21 prosince 2018

Podivný Cyril Metod

Cyril Metod (narozen 5.7. na Cyrila a Metoděje) si z těchto věrozvěstů udělal umělecký pseudonym. "Prosím, Metod", řekl suše, když mu pípl mobil. 
"Dagmar Nikolová, přeji dobrý den, já jsem redaktorkou časopisu Váš Víkend a chtěla bych..."
CM: "Promiňte, slečno Nikolová, že vás přerušuji, ale s vaším časopisem jsem už měl tu čest, asi před měsícem. Byl u mne jakýsi pán, tuším Houžvička - nebo tak nějak podobně..." 
DN: (smích) "Asi myslíte pana Halušku..." 
CM: "Áno, máte pravdu, Haluška Oldřich, ale víte, slečno, že náš rozhovor nedopadl vůbec dobře, spíše naopak?" 
DN: "Můžete mi říct, pane Metode, proč nedopadl dobře?" 
CM: "Ano, musel jsem ho, chtě-nechtě trochu vyhodit, protože byl drzý a jeho první otázka zněla: Co mám proti ženám a jsem-li celoživotní panic - nebo snad dokonce homosexuál?" 
DN: "Já vás chápu a nedivím se vám, ale pokud byste akceptoval moji návštěvu, slibuji vám předem, že nebudu a zásadně ani nemám ve zvyku, být drzá!" 
CM: "Samozřejmě, to vítám, už jen proto, abych dokázal i tomu vašemu Houžvičkovi, že nemám a v životě jsem neměl nic proti ženám. Zvu vás ke mně uctivě na kdykoliv se vám to hodí!" 

A tak se dohodli, že redaktorka přijde do budoáru povídkáře Metoda dne 8. června tohoto roku ve 14:48 hod. Přesný čas, jakoby u odjezdu vlaku, prý nevyjadřuje nějaké debilní puntičkářství hostitele, ale snadnější zapamatovatelnost data i času: 8 + 6 = 14 a 8 x 6 = 48.  Dagmar zmáčkla Cyrilův zvonek u dveří na vteřinu přesně a v témže okamžiku se dveře otevřely. Oba propukli v dětsky radostný smích, jak se jim to na vteřinu přesně povedlo!
První promluvila Dagmar: "Já jsem ta nepříjemně vlezlá reportérka Nikolová." 
"Těší mě, já mám radost, že jsem oba stejně švihlí, na přesný čas, jinak Cyril Metod - jméno mé." 

 Načež vstoupili do obýváku k čemuž jí Cyril vysvětlil, že asi před sto lety, když se do tohoto zašlého bytu nastěhoval, nechal stavebními odborníky zbourat všechny zbytečné příčky, čímž vznikl tento velký obývák, který mu slouží za kuchyň, pokoj, pracovnu i ateliér, takže pouze ložnice a koupelna jsou jako menší místnosti extra. Posadili se do rohového gauče s konferenčním stolem, na němž byl prostřen tea-for-two servis s různými druhy zákusků a láhev koňaku Remy–Martin se sklenkami. 
"Vidím, že si nežijete špatně, pane Cyrile," poznamenala Dagmar, máte krásný budoár, jediné co by se zde dalo kritizovat jsou chybějící květiny, ale to je typicky pánská zapomětlivost..." 
Cyril se usmál: "Ano tušil jsem správně, Dagmare, že to řeknete", načež vstal a vyndal vázu s růžemi Bacarra z příborníku a postavil ji doprostřed stolu. 
"Pane Cyrile Metode, vedete 1:0, ale já jsem si pro vás také připravila překvapení" a vyndala ze své kabelky malou knížečku s tuctem jeho povídek, kterou on nikdy nevydal a tudíž ani neviděl. 
"Ukažte, to neznám, to není možné, kde jste to vzala?" Cyril byl šokován. 
"No, řeknu vám, že to byl šílený fofr, musela jsem přes dobré kamarády v našem vydavatelství tento výtisk vašich dvanácti blogů nechat udělat se vším všudy za 3 dny!" 
"To je gól, gratuluji, 1:1, to se musí zapít, Dagmare!" 

Dagmar se po přípitku zvláštně usmála a zeptala se: "Myslím si, že bych teď mohla navrhnout tykání, pokud to nepovažujete za drzost." A protože Cyril souhlasil, pokračovala otázkou: "Cyrile, proč mi říkáš Dagmare, jako kdybych bych byla mužem? Ale nic proti tomu nemám, je to originální!" 
"Tak kdysi říkal můj pan ředitel své sekretářce" vysvětlil Cyril, "no a mně se to tak líbilo, že jsem to převzal a všem Dagmarám říkám Dagmare."
"A víš ještě kolik těch Dagmar bylo?"
"Ano, to vím! Ty jsi první skutečná, ty ostatní jsou pouze fiktivními postavami v mých povídkách.  Teď mi ale prosím tě vyprávěj, jak's to tak bleskově sfoukla s touhle knížkou?"

Výmluvná Dagmar začala vyprávět, jak už před měsícem, když jí kolega Petr Haluška vylíčil svůj neúspěch s tím nerudným Cyrilem Metodem a ona si pak doma začala listovat v jeho článcích na blogu zjistila, že ten autor není vůbec typem nějakého hrubce nebo náfuky a začetla se v dalších dnech do jeho cirka 300 blogů. Vybrala si a stáhla celkem tucet článků, které se jí nejvíce líbily z čehož šest byly povídky a šest memoáry.
Potom jsem si řekla, že už je na čase si s autorem promluvit a všechno mu říct. Když pak v telefonním rozhovoru s panem Cyrilem Metodem jsem usoudila, že ten člověk je docela normální pohodář, rozhodla jsem se s ním sejít a darovat mu vytištěnou knížku jeho vlastních blogů.
Cyril poslouchal a nechtěl věřit svým uším, že ty jeho blogy se té redaktorce tak líbí: "Koho by napadlo darovat Boženě Němcové Babičku? Já si totiž myslím, zcela otevřeně, že vzhledem k mým šedinám píši prostě moc staromódně pro dnešní mladou generaci, ke které ty také patříš." 
"Promiň, Cyrile, ale to je nesmysl co říkáš, to by se nemohl číst Mark Twain či Agatha Christie? Já si naopak myslím, že literatura pokud je dobrá, vůbec nestárne!" 

A tak náhle najednou vzniklo to tzv. kamarádské přátelství mezi Cyrilem a Dagmarou. S ohledem na věkový rozdíl 24 let se oba dva ostýchali vyjádřit své city až do 5. července, kdy společně oslavovali obojí, jak Cyrilovy narozeniny, tak i jeho současné jmeniny. Cyril pronesl jen tak z voleje narozeninovo-jmeninovou řeč těmito slovy: "Já jsem šťasten, že slavíme právě spolu a jen sami my dva, mé padesáté narozeniny. Ty to přece víš, Dagmare, že tě mám docela hodně -  moc rád"...
Ona mu skočila do řeči: "A já tě dnes konečně přesvědčím, že nejsem TEN Dagmar", a jedním škubnutím si rozepnula dekolt na prsou... A dál už se už jen píská...(!)

20 prosince 2018

Ztracený ráj v údolí Želivky

Psal se rok 1962. Údolí řeky Želivky bylo čarokrásné, prostě romantika v krystalické formě. Mně a Evě se to čirou náhodou samo nabídlo strávit tam dovolenou, jen tak v přírodě pod stanem. Dnes už je to, kvůli přehradě, dávno, pradávno všechno pod vodou včetně vesniček a kostelíčků, ale já jsem moc rád, že si to pamatuji ještě tak, jak to bylo božsky romantické.
V té době jsem se znal s Evou z hor na lyžích, skoro půl roku. Jednou jsem ji seznámil s mým kamarádem Jardou a jeho ženou Bobinou. Při debatě u kafe vzpomněl Jarda na své trampování přírodním rájem v údolí Želivky a barvitě líčil jak je to tam nádherné. Eva se okamžitě vložila do diskuze a navrhla mi, že když je tam tak krásně, tak bychom si tam mohli udělat dovolenou pod stanem. Byl jsem s tím okamžitě srozuměn, viděl jsem však problém, že nemám stan.
„To nevadí“, řekla Eva, „já vím kde je půjčujou i se spacíma pytlema za čtyři stovky pro dvě osoby."
„Ale já mám ještě ten bráchův stan i se spacákama uloženej ve sklepě“, dodal Jarda.
„Takže to bysme tam mohli jet na to trempování všichni čtyři společně“, vymyslela Bobina, „vy si to půjčíte, my už to máme, takže to může bejt romantická dovolená skoro úplně zadarmo! Vohýnek a vopíkání buřtů! Tomu říkám zase já romantika!“

A tak vznikla dohoda, že pojedeme na dovolenou v této sestavě. V další rozpravě vyšlo najevo, že Jardův stan je jehlan bez podlážky a spacáky jsou typu „kukla“. Eva se ukázala jako zkušená trampka a radila jim, aby si radši stan i spacáky také vypůjčili, že ty půjčené jsou o moc lepší, jsou s podlážkou a nepromokavé. Bobina to zamítla s tím, že věci z půjčovny mohou být špinavé a bůhví kdo v tom spal, a že si radši za ty peníze, koupí nové plavky. Problém dopravy na místo se dohodl tak, že oni pojedou na motorce, Jarda má Jawu, a my odjedeme vlakem do Žďáru nad Sázavou. Tam nás Jarda, přesně v tolik a tolik vyzvedne a kyvadlovým systémem, odvozí na místo. Prý je to odtud sotva deset kilometrů.


Když jsme v plné polní, v den „d“, s Evou vystoupili z vlaku, nebylo na nádraží ve Žďáru ani jediného živáčka. Usedli jsme na lavici a začali dumat, co teď? Teprve za půl hodiny přifrčel Jarda na motorce, jen tak na lehko a bez Bobiny. Vysvětlil, že tam, kam měl namířeno je pionýrský tábor, takže Bobina našla o kus dál jiné místo z doslechu dětského vřískání. Nejprve tam teď odveze Evu, lady first, a potom se vrátí pro mne.
Když jsem byl konečně dovezen na místo určení, naskytl se mi nezapomenutelný obrázek dvou tak rozdílných žen. Jedna jménem Eva a druhá nahá jako Eva z ráje.


