18 listopadu 2014

Jindra pobožná i fotogenní


Když jsem se před mnoha lety vrátil ze služební cesty v Indii, měl jsem nafoceno přes 400 fotek a vyvstal mi finanční problém s jejich vyvoláním. V obchodě by to stálo „štangli zlata“ a tak jsem si nechal v první fázi udělat jenom negativy a přemýšlel co dál, aby to nestálo moc peněz, kterých jsem měl docela míň, téměř vůbec ne...
Můj kamarád Franta mi poradil, jak na to: „Hele, já ti dám telefon na jednu krásnou holku, Jindru Najmanovou, ta dělá fotky ráda, jako hobby. Úplně stačí, když jí aspoň zaplatíš náklady na papíry a vývojku a vona ti to ráda vyvolá!.“
No, to je senzace, já totiž budu potřebovat od těch lepších záběrů více obrázků, kde kdo chce po mně fotku z Indie a já mám zatím jenom negativy.“
Tady máš to číslo, bydlí v garsoniéře Na Pankráci, takže to tam nemáš daleko, ale bacha, vo mně ani muk, rozešel jsem se s ní totiž ve zlým!“
Proč?“, divil jsem se.  
"Vona je moc pobožná, furt se voháněla desaterem božích přikázání s důrazem na nesesmilníš!“
Náboženské přesvědčení Jindry mi nevadilo, bylo mi fuk jak vypadá, hlavně když mi udělá ty kvanta fotek za přijatelnou cenu a může se u toho třeba modlit „Andělíčku, můj strážníčku.“
Dobrá, Franto, dík a já už si něco vymyslím, kde jsem vzal ten telefon, zvláště pak když je to hezká žena, má šarm, má cit a k tomu vlastní byt, ó la-la-la, c’est magnific!“
Napadlo mě, že nejjednodušší řešení by bylo jako fingovaný telefonní omyl. Hned ten den večer jsem ji ještě zavolal: „Haló, tady je Toms, prosím vás, slečno, mohl bych mluvit s panem Bláhou?“
Tady je Najmanová, ale já neznám žádného pana Bláhu, to musí být omyl!“ A tak jsem se začal vyptávat co a jak a srovnávat číslo, které ovšem souhlasilo a nakonec jsem se omluvil za zdržování: „Slečno, nezlobte se, že jsem Vás vyrušil, já holt budu muset toho pana Bláhu vyhledat nějak jinak, možná, že si najmu Sherlocka Holmese. On mi totiž slíbil udělat obrázky z mých negativů z Indie a dal mi špatný číslo, nebo jsem si to špatně napsal.“
Kdybyste ho nesehnal, tak bych je v nejhorším mohla pro vás udělat sama, já to také dovedu – a je to navíc můj koníček!“, řekla mi ta dobrá duše.
Děkuju, to je od vás moc hezké slečno, ale ono toho je aspoň 400 kusů a to bych od vás nemohl požadovat...“
To klidně můžete, já to dělám ráda a zvláště takové zajímavé záběry z Indie, to jsem ještě nedělala a když mi zaplatíte cenu za papíry tak to stačí...“
Takže jsme se dohodli, já jsem nakoupil kvanta foto-papírů a přihnal si to jednou večer k Jindře. Sotva jsem zazvonil u jejího bytu, dveře se otevřely a já hned dostal facičku, jen to mlasklo: „Vy lháři jeden, to byla od vás jen záminka a já vrták na to skočila! Lhát se namá!“, vyprskla na mne rozzlobená dívka.
Ano, máte pravdu, slečno, lhal jsem vám protože jsem nesměl říct od koho mám váš telefon a ten dotyčný, patrně, vám to pak sám řekl a proto ta facka, že jo?“
Ano, František mi řekl, že se vám vůbec nejedná o fotky, ale že jste proutník, kterému jde jenom o mně jako o ženu, která má svůj vlastní kvartýr!“
 Tak proti tomu mohu jako důkaz neviny tady ukázat mé negativy“, namítl jsem chabě. Jindra mě váhavě pozvala dál se slovy: „Jestli chcete a jde vám skutečně jen o fotky, tak pojďte dál, ale upozorňuji vás, že pět let dělám závodně karate.“

