26 ledna 2019

Stavěl jsem Most inteligence

Někdy na jaře v roce 1952 jsem byl tzv.  dobrovolně přinucen, jako vysokoškolák na ČVUT, coby nadšený brigádník, odpracovat minimálně jeden den na takzvaném Mostu inteligence mezi Braníkem a Malou Chuchlí. Tehdy se tomu, také říkalo most „Odnikud–Nikam.“ 
Ty oba názvy jednoho mostu vznikly tak, že Most inteligence naznačoval, že na něm pracovali, jako za trest, lidé režimu nepohodlní z různých kanceláří a úřadů. A jako originalita železničního mostu bylo to, že po dokončení v r. 1959 k němu nevedly žádné koleje,  protože ostrý rádius  zatáčky u vjezdu do tunelu neumožnil umístění druhé koleje, čili most vedl skutečně Odnikud – Nikam...

Tenkrát tedy, náš dvacetičlenný kroužek, pod velením soudruha Žaluda, se ráno v 6:00 na jeho povel dostavil a sešel u tohoto vele-mostu na branické straně, aby svými silami pomohl postavit toto monumentální dílo socializmu. Jakýsi polír nám přidělil zodpovědnou práci přenášet šutry, velikosti dlažebních kostek, z jedné hromady na druhou. Napadlo mě, že takhle nějak se asi tenkrát stavěla Cheopsova pyramida. Ti slabší z nás, měli nosit dráty do betonu rovněž odněkud někam.

Brzy jsem pochopil, že tohle není práce pro mne, a tak jsem se začal poohlížet po něčem zajímavějším. Všiml jsem si, že pilíř stojící jako první na břehu má, ze strany od řeky, žebřík a tak jsem si chytře, aby mne nikdo neviděl, vylezl nahoru. Tam jsem sobě ulehl, jako správný buržoust, na pytel s cementem, čímž jsem se tak stal pro pozorovatele ze země neviditelným, a tam jsem mohl v pohodě přečkat skoro celou pracovní dobu. 
Sluníčko sice krásně hřálo, ale už nepálilo a já jsem v pohodě snědl svoji svačinu, a jediné co mi tam chybělo bylo pití a cigareta. Když už jsem blaze usínal vznášeje se takříkajíc v oblacích nade mnou, ozval hrubý hlas: „Tak sakra, co je to tady, soudruhu? Noclehárna nebo pracoviště?“ Vytřeštil jsem oči a uviděl chechtajícího se spolužáka Frantu Suchardu. „Čoveče, Franto, tys mě vylekal, já myslel, že je to Žalud nebo polír!“ Měl jsem štěstí, protože Franta byl jediným z dělnických kádrů, se kterým jsme si vždycky skvěle rozuměli. 

 Náš ročník a tedy i každý studijní kroužek se skládal, dle komunistických směrnic, vždycky ze tří, dle třídního původu, různých skupin:
1. ADK (absolventi dělnických kurzů, kteří coby rychlokvašky, udělali středoškolskou maturitu ne za osm let, ale za osm měsíců !!!, jasná elita národa).
2. Průmyslováci (synové ze středních vrstev národa a tudíž víceméně tolerovatelní...) 
3. Gymnazisté (synkové bohaté buržoazie, čili, jen dočasně trpěná lidská zrůda a chamrať, předurčená k přeškolení ).
A tudíž jsem i já se tak stal synkem bohaté buržoazie i když můj otec byl pouze malým cizojazyčným (3 řeči) úředníkem, tj: 1350 Kčs/měs.
Každý ADK-ář naproti tomu, byl silně protežován a jako jediný druh ze všech bral stipendium, které v tehdejší době dělalo: 2000 Kčs/měs.,  t.j. horentní!

Franta se rovněž uvelebil na pytli s cementem, z jedné kapsy vytáhl láhev, z té druhé cigarety a nabídl mi k mému blahu ještě chybějící Lípy s nějakou limonádou. "V tý flašce mám ale Flekovský černý pivo"a dodal: „Hele, Míro, poraď mi co mám dělat“, řekl zoufale, „už jsem šestkrát prdnul z deskriptivy a chci to vzdát a vrátit se do fabriky, jenže voni mně nechtěj pustit a dávaj mi už sedmej termín na vopravu!“
To mě překvapilo: „A kdože tě nechce pustit?“
„Sám děkan mně přemlouval, že prej my, jako dělnická třída, nesmíme zklamat stranu a vládu, aby nakonec na škole nezůstali jenom samí chytří buržoazní gymnazisti!“ 
„Tak to jsem tedy netušil, Franto, vždyť existují jen tři termíny a já i když jsem byl v nemocnici se žloutenkou, tak mi prostě první termín propadl bez náhrady a musel jsem všechny zkoušky udělat na druhý nebo třetí termín, jinak bych vyletěl.

