16 října 2014

Bláto a bahno


Když nás majitel vily potřeboval vystrnadit z bytu, protože se jeho dceruška vdala a chtěla bydlet v jejich baráku, bylo zcela logické, že musíme my, to jest: moje rodiče a já se ženou, náš byt opustit, neboť košile je, jak známo, bližší než kabát.
Bylo to za komoušů, (rok 1966), kdy v Praze sehnat byt byla, pro normálního smrtelníka, holá nemožnost, prostě utopie. Žádosti na byťáku ležely také klidně dvacet let a nic se nedělo. Náš pan domácí byl prachatý řezník, což bylo tehdy zlaté dno, a k tomu kovaný komouš. Ten nám, jednoho dne oznámil svým suverénním způsobem: „Tady mi podepište přijetí výpovědi a nebojte se, sehnat pro vás náhradní byt je pro mne brnkačka, řekněte mi jen, že mi nebudete dělat problémy a já vám zaplatím i stěhování.“ Věděli jsme, že nemáme žádnou šanci mu nějak odporovat a museli jsme mu být vlastně vděčni, jinak by nám udělal v tomto bytě peklo na zemi, a tak jsme kapitulovali.

  Slíbený byt nám byl neskutečně bleskurychle přidělen a my jsme se tak docela neregulérním způsobem dostali do novostavby věžáku na konečné stanici tramvaje číslo 19 na Spořilově. Tam se právě budovalo na blátě nové sídliště, a sice těsně vedle tak zvaného starého Spořilova, který pozůstává převážně z malých rodinných domků a zahrádek. Nové sídliště bylo naproti tomu fádní, naklonované podle jednoho socialistického vzoru. To ale nebylo to nejhorší, tam totiž nebyly dosud žádné komunikace, všechny byty byly už hned po kolaudaci obsazené, takže stovky natěšených nájemníků, na vzdory tomuto urbanistickému hororu, se šťastně brodily loužemi a hlubokým blátem na tramvaj i do samoobsluhy. Svépomocí si tam obyvatelé nakladli prkna přímo tak na to bahno a balancovali přes louže, jako provazolezci. My jsme měli obrovské štěstí v tom, že náš věžák stál přímo vedle konečné tramvaje, takže jsme se nemuseli přes to příšerné bahno brodit a na nákupy do obchodu jsme chodili na ten starý, útulný Spořilov, tedy po civilizovaném chodníku.

 Byt sám vypadal na první pohled docela dobře, ale po několika dnech jsme začali chápat, že bydlení v něm se brzy stane peklem. Stěny byly tenké a akusticky propustné natolik, že bylo slyšet nejen v našem bytě ale i od sousedů o patro výš, kdo právě používá záchod a dokonce jakou vykonává potřebu. Takzvané bytové jádro s umakartovými stěnami sousedilo s obývákem, s kuchyní a s ložnicí rodičů, kteří chodili už v půl deváté spát a od této chvíle se nesměla v koupelně ani na záchodě pouštět voda, protože to drastickým způsobem budilo mé rodiče. Máti měla tak lehký spánek že i pouhé cvaknutí vypínače ji vzbudilo. Chodili jsme se po večerech bavit a koupat ke známým. Soužití mladých se starými v umakartovém bytě bylo představovalo pro obě strany značné problémy.

Náhoda nám však pomohla, když se moje sestra rozvedla a chtěla se svým děckem bydlet s rodiči. Okamžitě tak vznikla dohoda, že si svá bydlení vyměníme, takže jedině tak jsme se dostali, sice do rozděleného bytu po sestře, ale zato v pořádném bytelném činžáku v ulici Mánesově a k tomu pět minut chůze do zaměstnání.
Bohužel jsme se z toho neradovali dlouho, protože, za dva roky na to se přivalily okupantské hordy ruských chudatýrů (opak bohatýrů) a my bydleli pouhých pár metrů od nejhoršího dějiště bojů u budovy Československého rozhlasu.  Ale to už je zase jiný příběh, je to příběh emigranta...


03 října 2014

Jak nouze naučila mého otce housti...


Už dlouhou dobu visí u mne na zdi kytara, na kterou už celé věky nehraju. Můj otec měl po celý život zase na skříni ve futrálu housle a jenom jednou za uherský rok, co si pamatuju, na ně něco zafidlal. To se ví, že Stradivárky to nebyly. Teď ale vidím, že i já jsem v tomhle ohledu po něm, jenže já za to nemohu, že mě ty struny tak moc řežou, protože už nemám na koncích prstů tvrdé mozoly jako dřív. Tenkrát, když jednou otec vybalil housle ze zaprášeného futrálu na skříni v ložnici a začal hrát Humoresku a dokonce docela dobře, byl jsem dost překvapen, já jsem si totiž myslel, že na ně nehraje, protože to neumí.

Začal jsem se ho vyptávat jak to, že umí a proč nehraje častěji. Byli jsme doma sami, máti byla s malou sestřičkou někde u známých na návštěvě a otec se z ničeho nic najednou rozpovídal a já soustředěně poslouchal jeho zajímavé vyprávění.
   Všechno začalo tím, že mu jeden jeho strýc věnoval k svátku staré housle, ale pod jednou podmínkou, že se na ně bude pilně učit hrát a sice u starého pána, pana Krummholze, který mu prý slíbil, že bude chlapce vyučovat zadarmo a až z něj bude slavný virtuós, tak mu to jistě rád dodatečně zaplatí. Otec se ovšem virtuósem nestal a tak se toho starý pán nedožil.    
   Bylo to po první světové válce, byla bída a nebyly peníze a můj otec si usmyslel, že jakmile bude umět hrát, bude tím vydělávat ony, tak potřebné peníze pro jejich sedmičlennou rodinu a na své studie. To také dodržel a skutečně, chodil asi dva roky pilně do houslí a když už se to jeho šmidlání dalo poslouchat, našel si relativně dobře placené místo v nedalekém biografu, jako hudební podmalovávač, tehdy němých filmů.

