01 prosince 2011

Vdovec slaměný

Motto:
Slitování nezaslouží za mák, 
vdovec slaměný neboli slamák! 
Manželka je ještě na cestě - 
a on už má prsten ve vestě!“

Ano, taky se stávám občas slamákem, ale tedy s tím prstenem ve vestě to nesouhlasí, ten už 32 let od svatby nenosím. Nenosím ani jiná cingerlátka jako náušnice, cvoky v jazyku, kroužky v nose, čili módní piercing, ba ani tetování roztroušené jako skleróza po různých částech těla u mne nenajdete. Ale vraťme se k mému problému. Takže, manželka když odjede, naštěstí jen jednou za rok ke své sestře na Moravu pomáhat jí s vinobraním tak já, coby smutný sirotek, zůstanu doma, vzhledem k tomu, že mi burčák vůbec nechutná...
První dva dny to ještě jde dobře, ohřeji si to, co mi manželka před odjezdem navařila, ohřívat totiž dovedu perfektně. Třetího dne zajdu do hospody, ale další dny to začíná být kritické, pokouším se totiž uklohnit si něco sám. Nejlépe přijdou na řadu „hotovky“, jako guláš z konzervy, nebo také italské zázračné špagety Mirácoli, z krabice, které si vylepšuji vlastní kreací o šunkové nudličky přidané do omáčky. Také čočkovou polévku z pytlíku válím zcela bravurně a dokonce si ji zdokonaluji kmínem, majoránkou, dijonskou hořčicí a celým vejcem na tvrdo!

Dalším problémem slamáka je úkaz, že potřebné věci, jako toaletní papír mizí a nedají se najít a naopak nepotřebné věci se válí všude a dokonce se začnou přemnožovat, hlavně špinavé nádobí a špinavé prádlo. Manželka nádobí dává hravě do myčky, což si ovšem netroufnu, protože tam se musí doplňovat různé sole, čistidla a leštidla a já nevím ani kam. Kromě toho je tam osm tlačítek a to se nedá poznat k čemu, takže radši myji nádobí po staročesku, to jest ručně, což je však nuda a práce podřadná. Špinavé prádlo mne zatím nevzrušuje, mám dostatek čistého.

Taková pračka je ještě horší vynález než myčka, té se vůbec raději netknu, do té se totiž taky něco sype a má to asi dvanáct programů! Žena mi jen vysvětlila, že pokud bych chtěl něco prát, tak to vše pochopím z tabulky, která je na kredenci. Stačil můj jediný pohled do tabulky, abych zjistil, že to nikdy nepochopím. Tam se operuje s termíny jako: druh textilie, bavlna, vlna, len, barevné prádlo a další zhůvěřilosti. K tomu je dále potřeba si vybrat, jednu možnost ze zcela mně neznámých definic, namáčení, škrobení, normální program, krátký program nebo jakýsi podivný ekonomický program, bez a s předepírkou, volba ždímání, počet otáček, nastavení teploty a trvání programu. Prostě peklo!

Ale abych si jen nenaříkal, potkalo mě také štěstí, navštívila nás jedna půvabná kamarádka Hana a když zjistila, že jsem slamák, donesla mi z domova kompletně celý oběd s nudlovou polévkou, vepřo-zelo-knedlo a já jsem to jen doplnil mým lahvovým pivem. Na revanš jsem ji pak pohostil Metaxou, kávou a sušenkami. V družném hovoru jsme prodleli  několik hodin  a tak se to slamáctví dalo docela dobře přežít. Večer jsem si zašel ještě do kasina na ruletu - a co čert nechtěl, vyhrál jsem pět tisíc! Takže se mi navíc to slamáctví i vyplatilo, přestal jsem truchlit a bylo mi do zpěvu, neboť jen ve zpěvu vždy hledám svoji úlevu! Ale nicméně se už těším na zítřejší návrat své ženušky...

https://youtu.be/kSqiCb_YED8

12 listopadu 2011

Smím prosit? (1.)

Ve věku 18 let jsem už byl víceméně přinucen se přihlásit do kurzů tance, protože jinak bych byl před mými kamarády znemožněn. Byl jsem proti nim stejně nějak přibrzděný, oni už totiž měli buďto začátečnické taneční za sebou, a hodlali se na podzim opět přihlásit do pokročilých, nebo chodili tančit i bez tanečních. Jenom já jsem se stále vymlouval, že jednak tančit neumím, což byla konečně pravda a jednak, že nemám odpovídající garderobu, což byla také pravda. V podstatě jsem se ovšem styděl, což jsem nechtěl za žádnou cenu přiznat. Ovšem ten podzim, po mých osmnáctých narozeninách už nebylo vyhnutí, pokud jsem nechtěl vypadat v očích spolužáků jako debilní nedochůdče.

Moje máti byla ráda, když jsem jí oznámil, že se chci přihlásit do tanečních, sama mě několikrát marně nabádala, abych tak učinil. Když jsem ji však požádal o peníze na zaplacení kurzu, jakož i na černé šaty, bílou košili, černého motýlka a bílé rukavice, šly na ni mrákoty. „To stojí přece strašně moc peněz, ty jsi se zbláznil!“, vyhrkla máti.
„Černé boty a ponožky mám, ale to ostatní, co stojí na přihlášce u tanečního mistra Oplta, to musí každý bezpodmínečně mít“, snažil jsem se zmírnit šokující účinek na matku, „jinak nemohu jít do tanečních, a to jsi přece ty sama chtěla.“
„Jak to, že nemůžeš? Bílou košili máš, akorát na ní musím opravit rozedřený límeček, černé šaty tu visí od naší svatby nenošené v otcově skříni a na motýlek, rukavice a zápisné, ti peníze dám“, naplánovala rezolutně matka.
„Ale, mami, zaprvé jsem větší o půl hlavy než táta a zadruhé ty šaty jsou už aspoň dvacet let z módy“, namítal jsem zoufale.
„Nic, móda-nemóda, pánské černé šaty se vůbec nemění, proti molům jsem je ochránila naftalinem a když se vykartáčujou a pověsí na půl dne na balkon, budou jako nové. Jo, a ty boty si dej spravit k ševci, mají sešmajdanej kramflek!“
Takže takto vymóděn jsem přišel na první hodinu do tanečních. Naštěstí pro mne byla tato přípravná hodina jenom pro pány a mistr Oplt nám v ní vysvětlil základní společenská pravidla pro styk s dámami, to jest: jakým způsobem si dámy zadáme, tedy, lehkou úklonou se slovy: „Smím prosit?“, dále jak máme dámu při tanci držet, aniž bychom jí zlámali žebra, a o čem se s ní máme bavit. Byla nám doporučena zajímavá témata jako třeba o počasí, o škole a o kultuře. Dozvěděli jsme se, že je naprosto nevhodné bavit se s dámou o tom, jak dědeček v opilosti zvracel do kanálu, nebo jak tetička Bláža byla strýcem překvapena "in flagranti" s pošťákem.