Blondýna Bobina, ležela ležérně na modré dece, kouřila cigaretu z velmi dlouhé špičky a opalovala se. Nahoře neměla nic a spodní díl plavek vypadal jako ušitý z Jardovy kravaty. Koukám kde je moje brunetka Eva a vidím, že se hrabe od řeky s velkým balvanem v náručí.
Když došla až ke mně, pustila šutr na zem a zasalutovala: „Pane štábní kapitáne, poslušně hlásím, že jsem v době vaší nepřítomnosti provedla rekognoskaci terénu s tímto výsledkem: Na břehu říčky Želivky je pramen pitné vody, zde, prosím, ji můžete ochutnat“, a podala mi bandasku plnou vody, „dále za tímto cípem lesa se nachází bramborové pole se statkem v pozadí, kde pečou ve středu domácí chléb i na prodej, a z lesa jsem přitáhla tamo se nacházející suchou větev na táborák.“
„Výborně, vojíne Evo, ten šutr použijeme na stavbu ohniště, ale najdeme k němu ještě další balvany, ovšem toto provede výhradně jen mužská část jednotky, abyste si nepoškodila vaše krásně nalakované nehýtky!“

„A kdy bude večeře?“, ozvala se polonahá Bobina, „já už mám děsnej hlad!“
„Nejdříve postavíme ohniště a rozděláme oheň, pak uvařím buřt-guláš“, řekla Eva.
Načež jsme s Jardou přinesli ještě pár kamenů, zatímco Eva ochotně štípala dříví mojí zálesáckou sekyrkou. Podíval jsem se zle na Bobinu, jestli jí nenapadne aspoň něčím přispět ke společnému dílu. „Ty‘s, eště neviděl nahou ženu, že tak čumíš?“, řekla mi, když si všimla mého pohledu. Zakroutil jsem jen hlavou. „Vy chlapi jste všichni stejný, to u nás v práci jeden soudruh se schválně přeříkává a místo paní Kozáková mi říká soudružko kozatá!“ Copak zato můžu, že jsem tak vyvinutá?“
„Já jdu teď postavit stan“, řekl jsem Evě, „a ty se pusť do toho guláše ať tady neumřeme hlady.“ Jarda se taky odebral stavět stan a půjčil si ode mne sekyrku. „Né, abys ji ztupil, Jardo, neměl bych se čím holit!“, upozornil jsem ho.


Stan jsem měl v několika minutách postaven a ještě jsem pomohl Jardovi, když jsem viděl, že mu to jeho dílo už dvakrát spadlo na hlavu. Pak se ozvalo cinkání na ešus, že už je buřt-guláš hotov. Nám všem to chutnalo, jen Bobina prohlásila, že si radši opeče buřta přímo na ohýnku: „Kozák, to je na tobě, uřízni mi někde klacík na opékání buřtů!“ K tomu dlužno dodat, že jí několikrát buřt spadl do ohně tím, že se ten suchý klacík vždycky po minutě přepálil.
Po večeři jsme všichni dostali žízeň a tak jsme vypili všechnu vodu co Eva prve nanosila. Při té příležitosti jsme se dohodli, že v sudé dny se budou oni starat o donos pitné vody z pramene a v liché dny my. Pramen měl tu nevýhodu, že byl na druhé straně říčky, tu bylo nutno přebrodit a neukopnout si palec o balvany na dně. Když jsme pak šli spát, litovala Eva, že tu nemáme kytaru. Byl krásný teplý večer a romantika byla, až na tu kytaru, skoro dokonalá...

Nové ráno začalo kvílením Bobiny, sedící před stanem s hlavou v dlaních: „To je peklo, já mám takový bolesti v hlavě, v tý blbý kukle se nedá spát, je v ní šílený vedro a bez kukly je šílená zima! Ta zem je taky hrbolatá, a to tlačí, jsem určitě samá modřina! To se tady nedá vydržet, Kozák,  jedeme domů, nebo se tu zblázním! A jak se spalo vám?“, zakňourala.
„Nám se spalo báječně, viď Mirku“, odpověděla jí s úsměvem Eva.
„To víš, Bobino“, ozval jsem se, „my jsme ještě v období zamilovanosti, kdy tvrdá mez netlačí, kdežto vy jste ženáči a to je rozdíl! Ale musím přiznat, že jsme si dali tu jednu deku pod sebe a tou druhou se přikryli a spinkali jako ve vatě!“
Po dlouhém handrkování, zdali odjet nebo zůstat, zeptala se mě Bobina: „Hele, Míro, co bys řek‘ tomu, že bysme na tu dnešní noc si přehodili stany, abych věděla, jestli by se mi v tom vašem stanu spalo líp. Chtěl jsem zachránit klid a tak jsem souhlasil.


Příštího dne jsme se s oběma Kozáky vlastně neviděli, byli jsme v lese sbírat houby a protože jsem měl sebou udici, uřízl jsem si prut a zkusil to nadhodit na kus těsta. A medle, nějaký kapřík-sebevrah se chytil sám, zatímco my s Evou jsme se místo hlídání udice se splávkem, věnovali na mechu výhradně sami sobě.  
K večeři tedy byla ryba na houbách a rajčatech s brambory. Když zase po večeři všichni dostali žízeň, zjistilo se, že Jarda zapomněl nanosit vodu. Bobina zuřila, že má žízeň a Jarda ji nabízel vodu ze sklenice okurek, protože teď po tmě se tam už nedá jít. Když to Bobinino žíznivé kvílení nebralo konce, vzal jsem bandasku, Eva baterku a šli jsme pro vodu my. Cestou jsem musel uklidňovat Evu, které docházela trpělivost, že jim tu děláme poskoky a tak jsem jí slíbil, že jestli to zítra neskončí, tak je pošlu někam do tmy oba.
Ráno Byla Bobina jak vyměněná, zpívala si na celý kraj, že to snad museli slyšet i ti pionýři v táboře. Říkala, že to je opravdu nebe a dudy a že ten Jardův blbej stan i ty kukly hned jak se vrátěj domů, osobně vyhodí do popelnice!

Třetí noc byla zase strašná, Bobina zcela smyslů zbavená, brečela jak plačka na funuse, že se to nedá vydržet a přišla s nápadem, abychom si střídali stany ob den, jen tak se to tady dá přežít. Co je moc – to je příliš! Eva se na mně zpytavě podívala a já spustil: „Takže Bobino, žádná výměna stanů nebude a když se ti to nelíbí, tak si trhni nohou! Howgh, domluvil jsem!“ Načež jsme se s Evou sebrali a odešli na celý den courat po krajině a pak se stavili na statku pro tříkilový pecen voňavého chleba.


Když jsme se vrátili odpoledne, byli Kozákovi pryč a my jsme si konečně oddychli. Zůstal nám, dle Evy, jediný problém, jak se odtud dostaneme až se budeme chtít vrátit do civilizace.
„Na to máme ještě deset dní času, Evi, až půjdeme příště k tomu sedlákovi nakoupit chleba, máslo a vejce, tak se ho zeptáme na cestu do Zruče. A skutečně, ten bodrý muž šel s námi kus, aby nám ukázal pěšinku přes les k autobusové zastávce a my s radostí zjistili, že tady ještě žijí dobří, přátelští lidé. Teprve teď, když jsme tu byli sami a měli deset dní času na nicnedělání, jsme si uvědomili, jaká je to krása žít v přírodě. Sedávali jsme každý večer u ohně nad hlavou na černém, sametovém nebi s hvězdami, jaké v Praze už vidět nejsou. To mi připomnělo jeden verš ze staré trampské písně: ...a tak žili spolu pod jedním wigwamem, tak jako kdys v ráji Eva s Adamem... Akorát, že já nejsem Adam.

http://www.youtube.com/watch?v=bWndm9OykAE

19 prosince 2018

AIDA a sněhová kalamita

 MUDr. Ellen von Lorrbach, přívítala Martina překvapivě tak, že mu oznámila, že mu píše čtyřtýdenní kůru v sanatoriu Blieskastel v Saarlandu. Vaše laboratorní výsledky jsou sice docela dobré, ale vaše nervy jsou nadranc!", zdůraznila se zdviženým prstem. 
„Ach, ne“, Martin se zatvářil kysele. Doktorka se usmála, „Vidím, že se vám tam nechce, ani mi to neříkejte, potřebujete to, basta!"
Od doktorky zamířil Martin k parkovišti a v duchu si představoval jak se zatváří jeho šéf, že ho nyní bude muset čtyři týdny postrádat.
Bude určitě prskat, ale co se dá dělat. Vtom si všiml, že k němu běží jakási žena v kožíšku s klíčkem od auta v natažené ruce: „Pane, promiňte, buďte tak moc laskav, pomozte mi vycouvat s mým autem, já nejsem schopna projet kolem toho červeného Renaulta, já bych ho určitě odřela, už to tu zkouším asi čtvrt hodiny.“ 


Martinovi neušlo, že ta neznámá žena ve své zoufalé snaze dostat se z obklíčení aut, je roztomile půvabná. Byl proto bez váhání rozhodnut jí nějak pomoci, ale viděl, že ten maličký Renault stojí tak nemožně, že tam skutečně není dostatek místa na projetí. „Madam, problém není v tom, že byste byla nešikovná řidička, ale ten Renault stojí tak, že se projet nedá. Myslím, že si majitel někam odskočil a hned se vrátí, počkejte moment.“
„Ale já strašně spěchám, letím do Paříže, na letišti musím být do půl čtvrté a teď už jsou skoro tři! Jsem bezradná, co mám dělat? Já vím, že vás to nezajímá, nevím proč vám to vlastně říkám...?“


„Moment madam, mám nápad“, Martin si v duchu pomyslel, že teď se buď zesměšní, nebo naopak zaboduje: „Pokusím se s tím Renaultem pohnout.“ Načež uchopil zadní nárazník, auto rozhoupal, jak to někdy někde viděl, a trhnul jím prudce doprava a ono se to malé autíčko skutečně, k jeho radosti, pohnulo o pár centimetrů. Totéž nadšeně opakoval ještě třikrát a bylo to!
Dáma v nehraném obdivu mu vřele děkovala: „To jste moc hodný, pane, teď už to vycouvám i sama. Děkuji vám srdečně!“
„To nic“, Martin mávl nedbale rukou.
„Škoda, nemám čas, letadlo nepočká, pozvala bych vás třeba na sklenku vína, ale opravdu, to nejde..."


„Co není, může být, někdy příště až se vrátíte z Paříže, jenže to bych pozval já vás, budete tam dlouho?“, kul železo Martin.
„Ne, hned po divadle se druhý den vracím domů.“
„Smím vám tedy někdy zavolat?“ Martin ji podal svoji vizitku.
„Nic proti tomu“, řekla a podala mu svou kartičku okénkem ven.
„Od příštího týdne budu v lázních, takže pokud bychom se už neviděli, pošlu vám odtud pozdrav, ano?“
„Fajn, budu se těšit. Na shledanou, můj vysvoboditeli!“
„Na shledanou a jeďte opatrně!“ 
Zamával odjíždějící dámě ve fauvéčku, načež si přečetl její vizitku: Paola Peters, adresa a telefon do Düsseldorfu. Udělala na něj ohromný dojem. Hned druhý den se pokoušel volat na její telefonní číslo, ale marně. Ozývalo se jen strohé: „Volané číslo neexistuje!“ Rozhodl se, že pokud souhlasí aspoň adresa, pošle jí  dopis z lázní.

