobře vyznáš, vidím, že si budem rozumět.“
   Když pak spolu seděli v kavárně u stolku a Marcelka mlsala zmrzlinu, vyprávěl jí děda svým tápavým způsobem jakousi pohádkovou směs z toho, co si ještě pamatoval z dětství. Marcelka ho musela neustále opravovat, když tam zmotal Červenou Karkulku se Smolíčkem, ale oba se přitom náramně bavili. Najednou Marcelka ukazovala ručičkou někam za něj a volala: „Hele, teta Klála!“
 
 Otočil se u viděl tam přicházet jakousi mondénní dámu, tak honem okřikl Marcelku: „Ne, to asi není teta Klára, Marcelko, to je nějaká jiná paní.“ Jenže ta si jich už všimla a zamířila si to přímo k jejich stolu: „Marcelko, co tady děláš, kdepak máš maminku?“  Načež se otočila na Karla přísným pohledem a řekla rázně: „A kdo jste vy, pane?“
     "Promiňte, madam, já jsem její dědeček Karel, ale kdo jste vy? O to tady běží!“
    
Já jsem její teta Klára, ale pokud je mi známo Marcelka nemá žádného dědečka a už vůbec ne Karla!“      
    „Máte pravdu,madam, já jsem to až do dneška taky nevěděl,“ řekl Karel odevzdaně.   
   „Ale jak vám mám probůh věřit, když dnes se tu všude pohybují odporní pedofilové a bůhví jaká lidská verbež?“   
   "Stačí vám, madam, když vám řeknu, že biologickým otcem Marcelky je JUDr. Jan Dostál, což je můj biologický syn...“
   "Tak teď vám věřím“, oddychla si teta, „moje sestra Ema je typická zmatkářka, je vdaná deset let s tím výpitkou Doudou, děti nemají, ale každý z nich má nějakou vedlovku!“
   "Co to je vedlofka?“, ozvala se Marcelka. Klára i Karel se na sebe podívali a teprve si uvědomili, že je tu dítě, které připoslouchává. „No, to je tak, Marcelko“, snažil se děda vyřešit kvadraturu kruhu, „víš to je taková –éé– kytička!“
    "Taková čelvená?“
   "Ano, taková jako pampeliška, jenže ta je žlutá. Víš co, já ti ji ukážu, ty rostou tam kde já bydlím, sedneme si teď do auta a pojedeme tam. Chceš?“
   "Jo, pojedeme autem plyč a já si je natlhám:“ Teta Klára se však pro jistotu zaháčkovala:
   "Já koukám, jak to s dětmi dovedete – a mohla bych jet s vámi na ty kytičky?“
  "Samozřejmě, takže jedem, je to jen pětadvacet kilometrů, ale v šest musíme být zase nazpět v kanceláři u Honzy, kam se taky dostaví maminka Ema. Ti se budou divit!“    

V Karlově chalupě se to oběma návštěvnicím líbilo, navzdory jejich tak rozdílnému věku. Marcelka se vrhla na kytičky, kterých bylo všude kolem chalupy dost a Klára hodnotila vzhled i umělecký „pořádek“, který tvořil tak zvláštní atmosféru jeho příbytku.
"Kláro, sedněte si třeba tady na gauč nebo venku na verandu a něco si přečtěte, já zatím ohřeju takový proletářský oběd, mám tady od včera segedýnský guláš...“
"Jé, tady na parapetu jsem našla takové hezké dřevíčko a je na tom napsáno antibouch, co to je?" zeptala se Klára.
"Jó, to je můj vynález", smál se Karel, "když je větrno a já si chci otevřít okno, tak ho za ten háček pověsím na okenní pant a okno je fixováno a nemůže se větrem přibouchnout."
"To je geniální, Karle, hned bych vám za to..." a do toho tam vběhla Marcelka s kytičkami: "Dědo, to sem tu natlhala plo tebe a taky plo tetu Klálu!"

A tak došlo ke sblížení dvou osudem spřízněných duší, vdovy a vdovce, kteří navzdory jejich věku se od tohoto dne, pomalu ale jistě, začali stávat vzájemně sympatičtějšími. Nakonec se otec se synem vsadili, kdo se z nich dříve ožení – a vyhrál to otec!