Když jsem pak vybalil ty negativy, viděl jsem, že je Jindra okamžitě ve svém živlu, prohlížela si je proti oknu a říkala, že to určitě budou krásné fotky. Pak mi dokonce uvařila kávu a nabídla sušenky. V diskuzi jsme se dostali také na to co dělá, že pracuje na Národním výboru Prahy 4 v bytovém odboru. Zavtipkoval jsem, že tam asi moc práce nemají, vzhledem k tomu, že žádné byty nejsou. Vysvětlila mi, že ona byty nepřiděluje, ale má na starosti problémové nájemníky.
To si nemyslete, Mirku, že se tam nudíme. Máme tam třeba takový zapeklitý případ jako je rodina Kašíková, to jest dvě postarší sestry a syn, jedné z nich, který je duševně chorý, ale ony ho nechtějí dát za žádnou cenu do ústavu...“
Jé, to je Láďa Kašík, ten chodí ven jenom v noci a je zarostlej jako Tarzán. Oni bydlej v našem baráku v suterénu dole vedle sklepa na uhlí!“
Takže vy je znáte? To je ale náhoda!“, divila se Jindra a kroutila hlavou, načež si vzpomněla na jiný horší případ, „nebo tam máme jakousi rodinu zloděje Pilaře, který už po několikáté něco ukradl, je ve vězení a jeho manželka je taková lehčí žena...“
Pozor, ty taky znám“, skočil jsem ji do řeči, „Pilařová Dana, bydlí v našem baráku, její muž teď právě sedí v base za krádež auta a mají ještě krásnou dceru Jarmilu, asi osmnáctiletou a ta, jak si myslím, je něco podobného jako její matka!“
No to snad není možné, kolik rodin proboha bydlí v tom vašem domě hrůzy?“, vyjevila se Jindra.

 "Jenom tři partaje, Kašíkovi, Pilařovi a my. Ten barák je vlastně rodinná vila, jménem JITŘENKA, jejíž staří majitelé-důchodci se museli vystěhovat do jejich druhého baráku, co zdědili po sestře a jejich byt dostal přidělen právě ten recidivista Jan Pilař. My jsme ovšem neškodný a bydlíme tam nahoře v podkroví.“
Ano, jen o vás tam nemáme žádnou hlášku, ovšem vaše sousedy vám nezávidím! Měla jsem o vás, díky Frantovi, děsné mínění a jak vidíte, není šprochu...“
Aby na něm nebylo pravdy trochu“, doplnil jsem ji rezignovaně.
Ty fotky, Mirku, vám ale udělám a tu facku odvolávám, přesvědčil jste mne...“

Jindra si pak z mých negativů vybrala ty nejlepší a udělala aspoň stovku hezkých obrázků a nechtěla ode mne žádné peníze, jen potřebné množství foto-papírů. Sama si pak pro sebe vykopírovala a zvětšila asi deset záběrů, které se jí nejvíc líbily a já měl radost, že mezi těmi vybranými jsem byl dvakrát i já.
Navštěvoval jsem ji několikrát týdně, náš vztah se tedy kvantitativně měnil, ale kvalitativně zůstával na úrovni dobrých kamarádů. Jindra byla zvídavá, chtěla, abych jí vyprávěl všechno, co jsem tam zažil, jakož i bližší komentáře ke snímkům. Mně to dělalo dobře, jsem komunikativní a trochu extrovertní typ, navíc, ona mě chválila, že jsem skvělý vypravěč, a já v ní zase našel někoho, kdo mě rád poslouchal a tak jsme si vzájemně vyhovovali.
Když mi pak několik dní před Vánocemi Jindra předala celou kolekci hotových fotek, usmyslel jsem si, že to takhle nemohu nechat a koupil jsem jí jako dáreček řetízek na krk se třemi přívěšky: srdíčko, kotva a křížek, coby symboly lásky, jistoty a víry. Den před Ježíškem jsem ji neohlášeně navštívil a donesl nějaké cukroví z domova a ten dárek.

Jindřiška byla právě nemocná, ležela v posteli a měla  bolesti v krku a kašel a možná i trochu zvýšenou teplotu. V její vždycky útulné garsoniéře, byla dnes zima jako na dráze.
Neměl by ses tu moc dlouho zdržovat, aby ses ode mne nenakazil, mimo to, že je tu mrazírna. Ústřední topení nějak netopí a kamna na uhlí jsem už vloni vyhodila“, zachrchlala Jindra.
Předal jsem jí tedy svůj dáreček s ujištěním, že vůči chřipce jsem zcela imunní. Když ho rozbalila, vhrkly jí slzičky do očí, což jsem u ní nečekal: „Míro, to je od tebe opravdu moc milé, já – víš – já nejsem zvyklá dostávat dárky, nanejvýš v práci láhev Becherovky a od rodičů knížku, ale tohle...“ A zase příval slz.

 No, vždyť to nic není, bral jsem prémie a je to jen devíti karátové zlato, to víš, na víc karátů jsem neměl“, ušklíbl jsem se a snažil se to nějak odlehčit.