Příští hodinu už šlo do tuhého, neboť přišly i dámy. Taneční mistr ve smokingu a v lakýrkách se svými asistenty, kteří měli na rozdíl od nás zvláštní černé motýlky s bílým orámováním, nás pány nejprve zahnal do středu sálu, zatímco dámy byly rozestavěny jako kuželky podél stěn. Věděl jsem již, že na jeho povel si každý pán musí zadat jednu dámu a proto jsem se už stavěl tak, abych to měl přímočaře blízko k té, kterou jsem si vyhlédl. V tomto stresu jsem si vůbec nevybíral dámu podle vzhledu, ale podle velikosti, měl jsem totiž strach, abych náhodou nebyl menší než ona. Na vzdálenost asi osmi metrů se nedalo bezpečně poznat, jak je která vysoká, pouze relativně odhadovat vzhledem k vedle stojícím dámám. Viděl jsem, že jedna malá dívka ve žlutých šatech stojí mezi dvěma dlouhými a tak jsem v okamžiku mistrova zvolání: „Pánové zadejte si dámy!“, vyrazil směrem k té žluté.
Jenže v nastalém chaosu mne náhle odstrčil jakýsi průbojný mrňous, jenž zřejmě uvažoval stejně jako já – a já se tak nechtěně posunul před vysokou dívku v lila šatech. Nedalo se nic dělat, musel jsem prvně říct ono trapné: „Smím prosit?“, ale měl jsem štěstí. Ona dívka byla i včetně vyšších podpatků stejně vysoká jako já, takže trapas nenastal. Navíc jsem dodatečně zjistil, že ta malá žlutá se mi vůbec nelíbí. Vodník Čochtan, by řekl, že měla nohy čitelné. Říkalo se jí „Óčko“.


Marcelka Podzimková, se kterou jsem se takto nedobrovolně seznámil, byla snad nejhezčí dívkou z celého kurzu, což však mělo pro mne nepříjemné důsledky. Od příštích hodin, když už se pánové dostatečně otrkali, byl o Marcelku takový zájem, že jsem se k ní nemohl nikdy dostat a když konečně se mi to někdy poštěstilo, velice brzy mě zas někdo vystřídal. Prostě Marcelka šla na dračku z náruče do náruče a já jen skřípal zuby a proklínal celý svět. Pak se ale stalo něco nádherného. Právě když jsem vyšel do haly, abych si koupil limonádu, stála najednou přede mnou v celé své kráse dívka mého srdce a řekla: „Je právě vyhlášena dámská volenka. Smím prosit?“
Byl jsem v sedmém nebi a při tanci jsem se konečně osmělil pozvat Marcelku příští týden na rande a ona souhlasila! Tak začalo naše platonické chození. Vyměnili jsme si fotografie, ona mi pověděla, že zpívá posledním rokem v Kühnově dětském sboru, protože jí ještě není šestnáct a já jsem jí řekl, že působím posledním rokem na gymplu v roli oktavána. Večer musela být vždy doma už v devět a já ji doprovázel přes park na Vítkově domů na Žižkov. Bylo to krásně nevinné chození, jaké už dnešní osmnáctiletí neznají. Byl jsem na vrcholu blaha, když jsme se vedli za ruku. Sex, ten jsem prožíval jen ve spaní. Nervový stres však pro mne nastával vždycky, když jsme si sedli na lavičku, a já nevěděl, mám-li se pokusit ji políbit nebo radši ještě počkat na vhodnější příležitost...

Můj nejlepší kamarád Jarda se mně po každém rande vyptával, jestli jsme se už líbali. Bylo mi to trapné, ale nedovedl jsem si něco vymyslet a tak jsem se přiznal, že ještě ne. Ten se úplně zhrozil: „Máš její fotku? Ukaž mi ji!“ Když jsem mu ji ukázal, začal křičet: „Člověče, seš úplně blbej, nebo co? Dyk to je krásná holka!“
„Víš, Jardo“, polkl jsem naprázdno, „já nevím jak to mám udělat. Už jsem to chtěl několikrát, ale pak dostanu strach, že se zesměšním a navíc nevím, jak je to s těma nosama...“
„S jakejma nosama, ty jelito!“
„No, aby nepřekážely.“
„Tos neviděl jak to dělaj ve filmu? Hele, udělej to asi takhle: Až půjdete do schodů na Vítkově, tak si stoupni vo schod vejš, ukaž na nebe a řekni: Hele, támhle padá hvězdička! Ona zvedne hlavu a vtom ji políbíš! Tak trochu naštorc – a je to!“
Přesně podle jeho návodu jsem to provedl – svět se nezbořil a povedlo se to! Marcelka si mně položila hlavu na rameno a byla nádherně zasněná. Potom jsem se už přestal stydět a od tohoto dne jsme se líbali postupně snad na všech lavičkách na Vítkově. Naše spojení a domluvy rande byly dosti problematické, její rodiče neměli telefon, takže jsem vždycky musel čekat až se ozve ona. Proto jsem zajásal, když mi jednoho deštivě ubrečeného dne Marcelka sdělila následující novinku:
„Víš, Miro, že od příštího týdne budeme mít zkoušky se sborem vždycky ve středu odpoledne ve vašem gymnáziu? Není to krásná náhoda?“

 "Nojo, to je dobrý, kdybyste náhodou zkoušeli v naší třídě, osmá B, tak se podívej na moji lavici, třetí v řadě u dveří. Můžeme si v ní nechávat na desce zespodu připíchnutá psaníčka, když ti nemůžu telefonovat! A na vrchu desky jsem něco vyryl, co se tě přímo týká!“ Do mé lavice jsem původně chtěl vyrýt jméno Marcela, ale pak z důvodu utajení jsem raději zvolil jméno Mercedes, což byla její přezdívka a nad ním třícípou hvězdu v kruhu, jakou mají automobily této značky. Jak se pak ukázalo, měl jejich sbor skutečně zkoušky v naší třídě, zřejmě proto, že zde stál velký černý klavír. Nalézt správnou lavici, díky tomuto emblému nebyl tedy pro Marcelku žádný kumšt. Sedala si do ní, a vždy mi napsala tajně připíchnuté psaníčko, které díky poličce na aktovku, nebylo vůbec vidět. Já jsem jí zase vždycky do příští středy odpověděl a fungovalo to perfektně.

