05 prosince 2011

Životní krédo


Mám rád deštivé počasí. Nesmí ovšem pršet moc, takový slejvák jako z konve to zrovna být nemusí. Líbí se mi spíše mrholení a je tu ještě jedna podmínka: musí být bezvětří a teplota asi okolo dvaceti stupňů Celsia. Při takovém počasí nevydržím doma, vezmu si na sebe svou oblíbenou nepromokavou bundu, narazím si bekovku do čela, ohrnu si límec a vyjdu do ulic uplakaného města. V hlavě mi bzučí melodie "Singin' in the rain" nebo "Rain drops keep falling on my head".
Toho dne bylo zcela ideální počasí, přesně podle mého "foršriftu". Seděl jsem právě u počítače nad rozepsanou povídkou, kterou jsem chtěl ještě téhož dne dokončit, když jsem si všiml, že venku mrholí. Vstal jsem, abych se podíval na venkovní teploměr a když jsem zjistil, že je 21° C a žádný vítr, nechal jsem psaní a hurá do deště! Bylo to krásné, ulice byly téměř prázdné a díky tomu, že byla neděle dopoledne, nejezdila skoro ani žádná auta. Bloumal jsem ulicemi bez pevného cíle a bylo mi fajn. Když se asi po půlhodince rozpršelo doopravdy, stoupl jsem si do výklenku jakéhosi zlatnictví a přemýšlel, kam bych si zatím mohl skočit na dobré kafčo. Netušil jsem, že mi právě teď na delší dobu končí má bohorovná pohoda, a že se díky různým okolnostem zamotám do problémů druhých lidí.
Do mého výklenku se bez dovolení postavil nějaký zmoklý kolemjdoucí. Považoval jsem to tak trochu za drzost, že se mě ani nedovolil. Připadal jsem si být původnějším domorodcem tohoto protidešťového úkrytu, a on se mi tam vecpal. Načež si vytáhl cigaretu a otočil se na mne se slovy: „Nemáte oheň? - Jé, to jste vy, doktore? Já jsem ňákej Jaromír.“
„Nevím sice proč se mi představujete, pane, ale uhodl jste to, oheň nemám, jsem nekuřák a toto je nekuřácký výklenek“, poznamenal jsem úmyslně nesnášenlivě. Ten člověk mě asi, čert ví odkud znal, ale nebyl mi ani za mák sympatický.
„Promiňte, ale já se vám přestavit musím, jsem Karel Jaromír...“
„I kdybyste byl Karel Jaromír Erben, tak mě to nezajímá“, přerušil jsem ho dost nevrle, „nevím, co to stále máte s tím představováním?“
On se však nenechal deprimovat a s nezapálenou cigaretou v ústech pokračoval: „Já jsem Karel, příjmením Jaromír, nikoliv Karel Jaromír jako Erben.“
„Ale to je mi přece srdečně jedno, nevidíte, že mne tím obtěžujete?“
„Vy sám jste přece tvrdil, že nemáte rád anonymy“, trval na svém, „a protože já vás znám a vy mne ne, tak je mou povinností se vám představit.“
Byl jsem zaskočen, že dokonce ví i o mé alergii na anonymy. Trvalo mi chvíli, než jsem pochopil, že mě viděl před pár dny v televizní diskuzi o mezilidských vztazích v naší zemi.
„Vida, jednou v životě jsem byl na pár minut v televizi a už jsem slavný jako Karel Gott“, zasmál jsem se a smířlivějším hlasem jsem se hodlal rozloučit s tímto svým obdivovatelem: „Takže se mějte hezky, pane Karle, -é- totiž vlastně, pane Jaromíre, já už musím jít, vidím, že přestává pršet.“ Myslel jsem si, že se ho tak elegantně zbavím.
„Moment, jdete tímto směrem, že bych se svezl kousek s vámi?“

To se dalo těžko odmítnout a tak se mnou došel až do kavárny Slavie, ale ani tam jsem se ho nezbavil. Neustále mi vykládal o jakési své lásce Evě, která zpívá v jejich orchestru, kde on hraje na saxofon, je strašně krásná a tak jako on je bezdětná a v rozvodu. Mají se sice šíleně rádi, leč v dohledné době se nemohou vzít, protože jeho manželka Sylvie mu dělá peklo na zemi a nesouhlasí s rozvodem. Naproti tomu paní Eva bude prý už v příštím stání za týden rozvedená, zatímco jeho případ se zřejmě potáhne delší dobu. Není prý vůbec jisté, kdy mu jeho žena rozvod odsouhlasí. Evu ovšem nechce za nic na světě ztratit.
„Pane Jaromíre, nechtěl jsem vás přerušovat, vím, že se člověk někdy potřebuje někomu svěřit, ale u mne pláčete na špatném hrobě, já vám bohužel nemohu nijak pomoci.“
„Právě, že byste mi mohl úžasně pomoct, víte, my jsme se s Evou na vás dívali v té debatě a ona byla vašimi názory přímo fascinována, už jsem skoro začal na vás žárlit!“
„To mi sice lichotí, ale já nejsem právník ani advokát ani psycholog a už vůbec ne nějaký odborník na rozvody. Jsem zavilý starý mládenec, který tak trochu spisuje.“
„Ale Eva si myslí, že jste právník a určitě by dala na váš názor. Ona totiž chce, abychom se nejpozději do března buď vzali, nebo rozešli, a já bych potřeboval, abyste ji přesvědčil, že musí mít trpělivost a počkat než skončí můj soudní spor se Sylvií. Jedná se celkem o velký nemovitý i movitý majetek - a to víte, to se táhne.“
„A proč ji nepřesvědčíte sám?“, vybafl jsem podrážděně.
„Bavili jsme se o tom už stokrát, ale je pořád toho názoru, že se mám vzdát majetku ve prospěch svý ženy, aby se rozvod urychlil. To já ale nechci, je to majetek po mých rodičích, tak proč by to měla schramstnout ta nenažraná Sylvie? A tak mě právě napadlo, že bych vám zaplatil třeba dvacet tisíc, kdybyste Evu zpracoval, aby ještě rok počkala. Mohl byste jí třeba nakukat, že znáte Sylvii a víte jaká je to megera, která si ani nezaslouží nějaké ohledy.“
„Ne!“, nadskočil jsem na židli, „to snad nemyslíte vážně! Já neumím a ani nechci lhát!“
„Dobrá“, vytáhl šekovou knížku, „prachy u mně nehrajou roli, tak tedy padesát tisíc?“
„Pane Jaromíre, aby bylo mezi námi úplně jasno, žádné peníze od vás nechci, za právníka se vydávat nebudu, a do vašich techtle-mechtlů se nehodlám zaplést ani za milion!“
„Tak promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout, ale jsem bezradný“, řekl sklesle. Vtom se mu spustila krev z nosu a než stačil vytáhnout kapesník byla louže i na ubruse. Rychle odběhl na toalety a trvalo to aspoň čtvrt hodiny než se vrátil. Mezitím nám číšník prostřel nový ubrus.
„Je mi to trapné, trpím na to už od mé havárie se sportovním letadlem“, omlouval se po příchodu, „vidíte tady tu jizvu u kořene nosu - a to už je víc jak deset let.“
Bylo mi ho najednou přece jen tak trochu líto: „A jak jste se vlastně seznámili s Evou?“, zeptal jsem se, abych změnil téma.
„Hm, to bylo tak: šílenej liják a já jedu v mým mercedesu po nábřeží a na červenou jsem musel zastavit u Jiráskova mostu. Byla už dost tma a u baráku tam stála, s novinama nad hlavou místo deštníku, krásná ženská. Nabídl jsem jí, že ji svezu - a tak to začalo. Pak, když jsem zjistil že jí to zpívá, tak jsem ji vzal do mýho orchestru. No a pak jsme se zamilovali.“
„Pokud tedy budete chtít“, nabídl jsem mu, „mohu si s ní promluvit třeba takhle u kafe jako s vámi a pokusím se ovlivnit její názor na eventuální odložení vaší svatby na neurčito, čili do doby, kdy se s vaší paní dohodnete na rozdělení veškerého majetku, ovšem ve smyslu vašeho nově podaného smírného návrhu - zhruba fifty-fifty.“
„To je teda velkej ústupek, kterej mi tady podsouváte“, řekl váhavě, „ale asi máte pravdu, nějakej čas bych s tím u Evy možná získal.“
Nakonec jsme si vyměnili vizitky s tím, že on si o tom znovu promluví s Evou a pak, že se můžeme někdy sejít všichni tři a prohovořit celou tu věc do detailu. Tak jsem se stal vlastně čekatelem na bezplatné místo náhradníka právního zástupce.

Hned příští týden se mi nečekaně ozvala paní Eva: „Dobrý den, tady je Eva Königová, mluvím s panem doktorem Tomsou?“
Odpověděl jsem úmyslně prkenně: „Nikolivěk, moje jméno zní, tak jak jsem se ohlásil v telefonu: Toms, nikoliv Tomsa, proto je sedmý pád s Tomsem a nikoliv s Tomsou.“
„Promiňte, spletla jsem se...“
„Vůbec nic se nestalo, milá paní Evo, smím-li vás tak titulovat, to já se jen snažím bejt chytrej jak rádio, ale ve skutečnosti je mi všechno fuk. Už se těším, že si spolu popovídáme a zvu vás na oběd zítra v jednu u Číňana na Pavláku. Souhlasíte?“
„Ano, já jsem vás stejně chtěla osobně poznat a Karel přišel s nápadem, abych vás pozvala na náš koncert v pátek večer...“
„Výborně“, skočil jsem jí do řeči, „takže já vás zvu na oběd a vy mne na koncert. Myslím, že to bude takhle lepší, když si spolu napřed promluvíme sami bez Karla, snad nebude žárlit?“
„Jsem opět svobodná a mohu si dělat co chci“, řekla suverénně, „takže - platí!“

