17 listopadu 2014

V podzimním zadumání

 Podzim, to je taková vhodná doba k zadumání. Robert právě prožíval krach svého druhého manželství, čímž se prvně dostal do situace, se kterou si nevěděl rady. Už rok mu bylo známo, že je mu jeho manželka Johana má milence, což ona nikterak neskrývala, takže on se dostal do nezáviděníhodné role paroháče. Trapné mu na tom bylo hlavně to, že okolí to vědělo, ale nevědělo, že on to ví. Jejich pohledy byly zčásti vyhýbavé a zčásti potutelné a on nebyl ochoten, každému vysvětlovat, že on to všechno ví, ale kvůli malé šestileté dceři raději mlčí.
Aby mohl najít to správné řešení z této krize, musel se napřed zamyslet nad celým jejich manželstvím. Vzpomínal jak se tenkrát s Johanou seznámili. Jel si právě na motorce vyzvednout svoji apanáž za hraní na kytaru v souboru takzvaných polo-profesionálů...

Ke svému ubohému platu ing. projektanta, 1500,- Kčs si přivydělával hrou na kytaru. Soubor mu platil 80,- Kčs za večer, což pro něj bylo opravdu významné přilepšení, zvláště pak, že mu tato apanáž byla vyplácena měsíčně najednou. Dnes byl tedy výjimečně "boháčem", věděl, že dostane za poslední měsíc 640,- Kčs, jen tak pro sebe na útratu!
Byl jeden z posledních slunných podzimních dnů, když po nábřeží mezi Jiráskovým mostem a Mostem Legií, kráčel po chodníku proti němu jeho kamarád Pepšula s nějakou vysokou dívkou a mával na něj. Tehdy se ještě nejezdilo s přilbou, takže se lidé z dálky poznali. Robert zastavil u chodníku a Pepšula, skoro o hlavu menší než ona dívka, mu hrdě představil slečnu Johanku z Arcu, která má právě dnes 20. narozeniny. Říkal, že si jdou na odpolední čaje zatančit do zahrady v Mánesu a zvali ho, aby tam přišel s nimi. On jim vysvětlil, že si musí právě dojet pro výplatu za hraní a pak, že se tam za nimi třeba přijde podívat.


 Robert chvíli váhal, moc se mu tam nechtělo, ale nakonec se v tom Mánesu zastavil. Oni oba tam seděli proti sobě jen u piva celkem zaraženě, asi se právě pohádali a Robert, chtěje trochu pozvednout náladu, pronesl k dívce Johance jakousi gratulační řeč: „Milá slečno, já jsem jinak chudobný proletář, ale dnes je výjimka, mám u sebe dost peněz a tak vás oba zvu na večeři a na něco k pití. Do toho se tam namotala babka s růžemi, Robert ji nemohl odmítnout a koupil slečně kytičku. To byla situační chyba, Pepšula se totiž naštval a začal žárlit: „Žádnou večeři nechci a ta kytka tady na stole mi už zesmrádla!“
Ten večer tedy skončil naprosto rozladěně a nebýt toho, že Pepšula dal příštího dne Johance telefon na Roberta do práce, nikdy by se spolu vlastně blíže neseznámili a nevzali se. Teď, po několika rocích manželství se ukázalo, že jejich spojení bylo vlastně od základu nahnilé a tedy špatné...

Robert vedl s manželkou v posledním roce dlouhé debaty o tom, co dělat, navrhoval klidný rozvod, jenže ona chtěla žít tímto stylem dál, v  takzvaném moderním manželství, což on absolutně odmítal. Říkal jí:„Já sice nejsem ortodoxní moralista, ale jsem konzervativní v tom smyslu, že k dobrému manželskému vztahu patří věrnost. Já jsem nezahýbal ani v mém prvním manželství a všelijaké techtle-mechtle jsem provozoval jenom za svobodna, nebo až zas, když jsem byl rozvedený.“


 Johana pracovala jako laborantka v nemocnici, a tam se při nočních službách děly věci, že nebylo divu, když si začala myslet, že je příliš vázaná a o co vše přichází tím, že nemůže řádit tak, jako ty její svobodné kolegyně. De facto litovala toho, že má manžela, děcko a domácnost. Robert často, když měla noční službu a on uložil malou Nikolku do postýlky, zahalil se do teplého županu a seděl do noci na balkoně pokrytém spadaným listím, kouřil a hledal řešení této situace. Z magnetofonu si pouštěl své oblíbené skladby od Duke Ellingtona, George Gershwina, Cole Portera a přitom si snil. 
Tam, kde bydleli, bývaly ještě na temném nebi krásné, zřetelně viditelné hvězdičky, ne jako v osvětleném velkoměstě a právě při těch se mu nejlépe snilo. Ten výhled do dálky ho uklidňoval a on ještě nějaký čas ten rozvod odkládal a namlouval si, že se možná jednou něco stane, nevěděl co, a všechno bude zase dobré. Tenkrát však netušil, že to dobré, o čem si sní, se stane až za sedm let...