O něco později jsem jako na vztek dostal anginu. Celý týden jsem nemohl chodil ani do školy ani do tanečních a tudíž jsem si nemohl vyzvednout její dopis. Načež v sobotu ráno se mi Marcelka ozvala, a když jsem jí řekl, že jsem celý týden nebyl ve škole, odpověděla mi dosti stroze, že na mne v mé lavici již od středy čeká její vše vysvětlující psaníčko, pokud jej ovšem mezitím už někdo nesebral. A jako mimochodem dodala, že se o víkendu absolutně nemůžeme setkat, protože musí jet s rodiči zazimovat jejich chatu do Chocerad. Než jsem nato mohl zareagovat, zavěsila. Pomyslel jsem si: „Kdybyste radši místo chaty měli doma telefon.“
Odpoledne mě zavolal Jarda, že mi přináší Jobovu zvěst: „Hele, Mirdo, na tu Marcelu se klidně vybodni, můj kámoš ze Žižkova, Tonda Blažek ji zná, protože bydlí v tý samý ulici a tvrdí, že s ní má zítra v neděli ve dvě rande, a že jdou do zoologický zahrady!“
„Tomu nevěřím, Marcela odjela s rodičema na chatu“, řekl jsem přesvědčeně.
„No, já nevím, ale ženskejm se nedá moc věřit, zvlášť když jsou tak krásný jako ta tvoje."
„Mám si snad kvůli tomu vybírat škeble?“, vybuchl jsem.
„To taky není řešení, můžeš mít pech, i škeble někdy zahejbaj“, řekl odborně Jarda.
„Víš co, půjdeme do zoo taky“, navrhl jsem mu, „a přesvědčíme se, že ten tvůj přiblblej kámoš kecá a já si s ním pak někdy promluvím ručně, aby příště nepomlouval slušnou dívku!“

V neděli odpoledne jsme tedy s Jardou vyrazili do zoologické zahrady, kde bylo naštěstí málo lidí, díky tomu, že celé dopoledne pršelo.
„Potkat je tady bude brnkačka, když je tu tak málo lidí“, usoudil Jarda.
„Ne, já naopak tvrdím, že je nepotkáme, protože tu nejsou a jsem ochoten s tebou uzavřít každou sázku, že nepřijdou! O každý obnos, jehož výši si můžeš sám libovolně určit, ovšem až do maximální výše jedné koruny!“ Rozřehtal jsem se sám svému vtipu, ale najednou mi ztuhl úsměv ve tváři: „Doprblé, támhle přicházejí!“, a ukázal jsem ve směru k šelmám.
„Tak vidíš, tvoje Marcelka – a Tonda nekecal! Co teď uděláš?“, ušklíbl se Jarda.
„Ty, Jardo, pojď pryč, zatím nás ještě neviděli a mně je z toho nanic!“
„Nebuď srab, přece před ním neutečeš. Je to chabrus, já bejt tebou, tak mu zato nadělám z toho jeho přiblblýho ciferníku karbanátky!“, radil Jarda.
„Když to je právě to, co nechci, on vlastně za nic nemůže, to je lež Marcely, ale ženu bych zase nikdy neuhodil, ani květinou! Jediný, co můžu udělat je projít okolo nich, jenom ji pozdravit a jít dál, jakoby nic. Ty se schovej, ať tě Tonda nevidí a Marcela ať si láme hlavu.“
Jak jsem naplánoval, tak jsem udělal, řekl jsem jí jen ležérně: „Ahoj, Mercédes, ty už jsi zpátky z Chocerad?“ Stačil jsem postřehnout jak zrudla a nečekaje na odpověď, chtěl jsem hrdě kráčet dál, jenže ona na mně zavolala: „Počkej, Miro, já jsem ti... tys nečet můj dopis...“
„Nečet, ale to tě neomlouvá, žes mi včera do telefonu drze lhala“, řekl jsem dotčeně.
„Já jsem myslela, že už o mne nestojíš, když‘s mi nenapsal“, popošla o krok ke mně a Tonda se ji snažil odtáhnout.
„Co, já, že o tebe nestál? Ty jsi nejkrásnější holka v tanečních a moje první tanečnice!“, křičel jsem vztekle, „ale teď je skutečně konec!“ Otočil jsem se na podpatku a odešel rychlým krokem z jejich dohledu za roh, kde na mne čekal Jarda. Ani v tanečních jsme spolu již nikdy netančili, oba jsme byli stejně tvrdohlaví a trucovití. Její dopis jsem si pak přečetl v pondělí, když jsem ho našel připíchnutý pod deskou.


Ahoj Miro, sedím doma při svíčce a myslím na tu hvězdu Mercedes a asi, že mě už nemáš rád, protože jsi mi ve středu nic neodepsal. Zuzana mi řekla, že jsi po ní nějak moc koukal. Teď ti ale řeknu pravdu!!! Jako je to v té písni Okolo Suče voděnka teče, tak já jsem taky taková, protože: „Milovala jsem tě, bylo to špásem, nevěděls synečku, že falešná jsem...“ Začala jsem znovu chodit s Tondou Blažkem z naší ulice, takže se my dva musíme rozejít... Ahoj, Marcela.
Tím si u mne Marcelka spravila reputaci, co se charakteru týče, protože mi to řekla sama a včas, jenže já jsem ten čas, vlivem náhody, vlastně předběhl. Od té doby jsem se stal méně naivním a více dospělým. Netušil jsem pochopitelně, že po skončení tanečních kurzů u Oplta, uvidím příště Marcelku až za osm dlouhých let...

