05 prosince 2011

Životní krédo


Mám rád deštivé počasí. Nesmí ovšem pršet moc, takový slejvák jako z konve to zrovna být nemusí. Líbí se mi spíše mrholení a je tu ještě jedna podmínka: musí být bezvětří a teplota asi okolo dvaceti stupňů Celsia. Při takovém počasí nevydržím doma, vezmu si na sebe svou oblíbenou nepromokavou bundu, narazím si bekovku do čela, ohrnu si límec a vyjdu do ulic uplakaného města. V hlavě mi bzučí melodie "Singin' in the rain" nebo "Rain drops keep falling on my head".
Toho dne bylo zcela ideální počasí, přesně podle mého "foršriftu". Seděl jsem právě u počítače nad rozepsanou povídkou, kterou jsem chtěl ještě téhož dne dokončit, když jsem si všiml, že venku mrholí. Vstal jsem, abych se podíval na venkovní teploměr a když jsem zjistil, že je 21° C a žádný vítr, nechal jsem psaní a hurá do deště! Bylo to krásné, ulice byly téměř prázdné a díky tomu, že byla neděle dopoledne, nejezdila skoro ani žádná auta. Bloumal jsem ulicemi bez pevného cíle a bylo mi fajn. Když se asi po půlhodince rozpršelo doopravdy, stoupl jsem si do výklenku jakéhosi zlatnictví a přemýšlel, kam bych si zatím mohl skočit na dobré kafčo. Netušil jsem, že mi právě teď na delší dobu končí má bohorovná pohoda, a že se díky různým okolnostem zamotám do problémů druhých lidí.
Do mého výklenku se bez dovolení postavil nějaký zmoklý kolemjdoucí. Považoval jsem to tak trochu za drzost, že se mě ani nedovolil. Připadal jsem si být původnějším domorodcem tohoto protidešťového úkrytu, a on se mi tam vecpal. Načež si vytáhl cigaretu a otočil se na mne se slovy: „Nemáte oheň? - Jé, to jste vy, doktore? Já jsem ňákej Jaromír.“
„Nevím sice proč se mi představujete, pane, ale uhodl jste to, oheň nemám, jsem nekuřák a toto je nekuřácký výklenek“, poznamenal jsem úmyslně nesnášenlivě. Ten člověk mě asi, čert ví odkud znal, ale nebyl mi ani za mák sympatický.
„Promiňte, ale já se vám přestavit musím, jsem Karel Jaromír...“
„I kdybyste byl Karel Jaromír Erben, tak mě to nezajímá“, přerušil jsem ho dost nevrle, „nevím, co to stále máte s tím představováním?“
On se však nenechal deprimovat a s nezapálenou cigaretou v ústech pokračoval: „Já jsem Karel, příjmením Jaromír, nikoliv Karel Jaromír jako Erben.“
„Ale to je mi přece srdečně jedno, nevidíte, že mne tím obtěžujete?“
„Vy sám jste přece tvrdil, že nemáte rád anonymy“, trval na svém, „a protože já vás znám a vy mne ne, tak je mou povinností se vám představit.“
Byl jsem zaskočen, že dokonce ví i o mé alergii na anonymy. Trvalo mi chvíli, než jsem pochopil, že mě viděl před pár dny v televizní diskuzi o mezilidských vztazích v naší zemi.
„Vida, jednou v životě jsem byl na pár minut v televizi a už jsem slavný jako Karel Gott“, zasmál jsem se a smířlivějším hlasem jsem se hodlal rozloučit s tímto svým obdivovatelem: „Takže se mějte hezky, pane Karle, -é- totiž vlastně, pane Jaromíre, já už musím jít, vidím, že přestává pršet.“ Myslel jsem si, že se ho tak elegantně zbavím.
„Moment, jdete tímto směrem, že bych se svezl kousek s vámi?“

To se dalo těžko odmítnout a tak se mnou došel až do kavárny Slavie, ale ani tam jsem se ho nezbavil. Neustále mi vykládal o jakési své lásce Evě, která zpívá v jejich orchestru, kde on hraje na saxofon, je strašně krásná a tak jako on je bezdětná a v rozvodu. Mají se sice šíleně rádi, leč v dohledné době se nemohou vzít, protože jeho manželka Sylvie mu dělá peklo na zemi a nesouhlasí s rozvodem. Naproti tomu paní Eva bude prý už v příštím stání za týden rozvedená, zatímco jeho případ se zřejmě potáhne delší dobu. Není prý vůbec jisté, kdy mu jeho žena rozvod odsouhlasí. Evu ovšem nechce za nic na světě ztratit.
„Pane Jaromíre, nechtěl jsem vás přerušovat, vím, že se člověk někdy potřebuje někomu svěřit, ale u mne pláčete na špatném hrobě, já vám bohužel nemohu nijak pomoci.“
„Právě, že byste mi mohl úžasně pomoct, víte, my jsme se s Evou na vás dívali v té debatě a ona byla vašimi názory přímo fascinována, už jsem skoro začal na vás žárlit!“
„To mi sice lichotí, ale já nejsem právník ani advokát ani psycholog a už vůbec ne nějaký odborník na rozvody. Jsem zavilý starý mládenec, který tak trochu spisuje.“
„Ale Eva si myslí, že jste právník a určitě by dala na váš názor. Ona totiž chce, abychom se nejpozději do března buď vzali, nebo rozešli, a já bych potřeboval, abyste ji přesvědčil, že musí mít trpělivost a počkat než skončí můj soudní spor se Sylvií. Jedná se celkem o velký nemovitý i movitý majetek - a to víte, to se táhne.“
„A proč ji nepřesvědčíte sám?“, vybafl jsem podrážděně.