V lázních Blieskastel se mu od prvního okamžiku líbilo. Doktoři, jakož i sestry a vlastně veškerý personál byli neskutečně příjemní, ubytování bylo luxusní a strava výborná. Měl krásný pokojík až v sedmém poschodí s balkonem a s výhledem na tu bílou a zcela zasněženou krajinu, lemovanou lesy. Za tmy bylo v dálce vidět mihotavá světélka pouliční vánoční výzdoby Blieskastelu, takže si připadal jako v pohádce. Večer ještě napsal dopis té, která se mu neustále vracela na mysl.


 Milá paní Paolo,
uplynulo sedm dní, sedm hodin, sedm minut a buhví kolik vteřin od našeho setkání u Vašeho zabarikádovaného fauvéčka, kdy mně jen šťastná náhoda dopomohla k tomu, abych se před Vámi blýsknul jako  Herkules.

Teď tuším Vaši otázku, jak se mi žije zde v lázních? Prodělávám zde, mimo jiné, též spánkovou léčbu, při které se mi zdají krásné sny o Vás. Jsem rád, že jste drobné štíhlé postavy, neboť v těchto snech vystupuji opět jako hrdina-silák a nosím Vás přes závěje a ledové řeky na rukách jako pírko - no, to jsem snad přehnal. Ale představuji si takové to „Walking into winter wonderland.“ Tím jsem navodil náladu na mou sugestivní otázku: „Bylo by to tak úplně scestné požádat Vás, abyste mne zde jednou, třeba o víkendu, poctila svojí milou návštěvou? Neříkejte hned bez rozmyslu, že to je  nesmysl, a že to nejde..."   
Zdraví vás srdečně, Váš vysvoboditel, ale toho času sám uvězněný, Martin.

Jedna pacientka jménem Evelyn, s níž se párkrát náhodně potkali v čekárně u stejné procedury, o něj projevila eminentní zájem, takže se pro jistotu raději vydával za ženatého, což jí však očividně nevadilo. „Martine, já Vám to řeknu, já jsem se do vás zamilovala, nejdete mi z hlavy a teď si s tím nevím rady."
"Evelyn, nic si z toho nedělejte, já do vás taky. To přejde!" 
Když pak cestou do svých pokojů vstoupili do výtahu, Evelyn pokračovala: „Dobrou noc, Martine, stoupla si na špičky, políbila ho lehce na rty a dodala, „nebojte se, budu rozumná, sladké sny!“  Martinovi se Evelyn celkem líbila, ale jenom jako hezká žena, se kterou by si docela rád zaflirtoval, ale nic vážného. Po dnešku však cítil, že by to asi vážné bylo, a tak se rozhodl udržovat určitý bezpečnostní odstup.
Příští týden mu přišel dopis od Paoly. Neotevřel ho hned, nechal si jej na polední klidovou přestávku mezi procedurami, aby se o něco déle mohl těšit. Po obědě řekl Evelyn, že si půjde lehnout, aby si zdříml, protože se necítí dobře. Dali si tedy sraz až ve dvě u bazénu. Ve svém pokoji pak nervózní rukou otevřel nedočkavě obálku...

 Milý a vzácný vězni Monte Christo,
Váš dopis mne opravdu potěšil a na důkaz toho, že to není jenom společenská fráze, odpovídám na Vaši pozvánku třemi písmeny: ANO! Hodilo by se mi to příští víkend to jest 16.-17. ledna. Zavolejte mi zdali souhlasíte, a můžete-li pro mne zajistit hotel na jednu noc. Ráda se procházím zasněženým lesem, to jste se přesně trefil do černého! Je to úžasné, že mne ve snu nosíte na rukou, ale buďte rád, že to je jenom sen, mých 52 kilo živé váhy, by se přece jen dosti proneslo - aniž bych chtěla podceňovat Vaše svaly. Zdravím Vás a děkuji za Váš milý dopis, Vaše Paola P.
PS: Zde moje nové telefonní číslo, to na vizitce už neplatí!

„A proto jsem se nemohl dovolat“, zabručel si pro sebe Martin, načež si ulehčené oddychl, „kocajdank, Paola přijede!“ Okamžitě začal horečně shánět nocleh. Byla středa, takže do soboty už nezbývalo mnoho času. U aparátu na pokoji našel několik prospektů penzionů v Blieskastelu a okolí. K jeho nemalé zlosti ale byly už všechny pokoje, právě na tento víkend, rezervovány. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Vešla Evelyn s tázavým obličejem: „Čekala jsem u bazénu a vy nikde, 
je vám dobře?“
„Jé, promiňte, to už jsou dvě? Zapomněl jsem, mám totiž problém, sháním hotelový pokoj pro manželku na sobotu a ono už je všechno beznadějně zadáno.“
„Martine, nechte to na mně, já už se tu vyznám, pojďte si raději zaplavat. Převlečte se do plavek a než dojdete dolů k bazénu, bude vše zařízeno!“. Načež odběhla a Martin si nedovedl vysvětlit jak a proč to chce Evelyn takhle přeochotně zajišťovat?

Sotva skočil do vody spatřil přicházet Evelyn mávající jakýmsi papírkem. Odhodila župan a vrhla se po šipce do bazénu. Vynořila se až u něj a pověsila se mu na krk se slovy: „Už je to v suchu!“ Martin ji vzal do náručí a poznamenal: „Já myslím, že je to spíš v mokru. Ale teď mi povězte jak jste to tak rychle zvládla?“
Evelyn využila situace a ještě více se k němu přivinula: „Tak jak to zde dělají všechny manželské páry: za příplatek 10 marek vám přemění vaše lůžko na dvojlůžko i s povlečením, a nemusíte platit drahý hotel. Pak si jen zajděte do kanceláře s tím papírkem a protože jsem nevěděla jméno vaší ženy, je třeba ho tam jenom doplnit!"



Martin se musel tvářit příjemně vděčně i když by ji nejraději zakousl. Věděl, že nemůže pozvat Paolu k sobě na pokoj a drze ji vydávat za svoji manželku. Jeho vlastní "chytrá" lež ho zahnala do úzkých: „Evelyn, řekněte mi, proč to děláte, jaký můžete mít zájem shánět nocleh pro Paolu -éé- tedy pro mou manželku?"
„Právě proto, že ji chci poznat, chci vidět jak vypadá šťastná žena,“ řekla Evelyn až přehnaně pateticky...
Po koupání s ním zašla jako s nedochůdčetem do kanceláře, aby doplnil jméno své ženy. Martin jí nechtěl vysvětlovat proč nemá zájem, aby Paola spala u něj na pokoji a tak mlčel a řekl si: "Čert vem těch 10 marek, zaplatím to a pak si už něco vymyslím, proč Paola radši spí v penzionu." Večer ve svém pokoji Martin obvolal znovu všechny penziony v okolí a všude mu bylo řečeno, aby se znovu zeptal až v pátek večer, pro případ, že by někdo odřekl rezervovaný pokoj. To by byla možnost jak vyváznout z prekérní situace. Kdyby to nevyšlo, bude muset zajet do Saarbrückenu, tam se už určitě něco najde...

V pátek večer, když se konečně dozvěděl, že se v nedalekém penzionu »Eva« uvolnil jednolůžkový pokoj, telefonoval nadšeně Paole, že je všechno zařízeno a kdy hodlá startovat, aby na ni někde počkal. Její hlas mu připadal jako hudba z ráje: „Milý Martine, pojedu raději vlakem, neustále sněží a já nemám zimní pneumatiky. Byla bych v 16:15 hodin na nádraží v Saarbrückenu, můžete mě tam vyzvednout? Vůbec to tam neznám, nikdy jsem tam nebyla, takže se spoléhám čistě na vás.“
„To mi dost lichotí, Paolo, už aby byl zítřek večer. Budu stát na peronu s tamním přednostou stanice a oba budeme salutovat!“
„Budu se těšit, Martine, ještě nikdo nikdy mě nenosil v náruči přes závěje. Mějte se!"

V sobotu dopoledne měl Martin jen jednu proceduru, odpoledne a v neděli bylo volno. Jak se informoval, večer se dům zamyká v deset hodin, jedině v sobotu až v jedenáct. Bude tedy mít dosti času zajít si s Paolou na dobrou večeři někam do útulné diskrétní vinárničky. Odpoledne, začal opět hustě padat sníh. 

Do Saarbrückenu musel jet velice opatrně a pomalu, ale přesto tam dorazil včas, cítil, jak moc mu na tom záleží. Patnáct minut před příjezdem vlaku stál již nedočkavě na peronu, když vtom zaslechl místní rozhlas oznamující zpoždění asi čtyřicet minut z důvodu sněhové kalamity v oblasti pohoří Eifel. O několik minut později přišlo hlášení o srážce dvou vlaků, která si zatím, dle posledních informací, nevyžádala žádných obětí na životě.

Martin chodil nervózně po peronu sem a tam, aby se trochu uklidnil. Zuřil a proklínal zimu. Náhle vítr zesílil a přihnala se sněhová vánice. Aby nezmrzl na kost, byl nucen se přemístit do nádražní restaurace. Ta je tam naštěstí umístěna velmi prakticky v prvním patře tak, že její skleněnou stěnou je možno sledovat cestující vycházející z nástupišť. Sedl si ke stolku u topení, odkud měl nejlepší výhled a objednal si horký čaj s citronem. Nemohl se stále ubránit představě, že by Paola mohla být v některém z těch vykolejených vlaků, a že je třeba těžce zraněná! Čas se vlekl a Martin si mohl vykoukat oči. Z nástupišť neustále proudily davy cestujících a on si jen přál: „Kéž by měla na sobě ten samý kožíšek, jako tenkrát, abych ji určitě nepřehlédl.“ Potom se zamyslel: „Jak vlastně vypadá? Vím jen, že je krásná. Možná jsem ji 
už přehlédl!“

Když se potom neobjevila ani v pět hodin, kdy konečně dorazil ten její zpožděný vlak, začal panikařit. Hlavou mu táhly samé ponuré myšlenky, ale i kdyby se jí nic nestalo, tak co bude dělat? Vždyť Paola to tady nezná, neví kde je jeho léčebna ani kde je její hotel, nemůže mu nikam zavolat, jenom na jeho pokoj a tam nikdo není. Uvědomil si, že tady na ni musí čekat třeba do rána. Neexistuje jiné řešení, chce-li se zachovat jako gentleman. Je prostě v neřešitelné pasti! Jenže, co když jí do toho něco přišlo a vůbec neodjela. V takovém případě by mu zajisté nechala zprávu na centrále lázní. Musí se tam tedy zeptat. Když ale odejde k telefonu do haly, může mu mezitím Paola proklouznout, a pak se už nikdy nesetkají. Ona si bude určitě myslet, že mu nestála za to, aby na ni o chvíli déle počkal a vrátí se, zcela logicky, prvním vlakem domů. Tím skončí celá romantika jejich seznámení...


