17 listopadu 2014

V podzimním zadumání

 Podzim, to je taková vhodná doba k zadumání. Robert právě prožíval krach svého druhého manželství, čímž se prvně dostal do situace, se kterou si nevěděl rady. Už rok mu bylo známo, že je mu jeho manželka Johana má milence, což ona nikterak neskrývala, takže on se dostal do nezáviděníhodné role paroháče. Trapné mu na tom bylo hlavně to, že okolí to vědělo, ale nevědělo, že on to ví. Jejich pohledy byly zčásti vyhýbavé a zčásti potutelné a on nebyl ochoten, každému vysvětlovat, že on to všechno ví, ale kvůli malé šestileté dceři raději mlčí.
Aby mohl najít to správné řešení z této krize, musel se napřed zamyslet nad celým jejich manželstvím. Vzpomínal jak se tenkrát seznámili, bylo to v době komunistické totality. Robert jel na svém motocyklu do pokladny Divadelního jednatelství, si vyzvednout svoji apanáž za hraní na kytaru v polo-profesionálním hudebním souboru.
Ke svému ubohému platu ing. projektanta, 1500,- Kčs si přivydělával hrou na kytaru. Soubor mu platil 80,- Kčs za večer, což pro něj bylo opravdu významné přilepšení, zvláště pak, že mu tato apanáž byla vyplácena měsíčně najednou. Dnes byl tedy výjimečně "boháčem", věděl, že dostane za poslední měsíc 640,- Kčs, jen tak pro sebe na útratu!
Byl jeden z posledních slunných podzimních dnů, když po nábřeží mezi Jiráskovým mostem a Mostem Legií, kráčel po chodníku proti Robertovi, jeho malý kamarád Pepšula s nějakou vysokou dívkou a mával na něj. Tehdy se ještě nejezdilo s přilbou, takže se lidé z dálky poznali. Robert zastavil u chodníku a Pepšula, skoro o hlavu menší než ona dívka, mu hrdě představil slečnu Johanku z Arcu, která má právě dnes 20. narozeniny. Říkal, že si jdou na odpolední čaje zatančit do zahrady v Mánesu a zvali ho, aby tam šel s nimi. On jim vysvětlil, že si musí právě dojet pro výplatu za hraní a pak, že se tam za nimi třeba přijde podívat.


 Robert chvíli váhal, moc se mu tam nechtělo, ale nakonec se v tom Mánesu zastavil. Oni oba tam seděli proti sobě jen u piva celkem zaraženě, asi se právě pohádali a Robert, chtěje trochu pozvednout náladu, pronesl k dívce Johance jakousi gratulační řeč: „Milá slečno, já jsem jinak chudobný proletář, ale dnes je výjimka, mám u sebe dost peněz a tak vás i Pepšulu zvu na večeři a na něco k pití. Do toho se tam namotala babka s růžemi, Robert ji nemohl odmítnout a koupil slečně kytičku. To byla situační chyba, Pepšula totiž začal žárlit: „Žádnou večeři nechci a ta kytka tady na stole mi už zesmrádla!“
Ten večer tedy skončil naprosto rozladěně a nebýt toho, že Pepšula dal příštího dne Johance telefon na Roberta do práce, nikdy by se spolu vlastně blíže neseznámili a nevzali se. Teď, po desetiletém manželství se ukázalo, že jejich spojení bylo vlastně od základu nahnilé.

Robert vedl s manželkou v posledním roce dlouhé debaty o tom, co dělat, navrhoval klidný rozvod, jenže ona chtěla žít takhle dál v  takzvaném moderním manželství, což on absolutně odmítal. Říkal jí: „Já sice nejsem nějaký ortodoxní moralista, ale jsem konzervativní v tom smyslu, že k dobrému manželskému vztahu patří věrnost. Já jsem nezahýbal ani v mém prvním manželství a všelijaké techtle-mechtle jsem provozoval jenom za svobodna, až když jsem byl rozvedený.“


 Johana pracovala ráda jako laborantka v nemocnici, a tam se při nočních službách děly věci, že nebylo divu, když po desetiletém manželství si myslela o co vše přichází tím, že nemůže řádit tak, jako její ostatní kolegyně. De facto litovala toho, že má manžela, dítě a domácnost. 
Vždy, když měla noční službu a on uložil šestiletou Nikolku do postýlky, zahalil se do teplého županu a seděl do noci na balkoně pokrytém spadaným listím, kouřil a hledal řešení této situace. Z magnetofonu si pouštěl své oblíbené skladby od Duke Ellingtona a George Gershwina. 
Tam, kde bydleli, bývaly ještě na temném nebi krásné  jasně viditelné hvězdičky, ne jako v osvětlených velkoměstech a právě při těch se mu nejlépe snilo. Ten výhled do dálky ho uklidňoval a on ještě nějaký čas ten rozvod odkládal a namlouval si, že se možná jednou něco stane, nevěděl co, a všechno bude zase dobré. Tenkrát však netušil, že to dobré, o čemž sní, se stane až za dlouhých sedm let...