„Hmm, nojo“, pokýval hlavou Franta, „pro ADK holt platěj jiný zákony, ale já se na ně můžu vysr** a prostě jim uteču, prisámbohu!“
Tak jsme si s Frantou pěkně popovídali na pilíři Mostu inteligence i když jsme byli, dle Marxe reprezentanty dvou antagonistických tříd a měli se třídně nenávidět. A Franta svou přísahu dodržel a v půli studia odešel zpět do fabriky a já jsem tu školu, proti všemu, šťastně dodělal a dostal se na ČVUT..!

http://www.youtube.com/watch?v=5ERerQSIk7g                   

21 ledna 2019

Žena soudí muže podle bot...

Když jsem žil asi už 4 roky v BRD, jakožto český emigrant v Německu, chtěl jsem si jednou zakoupit polobotky jakékoliv barvy, nejspíše černé,  ty staré se mi začaly poněkud rozpadat. To jsem ještě netušil, že žena soudí muže podle bot. Přeochotná slečna v krámě mi řekla, abych jí jen prozradil číslo bot a posadil se tady do křesla, že mi ihned něco přinese a vyzkouší. Hned ty první boty, co mi ta milá slečna zkoušela, mi padly jako ulité,  jenom ta jejich barva, vínově rudá, (mám něco proti rudé), se mi nelíbila, takže jsem jí řekl: "Slečno, prosím Vás, mohla byste mi zkusit takto měkkou a pasující botu, přesně jako je tato, jenomže v barvě černé, tedy nikoliv v barvě rudé, tu těžko snáším." 
"To nejde, tato červená je italská značka "Gemma" a ty jsou jen červené, je to super kvalita z kozí kůže a takové boty stojí 300 DM a někde i více. Ale je-li vám to moc drahé, máme polobotky ve všech barvách a cenově mezi 100 až 200 DM." 
Polkl jsem naprázdno, ale zachoval "poker-face" a řekl hrdě: "Neznal jsem dosud tuto značku, ale přesvědčila jste mě, slečno, čert vem tu cenu, já je přesto beru!" 
Brzy nato jsem odjel do lázní ve Schwarzwaldu.  Nechtělo se mi až tak moc,  měl jsem ještě  tu českou představu, že lázně jsou něco jako drahá nemocnice. Ovšem ta moje doktorka mi řekla: "Potřebujete si odpočinout, jste nervózní a lázně na pokladnu, jednou za tři roky, vás skoro nic nestojí, to není žádná nemocnice, tak nebuďte hloupý a jeďte tam!" 
V lázních se vždycky v úterý střídaly turnusy odjíždějících a nových pacientů a ti noví, aby se rychleji zorientovali v budově, kde co je, byli pod vedením jednoho z doktorů informováni, jak a kde najdou jednotlivé procedury, tak i o tom, kde je službu konající lékař a dále, kde jsou pokoje pacientů v pěti horních poschodích. V přízemí byly dva bazény, s různě teplou vodou, dále místnosti společenské, jako sklípek s nealkoholickými nápoji, kuřárna a také jakási kavárna s hudbou a tancem, ovšem ten tanec jen v sobotu, zavírací doba 22:00 hod. Průvodce všechno vysvětloval blbuvzdorně, jak na hradě v Karpatech, takže jsem i já vše rychle pochopil. Hlavní pro mne bylo, že pokoje jsou jednolůžkové s koupelnou, WC, telefonem i s balkonem a na přání i s televizí za příplatek. 