Snad na vteřinu přesně v jednu hodinu vstoupila do lokálu čínské restaurace »Peking« nápadně atraktivní žena, rozhlédla se a zamířila k mému stolu. Nemuseli jsme se téměř ani představovat, vše bylo jasné a já začal chápat, proč se Karel Jaromír tak bezhlavě, jak se říká "z voleje", zamiloval do této fantasticky půvabné ženy.
Během celého oběda mi paní Eva vyprávěla její příběh, jenž se od Karlova diametrálně lišil. Ověřil jsem si tím známý fakt, že totiž jedno svědectví se rovná žádné svědectví.
„Paní Evo, vy tedy netrváte na datu svatby nejpozději v březnu příštího roku?“
„Je mi celkem jedno kdy se vezmeme, ale do USA musíme přiletět buď už jako manželé, protože tam se vdávat nechci, a nebo tam odletím sama a rozejdeme se...“
Eva si osušila rty ubrouskem, napila se vína a řekla zamyšleně: „Chci tam totiž, pokud nezkrachuji, zůstat pár roků. Taková příležitost, jakou mi nabízí ti moji známí v New Yorku, zpívat na Broadwayi, se prostě nedá odmítnout. A s Karlem to až zase taková horoucí láska není. Na druhou stranu ovšem, by to bylo pro mne jistě snadnější protloukat se v Americe ve dvou a navíc s dobrým muzikantem.“
„A paní Evo, proč si myslíte, že by Karel nemohl za vámi přiletět třeba o půl roku později až by mu jeho žena odsouhlasila rozvod.“
„Protože, milý pane, tuhle báchorku Karlovi vůbec nevěřím. To je totiž on, kdo se nechce rozvést!“
To mě zarazilo: „Tak teď už tomu vůbec nerozumím. Karel, že se nechce rozvést? A proč by chtěl zůstat se ženou, kterou nenávidí a která ho chce obrat o majetek?“
„Protože mu to takhle vyhovuje a chce, aby to tak zůstalo i nadále. Má doma ženu, která se o něj stará, vaří, pere, žehlí, a k tomu má mne, coby milenku, se kterou se může ukazovat ve společnosti a hrát si na bonvivána. Jeho žena je o dvanáct let starší než já. Já nevím, co všechno vám ještě napovídal, je to "vejtaha"! Na příklad: nikdy jsem neslyšela, že by lítal s letadlem, mercedes taky nemá, tu jizvu na nose má už na fotce z obecné školy a ta jeho šeková knížka jsou jenom bezcenné papírky!“, temperamentně trumfovala Eva.
„To snad není možné“ nevěřil jsem, „co by býval udělal, kdybych já ten šek chtěl?“
„Jednoduše by řekl: Pardon, můj omyl. Tohle nejsou mé soukromé šeky, to jsou firemní.
Víte, pro něj je všechno recese! Jako letos na jaře si vystřelil z celého orchestru. Oznámil jim, že právě včera dokončil večerní vysokou s diplomem jako ING a pozval je na slavnostní promoci do Rudolfina. Všichni mu na to skočili a přišli s dárkem a s květinami k zamčenému Rudolfinu, kde našli jen ospalého portýra. Já jsem byla v té době naštěstí služebně mimo republiku, jinak bych ho asi zabila!“
„To je až absurdní!“, kroutil jsem hlavou, „a jak jste se vlastně s Karlem seznámila?“
Eva se ušklíbla: „Už tenkrát mě doběhl. To lilo jako z konve, já jsem jela svým autem kolem Masarykova nádraží a on tam stál zmoklý s novinami na hlavě a mával na mne, abych zastavila. Prosil mě, abych ho svezla někam k doktorovi, že si podvrtl kotník, a že nemůže udělat ani krok. Souhlasila jsem, což jsem asi neměla dělat. Hned jak vlezl do auta, se mi kajícně přiznal, že si to jen vymyslel, aby se svezl a navíc, že se mu moc líbím. Ta jeho otevřenost s výrazem nevinnosti v očích mě prostě okouzlila, to on dovede.“
„Mám z toho v hlavě Babylon“, řekl jsem, „ale proč mě do toho všeho vlastně zatáhl, to snad neví ani on sám? A hlavně: vždyť to nedává žádný smysl! Paní Evo, myslím si, že to je něco jako schizofrenie. On působí přesvědčivě, protože tomu sám věří!“
„Ne, on ví, že lže. On teď chce získat čas, zdržet mne tak dlouho až mi ten job v Americe uteče a pak bude zase podle něj všechno v pořádku. A k tomu jsou mu prakticky všechny prostředky dobré.“
„Takže vám to zase až tak dalece nevadí?“
„To je tak, byla jsem do něj blázen, protože proti mému muži-alkoholikovi byl naprostým ideálem, vzhledově docela krásnej chlap a k tomu abstinent.“
„Nojo, máte pravdu, žena to vidí jinak.“
„Původně jsem mu věřila všechno co mi napovídal, protože jsem tomu chtěla věřit, ale po pár jeho smyšlených blábolech, které jsem vždy brzy odhalila, jsem to už přestala považovat za vtipné, no a dnes mám i pochybnosti o tom, na co mi přísahal, totiž, že už osm let se svojí manželkou intimně nežije.“
„A naučila jste se s tím vyrovnávat?“
Eva se sarkasticky usmála: „Zatím moc ne. Strašně mně vadí, že mu nemohu věřit. Nevím ani co je pravdy na tom jeho obrovském majetku, možná, že mu někdy křivdím a nevěřím mu ani čistou pravdu. Jeho chybou je, že se snaží dělat ze sebe něco jiného. Na příklad: vždycky mi tvrdil, že byl na vojně poručíkem, což mi bylo stejně úplně fuk. Pak jsem ale náhodně narazila na jeho vojenskou knížku a ejhle – je svobodníkem. Ale přesto, Karel není v jádru špatný člověk, má snad jen tuhle jedinou charakterovou vadu...“
„Paní Evo, po tom, co jste mi právě řekla vidím, že nemám právo a ani nechci mluvit do vašeho vztahu s Karlem a proto se vám moc omlouvám. Na ten koncert radši nepřijdu, já bych se asi neudržel. Jenom mu ještě zatelefonuji a vynadám od plic za to, že ze mne udělal blbce. Bude totiž nejlepší, když si tenhle problém vyřešíte vy dva sami, mezi čtyřma očima, protože jenom vy dva si můžete uvědomit, co vlastně chcete.“
„To je škoda, že to vzdáváte, ale chápu vás. Asi máte pravdu, já bych se taky v podobných cizích problémech nechtěla babrat. Mohu vás ale přesto někdy zavolat a popovídat si s vámi jako dnes, nebo požádat o přátelskou radu? Byla bych moc ráda.“
„Samozřejmě Evo, pokud budu schopen poradit. A třeba vám i pošlu mail do USA!“

Uplynul více než měsíc, kdy bylo ticho po pěšině. Teprve až někdy před Vánocemi zadrnčel telefon a v něm se ozval altový hlas paní Evy: „Představte si, Mirku, něco zcela nepředstavitelného, křivdila jsem mu – Karel se rozvedl!“
„Tak to je bomba, jak to, že to šlo najednou tak rychle?“, divil jsem se.
„Já jsem byla taky úplně vedle, rozsudek ještě nemá, ale při posledním stání, se společně s manželkou dohodli na rozdělení majetku a pak prý už nestálo vůbec nic v cestě, takže je to konečně v pohodě! O Vánocích uděláme zásnuby u mých rodičů, někdy v lednu se vezmeme a 14. února, na Valentýna, to jsou mé narozeniny, odletíme do USA. Zveme vás srdečně na zásnuby i jako za svědka na svatbu a doufám, že to neodmítnete.“
„Tak to vám tedy blahopřeji a spolehněte se, že přijdu!“ Snažil jsem se mluvit nadšeným hlasem, i když v koutku duše jsem si jen tak pro sebe řekl: „Pro toho Kecala je jí škoda“.




25. prosince se konal u Urbanů, Eviných rodičů v Davli, slavnostní oběd, na který jsem byl také pozván a při němž se zároveň ekonomicky výhodně, to jest úsporně, spojily Eviny zásnuby a Boží hod vánoční.
Dostavil jsem se přesně v poledne s velikou kyticí růží a při předávání pugetu Evě jsem od ní dostal nečekaně vroucí polibek. Eva mne celkem neformálně představila svým rodičům i své mladší sestře Zuzance. Netušil jsem, že jsem se, dostavil dřív než snoubenec, a že Evina rodina jejich budoucího zetě a švagra, dosud osobně nezná. Nemohl jsem také vědět, že se Evička už zasnubovala celkem třikrát, což shodou okolností nikdy nedopadlo. Nyní tedy, po rozvodu jejího krátkého manželství, se jednalo už o čtvrté zásnuby a pro její rodiče to představovalo jistou rutinu, která měla svá zajetá pravidla.
Jako klasicky konzervativní rodičové čekali, že první co se odehraje, bude snoubencovo požádání o ruku jejich dcery. Bohužel však, Eva ani já jsme nepostřehli, že její nahluchlí starouškové nerozuměli nebo v rozrušení přeslechli mé jméno při představování, a že tedy zcela logicky považují mne za jejího nastávajícího. Když se nás pět posadilo, dle Eviných instrukcí, kolem slavnostně vyzdobeného stolu a Karlova šestá židle vedle ní zůstala prázdná, zavládlo na chvilku velebné ticho, načež otec Urban povstal a řekl poněkud nejistě: „Inu, tak já to tedy začnu...“
„Počkej, tati, až přijde Karel!“, zarazila ho Eva.
„To ne“, ozvala se matka, „na toho svědka čekat nemůžem, vystydla by nám ta husa!“
Otec se otočil na Evu: „Já myslím, ať se nejdřív Jaromír vyjádří a já pak pronesu přípitek a potom se už bude jíst, bez ohledu na toho Karla. Ale proč nesedí Jaromír vedle tebe, Evo?“
Zuzanka potlačujíc smích mi tiše šeptla: „Oni vás pasovali na ženicha.“ Eva se rozesmála až slzela a nebyla schopna slova. Vyšlo to tedy na mne vysvětlit tu trapnou záměnu osob: „Vážená paní Urbanová, vážený pane Urbane, já jsem... totiž já nejsem ani Karel ani Jarom...“ do toho se ozval zvonek.
Eva vyskočila ze židle a běžela otevřít dveře. Teprve potom se věc vysvětlila když otec Urban namířil svůj ukazovák na příchozího a řekl hlasem hromovým: „A kerejpak ste vy?“
„Já jsem Karel Jaromír a přicházím vás požádat o ruku vaší dcery Evy“, řekl pravý ženich takřka v pozoru se sraženými podpatky a s mírnou úklonou.
Další hodování a zásnuby proběhly už celkem dost normálně jako v každé takové rodině. Zatímco rodiče a snoubenci řešili podrobnosti lednové svatby a s ní spojeným nákupem nevěstina oblečení: v bílém nebo v béžovém, šaty nebo kostým, já jsem se velmi dobře bavil za stálého přiťukávání si s Evinou sestřičkou.
„Řekněte mi, Zuzanko, to snad není tajné, o kolik jste vlastně mladší než vaše sestřička?“
„O osmnáct let...“
„O celých osmnáct let?“, divil jsem se natolik nahlas, že to Eva zaslechla až na druhém konci místnosti a řekla: „Jo, bylo to pro mne utrpení, všichni si mysleli, když jsem s ní vyjela v kočárku na ulici, že to je moje dítě za svobodna! A zatím – provozní nehoda u Urbanů!“
Zuzana si jen povzdechla: „Mně všichni říkali, že jsem dítě z ušetřeného materiálu.“
„Zuzko, že se nestydíš takhle mluvit“, okřikla ji cudná paní Urbanová.
Otec Urban právě vykládal Karlovi zážitky z chytání ryb a o nic jiného se nezajímal. Zato mně to nedalo, abych neřekl něco lichotivého: „Milá Zuzanko, ať už je to jak chce, povedla jste se velice dobře, v kráse jste dohnala svoji sestru Evu, a kdybych byl asi tak o dvacet let mladší, oslavovaly by se tu dnes určitě dvojí zásnuby, pochopitelně za předpokladu, že byste o mne stála.“
„Každý je tak starý, jak se cítí“, řekla Zuzana, „a já vůbec nemám ráda puberťáky.“
„Výborně, takže mi dáváte naději?“ provokoval jsem dál.
„Moje sestra už má čtvrté zásnuby a já dosud žádné, řekněte, je to nějaká spravedlnost?“
„Ty taky máš ještě dost času“, vložila se do našeho flirtování paní Urbanová, „Zuzka asi už toho moc vypila a neví co brebtá. Nejdřív musí dodělat školu - a basta!“
„Maminečko milá“, reagovala Zuzka sladce ovíněně, „na které planetě žiješ? Já jsem už přece plnoletá a můžu si dělat co chci... podívej, jsem žena...“ a dala mi pusu na tvář.
Tímto úplně nevinným a pro mne příjemným počinem nejmladší ratolesti přísně katolické rodiny, zhoustla atmosféra, a tak jsem se brzy vypoklonkoval s odůvodněním, že mám ještě důležitou schůzku s nakladatelem.