„Bavili jsme se o tom už stokrát, ale je pořád toho názoru, že se mám vzdát majetku ve prospěch svý ženy, aby se rozvod urychlil. To já ale nechci, je to majetek po mých rodičích, tak proč by to měla schramstnout ta nenažraná Sylvie? A tak mě právě napadlo, že bych vám zaplatil třeba dvacet tisíc, kdybyste Evu zpracoval, aby ještě rok počkala. Mohl byste jí třeba nakukat, že znáte Sylvii a víte jaká je to megera, která si ani nezaslouží nějaké ohledy.“
„Ne!“, nadskočil jsem na židli, „to snad nemyslíte vážně! Já neumím a ani nechci lhát!“
„Dobrá“, vytáhl šekovou knížku, „prachy u mně nehrajou roli, tak tedy padesát tisíc?“
„Pane Jaromíre, aby bylo mezi námi úplně jasno, žádné peníze od vás nechci, za právníka se vydávat nebudu, a do vašich techtle-mechtlů se nehodlám zaplést ani za milion!“
„Tak promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout, ale jsem bezradný“, řekl sklesle. Vtom se mu spustila krev z nosu a než stačil vytáhnout kapesník byla louže i na ubruse. Rychle odběhl na toalety a trvalo to aspoň čtvrt hodiny než se vrátil. Mezitím nám číšník prostřel nový ubrus.
„Je mi to trapné, trpím na to už od mé havárie se sportovním letadlem“, omlouval se po příchodu, „vidíte tady tu jizvu u kořene nosu - a to už je víc jak deset let.“
Bylo mi ho najednou přece jen tak trochu líto: „A jak jste se vlastně seznámili s Evou?“, zeptal jsem se, abych změnil téma.
„Hm, to bylo tak: šílenej liják a já jedu v mým mercedesu po nábřeží a na červenou jsem musel zastavit u Jiráskova mostu. Byla už dost tma a u baráku tam stála, s novinama nad hlavou místo deštníku, krásná ženská. Nabídl jsem jí, že ji svezu - a tak to začalo. Pak, když jsem zjistil že jí to zpívá, tak jsem ji vzal do mýho orchestru. No a pak jsme se zamilovali.“
„Pokud tedy budete chtít“, nabídl jsem mu, „mohu si s ní promluvit třeba takhle u kafe jako s vámi a pokusím se ovlivnit její názor na eventuální odložení vaší svatby na neurčito, čili do doby, kdy se s vaší paní dohodnete na rozdělení veškerého majetku, ovšem ve smyslu vašeho nově podaného smírného návrhu - zhruba fifty-fifty.“
„To je teda velkej ústupek, kterej mi tady podsouváte“, řekl váhavě, „ale asi máte pravdu, nějakej čas bych s tím u Evy možná získal.“
Nakonec jsme si vyměnili vizitky s tím, že on si o tom znovu promluví s Evou a pak, že se můžeme někdy sejít všichni tři a prohovořit celou tu věc do detailu. Tak jsem se stal vlastně čekatelem na bezplatné místo náhradníka právního zástupce.

Hned příští týden se mi nečekaně ozvala paní Eva: „Dobrý den, tady je Eva Königová, mluvím s panem doktorem Tomsou?“
Odpověděl jsem úmyslně prkenně: „Nikolivěk, moje jméno zní, tak jak jsem se ohlásil v telefonu: Toms, nikoliv Tomsa, proto je sedmý pád s Tomsem a nikoliv s Tomsou.“
„Promiňte, spletla jsem se...“
„Vůbec nic se nestalo, milá paní Evo, smím-li vás tak titulovat, to já se jen snažím bejt chytrej jak rádio, ale ve skutečnosti je mi všechno fuk. Už se těším, že si spolu popovídáme a zvu vás na oběd zítra v jednu u Číňana na Pavláku. Souhlasíte?“
„Ano, já jsem vás stejně chtěla osobně poznat a Karel přišel s nápadem, abych vás pozvala na náš koncert v pátek večer...“
„Výborně“, skočil jsem jí do řeči, „takže já vás zvu na oběd a vy mne na koncert. Myslím, že to bude takhle lepší, když si spolu napřed promluvíme sami bez Karla, snad nebude žárlit?“
„Jsem opět svobodná a mohu si dělat co chci“, řekla suverénně, „takže - platí!“

Snad na vteřinu přesně v jednu hodinu vstoupila do lokálu čínské restaurace »Peking« nápadně atraktivní žena, rozhlédla se a zamířila k mému stolu. Nemuseli jsme se téměř ani představovat, vše bylo jasné a já začal chápat, proč se Karel Jaromír tak bezhlavě, jak se říká "z voleje", zamiloval do této fantasticky půvabné ženy.
Během celého oběda mi paní Eva vyprávěla její příběh, jenž se od Karlova diametrálně lišil. Ověřil jsem si tím známý fakt, že totiž jedno svědectví se rovná žádné svědectví.