Martin byl zoufale nerozhodný. Má cenu dále čekat? Dostavily se těžké pochybnosti. Proč by se ta krásná lady štvala v takovém nečase za nějakým neznámým "hrdinou" do horoucích pekel? Začal uvažovat střízlivě: „Ty ses asi zbláznil do ženy, kterou vůbec neznáš. Viděl jsi ji všeho všudy pět minut! Evelyně se divíš, že mluví po pěti dnech o lásce na první pohled, ale sám jsi ve dvaačtyřiceti zamilovaný jako puberťák. Přitom se třeba vůbec nic nestalo. Paola prostě viděla, že se blíží sněhová bouře, a tak zůstala doma. Čekej už jen maximálně do šesti a vrať se do Blieskastelu! Nojo, ale co když přece jen přijede?“


Přesně v 18 hodin a 11 minut se konečně náhle objevil onen toužebně očekávaný kožíšek na scéně a on vykřikl: „Pane vrchní, ještě dva čaje a koblihy, hned se vrátím!“, a řítil se po schodech dolů naproti Paole. Najednou tu stáli proti sobě, a rázem byl celý svět zase v pořádku. Paola pustila tašku na zem, a pak se objali jako dva staří známí: „Ach, Martine, já jsem se tak bála, že tu už nebudete“, zajíkla se, „mám dvouhodinové zpoždění, to ten sníh!“
„Milá Paolo, já jsem šťasten, že jste tu, živá a zdravá a v tom krásném kožíšku!“
„Vzala jsem si ho úmyslně, abyste mne poznal.“

Oba se rozesmáli. „Jste báječná, bylo to pro mne děsně důležité, ale stejně jsem si přivodil oslabení zraku o dvanáct dioptrií. Teď ale pojďte, to si všechno povíme nahoře v mé vyhlídkové kukani, už jsem tam objednal něco pro zahřátí.“

Když jí pomáhal z kožíšku, zatajil se mu dech: „Paolo, nemějte mi to za zlé a dovolte mi, abych vás chviličku obdivoval. Mám snad jenom jedno jediné vysvětlení: vy jste určitě manekýnka.“
„Ne, samá voda, ale podívejte se jak mám zmrzlé ruce, o nohou ani nemluvě“, a přiložila mu své dlaně na jeho tváře, aby změnila téma hovoru. Martin se podíval pod stůl na její malé kotníčkové botičky.
„Dostalo se mi tam trochu sněhu, takže to záblo“, vysvětlila Paola.
„Zujte si tu dětskou obuv, dáme ji vysušit tady na radiátor a vaše nohy mi dejte pod stolem na klín, já vám je ohřeju, jinak určitě nastydnete.“
„To nejde, co tomu řeknou lidi?“ Rozhlédla se nejistě po sále.
„Nic, nanejvýš mi budou závidět!“ Oba vyprskli smíchy a ona ho ráda poslechla.


 Usadili se tak, aby nebylo nic vidět, on jí hřál nohy a ona si hřála ruce o šálek čaje.
 „Ach, Martine, teď je mi blaze“, řekla tiše a usrkla si čaje. Oba přestali vnímat své okolí, bylo toho moc, co si museli vyprávět: její odyseu s trojím přesedáním a objížďkou přes Francii a Martinovo stresové čekání v nejistotě. „Ještě, že je tady tahle vyhlídková restaurace, na peronu byla zima, "jako na dráze". Je mi líto všech ajznboňáků.“ Načež jí navrhl odejít na večeři do vinárny, ale protože venku dosud skučela vichřice, přemluvila ho Paola, aby zůstali zde, kde jsou a najedli se v teple: “Já vidím, že dokážete vykouzlit romantické prostředí i v nádražní restauraci.“
„Děkuji, za ten kompliment a podřizuji se, ale opakuji znovu svou otázku, jenom jinak řečenou: Jak je to možné, že si klidně lítáte přes půl Evropy, jen tak do divadla?“


„Jednoduše, Martine, proto, že to je moje povolání, jsem operní pěvkyně a v té Paříži jsem zpívala Aidu.“
„Ach ne“, vzdychl Martin, „a to se dozvídám teprve teď, takže vy jste přece umělkyně! Evelyn to uhodla, a já dostávám šílenou trému.“
„Promiňte, Martine, ale teď vám vůbec nerozumím. Jaká Evelyn, nač máte trému a proč vám vadí, že jsem zpěvačka?“
„Paolo, vy mne asi zabijete... Já jsem si tady v lázních vymyslel takovou hru na ženatého, abych byl už apriorně nezajímavým pro některé zdejší dámy. Vydávám vás za svoji ženu, a ani nevím zdali nejste vdaná, a teď vidím, že jste navíc slavná a zřejmě známá v uměleckém světě, a já, barbar, tu nádhernou, božskou Aidu tady vlastně kompromituji.“
„Ne, to nesmíte říkat, to si nesmíte ani myslet, Martine. A proto vám navrhuji okamžité tykání, já nejsem žádná primadona“, zavrtěla hlavou, „Martine, ty!“
„Paolo, ty jsi ještě báječn
ější než tak, jsem si tě vysnil!“

Vzhledem k tomu, že Martin jako řidič nemohl pít alkohol, následoval jen čajový přípitek s naznačeným vzdušným polibkem přes stůl a Paola se opět ujala slova: „Martine, chápej, vdaná nejsem, to bych přece za tebou nepřijela, a že mne vydáváš za manželku, to mě docela dělá dobře, ale kdo je to Evelyn, nemusím na ni žárlit?“
„Ne, ne, to je jedna pacientka, která je na tebe moc zvědavá, ale jenže, víš – ono to není ještě všechno…“, Martin se odmlčel.
Paola zvedla obočí a našpulila rty: „Co máš na srdci? Vše je předem prominuto!"

„Ona, totiž ta Evelyn, rozuměj, v dobrém úmyslu a bez mého vědomí, objednala pro tebe jakožto moji manželku, takzvanou přistýlku na můj pokoj...“
„Takže to je ten zamluvený penzion?“ Paola znejistěla.
„Ne, pochopitelně jsem zamluvil pokoj v opravdickém penzionu »Eva«, věděl jsem, že je to nesmysl, abych ženě, takové lady tvého formátu navrhl spát u mne v pokoji - a to jsem prosím ještě netušil, že jsi slavná operní zpěvačka na evropské úrovni.“
Paola se pobaveně rozesmála: „Vidím, že jsi můj gentleman!“
„Ovšem, milá Paolo-Aido, musíme si pospíšit a hned po večeři vyrazit, ten tvůj pokoj ti rezervují nejdéle do půl osmé.“


Cesta do Blieskastelu vypadala nejprve poměrně schůdně. Vítr se utišil, a teprve asi v polovině cesty začalo znovu hustě chumelit. Martin musel zpomalit, aby se nedostal do smyku. Paola ho pohladila po tváři: „Martine, víš, že se mi to tady moc líbí, jsem happy, chumelí se, a my tu sedíme v takové romantické gondole pohody a tepla.“
„To ano, a jestliže ta gondola zůstane viset v závěji, dojde i na to mé nošení tě na rukou“, smál se Martin.
„Zdálo se ti fakt o mně, Martine, nebo to byla jenom metafora.“
„Ano, zdálo se mi toho ještě mnohem víc, ale o tom radši pomlčím.“
V dálce se objevila mihotavá světla Blieskastelu a brzy nato zastavili před penzionem Eva. Když vstoupili dovnitř, Paola se nadchla: „Tady je to krásné, sedneme si ke krbu a já tě pozvu na lahvičku Chateauneuf-du-Pape, jak jsem ti kdysi dávno slíbila.“


„To »dávno« je teprve neuvěřitelných osmnáct dní“, řekl Martin a zakroutil hlavou, „teď se ale nejdříve zeptám v recepci, jak je to s tím tvým noclehem, zdali ti ten tvůj pokoj dosud drží volný, je už totiž skoro osm hodin.“
Napadlo ho, jak to zaonačit, aby Paola byla nucena spát u něj. Dědovi v recepci podstrčil dvacet marek se slovy: „Stornujte pokoj pro mou známou, to je ta krásná černá tam u krbu, prostě, u vás už je všechno obsazeno, rozumíte mi?“, a mrknul významně okem.

„Chápu, a v ostatních penzionech taky, že jo“, zašklebil se děda.
Martin se vrátil ke stolu s předstíraným zklamáním v hlase: „Paolo, mám špatnou zprávu, ten tvůj pokoj už je obsazen, drželi ho jen přesně do půl osmé.“
„Nevadí, Martine, jdu obtelefonovat ještě ty ostatní penziony, víš, jako žena mám určitě větší šanci.“ Odběhla do recepce, ale za chvilku byla zpátky. „Ten recepční mne ujistil, že zde v Blieskastelu a okolí je vždycky v sobotu večer, díky návštěvám u pacientů, všechno plné až po střechu. Prý je zcela zbytečné něco hledat.“
„Mohl bych tě tedy, pokud by sis to přála, odvézt zpět do hotelu v Saarbrückenu“, nabídl nejistě Martin. Paola mu položila prst na rty: „Ne-ne, Martine, to nejde, podívej to víno máme už na stole a kdybychom teď jeli, tak by ses nemohl se mnou ani napít na to naše šťastné shledání, ne, to opravdu nejde!“


„Taky se mi moc nechce, vzhledem k tomu, že je tolik sněhu...“

„Víš ty co, Martine, dříve nežli se napijeme, vykoukneme před dveře, jak to tam vypadá a pak se uvidí.“ Zvedli se a vyšli na terasu. Paola se k němu zimomřivě přitiskla. Zde ve tmě bylo pro ni snazší říci mu to, co chtěla: „Víš, že mne ta představa, že jsme manželé docela fascinuje? Je to ode mne, Martine, myslíš moc nemravné, chtít pokračovat v té tvé hře manželské?“
„Určitě ne“, řekl horlivě Martin, „hra přece musí pokračovat, v životě jako na jevišti, a moje libreto má úžasný happyend!“
„Ano, a k happyendu patří neodmyslitelně...“, Paola nestačila dopovědět co. Chápavý Martin, coby muž činu, ji  políbil.

Paola si stáhla jeden ze snubních prstenů: „Ta Evelyn by si toho určitě všimla, že jsem vdova. Jak je to odtud daleko do toho tvého vězení v Sing-Singu?“, zašeptala spiklenecky.
„Kousek, možná, že bych tě tam i na rukou donesl.“

„Nemusíš, můj vzácný hrdino, Martine“, řekla přehnaně pateticky Aida, „budu tě následovat oddaně cestou-necestou, i když vím od majitelky tohoto penzionu, paní Evy, že jsi toho dědu v recepci tajně podmazal."
A sněžná opona padala...

