28 srpna 2014

Děda, kluk a Cézar


Vždycky v září chodívám rád do papírnictví. Pozoruji tem cvrkot  kolem nákupů malých školáků, ale i během roku tam rád zajdu, člověk má čas i volné ruce na prohlížení si různých tužtiček, notesů a kalendářů. Většinou, mimo září, v papírnictvích nebývá nával, nezavání to tam nelibě desaterem různých potravin jako jinde, a navíc mám možnost podiskutovat si s prodavačkou o jejím krásném zboží. a o tom co má nového. Letos jsem tam třeba objevil tak krásně měkkou gumu, která nepoškodí papír a nenadělá drobky.
Začátkem každého září je tomu naopak, je tam plno někdy až nabito a to tam zase chodím rád z jiného důvodu. Nechci celkem nic kupovat, stoupnu si někam k regálu, kde nepřekážím, dělám, že si něco vybírám a připoslouchávám tomu cvrkotu mezi rodiči nebo prarodiči a dětmi. Moji pozornost upoutala zvláštní dvojice strýček nebo děda a malý kluk, který držel v náručí ještě menšího bílého pejska jménem Cézar. Tak trochu jsem tomu dědovi záviděl. Mám sice dva vnuky, ale ti jsou už moc velcí, takže přesněji řečeno, já jsem už moc starý.

Mezi dědou a vnukem tady  se právě odvíjela zajímavá debata. Vnuk mu vysvětloval, co všechno potřebuje koupit do školy. Děda se děsil co to bude stát a snažil se milého vnoučka přesvědčit, že toho tolik nepotřebuje. Nakonec ale došlo mezi nimi k jakémusi kompromisu, až na jednu věc. Kluk prohlásil, že nutně potřebuje Consul-pen, což dědovi nic neříkalo právě tak jako mně.
„Co to má bejt, proboha?“, zeptal se děda dost nevrle.
„To je takový špecielní pero“, vysvětlil mu logicky vnuk.
„Prosím tě, co stojí ta pitomost?“
„Dvacet sedum korun“, věděl vnuk přesně.
„To je nějak moc drahý, ne?“, divil se děda.
„Ani né, jenže -  já potřebuju dvě“, ohromil dědu vnuk.
„Já se zblázním, na co potřebuješ dvě péra?“, zvýšil hlas spravedlivě rozhořčený děda.
„To druhý potřebuju na podtrhávání!“, vysvětlil vnuk.
„A na co, sakra, potřebuješ to první?“ vypěnil děda.

V témže momentu upustila dívenka před nimi ořezávátko ve formě globusu a to se začalo kutálet mezi nohami kupujících, což byl pro Cézara signál k aportování. Ňafnul a vytrhl se klukovi z náručí a vrhl se za ořezávátkem. V krámě nastal chaos a kupující se okamžitě rozdělili do dvou skupin. Ten jeden tábor většinově reprezentovaly ženy a děti s výkřiky: „Jéé, to je krásnej pejsek!“ Druhá skupina v čele s panem "Sucharem" zastávala názor, že pes do obchodu nepatří, má být na vodítku a mít náhubek. Přidal se i další remcal, že na dveřích přece stojí zákaz vstupu pro psy a bodrá paní mu oponovala, že asi ten pejsek neumí číst.
Nedalo mi to a promluvil jsem jako státník k davu: „Přátelé, volby budou až za měsíc, tam se můžete pohádat až do krve, všimněte si, že ani sama paní prodavačka se nezlobí, proto navrhuji: berme tedy tuto epizodu s humorem! Jaký měl po celý život i můj strýček..."

01 srpna 2014

Pozor na melouny!

Hned na začátku musím upozornit, že se tady jedná o meloun jako takový, nikoliv o jedničku a šest nul. Jinak se o mně traduje, že ze všeho ovoce jím nejraději buřty, ovšem až na jednu výjimku a tou jsou melouny, a to v každém množství.

Melouny mám děsně rád, ovšem nejím je tak ušlechtile jako moje žena, tedy nožem a vidličkou, nýbrž tzv. "prasecky", to jest, s půlměsícovým tvarem této pochoutky v rukách, kdy je nezbytně nutné hlasitě srkat šťávu a plivat jádra, kde se dá, pokud je nemáte v uších.