Nerad si něco plánuji dopředu, nechávám věcem volný průběh a tak jsem ani na Silvestra odpoledne, kdy ke všemu zase lilo, ještě nevěděl, jak chci strávit tento večer. Zavolám Heleně? Ta nebude mít určitě čas, myslím, že je už zase definitivně zamilována. Anebo Ingrid? Ta když chytí slinu, tak se vždycky namete jak mariňák. A co Barborka? Ta nebude chtít nikam jít, že nemá co na sebe a nakonec to skončí zase v posteli. Radka, ta mě vůbec nepustí ke slovu a bude mlít jen o těch svých uslintaných čoklech. Co abych zůstal doma a brejlil do televize? V mém rozjímání mě vyrušil telefon: „Haló, tady je Zuzana Urbanová...“
„Jé, Zuzanko, to je překvapas! Jak se máte, co děláte? Vy se máte nejlíp!“, spustil jsem.
„Pane doktore, já jsem se chtěla zeptat, jestli byste nešel se mnou na silvestrovský koncert naší Evy s Karlovým orchestrem, to trvá od sedmi do desíti a potom bychom si mohli někam zajít ve čtyřech.“
„A uvítat nový rok někde v baru, pokud možno pochybném“, doplnil jsem ji nadšeně. Byl jsem rád, že se tím vyřešil můj problém "Co s načatým Silvestrem?"
Koncert k tanci i poslechu byl nad mé očekávání skutečně na vysoké úrovni, netušil jsem, že má Eva tak výborný hlas, ani že orchestr »Gong«, v němž Karel hraje, není žádná kutálka, ale skutečně kvalitní big-band. Při Gershwinových a Cole Porterových skladbách jsem si po létech zase zatančil, samozřejmě se Zuzankou a Eva nám k tomu zpívala The Man I Love a Night and Day. Těsně před koncem koncertu přišla Eva k našemu stolu: „Tak, lidi, pojďte se mnou do šatny pro muzikanty, já se převlíknu a počkáme tam na Karla. Oni ještě hrají poslední orchestrálku a až přijde, vyrazíme do víru silvestrovské noci. Karel už ví kam.“
V šatně se Eva rychle přestrojila a mezitím co byla v kabině vstoupila do místnosti jakási velice elegantní ošperkovaná madam v kožichu a usedla do jednoho z volných křesel.
„To bude asi těžce zazobaná manželka některého z muzikantů“, řekla potichu Zuzanka. Všiml jsem si, že když Eva vystoupila z kabiny, vrhla na onu neznámou zlý pohled. Přisedla si k nám a skrze sevřené rty řekla: „To je ona, Sylvie, bývalá Karlova – ale co tu chce?“
„Asi chce s mluvit s Karlem, třeba má už rozsudek, co on ještě nedostal“, šeptala Zuzka.
„Ne, ale je to od ní drzost, chce nám asi zkazit Silvestra!“, vyprskla Eva rozrušeně.
„Evi, to chce klid, třeba jde o klíče, nebo o nějakou banalitu“, snažil jsem se ji uklidnit.
„Ne, já to nevydržím, jdu se jí zeptat co chce“, řekla Eva rozhodně, vstala a šla k ní.
„Paní Jaromírová, můžete mi, prosím, říct co tu děláte, v šatně pro orchestr?“
Dáma zvedla obočí: „Jak vidíte – nic, čekám tu jen na svého manžela – vadí to někomu?“
„Karel, ale už není vaším manželem, a já snad mám právo, pár dní před svatbou, vědět, pokud mu něco chcete, proč zrovna tady a teď na Silvestra?“ Eva byla nažhavená do ruda.
„Co to plácáte, milé dítě“, madam se rozesmála, „Karel, že není mým manželem?“
„Samozřejmě, že už není, vždyť jste se rozvedli!“ Eva začala blednout.
„Tak tohle slyším prvně v životě! Jak mohu být, vážená slečno, rozvedená, když jsem se ještě nikdy nerozváděla? Chápu, že je Silvestra a vy jste asi už dost bumbala...“
„Já – já nejsem opilá, ale je to pro mne šok! Vy nevíte, že máme 11. ledna svatbu?“
„Vy jste čím dál legračnější, dívenko, to by byla přece bigamie! Zanechte těch hloupých vtipů, už mě to unavuje“, řekla madam suverénně.
Přispěchali jsme se Zuzkou Evě na pomoc. Představil jsem se úmyslně s důrazem na titul: „Vážená dámo, promiňte, že zasahuji do vašeho rozhovoru, ale dochází zde evidentně k nedorozumění. Já a zde slečna Urbanová, sestra paní Königové, jsme totiž svědky, jak již uskutečněného zasnoubení, tak i proponované svatby paní Evy a pana Karla Jaromíra.“
„To ale není možné, vždyť my jsme se s Karlem nikdy nerozváděli a dokonce ani nikdy o rozvodu nemluvili a neuvažovali. Už kvůli dětem...“
„Cože, vy máte děti?“ žasla sinalá Eva a zakryla si rukou ústa.

Vtom do děje vstoupil, jakoby dramaticky narežírován, Karel, hlavní hrdina této tragikomedie.
Eva i paní Jaromírová zvolaly skoro unisono: „Karle, probůh, vysvětli nám to!“
Karel se suverénně rozhlédl po nás čtyřech, dával si na čas s odpovědí, načež pronesl tu nejméně očekávanou větu: „Nóó, to jsem holt já – Karel Jaromír“, a pokrčil rameny, rozhodil ruce a jal se pečlivě ukládat svůj saxofon do pouzdra.
„Tak, a teď se jde domů, ty barone Prášile!“, zavelela paní Sylvie a poslušný beránek Karel ani necekl. Jeho velitelka nebyla, jak se zdálo, až tak moc překvapená. Zřejmě už byla na podobné eskapády svého muže zvyklá. Zato Evu jsme museli se Zuzkou podpírat, aby neupadla. Stále jen opakovala: „Ta ostuda, všichni to vědí, že se mám vdávat... rodiče... v práci... v orchestru... sousedé...“ Slzy se jí valily po tvářích a paní Jaromírová ještě ve dveřích suše poznamenala: „Nebýt našich dětí, paní Evo, tak bych vám ho ráda přenechala.“
Zuzana nestačila utírat Evě slzy: „Evo, to není tvá ostuda, to je jeho debilita, nebreč.“
„Evi“, zkoušel jsem ji rozesmát, „podívejte se tady do zrcadla, jste krásná jako obrázek, ale když budete dlouho plakat, stane se z vás obrázek surrealistický. A pak už by si vás nevzal nikdo – akorát takovej ňákej – já.“ Eva se ke mně otočila, objala mne kolem krku a položila mi hlavu na rameno. Zuzka navrhla: „Pojďme do kabaretu, ať přijde na jiné myšlenky!“
„Ne, já chci domů, jděte sami, nekažte si se mnou večer“, vzlykala Eva.
Vzali jsme tedy taxíka a odjeli k Evě domů na Letnou. Tam se obě sestřičky odebraly do ložnice, zatímco já jsem zůstal v obýváku a rozjímal o patrně psychické chorobě Karla, který musel vědět, že to jednou praskne a přesto žádal rodiče o ruku, slavil zásnuby a připravoval se na svatbu!
Teprve teď mi došlo, že ten velký majetek zřejmě nemá on, ale jeho žena, a proto se nechce rozvést. Že zatloukl existenci dětí, byl pak už jenom logický důsledek celé jeho lži. Přes tuto deviaci, má jistě Evu rád a ona jeho taky. U ní se ovšem jedná o city dost podmíněné špatnou zkušeností z manželství, a proto byla ochotna ty drobné a jakoby nevinné lži krásného Karla poměrně dlouho tolerovat a omlouvat ho.
Když Zuzka uložila sestru do postele, řekla jí: „Evo, teď pusť všechno z hlavy a pěkně se vyspi, tady máš prášek na spaní.“ Pro Evu se však dnes zřítil svět, taková strašná blamáž před všemi známými se jí zdála v tomto nervovém rozpoložení zcela nepřekonatelná. Nedovedla si vysvětlit, že mohl Karel dohnat své lhaní až takhle "ad absurdum". Chtěla zapomenout, chtěla spát, hlava jí třeštila a její myšlenky se stále vracely: „Jsi společensky naprosto znemožněná, vyřízená, všichni se ti budou chechtat!“ Vzala další dva prášky, a za chvíli další a pak další...
„Jé, pane Mirku“, volala na mne Zuzka z kuchyňky, „já jsem tu v ledničce něco objevila, Eva tu má připravené obložené chlebíčky a jednohubky a šampus je tu taky!“
„Takže“, řekl jsem, „i když to není ideální Silvestr sedět u televize, tak s vámi Zuzanko, to bude určitě okouzlující program.“
A skutečně jsme se dobře bavili a o půlnoci jsme si přiťukli na Nový rok a tykání. Byl jsem trochu překvapen po jejím žhavém polibku: „Zuzanko, to ale nebyla jenom přátelská pusa strejdovi, to vypadalo jako...“ Byl jsem umlčen dalším polibkem. Abych trochu přibrzdil vývoj této intimní situace, navrhl jsem, že bychom se měli podívat, jak se daří Evě a jestli klidně spí. Bledá Eva ležela naznak s pootevřenými ústy a vypadalo to, že nedýchá. Sáhl jsem jí na chladné čelo, vzal její bezvládnou ruku a snažil se nahmatat tep: „Zuzi, rozsviť velké světlo, to se mi vůbec nelíbí!“
Teprve nyní jsem viděl, že na nočním stolku leží dvě prázdné krabičky od léků! Tím okamžikem nastala adrenalinová novoroční noc. Zavolali jsme záchranku a mezitím jsme se pokoušeli ji probudit. Zuzi rychle uvařila černou kávu, ale Evu se nám už nepodařilo probrat. Konečně dorazila záchranka a odvezla ji do nemocnice na vypumpování žaludku.
Vrcholně vynervovaní jsme tam čekali jak to dopadne. Minuty se táhly jak zpomalení šneci a Zuzanka se křečovitě ke mně tiskla na lavici v nepřívětivé chodbě před dveřmi, za nimiž se rozhodovalo o osudu její sestry. Marně se snažila potlačovat slzy a já jsem si teprve uvědomil, jak moc jsou si s Evou podobné. Konečně vyšla sestra, která nám oznámila, že službu konající lékař přijde za chvilku a řekne nám bližší informace. Ten nám pak suše oznámil, že je Eva sice už mimo ohrožení života, ale že si ji tam zatím pro dnešní noc musejí nechat. Ráno ji pak pošlou na psychiatrii, kvůli onomu pokusu o sebevraždu. Sepsal s námi protokol, jak k tomu došlo. Rozhodli jsme se, že rodičům zatím nic neřekneme. Mohli by se sesypat.
Druhý den dopoledne jsme se ještě poměrně nevyspalí sešli se Zuzkou opět v nemocnici a vyhledali Evu na psychiatrickém oddělení. Vypadala už docela dobře a první, co nám řekla bylo, že by už nikdy takovou blbost neudělala. Měla jen starost, co tomu řeknou rodiče. Oni čekají, že se dnes celá jejich rodina, včetně Karla, u nich sejde na novoroční oběd.
„Milá, zlatá, ale zlobivá Evi“, začal jsem kazatelsky, „chápu Vás, že jste se chtěla pomstít Karlovi, ale za takovouto cenu mlsat tabletky? Uznejte, že jste to přehnala.“
„Já vím, Mirku, máte pravdu a moc a moc vám děkuji a tobě Zuzi taky.“
„Takže, Evo, navrhuji, aby Zuzi ihned odjela do Davle, a vy byste mezitím měla zavolat rodiče, aby slyšeli, že jste živá a zdravá. Omluvíte sebe i Karla, že nepřijedete, pod nějakou banální záminkou, jako třeba, že dostal zarděnky a tak podobně. Tím to pro ně nebude takový horor, až jim pak Zuzanka u oběda, šetrně vylíčí ten náš Silvestr s baronem Prášilem.“
„Fajn, to je nápad, je vidět že jste dobrý psycholog“, pochválila mě Zuzanka.
„A přesně v obráceném gardu zavolám já Karlovi a ostře mu oznámím, že Eva spáchala sebevraždu, protože nemohla unést tu ostudu. Otrávila se smrtelnou dávkou šedesáti prášků na spaní a momentálně leží v nemocnici a lékaři bojují o její život. Dosud se neví jak to s ní dopadne. On, že má dvě možnosti: buďto půjde do kriminálu za pokus o bigamii, nebo, pokud lékaři zjistí, že není normální, tak půjde do cvokhausu. Nejistota, to je ten správný trest na něj. Chci ho úmyslně nechat co nejdéle smažit ve vlastní šťávě, pokud Evi souhlasíte.“
„Ano, ať se smaží!“, zvolaly jak čertice obě, jinak mírumilovné sestřičky.