Byl jsem již čtyři roky ženatý, měl tříletého syna a finančně jsme na tom nebyli moc dobře, nechtěl jsem se totiž politicky angažovat a nevstoupil do samospasitelné partaje. Toho dne jsem právě jel tramvají domů z práce a jako s uděláním jsem neměl u sebe ani halíř, což nebylo docela normální. Obvykle jsem míval vždycky u sebe aspoň pár drobných grešlí, ale tentokrát nikoliv. Za poslední korunu jsem si koupil lístek v tramvaji a dutý jak bambus jsem najednou oknem spatřil na stanici u Jindřišské věže stát moji krásnou Marcelku. Bylo vidět, že čeká zřejmě na jinou tramvaj, takže naděje, že přistoupí ke mně byla nulová.
Během zlomku vteřiny mi proběhlo hlavou několik alternativ, co mohu udělat: chtěl bych vystoupit z tramvaje a promluvit si s ní, ale neměl jsem peníze ani na nový lístek a bylo by vrcholně trapné po devíti letech jí říct, že nemám ani na tramvaj a chtít si od ní tu pitomou korunu půjčit! Nebo bych musel jít potom odtud až na Spořilov pěšky, takže bych přišel domů ucabrtán o dvě hodiny později a jak bych to asi vysvětloval manželce? Mimo to i kdybych risknul toto pochodové cvičení, nebo jel třeba i na černo, tak bych stejně nemohl tu Marcelku ani nikam pozvat na kafe, abychom si mohli trochu popovídat. Prostě nešlo nic! Tramvaj se opět rozjela a já smutně zíral na nic netušící Marcelku, dokud mi nezmizela z očí. 

Když se za rok nato rozsypalo moje manželství, napsal jsem jí dopis na její starou adresu na Žižkov, leč žádná reakce. Doufal jsem, že ji třeba zase někdy náhodně potkám. To se sice stalo, ale až za dalších dvanáct let – a k tomu v parku, právě když kvetly bílé šeříky...


http://www.youtube.com/watch?v=xbtnEfW-urE&feature=related

(Pokračování po 12 letech viz: "Smím prosit, madam?")




11 listopadu 2011

Smím prosit? (2.)


  Léta plynula, rozchod s Marcelkou, svatba i rozvod s Janou, potom okupace, potom emigrace. V Německu, kde jsem našel svůj druhý domov, jsem nějaký čas žil na hromádce s Němkou Hannelore. To její jméno se mi zdálo moc dlouhé a tak jsem jí říkal Hani, což se jí líbilo. Ona byla vůbec taková ne-německá v tom, že se velmi zajímala o češtinu a často se mě ptala, jak se řekne to a to česky a taky se to naučila správně vyslovovat.

Jezdívali jsme spolu na výlety po celé západní Evropě, no a jednoho slunného jarního dne v Paříži, když jsme se právě procházeli po parku Jardin des Tulleries, mě potkala ta netuctová náhoda. Bavili jsme se právě o bílých šeřících, které tu kvetly a Hani mi k tomu zanotovala začátek staré písně „Wenn der weiße Flieder wieder blüht...“ Já nato reagoval, že tuhle píseň znám ještě z dětství, ovšem s českým textem a hned jsem nasadil hrdinný operetní tenor: „Šeříky až bílé začnou kvést, zapomeňte chvíle na bolest...“



V tu ránu se odněkud zpoza houštiny vynořila česká turistka s fotoaparátem v rukou a se slovy: „Slyším tady češtinu, promiňte, mohl byste mne tady s tímto malebným pozadím vyfotit?“ Poznal jsem ji hned, byla snad ještě hezčí než dříve – Marcelka! Uvědomil jsem si, že mám na nose černé brýle a proto mě asi nepoznala.
„Samozřejmě, že vás rád vyfotím – Marcelko.“ Její reakce byla omračující. Pustila aparát, štěstí, že ho měla na řemínku kolem krku, a přiložila si obě ruce na otevřená ústa: „Miro!“
Sundal jsem si brýle a představil vzájemně obě dámy: „Frau Hannelore Biermann, Frau Marcela – a teď nevím jak dál...?“
„Krušinová“, doplnila mne Marcela a dámy si podaly ruce. Odvedl jsem je obě na nejbližší lavičku, a aniž bych musel Němce vysvětlovat, že si chceme trochu popovídat v češtině, řekla ona sama, abychom na ni nebrali ohled, že chápe, že chceme mluvit v rodném jazyce a ona, že si zatím zapálí cigaretu a půjde se projít mezi ty krásné záhony růží.
„Marcelko...“ „Miro...“ spustili jsme oba současně.
„Tak napřed ty, Miro“, řekla Marcelka a kousla se do rtů.
„Víš, je toho moc, Marcelko, to jsou celé litanie na mnoho hodin, možná i dní, kde tady bydlíš?“, zeptal jsem se přímo.
„To je právě ten děs, já jsem tady jen na zájezdu s podnikovým autobusem z Česka a zítra se vracíme.Ty tu podle oblečení žiješ trvale a máš německou manželku, že jo.“
„Ne, já tu jsem taky jenom jako turista, ale žiju v Německu a ta Němka není moje manželka, ale jsem rozvedený, ona taky, a tak jsem se tak trochu sčuchli a jezdíme spolu na výlety.  Ale to přece nevadí, vždyť my dva jsme byli odjakživa, až na několik výjimek, téměř platoničtí přátelé! Zvu tě, pojď s námi někam na oběd. Mimochodem, toho Tondu sis nevzala, když jsi Krušinová.“
„Miro, ty nechápeš mou situaci, takže jen expresně: já jsem si jen odskočila od celé skupiny, musím se k nim hned zas vrátit, jinak bude zle. Mezi námi jsou asi tři tajní pozorovatelé. Já jsem musela podepsat, že se zde nebudu stýkat s emigranty – to jsem už právě porušila a jako rukojmí mají tam moje dítě, abych tu nemohla zůstat. Jinak jsem taky rozvedená, Tondu jsem si pochopitelně nevzala. Víš, už budu muset jít, aby mě tu s tebou neviděli, co chceš ještě honem vědět?“ Marcelka byla silně rozrušená a nervózní, ale bylo vidět, jak je ráda, že jsme se potkali.
„To je k vzteku, takhle ve fofru si něco říkat, ale chápu tě, nechceš přijít do maléru, takže taky jen expresně: bydlím ve Frankfurtu, psát ti asi nesmím, ale doufám, že ty mně psát můžeš, tady je moje vizitka, kdybys chtěla emigrovat, pomůžu ti překonat počáteční problémy. Slyšel jsem, že všechny dopisy do ciziny jsou cenzurovány, takže pokud bys mi chtěla psát dopis, tak ho dej někomu koho dobře znáš a kdo jede ven, ať to tam pak hodí do kastlíku. Já dostávám dopisy z Česka odesílané třeba až z Maroka. V nouzi stačí poslat pohlednici se zakódovanou zprávou.“
„Jak zakódovanou“, nechápala Marcela.
„No, třeba, že každou větu, která nemá na konci tečku je třeba významově obrátit naruby. Když řekneš "mám se fajn“ bez tečky, tak to znamená "mám se blbě", nebo "do Německa určitě nepojedu" znamená "určitě přijedu". Rozumíš? Vždyť ty jsi expert na dobře utajená psaníčka se špatnou zprávou“, řekl jsem poťouchle.
„Miro, omlouvám se ti dodatečně za ten podraz s Tondou, to je to hlavní, co jsem ti stále chtěla říct, je to už jednadvacet let a pořád mě to ještě mrzí.“
„To nic, to zapomeň, to jsme byli ještě děti“, mávl jsem rukou.
„Ale teď už jdu, promiň, určitě se ti nějak ozvu, ty mi nepiš, tím by se to mohlo jedině zkomplikovat, chtěla bych utéct, ale to je těžké, já nevím jak, měj se a buď šťastnej...“ vtom ji vyhrkly slzy, vstala, dala mi pusu na tvář a ubíhala pryč.
„Sbohem, Marcelko a brzy nashledanou“, volal jsem za ní...