12 listopadu 2014

Předsunutá svatební cesta

Jednoho krásného dne na začátku září roku 1985, jsem mé milé dívce Jitce navrhl, abychom si vyjeli na tu svatební cestu k moři, přesně řečeno na Riviéru.
„To je mi ale divné, Miri, neuniklo ti, že jsme dosud neměli svatbu?“
„Neboj se, to mi neuniklo! Vezmeme se, pokud budeš souhlasit, příští týden a pak hned vyrazíme dolů na jih“, řekl jsem suverénně, netuše, že z důvodu německé byrokracie potřebujeme mít spoustu papírů a razítek a dokladů, což reprezentuje 3 měsíce času. Když jsem si to pak všechno ověřil, řekl jsem mo
udře: „Přece je evidentně lepší jet na svatební cestu teď v září než někdy v prosinci, proto navrhuji: Na rozdíl od všech tuctových lidí bez fantazie, kteří jezdí na svatební cesty až po svatbě, my pojedeme teď, před svatbou! Není to geniální?“ Slovo dalo slovo a jelo se!

V neděli 15. září jsme vyrazili směrem na jihozápad. Bylo zcela zataženo, chladno a vůbec nevábně, takže jsme oba částečně zapochybovali, jestli jsme to, s tou naší - před závorku vytknutou - svatební cestou, trochu nepřehnali. Když se nás lidi ptali kam jedeme, říkali jsme „někam dolů“, to znamená přece na jih.


 Najednou se setmělo a ke všemu ještě začalo pršet. Když Jitka projevila své obavy o zdar celého podniku, utěšoval jsem ji: „Tady v Německu je už podzim, ale počkej ve Francii, tam bude ještě nádherné, normální léto!“ Jenže ve Francii to bylo nejprve úplně stejné.

Hned za hranicí Německa jsme zajeli do města Mulhouse vyzvednout na nádraží nějaké franky. U pokladny byla fronta a tak jsem si tam rychle stoupl a řekl Jitce ať se podívá na opodál vyvěšenou tabuli, jaký je dnes kurz marky na franky. Viděl jsem ji jak to tam nekonečně dlouho studuje a mezitím už jsem se dostal k okénku a vzal jsem tedy jen tak na „blind“ za sto marek tři sta franků. Říkám Jitce, co tady proboha tak dlouho studuješ a ona nato provinile:„Pročetla jsem všechny státy světa a Německo mezi nimi není!“
„Podívej se, Jituš, hned první řádek shora Allemagne!“
„Jenže já jsem hledala Germany nebo Deutschland.“
„Nojo, ale my jsme ve Francii a tady je Německo Allemagne, ale teď už je to jedno, prachy jsem už vyměnil a ty jsi chtěla zase jednou být roztomilá, přiznej se!“

K večeru, ještě za deště, jsme vyjeli z dálnice do městečka Dole: „Vidíš, tady je to Dole - a my jsme přece říkali, že pojedeme někam dolů! Takže to souhlasí!“ 
„Nojo, ale leje tu taky jako z konve“, odtušila Jitka sarkasticky. Ale pak v hotelu, kde jsme se ubytovali na jednu noc, se naše nálada rapidně zvedla. Ta jejich restaurace byla totiž oceněna Michelinovou hvězdičkou, jako exkluzivní. Večeře byla tedy skutečně skvělá, ale holt stála dvakrát víc než nocleh.

Druhý den jsme už konečně dojeli k dálnici zvané Route du Soleil (slunná cesta) a skutečně tady pražilo slunce jako v parném létě, takže ten název sedí. Auto se nám brzy rozžhavilo jako piliňáky a začali jsme se postupně odstrojovat. Míjeli jsme Macon, Lyon, Valence a u Orange jsem se už vysvlékl do půli těla, Jitka tedy ne tak zcela a chytře pověsila naše svršky do okénka a hlídala je, aby za jízdy neulétly dříve nežli uschnou. Pak jsme si zajeli na víno do městečka Chateauneuf-du-Pape, což jsem už popsal v jiném článku. (klik)

Příští den ráno jsme si zajeli na snídani do šestnáct km vzdáleného Avignonu. Dovnitř, do hradbami obehnaného středu města, to šlo hned a bez problémů, ovšem dostat se pak ven na dálnici směr Riviéra bylo takřka nadlidské. Oni totiž, na rozdíl od Němců, Francouzi, nedovedou logicky a blbuvzdorně umístit značky a označit trasy. Směrovky k nájezdu na dálnici označují pouze slovem Autoroute, ale u toho už není řečeno na který směr, takže se mi třikrát po sobě povedlo vyjet na směr Německo, místo na směr Riviéra. Na jednosměrném nájezdu na dálnici, se teprve člověk dozví na jaký směr vlastně jede. Musel jsem se, proti všem pravidlům silničního provozu otočit a jet nazpět.