O tři dny později mi telefonovala Eva, jestli se můžeme sejít na kafe, že by měla pár věcí, o kterých by se chtěla se mnou poradit. Souhlasil jsem a sešli jsme se v kavárně Mánes.
„Co je nového, Evi, a co rodiče?“ uvítal jsem ji místo pozdravu, „hořím zvědavostí.“
„Rodiče to zvládli dobře, ale páté zásnuby už prý dělat nebudou. V práci jsem to nikterak nerozebírala, jenom, že se svatba odkládá, ale teď si musím ještě dojít pro věci do šatny orchestru a na to se chci zeptat vás. Smlouvu okamžitě vypovím, to je mi jasné, stejně letím za měsíc do USA, ale jak se mám tvářit na Karla a co mu mám říct, on se zatím neozval...“
„Zato se ozval mně a chtěl vědět, co se děje. Řekl jsem mu, že jste to přežila a co bude dál, to se dozví od vašeho právníka. Nemusíte se s ním vůbec bavit. Chcete-li, půjdu tam s vámi.“
„Ne, co jsem si nadrobila si musím vyřídit sama, ale nebojte se, Karel už je pro mne nula! K něčemu to přece bylo dobré. Po dvou létech se konečně cítím úplně volná a svobodná. Teď najednou nedovedu pochopit sama sebe, jak jsem mohla být tak hloupá!“
„Dobře, počkám tady asi půl hodinky a dejte mi aspoň hlášku, jak to probíhá.“
„Ano, můj milý ochránče, bude-li třeba sokola zavolám“, řekla pateticky.
Četl jsem si právě noviny, když se ozvalo zabzučení mého mobilu: „Mirku, jste ještě v kavárně, mám pro vás novinku. Přijdu hned za vámi nahoru.“
„To jste ale stihla rychle“, divil jsem se když se přiřítila s naditým pytlem přes rameno.
„Karel vypadá strašně ztrhaně, je zarostlý jak houmlesák, zhubnul a nervózním hlasem se mne jenom zeptal: ‘Prosím tě, Evo, co chce se mnou ten doktor udělat? Vždyť mám na krku dvě malé děti!‘ Řekla jsem mu jen: ‚Sice si to nezasloužíš, ale já už se s tebou špinit nebudu. Těm batolatům musí být aspoň devět let, vzhledem k tvému manželskému celibátu, pokud jsi mi aspoň v tomhle nelhal – anebo to nejsou tvoje děti!‘, načež jsem hrdě odkráčela.“
„Takže to můžeme odfajfkovat jako vyřízenou záležitost. A teď, podívejte se Evi, tady z okna, jak venku krásně prší a zároveň padá mokrý sníh. Šla byste se mnou na procházku?“
„To jste hezky řekl, že "krásně prší". To zní pro normální lidi jako protimluv. Nevím, jak jste mohl vědět, že ráda courám v dešti, a že nikdy nikdo se mnou v dešti chodit nechtěl?“
„Já jsem netušil, že jsme v tomhle na stejné vlně. Naopak jsem očekával, že se mě zeptáte, jestli nejsem trochu cvok. Takže fajn, jdeme! Tu vaší tašku hodím ke mně do auta.“
Eva se do mne pevně zahákla a vzali jsme to nejprve po nábřeží k Národnímu divadlu, odtud přes Most legií na Kampu a tam jsme čvachtali v mokrém sněhu jako blázni, dokud se nám nepromočily boty. Povídali jsme si o všem možném: o tom, jak jsem zde za mlada randil, o plynových lampách a to, jak jsem si přál, abych se tu potkal s Janem Werichem. Eva zase líčila své zážitky s úchylnými odhalovači, kteří se zde potloukali večer, kdy sem chodila venčit svého černého vlčáka Arka a jak ti úchylové, když ho spatřili, okamžitě mizeli velkým obloukem z dohledu.
Na chvilku jsme se zastavili u Vltavy a pozorovali mihotavá světla na druhé straně řeky. Eva se ke mně najednou zimomřivě přitiskla a řekla tiše: „To je romantika, viď?“ Nebýt toho snad nechtěného tyknutí a toho, že se jí v tom momentě usadila stříbrná vločka na nose, jistě bych neudělal tu chybu a nevyhrkl: „Evo, co kdybych do té Ameriky odletěl s tebou?“
„Ne, promiň–te, to by bylo špatně, to by byl možná hezký románek, ale já chci teď být sama, naprosto samostatná. Třeba toho budu jednou litovat, ale pochopte mě, že po takovém debaklu se už nechci vázat na žádného muže! Jste moc fajn kamarád, to není nic proti vám, ale já jsem si předsevzala, že už nebudu ta milá husička. To je moje nové životní krédo!“
„Ano, pochopitelně respektuji váš názor Evo, i když s ním nesouhlasím, a omlouvám se za ten svůj idiotský nápad, zavinila to asi ta krásná vločka na vašem nose...“

Den před Eviným odletem jsme se společně s ní a Zuzankou domluvili, že ji odvezu na letiště. Tam jsme se pak docela dojemně rozloučili a naposledy si zamávali. Všichni tři jsme byli tak trochu na měkko. Když za ní zapadla brána, vzal jsem Zuzanku na večeři, načež jsem ji odvezl do Evina bytu, kde teď bude bydlet místo na koleji. Pozvala mě ještě nahoru na kafe a tam mě, s přímočarostí sobě vlastní, šokovala nečekaným návrhem:
„Tak mě dnes něco napadlo, Miky“, řekla záhadně, nevím sice proč mě tak titulovala, asi se jí to líbilo a pokračovala, „my dva bychom vlastně mohli spolu chodit – tedy jestli se ti líbím. Koukni, já nikoho nemám a ty, myslím, taky nikoho nemáš, tak proč by to nešlo?“
„Milá Zuzanko, tobě by nevadilo, že jsem dvakrát tak starý jako ty plus 2 roky navrch?“
„Ne. Já jsem o tom přemýšlela a přišla jsem na to, že čím budeme starší, tím bude rozdíl mezi námi menší.
Vzala papír a tužku a napsala: moje stáří je 18 x 2 = 36 + 2 = 38 tvoje stáří. A za 10 let mi bude 28 x 2 = 56 a tobě bude teprve 48 let!“
„Ano, Zuzi, a za sto let už budeme prakticky stejně staří“, doplnil jsem její výpočty, „víš, ono to tak není, těch dvacet let se nedá vyřešit algebrou, protože tady nejde jenom o roky, ale o záliby, o způsob života, o tisíce jiných každodenních maličkostí. Já bych určitě s tebou nechodil na disco, nezajímá mě vůbec Superstar nebo ptákoviny jako reality show a tobě zase asi nic neříká Debussy nebo Brahms. To je diametrální rozdíl v našich zájmech a proto říkám, že to nejde. Ne snad, že by ses mi nelíbila, naopak, jsi krásná a mám tě rád.“ Dohodli jsme se tedy, že se budeme občas stýkat výhradně kamarádsky a posílat si esemesky.

Jednou, bylo to někdy v červnu, mi Zuzka poslala podivnou SMS: »Prší a já tu stojím a čekám na tebe. Přijdeš? Chiffre: muzeum.«
Pomyslel jsem si, že ta holka bláznivá si něco vzpomene a já musím mít vždycky čas a náladu. Už jsem chtěl odpovědět NE, nemám čas, ale pak jsem si to přece jen rozmyslel, díky tomu, že bylo teplo a právě tak krásně mžilo, odpověděl jsem: »Za 15 minut jsem tam.«
Když jsem přicházel k rampě Národního muzea, viděl jsem ji, jak se tam krčí pod křiklavě růžovým deštníkem. Napadlo mě: „Jak to, že Zuzana taky ráda courá v dešti? To nemůže mít ode mne, já jsem se s ní o tom nikdy nebavil. Ale stejně je čím dál víc podobná Evě, zvláště skrze mé zmoklé brýle.“
A pak se proti mně rozeběhla. „Můj drahý Miroslave!“ Vrhla se mi okolo krku, div mi tím deštníkem nevypíchla oko – a byla to Eva!

http://www.youtube.com/watch?v=4ejR01W8fks
http://www.youtube.com/watch?v=D1ZYhVpdXbQ

12 listopadu 2011

Smím prosit? (1.)

Ve věku 18 let jsem už byl víceméně přinucen se přihlásit do kurzů tance, protože jinak bych byl před mými kamarády znemožněn. Byl jsem proti nim stejně nějak přibrzděný, oni už totiž měli buďto začátečnické taneční za sebou, a hodlali se na podzim opět přihlásit do pokročilých, nebo chodili tančit i bez tanečních. Jenom já jsem se stále vymlouval, že jednak tančit neumím, což byla konečně pravda a jednak, že nemám odpovídající garderobu, což byla také pravda. V podstatě jsem se ovšem styděl, což jsem nechtěl za žádnou cenu přiznat. Ovšem ten podzim, po mých osmnáctých narozeninách už nebylo vyhnutí, pokud jsem nechtěl vypadat v očích spolužáků jako debilní nedochůdče.