„Paní Evo, vy tedy netrváte na datu svatby nejpozději v březnu příštího roku?“
„Je mi celkem jedno kdy se vezmeme, ale do USA musíme přiletět buď už jako manželé, protože tam se vdávat nechci, a nebo tam odletím sama a rozejdeme se...“
Eva si osušila rty ubrouskem, napila se vína a řekla zamyšleně: „Chci tam totiž, pokud nezkrachuji, zůstat pár roků. Taková příležitost, jakou mi nabízí ti moji známí v New Yorku, zpívat na Broadwayi, se prostě nedá odmítnout. A s Karlem to až zase taková horoucí láska není. Na druhou stranu ovšem, by to bylo pro mne jistě snadnější protloukat se v Americe ve dvou a navíc s dobrým muzikantem.“
„A paní Evo, proč si myslíte, že by Karel nemohl za vámi přiletět třeba o půl roku později až by mu jeho žena odsouhlasila rozvod.“
„Protože, milý pane, tuhle báchorku Karlovi vůbec nevěřím. To je totiž on, kdo se nechce rozvést!“
To mě zarazilo: „Tak teď už tomu vůbec nerozumím. Karel, že se nechce rozvést? A proč by chtěl zůstat se ženou, kterou nenávidí a která ho chce obrat o majetek?“
„Protože mu to takhle vyhovuje a chce, aby to tak zůstalo i nadále. Má doma ženu, která se o něj stará, vaří, pere, žehlí, a k tomu má mne, coby milenku, se kterou se může ukazovat ve společnosti a hrát si na bonvivána. Jeho žena je o dvanáct let starší než já. Já nevím, co všechno vám ještě napovídal, je to "vejtaha"! Na příklad: nikdy jsem neslyšela, že by lítal s letadlem, mercedes taky nemá, tu jizvu na nose má už na fotce z obecné školy a ta jeho šeková knížka jsou jenom bezcenné papírky!“, temperamentně trumfovala Eva.
„To snad není možné“ nevěřil jsem, „co by býval udělal, kdybych já ten šek chtěl?“
„Jednoduše by řekl: Pardon, můj omyl. Tohle nejsou mé soukromé šeky, to jsou firemní.
Víte, pro něj je všechno recese! Jako letos na jaře si vystřelil z celého orchestru. Oznámil jim, že právě včera dokončil večerní vysokou s diplomem jako ING a pozval je na slavnostní promoci do Rudolfina. Všichni mu na to skočili a přišli s dárkem a s květinami k zamčenému Rudolfinu, kde našli jen ospalého portýra. Já jsem byla v té době naštěstí služebně mimo republiku, jinak bych ho asi zabila!“
„To je až absurdní!“, kroutil jsem hlavou, „a jak jste se vlastně s Karlem seznámila?“
Eva se ušklíbla: „Už tenkrát mě doběhl. To lilo jako z konve, já jsem jela svým autem kolem Masarykova nádraží a on tam stál zmoklý s novinami na hlavě a mával na mne, abych zastavila. Prosil mě, abych ho svezla někam k doktorovi, že si podvrtl kotník, a že nemůže udělat ani krok. Souhlasila jsem, což jsem asi neměla dělat. Hned jak vlezl do auta, se mi kajícně přiznal, že si to jen vymyslel, aby se svezl a navíc, že se mu moc líbím. Ta jeho otevřenost s výrazem nevinnosti v očích mě prostě okouzlila, to on dovede.“
„Mám z toho v hlavě Babylon“, řekl jsem, „ale proč mě do toho všeho vlastně zatáhl, to snad neví ani on sám? A hlavně: vždyť to nedává žádný smysl! Paní Evo, myslím si, že to je něco jako schizofrenie. On působí přesvědčivě, protože tomu sám věří!“
„Ne, on ví, že lže. On teď chce získat čas, zdržet mne tak dlouho až mi ten job v Americe uteče a pak bude zase podle něj všechno v pořádku. A k tomu jsou mu prakticky všechny prostředky dobré.“
„Takže vám to zase až tak dalece nevadí?“
„To je tak, byla jsem do něj blázen, protože proti mému muži-alkoholikovi byl naprostým ideálem, vzhledově docela krásnej chlap a k tomu abstinent.“
„Nojo, máte pravdu, žena to vidí jinak.“
„Původně jsem mu věřila všechno co mi napovídal, protože jsem tomu chtěla věřit, ale po pár jeho smyšlených blábolech, které jsem vždy brzy odhalila, jsem to už přestala považovat za vtipné, no a dnes mám i pochybnosti o tom, na co mi přísahal, totiž, že už osm let se svojí manželkou intimně nežije.“
„A naučila jste se s tím vyrovnávat?“
Eva se sarkasticky usmála: „Zatím moc ne. Strašně mně vadí, že mu nemohu věřit. Nevím ani co je pravdy na tom jeho obrovském majetku, možná, že mu někdy křivdím a nevěřím mu ani čistou pravdu. Jeho chybou je, že se snaží dělat ze sebe něco jiného. Na příklad: vždycky mi tvrdil, že byl na vojně poručíkem, což mi bylo stejně úplně fuk. Pak jsem ale náhodně narazila na jeho vojenskou knížku a ejhle – je svobodníkem. Ale přesto, Karel není v jádru špatný člověk, má snad jen tuhle jedinou charakterovou vadu...“
„Paní Evo, po tom, co jste mi právě řekla vidím, že nemám právo a ani nechci mluvit do vašeho vztahu s Karlem a proto se vám moc omlouvám. Na ten koncert radši nepřijdu, já bych se asi neudržel. Jenom mu ještě zatelefonuji a vynadám od plic za to, že ze mne udělal blbce. Bude totiž nejlepší, když si tenhle problém vyřešíte vy dva sami, mezi čtyřma očima, protože jenom vy dva si můžete uvědomit, co vlastně chcete.“
„To je škoda, že to vzdáváte, ale chápu vás. Asi máte pravdu, já bych se taky v podobných cizích problémech nechtěla babrat. Mohu vás ale přesto někdy zavolat a popovídat si s vámi jako dnes, nebo požádat o přátelskou radu? Byla bych moc ráda.“
„Samozřejmě Evo, pokud budu schopen poradit. A třeba vám i pošlu mail do USA!“

Uplynul více než měsíc, kdy bylo ticho po pěšině. Teprve až někdy před Vánocemi zadrnčel telefon a v něm se ozval altový hlas paní Evy: „Představte si, Mirku, něco zcela nepředstavitelného, křivdila jsem mu – Karel se rozvedl!“
„Tak to je bomba, jak to, že to šlo najednou tak rychle?“, divil jsem se.