Uplynuly další tři roky a nic. Žádný pohled ani dopis „přes Maroko“. Asi to ta chudinka neměla po kom poslat, ale proč neposlala ani třeba nevinnou gratulaci k narozeninám či k Vánocům? To byl pro mne neřešitelný rébus.

Každý rok jsem chodil si zatančit na reprezentační maškarní ples Čechů a Slováků ve frankfurtské hale "Palmengarten", abych zase jednou uslyšel češtinu a přišel do českého prostředí. Moje stále ještě občasná přítelkyně Hani-Hannelore odmítla jít se mnou s tím, že vloni to byla pro ni otrava, když nerozumí česky a já, že se budu se svými krajany jistě bavit lépe, než kdybych musel na ni brát ohledy a všechno jí tlumočit. Uznal jsem, že má asi pravdu a šel tam tedy jako single.
Nejprve jsem si párkrát zatančil s několika volnými buclatkami, protože ty mladé a štíhlé tam měly partnery a tak mě to brzy omrzelo. Došel jsem si pro něco k pití do bufetu vedle hlavního sálu. Zde se stále motalo hodně lidí, protože u stolu se neobsluhovalo, takže to fungovalo jako samoobsluha a byla tu poměrně dost velká skrumáž žíznivých lidí. Postavil jsem se disciplinovaně na konec menší fronty u limonád, kde stála krásná mladá dívenka. Když se pootočila, zažil jsem něco jako fata morgánu, až mi zamrazilo v zádech.



Takhle přesně vypadala tenkrát Marcelka v tanečních i ty šaty měla barvy lehce fialové. Zůstal jsem na ní civět tak konsternovaně, že si toho všimla, obrátila se na mne:
„Promiňte, pane, co je na mně tak podivuhodného, mám snad sazi na nose, nebo rozmazanou rtěnku?“
„Ne – to ne, milá slečno, ale já jsem se -éé- v duchu ocitl o řadu let v minulosti a uviděl ve vás svoji první partnerku z tanečních. Jste jí totiž neuvěřitelně podobná, moc se omlouvám, nezlobte se na popleteného staříka“, blábolil jsem jako v transu.
„A nejste vy náhodou Miroslav?“, řekla dívka jako by se nechumelilo. Skoro se mi podlomila kolena: „Slečno, jak jste to uhodla, vy jste přece moc mladá, vy nemůžete být Marcelka!“
„Ne, já jsem Lucie a Marcelka je moje matka.“
„A vaše maminka je taky tady v Německu nebo je v Praze?“, vyhrkl jsem vzrušeně.
„Sedí támhle docela vzadu u stolu“, řekla, jako kdyby to bylo naprosto samozřejmé.
„Slečno, Lucie, vy to řeknete jak chleba a já už se na to setkání s ní těším dvacet dlouhých let!“
„Já vím, mamka mi o vás vyprávěla a doufala, že vás zde potkáme, proto jsme taky tady! Ale teď mám nápad! Uděláme z toho pro ni obrovské překvapení... Už to mám, u vchodu prodávají škrabošky, kupte si jednu a jděte pro mamku tancovat a až se pak o půlnoci odlíčíte“, dívce se zajiskřilo v očích, „určitě padne do mdlob!“
„A Lucie, jestli vám tak mohu říkat, kdy jste přijely a na jak dlouho jste tady v Německu?“
„Přijely jsme asi před měsícem a jsme tady u tety v Hattersheimu – na věčné časy!“, zasmála se a zvedla ukazováček, „mamka už si shání zaměstnání a obě děláme jazykový kurz praktické němčiny!“
„Ale proč mi Marcelka nenapsala ani nezavolala? Vždyť jsem jí tenkrát v Paříži nabídl, že vám pomohu“, divil jsem se.
„Někdo jí hned po návratu ukradl v Praze peněženku, co v ní měla vaši vizitku a mamka děsně šílela. Vloni, ale když k nám přijela na návštěvu tahle teta Frieda z Německa, tak se nějak s mámou dohodly, že ji teta pozve k nim, no a tak jsme tady... Neříkejte jí, že jsem vám to řekla, ale ona na vás moc trpí a začala po vás pátrat a někdo jí poradil právě tenhle ples, že prý se tu schází spousta Čechů, hlavně z okolí Frankfurtu a vůbec z Hessenska. Tak už jděte pro tu masku, já jsem hrozně napnutá!“, Lucie byla ve svém živlu, takže jsem se nemusel obávat, že by zkazila zábavu.
„Dobrá, tak já jdu, vy zatím doneste tu limonádu k mamce ke stolu, vezměte i tady to moje víno a já jsem za chvilku u vás a – psst, jsme teď spiklenci, ano?“ Lucie nadšeně přikývla.
U vchodu do budovy stál pult s různými škraboškami, kde jsem si vybral jednu příšernou gorilu. Pomyslel jsem si: „V tomhle mě určitě Marcelka nepozná a bude sranda!“ Připadal jsem si sice trochu divně, nikdy jsem si ještě na maškarní ples nevzal masku, vždycky jsem byl solidní civil, ale dnes to bylo něco jiného, byl jsem v mimořádně povznesené náladě, přestože jsem dosud nic nepil.
Když jsem se přiblížil k jejich stolu, zaslechl jsem Marcelku, která byla ke mně zády, jak říká Lucii: „Proč jsi kupovala to víno, to přece nevypijeme a víš, že teď musíme poměrně moc šetřit kvůli...“
„Smím prosit?“, skočil jsem ji do řeči a uklonil se před ní přímo předpisově. Ta při pohledu na mou masku instinktivně ucukla, načež řekla: „Ne-ne, promiňte, já jsem tady jenom –éé– jako garde – tady s mojí dcerou...“
„To by mě mrzelo, já bych si s vámi opravdu rád zatančil, jste tou nejatraktivnější ženou v celém sále, nedávejte mi  košem...“
„Nezlobte se, ale já vůbec netanč – ach ne – ten hlas a ty ruce. Marcelka vyskočila ze židle a strhla mi masku: „Miro! A je to on! Luci, podívej se, to je ten Miro-slav!“
Lucka nato klidně odtušila: „Hm, to já vím... ale odmaskování mělo přijít až o půlnoci!“
„Miro, já jsem si myslela, že už tě nenajdu“, hlas se jí zlomil, „ztratila jsem tvou vizitku...“
„Já vím, čert ji vem, ale teď je důležitější něco jiného, slyšíš co právě hrají?“
„Ano, hráli to často u Oplta, když jsme se učili slow-fox“, zamáčkla slzičku, „teď si ale už nevzpomenu, jak se to jmenuje?“
„Příhodně: »Každý jednou velkou lásku potká...« Smím prosit, madam?“