Míro, i kdyby to bylo z obyčejného plechu, tak jsi mi tím udělal radost a já teď nevím jak to říct, nemůžu od tebe chtít, abys tady takhle mrznul, ale zároveň nechci abys teď odešel... nejradši bych tě vzala k sobě pod deku...“
Jindřiško, to mi věř, že bych to nikdy neodmítl, čert vem nějakou přitroublou chřipku!“
Tak dobře, ale pod jednou podmínkou, slib mi, že mne nebudeš chtít líbat.“
Chtít sice budu, ale slibuju, že nebudu když si to nepřeješ ty – a jinak všechno ostatní smím?“


17 listopadu 2014

V podzimním zadumání

 Podzim, to je taková vhodná doba k zadumání. Robert právě prožíval krach svého druhého manželství, čímž se prvně dostal do situace, se kterou si nevěděl rady. Už rok mu bylo známo, že je mu jeho manželka Johana má milence, což ona nikterak neskrývala, takže on se dostal do nezáviděníhodné role paroháče. Trapné mu na tom bylo hlavně to, že okolí to vědělo, ale nevědělo, že on to ví. Jejich pohledy byly zčásti vyhýbavé a zčásti potutelné a on nebyl ochoten, každému vysvětlovat, že on to všechno ví, ale kvůli malé šestileté dceři raději mlčí.
Aby mohl najít to správné řešení z této krize, musel se napřed zamyslet nad celým jejich manželstvím. Vzpomínal jak se tenkrát seznámili, bylo to v době komunistické totality. Robert jel na svém motocyklu do pokladny Divadelního jednatelství, si vyzvednout svoji apanáž za hraní na kytaru v polo-profesionálním hudebním souboru.
Ke svému ubohému platu ing. projektanta, 1500,- Kčs si přivydělával hrou na kytaru. Soubor mu platil 80,- Kčs za večer, což pro něj bylo opravdu významné přilepšení, zvláště pak, že mu tato apanáž byla vyplácena měsíčně najednou. Dnes byl tedy výjimečně "boháčem", věděl, že dostane za poslední měsíc 640,- Kčs, jen tak pro sebe na útratu!
Byl jeden z posledních slunných podzimních dnů, když po nábřeží mezi Jiráskovým mostem a Mostem Legií, kráčel po chodníku proti Robertovi, jeho malý kamarád Pepšula s nějakou vysokou dívkou a mával na něj. Tehdy se ještě nejezdilo s přilbou, takže se lidé z dálky poznali. Robert zastavil u chodníku a Pepšula, skoro o hlavu menší než ona dívka, mu hrdě představil slečnu Johanku z Arcu, která má právě dnes 20. narozeniny. Říkal, že si jdou na odpolední čaje zatančit do zahrady v Mánesu a zvali ho, aby tam šel s nimi. On jim vysvětlil, že si musí právě dojet pro výplatu za hraní a pak, že se tam za nimi třeba přijde podívat.


 Robert chvíli váhal, moc se mu tam nechtělo, ale nakonec se v tom Mánesu zastavil. Oni oba tam seděli proti sobě jen u piva celkem zaraženě, asi se právě pohádali a Robert, chtěje trochu pozvednout náladu, pronesl k dívce Johance jakousi gratulační řeč: „Milá slečno, já jsem jinak chudobný proletář, ale dnes je výjimka, mám u sebe dost peněz a tak vás i Pepšulu zvu na večeři a na něco k pití. Do toho se tam namotala babka s růžemi, Robert ji nemohl odmítnout a koupil slečně kytičku. To byla situační chyba, Pepšula totiž začal žárlit: „Žádnou večeři nechci a ta kytka tady na stole mi už zesmrádla!“
Ten večer tedy skončil naprosto rozladěně a nebýt toho, že Pepšula dal příštího dne Johance telefon na Roberta do práce, nikdy by se spolu vlastně blíže neseznámili a nevzali se. Teď, po desetiletém manželství se ukázalo, že jejich spojení bylo vlastně od základu nahnilé.

Robert vedl s manželkou v posledním roce dlouhé debaty o tom, co dělat, navrhoval klidný rozvod, jenže ona chtěla žít takhle dál v  takzvaném moderním manželství, což on absolutně odmítal. Říkal jí: „Já sice nejsem nějaký ortodoxní moralista, ale jsem konzervativní v tom smyslu, že k dobrému manželskému vztahu patří věrnost. Já jsem nezahýbal ani v mém prvním manželství a všelijaké techtle-mechtle jsem provozoval jenom za svobodna, až když jsem byl rozvedený.“


 Johana pracovala ráda jako laborantka v nemocnici, a tam se při nočních službách děly věci, že nebylo divu, když po desetiletém manželství si myslela o co vše přichází tím, že nemůže řádit tak, jako její ostatní kolegyně. De facto litovala toho, že má manžela, dítě a domácnost. 
Vždy, když měla noční službu a on uložil šestiletou Nikolku do postýlky, zahalil se do teplého županu a seděl do noci na balkoně pokrytém spadaným listím, kouřil a hledal řešení této situace. Z magnetofonu si pouštěl své oblíbené skladby od Duke Ellingtona a George Gershwina. 
Tam, kde bydleli, bývaly ještě na temném nebi krásné  jasně viditelné hvězdičky, ne jako v osvětlených velkoměstech a právě při těch se mu nejlépe snilo. Ten výhled do dálky ho uklidňoval a on ještě nějaký čas ten rozvod odkládal a namlouval si, že se možná jednou něco stane, nevěděl co, a všechno bude zase dobré. Tenkrát však netušil, že to dobré, o čemž sní, se stane až za dlouhých sedm let...