„Já jsem byla taky úplně vedle, rozsudek ještě nemá, ale při posledním stání, se společně s manželkou dohodli na rozdělení majetku a pak prý už nestálo vůbec nic v cestě, takže je to konečně v pohodě! O Vánocích uděláme zásnuby u mých rodičů, někdy v lednu se vezmeme a 14. února, na Valentýna, to jsou mé narozeniny, odletíme do USA. Zveme vás srdečně na zásnuby i jako za svědka na svatbu a doufám, že to neodmítnete.“
„Tak to vám tedy blahopřeji a spolehněte se, že přijdu!“ Snažil jsem se mluvit nadšeným hlasem, i když v koutku duše jsem si jen tak pro sebe řekl: „Pro toho Kecala je jí škoda“.




25. prosince se konal u Urbanů, Eviných rodičů v Davli, slavnostní oběd, na který jsem byl také pozván a při němž se zároveň ekonomicky výhodně, to jest úsporně, spojily Eviny zásnuby a Boží hod vánoční.
Dostavil jsem se přesně v poledne s velikou kyticí růží a při předávání pugetu Evě jsem od ní dostal nečekaně vroucí polibek. Eva mne celkem neformálně představila svým rodičům i své mladší sestře Zuzance. Netušil jsem, že jsem se, dostavil dřív než snoubenec, a že Evina rodina jejich budoucího zetě a švagra, dosud osobně nezná. Nemohl jsem také vědět, že se Evička už zasnubovala celkem třikrát, což shodou okolností nikdy nedopadlo. Nyní tedy, po rozvodu jejího krátkého manželství, se jednalo už o čtvrté zásnuby a pro její rodiče to představovalo jistou rutinu, která měla svá zajetá pravidla.
Jako klasicky konzervativní rodičové čekali, že první co se odehraje, bude snoubencovo požádání o ruku jejich dcery. Bohužel však, Eva ani já jsme nepostřehli, že její nahluchlí starouškové nerozuměli nebo v rozrušení přeslechli mé jméno při představování, a že tedy zcela logicky považují mne za jejího nastávajícího. Když se nás pět posadilo, dle Eviných instrukcí, kolem slavnostně vyzdobeného stolu a Karlova šestá židle vedle ní zůstala prázdná, zavládlo na chvilku velebné ticho, načež otec Urban povstal a řekl poněkud nejistě: „Inu, tak já to tedy začnu...“
„Počkej, tati, až přijde Karel!“, zarazila ho Eva.
„To ne“, ozvala se matka, „na toho svědka čekat nemůžem, vystydla by nám ta husa!“
Otec se otočil na Evu: „Já myslím, ať se nejdřív Jaromír vyjádří a já pak pronesu přípitek a potom se už bude jíst, bez ohledu na toho Karla. Ale proč nesedí Jaromír vedle tebe, Evo?“
Zuzanka potlačujíc smích mi tiše šeptla: „Oni vás pasovali na ženicha.“ Eva se rozesmála až slzela a nebyla schopna slova. Vyšlo to tedy na mne vysvětlit tu trapnou záměnu osob: „Vážená paní Urbanová, vážený pane Urbane, já jsem... totiž já nejsem ani Karel ani Jarom...“ do toho se ozval zvonek.
Eva vyskočila ze židle a běžela otevřít dveře. Teprve potom se věc vysvětlila když otec Urban namířil svůj ukazovák na příchozího a řekl hlasem hromovým: „A kerejpak ste vy?“
„Já jsem Karel Jaromír a přicházím vás požádat o ruku vaší dcery Evy“, řekl pravý ženich takřka v pozoru se sraženými podpatky a s mírnou úklonou.
Další hodování a zásnuby proběhly už celkem dost normálně jako v každé takové rodině. Zatímco rodiče a snoubenci řešili podrobnosti lednové svatby a s ní spojeným nákupem nevěstina oblečení: v bílém nebo v béžovém, šaty nebo kostým, já jsem se velmi dobře bavil za stálého přiťukávání si s Evinou sestřičkou.
„Řekněte mi, Zuzanko, to snad není tajné, o kolik jste vlastně mladší než vaše sestřička?“
„O osmnáct let...“
„O celých osmnáct let?“, divil jsem se natolik nahlas, že to Eva zaslechla až na druhém konci místnosti a řekla: „Jo, bylo to pro mne utrpení, všichni si mysleli, když jsem s ní vyjela v kočárku na ulici, že to je moje dítě za svobodna! A zatím – provozní nehoda u Urbanů!“
Zuzana si jen povzdechla: „Mně všichni říkali, že jsem dítě z ušetřeného materiálu.“
„Zuzko, že se nestydíš takhle mluvit“, okřikla ji cudná paní Urbanová.
Otec Urban právě vykládal Karlovi zážitky z chytání ryb a o nic jiného se nezajímal. Zato mně to nedalo, abych neřekl něco lichotivého: „Milá Zuzanko, ať už je to jak chce, povedla jste se velice dobře, v kráse jste dohnala svoji sestru Evu, a kdybych byl asi tak o dvacet let mladší, oslavovaly by se tu dnes určitě dvojí zásnuby, pochopitelně za předpokladu, že byste o mne stála.“
„Každý je tak starý, jak se cítí“, řekla Zuzana, „a já vůbec nemám ráda puberťáky.“
„Výborně, takže mi dáváte naději?“ provokoval jsem dál.