05 prosince 2018

Žena snů v brýlích

Za mlada jsem často srovnával svůj všední život s filmovými příběhy, které se mi líbily a které bych rád prožíval sám. Bohužel však ty šťastné náhody, které mě tak fascinovaly, potkávaly vždy jen ony herce na plátně a nikoliv mne.
Když jsem na příklad jel někam vlakem, vybavila se mi už předem scénka z filmu, v níž sedí pohledný svobodný muž sám v kupé, když tu pojednou přistoupí krásná mladá žena s těžkým kufrem a on rytířsky vyskočí a vhodí její loďák, jako by to bylo pírko, do odkládací sítě. Pak se do sebe zamilují a skončí to happyendem.
To se mi bohužel nikdy nepřihodilo. Naopak, do mého kupé přistupovali vždycky jen tabákem načichlí dědkové, buclaté selky a hlučné rodiny s uřvanými dětmi. V kině nebo v divadle si nikdy vedle mne nesedla něžná kráska levandulová, kterou bych okouzlil nabídnutým nugátem, nýbrž faldíčky oplývající buclatka s pokašlávajícím pantoflovým hrdinou.

Až jednou, když jsem se odpoledne vracel ze služební cesty zpět do Prahy, jsem měl štěstí. Spatřil jsem v jednom kupé sedět u okna samotnou ženu v brýlích, čtoucí si v malé knížečce, patrně básně. To bylo terno! „Dobrý den, slečno, bylo by tady pro mne jedno místo volné?“, zeptal jsem se vlastně naprosto zbytečně.

„Ano“, špitla tiše a četla si dál.
Věděl jsem, že musím nějakým způsobem navázat konverzaci dřív než přistoupí další lidé, kteří by pochopitelně byli pro mne rušivým elementem.
„Jedete také až do Prahy, slečno?“ Nic chytřejšího mne v tu chvíli nenapadlo.
„Ano“, špitla opět a pokračovala v četbě. Vtom vstoupila do kupé hubená vysoká žena, vypadající jako přísná jeptiška, posadila se vedle dívky a jak se mi jevilo, byla to asi její matka nebo teta, vracející se z toalety, provázena odérem laciné kolínské.


„Tak a je to zase v pytli“, pomyslel jsem si a v duchu proklel celý svět, neboť dívka splňovala všechna má kriteria krásné ženy. Měla nádherně blond vlasy a výrazné oči, kterým dokonce slušely její nevšední brýle. Plné rty ledvinkového tvaru, hladká čistá pleť, vyzývavé poprsí, oblá kolínka a štíhlá lýtka se absolutně nedala přehlédnout. Když jsem si pak všiml při obracení stránek, že i její ruce jsou perfektně pěstěné – byl jsem jako v transu. Horečně jsem přemýšlel, jak to udělat, abychom se seznámili. Vlak ujížděl, čas pracoval proti mně, a mě nic nenapadalo. Matka poklimbávala a dcera si stále četla. Asi po půl hodině pošeptala matka dceři cosi do ucha a jala se hrabat v kabelce. Vytáhla nějaké léky a vstala se slovy:
„Klárko, já si dojdu do jídelního vozu zapít tabletky, tak to tady pohlídej“, a vrhla na mne přísný zničující pohled, „za chvilku jsem zpátky.“
„Ano, teto“, řekla dívka opět úsporně a kývla hlavou. Napadlo mně: „Kocajdank, že ta satorie není její matkou, to by byla tchýně k pohledání!“ Analyzoval jsem své poznatky o dívce sedící proti mně: „Jmenuje se Klára, je nádherná a bydlí v Praze. Právě mám možná jedinou šanci, v příštích několika minutách, získat na ni spojení.“ Přál jsem si úpěnlivě, aby jídelní vůz byl hodně daleko vepředu.
„Slečno, promiňte, mohu se vás něco zeptat?“ řekl jsem sotva za babou cvakly dveře.
„Ano“, řekla opět stručně a chtěla pokračovat v četbě, jenže pak se to stalo. Pro mne šťastná náhoda znemožnila její další čtení. Když si totiž chtěla poupravit brýle, vypadl jí do klína malý šroubeček a po něm i levé sklíčko. Dívka zůstala trochu bezradně hledět na toto "neštěstí" a já místo siláckého zvedání kufru se nabídl tuto malou závadu ihned odstranit.
„Podívejte se, slečno, to sklíčko dáme takhle do žlábku v rámečku a zde tímto maličkým šroubkem obě půlky rámečku opět spojíme, ale jelikož nemám u sebe patřičný šroubováček, podržím to takhle u sebe a vy, vaším lasturovým nehýtkem, se pokuste jej nějak zašroubovat. Vidíte tady ten šlic, do toho strčte nehtík, nejvhodnější bude asi ten na ukazováčku, tak a teď točte. Ne tak, prosím, na druhou stranu“, brebtal jsem jak o závod, doufaje, že se i ona trochu rozhovoří. Mlčenlivá dívka mě vzorně poslechla, dobrá věc se podařila a ona konečně řekla první větu rozvitou: „Vy moc laskávy, ja djekuji vam…“ Pochopil jsem, že ta žena je cizinka, ale ani oka mrknutím jsem nedal najevo, že jsem to postřehl. 


„Tak a teď vám brýle opatrně nasadím.“ Vyslovoval jsem pomalu a zřetelně, aby mi dobře rozuměla. Právě jsem se jí chtěl zeptat na adresu, když se opět objevila její rádoby ctihodná průvodkyně, která ještě skrze dveře zahlédla zakončení naší úspěšné spolupráce na brýlích.
Dveře kupé se prudce rozlítly: „Co se to tu děje, Kláro?“
„Nyc, teto, ten pan mi bryle reparoval“, vysvětlila dívka hrdě. Vyskočil jsem jako zajíček ze své jamky a představil se oběma ženám. „Úplně zbytečně se namáháte, mladý muži, my se zásadně s nikým neseznamujeme, ani ve vlaku, ani někde na ulici!“ Hlas té matróny zněl suše jako práskání bičem.
„Tak to neržikej, teto! Ja tomu panovi djekuju“, okřikla ji Klárka.
„Promiňte, nechtěl jsem se vnucovat“, řekl jsem rychle.


Teta mě zcela zaignorovala a obrátila se ke Kláře: „Ty nevíš co se patří! Brýle dáme do opravy optikovi a ten je spraví odborně, to není laciná věc pro nějaké pokusy!“
Začal jsem chápat, proč je Klárka taková málomluvná. Češtině sice pasivně rozumí, ale aktivně ji moc neovládá a asi se též ostýchá. Zato tetinka má vyřídilku až moc dobrou. Dále jsem si vydedukoval, že Klárka asi žila od dětství v Dánsku, na jednom z kufrů byla nálepka Kopenhagen. Během další jízdy se naše pohledy několikrát zkřížily, ale ona vždy ihned cudně sklopila zrak. Vlak vjel do stanice a naše kupé se zaplnilo do posledního místečka. Věděl jsem, že teď už se mi nenaskytne příležitost promluvit s Klárkou, ale boj s nepřízní osudu jsem nevzdával. Vymyslel jsem si plán, co udělám v Praze. 

Na Hlavním nádraží v Praze jsem za nimi kráčel mezi ostatními cestujícími v odstupu několika metrů tak, abych je ani na okamžik neztratil z očí. Brzy se však můj detektivní plán totálně zhroutil. Stalo se něco, co mě vůbec ve snu nenapadlo, totiž, že ty dvě ženy nebydlí v Praze, ale jenom zde přestupují na jiný rychlík do Olomouce!
Zůstal jsem zamyšleně stát: „Mám za nimi nastoupit do vlaku a mám jet bůhví kam do neznáma a bez jízdenky? Co řeknu v práci? Ne, to nejde, budu rozumný a vzdám to. Vždyť je to šílenství… jenže tak krásnou dívku už nikdy v životě nepotkám. Takhle blbě to ve filmu nikdy nedopadlo!“ Stál jsem tu jako Hamlet – tragéd nerozhodnosti.


Vtom se otevřelo jedno okno a v něm se objevila Klárka, která patrně pozorovala mé váhání. Neřekla nic. Držela si jen prst na rtech, načež vyhodila svou malou knížečku básní z okna ven. Nato se ozvalo zapískání, okno se zavřelo a vlak se začal pozvolna rozjíždět. Vrhl jsem se takřka šipkou po knížce a zajásal, když na vnitřní straně desky bylo tužkou na řasy napsáno: Clara Olsen Olomoc, Palackeho 14. Navíc jsem jako záložku v knížce našel zastrčenou vizitku Klárky s adresou v Kopenhagenu.

V příštích dnech jsem měl hlavu plnou otazníků. Co dělá ta Dánka v Olomouci? Je tu jen na dovolené, nebo zde zůstane trvale? Je vdaná? Asi ne. O čem bych jí měl psát? Jaký důvod mám uvést v dopisu? Vyprávěl jsem tuto epizodu svému nejlepšímu kamarádovi Vlastíkovi a požádal ho o radu, jak bych měl zdůvodnit své psaníčko: „Podívej, Vlasto, já o té dívce nevím vůbec nic, takže. co si mám vymyslet, aby to nebyl trapas a aby ji to zaujalo?“
„To je jednoduchý jak facka, napiš jí pravdu“, promluvil génius.
„Fajn, to je ono! Pravdu! – Napíšu jí prostě pravdu, že ji zbožňuju!“ díky kamaráde!

 

Během dvou dní jsem sesmolil růžový dopis stručný, mající pouze dvě stránky. Vyškrtal jsem všechny tuctové fráze, snažil jsem se být vtipný a pozval jsem ji do Prahy, že jí ukážu "pražské podsvětí".
Asi za týden jsem obdržel modrou úřední obálku s dopisem psaným strojem. Již samo oslovení PANE!!! mě překvapilo. Z dalšího textu jsem vyrozuměl, že pisatelem je Klárčin strýc, jemuž se prý, "šťastnou náhodou" podařilo zadržet můj dopis jeho nezletilé neteři Kláře a tak zabránit drzému a pochybnému pozvání do Prahy, od zřejmě nebezpečného zhýralce! Prý, pokud bych jí napsal ještě jeden dopis, předá ihned celou věc mravnostní policii, neboť Klára dosud není plnoletá a on za ní zodpovídá!


Nevěděl jsem, co si mám o tom všem myslet. Klárka rozhodně nevypadala jako dítě, já jsem ji odhadoval tak asi na dvacet, ale i kdyby ji dosud nebylo osmnáct a ten strýc měl s tou plnoletostí pravdu, tak přece "pod zákonem", to jest do šestnácti let, ona určitě není. Nehledě na to, že jsem poznámku o pražském podsvětí dal do uvozovek a myslel to jako dobrý vtip. Co mám teď dělat? Strýc s bujnou fantazií a sucharská teta jsou ideální tandem, který by mohl, nejenom mně, ale i té dívce nějak nepříjemně zkomplikovat život s vyšetřováním na policii a tak jsem se raději odmlčel...