Hned příští den po té vstupní prohlídce u pana doktora, jsem od něj dostal týdenní plán jednotlivých procedur, opět mi bylo vše jasné a já se cítil jako v bavlnce. Když jsem se pak odpoledne vracel z masáží, dohonila mě na chodbě jakási dáma v hezkém župánku a oslovila mě způsobem, který mě trochu šokoval, když zašeptala: " Pane, já vás sice znám, i když jste prozatím jakýsi pan Neznámý!" 
"A odkudpak mně znáte, vážená, mně neznámá dámo, smím-li se ptáti?" 
"Vy jste byl, tak jako já, včera rovněž na té okružní prohlídce celé budovy s novými právě nastupujícími pacienty!" 
"Ano, máte pravdu, ale takových nás tam bylo asi třicet." 
"Jenže vy, jako jediný, jste měl tyto červené boty od italské firmy "Gemma" řekla, ukazujíc na mé rudé polobotky... 
"Slečno, vy máte ale postřeh, všechna čest." dodal jsem suše, "nejste náhodou  ze Scotland Yardu?" 
"Ne, pane, já mám totiž obrovský problém, naštěstí nikoliv zdravotní, nesmějte se mi, prosím, ale je to fakt, že jsem se do vás, pravdivě řečeno - šíleně zamilovala!" 
Chlácholil jsem ji: "To nic není, madam, já do vás taky, ale ještě šíleněji!" 
"Vy se mi asi smějete, ale já si nevím rady, mně učarovaly ty vaše boty, já jsem je celou dobu té prohlídky tajně sledovala kde jsou. Aniž bych se musela nějak ohlížet, dívala jsem se jen dolů na zem a kontrolovala, kde jsou ty vaše boty. Podívejte se, já mám Gemma-řemínek u mých hodinek a na pokoji mám svoji favoritní Gemma-kabelku, též v barvě rudě-vínové!" 
"To mám tedy štěstí, gemma znamená drahokam, setkat se s favoritní Gemma-dámou a nevědět o tom! Považujete mě teď asi za duševně retardovaného, že jsem tuto značku až dodnes neznal?" 
"Ne, prosím vás, nezamlouvejte to, já jsem se prostě do vás zamilovala - a to je ten můj nezvratný fakt!" 
"Já mám tedy návrh, jak tento problém snadno a rychle vyřešíme. Sejdeme se večer v osm hodin v tom nealko-sklípku a tam si to už nějak probereme. Tím načerpáme více informací o nás samých, které doplní naše romantické představy, což nebude na škodu věci. Co tomu říkáte?"

 "Já s vámi souhlasím, takže můžeme se teď představit?"  řekla mně, nejen neznámá, ale i podivuhodná blondýna. 
Souhlasil jsem: "Ano, já jsem Mirek." Ona nato: "A já jsem Scarlett" řekla.  Otázal jsem se: "Cože, Scarlett O' Hara? Jako ta kráska Vivien Leigh v Jihu proti Severu?"
"Kráska bohužel ne, ale moji rodičové byli zřejmě moc romantičtí, přesně jako i já a tak jsem dostala takové jméno." 
"Fajn, takže já jsem v tomto případě někdo jako Rhett Butler, v této hře, čili to znamená, že bychom se mohli večer v 8:00 hodin shledat v onom  nealko-sklípku, jiný tady stejně ani nemají a tam probereme naše problémy se zamilovaností a vězte, že čím více informací získáme, tím lépe pro nás oba..."

K našemu plánu setkání se s blondýnkou Scarlett v nealko-sklípku došlo ovšem jinak, než jak jsme si to naplánovali.  Na lavici, kam jsem si sedl, si ihned vedle mě přisedla jakási mladá, něžná dívka, která se mě následně dovolila, jestli si může přisednout. Bylo by mi hloupé říci, že nemůže, když už sedí. Takže, když o něco později přišla ona Scarlett, tak si musela sednout naproti mě přes stůl, což kvitovala kyselým obličejem.
Mně se na tom nejvíc líbilo to, že tyto  dvě  ženy se o mne "futýrují" a  připadal jsem si jako opravdický lamač ženských srdcí Clark Gable  alias Rhett Butler.

U našeho stolu byla sestava dost hlučných pacientů, takže zábava přes stůl se Scarlett byla téměř nemožná a vedle mne, ta jakoby zakřiknutá dívenka, byla až stydlivě zamlklá. Když jsem  potom vstal, abych si donesl půllitr piva z výčepu, vstala ona dívka zároveň se mnou a já se jí zdvořile zeptal, jestli jí mohu něco přinést od baru, na co by asi tak měla chuť?
"Ne, děkuji, já sama", řekla trochu rozpačitě. Tam jsem se jí potom přímo zeptal: "Slečno, já mám takový dojem, že jste mi chtěla něco říct, ale ne u stolu, tady nás nikdo neslyší, tak prosím, ptejte se a já vám rád odpovím na každou otázku!"