„Moje sestra už má čtvrté zásnuby a já dosud žádné, řekněte, je to nějaká spravedlnost?“
„Ty taky máš ještě dost času“, vložila se do našeho flirtování paní Urbanová, „Zuzka asi už toho moc vypila a neví co brebtá. Nejdřív musí dodělat školu - a basta!“
„Maminečko milá“, reagovala Zuzka sladce ovíněně, „na které planetě žiješ? Já jsem už přece plnoletá a můžu si dělat co chci... podívej, jsem žena...“ a dala mi pusu na tvář.
Tímto úplně nevinným a pro mne příjemným počinem nejmladší ratolesti přísně katolické rodiny, zhoustla atmosféra, a tak jsem se brzy vypoklonkoval s odůvodněním, že mám ještě důležitou schůzku s nakladatelem.


Nerad si něco plánuji dopředu, nechávám věcem volný průběh a tak jsem ani na Silvestra odpoledne, kdy ke všemu zase lilo, ještě nevěděl, jak chci strávit tento večer. Zavolám Heleně? Ta nebude mít určitě čas, myslím, že je už zase definitivně zamilována. Anebo Ingrid? Ta když chytí slinu, tak se vždycky namete jak mariňák. A co Barborka? Ta nebude chtít nikam jít, že nemá co na sebe a nakonec to skončí zase v posteli. Radka, ta mě vůbec nepustí ke slovu a bude mlít jen o těch svých uslintaných čoklech. Co abych zůstal doma a brejlil do televize? V mém rozjímání mě vyrušil telefon: „Haló, tady je Zuzana Urbanová...“
„Jé, Zuzanko, to je překvapas! Jak se máte, co děláte? Vy se máte nejlíp!“, spustil jsem.
„Pane doktore, já jsem se chtěla zeptat, jestli byste nešel se mnou na silvestrovský koncert naší Evy s Karlovým orchestrem, to trvá od sedmi do desíti a potom bychom si mohli někam zajít ve čtyřech.“
„A uvítat nový rok někde v baru, pokud možno pochybném“, doplnil jsem ji nadšeně. Byl jsem rád, že se tím vyřešil můj problém "Co s načatým Silvestrem?"
Koncert k tanci i poslechu byl nad mé očekávání skutečně na vysoké úrovni, netušil jsem, že má Eva tak výborný hlas, ani že orchestr »Gong«, v němž Karel hraje, není žádná kutálka, ale skutečně kvalitní big-band. Při Gershwinových a Cole Porterových skladbách jsem si po létech zase zatančil, samozřejmě se Zuzankou a Eva nám k tomu zpívala The Man I Love a Night and Day. Těsně před koncem koncertu přišla Eva k našemu stolu: „Tak, lidi, pojďte se mnou do šatny pro muzikanty, já se převlíknu a počkáme tam na Karla. Oni ještě hrají poslední orchestrálku a až přijde, vyrazíme do víru silvestrovské noci. Karel už ví kam.“
V šatně se Eva rychle přestrojila a mezitím co byla v kabině vstoupila do místnosti jakási velice elegantní ošperkovaná madam v kožichu a usedla do jednoho z volných křesel.
„To bude asi těžce zazobaná manželka některého z muzikantů“, řekla potichu Zuzanka. Všiml jsem si, že když Eva vystoupila z kabiny, vrhla na onu neznámou zlý pohled. Přisedla si k nám a skrze sevřené rty řekla: „To je ona, Sylvie, bývalá Karlova – ale co tu chce?“
„Asi chce s mluvit s Karlem, třeba má už rozsudek, co on ještě nedostal“, šeptala Zuzka.
„Ne, ale je to od ní drzost, chce nám asi zkazit Silvestra!“, vyprskla Eva rozrušeně.
„Evi, to chce klid, třeba jde o klíče, nebo o nějakou banalitu“, snažil jsem se ji uklidnit.
„Ne, já to nevydržím, jdu se jí zeptat co chce“, řekla Eva rozhodně, vstala a šla k ní.
„Paní Jaromírová, můžete mi, prosím, říct co tu děláte, v šatně pro orchestr?“
Dáma zvedla obočí: „Jak vidíte – nic, čekám tu jen na svého manžela – vadí to někomu?“
„Karel, ale už není vaším manželem, a já snad mám právo, pár dní před svatbou, vědět, pokud mu něco chcete, proč zrovna tady a teď na Silvestra?“ Eva byla nažhavená do ruda.
„Co to plácáte, milé dítě“, madam se rozesmála, „Karel, že není mým manželem?“
„Samozřejmě, že už není, vždyť jste se rozvedli!“ Eva začala blednout.
„Tak tohle slyším prvně v životě! Jak mohu být, vážená slečno, rozvedená, když jsem se ještě nikdy nerozváděla? Chápu, že je Silvestra a vy jste asi už dost bumbala...“
„Já – já nejsem opilá, ale je to pro mne šok! Vy nevíte, že máme 11. ledna svatbu?“
„Vy jste čím dál legračnější, dívenko, to by byla přece bigamie! Zanechte těch hloupých vtipů, už mě to unavuje“, řekla madam suverénně.