http://www.youtube.com/watch?v=sBCZYsI-BR8&feature=related

05 listopadu 2011

Otcové a dcery

   S mým celoživotním kamarádem Vildou jsme měli oba narozeniny na začátku července. Ten minulý čas napovídá, že on už není. Často si na něj vzpomenu a tady je jedna taková nezapomenutelná příhoda. To jsem se jednou rozhodl udělat společnou narozeninovou hostinu a uvařit svoji specialitu, kterou jsem nazval „Ischiatický králík“, protože recept jsem získal od italského kuchaře na ostrově Ischia.  Moje šestiletá dcerka Brigita mi se vším pomáhala, takže jsme vytvořili slavnostní tabuli o sedmi chodech a pozvali jako hosty momentálně slaměného vdovce Vildu s jeho osmiletou dcerou Helenkou. Kupodivu to všem chutnalo a Vilda to ohodnotil svým typickým způsobem: „No, musím uznat, že jsem jedl už horší věci...“
Po obědě jsem navrhl, že bychom si mohli vyjet na výlet do nedalekých krápníkových jeskyní. Dívky začaly tančit a jančit a všelijak se nakrucovat, což prý měla být jejich vlastní baletní kreace na „Ódu na radost“.

 Zatímco potom při jízdě se na zadním sedadle děvčata o něčem handrkovala, ušklíbl se Vilda a pronesl potichu: „Tak vidíš, Míro, jak jsme dopadli, před deseti rokama bysme takhle jeli se dvěma kočkama někam na chatu, ale neměli jsme ani auto ani chatu. Teď máme auto i byty, ale místo těch koček jedeme s našima dětma na vejlet!“
Pokýval jsem hlavou, načež jsme začali připoslouchávat dialogu našich milých ratolestí.
*
Helenka byla právě poměrně kritická: „Ale stejně ten oběd nebylo žádnejch sedum chodů a stejně jsi to nevařila ty, ale strejda Mirek.“
„To není vůbec pravda, já jsem tátovi se vším pomáhala“, bránila se Brigita, „a něco jsem dělala docela sama, to ty bys nedokázala!“
„A umíš vůbec počítat do sedmi, ty mrňousku? Ty chody byly totiž nanejvejš čtyři!“
Brigita se rozčílila: „Tak počítej se mnou: Zaprvé aperitiv. Víš co to je? To byl ten mošt! Zadruhé předkrm podle madam Bombadůr, to byly ty ráčky, potom byla polívka italská ministróne a dál ischiatický králík, potom vanilkový pudink, kafe a zákusky – vidíš, že to je akorát sedum, ty blbečku!“
„Kdo je u tebe blbeček, ty, ty... plesk...áůů...“ Helena zařvala jako tur: „Taťko, Brigita mně kousla, to bolí!“, ječela.
„Co se to tam děje, Brigit?“, ozval jsem se za volantem přísně.
„Táto, já jsem jí chtěla dát pusu na usmířenou a vona mi dala facku! Přece jsi mi říkal, že žena se nesmí uhodit ani květinou, tak jsem jí za to kousla do ruky!“
Do toho Helena zakňourala: „A mám tady znát všechny její zuby!“
„Tak děti teď bude okamžitě klid nebo se nikam nejede!“, zahrozil Vilda.
Vtom mě napadlo řešení: „Děvčata, odpusťte si to, co jste si, a kdo chce dostat až tam dojedeme, tu nejlepší čokoládovou zmrzlinu na světě, tak se omluví té druhé.“ A rázem nastalo ticho. Po chvilce se ozvalo nějaké šeptání, načež zvolaly obě unisono: „Už jsme se vomluvily!“... „Ale po tichu“, dodala Brigita.
Nakonec se výlet do krápníkové jeskyně v Koněprusích vydařil ke čtyřnásobné spokojenosti.