Znovu jsem objel celé hradby Avignonu dokola a znovu se snažil najet na dálnici - a opět špatně! To se opakovalo třikrát, než jsem se trefil. Ta správná šipka byla totiž na baráku zarostlém břečťanem a proto jsem ji vždycky přehlédl. Na výjezd z Avignonu jsem spotřeboval kýbl nervů a dvě hodiny času. Pak už to ale frčelo. V Sant Tropéz jsme se podívali na dům policie, kde řádíval četník Louis de Funés a pokračovali dál na Fréjus, St. Raphaël až do Cannes. 

Tam však, po zjištění cen hotelů, nám trochu spadla brada, otočili jsme se a pomalu se vraceli na začátek Riviéry, odkud jsme právě přijeli. V jednom nenápadném místě zvaném Les Issambres mne osvítil Duch svatý a já si vzpomněl, že jeden kolega v práci mi radil vyhledat nocleh v této vilové vesničce. Věděl jsem pouze, že ta vila ve které on vloni trávil dovolenou se jmenovala nějak jako ten známý anglický herec Sir Laurence Olivier.

Zastavil jsem u četnické stanice s tím, že se jich půjdu zeptat, třeba mi poradí. Jitka zatím, počkala v chládku u auta. Byla to práce pro bohy se v tom panujícím vedru dohadovat se žandarmy bez znalosti francouzštiny o tom, že nevím co hledám. Měli tam na zdi veliký plán celé osady s názvy ulic, což mi nebylo nic platné, věděl jsem pouze jméno vily a ještě zkomolené. Nakonec to ale nějak vytelefonovali a já šťasten, upocen a s jazykem na vestě se vrátil k Jitce. 


Ta se však vůbec nezajímala o to, co jsem vyjednal a rozjásaně mi oznamovala: „Podívej, Miri, tady v té zahradě je krásná opička a skáče z jedné větve na druhou a je uvázaná na dlouhém provaze. To je legrace, podívej se tam, ona se před námi bude předvádět co umí!“
„Čert vem tu vopičku, pojď, já už vím kde budeme bydlet“, řekl jsem jí celkem podrážděně. Zatočili jsme z hlavní silnice doprava a dostali se mezi malebné vilky a pak už nás ručně malovaná šipka dovedla až ke vchodu do krásné subtropické zahrady s architektonicky nevšedně vyřešenou vilou, jménem L’Olivier. Majitelé tam pronajímali za nám dostupnou cenu horní byt s obrovskou terasou a zahradou s lehátky a ping-pongovým stolem, jakož i parkovištěm pro auto. Ze zahrady se dalo projít tunýlkem pod pobřežní silnicí na malou soukromou pláž, kde jsme byli sami na krásném jemném písečku. Takže to bylo terno!

Skoro každý den jsme pak odtud podnikali výlety do blízkých měst, abychom něco viděli a vyzkoušeli i jiné pláže. Při výletu do Cannes jsem pochopil, že je dobré dříve než se něco koupí, se zeptat co to stojí. Nebezpeční jsou pouliční prodavači, mají šílené ceny. Já jsem tak koupil své vyvolené pytlík pražených mandlí v přepočtu asi za 280 Kč.
Také jsme se byli podívat do kasina v Monte Carlu a tam se Jitce povedl krásný trapas. Když jsme procházeli halou plnou hracích automatů, kde lidé jako posedlí házeli o sto šest drobné franky dovnitř a občas jim něco za hlasitého zvonění dole vypadlo, zastavili jsme se u jedné paní, sedící soustředěně u automatu jako švec u verpánku. Jitka mi polohlasně řekla: „Podívej se jak ta bába má od těch franků zprasený ruce!“ Paní zvedla hlavu, podívala sa na nás a řekla česky: „Abych neměla, když to tu hraju už celý půldne!“


Mimo jiné je třeba vědět, že si člověk musí vždy zavčas vyzvednout peníze z banky a nenechávat to až na pátek odpoledne. Dnes je to už možná jinak, ale já jsem zažil nervy, když jsme zůstali bezradně trčet před hermeticky uzamčenými bankami či směnárnami a víkend bez peněz na krku! "Musíme začít nacvičovat hladovku", řekl jsem. 
"Nemusíme", smála se Jitka a zamávala mi před nosem stofrankovkou, "protože tě znám, Miri, jaký jsi občas bonviván a jindy zase plašmuška, tak jsem si vzala jako železnou zásobu tři stovky a schovala jsem si je tady do mé kosmetické kabelky..."