Naštěstí pro mne se neodmlčela ona, ale poslala mi telegram: „Prosim zavolate, nedele telefon 585310705 v 9:00 hodin. Clara.“
„Ovšem, že tě zavolám, milá Klárko“, zajásal jsem, „jsi skvělá!“
Když jsem pak v tu neděli, nervózně se chvějící rukou, vytočil ono magické číslo, uslyšel jsem opět její sametový hlásek: „Halo, zde je Clara.“
„Tady je ten pražský zhýralec, Klárko, jsem moc rád, že vás opět slyším. Četla jste můj dopis? Dal vám ho strýc aspoň přečíst?“
„Ano, četla…ja se velice omluvim…strýc i teta ne dobrý…ony moc… jak se to žiká…“
„Klárko, mám k vám přijet do Olomouce a všechno s vámi prohovořit ústně a promluvit si s vašimi příbuznými?“
„Ne, to neny nutne…ja jim ujedu!“ Znělo to velice rozhodně.
„Ale kam byste ujela, Klárko, máte tu ještě jiné příbuzné?“
„Ja budu pšijet do Praha…zítra v deset-čicet… ja tam budu zase pšesedat do expres a budu jet domu…ony mnje nelibi, chtej jenom me penyze. Ja jim ujedu, ja jim ujedu!“
Viděl jsem, že je zle, ale chtěl jsem jí za každou cenu rozmluvit unáhlený odjezd do Dánska. To bychom se už nikdy nesetkali.
„Klárko, musíme si spolu napřed promluvit, nejezděte ještě zítra domů. Nebo čeká snad na vás někdo v Kopenhagenu?“
„Ne, ja –éé– orphelin…“
„Aha, vy jste sirotek. A můžete mi říct něco o vašich rodičích?“
„Mami byla Češka…umžela když já mjela deset let. Papa byl Däne…ale on umžel ted nedavno v maju.“
„A mohu vědět kolik je vám let?“, pokračoval jsem ve výslechu.
„Ja budu v september osmnast…teta chce honem,...to...než já budu stará osmnast, moje testament od moje rodyče, to… –é– ja nevim to žíct…“, Klárka se zajíkla.
„To nevadí Klárko, víte co, setkáme se zítra na hlavním nádraží v Praze, všechno si vysvětlíme a já se o vás postarám a všechno zařídím, to vám slibuji, nebojte se!“
„Ja budu hodynu čekat na expres do Hamburg, šecko vam povim!“
Byl jsem nadšen a začal jsem blábolit, jak jsem rád, že mi zavolala, že je moc krásná, že jsem se do ní zamiloval a bůhví co všechno jsem jí ještě napovídal, dokud mě nepřerušila: „Musime končit, ony už pšidou od kostela…ja vas rada…čau, čau!“


Připadal jsem si jako ve snu: „Tak zítra na shledanou, Klárko, v 10:30, budu se moc těšit, všecko dobře dopadne!“
Jenže toho dne 17.7. nedopadlo nic dobře. U Ludmily se stala bouračka a má tramvaj tam zůstala viset. Bylo dvacet minut po desáté, nechtěl jsem ztratit ani vteřinu času, vyskočil jsem z tramvaje a jako střela se řítil směrem k nádraží. Cestou jsem si sumíroval v hlavě, že ji přemluvím, aby zůstala u nás v Praze. S mými rodiči už to nějak sfouknu. Navrhnu jí, že se na její narozeniny vezmeme. Tím se definitivně zbaví závislosti na svých nemožných příbuzných v Olomouci. V Kodani stejně nikoho nemá a češtinu ji doučím sám. Osud to ale určil úplně jinak...


Přesně v 10:31, když jsem udýchán dorazil na nástupiště, spatřil jsem už jen v dálce mizející poslední vagon rychlíku. Zjistil jsem ke své hrůze, že jsme si špatně rozuměli. Její vlak od Olomouce přijel už o půl desáté, ale v 10:30 odjížděl mezinárodní expres do Hamburgu! Klárka byla pryč a já byl zoufalý. Prohledal jsem úplně celé nádraží, zda-li přece jen někde nečeká, leč marně.
Do Dánska za ní jet nemohu, v životě nedostanu od komunistů ani pas, ani výjezdní doložku do kapitalistických států!
Konejšil jsem se, že se jí třeba nepodařilo uniknout tetě a strýci v Olomouci, ale i tato chabá naděje zhasla, když mi příští den Klárka zatelefonovala z Kodaně: „Já čekala hodynu… na vás marnje“ vzlykala „vy ste mnje moc sklamal! Au revoir!“

Ve sluchátku to klaplo, nedala mi šanci k vysvětlení. Neměl jsem na ni telefon, ale zato dánskou adresu. Jediná možnost byla napsat jí dopis do Dánska a všechno jí vysvětlit, což jsem také udělal. Ovšem Klárka mi neodpověděla ani za rok, ani nikdy...
Tím se rozplynuly mé sny – ale život musel jít dál.

 O devatenáct let později jsem byl na dovolené v Norsku se svou už osmiletou dcerkou Nikol a při té příležitosti jsme se na zpáteční cestě stavili v Kodani, abychom mimo jiné navštívili i známý zábavní park "Tivoli".
Kartičku s adresou mé Klárky jsem nosil ty celé roky pečlivě zastrčenou ve šrajtofli a tak jsem si řekl, že když už jsme v tom Kopenhagenu, proč bych se nepokusil tu Klárčinou adresu vyhledat. Je to sice devatenáct let, ale to mě právě ponoukalo, přesto, že to je šílenost.


Když jsme asi za hodinu vyšli ze zábavního parku, zeptal jsem se náhodného chodce na tu adresu. Ten to sice nevěděl, ale ukázal mi policejní stanici, kde se to mohu určitě dovědět. Měl jsem štěstí ta hledaná ulice byla blízko, za dvěma rohy. Konečně jsme stanuli před tím domem a já jsem vysvětlil mé dcerce, že tady bydlela jedna moc hezká a hodná slečna, které jsem tenkrát spravil brýle. Mezi zvonky jsem objevil jméno Clara, ale nikoliv Olsen nýbrž Starosta. "To je české jméno, to bude ona!", řekl jsem si a zazvonil. Trvalo to pro mne nekonečně dlouho, než se otevřely dveře.

Metr ode mne stála, v téměř nezměněné podobě, Klára! Ta moje nezapomenutelná kráska v brýlích! Také ona mě ihned poznala. Polkl jsem naprázdno: „Dobrý večer, Klárko“, řekl jsem zalknutě.
„Ano, Klára a vy jste můj opravář brýlí“, řekla poněkud zadýchaně.
„To vaše "au revoir", na shledanou, se přece vyplnilo!“, řekl jsem tiše, „ovšem až o dvacet let později!“
„Jenom o devatenáct let později“, opravila mě a hluboce se nadechla, přemáhajíc své rozrušení.
„Žasnu, že to víte tak přesně“, řekl jsem zdánlivě klidně, ale srdce mi tlouklo až v krku.
„Bylo to 17.7. před devatenácti roky. Hledala jsem vás později různě, i potom na internetu.“
„Vždyť já vás taky, Já jsem vám poslal dopis s vysvětlením, ale bohužel, vy jste neodpověděla."

"Já jsem žádný dopis nedostala, jak je to možné?"
„Víte, Klárko, tehdy dopisy do ciziny procházely cenzurou, takže to nebyl div. Mezi námi se jednalo o nedorozumění, deset třicet a půl desáté, ale vaši knížku mám dodnes pečlivě schovanou... ale teď slyším, že vaše čeština je perfektní, jak je to možné?“
„Byla jsem dvanáct let provdána za jednoho Čecha“, řekla tiše a sklopila oči.
„Byla jste?“, zeptal jsem se s důrazem na minulý čas.
„Ano, jsem vdova…“, pokývala hlavou, "ale pojďte dál ať tady takhle nestojíme."

Změnil jsem téma a ukázal na Nikolku: „A tohle je, Klárko, moje princezna Nikol, jsem –é– rozvedený a žijeme takhle spolu, ale ne v Praze nýbrž v Německu.“
Obě se pozdravily a Klára dodala: „A tohle je zase můj malý princ Oliver, je mu šest let. Pojď sem, Olivere, tady si můžeš zdokonalit svou češtinu s kamarádkou Nikol.“
Teprve nyní jsem si všiml malého blonďáčka, stojícího za maminkou. 
Děti si podaly způsobně ruce a začaly si něco důležitého povídat. 
Klára se otočila ke mně, poupravila si dle svého zvyku brýle a řekla: „U těchto brýlí mi šroubek nevypadává. Ale jak jste mne vlastně našel?"
"V té vaší knížce byla tato malá záložka", řekl jsem hrdě a ukázal ji její vizitku.
Klára si mnula čelo: „Nezdá se mi to jen? Panebože, ať se teď neprobudím!“
„To se vám určitě nezdá, Klárko, ale já si myslím, že se to musí jít někam pořádně oslavit a zapít - a ... ehm“, zakašlal jsem.
„A – co jste to chtěl ještě říct?“, zeptala se sugestivně.
„A pokračovat můžeme třeba přesně tam, kde jsme skončili před devatenácti lety.“
„Doufám, že tím nemyslíte Hlavní nádraží v Praze“, usmála se a kousla se do rtu.
„Ne, to opravdu ne, nenávidím od té doby všechny vlaky a nádraží!“
Zavrtěla nevěřícně hlavou: „A proč?“, zeptala se jakoby naivně a z jejích očí jsem vyčetl, že je teď právě tak šťastná jako já.


„Můj papá, jezdí všude jen autem“, vysvětlila za mne Nikol.
„Moje mami taky“, přisadil si Oliver.
„Tak, ale teď se půjde pěšky! A zvu vás do té nejlepší restaurace, kterou znám tady v Kodani“, rozhodla bonvivánsky Klára.
„Mami, co je to kodani?“, zeptal se Oliver. Nikol ji předběhla: „Víš, tohle město je česky Kodaň, dánsky je to København a Kopenhagen je to německy a furt je to, to samý město.“
„Bravo, Nikol, máš jedničku ze zeměpisu“, pochválila ji Klára, načež si vzala kabát a lodičky, ustrojila bleskově Olivera a naznačila rukou směr pochodu. Popadli jsme se všichni za ruce a vyrazili do hvězdné tmy…


http://www.youtube.com/watch?v=DtZKwp6cjd4

02 prosince 2018

Mobil OK i srdcová dáma

„Teď zavolám tetě Julče, že k ní dneska na tu večeři nepřijdu a vymyslím si nějakou chytrou výmluvu“, řekl si polohlasně Otmar, „dopr-blé, kde mám zas ten mobil?“, vykřikl najednou vztekle, když ho nikde nemohl nalézt. Načež se po marném hledání zamyslel: „Kde jsem ho měl naposledy – aha, v té pizzerii na Starém městě a tam jsem si ho položil na okenní parapet a když jsme potom s Hankou odešli, tak jsem ho tam, já blbec, nechal ležet!“
Okamžitě vyrazil nazpět do té restaurace, ale tušil, že to nebude nic platné, mezitím uplynuly aspoň tři hodiny. A tušil správně, číšník si na něj sice vzpomněl, ale o jeho mobilu nevěděl nic. Poctiví nálezci už zřejmě dávno vymřeli. Stavil se tedy v prodejně použitých mobilů a koupil si pro jistotu jeden z těch nejlevnějších.
Doma si potom připravil řeč, co řekne onomu nepoctivému nálezci, kterému zavolá na své staré telefonní číslo. Modlil se, aby to ten blb skutečně zvedl, což se také stalo:
„Haló?“, ozval se ženský  hlas, což nažhaveného Otmara trochu vyvedlo z konceptu.
„Éé – já volám jako na svůj mobil a zjišťuji...- éé-...“