http://www.youtube.com/watch?v=oJZbRYN_sJA

28 července 2011

Rozvodová dovolená

Naše desáté výročí svatby s Hanou bylo ve znamení blížícího se rozvodu. Dcerka Brigita si na to zvykla, že máma musí neustále držet noční služby v nemocnici a nedivila se tomu. Když se přiblížila doba dovolených, navrhl jsem ženě, abychom dřív než dojde k rozvodu, si ještě jednou rozvážili co děláme, trochu si odpočinuli od sebe a jeli každý na dovolenou jinam a definitivní rozhodnutí udělali až po dovolené. Já pojedu na Riviéru, vezmu si pětiletou Brigitku sebou a ona ať jede kam chce a s kým chce.
Hana s tím nejprve souhlasila, ale poslední den před odjezdem přišla se změnou, že by radši jela jako s námi a na Riviéru, ale tam by se ubytovala v jiném městě než my a na konci dovolené bychom zase jeli spolu domů. Nevěděl jsem, jestli jí to s jejím amantem neklaplo a nebo se přece jen snažila dát najevo dobrou vůli k uspořádání našeho vztahu, přesto však se mi tohle její řešení vůbec nelíbilo kvůli dceři. Ta se jistě bude ptát, proč nejsme v jednom hotelu všichni, ale nechtěl jsem kategoricky trvat na svém a tak jsem to odsouhlasil.
Po příjezdu na Riviéru se situace začala ještě více komplikovat. Nejprve jsem zastavil v Saint-Tropez, ale tam se jí nelíbilo, že přepychová pláž Tahiti je moc drahá, ve Fréjus, kde byla veřejná pláž zadarmo, se jí zase nelíbil moc hrubý písek. v Cannes, kde byly ovšem ty nejdražší hotely Hana usoudila, že finančně to bude nejlepší, když zůstaneme spolu ve dvoulůžkovém pokoji s přistýlkou pro Brigitku.
Pak ovšem následovala mnou těžko snášená stereotypní dovolená jako vždy, to jest Hanino celodenní opékání se na slunci, hulení cigaret a pití džusů. Tentokrát jsem se, ale nehodlal nudit celé dny na pláži, i když tam bylo na co koukat. Tu šla žena s namalovanými plavkami na nahém těle, tam zase ležela snědá dívka oděná snad jen v pánské kravatě a tady vzývala nahá kráska patrně boha slunce Hélia. Prostě „oben ohne“ bylo tady „in“.
Přesto mě to však lákalo jít někam jinam a když jsem zjistil, že i Brigitku už přestalo bavit hrát si s pískem, dostal jsem nápad. Budeme spolu na pláži vždycky jen dopoledne, pak půjdeme někam na oběd a odpoledne popojedeme do okolních měst a potom k večeru, když už nebude takové vedro, budeme korzovat po pobřežní promenádě. Byly tam i houpačky a malý kolotoč, takže zábavy budeme mít dost. Haně se můj nápad nelíbil, řekla, že ona jíst nemusí a my ať si jdeme kam chceme, ona že se aspoň může nerušeně smažit dál, dokud slunce nezapadne. Pak si dá k večeři třeba párek v rohlíku, a za takto ušetřené peníze si, než pojedeme domů, nakoupí v luxusních obchodech luxusní oblečení i luxusní boty.
Takže jsme si šli s Brigitkou promenovat, zašli na pizzu, pak jsme si někam poodjeli, třeba do Antibes, kde byla výstava Picassových obrazů, nebo zase do Saint-Tropez se podívat na četnickou stanici, kde se točily filmy s Louisem de Funésem, nebo jsme si zašli na houpačky a na zmrzlinu, prostě vždycky jsme měli co dělat. Na promenádě si Brigit všímala espézetek zaparkovaných aut a stále se mě ptala, co ta písmena před číslem znamenají? Samozřejmě, že jsem to většinou nevěděl, a když třeba chtěla vědět co to je SL, tak jsem promptně plácl: Slovensko. Když se zeptala na RU, řekl jsem: Rusko, a když se zeptala na BL a já hned nevěděl co říct, tak si odpověděla sama: Blízko!
Jednou se nečekaně rychle zatáhlo a začalo poprchávat. Celá promenáda se v mžiku vyprázdnila, ale nám se ten jemný deštík líbil a tak jsme tam zůstali, pouze si stoupli pod takovou stříšku jednoho kiosku. Všiml jsem si, že v jednom zaparkovaném autě naproti sedí nějaký chlap s klukem asi osmiletým, něco mu vysvětluje a pak ho posílá ven k řadě přepychových aut, aby zjistil, jestli jsou auta zamčená. Kluk vzal vždycky za kliku a zase se vrátil mu to říct. Brigitu to také zajímalo a ptala se mně: „Podívej, táto, proč ten kluk mačká u všech aut kliky?“ Já nato: „Jó, Brigitko, mám takovej dojem, že ten chlap chce ty auta vykrást!“ Brigita vykulila oči: „Ale naše auto tady mezi těma není, že?“, uklidnila se .

Když pak přestalo pršet a už se dost setmělo, vyšli jsme z našeho úkrytu a kráčeli po nábřeží zpět jako do hotelu. Najednou jsem myslel, že vidím přelud. Pár kroků před námi se jakoby chodník rozestoupil pomocí dvou kovových poklopů a odněkud z podzemí pomalu vyjížděl nahoru výtah. Na něm stál pár velice elegantně ustrojených lidí, on ve smokingu s motýlkem u krku a ona krásně načančaná ve večerní toaletě. Zůstali jsme stát jako u zjevení, zatímco ti dva klidně vystoupili, poslali výtah zpět do země a vznešeně odkráčeli. Nic nechápaje jsem se podíval přes zábradlí dolů na pláž a záhada se mi vysvětlila. Byla tam restaurace a tohle byl zřejmě výtah na sudy, který se dal i tímto způsobem zneužít pro zkrácení si cesty z pláže na promenádu.

Celkově se nám s Brigitkou dovolená vydařila, zato Hana spálená do ruda, s puchýři a smaženou kůží na zádech, skončila jako každý rok, coby brambor na loupačku. Když jsme přijeli domů a sousedka mne obdivovala jak jsem krásně opálený, vyprskla Hana vztekle: „A já snad ne? Vždyť on byl celou dobu pod slunečníkem a já se smažila jako blbá!“
Když jsem potom viděl jak se Hana těší do práce na toho svého doktůrka, tak jsem jen poznamenal: „Myslím, že teď mohu s klidným svědomím podat žádost o rozvod, doufám, že s tím souhlasíš a nebudeš dělat žádné problémy.“
„Když zaplatíš veškeré soudní výlohy, ponecháš si Brigitu a já na ni nebudu muset nic platit - tak souhlasím.“
A já si v duchu říkal: "Co bude dál? To nevím, ale hlavně, že se rozcházíme bez kraválu a hádání  se o cokoliv jako inteligentní lidé a souhlasil jsem se vším...