  Musel si připravit celou řadu písní, jak pro scény napínavé, nebo tragické, tak též pro scénky romantické, nebo naopak jako v Nosferatu scény vrcholně hrůzostrašné, kdy publikum ani nedýchalo. Jindy zase volalo na hlavního hrdinu: "Pozor, je za tebou, otoč se!" a podobně. 

Nejraději ze všeho ale prý podmalovával scény milostné, jako ku příkladu lásku chudého tuláka a slepé dívky. K tomu prý hrál nyvou píseň, kterou mi hned také zazpíval: "Byl krásný letní večer, mně bylo dvacet let, když poprvé jsem líbal jak oheň žhavý ret. 
Nakonec se mi otec přiznal, že měl v té době první lásku, jménem Barbora. Jeho i její rodiče s tím počítali, že se jednoho krásného dne jejich děti vezmou, ale dopadlo to úplně jinak.

Otec, když nastoupil své první zaměstnání v městě o stodvacet kilometrů dál, se zde seznámil s mojí budoucí matkou, a tato svojí přirozenou inteligencí i krásou překonala všechny Barunky světa, a bylo vymalováno. Barunka se mezitím vdala a otec byl vlastně rád, byl po uši zamilován do mé budoucí matky a tak nějak jsem o dva roky později vznikl já...
   Vím, že toto téma je dost romantické, takže asi nebudu mít moc čtenářů, ale ať, protože si myslím, stejně  jako Jiří Suchý, že trocha poezie nikoho nezabije...

02 října 2014

Nymfou políben býti

Dnes jsem měl chuť něco zase napsat, ale nevěděl jsem o čem, můza mě nepolíbila. Tak jsem začal raději něco malovat a najednou mě políbila Nymfa. Na okenním parapetu sedí tu už léta tiše a já si jí nevšímám, dovezl jsem si ji před mnoha lety z mých toulek po Skandinávii jako suvenýr bronzová "Malá mořská víla". 

Napadlo mě, že toho o ní až tak moc nevím, na článek by to nestačilo, a tak jsem nakoukl do Google a dozvěděl se několik poměrně suchých informací, jako že to je, po americké Soše Svobody ta nejfotografovanější socha na světě, že je na rozdíl od té americké jenom 125 cm velká, a že se stala symbolem hlavního města Dánska Kopenhagenu. Socha byla už vícekrát poničena vandaly, ale vždy pečlivě opravena. Potom jsem ale kápnul na informaci, která mě opravdu nadchla, a tak jsem zde pro mé čtenáře vyzobal to, co se všeobecně neví.


»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
NYMFA
dostala
hlavičku 
od baletky 
Ellen Price 
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
A tělo od
sochařovy
ženy Eline
k tomu
nádavkem
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»


Tato sice malá, ale zato známá kodaňská Nymfa vznikla tak jak skoro vždycky všechno, totiž náhodou: Jednou si zašel pan Jakobsen, vlastník pivovaru "Carlsberg" na balet Andersenovy pohádky "Malá mořská víla", kterou zde na scéně ztvárnila známá prima-balerina Ellen Price. Pan Jakobsen byl nymfou tak nadšen, že si usmyslil, nechat si ji odlít z bronzu. Brzy nato vyhledal sochaře Edvarda Eriksena (1876-1959), jako pivovarník měl peněz dost, ale přesto tady nastala komplikace. Jakobsen chtěl aby balerina Ellen Price stála modelem panu sochaři Eriksenovi, ta však tuto nahou roli odmítla, ale svolila, aby sochař udělal jenom její hlavu. Naproti tomu pan Jakobsen, který to vše financoval, trval na celo-nahé víle. Vypadalo to už, že se nedohodnou protože pro tehdejší dánskou celebritu to bylo příliš kompromitující...

Nakonec to však vyřešil suverénně sám sochař pan Eriksen. Řekl, že by hlavu udělal podle Ellen Price a tělo podle své ženy Eline. Pomyslel si: "Nymfa bude sestavena z Ellen a Eline, to stejně nikdo nepozná, vyjma znalců obou těl a těch jistě není až tak moc, takže všichni budou spokojeni!" 

A já teď, když tak na to zkoumavě koukám, tak jsem si jist, že ta jeho manželka měla lepší figuru i proporce než hubená baletka, takže se nedivím, že i pan pivovarník byl velmi spokojen a nechal potom tuto nymfu, rok před svojí smrtí (1913), instalovat na pobřeží před milóny cvakajících fotoaparátů turistů z celého světa, kde je také dodnes.

I ten můj malý dánský suvenýrek vodní víly, má teď, po tolika letech pro mne daleko větší cenu než dosud. Najednou vidím ony dvě ženy, jejichž splynutím byla, před víc než sto lety, stvořena tato krásná nymfa. Nenechal jsem ji už stát na tom okenním parapetu, ale nabídl jí vznešenější místo jako těžítko na mém pracovním stole...