28 srpna 2014

Děda, kluk a Cézar


A zas byl tady začátek září, takže jsem neodolal a musel navštívit papírnictví. I během roku tam rád zajdu, člověk má čas i volné ruce na prohlížení si různých tužtiček, notesů a kalendářů, do jednoho z nich jsem se dokonce dostal se svým receptem na ischiatického králíka, do jiného zas s fotografií vedle Lídy Baarové. Většinou v papírnictví není nával, nezavání to tam nelibě desaterem různých potravin jako jinde, a navíc mám možnost podiskutovat si s prodavačkou o jejím krásném zboží.
Začátkem každého září je tomu naopak, je tam plno někdy až nabito a to tam zase chodím rád z jiného důvodu. Nechci celkem nic kupovat, stoupnu si někam k regálu, kde nepřekážím, dělám, že si něco vybírám a připoslouchávám tomu cvrkotu mezi rodiči nebo prarodiči a dětmi. Moji pozornost upoutala zvláštní dvojice strýček nebo děda a malý kluk, který držel v náručí ještě menšího bílého pejska jménem Cézar. Tak trochu jsem tomu dědovi záviděl. Mám sice dva vnuky, ale ti jsou už moc velcí, takže vlastně já jsem už moc starý.


Mezi dědou a vnukem tady  se právě odvíjela zajímavá debata. Vnuk mu vysvětloval, co všechno potřebuje koupit do školy. Děda se děsil co to bude stát a snažil se milého vnoučka přesvědčit, že toho tolik nepotřebuje. Nakonec ale došlo mezi nimi k jakémusi kompromisu, až na jednu věc. Kluk prohlásil, že nutně potřebuje Consul-pen, což dědovi nic neříkalo právě tak jako mně.
„Co to má bejt, proboha?“, zeptal se děda nevrle.
„To je takový špecielní pero“, vysvětlil mu vnuk.
„Prosím tě, co stojí ta pitomost?“
„Dvacet sedum korun“, věděl vnuk přesně.
„To je nějak moc drahý, ne?“, divil se děda.
„Ani né, jenže já potřebuju dvě“, ohromil dědu vnuk.
„Já se zblázním, na co potřebuješ dvě péra?“, zvýšil hlas rozhořčený děda.
„To druhý potřebuju na podtrhávání!“, vysvětlil vnuk.
„A na co, sakra, potřebuješ to první?“ pěnil děda.

V témže momentu upustila dívenka před nimi ořezávátko ve formě globusu a to se začalo kutálet mezi nohami kupujících, což byl pro Cézara signál k aportování. Ňafnul a vytrhl se klukovi z náručí a vrhl se za ořezávátkem. V krámě nastal chaos a kupující se okamžitě rozdělili do dvou skupin. Ten jeden tábor většinově reprezentovaly děti s výkřiky: „Jéé, to je krásnej pejsek!“ Druhá skupina v čele s panem "Sucharem" zastávala názor, že pes do obchodu nepatří, má být na vodítku a mít náhubek. Přidal se i další remcal, že na dveřích přece stojí zákaz vstupu pro psy a bodrá paní mu oponovala, že asi ten pejsek neumí číst.
Nedalo mi to a promluvil jsem jako státník k davu: „Přátelé, volby budou až za měsíc, tam se můžete pohádat až do krve, všimněte si, že ani sama paní prodavačka se nezlobí, proto navrhuji: berme tedy tuto epizodu s humorem!