Moje máti byla ráda, když jsem jí oznámil, že se chci přihlásit do tanečních, sama mě několikrát marně nabádala, abych tak učinil. Když jsem ji však požádal o peníze na zaplacení kurzu, jakož i na černé šaty, bílou košili, černého motýlka a bílé rukavice, šly na ni mrákoty. „To stojí přece strašně moc peněz, ty jsi se zbláznil!“, vyhrkla máti.
„Černé boty a ponožky mám, ale to ostatní, co stojí na přihlášce u tanečního mistra Oplta, to musí každý bezpodmínečně mít“, snažil jsem se zmírnit šokující účinek na matku, „jinak nemohu jít do tanečních, a to jsi přece ty sama chtěla.“
„Jak to, že nemůžeš? Bílou košili máš, akorát na ní musím opravit rozedřený límeček, černé šaty tu visí od naší svatby nenošené v otcově skříni a na motýlek, rukavice a zápisné, ti peníze dám“, naplánovala rezolutně matka.
„Ale, mami, zaprvé jsem větší o půl hlavy než táta a zadruhé ty šaty jsou už aspoň dvacet let z módy“, namítal jsem zoufale.
„Nic, móda-nemóda, pánské černé šaty se vůbec nemění, proti molům jsem je ochránila naftalinem a když se vykartáčujou a pověsí na půl dne na balkon, budou jako nové. Jo, a ty boty si dej spravit k ševci, mají sešmajdanej kramflek!“
Takže takto vymóděn jsem přišel na první hodinu do tanečních. Naštěstí pro mne byla tato přípravná hodina jenom pro pány a mistr Oplt nám v ní vysvětlil základní společenská pravidla pro styk s dámami, to jest: jakým způsobem si dámy zadáme, tedy, lehkou úklonou se slovy: „Smím prosit?“, dále jak máme dámu při tanci držet, aniž bychom jí zlámali žebra, a o čem se s ní máme bavit. Byla nám doporučena zajímavá témata jako třeba o počasí, o škole a o kultuře. Dozvěděli jsme se, že je naprosto nevhodné bavit se s dámou o tom, jak dědeček v opilosti zvracel do kanálu, nebo jak tetička Bláža byla strýcem překvapena "in flagranti" s pošťákem.

Příští hodinu už šlo do tuhého, neboť přišly i dámy. Taneční mistr ve smokingu a v lakýrkách se svými asistenty, kteří měli na rozdíl od nás zvláštní černé motýlky s bílým orámováním, nás pány nejprve zahnal do středu sálu, zatímco dámy byly rozestavěny jako kuželky podél stěn. Věděl jsem již, že na jeho povel si každý pán musí zadat jednu dámu a proto jsem se už stavěl tak, abych to měl přímočaře blízko k té, kterou jsem si vyhlédl. V tomto stresu jsem si vůbec nevybíral dámu podle vzhledu, ale podle velikosti, měl jsem totiž strach, abych náhodou nebyl menší než ona. Na vzdálenost asi osmi metrů se nedalo bezpečně poznat, jak je která vysoká, pouze relativně odhadovat vzhledem k vedle stojícím dámám. Viděl jsem, že jedna malá dívka ve žlutých šatech stojí mezi dvěma dlouhými a tak jsem v okamžiku mistrova zvolání: „Pánové zadejte si dámy!“, vyrazil směrem k té žluté.
Jenže v nastalém chaosu mne náhle odstrčil jakýsi průbojný mrňous, jenž zřejmě uvažoval stejně jako já – a já se tak nechtěně posunul před vysokou dívku v lila šatech. Nedalo se nic dělat, musel jsem prvně říct ono trapné: „Smím prosit?“, ale měl jsem štěstí. Ona dívka byla i včetně vyšších podpatků stejně vysoká jako já, takže trapas nenastal. Navíc jsem dodatečně zjistil, že ta malá žlutá se mi vůbec nelíbí. Vodník Čochtan, by řekl, že měla nohy čitelné. Říkalo se jí „Óčko“.


Marcelka Podzimková, se kterou jsem se takto nedobrovolně seznámil, byla snad nejhezčí dívkou z celého kurzu, což však mělo pro mne nepříjemné důsledky. Od příštích hodin, když už se pánové dostatečně otrkali, byl o Marcelku takový zájem, že jsem se k ní nemohl nikdy dostat a když konečně se mi to někdy poštěstilo, velice brzy mě zas někdo vystřídal. Prostě Marcelka šla na dračku z náruče do náruče a já jen skřípal zuby a proklínal celý svět. Pak se ale stalo něco nádherného. Právě když jsem vyšel do haly, abych si koupil limonádu, stála najednou přede mnou v celé své kráse dívka mého srdce a řekla: „Je právě vyhlášena dámská volenka. Smím prosit?“
Byl jsem v sedmém nebi a při tanci jsem se konečně osmělil pozvat Marcelku příští týden na rande a ona souhlasila! Tak začalo naše platonické chození. Vyměnili jsme si fotografie, ona mi pověděla, že zpívá posledním rokem v Kühnově dětském sboru, protože jí ještě není šestnáct a já jsem jí řekl, že působím posledním rokem na gymplu v roli oktavána. Večer musela být vždy doma už v devět a já ji doprovázel přes park na Vítkově domů na Žižkov. Bylo to krásně nevinné chození, jaké už dnešní osmnáctiletí neznají. Byl jsem na vrcholu blaha, když jsme se vedli za ruku. Sex, ten jsem prožíval jen ve spaní. Nervový stres však pro mne nastával vždycky, když jsme si sedli na lavičku, a já nevěděl, mám-li se pokusit ji políbit nebo radši ještě počkat na vhodnější příležitost...

Můj nejlepší kamarád Jarda se mně po každém rande vyptával, jestli jsme se už líbali. Bylo mi to trapné, ale nedovedl jsem si něco vymyslet a tak jsem se přiznal, že ještě ne. Ten se úplně zhrozil: „Máš její fotku? Ukaž mi ji!“ Když jsem mu ji ukázal, začal křičet: „Člověče, seš úplně blbej, nebo co? Dyk to je krásná holka!“
„Víš, Jardo“, polkl jsem naprázdno, „já nevím jak to mám udělat. Už jsem to chtěl několikrát, ale pak dostanu strach, že se zesměšním a navíc nevím, jak je to s těma nosama...“
„S jakejma nosama, ty jelito!“
„No, aby nepřekážely.“
„Tos neviděl jak to dělaj ve filmu? Hele, udělej to asi takhle: Až půjdete do schodů na Vítkově, tak si stoupni vo schod vejš, ukaž na nebe a řekni: Hele, támhle padá hvězdička! Ona zvedne hlavu a vtom ji políbíš! Tak trochu naštorc – a je to!“
Přesně podle jeho návodu jsem to provedl – svět se nezbořil a povedlo se to! Marcelka si mně položila hlavu na rameno a byla nádherně zasněná. Potom jsem se už přestal stydět a od tohoto dne jsme se líbali postupně snad na všech lavičkách na Vítkově. Naše spojení a domluvy rande byly dosti problematické, její rodiče neměli telefon, takže jsem vždycky musel čekat až se ozve ona. Proto jsem zajásal, když mi jednoho deštivě ubrečeného dne Marcelka sdělila následující novinku:
„Víš, Miro, že od příštího týdne budeme mít zkoušky se sborem vždycky ve středu odpoledne ve vašem gymnáziu? Není to krásná náhoda?“

 "Nojo, to je dobrý, kdybyste náhodou zkoušeli v naší třídě, osmá B, tak se podívej na moji lavici, třetí v řadě u dveří. Můžeme si v ní nechávat na desce zespodu připíchnutá psaníčka, když ti nemůžu telefonovat! A na vrchu desky jsem něco vyryl, co se tě přímo týká!“ Do mé lavice jsem původně chtěl vyrýt jméno Marcela, ale pak z důvodu utajení jsem raději zvolil jméno Mercedes, což byla její přezdívka a nad ním třícípou hvězdu v kruhu, jakou mají automobily této značky. Jak se pak ukázalo, měl jejich sbor skutečně zkoušky v naší třídě, zřejmě proto, že zde stál velký černý klavír. Nalézt správnou lavici, díky tomuto emblému nebyl tedy pro Marcelku žádný kumšt. Sedala si do ní, a vždy mi napsala tajně připíchnuté psaníčko, které díky poličce na aktovku, nebylo vůbec vidět. Já jsem jí zase vždycky do příští středy odpověděl a fungovalo to perfektně.

O něco později jsem jako na vztek dostal anginu. Celý týden jsem nemohl chodil ani do školy ani do tanečních a tudíž jsem si nemohl vyzvednout její dopis. Načež v sobotu ráno se mi Marcelka ozvala, a když jsem jí řekl, že jsem celý týden nebyl ve škole, odpověděla mi dosti stroze, že na mne v mé lavici již od středy čeká její vše vysvětlující psaníčko, pokud jej ovšem mezitím už někdo nesebral. A jako mimochodem dodala, že se o víkendu absolutně nemůžeme setkat, protože musí jet s rodiči zazimovat jejich chatu do Chocerad. Než jsem nato mohl zareagovat, zavěsila. Pomyslel jsem si: „Kdybyste radši místo chaty měli doma telefon.“
Odpoledne mě zavolal Jarda, že mi přináší Jobovu zvěst: „Hele, Mirdo, na tu Marcelu se klidně vybodni, můj kámoš ze Žižkova, Tonda Blažek ji zná, protože bydlí v tý samý ulici a tvrdí, že s ní má zítra v neděli ve dvě rande, a že jdou do zoologický zahrady!“
„Tomu nevěřím, Marcela odjela s rodičema na chatu“, řekl jsem přesvědčeně.
„No, já nevím, ale ženskejm se nedá moc věřit, zvlášť když jsou tak krásný jako ta tvoje."
„Mám si snad kvůli tomu vybírat škeble?“, vybuchl jsem.
„To taky není řešení, můžeš mít pech, i škeble někdy zahejbaj“, řekl odborně Jarda.
„Víš co, půjdeme do zoo taky“, navrhl jsem mu, „a přesvědčíme se, že ten tvůj přiblblej kámoš kecá a já si s ním pak někdy promluvím ručně, aby příště nepomlouval slušnou dívku!“

V neděli odpoledne jsme tedy s Jardou vyrazili do zoologické zahrady, kde bylo naštěstí málo lidí, díky tomu, že celé dopoledne pršelo.
„Potkat je tady bude brnkačka, když je tu tak málo lidí“, usoudil Jarda.
„Ne, já naopak tvrdím, že je nepotkáme, protože tu nejsou a jsem ochoten s tebou uzavřít každou sázku, že nepřijdou! O každý obnos, jehož výši si můžeš sám libovolně určit, ovšem až do maximální výše jedné koruny!“ Rozřehtal jsem se sám svému vtipu, ale najednou mi ztuhl úsměv ve tváři: „Doprblé, támhle přicházejí!“, a ukázal jsem ve směru k šelmám.
„Tak vidíš, tvoje Marcelka – a Tonda nekecal! Co teď uděláš?“, ušklíbl se Jarda.
„Ty, Jardo, pojď pryč, zatím nás ještě neviděli a mně je z toho nanic!“
„Nebuď srab, přece před ním neutečeš. Je to chabrus, já bejt tebou, tak mu zato nadělám z toho jeho přiblblýho ciferníku karbanátky!“, radil Jarda.
„Když to je právě to, co nechci, on vlastně za nic nemůže, to je lež Marcely, ale ženu bych zase nikdy neuhodil, ani květinou! Jediný, co můžu udělat je projít okolo nich, jenom ji pozdravit a jít dál, jakoby nic. Ty se schovej, ať tě Tonda nevidí a Marcela ať si láme hlavu.“
Jak jsem naplánoval, tak jsem udělal, řekl jsem jí jen ležérně: „Ahoj, Mercédes, ty už jsi zpátky z Chocerad?“ Stačil jsem postřehnout jak zrudla a nečekaje na odpověď, chtěl jsem hrdě kráčet dál, jenže ona na mně zavolala: „Počkej, Miro, já jsem ti... tys nečet můj dopis...“
„Nečet, ale to tě neomlouvá, žes mi včera do telefonu drze lhala“, řekl jsem dotčeně.
„Já jsem myslela, že už o mne nestojíš, když‘s mi nenapsal“, popošla o krok ke mně a Tonda se ji snažil odtáhnout.
„Co, já, že o tebe nestál? Ty jsi nejkrásnější holka v tanečních a moje první tanečnice!“, křičel jsem vztekle, „ale teď je skutečně konec!“ Otočil jsem se na podpatku a odešel rychlým krokem z jejich dohledu za roh, kde na mne čekal Jarda. Ani v tanečních jsme spolu již nikdy netančili, oba jsme byli stejně tvrdohlaví a trucovití. Její dopis jsem si pak přečetl v pondělí, když jsem ho našel připíchnutý pod deskou.