Takže suma sumarum, tato předsunutá svatební cesta v září se nám vydařila, ovšem termín na svatbu jsme dostali až na 27. prosince...

https://youtu.be/PLGhU5vLFOM

10 listopadu 2014

Jean Gabin a můj otec


Můj otec byl povahově zcela jiný než onen známý francouzský filmový herec Jean Gabin, ale přesto se občas stávalo, že otce někdo podobou srovnával s tímto hercem. Mému otci to lichotilo a dá se říct, že na to byl hrdý. Gabin byl vždy představitelem silných, odvážných chlapů. Můj otec byl spíše nenápadným, tichým úředníčkem, povoláním cizojazyčným korespondentem, který měl rád svůj klid. Byl nekuřákem, nepijákem, nesportovcem, ale zato dobrákem a slušňákem.


Jednou po příchodu domů z práce nám vyprávěl, co se mu dnes stalo v práci: "Představte si, že paní Šindelářová, u nás v práci, ona je moc milá paní, pracuje ve mzdové účtárně, nebo snad ve mzdovce, teď nevím, ale je to velice moudrá a inteligentní paní..." Matka mu skočila do řeči: "No a co má bejt? Zkrať to!"


Otec vždy všechno vyprávěl ze široka a já jsem k tomu trochu cynicky dodával: "Buďme rádi, že tento příběh nezačíná takto: Již staří Řekové a Římané na svých cestách...

"No, abych to dopověděl," řekl klidně otec, "totiž ta paní Emma Šindelářová mi dneska řekla, že prý jsem strašně podobný na toho úžasného francouzského herce Jeana Gabina!" Máti ihned spustila, že to je nesmysl a bůhví jak to ta ženská myslela a jestli si ho neplete třeba s Luisem Defunésem. Nebo možná jestli na otce třeba nebere? Otec zmlkl a teprve asi za týden se k tomuto tématu znovu vrátil...

To zase přišel domů z práce v dobré náladě a hlásil: "Tak si děti představte, že mi dnes zcela náhodně slečna Erika Fialová, sekretářka našeho náměstka, řekla zajímavou věc: "Pane Tomsi, vy vypadáte jako ten slavný herec Jean Gabin, to je můj nejzamilovanější herec. Jak se s ním objeví nějakej film, musím to vidět!"
Matka se zatvářila zapškle: "No, prosím, už je to tu zas!"
Asi tak za čtrnáct dní rozjásaný otec ohlásil, že už dokonce dvě naše sousedky paní Škrétová a paní Housová, obě velice moudré ženy mu také řekly, že vypadá jako Gabin. Z toho se dá soudit, že na tom tvrzení musí skutečně něco být.

Já jsem sice právě nebyl doma, ale máti mi to mezi čtyřma očima barvitě vylíčila a usoudila, že to snad u otce není docela normální a snad by si s touto utkvělou představou měl dojít k psychiatrovi. Snažil jsem se tuto ideu matce rozmluvit a pro sebe si předsevzal, že do blížících otcových 55. narozenin s tím musím chtě-nechtě já sám něco udělat... 

Tenkrát pochopitelně nebyl žádný internet či Google a kromě toho podrobnější informace o hercích z kapitalistických zemí nebyly snadno dostupné. Přesto ale se mi podařilo vytelefonovat od nějakého redaktora filmových novin, že pan Jean Gabin se narodil 17. května 1904, což mě šokovalo. To je totiž přesně den, měsíc i rok narození mého otce! A tak jsem s tím běžel rychle domů jako s keserem, abych zvěstoval rodičům tuto novinu. Myslel jsem si, že se tak tato aféra uklidní, že se tomu zasmějeme, jenže pravý opak byl skutečností...


Otec byl děsně nadšen, popadl housle a zahrál si Humoresku! Máti jen kroutila hlavou a při tom se shovívavě usmívala. Otec si hned druhý den z práce přinesl svůj francouzsky napsaný dopis Jeanu Gabinovi k narozeninám, ve kterém mu vylíčil tuto shodu jejich dat narození, jakož i jejich podob. To matku rozčílilo natolik, že mu řekla, že nikdy nesmí tento dopis odeslat, jen přes její mrtvolu! Prý, co by si ten slavnej Gabin o něm pomyslel, on jistě dostává statisíce dopisů od svých fanynek a tohle by stejně hodil někam do pařížského kanálu!
Otec vzal své housličky a zahrál procítěně "Indiánskou píseň lásky" (viz odkaz).
A protože by si otec nikdy nedovolil neuposlechnout příkazu své manželky a generála rodiny, tak ten dopis neskončil v odpadu pařížském, ale v ČSSR 1959 v kamnech... Jó, naše máti byla generál!

https://youtu.be/v2fMFXmG4sM