 "Ó, ano, víte já už totiž teď nemám otce, oni se s mamkou rozvedli a on se odstěhoval do Ameriky. A já jsem si všimla, že jste mu podobný a tak bych si přála, jestli byste mohl být po dobu zde v lázních pro mně, něco jako stínový táta, se kterým bych si mohla povídat. Já jsem Irma a víte, táta mi moc chybí a on měl taky takové červené boty jako vy."  V duchu jsem se usmíval, připomínalo mi to starou píseň Vlasty Buriána, "Červený nos i čepice, to je přednosta stanice!"

Nahlas jsem ale řekl nadšeně: "Slečno Irmo, budu vám zde opravdu rád dělat něco jako tátu! Říkejte mi Mirku a tykejte mi!" Ona se mile usmála a řekla: "Děkuji, vám moc!...a ještě něco, víte - Mirku, já mám obavu, já se prostě bojím, že ta obstarožní blondýna proti vám u stolu s vámi koketuje a že mi vás přebere!"
"Děkuji ti moc, milá Irmo, za tu upřímnost, neboj se, já se nedám a ona stejně u mně obdivuje jenom mé červené boty, ty se jí líbí tak, jako tobě! Já u ní hraji pouze roli nosiče červených bot, ale u tebe roli táty... Oba jsme se rozesmáli a problémy dvou tak různých pacientek byly ihned vyřešeny!  Scarlett odpadla sama a Irma ode mne chtěla vyprávět pohádky před spaním po telefonu a já byl rád, že tímto způsobem se nemůže stát, že bych ji mohl zklamat, kdybych v zápalu vyprávění vypadl ze své role jakoby-táty od Irmy La Douce (viz film "Sladká Irma")

    

19 ledna 2019

Jak jsem rodil v Česku 1955

Když jsem já tenkrát poprvé zakotvil v tom přístavu manželském, tak jsem zjistil, že mít děcko je pro muže  náročnější záležitost, nežli pro ženu, aspoň v mém případě tomu tak bylo. A to je celkem logické: žena, ta ví co se děje, klidně si leží někde na sále a čeká jenom až se to narodí a zatím já, zmítán nejistotou, prožívám muka duševní. Zdá se mi o siamských dvojčatech, císařských řezech nebo třeba o horečkách omladnic, což je mnohem horší než jakákoliv jiná bolest tělesná. Jako důkaz podávám zde chronologický průběh mých pekelně zdrcujících porodních trýzní.

Moje žena Milada neměla po celých devět měsíců těhotenství vůbec žádné potíže, zatímco já trnul, aby všechno dobře dopadlo. Ještě v den lékařem vypočítaného porodu vesele myla okna, a já se dusil ve zlých předtuchách. Třetí den po termínu mě žena vzbudila zcela nevhodně o půl čtvrté v noci s dotazem, co má dělat, když nemůže ležet protože ji bolí v zádech, ale když si sedne, tak zas nemůže spát. Věda, že ráno vstávám do práce o půl šesté, poradil jsem jí promptně, a celkem docela odborně, že: nemůže-li ležet a současně spát, ať tedy buďto neleží, nebo ať nespí. Uposlechla mne jen částečně: až do rána si v pětiminutových intervalech střídavě lehala a sedala, takže jsem nemohl spát ani já... Odvezl jsem ji tedy v šest ráno do podolské porodnice a spěchal, totálně nevyspalý, do práce. Odtud jsem hned volal na sál, jak to vypadá s porodem, a cože se nám to vlastně narodilo. Leč byl jsem jen suše odbyt: „Volejte až za dvě hodiny!“

Od té chvíle jsem volal každé dvě hodiny, vždy se stejným výsledkem, totiž abych volal zase až za dvě hodiny. Z práce to šlo, ale odpoledne doma jsem musel pokaždé běhat půl kilometru do telefonní budky, vlastního aparátu nemaje.
Nikdo si neumí představit můj stres a neustále se zhoršující psychický stav, neboť jsem si neuměl vysvětlit, co na porodu může tak zatraceně dlouho trvat?

Při mém 3. půlnočním telefonování z budky se nade mnou ustrnula i sama, službu konající sestra, a řekla mi, že stačí, když zavolám až zítra ráno v osm hodin...  Tu noc jsem spal jen trhaně,
zdály se mi sny, proti kterým je i ten největší hollywoodský horror pouhou idylickou selankou z Beskyd. Propotil jsem deku, pižamo i matraci.