Ahoj Miro, sedím doma při svíčce a myslím na tu hvězdu Mercedes a asi, že mě už nemáš rád, protože jsi mi ve středu nic neodepsal. Zuzana mi řekla, že jsi po ní nějak moc koukal. Teď ti ale řeknu pravdu!!! Jako je to v té písni Okolo Suče voděnka teče, tak já jsem taky taková, protože: „Milovala jsem tě, bylo to špásem, nevěděls synečku, že falešná jsem...“ Začala jsem znovu chodit s Tondou Blažkem z naší ulice, takže se my dva musíme rozejít... Ahoj, Marcela.
Tím si u mne Marcelka spravila reputaci, co se charakteru týče, protože mi to řekla sama a včas, jenže já jsem ten čas, vlivem náhody, vlastně předběhl. Od té doby jsem se stal méně naivním a více dospělým. Netušil jsem pochopitelně, že po skončení tanečních kurzů u Oplta, uvidím příště Marcelku až za osm dlouhých let...

Byl jsem již čtyři roky ženatý, měl tříletého syna a finančně jsme na tom nebyli moc dobře, nechtěl jsem se totiž politicky angažovat a nevstoupil do samospasitelné partaje. Toho dne jsem právě jel tramvají domů z práce a jako s uděláním jsem neměl u sebe ani halíř, což nebylo docela normální. Obvykle jsem míval vždycky u sebe aspoň pár drobných grešlí, ale tentokrát nikoliv. Za poslední korunu jsem si koupil lístek v tramvaji a dutý jak bambus jsem najednou oknem spatřil na stanici u Jindřišské věže stát moji krásnou Marcelku. Bylo vidět, že čeká zřejmě na jinou tramvaj, takže naděje, že přistoupí ke mně byla nulová.
Během zlomku vteřiny mi proběhlo hlavou několik alternativ, co mohu udělat: chtěl bych vystoupit z tramvaje a promluvit si s ní, ale neměl jsem peníze ani na nový lístek a bylo by vrcholně trapné po devíti letech jí říct, že nemám ani na tramvaj a chtít si od ní tu pitomou korunu půjčit! Nebo bych musel jít potom odtud až na Spořilov pěšky, takže bych přišel domů ucabrtán o dvě hodiny později a jak bych to asi vysvětloval manželce? Mimo to i kdybych risknul toto pochodové cvičení, nebo jel třeba i na černo, tak bych stejně nemohl tu Marcelku ani nikam pozvat na kafe, abychom si mohli trochu popovídat. Prostě nešlo nic! Tramvaj se opět rozjela a já smutně zíral na nic netušící Marcelku, dokud mi nezmizela z očí. 

Když se za rok nato rozsypalo moje manželství, napsal jsem jí dopis na její starou adresu na Žižkov, leč žádná reakce. Doufal jsem, že ji třeba zase někdy náhodně potkám. To se sice stalo, ale až za dalších dvanáct let – a k tomu v parku, právě když kvetly bílé šeříky...


http://www.youtube.com/watch?v=xbtnEfW-urE&feature=related

(Pokračování po 12 letech viz: "Smím prosit, madam?")




11 listopadu 2011

Smím prosit? (2.)


  Léta plynula, rozchod s Marcelkou, svatba i rozvod s Janou, potom okupace, potom emigrace. V Německu, kde jsem našel svůj druhý domov, jsem nějaký čas žil na hromádce s Němkou Hannelore. To její jméno se mi zdálo moc dlouhé a tak jsem jí říkal Hani, což se jí líbilo. Ona byla vůbec taková ne-německá v tom, že se velmi zajímala o češtinu a často se mě ptala, jak se řekne to a to česky a taky se to naučila správně vyslovovat.

Jezdívali jsme spolu na výlety po celé západní Evropě, no a jednoho slunného jarního dne v Paříži, když jsme se právě procházeli po parku Jardin des Tulleries, mě potkala ta netuctová náhoda. Bavili jsme se právě o bílých šeřících, které tu kvetly a Hani mi k tomu zanotovala začátek staré písně „Wenn der weiße Flieder wieder blüht...“ Já nato reagoval, že tuhle píseň znám ještě z dětství, ovšem s českým textem a hned jsem nasadil hrdinný operetní tenor: „Šeříky až bílé začnou kvést, zapomeňte chvíle na bolest...“



V tu ránu se odněkud zpoza houštiny vynořila česká turistka s fotoaparátem v rukou a se slovy: „Slyším tady češtinu, promiňte, mohl byste mne tady s tímto malebným pozadím vyfotit?“ Poznal jsem ji hned, byla snad ještě hezčí než dříve – Marcelka! Uvědomil jsem si, že mám na nose černé brýle a proto mě asi nepoznala.
„Samozřejmě, že vás rád vyfotím – Marcelko.“ Její reakce byla omračující. Pustila aparát, štěstí, že ho měla na řemínku kolem krku, a přiložila si obě ruce na otevřená ústa: „Miro!“
Sundal jsem si brýle a představil vzájemně obě dámy: „Frau Hannelore Biermann, Frau Marcela – a teď nevím jak dál...?“
„Krušinová“, doplnila mne Marcela a dámy si podaly ruce. Odvedl jsem je obě na nejbližší lavičku, a aniž bych musel Němce vysvětlovat, že si chceme trochu popovídat v češtině, řekla ona sama, abychom na ni nebrali ohled, že chápe, že chceme mluvit v rodném jazyce a ona, že si zatím zapálí cigaretu a půjde se projít mezi ty krásné záhony růží.
„Marcelko...“ „Miro...“ spustili jsme oba současně.
„Tak napřed ty, Miro“, řekla Marcelka a kousla se do rtů.
„Víš, je toho moc, Marcelko, to jsou celé litanie na mnoho hodin, možná i dní, kde tady bydlíš?“, zeptal jsem se přímo.
„To je právě ten děs, já jsem tady jen na zájezdu s podnikovým autobusem z Česka a zítra se vracíme.Ty tu podle oblečení žiješ trvale a máš německou manželku, že jo.“
„Ne, já tu jsem taky jenom jako turista, ale žiju v Německu a ta Němka není moje manželka, ale jsem rozvedený, ona taky, a tak jsem se tak trochu sčuchli a jezdíme spolu na výlety.  Ale to přece nevadí, vždyť my dva jsme byli odjakživa, až na několik výjimek, téměř platoničtí přátelé! Zvu tě, pojď s námi někam na oběd. Mimochodem, toho Tondu sis nevzala, když jsi Krušinová.“
„Miro, ty nechápeš mou situaci, takže jen expresně: já jsem si jen odskočila od celé skupiny, musím se k nim hned zas vrátit, jinak bude zle. Mezi námi jsou asi tři tajní pozorovatelé. Já jsem musela podepsat, že se zde nebudu stýkat s emigranty – to jsem už právě porušila a jako rukojmí mají tam moje dítě, abych tu nemohla zůstat. Jinak jsem taky rozvedená, Tondu jsem si pochopitelně nevzala. Víš, už budu muset jít, aby mě tu s tebou neviděli, co chceš ještě honem vědět?“ Marcelka byla silně rozrušená a nervózní, ale bylo vidět, jak je ráda, že jsme se potkali.
„To je k vzteku, takhle ve fofru si něco říkat, ale chápu tě, nechceš přijít do maléru, takže taky jen expresně: bydlím ve Frankfurtu, psát ti asi nesmím, ale doufám, že ty mně psát můžeš, tady je moje vizitka, kdybys chtěla emigrovat, pomůžu ti překonat počáteční problémy. Slyšel jsem, že všechny dopisy do ciziny jsou cenzurovány, takže pokud bys mi chtěla psát dopis, tak ho dej někomu koho dobře znáš a kdo jede ven, ať to tam pak hodí do kastlíku. Já dostávám dopisy z Česka odesílané třeba až z Maroka. V nouzi stačí poslat pohlednici se zakódovanou zprávou.“
„Jak zakódovanou“, nechápala Marcela.
„No, třeba, že každou větu, která nemá na konci tečku je třeba významově obrátit naruby. Když řekneš "mám se fajn“ bez tečky, tak to znamená "mám se blbě", nebo "do Německa určitě nepojedu" znamená "určitě přijedu". Rozumíš? Vždyť ty jsi expert na dobře utajená psaníčka se špatnou zprávou“, řekl jsem poťouchle.
„Miro, omlouvám se ti dodatečně za ten podraz s Tondou, to je to hlavní, co jsem ti stále chtěla říct, je to už jednadvacet let a pořád mě to ještě mrzí.“
„To nic, to zapomeň, to jsme byli ještě děti“, mávl jsem rukou.
„Ale teď už jdu, promiň, určitě se ti nějak ozvu, ty mi nepiš, tím by se to mohlo jedině zkomplikovat, chtěla bych utéct, ale to je těžké, já nevím jak, měj se a buď šťastnej...“ vtom ji vyhrkly slzy, vstala, dala mi pusu na tvář a ubíhala pryč.
„Sbohem, Marcelko a brzy nashledanou“, volal jsem za ní...

Uplynuly další tři roky a nic. Žádný pohled ani dopis „přes Maroko“. Asi to ta chudinka neměla po kom poslat, ale proč neposlala ani třeba nevinnou gratulaci k narozeninám či k Vánocům? To byl pro mne neřešitelný rébus.

Každý rok jsem chodil si zatančit na reprezentační maškarní ples Čechů a Slováků ve frankfurtské hale "Palmengarten", abych zase jednou uslyšel češtinu a přišel do českého prostředí. Moje stále ještě občasná přítelkyně Hani-Hannelore odmítla jít se mnou s tím, že vloni to byla pro ni otrava, když nerozumí česky a já, že se budu se svými krajany jistě bavit lépe, než kdybych musel na ni brát ohledy a všechno jí tlumočit. Uznal jsem, že má asi pravdu a šel tam tedy jako single.
Nejprve jsem si párkrát zatančil s několika volnými buclatkami, protože ty mladé a štíhlé tam měly partnery a tak mě to brzy omrzelo. Došel jsem si pro něco k pití do bufetu vedle hlavního sálu. Zde se stále motalo hodně lidí, protože u stolu se neobsluhovalo, takže to fungovalo jako samoobsluha a byla tu poměrně dost velká skrumáž žíznivých lidí. Postavil jsem se disciplinovaně na konec menší fronty u limonád, kde stála krásná mladá dívenka. Když se pootočila, zažil jsem něco jako fata morgánu, až mi zamrazilo v zádech.