Přispěchali jsme se Zuzkou Evě na pomoc. Představil jsem se úmyslně s důrazem na titul: „Vážená dámo, promiňte, že zasahuji do vašeho rozhovoru, ale dochází zde evidentně k nedorozumění. Já a zde slečna Urbanová, sestra paní Königové, jsme totiž svědky, jak již uskutečněného zasnoubení, tak i proponované svatby paní Evy a pana Karla Jaromíra.“
„To ale není možné, vždyť my jsme se s Karlem nikdy nerozváděli a dokonce ani nikdy o rozvodu nemluvili a neuvažovali. Už kvůli dětem...“
„Cože, vy máte děti?“ žasla sinalá Eva a zakryla si rukou ústa.

Vtom do děje vstoupil, jakoby dramaticky narežírován, Karel, hlavní hrdina této tragikomedie.
Eva i paní Jaromírová zvolaly skoro unisono: „Karle, probůh, vysvětli nám to!“
Karel se suverénně rozhlédl po nás čtyřech, dával si na čas s odpovědí, načež pronesl tu nejméně očekávanou větu: „Nóó, to jsem holt já – Karel Jaromír“, a pokrčil rameny, rozhodil ruce a jal se pečlivě ukládat svůj saxofon do pouzdra.
„Tak, a teď se jde domů, ty barone Prášile!“, zavelela paní Sylvie a poslušný beránek Karel ani necekl. Jeho velitelka nebyla, jak se zdálo, až tak moc překvapená. Zřejmě už byla na podobné eskapády svého muže zvyklá. Zato Evu jsme museli se Zuzkou podpírat, aby neupadla. Stále jen opakovala: „Ta ostuda, všichni to vědí, že se mám vdávat... rodiče... v práci... v orchestru... sousedé...“ Slzy se jí valily po tvářích a paní Jaromírová ještě ve dveřích suše poznamenala: „Nebýt našich dětí, paní Evo, tak bych vám ho ráda přenechala.“
Zuzana nestačila utírat Evě slzy: „Evo, to není tvá ostuda, to je jeho debilita, nebreč.“
„Evi“, zkoušel jsem ji rozesmát, „podívejte se tady do zrcadla, jste krásná jako obrázek, ale když budete dlouho plakat, stane se z vás obrázek surrealistický. A pak už by si vás nevzal nikdo – akorát takovej ňákej – já.“ Eva se ke mně otočila, objala mne kolem krku a položila mi hlavu na rameno. Zuzka navrhla: „Pojďme do kabaretu, ať přijde na jiné myšlenky!“
„Ne, já chci domů, jděte sami, nekažte si se mnou večer“, vzlykala Eva.
Vzali jsme tedy taxíka a odjeli k Evě domů na Letnou. Tam se obě sestřičky odebraly do ložnice, zatímco já jsem zůstal v obýváku a rozjímal o patrně psychické chorobě Karla, který musel vědět, že to jednou praskne a přesto žádal rodiče o ruku, slavil zásnuby a připravoval se na svatbu!
Teprve teď mi došlo, že ten velký majetek zřejmě nemá on, ale jeho žena, a proto se nechce rozvést. Že zatloukl existenci dětí, byl pak už jenom logický důsledek celé jeho lži. Přes tuto deviaci, má jistě Evu rád a ona jeho taky. U ní se ovšem jedná o city dost podmíněné špatnou zkušeností z manželství, a proto byla ochotna ty drobné a jakoby nevinné lži krásného Karla poměrně dlouho tolerovat a omlouvat ho.
Když Zuzka uložila sestru do postele, řekla jí: „Evo, teď pusť všechno z hlavy a pěkně se vyspi, tady máš prášek na spaní.“ Pro Evu se však dnes zřítil svět, taková strašná blamáž před všemi známými se jí zdála v tomto nervovém rozpoložení zcela nepřekonatelná. Nedovedla si vysvětlit, že mohl Karel dohnat své lhaní až takhle "ad absurdum". Chtěla zapomenout, chtěla spát, hlava jí třeštila a její myšlenky se stále vracely: „Jsi společensky naprosto znemožněná, vyřízená, všichni se ti budou chechtat!“ Vzala další dva prášky, a za chvíli další a pak další...
„Jé, pane Mirku“, volala na mne Zuzka z kuchyňky, „já jsem tu v ledničce něco objevila, Eva tu má připravené obložené chlebíčky a jednohubky a šampus je tu taky!“
„Takže“, řekl jsem, „i když to není ideální Silvestr sedět u televize, tak s vámi Zuzanko, to bude určitě okouzlující program.“
A skutečně jsme se dobře bavili a o půlnoci jsme si přiťukli na Nový rok a tykání. Byl jsem trochu překvapen po jejím žhavém polibku: „Zuzanko, to ale nebyla jenom přátelská pusa strejdovi, to vypadalo jako...“ Byl jsem umlčen dalším polibkem. Abych trochu přibrzdil vývoj této intimní situace, navrhl jsem, že bychom se měli podívat, jak se daří Evě a jestli klidně spí. Bledá Eva ležela naznak s pootevřenými ústy a vypadalo to, že nedýchá. Sáhl jsem jí na chladné čelo, vzal její bezvládnou ruku a snažil se nahmatat tep: „Zuzi, rozsviť velké světlo, to se mi vůbec nelíbí!“
Teprve nyní jsem viděl, že na nočním stolku leží dvě prázdné krabičky od léků! Tím okamžikem nastala adrenalinová novoroční noc. Zavolali jsme záchranku a mezitím jsme se pokoušeli ji probudit. Zuzi rychle uvařila černou kávu, ale Evu se nám už nepodařilo probrat. Konečně dorazila záchranka a odvezla ji do nemocnice na vypumpování žaludku.