Ráno v práci v osm hodin jsem uprostřed kruhu svých kolegů, svou stařecky se třesoucí 
rukou, vytočil ono osudové telefonní číslo. A opět se ozval jen strohý hlas: „Zavolejte až v jedenáct!“ Ne, tohle už bylo na moje nervy i tělesnou schránku skutečně moc. Hlavou mi začaly projíždět bodavé bolesti, krevní tlak stoupl na stoleté maximum, slezina mi praskala, ledviny bloudily, střeva se uzlovala, o brzlíku a hypofýze ani nemluvě.
Když jsem začal dostávat halucinace a líčil kolegům, že vidím dítě se dvěma hlavami, přinesl někdo jako léčivo láhev vodky s dudlíkem, vrazil mi ji do pusy a přikázal: „Bumbej, ty blbečku!“
Medicína začala skutečně velmi rychle účinkovat, takže během deseti minut jsem ztratil veškeré bolesti, problémy i obavy a když mě dvě krásné kolegyně říkaly: „Ty náš milý tatíku“, a střídavě mě líbaly a napájely čímsi, neuvědomoval jsem si už vůbec, že vlastně dosud oficiálně, žádným otcem nejsem...

Teprve když jedenáctá odbila, zazvonil telefon na mém stole, a já uslyšel slavnostní hlas mé překrásné tchyně Cornelie, která mi cosi sdělovala svým typickým slovním gejzírem. Musel jsem se pekelně soustředit, abych chápal co říká a zároveň abych si nešlapal na jazyk.
„Tak co je s tebou OTČE? Copak tě vůbec nezajímá, že už máš syna? Narodil se před půl hodinou, má tři kila sedmdesát a dvaapadesát centimetrů!“ Zmohl jsem se jen na dotaz, kolikrát tam ona volala a když mi řekla, že právě nyní poprvé, roztančila se mi rudá kola šíleného vzteku před očima.  Potom mne ještě dorazila oznámením, že zorganizovala rodinný sraz dnes v jednu před podolskou porodnicí, a že doufá, že přijdu na minutu přesně, slušně oblečen a střízlivý!...


Položil jsem sluchátko a zničeně zasténal: „Lidi, já mám syna! Je v tom ale háček: do půl jedné musím být naprosto zdráv!“
V témže okamžiku jsem spadl ze židle... Svíjeje se na podlaze, jsem prý kňoural: „Honorace  se srocuje a já jsem na mol, to bude malér!  Strýc Leoš, MUDr, mne určitě pošle na záchytku. Tchán Bernhard, JUDr, bude zdisgustován a krásná tchyně Cornelia bude patrně omdlévat. Ředitel banky děda Lukáš mě vydědí a babička Anastázie bude plakat a vykřikovat, že ona to už vždycky říkala, že se do jejich ctnostné rodiny absolutně nehodím, když jsem přece jenom obyčejnej inženýrek!“
Kolegové mne podepírali a utěšovali, že to není tak zlé, a že je ještě sto minut času a kolegyně mne ujistily, že mě do té doby pomohou vystřízlivět. Jedny mně cpaly hlavu pod vodovod, druhé do mne lily černou kávu, jiné mi dávaly žvýkačku a radily co bych měl přinést za kytku. Rozhodně mi rozmluvily koupit synovi kopací balon. Já jsem ale věděl svoje: tato ctnostná rodina bude ve mně vidět nebezpečně zhýralého alkoholika, pokud třeba zjistí, že jsem něco pil...

Kolegyně však dokázaly nemožné. Přesně v jednu hodinu jsem se dostavil „top-fit“ na místo určení! Mé vlasy i límeček u košile byly sice ještě vlhké od umývadlové vodoléčby, ale zato můj vratký krok už byl skoro naprosto jakoby stabilní. Vypadal jsem prý dokonce tak děsně střízlivě, že sám sucharský strýc Leoš žoviálně prohodil: „Tak co, Mirdo, kam půjdeš dnes večer oslavovat, ty šťastný otče? To se musí přece zapít sklenkou dobrého šumivého vína!“
Odpověděl jsem po pravdě, že snad radši zůstanu doma a konečně se pořádně vyspím...

Když jsem potom později prvně uzřel svého syna, zhrozil jsem se! V peřince ležel jakýsi žlutý štěrbinooký Číňan! Polkl jsem naprázdno a chraplavým hlasem se zeptal své ženy:
„Jsi stoprocentně jistá, ženo, že todlencto tady je můj syn?“
Ona na to pohoršeně: „No, dovol, co si to o mně myslíš?“
„Ne, já myslím, jestli ti tady to dítě omylem nevyměnili za nějakého Korejce, nebo tak něco!“, vysvětloval jsem svůj přitroublý dotaz.
„Ale jdi, to je přece poporodní dětská žloutenka, ty bambulo!“
Inu, nevěděl jsem tenkrát to, co dnes: Ženě se musí dítě vždycky a za všech okolností pochválit jak je krásné a to i kdybyste měli dojem, že vypadá jako degenerovaná opička! Ba ani další věc jsem nemohl tušit, že mi totiž za tři roky tato manželka stejně nasadí parohy se svým šéfem, na němž jsem já beznadějně pohořel...