Takhle přesně vypadala tenkrát Marcelka v tanečních i ty šaty měla barvy lehce fialové. Zůstal jsem na ní civět tak konsternovaně, že si toho všimla, obrátila se na mne:
„Promiňte, pane, co je na mně tak podivuhodného, mám snad sazi na nose, nebo rozmazanou rtěnku?“
„Ne – to ne, milá slečno, ale já jsem se -éé- v duchu ocitl o řadu let v minulosti a uviděl ve vás svoji první partnerku z tanečních. Jste jí totiž neuvěřitelně podobná, moc se omlouvám, nezlobte se na popleteného staříka“, blábolil jsem jako v transu.
„A nejste vy náhodou Miroslav?“, řekla dívka jako by se nechumelilo. Skoro se mi podlomila kolena: „Slečno, jak jste to uhodla, vy jste přece moc mladá, vy nemůžete být Marcelka!“
„Ne, já jsem Lucie a Marcelka je moje matka.“
„A vaše maminka je taky tady v Německu nebo je v Praze?“, vyhrkl jsem vzrušeně.
„Sedí támhle docela vzadu u stolu“, řekla, jako kdyby to bylo naprosto samozřejmé.
„Slečno, Lucie, vy to řeknete jak chleba a já už se na to setkání s ní těším dvacet dlouhých let!“
„Já vím, mamka mi o vás vyprávěla a doufala, že vás zde potkáme, proto jsme taky tady! Ale teď mám nápad! Uděláme z toho pro ni obrovské překvapení... Už to mám, u vchodu prodávají škrabošky, kupte si jednu a jděte pro mamku tancovat a až se pak o půlnoci odlíčíte“, dívce se zajiskřilo v očích, „určitě padne do mdlob!“
„A Lucie, jestli vám tak mohu říkat, kdy jste přijely a na jak dlouho jste tady v Německu?“
„Přijely jsme asi před měsícem a jsme tady u tety v Hattersheimu – na věčné časy!“, zasmála se a zvedla ukazováček, „mamka už si shání zaměstnání a obě děláme jazykový kurz praktické němčiny!“
„Ale proč mi Marcelka nenapsala ani nezavolala? Vždyť jsem jí tenkrát v Paříži nabídl, že vám pomohu“, divil jsem se.
„Někdo jí hned po návratu ukradl v Praze peněženku, co v ní měla vaši vizitku a mamka děsně šílela. Vloni, ale když k nám přijela na návštěvu tahle teta Frieda z Německa, tak se nějak s mámou dohodly, že ji teta pozve k nim, no a tak jsme tady... Neříkejte jí, že jsem vám to řekla, ale ona na vás moc trpí a začala po vás pátrat a někdo jí poradil právě tenhle ples, že prý se tu schází spousta Čechů, hlavně z okolí Frankfurtu a vůbec z Hessenska. Tak už jděte pro tu masku, já jsem hrozně napnutá!“, Lucie byla ve svém živlu, takže jsem se nemusel obávat, že by zkazila zábavu.
„Dobrá, tak já jdu, vy zatím doneste tu limonádu k mamce ke stolu, vezměte i tady to moje víno a já jsem za chvilku u vás a – psst, jsme teď spiklenci, ano?“ Lucie nadšeně přikývla.
U vchodu do budovy stál pult s různými škraboškami, kde jsem si vybral jednu příšernou gorilu. Pomyslel jsem si: „V tomhle mě určitě Marcelka nepozná a bude sranda!“ Připadal jsem si sice trochu divně, nikdy jsem si ještě na maškarní ples nevzal masku, vždycky jsem byl solidní civil, ale dnes to bylo něco jiného, byl jsem v mimořádně povznesené náladě, přestože jsem dosud nic nepil.
Když jsem se přiblížil k jejich stolu, zaslechl jsem Marcelku, která byla ke mně zády, jak říká Lucii: „Proč jsi kupovala to víno, to přece nevypijeme a víš, že teď musíme poměrně moc šetřit kvůli...“
„Smím prosit?“, skočil jsem ji do řeči a uklonil se před ní přímo předpisově. Ta při pohledu na mou masku instinktivně ucukla, načež řekla: „Ne-ne, promiňte, já jsem tady jenom –éé– jako garde – tady s mojí dcerou...“
„To by mě mrzelo, já bych si s vámi opravdu rád zatančil, jste tou nejatraktivnější ženou v celém sále, nedávejte mi  košem...“
„Nezlobte se, ale já vůbec netanč – ach ne – ten hlas a ty ruce. Marcelka vyskočila ze židle a strhla mi masku: „Miro! A je to on! Luci, podívej se, to je ten Miro-slav!“
Lucka nato klidně odtušila: „Hm, to já vím... ale odmaskování mělo přijít až o půlnoci!“
„Miro, já jsem si myslela, že už tě nenajdu“, hlas se jí zlomil, „ztratila jsem tvou vizitku...“
„Já vím, čert ji vem, ale teď je důležitější něco jiného, slyšíš co právě hrají?“
„Ano, hráli to často u Oplta, když jsme se učili slow-fox“, zamáčkla slzičku, „teď si ale už nevzpomenu, jak se to jmenuje?“
„Příhodně: »Každý jednou velkou lásku potká...« Smím prosit, madam?“


http://www.youtube.com/watch?v=sBCZYsI-BR8&feature=related

05 listopadu 2011

Otcové a dcery

   Stalo se mi v jedné lékárně, že mi jakási velice milá blondýnka v celkem sexy oblečení, nabízela sugestivním způsobem nějaký medikament. Jmenovala, co všechno tento lék léčí, jakož i jeho blahodárné účinky na můj organismus, což mě sice moc nezajímalo, až když řekla, že to také povzbuzuje paměťová centra v mozku, tak to mě nabudilo. Ano, v mém věku se paměť pozvolna vytrácí buhví kam a já ji potřebuji pro psaní mých příběhů ze života. Dívka, když postřehla můj zájem, začala vypočítávat i výhody finanční, takže nakonec, abych jí udělal radost, jsem si tento zázračný prostředek, za štangli zlata, zakoupil.
Každý den spolknu jednu tobolku tohoto anti-alzheimeru, zvící projektilu z coltu ráže 45 a čekám co tomu řekne má paměť. Teď ovšem nevím jestli nepodléhám autosugesci, když si najednou vzpomínám na různé momenty dávno zapomenuté. Například tato vzpomínka:

S mým celoživotním kamarádem Vildou máme oba narozeniny na začátku července. Jsme tedy oba raci a já, coby moudřejší, jsem přesně o týden starší. Jednou, už je to dávno, jsem se rozhodl udělat společnou narozeninovou hostinu a uvařit svoji specialitu, kterou jsem osobně nazval „Ischiatický králík“, protože recept jsem získal od italského kuchaře na ostrově Ischia. Moje šestiletá dcerka Brigita mi se vším pomáhala, takže jsme vytvořili slavnostní tabuli o sedmi chodech a pozvali jako hosty momentálně slaměného vdovce Vildu s jeho osmiletou dcerou Helenkou. Kupodivu to všem chutnalo a Vilda to vysoce ohodnotil slovy: „Jed‘ jsem už horší věci...“
Po obědě jsem navrhl, že bychom si mohli vyjet na výlet do nedalekých krápníkových jeskyní. Dívky začaly tančit a jančit a všelijak se nakrucovat, což prý měla být jejich vlastní baletní kreace na „Ódu na radost“.

 Zatímco potom při jízdě se na zadním sedadle děvčata o něčem handrkovala, ušklíbl se Vilda a pronesl potichu: „Tak vidíš, Míro, jak jsme dopadli, před deseti rokama bysme takhle jeli se dvěma kočkama někam na chatu, ale neměli jsme ani auto ani chatu. Teď máme auto i byty, ale místo těch koček jedeme s našima dětma na vejlet!“
Pokýval jsem hlavou, načež jsme začali připoslouchávat dialogu našich milovaných ratolestí.
*
Helenka byla právě poměrně kritická: „Ale stejně to nebylo žádnejch sedum chodů a stejně jsi to nevařila ty, ale strejda Mirek.“
„To není pravda, já jsem tátovi se vším pomáhala“, bránila se Brigita, „a něco jsem dělala docela sama, to ty bys nedokázala!“
„A umíš vůbec počítat do sedmi, ty mrňousku? Ty chody byly totiž nanejvejš čtyři!“
Brigita se rozčílila: „Tak počítej se mnou: Zaprvé aperitiv. Víš co to je? To byl ten mošt! Zadruhé předkrm podle madam Bombadůr, to byly ty ráčky, potom byla polívka italská ministróne a dál ischiatický králík, potom vanilkový pudink, kafe a zákusky – vidíš, že to je akorát sedum, ty blbečku!“
„Kdo je u tebe blbeček, ty, ty... plesk...áůů...“ Helena zařvala jako tur: „Taťko, Brigita mně kousla, to bolí!“, ječela.
„Co se to tam děje, Brigit?“, ozval jsem se za volantem přísně.
„Táto, já jsem jí chtěla dát pusu na usmířenou a vona mi dala facku! Přece jsi mi říkal, že žena se nesmí uhodit ani květinou, tak jsem jí za to kousla do ruky!“
Do toho Helena zakňourala: „A mám tady znát všechny její zuby!“
„Tak děti teď bude okamžitě klid nebo se nikam nejede!“, zahrozil Vilda.
Vtom mě napadlo řešení: „Děvčata, odpusťte si to, co jste si, a kdo chce dostat až tam dojedeme, tu nejlepší čokoládovou zmrzlinu na světě, tak se omluví té druhé.“ A rázem nastalo ticho. Po chvilce se ozvalo nějaké šeptání, načež zvolaly obě unisono: „Už jsme se vomluvily!“... „Ale po tichu“, dodala Brigita.
Nakonec se výlet do krápníkové jeskyně vydařil ke čtyřnásobné spokojenosti.

http://www.youtube.com/watch?v=oJZbRYN_sJA

20 září 2011

Pertinax není!

Při odchodu z fabriky, kde jsem kdysi pracoval, jsem jako vždy musel u píchaček ve vrátnici odpíchnout si čas odchodu. Když jsem pak vracel kontrolní kartu do přihrádek na zdi, všiml jsem si, že mladá blondýnka vedle mne upustila svou kartičku na zem a vzhledem k tomu, že se tvářila jako by čekala až jí kartu zvednu, nesnažil jsem se dělat galantního pána a schválně se zaměstnával srovnáváním mých náramkových hodinek s časem na píchacích hodinách.

Dívka když viděla, že se k ničemu nemám, začala se ona sama pokoušet sehnout pro píchačku, ale nějak jí to nešlo, byla štajf neohebná jako prkno. To mne udivilo, napadlo mě, že ta chudinka je asi ochrnutá, nebo má něco s páteří a tak jsem se rychle sehnul a kartu jí přece podal.
Podívala se na mne rozpačitým pohledem a řekla: „Děkuji vám, pane, jste moc hodný.“
„Rádo se stalo, slečno,“ řekl jsem formálně, ale když jsme vyšli z vrátnice, zeptal jsem se jí drze, kterým směrem jde, napravo nebo nalevo?
„Takhle“, řekla a ukázala vlevo.
„To je náhoda, já také“, pokýval jsem hlavou a ihned pokračoval, protože jsem byl zvědav a chtěl se dozvědět o dívce něco více, „slečno, vy tady zřejmě pracujete, jste tu nová?“
„Ne, už jsem u firmy víc než rok, ale sedím v detašovaném pracovišti o kus dál, dnes jsem byla jen výjimečně zde v hlavní budově, ale vy asi jdete na stanici tramvaje a já půjdu tudy doleva pěšky přes park na Žižkov."
„Slečno, můžete mi klidně říct, abych vás neotravoval, já se neurazím, ale pokud by vám to nevadilo, tak bych vás rád doprovodil, dnes je hezky a tak proč ne?“, řekl jsem bezstarostně.
„Nevadí, když máte tolik času nazbyt a chcete si zajít, předpokládám totiž, že nebydlíte taky na Žižkově?“ A tak jsme spolu šli dál a bavili se nenuceně o všem možném. Když jsme stoupali po cestě v parku na vrch Vítkov, všiml jsem si, že se dívka často zastavuje jako kdyby nemohla dobře dýchat. Neodolal jsem své zvědavosti a zeptal se jí přímo: „Slečno, nemusíte mi odpovídat, ale nemáte něco s páteří nebo s plícemi?“
Zastavila se, usmála se a řekla: „Slibte mi, že si to necháte jenom pro sebe.“
„Samozřejmě, přísahám, že mlčím jako hrob!“
Dívka si rozepnula svůj světlešedý jarní plášť a já koukal vyjeveně na asi 80 cm dlouhou pertinaxovou čokoládově rudohnědou desku, jejíž horní konec zakrýval celé její poprsí a dolní polovina desky byla zastrčna pod páskem do sukně.
„Musela jsem dnes prvně v životě něco ukrást a málem se to nepovedlo, nebýt vás. Ten pertinax je dlouhý 80 cm a široký 30, ten bych vrátnicí jinak nepronesla, a to, že mi vypadne píchačka na zem, tak to jsem pochopitelně nezakalkulovala“, řekla dívka provinile.