„Ano, to chápu, vy voláte sám sobě a zjišťujete, zdali jste doma“, rozesmála se žena.
„Vážená dámo, to není k smíchu, já mám v mém mobilu desítky adres a další data, takže bych ho urychleně potřeboval dostat nazpět“ řekl Otmar nakvašeně.
„To je možnén
é a řekla bych vaše oprávněné přání, ale stále jste mi neřekl, jak s tím vším proboha souvisím já?“ ozvalo se z druhého konce drátu.
„A to je právě to, že vy bohužel nejste poctivou nálezkyní a to je smutné, slečno!“
„Prosím vás, pane, zakončeme tento jalový hovor, já vůbec nevím o čem mluvíte, třeba něco oslavujete a trochu jste přebral, každopádně nehodlám dále pokračovat...“
„Moment, slečno, nezavěšujte, já vás ujišťuji, že jsem střízlivý a navíc jsem ochoten vám zaplatit 1000 Kč odměny, když mi ten mobil vrátíte. Ty adresy jsou pro mne strašně moc důležité!“
„Prosím vás o jakém mobilu to pořád blábolíte?“, zeptala se dáma podrážděně.
„O tom, co právě držíte ve své něžné ručce!“ Otmar nevěřil, že je ta dáma tak natvrdlá, spíše si myslel, že to jen hraje, takže přešel do lehce konverzačního tónu.
„Jak to? To je přece můj mobil! Proč si myslíte, že je váš, a že jsem vám ho snad dokonce ukradla? Tomu se nemohu smát, to mě uráží!“
„Podívejte se, madam, laskavě na zadní stranu mobilu, je tam vyryt monogram, nebudeme si přece hrát na schovávanou, to nikam nevede“ řekl Otmar mírumilovně.
„Máte pravdu, na zadní straně je poněkud neuměle vyryt můj monogram, o tom jsem ani já sama nevěděla, asi to udělal můj pubertální synovec, ale teď žasnu, jak to, že o tom víte vy?“
„Omyl! To je můj monogram a já jsem ho tam sám, jak říkáte "pubertálně neuměle" vyryl nůžkami na nehty a tudíž o něm vím!“
„Tak tady někdo z nás dvou mluví z cesty, vážený pane, můj monogram je OK, jako oukej, protože se jmenuji Olga Kubíčková, jak se jmenujete vy a jakou značku mobilu máte vy?“
„Já jsem Otmar Kaminský a mám mobil Nokia, který držíte v ruce! Proto jsem taky věděl číslo a mohl vás zavolat. Naopak číslo vašeho mobilu bohužel neznám, oukej?“
„Ach.... tak je to?... Moment, prosím vás, vydržte...“ Po krátké přestávce se ozvala znovu, tentokrát pokorně: „Moc se vám omlouvám, pane Kolínský...“
„Kaminský, prosím, jméno mé“, opravil ji.
„Ano, promiňte, pane Kaminský, já jsem měla svůj mobil v druhé kabelce a oni jsou k nerozeznání stejné... Na mém ovšem není ten monogram OK, takže teď zbývá jen vysvětlit, jak se dostal váš mobil do mé kabelky?“
„To by mě sice také zajímalo, slečno-nebo-paní Kubíčková, ale důležitější je, že se musíme někde setkat. Třeba bych dojel k vám, pokud nežijete někde až na Čukotce.“
„Už se mi to vybavuje kde a jak se to stalo, bylo to v té pizzerii, já tu bydlím hned za rohem v Melantrišce“, řekla zamyšleně.
„Přesně tak! Pokud jste tedy ochotna mi ten mobil vrátit, mohli bychom se sejít třeba tam v té restauraci, kde jste si ho patrně omylem strčila do své kabelky. Nezlobte se, že jsem vás neprávem podezíral z krádeže, slečno-nebo-paní Kubíčková, mrzí mně to a omlouvám se.“
„Dobře, beru vás na milost, pane Komínský, a mobil vrátím nepoškozený. Ovšem dnes se mi to nehodí, ale zítra v pět hodin odpoledne v té pizzerii, budu mít na sobě brčálově zelené šaty, souhlasíte?“
Otmar byl v tu chvíli rád, že by souhlasil se vším. Ani jí nevytkl to své opět zkomolené jméno, hlavně, že se ten nenahraditelný a unikátní exemplář jeho mobilu našel!

Když Otmar vstoupil nazítří v pět do oné pizzerie, rozhlížel se dlouho po všech hostech, leč brčálové šaty na nikom neviděl. Posadil se ke stejnému stolu jako včera a zatímco čekal, objednal si plzeňské pivo. Když uplynula akademická čtvrthodinka a žádná brčálová bytost do lokálu nepřišla, začal být lehce nervózní. „Co udělám, když ta baba vůbec nepřijde? Jít na policii se mi ale nechce...“

 

„Dobrý den, pane Komínský“, ozvalo se nad jeho hlavou. Pohlédl nahoru a spatřil elegantní dámu v letních šatech s šírákem na hlavě. „To jsou ovšem šaty skoro brčálově fialové, pokud nejsem barvoslepý, vážená dámo, jinak dobrý den přeji“, řekl a vstal, „já se stále ještě jmenuji Kaminský, ale můžete mi klidně říkat Otmare, když se vám to plete, posaďte se prosím.“
„A vy mi můžete říkat Olgo, čímž se vyřeší váš problém, zda jsem paní nebo slečna“, řekla pohotově a sundala si klobouk, „ty zelené šaty, o nichž jsem mluvila, mám dnes, s dovolením v čistírně -  polila jsem si je vínem... “
„Ale jak jste poznala, že jsem já právě ten pravý já?“

„Jednoduše podle tohoto stolu, kde jsem takzvaně "u-krad-la" váš mobil, tady je!"
 „Děkuji, Olgo, ale je to stejně zvláštní náhoda, viďte...“
„Jaká náhoda?“, přerušila ho, „to se běžně stává, co je to vlastně náhoda?“
„Náhoda je když, za a) máme dva stejné mobily, za b) máme dva stejné monogramy a navíc za c) jsme oba sympatičtí lidé! To se musí oslavit, zvu vás na dobrou večeři!“
„Ne, děkuji, už jsem jedla, dám si jenom dvě deci bílého“ Olga se zatvářila přísně, „ale to si prosím zaplatím sama. Udělala jsem špatnou zkušenost s gentlemany jako jste vy, kteří když něco za ženu zaplatí, tak se jim to potom musí - nějak - rentovat.“
„Podsouváte mi apriorně povahu erotomana, to jsem tedy udělal dojem!“
„To máte za to, Otmare, že jste mne považoval za zlodějku mobilů“, rozesmála se.
„Erotoman se sešel se zlodějkou, to jsme tedy exkluzivní pár“, řekl Otmar uznale.
„A vaše řeči o třech náhodách a nutnosti oslavování, mě utvrzují v tom, že máte patrně zcela brilantní praxi v okouzlování žen, jenže na mne to nepůsobí“, zakroutila pochybovačně hlavou. 


„Paní Olgo, proč máte na mne zcela bezdůvodně tak špatný názor?“
„Soudím také podle těch jmen ve vašem mobilu. Je zajímavé, že ženských jmen v poměru k mužským je ve vašem adresáři asi 10:1 ! Nedivím se už vůbec, že ztráta tohoto harému byla pro vás tak zdrcující!“ řekla jízlivě Olga.
„Hm, a vy jste ten harém podrobně prostudovala?“
„Musela jsem, protože za ten jediný večer přišlo šest telefonátů a tři esemesky od různě natěšených žen. No, připadala jsem si jako vaše sekretářka ex offo a párkrát jsem dostala skoro vynadáno! Moment, mám to tady všechno na papíře.“
„To jste mohla klidně zapomenout, nic by se nestalo, to není totiž vůbec tak, jak to momentálně vypadá...“
„Pozor“, přerušila ho, „čtu vám holá fakta. Takže za prvé: dvakrát volala Majerová Hana, že chce mluvit s Otakárkem a chtěla vědět kdo jsem já a mám vám vyřídit, že ji máte zavolat. To bylo ještě slušné. Horší byla jistá Andrea, která mi dala hned kapky, ať vás nezapírám, ona to tušila, že jste u mne. Můžete si prý trhnout fajfkou, ona na vás déle s večeří nečeká!“
„Nojo, Andrea, ta mluví poměrně nevybíravě...“, zasmál se Otmar.
„Potom přišla esemeska od Marie Chládkové, která však nevypadala vůbec chladně: Pucku, ozvi se mi, mám na tebe chuť!“ Olga zvedla ukazováček: „Ale i další zpráva od Evy Humhalové byla výmluvná: Kvůli tobě jsem si roztrhla punčocháče a Kája se nakrk – a tak dále, a tak dále, to si už konečně přečtete sám.“


„To mě opravdu mrzí, že jste měla takové nepříjemnosti, omlouvám se vám, Olgo...“
„Počkat, to není ještě všechno, pak přišly tři telefonáty až po 22 hodině, když už jsem skoro spala. Jakási Sylvie chtěla nejprve, abyste ji ihned zavolal zpět. Za pět minut nato, volala znovu, že to je otázka života a smrti, ať vás ihned seženu a donutím abyste ji zavolal. Za dalších pár minut mě seřvala, že mi to nevěří, že na vás nemám spojení, protože patrně s vámi ležím v posteli. Takže jsem jí musela vysvětlit, jakým způsobem se dostal váš mobil do mé kabelky, což mi samozřejmě nevěřila. Pak jsem mobil vypnula. Myslím, že budete mít co vysvětlovat, Otmare.“


„Když vám teď řeknu, že nic vysvětlovat nemusím, tak mi to také nebudete věřit. Ta Sylvie je moje sestra, to ostatní jsou mé více nebo méně vtipné kolegyně z redakce a ta první jediná slušná Hana, je moje přítelkyně – a to je ten můj celý harém, takže na to žárlit nemusíte...“
„Vážený pane, žárlení u mne nepřichází v úvahu a uvědomte si laskavě, že to všechno mě vůbec nezajímá, tak jako mě nezajímáte celý vy! Takže mobil jsem vám vrátila, omluvila se vám a věřím, že tím skončilo jednou pro vždy naše setkání a nebudeme z toho vyvozovat žádné další závěry. Nehledě na to, že mám momentálně svých starostí nad hlavu a tu tisícovou odměnu si strčte za klobouk!“ Olga dopila víno a prudce postavila sklenku na stůl.