Vrcholně vynervovaní jsme tam čekali jak to dopadne. Minuty se táhly jak zpomalení šneci a Zuzanka se křečovitě ke mně tiskla na lavici v nepřívětivé chodbě před dveřmi, za nimiž se rozhodovalo o osudu její sestry. Marně se snažila potlačovat slzy a já jsem si teprve uvědomil, jak moc jsou si s Evou podobné. Konečně vyšla sestra, která nám oznámila, že službu konající lékař přijde za chvilku a řekne nám bližší informace. Ten nám pak suše oznámil, že je Eva sice už mimo ohrožení života, ale že si ji tam zatím pro dnešní noc musejí nechat. Ráno ji pak pošlou na psychiatrii, kvůli onomu pokusu o sebevraždu. Sepsal s námi protokol, jak k tomu došlo. Rozhodli jsme se, že rodičům zatím nic neřekneme. Mohli by se sesypat.
Druhý den dopoledne jsme se ještě poměrně nevyspalí sešli se Zuzkou opět v nemocnici a vyhledali Evu na psychiatrickém oddělení. Vypadala už docela dobře a první, co nám řekla bylo, že by už nikdy takovou blbost neudělala. Měla jen starost, co tomu řeknou rodiče. Oni čekají, že se dnes celá jejich rodina, včetně Karla, u nich sejde na novoroční oběd.
„Milá, zlatá, ale zlobivá Evi“, začal jsem kazatelsky, „chápu Vás, že jste se chtěla pomstít Karlovi, ale za takovouto cenu mlsat tabletky? Uznejte, že jste to přehnala.“
„Já vím, Mirku, máte pravdu a moc a moc vám děkuji a tobě Zuzi taky.“
„Takže, Evo, navrhuji, aby Zuzi ihned odjela do Davle, a vy byste mezitím měla zavolat rodiče, aby slyšeli, že jste živá a zdravá. Omluvíte sebe i Karla, že nepřijedete, pod nějakou banální záminkou, jako třeba, že dostal zarděnky a tak podobně. Tím to pro ně nebude takový horor, až jim pak Zuzanka u oběda, šetrně vylíčí ten náš Silvestr s baronem Prášilem.“
„Fajn, to je nápad, je vidět že jste dobrý psycholog“, pochválila mě Zuzanka.
„A přesně v obráceném gardu zavolám já Karlovi a ostře mu oznámím, že Eva spáchala sebevraždu, protože nemohla unést tu ostudu. Otrávila se smrtelnou dávkou šedesáti prášků na spaní a momentálně leží v nemocnici a lékaři bojují o její život. Dosud se neví jak to s ní dopadne. On, že má dvě možnosti: buďto půjde do kriminálu za pokus o bigamii, nebo, pokud lékaři zjistí, že není normální, tak půjde do cvokhausu. Nejistota, to je ten správný trest na něj. Chci ho úmyslně nechat co nejdéle smažit ve vlastní šťávě, pokud Evi souhlasíte.“
„Ano, ať se smaží!“, zvolaly jak čertice obě, jinak mírumilovné sestřičky.

O tři dny později mi telefonovala Eva, jestli se můžeme sejít na kafe, že by měla pár věcí, o kterých by se chtěla se mnou poradit. Souhlasil jsem a sešli jsme se v kavárně Mánes.
„Co je nového, Evi, a co rodiče?“ uvítal jsem ji místo pozdravu, „hořím zvědavostí.“
„Rodiče to zvládli dobře, ale páté zásnuby už prý dělat nebudou. V práci jsem to nikterak nerozebírala, jenom, že se svatba odkládá, ale teď si musím ještě dojít pro věci do šatny orchestru a na to se chci zeptat vás. Smlouvu okamžitě vypovím, to je mi jasné, stejně letím za měsíc do USA, ale jak se mám tvářit na Karla a co mu mám říct, on se zatím neozval...“
„Zato se ozval mně a chtěl vědět, co se děje. Řekl jsem mu, že jste to přežila a co bude dál, to se dozví od vašeho právníka. Nemusíte se s ním vůbec bavit. Chcete-li, půjdu tam s vámi.“
„Ne, co jsem si nadrobila si musím vyřídit sama, ale nebojte se, Karel už je pro mne nula! K něčemu to přece bylo dobré. Po dvou létech se konečně cítím úplně volná a svobodná. Teď najednou nedovedu pochopit sama sebe, jak jsem mohla být tak hloupá!“
„Dobře, počkám tady asi půl hodinky a dejte mi aspoň hlášku, jak to probíhá.“
„Ano, můj milý ochránče, bude-li třeba sokola zavolám“, řekla pateticky.
Četl jsem si právě noviny, když se ozvalo zabzučení mého mobilu: „Mirku, jste ještě v kavárně, mám pro vás novinku. Přijdu hned za vámi nahoru.“
„To jste ale stihla rychle“, divil jsem se když se přiřítila s naditým pytlem přes rameno.