A už vůbec nikdy jsem netušil, že při mém 2. a posledním porodu  (1970) bude komplet všechno, do nejmenšího detailu z gruntu úplně jinak! Takže, kdo byl opět blbcem, co nemá ani šajna o porodu:  JÁ.!!!



13 ledna 2019

TROJÚHELNÍKY

Existují různé druhy trojúhelníků, jenomže tyto mají v sobě něco negativního. Je jedno jestli jsou to tzv. trojúhelníky výstražné nebo manželské nebo bermudské...

Jedenáct let po happyendu Mojmíra a Irmy v  mém příběhu TABU-svatba, nastala zase nová
situace tím, že Mojmírovi zemřela matka a odkázala mu svůj dům v Praze Podolí. Dosud bydleli v malém dvoupokojovém bytě, který získali výměnou za Irmin velký byt s Mojmírovým bratrancem Jardou Hermachem, jeho ženou Klárou a dvěma dětmi. Původně neuvažovali o tom mít rodinku a byt jim plně vyhovoval, ale po přestěhování do vily po mamince měli najednou moc místa a Irma vyjádřila své tajné přáni, že teď by byl vhodný čas si děti pořídit. Mojmír souhlasil a ihned se jal provádět přípravné kroky a Irma přestala brát antikoncepci.


Jejich dvoupokojový byt pronajali pomocí realitní kanceláře RKD jakési slečně Mercedes Braunové. Ona byla figurálně nápadně krásná blondýnka, která ze sebe ráda dělala notoricky bezradnou, takže se svými technickými problémy v bytě se stále a stále znovu obracela na dobromyslného pronajímatele bytu Mojmíra. Tento jí skutečně na její žádost opravoval všechno možné jako, vypínače, jistič, kapající kohoutek ve dřezu, splachování WC i průvanem rozbitou skleněnou výplň dveří. Jednoho dne přišla s problémem, že nějaký sprosťák z domu odnaproti na ni kouká dalekohledem když se večer svléká v ložnici, došla i dobrákovi z povolání Mojmírovi, jeho svatá trpělivost.
„Slečno Mercedes, všechny opravy co jsem zde dělal nejsou mojí povinností, ale dělal jsem je z dobré vůle. Představte si majitele činžáku o třiceti nájemnících, kdyby musel u každého z nich dělat dvakrát do týdne 
instalatéra, jako já u vás! Takže teď máte vše, co k bytu náleží v pořádku a když se něco poškodí, musíte si to ve smyslu nájemní smlouvy nechat opravit sama na vlastní náklady. A co se týče toho voyeura přes ulici, s tím vám skutečně nemohu nijak pomoci, snad jen poradit, abyste si před svlékáním zatáhla záclony.“
„Nic ve zlém, pane Mojmíre, já jsem si jen potřebovala postěžovat, to víte, jsem tu pořád tak sama“, řekla smutně Mercedes a nabídla Mojmírovi koňak, kávu a perníčky.
Přitom se při nabízení několikrát předklonila tak, že jí bylo vidět až poměrně hluboko do dekoltu, což se sice Mojmírovi líbilo, ale dělal jakoby nic.