Jenže letos ovocné stánky, které nabízely rozkrojené krásně rudé melouny, aby si kupující mohl vybrat, zmizely, nevím kam a nevím proč. Musel jsem si tedy koupit meloun u Alberta. Na výběr tam byly jen dvě značně vybledlé čtvrtiny a nebo pak melouny celé, tak jsem se raději rozhodl pro celý meloun, abych tak získal naději, jako v Sazce, že ten vnitřek je třeba aspoň trochu červený. Meloun byl těžký a tak jsem ho hned hodil do vozíku a mezitím nakupoval další zboží, co jsem měl od manželky napsáno na papírku. Tím se stalo, že teprve když jsem vystál frontu u kasy, zjistila paní pokladní, že jsem, probůh, nezvážil ten meloun!

Musel jsem tedy zaplatit zbývající nákup, nechat tam zaparkovaný vozík se zaplaceným zbožím a riskovat, že mi ho někdo vykrade a vrátil se ve stresu celým krámem až k váze. Vztekle jsem hodil meloun na váhu, ale nevěděl jsem číslo, které mám zmáčknout. Běžel jsem tedy honem k melounovému regálu, přečetl číslo 69, vrátil se k váze, kde mi jedna paní začala nadávat, že jsem tam nechal ležet meloun a ona si nemohla zvážit své mirabely, nebo co. "Mhmmm!" Zavrčel jsem, nemaje čas jí něco vysvětlovat.

Přístroj mi ledabyle vyhodil barkódovou nálepku, a já upaloval zpátky ke kase a tam prosil lidi, zda bych je mohl předběhnout, což se mi, možná díky mému dost vystresovanému vzhledu, přece jen nečekaně povedlo. Pokladní načetla můj štítek a řekla: 145,- Kč! To bylo i na mne, coby cen neznajícího diletanta, příliš: "Říkáte, zcela vážně, že tenhle mizernej meloun, má stát 145 korun?" To totiž přišlo té pokladní i kolem stojícím maminám taky nějak moc a tak usoudila, že jsem zmatkář, kterej ani neumí zmáčknout správné číslo na váze, tohlencto je přece cena za meloun Chania. Nevěděl jsem vůbec o čem mluví.

Takže jsem se opět řítil zpátky s melounem k váze, kde byla na štěstí vše znalá paní, která mi poradila, že to co chci je vodní meloun a ten má číslo 52! Díky! A hurá zase do fronty s novým štítkem, znovu jsem musel předběhnou už nebezpečně popuzené a remcající zákaznice, zaplatit kasírce 56,- Kč, ona na mne vyštěkla: "Člověče, to nemáte menší!", když jsem ji podával tisícovku. Vztekle se otočila na sedačce o 180° ke své kolegyni ve vedlejší kase: "Máňo, můžeš mně rozměnit tisicovku? Dneska mě tu všichni utloukaj tisícovkama?" 

A Máňa jí ochotně rozměnila, ale ona měla ještě jedno přání: "Ty, Máňo, já si mám dnes vyzvednout auto z vopravny a bude to prej stát dvanáct set a já mám u sebe jen devět stovek, můžeš mě do zejtra založit třema stovkama?" Máňa jí podala dvě stovky a řekla: "Bohužel, to je všecko co mám u sebe!" Kasírka se zatvářila na povidly: "Hmm, to je mi na prd..." a otočila se ke mně, vrátila mi z mé tisícovky správně 944,- Kč. A já neodolal a podal jí jednu stovku se slovy: "Tady máte tu chybějící třetí." Paní vytřeštila oči: "To se mi snad jenom zdá!" Usmál jsem se jejímu překvapení: "Berte to, paní, jako dobrý skutek od jednoho zmatkáře. Na shledanou!" 
"Ale jak vám to vrátím?" ozvalo se za mými zády. Připadal jsem si jako na perském trhu: "Já zase někdy přijdu..."

Načež jsem se rychle vzdálil, abych odvezl domů nákup s tím vykutáleným melounem. Doma jsem se zvědavě vrhl na meloun a rozpoltil ho ve dví. Musel jsem odkrájet 3 cm silnou bledě zelenou vrstvu s kůrou, čímž se povážlivě zmenšil obsah koule o cca 50% a jíst jsem musel, tuto na plátky nakrájenou a pocukrovanou narůžovělou hmotu, tentokrát inteligentně jako manželka, nožem a vidličkou.