„Karel vypadá strašně ztrhaně, je zarostlý jak houmlesák, zhubnul a nervózním hlasem se mne jenom zeptal: ‘Prosím tě, Evo, co chce se mnou ten doktor udělat? Vždyť mám na krku dvě malé děti!‘ Řekla jsem mu jen: ‚Sice si to nezasloužíš, ale já už se s tebou špinit nebudu. Těm batolatům musí být aspoň devět let, vzhledem k tvému manželskému celibátu, pokud jsi mi aspoň v tomhle nelhal – anebo to nejsou tvoje děti!‘, načež jsem hrdě odkráčela.“
„Takže to můžeme odfajfkovat jako vyřízenou záležitost. A teď, podívejte se Evi, tady z okna, jak venku krásně prší a zároveň padá mokrý sníh. Šla byste se mnou na procházku?“
„To jste hezky řekl, že "krásně prší". To zní pro normální lidi jako protimluv. Nevím, jak jste mohl vědět, že ráda courám v dešti, a že nikdy nikdo se mnou v dešti chodit nechtěl?“
„Já jsem netušil, že jsme v tomhle na stejné vlně. Naopak jsem očekával, že se mě zeptáte, jestli nejsem trochu cvok. Takže fajn, jdeme! Tu vaší tašku hodím ke mně do auta.“
Eva se do mne pevně zahákla a vzali jsme to nejprve po nábřeží k Národnímu divadlu, odtud přes Most legií na Kampu a tam jsme čvachtali v mokrém sněhu jako blázni, dokud se nám nepromočily boty. Povídali jsme si o všem možném: o tom, jak jsem zde za mlada randil, o plynových lampách a to, jak jsem si přál, abych se tu potkal s Janem Werichem. Eva zase líčila své zážitky s úchylnými odhalovači, kteří se zde potloukali večer, kdy sem chodila venčit svého černého vlčáka Arka a jak ti úchylové, když ho spatřili, okamžitě mizeli velkým obloukem z dohledu.
Na chvilku jsme se zastavili u Vltavy a pozorovali mihotavá světla na druhé straně řeky. Eva se ke mně najednou zimomřivě přitiskla a řekla tiše: „To je romantika, viď?“ Nebýt toho snad nechtěného tyknutí a toho, že se jí v tom momentě usadila stříbrná vločka na nose, jistě bych neudělal tu chybu a nevyhrkl: „Evo, co kdybych do té Ameriky odletěl s tebou?“
„Ne, promiň–te, to by bylo špatně, to by byl možná hezký románek, ale já chci teď být sama, naprosto samostatná. Třeba toho budu jednou litovat, ale pochopte mě, že po takovém debaklu se už nechci vázat na žádného muže! Jste moc fajn kamarád, to není nic proti vám, ale já jsem si předsevzala, že už nebudu ta milá husička. To je moje nové životní krédo!“
„Ano, pochopitelně respektuji váš názor Evo, i když s ním nesouhlasím, a omlouvám se za ten svůj idiotský nápad, zavinila to asi ta krásná vločka na vašem nose...“

Den před Eviným odletem jsme se společně s ní a Zuzankou domluvili, že ji odvezu na letiště. Tam jsme se pak docela dojemně rozloučili a naposledy si zamávali. Všichni tři jsme byli tak trochu na měkko. Když za ní zapadla brána, vzal jsem Zuzanku na večeři, načež jsem ji odvezl do Evina bytu, kde teď bude bydlet místo na koleji. Pozvala mě ještě nahoru na kafe a tam mě, s přímočarostí sobě vlastní, šokovala nečekaným návrhem:
„Tak mě dnes něco napadlo, Miky“, řekla záhadně, nevím sice proč mě tak titulovala, asi se jí to líbilo a pokračovala, „my dva bychom vlastně mohli spolu chodit – tedy jestli se ti líbím. Koukni, já nikoho nemám a ty, myslím, taky nikoho nemáš, tak proč by to nešlo?“
„Milá Zuzanko, tobě by nevadilo, že jsem dvakrát tak starý jako ty plus 2 roky navrch?“
„Ne. Já jsem o tom přemýšlela a přišla jsem na to, že čím budeme starší, tím bude rozdíl mezi námi menší.
Vzala papír a tužku a napsala: moje stáří je 18 x 2 = 36 + 2 = 38 tvoje stáří. A za 10 let mi bude 28 x 2 = 56 a tobě bude teprve 48 let!“
„Ano, Zuzi, a za sto let už budeme prakticky stejně staří“, doplnil jsem její výpočty, „víš, ono to tak není, těch dvacet let se nedá vyřešit algebrou, protože tady nejde jenom o roky, ale o záliby, o způsob života, o tisíce jiných každodenních maličkostí. Já bych určitě s tebou nechodil na disco, nezajímá mě vůbec Superstar nebo ptákoviny jako reality show a tobě zase asi nic neříká Debussy nebo Brahms. To je diametrální rozdíl v našich zájmech a proto říkám, že to nejde. Ne snad, že by ses mi nelíbila, naopak, jsi krásná a mám tě rád.“ Dohodli jsme se tedy, že se budeme občas stýkat výhradně kamarádsky a posílat si esemesky.

Jednou, bylo to někdy v červnu, mi Zuzka poslala podivnou SMS: »Prší a já tu stojím a čekám na tebe. Přijdeš? Chiffre: muzeum.«
Pomyslel jsem si, že ta holka bláznivá si něco vzpomene a já musím mít vždycky čas a náladu. Už jsem chtěl odpovědět NE, nemám čas, ale pak jsem si to přece jen rozmyslel, díky tomu, že bylo teplo a právě tak krásně mžilo, odpověděl jsem: »Za 15 minut jsem tam.«
Když jsem přicházel k rampě Národního muzea, viděl jsem ji, jak se tam krčí pod křiklavě růžovým deštníkem. Napadlo mě: „Jak to, že Zuzana taky ráda courá v dešti? To nemůže mít ode mne, já jsem se s ní o tom nikdy nebavil. Ale stejně je čím dál víc podobná Evě, zvláště skrze mé zmoklé brýle.“
A pak se proti mně rozeběhla. „Můj drahý Miroslave!“ Vrhla se mi okolo krku, div mi tím deštníkem nevypíchla oko – a byla to Eva!

http://www.youtube.com/watch?v=4ejR01W8fks
http://www.youtube.com/watch?v=D1ZYhVpdXbQ