„Vážená paní-nebo-slečno Olgo“, začal Otmar stejně strojeně jako ona, "na rozdíl od vás vy mne zajímáte velice a přestože se vám, tak jak si přejete, nebudu nikdy vnucovat, musím vám ještě než se rozejdeme něco říct: Jste opravdu atraktivní, pro mne zřejmě nedostupná dáma a ten fakt, že se musely stát nejen tři, ale celkem osm náhod, abychom se vůbec potkali, mě vnukl myšlenku, pořádně to oslavit! Netušil jsem, že si z toho vydedukujete moji odpornou povahu. Opakuji, že se stalo něco neobyčejného, skoro až magického. Tím mám na mysli naše stejné iniciály z 1089 možných kombinací dvou písmen, dále náhoda, že máme z několika stovek typů k nerozeznání stejné mobily, dále to, že jste tak jako já, zašla právě včera do této pizzerie, zasedla právě k tomuto stolu a právě na moji židli, omylem sebrala můj mobil, který jsem tam já omylem nechal ležet. Navíc jste typem ženy, která se mi tak neobyčejně líbí, že bych byl ochoten si ji okamžitě vzít. Bohužel v tomto osmém bodě se naše názory diametrálně rozcházejí, váš názor na mne je pravým opakem mého názoru na vás, takže mi v této situaci nezbývá nic jiného než vám říct "adieu" a zvednout kotvy.“
Otmar už nečekal na její odpověď, vstal a šel za vrchním k výčepu zaplatit útratu za oba a spěšně opustil lokál. Olga zůstala po jeho dlouhém projevu konsternovaně sedět a pomyslela si: „Nepřehnala jsem to? Asi jsem ho těžce urazila, ale co..."


O několik dní později vyprávěl Otmar svému kolegovi v redakci Honzovi svůj případ se zatoulaným mobilem. Honza se nepostačil divit: „Člověče, Oto, já tě nepoznávám, taková krásná příležitost a ty ji nevyužiješ?“
„Já vím, že je to blbost dělat uraženého, asi jsem měl s ní ještě dále diskutovat a získat aspoň kontakt, ale mě to prostě urazilo, protože mě považuje za takovou zcela nezajímavou společenskou nulu...“
„No a co, měla ti snad padnout kolem krku a jít se hned k tobě vyspat?“
„To ne, ale aspoň náznak zájmu. Ale to je už jedno, je to holt fuč“, mávl rukou Otmar.
„Takhle jednoduše bych to nevzdával“, oponoval mu Honza, „já na tvým místě a nebejt ženatej, tak se pokusím ji vypátrat. Říkáš, že bydlí v Melantrichově ulici, takže se stačí jen kouknout do telefonního seznamu, Kubíčková Olga a pochybuji, že jich tam bude povícero.“
„To jsem už udělal“, přiznal Otmar, „Kubíčkových je v seznamu 112, ale žádná Olga. Dokonce jsem hledal i pod heslem Kubíček, kdyby byla vdaná. Těch je tam 96, ale jenom jeden, jménem Rudolf, bydlí v Melantrichově ulici 41, podívej tady mám jeho telefonní číslo.“
„No tak, o co ti jde, zavolej tam a je to!“ Honza nechápavě potřásal hlavou.
„Člověče, Honzo, uvažuj rozumně, co nastane když zavolám. Jsou tu všeho všudy jen dvě možnosti: buď je to úplně jiný Kubíček a pak se tím nic nevyřeší, nebo je to její manžel, ona se naštve a znovu mne odmítne, jako v té hospodě a já si budu připadat jako notorický idiot. Navíc, já nemám zájem se někomu montovat do manželství.“
„A co když je ten telefon na jméno jejího otce nebo bratra?“, zašklebil se Honza.
„Tak to už je trošku překombinované“, řekl Otmar, „víš co, zapomeňme na to!“ Honza se jen rezignovaně usmál a pokrčil rameny.

Teprve o dva měsíce později se Otmarovi znovu vybavila vzpomínka na Olgu, když dělal interview s jednou umělkyní jménem Oldřiška Kroupová. Během rozhovoru náhodně došlo na zmínku o jejím monogramu OK a v tom momentě mu v duchu znovu ožila episoda se zapomenutým mobilem v pizzerii. Chtě-nechtě musel na to znovu a znovu myslet a nakonec se rozhodl, že na to telefonní číslo Rudolfa Kubíčka, které měl dosud uložené v mobilu, přece jen zavolá, ale pro jistotu z pevné linky, aby nezanechal stopu.
„Tady, Kubíček“, ozvalo se ve sluchátku.
„Dobrý den, pane Kubíčku, tady Kaminský, mohu mluvit s paní Olgou?" 
Otmarovi napětím vyschlo v krku.
„Ta tady už nebydlí, odstěhovala se“, ozvalo se stroze.
„A můžete mi, prosím, říct, kde teď bydlí?“
„To sám nevím přesně, někde na Praze 4, ale zavolejte ji do ordinace 221 555 101 a dejte mi laskavě pokoj, nemám čas!“, řekl volaný nerudně.
„Přesto uctivě děkuji“, řekl vždy zdvořilý Otmar a jal se horečně přemýšlet, co vlastně té Olze chce říct. Je to doktorka, a tak bude nejlepší sjednat si u ní termín tak, aby si s ní mohl promluvit přímo z očí do očí, což je mnohem lepší než po drátě. Rozhodl se, že bude dělat jejího pacienta a doufal, že Olga není gynekoložka. Načež nervózně vytočil ono číslo.
 
„Praxe doktorky Kubíčkové, sestra Mašková“, ozval se dívčí tentokrát příjemný hlásek.
„To jsem si oddychl, sestřičko, že tohle číslo souhlasí. Moje jméno je Kaminský, ještě jsem u vás nebyl, ale potřeboval bych termín u paní doktorky, kdybyste byla tak příšerně laskavá, ta věc totiž spěchá“, spustil Otmar svůj vodopád slov.
„Moment, pane Kaminský, když jste u nás nový, tak já si vyplním kmenovou registraci.“ Po normálních údajích jako jméno, datum narození a adresa, přišla otázka na kterou Otmar nebyl připraven: „S jakými obtížemi k nám přicházíte, co vás trápí pane Kaminský?“
„Eé – totiž – na co je paní doktorka -éé- speciálně zaměřená?“, řekl nejistě.
„Já vám nerozumím, jak to myslíte zaměřená?“, zeptala se sestra zmateně.
„No jako jestli je třeba internistka nebo ušní, kožní - nebo tak něco...“
„Pane Kaminský, zde je přece oční ordinace, jak jste přišel na internu?“
Skočil jí do řeči: „Pochopitelně, sestřičko, ano-ano, správně oční, sám nevím jak jsem přišel na interní – mám totiž zánět očních spojek!“
„Myslíte patrně očních spojivek.“
„Správně, ano spojivek, jsem dnes poněkud nesoustředěný, promiňte, oči mi slzí, jdu právě z pohřbu... potřeboval bych ten termín ještě dnes, jelito, ehm, je-li to možné.“
„Chápu, přijměte upřimnou soustrast. Byl to asi někdo hodně blízký?“
„Ne, proč?“

„Ehm – moment vydržte, já se zeptám paní doktorky.“ Sestra Mašková přepnula aparát na ordinaci: „Paní doktorko, mám tady na drátě nějakého zmateného pána, říká, že mu slzí obě oči, protože jde z pohřbu, mohu ho pozvat, chtěl by ještě dnes?“
„Spíše by asi potřeboval psychiatra, na pohřbu přece slzí kde kdo, ale dobře – ať přijde ve čtyři hodiny, ale přesně.“
Otmar se ještě chytře vyptal sestřičky na adresu, kde se praxe nachází a přesně ve čtyři hodiny vstoupil do čekárny. K jeho nemalé radosti byla čekárna zcela prázdná. Z tabulky na dveřích se dozvěděl, že paní doktorka dnes odpoledne ordinuje jen od 13 do 16 hodin a tudíž proto ta prázdnota. Již chtěl zaťukat na dveře ordinace, když se tyto otevřely a vyšla starší obrýlená dáma a za ní se ozvalo: „Prosím, dalšího pacienta, pokud tam ještě nějaký je.“



„Ano, je“, zvolal Otmar a vstoupil. Ocitl se v prázdném předpokoji, ze kterého vedly vlevo po-otevřené dveře do ordinace. „Pojďte, prosím dál, sestra už tu není, je už po pracovní době“, ozvalo se odněkud a Otmar nesměle zaklepal na rám dveří a vešel dovnitř. Olga v bílém plášti vypadala snad ještě půvabněji než jak ji měl zafixovanou v paměti. Zůstal stát a hleděl fascinován na ženu, skloněnou nad klávesnicí počítače a čekal až zvedne oči a vezme ho na vědomí.
„Posaďte pro– sím“, hlas se ji trochu zadrhl, ale ihned jej zase ovládla, „Ó, pan Kolínský!“
„Dobrý den, paní Olgo, prosím, nezlobte se na mě, ale já jsem vás prostě musel vypátrat...“
„Dobrý den. Takže to tentokrát není náhoda? A kvůli čemu jste tedy přišel?“
„Kvůli očím jsem přišel...“ Otmar si pomyslel: "Sakra, tý babě to sluší a ona si je toho moc dobře vědoma..."
Olga vstala, přistoupila až těsně k němu a řekla: „Mám se vám podívat do očí?“
„Ano, prosím, je to strašně nutné, oči mi stále slzí“, řekl rádoby přesvědčivě.
„Tak se posaďte tady za ten přístroj, opřete si bradu i čelo o ty podložky a dívejte se do těch okulárů. Vidíte tam zelenou louku a uprostřed malý červený domeček. Vidíte jej ostře?“ 

„Ano, paní Olgo, jenže já bych se ovšem raději díval do vašich nádherných očí a to myslím vážně“, povzdychl si Otmar, „kdybyste mi to dovolila.“
„Pane, paciente, mám takový dojem, že jste sem nepřišel vůbec kvůli problému s očima!“, řekla strojeně.
„Kvůli očím ano“, přerušil ji, „ale kvůli vaším očím. A teď mi třeba vynadejte a dejte mi facku a vyhoďte mne, ale já jsem prostě za vámi přijít musel“, vychrlil ze sebe Otmar.
Oba prudce vstali a postavili se proti sobě jako dva kohouti. Otmar se nadechl a řekl: „Pochopitelně, vím, že jsem teď nedodržel své slovo, slíbil jsem, že se vám už nikdy v životě nebudu vnucovat...“, pokýval hlavou, „ale, holt...stalo se to.“
„Já vím, ale já jsem si tenkrát přála, abyste...“, řekla tiše.
„Ano, vy jste si přála, abych se vám nevnucoval...“, pokyvoval hlavou Otmar.
„To ne – ale abyste to vaše slovo ne-do-dr-žel!“, rozesmála se Olga.


https://youtu.be/u1s8vfihMbA