10 listopadu 2014

Jean Gabin a můj otec


Můj otec byl povahově zcela jiný než onen známý francouzský filmový herec Jean Gabin, ale přesto se občas stávalo, že otce někdo podobou srovnával s tímto hercem. Mému otci to lichotilo a dá se říct, že na to byl hrdý. Gabin byl vždy představitelem silných, odvážných chlapů. Můj otec byl spíše nenápadným, tichým úředníčkem, povoláním cizojazyčným korespondentem, který měl rád svůj klid. Byl nekuřákem, nepijákem, nesportovcem, ale zato dobrákem a slušňákem.


Jednou po příchodu domů z práce nám vyprávěl, co se mu dnes stalo v práci: "Představte si, že paní Šindelářová, u nás v práci, ona je moc milá paní, pracuje ve mzdové účtárně a je to velice moudrá a inteligentní paní..." Matka mu skočila do řeči: "No a co má bejt? Zkrať to!"

Otec vždy všechno vyprávěl ze široka a já jsem k tomu trochu cynicky dodával: "Buďme rádi, že tento příběh nezačíná takto: Již staří Řekové a Římané... 

"No, abych to dopověděl," řekl klidně otec, "totiž ta paní Emma Šindelářová mi dnes řekla, že prý jsem strašně podobný na toho úžasného francouzského herce Jeana Gabina!" Máti ihned spustila, že to je nesmysl a bůhví jak to ta ženská myslela a jestli si ho neplete třeba s Luisem Defunésem. Nebo možná jestli na otce třeba nějak nebere? Otec zmlkl a teprve asi za týden se k tomuto tématu znovu vrátil.

To zase přišel domů z práce v dobré náladě a hlásil: "Tak si děti představte, že mi dnes zcela náhodně slečna Erika Fialová, sekretářka našeho náměstka, řekla zajímavou věc: "Pane Tomsi, vy vypadáte jako ten slavný herec Jean Gabin, to je můj nejzamilovanější herec. Jak se s ním objeví nějakej film, musím to vidět!"
Matka se zatvářila zapškle: "No, prosím, už je to tu zas!"
Asi tak za čtrnáct dní rozjásaný otec ohlásil, že už dokonce dvě naše sousedky paní Škrétová a paní Housová, obě velice moudré ženy mu také řekly, že vypadá jako Gabin. Z toho se dá soudit, že na tom tvrzení musí skutečně něco být.
Já jsem sice právě nebyl doma, ale máti mi to mezi čtyřma očima barvitě vylíčila a usoudila, že to snad u otce není docela normální a snad by si s touto utkvělou představou měl dojít k psychiatrovi. Snažil jsem se tuto ideu matce rozmluvit a pro sebe si předsevzal, že do blížících otcových 55. narozenin s tím musím chtě-nechtě já sám něco udělat... 

Tenkrát pochopitelně nebyl žádný internet či Google a navíc podrobnější informace o hercích z kapitalistických zemí nebyly snadno dostupné. Přesto ale se mi podařilo vytelefonovat od nějakého redaktora filmových novin, že pan Jean Gabin se narodil 17. května 1904, což mě šokovalo. To je totiž přesně den, měsíc i rok narození mého otce! A tak jsem s tím běžel rychle domů jako s keserem, abych zvěstoval rodičům tuto novinu. Myslel jsem si, že se tak tato aféra uklidní, že se tomu zasmějeme, jenže pravý opak byl skutečností...


Otec byl děsně nadšen, popadl housle a zahrál si Humoresku! Máti jen kroutila hlavou a při tom se shovívavě usmívala. Otec si hned druhý den z práce přinesl svůj francouzsky napsaný dopis Jeanu Gabinovi k narozeninám, ve kterém mu vylíčil tuto shodu jejich dat narození, jakož i jejich podob. To matku rozčílilo natolik, že mu řekla, že nikdy nesmí tento dopis odeslat, jen přes její mrtvolu! Prý, co by si ten slavnej Gabin o něm pomyslel, on jistě dostává statisíce dopisů od svých fanynek a tohle by stejně hodil někam do pařížského kanálu!
A protože by si otec nikdy nedovolil neuposlechnout příkazu své manželky a generála rodiny, tak ten dopis neskončil v odpadu pařížském, ale v ČSSR 1959 v kamnech...

https://youtu.be/G38Ark5MQE8