17 dubna 2011

Calamity Jane

Jednou v červenci jsem přišel výjimečně domů již brzy odpoledne a žena Jana nikde. Netrvalo však dlouho a přišla jsouc obtěžkána dvěma obrovskými taškami s nákupem. Vysypala obsah na stůl a s pátravým pohledem na tu hromadu zboží, začala tiše sama se sebou meditovat: „Takže já teď nevím, ale mám pořád takový pocit, že jsem něco děsně důležitého zapomněla, ale co?“
Jen proto, abych ji uklidnil řekl jsem: „Ale Jano, to přece nevadí, čert to vem! Jak vidím, nakoupila jsi stejně tolik jídla a zbytečností, že to nesníme ani do Silvestra. Ale kde je Babetka, to jsi ji už zase dala dolů k babičce? Víš, že to nemám rád!“
„Probůh, máš pravdu, to je ono! Zapomněla jsem ji v kočárku před krámem!“
Vybuchl jsem: „Jak se tohle může stát matce - zapomenout dítě!“
„Asi nemám mateřský cit“, odsekla vzpurně, „inteligentovi jako ty se to stát nemůže, ty totiž nechodíš nakupovat!“
„Milá Calamity, když už musíš stále něco zapomínat, tak raději zapomeň v krámě droždí nebo kapustu, ale už nikdy ne Babetku!“
Všechno naštěstí dobře dopadlo, holčičku nikdo neukradl, jenom já jsem byl od té doby denně v práci nesvůj, dokud jsem nezatelefonoval domů a nezeptal se, jak se daří Babetce.


Jindy zase mne na chodbě v našem domě zastavil silně rozzuřený soused Burger: „Pane, ta vaše bláznivá ženská nám vyplavila celou koupelnu i kuchyň! Pamatujte si, že nám to všecko do puntíku zaplatíte!“ Jeho hektické skvrny na tvářích zbrunátněly ještě více.
Odpověděl jsem mu chladně, ale důrazně: „Tedy, pane Burger, předně: moje manželka není pro vás žádná bláznivá ženská, a za druhé, my bydlíme pod vámi, takže není technicky možné, abychom vás my vyplavili, to musel být logicky někdo nad vámi!“
„A byla to ta vaše ženská a vy nám to všechno zaplatíte do posledního halíře!“ trval neústupně na svém napolo nepříčetný soused Burger.
Zesílil jsem hlas: „Z důvodu zemské gravitace voda neteče nahoru, ale vždycky dolu! Pokud tuto triviální skutečnost nechápete, pak jste absolutní magor vy!“ Načež jsem hrdě vstoupil do bytu a prásknul mu dveřmi před nosem.

Ironicky se culící žena mne přivítala slovy: „Teď ses natřel, chrabrý sokolíku, slyšela jsem skrze dveře tvůj suverénní projev, jenže ten Burger má pravdu, já jsem je skutečně vyplavila!“
„Prosím tě, to mi neříkej ani ve srandě, nejsem sokolík a tím méně chrabrý, ale vyplavit byt nad námi je technicky nemožné!“
„Tak se pojď podívat, ty techniku“, vybídla mne cynicky Jana.
Při pohledu na naši koupelnu, jsem začal pozvolna chápat, že to jde. Moje žena postavila fyzikální zákony na hlavu!
Když se ráno sprchovala, přestala náhle téci voda. Nechala ležet rukojeť sprchy na dně vany, typicky ženská logika a chytře zapomněla zavřít oba kohoutky.
Když pak odešla na nákup, začala voda opět téct a v našem případě tedy pod plným tlakem stříkat přímo na strop – soused Burger měl bohužel recht a ten magor jsem byl já!
Kromě jeho vymalování jsme museli dát znovu vydlaždičkovat i naši koupelnu, neboť většina dlaždiček, pod cirka tříhodinovým proudem teplé vody, opadala jako listí na podzim.

Jednou mě manželka Jana překvapila příjemně: „Představ si, že jsem dneska vůbec nic nezdemolovala ani neztratila ani nezapomněla. Naše holčička, jak víš, je u babičky a tak jsem si zajela do toho nově otevřeného obchoďáku, že si koupím nějaké letní šaty. Nelekej se, nic jsem si nakonec nevybrala, ale stala se mi jedna taková zajímavá zajímavost: víš, že máš jmenovce? Jméno, příjmení i titul, všechno souhlasí! To je zvláštní, co?“

„Neříkej, mé jméno skutečně není tuctové“, divil jsem se.
„To jsem si taky říkala, když jsem slyšela v tom obchoďáku výzvu z jejich rozhlasu: "Inženýr Miroslav Toms, nechť se neprodleně dostaví k našemu informačnímu pultu v přízemí." Byla jsem děsně zvědavá, jak asi ten tvůj jmenovec vypadá, a tak jsem neodolala a šla se tam něj podívat.“
„Hmm, no a jak vypadal?“
„Nijak, ten přitroublej idiot se ani po třetí výzvě nedostavil!“, řekla a ťukala si na čelo.
„Nojo, to není tak důležitě, ale Janino, řekni mi raději něco jiného: máš někde u sebe nějakou moji firemní vizitku?“
„To víš, že mám - a dokonce několik.“
„Potřeboval bych je, právě dnes jsem vydal poslední a nové vizitky budu mít až asi za týden.“ Následovalo hrabání v různých kabelkách a pak zděšený výkřik:
„To snad není pravda, vždyť já jsem ztratila peněženku! Asi jsem ji nechala ležet v tom obchoďáku na sedačce v převlékací kabině! No jo, jasně! Už si vzpomínám úplně přesně kde to bylo, musím tam okamžitě zajet zpátky!“
„Ty moje blbinko, ty si myslíš, že tam ta peněženka bude ještě po takové době na tebe čekat? Znáš přece naše nenechavé lidi!“, zasmál jsem se ironicky.
„Jak se můžeš tak slabomyslně smát mému neštěstí, víš co jsem v ní všecko měla? Peníze, platební karty, řidičák, občanku ...“
„A moje vizitky", doplnil jsem její výčet, "díky kterým mě zatelefonovali do firmy. Musel jsem přerušit důležité jednání se zahraničními experty a dojet přes celé město pro tuto tvoji peněženku. Tady je!“, řekl jsem dramaticky a vhodil ji Janě do klína.
„Jéé, méďo, takže v tom rozhlase vlastně vyvolávali tebe!“
„Jakýpak méďo! Prve jsi mě nazvala: Ten přitroublej idiot, co nepřišel!“
„Odvolávám – a už nikdy nic hloupého neprovedu“, přísahala Jana. Hned příštího dne si milá Calamity přibouchla dveře a klíče měla
zevnitř...