Když to potom doma Mojmír vyprávěl své ženě Irmě, řekla tato podezíravě: „Mojmíre, ona tě chce svést!. Tato baba si o něco koleduje! Ale já si nový trojúhelník nenechám líbit, ty jsi můj!“
Mojmír se usmál a zavrtěl hlavou: „Irmo, já nejsem přece tak naivní, abych se nechal svést, neboj se, já přece vím co dělám.“
„To neříkej, já mám zkušenost z prvního manželství: Říká se, že když se chlap vzruší - má mozek muší!“
Asi o týden později když Irma zvedla drnčící telefon, ozvalo se v něm: „Mohla bych prosím mluvit s panem Mojmírem, tady je Mercedes Braunová.“
„Manžel není ještě doma, o co se vám jedná, slečno?“, řekla Irma patřičně nabroušeně.
„Já mu zavolám později, to musím řešit přímo s ním.“
„Jestli se jedná zase o nějakou závadu v bytě, tak to můžeme vyřešit spolu my dvě.“
„Ne-ne, to nejde, paní Vaněčková, já mám smlouvu s panem Mojmírem Vaněčkem“, trvala na svém Mercedes.
„Já jsem ale spolumajitelka!“, marně zdůraznila Irma.
„Pro mne nejste právně smluvní strana!“, odsekla Mercedes.
„Dobrá, jak chcete!“, řekla Irma a praštila sluchátkem.
Když přišel Mojmír domů, vylíčila mu Irma svůj rozhovor s Mercedes a dodala: „Jestli, tam půjdeš, tak ale já jdu s tebou a bude-li třeba, tak to té fifleně vytmavím! A vůbec jak to, že ti říká jenom křestním jménem Mojmíre?“
„Ale Irmičko, neber to tak přísně, o tom oslovování jsme se dohodli už při přejímce bytu. Já s ní přece nic nemám, vždyť mě znáš jakej jsem v tomto ohledu kliďas.“
„No, moc bych za to nedala, že ona takové úmysly má!“
Právě když večeřeli zazvonil znovu telefon. „Mojmíre, vem to ty a řekni, že přijdeš ještě dnes večer, ale prosím tě, nemluv o mně“, navedla ho Irma.


 

Už za tmy dorazili Mojmír s Irmou do doličného bytu ke slečně Braunové, která jim přišla otevřít v poloprůsvitném zlatem zdobeném župánku. Při pohledu na Irmu, zkamenělá Mercedes zůstala stát jako sloup, zato natočená Irma spustila: „Přicházíme se podívat na tu vaši reklamovanou závadu bytu a...“ vtom se zarazila, když zjistila, že celý byt je osvícen pouze svíčkami a z radia se line sladká tichá melodie. Na stolku v obýváku stála mimo jiné vázička s růží, dvě sklenky a láhev sektu.
Irma blýskla očima na Mojmíra a ukazováčkem opsala ve vzduchu trojúhelník. Dřív nežli stačila cokoliv říct, vyhrkl Mojmír rychle: „Těch svící jsem napočítal dvacet osm.“
Slečna Mercedes se konečně zmohla na vysvětlení neobvyklé výzdoby: „Promiňte, že to tu tak vypadá, očekávám totiž návštěvu mého přítele, má dnes kulaté narozeniny.“
„Patrně osmadvacáté. To nám nevadí, slečno, teď můžeme ale na chvilku rozsvítit, abychom na tu závadu viděli“, řekl Mojmír a zmáčkl vypínač.
„Tak prosím, slečno Braunová, o co vám jde konkrétně?“, řekla Irma strojeně.
„Ta – ta závada je v tom, že – že mi sem táhne z venku zima pode dveřmi na balkon.“
Irma došla ihned k oněm dveřím a v pokleku se snažila zjistit rukou ucítí-li chlad. „Nezdá se mi, že by to sem táhlo, ale dejte mi prosím sirky, pozná se to snadno na plápolajícím plaménku.“
„Nemám v celém bytě ani jednu sirku“, odsekla Mercedes, „jsem totiž nekuřačka!“
„A čím jste zapálila ty všechny svíčky, slečno?“, zeptal se Mojmír.
„Patrně zapalovačem!“, vyštěkla stěží se ovládající Mercedes.


 
Vtom cvakly její vchodové dveře a Mercedes se zarazila, leč bleskově vysvětlila: „To bude určitě můj přítel, on má klíče.“ 
V pokojových dveřích se objevil k úžasu Irmy i Mojmíra, soused a Mojmírův bratranec s dýmkou jen tak pro doma v županu, Pan JUDr Jaroslav Hermach. Nastalo překvapené trapné ticho, které přerušil, jako vždycky uctivý Mojmír: „Ahoj, Jarouši, gratuluji ti ke kulatým narozeninám! Copak asi dělá Klárka? Přijde taky?“

Když se pak vrátili domů, řekla Irma Mojmírovi: „Vidíš, přece jen to byl trojúhelník, jenže tenhle Jardův mi vůbec nevadí!“ Mojmír se rozesmál a Irma chtěla vědět, čemu se tak najednou směje? "To mi připomnělo jeden vtip, představ si, Irmo, že se jeden kapitán vrátil po dvouměsíční plavbě domů ke své ženě,
ihned spolu šli do ložnice a hádej, co začal ten kapitán hledat jako první?"
"To zní trošku oplzle, ale nevím," usmála se Irma.
"No přece ten bermudský trojúhelník!", vyprskl Mojmír.
"Budeš ho dnes taky hledat?", šeptla Irma a přitulila se k němu...

https://youtu.be/L_phcZBKYOY

12 ledna 2019

Jsem nebezpečným pachatelem...