Rozesmál jsem se: „Slečno, jste skvělá zlodějka, ale na co je vám ten pertinax dobrej, chcete si snad v bytě stavět rozvodnou skříň vysokého napětí? Vyndejte tu desku a já vám ji radši ponesu, abyste se mohla zase normálně nadechnout a pohybovat, aniž byste se dusila.
Dívka mne ihned ráda poslechla a dodala: „Víte, že to je docela namáhavé takhle jít a k tomu do kopce? O shýbání se k zemi ani nemluvě, trnula jsem strachy, že když se víc ohnu, že ta deska praskne a tím praskne i to, že kradu materiál ve fabrice! Ta ostuda!“
„Víte, slečno, co všechno už z naší fabriky zmizelo? Pro mne nejnepochopitelnější krádež vůbec, byla zcela nová oblouková svářečka s dvoumetrákovým generátorem. To vy jste úplný čajíček, ale proboha vás prosím, proč? Vzít si v samoobsluze řasenku nebo rtěnku, je to sice také krádež, ale to už bych se tak nedivil, ovšem krásná blondýnka a pertinax, to je síla!“
„Samozřejmě ho nepotřebuju pro sebe, ale o tuto službu mě požádal můj snoubenec, který ho nutně potřebuje a není prý vůbec nikde k sehnání...“
„Ano, ano, takže velká láska svádí i ke hříchu, amen!“, řekl jsem hlasem katolického faráře.


Vtom se proti nám seshora vyřítil klusající mladík a před námi prudce zastavil: „Jé, to krásnej pertinax, kde jste ho koupili?“
Dívka se bezradně nadechla a já jsem pohotově zareagoval: „To jsme dostali od jednoho známého.“
Mladík byl v transu: „To je děsný, já už ho sháním půl roku, přesně tenhle, ukažte, ano 1,5 milimetru síla...“ Najednou mi vytrhl desku z ruky a rozběhl se dolů. Já okamžitě za ním jako ohař a když jsem jeho náskok snížil na správnou vzdálenost, hodil jsem mu fotbalistickou stoličku. Účinek byl, díky rychlosti a nakloněné rovině, grandiózní! Hoch pustil pertinax a letěl po šipce několik metrů než se zabodl nosem do trávy vedle hliněné cesty. Když jsem viděl, že vstává a že se mu nic nestalo, zamával jsem mu, popadl tu nešťastnou desku a vrátil se ke konsternované slečně se slovy: „Už je to OK, hlavně, že se tomu pertinaxu nic nestalo!“

Když jsme se potom loučili před jejím barákem, řekl jsem: „Tady ten váš Vítkov by se měl jmenovat Borůvkový vrch, nebo lépe řečeno Pertinaxový vrch. Budu mít na něj hezkou vzpomínku."

"Myslíte jako Blueberry Hill?"
"Ano, a kdyby snad náhodou k té vaší svatbě nedošlo, náhoda je blbec a člověk nikdy neví, dejte mi, prosím, vědět“, a podal jsem jí svoji vizitku, „víte, ono blondýnek je hodně, ale s kávově hnědýma očima je jich tak málo. Adresu na vás mám, ulici i číslo domu vidím, ale vaše jméno mi stále uniká...“
Usmála se, kývla hlavou a řekla: „Děkuji vám za milé odpoledne, jsem Alena Baxová.“


***Na tento příběh navazuje pokračování "ALENA".

28 července 2011

Rozvodová dovolená

Naše desáté výročí svatby s Hanou bylo ve znamení blížícího se rozvodu. Dcerka Brigita si na to zvykla, že máma musí neustále držet noční služby v nemocnici a nedivila se tomu. Když se přiblížila doba dovolených, navrhl jsem ženě, abychom dřív než dojde k rozvodu, si ještě jednou rozvážili co děláme, trochu si odpočinuli od sebe a jeli každý na dovolenou jinam a definitivní rozhodnutí udělali až po dovolené. Já pojedu na Riviéru, vezmu si pětiletou Brigitku sebou a ona ať jede kam chce a s kým chce.
Hana s tím nejprve souhlasila, ale poslední den před odjezdem přišla se změnou, že by radši jela jako s námi a na Riviéru, ale tam by se ubytovala v jiném městě než my a na konci dovolené bychom zase jeli spolu domů. Nevěděl jsem, jestli jí to s jejím amantem neklaplo a nebo se přece jen snažila dát najevo dobrou vůli k uspořádání našeho vztahu, přesto však se mi tohle její řešení vůbec nelíbilo kvůli dceři. Ta se jistě bude ptát, proč nejsme v jednom hotelu všichni, ale nechtěl jsem kategoricky trvat na svém a tak jsem to odsouhlasil.
Po příjezdu na Riviéru se situace začala ještě více komplikovat. Nejprve jsem zastavil v Saint-Tropez, ale tam se jí nelíbilo, že přepychová pláž Tahiti je moc drahá, ve Fréjus, kde byla veřejná pláž zadarmo, se jí zase nelíbil moc hrubý písek. Připadalo mi, že si vymýšlí, protože chce, abychom zůstali pohromadě. Má domněnka se zdánlivě potvrdila, když jsme dojeli až do Cannes, kde byly ovšem ty nejdražší hotely a Hana usoudila, že finančně to bude nejlepší, když zůstaneme spolu ve dvoulůžkovém pokoji s přistýlkou pro Brigitku.
Pak ovšem následovala mnou těžko snášená stereotypní dovolená jako vždy, to jest Hanino celodenní opékání se na slunci, hulení cigaret a pití džusů. Tentokrát jsem se, ale nehodlal nudit celé dny na pláži, i když tam bylo na co koukat. Tu šla žena s namalovanými plavkami na nahém těle, tam zase ležela snědá dívka oděná snad jen v pánské kravatě a tady vzývala nahá kráska patrně boha slunce Hélia. Prostě „oben ohne“ bylo tady „in“.
Přesto mě to však lákalo jít někam jinam a když jsem zjistil, že i Brigitku už přestalo bavit hrát si s pískem, dostal jsem nápad. Budeme spolu na pláži vždycky jen dopoledne, pak půjdeme někam na oběd a odpoledne popojedeme do okolních měst a potom k večeru, když už nebude takové vedro, budeme korzovat po pobřežní promenádě. Byly tam i houpačky a malý kolotoč, takže zábavy budeme mít dost. Janě se můj nápad líbil, řekla, že ona jíst nemusí a my ať si jdeme kam chceme, ona se aspoň může nerušeně smažit dál, dokud slunce nezapadne. Pak si dá k večeři třeba párek v rohlíku, a za takto ušetřené peníze si, než pojedeme domů, nakoupí v luxusních obchodech luxusní oblečení i luxusní boty.
Takže jsme si šli s Brigitkou promenovat, zašli na pizzu, pak jsme si někam poodjeli, třeba do Antibes, kde byla výstava Picassových obrazů, nebo zase do Saint-Tropez se podívat na četnickou stanici, kde se točily filmy s Louisem de Funésem, nebo jsme si zašli na houpačky a na zmrzlinu, prostě vždycky jsme měli co dělat. Na promenádě si Brigit všímala espézetek zaparkovaných aut a stále se mě ptala, co ta písmena před číslem znamenají? Samozřejmě, že jsem to většinou nevěděl, a když třeba chtěla vědět co to je SL, tak jsem promptně plácl: Slovensko. Když se zeptala na RU, řekl jsem: Rusko, a když se zeptala na BL a já hned nevěděl co říct, tak si odpověděla sama: Blízko!
Jednou se nečekaně rychle zatáhlo a začalo poprchávat. Celá promenáda se v mžiku vyprázdnila, ale nám se ten jemný deštík líbil a tak jsme tam zůstali, pouze si stoupli pod takovou stříšku jednoho kiosku. Všiml jsem si, že v jednom zaparkovaném autě naproti sedí nějaký chlap s klukem asi osmiletým, něco mu vysvětluje a pak ho posílá ven k řadě přepychových aut, aby zjistil, jestli jsou auta zamčená. Kluk vzal vždycky za kliku a zase se vrátil mu to říct. Brigitu to také zajímalo a ptala se mně: „Podívej, táto, proč ten kluk mačká u všech aut kliky?“ Já nato: „Jó, Brigitko, mám takovej dojem, že ten chlap chce ty auta vykrást!“ Brigita vykulila oči: „Ale naše auto tady mezi těma není, že?“, uklidnila se .
Když pak přestalo pršet a už se dost setmělo, vyšli jsme z našeho úkrytu a kráčeli po nábřeží zpět jako do hotelu. Najednou jsem myslel, že vidím přelud. Pár kroků před námi se jakoby chodník rozestoupil pomocí dvou kovových poklopů a odněkud z podzemí pomalu vyjížděl nahoru výtah. Na něm stál pár velice elegantně ustrojených lidí, on ve smokingu s motýlkem u krku a ona krásně načančaná ve večerní toaletě. Zůstali jsme stát jako u zjevení, zatímco ti dva klidně vystoupili, poslali výtah zpět do země a vznešeně odkráčeli. Nic nechápaje jsem se podíval přes zábradlí dolů na pláž a záhada se mi vysvětlila. Byla tam restaurace a tohle byl zřejmě výtah na sudy, který se dal i tímto způsobem zneužít pro zkrácení si cesty z pláže na promenádu.
Celkově se nám s Brigitkou dovolená vydařila, zato Hana spálená do ruda, s puchýři a smaženou kůží na zádech, skončila jako každý rok, coby brambor na loupačku. Když jsme přijeli domů a sousedka mne obdivovala jak jsem krásně opálený, vyprskla Hana vztekle: „A já snad ne? Vždyť on byl celou dobu pod slunečníkem a já se smažila jako blbá!“
Když jsem potom viděl jak se Hana těší do práce na toho svého doktůrka, tak jsem jen poznamenal: „Myslím, že teď mohu s klidným svědomím podat žádost o rozvod, doufám, že s tím souhlasíš a nebudeš dělat žádné problémy.“
„Když zaplatíš veškeré soudní výlohy, ponecháš si Brigitu a já na ni nebudu muset nic platit - tak souhlasím.“
A já si v duchu říkal: "Co bude dál?" Ale souhlasil jsem se vším...