 Moment, vezmu to chronologicky popořádku. Nejdříve jsem se stal zrádným emigrantem, když jsem v září 1968, v době krvavé ruské okupace, kdy se do nás civilistů střílelo jenom proto, že se nám ten přepad nelíbil, načež jsem zbaběle opustil republiku. Dostal jsem za to 18 měsíců na tvrdo, což jsem zaignoroval a sám Husák o pár let později tyto ortely musel zrušit. Pak jsem se o 27 let později stal "re-emigrantem", když jsem se 1. dubna 1995 vrátil do své opět tzv. demokratické vlasti. Bohužel už za měsíc po mém návratu, náhodně v den 50.výročí konce jiné, okupace, tedy nacistické, jsem se stal, dle policejního protokolu zase pachatelem něčeho!
 A sice pachatelem dopravního přestupku! Policista, kterého jsem spatřil z okna, jak mi zastrkává nějaký papír za stěrač u auta, mi na můj dotaz, o co se tady jedná, arogantně odpověděl, že musím s tímto vozidlem okamžitě odjet pryč. Kam, to mi ovšem neřekl. Zato jsem se však dozvěděl, že na mne bylo „někým“ podáno udání pro nedovolené parkování. Hned mě napadlo kým. Vlastníkem vedlejší vily, jak jsem se dozvěděl od sousedů, je bývalý STBák, který asi zaspal dobu...

Na moji námitku, že takto zde parkuje aspoň padesát jiných aut, policista nereagoval. Mimochodem, touto vilovou čtvrtí projíždějí převážně jen ti, kdo zde bydlí a navíc zde není žádné omezení či zákaz parkování. Moje mazda zde nemůže určitě nikomu vadit, jedině snad onomu anonymnímu udavači zřejmě proto, že mám drze dosud německou poznávací značku."
Písemně jsem pak jasně odmítl se dostavit, dle předvolání, na Obvodní ředitelství policie ČR, tímto dopisem:

Věc: Předvolání nepřítomného pachatele dopravního přestupku

Vážené dámy, vážení pánové,
dovolte mi, abych se Vám nejprve představil... (jméno, příjmení, datum narození, rodné číslo, adresa) 
Jsem čsl. státní občan, do nedávna žijící v Německu, od 1.dubna 1995 opět v ČR. Bydlíme zde teprve první měsíc s mojí manželkou v nájemním bytě, ve vile na shora uvedené adrese.

Z Vašeho předvolání není jasné, co se mi kladete za vinu, neboť:
1) Nikdy jsem neparkoval před domem č.10, jak mylně uvádí Váš poněkud nervózní kolega, ale před domem č.16, kde bydlíme.
2) Váš člověk má zřejmě potíže s čísly, neboť zapomněl uvést číslo vyhlášky, kterou má na mysli.
3) Souhlasí-li tedy aspoň číslo paragrafu, uvedené na Vašem předvolání § 23/1b,  cituji:
Při stání musí zůstat volný alespoň jeden pruh široký nejméně 3 m pro každý směr jízdy.
Z toho plyne, že u obousměrné ulice, jako je ta naše, je třeba min. 6 metrů! Ale naše ulice je pouze 5 metrů široká, proto by zde musel být zákaz průjezdu i parkování všech motorových vozidel. To by ovšem v Praze znamenalo infarktový stav!!!
4) Dále zdůrazňuji hlasitě, že nejsem PACHATEL a ohrazuji se proti tomuto nařčení! Dle ústavy a platných zákonů ČR je pachatelem ten, kdo spáchal nějaký trestný čin a jeho vina mu byla juristicky dokázána. Žádám Vás, abyste toto respektovali a přestali tak už konečně používat ty pět let zastaralé totalitně-bolševické formuláře!
5) Nesouhlasím s tím, že by bylo, jak stojí v předvolání, v mém vlastním zájmu se dostavit neprodleně (nejpozěji do 8 dnů) na Obvodní ředitelství, kdykoliv si nějaký anonymní StB-udavač zamane.
Se srdečným pozdravem MT.

Na tento dopis jsem dodnes nedostal žádnou odpověď, patrně jim spadl ze stolu přímo do odpadního koše...

http://youtu.be/f0RIjdTcHTo