05 prosince 2018

Žena snů v brýlích

Za mlada jsem často srovnával svůj všední život s filmovými příběhy, které se mi líbily a které bych rád prožíval sám. Bohužel však ty šťastné náhody, které mě tak fascinovaly, potkávaly vždy jen ony herce na plátně a nikoliv mne.
Když jsem na příklad jel někam vlakem, vybavila se mi už předem scénka z filmu, v níž sedí pohledný svobodný muž sám v kupé, když tu pojednou přistoupí krásná mladá žena s těžkým kufrem a on rytířsky vyskočí a vhodí její loďák, jako by to bylo pírko, do odkládací sítě. Pak se do sebe zamilují a skončí to happyendem.
To se mi bohužel nikdy nepřihodilo. Naopak, do mého kupé přistupovali vždycky jen tabákem načichlí dědkové, buclaté selky a hlučné rodiny s uřvanými dětmi. V kině nebo v divadle si nikdy vedle mne nesedla něžná kráska levandulová, kterou bych okouzlil nabídnutým nugátem, nýbrž faldíčky oplývající buclatka s pokašlávajícím pantoflovým hrdinou.

Až jednou, když jsem se odpoledne vracel ze služební cesty zpět do Prahy, jsem měl štěstí. Spatřil jsem v jednom kupé sedět u okna samotnou ženu v brýlích, čtoucí si v malé knížečce, patrně básně. To bylo terno! „Dobrý den, slečno, bylo by tady pro mne jedno místo volné?“, zeptal jsem se vlastně naprosto zbytečně.

„Ano“, špitla tiše a četla si dál.
Věděl jsem, že musím nějakým způsobem navázat konverzaci dřív než přistoupí další lidé, kteří by pochopitelně byli pro mne rušivým elementem.
„Jedete také až do Prahy, slečno?“ Nic chytřejšího mne v tu chvíli nenapadlo.
„Ano“, špitla opět a pokračovala v četbě. Vtom vstoupila do kupé hubená vysoká žena, vypadající jako přísná jeptiška, posadila se vedle dívky a jak se mi jevilo, byla to asi její matka nebo teta, vracející se z toalety, provázena odérem laciné kolínské.


„Tak a je to zase v pytli“, pomyslel jsem si a v duchu proklel celý svět, neboť dívka splňovala všechna má kriteria krásné ženy. Měla nádherně blond vlasy a výrazné oči, kterým dokonce slušely její nevšední brýle. Plné rty ledvinkového tvaru, hladká čistá pleť, vyzývavé poprsí, oblá kolínka a štíhlá lýtka se absolutně nedala přehlédnout. Když jsem si pak všiml při obracení stránek, že i její ruce jsou perfektně pěstěné – byl jsem jako v transu. Horečně jsem přemýšlel, jak to udělat, abychom se seznámili. Vlak ujížděl, čas pracoval proti mně, a mě nic nenapadalo. Matka poklimbávala a dcera si stále četla. Asi po půl hodině pošeptala matka dceři cosi do ucha a jala se hrabat v kabelce. Vytáhla nějaké léky a vstala se slovy:
„Klárko, já si dojdu do jídelního vozu zapít tabletky, tak to tady pohlídej“, a vrhla na mne přísný zničující pohled, „za chvilku jsem zpátky.“
„Ano, teto“, řekla dívka opět úsporně a kývla hlavou. Napadlo mně: „Kocajdank, že ta satorie není její matkou, to by byla tchýně k pohledání!“ Analyzoval jsem své poznatky o dívce sedící proti mně: „Jmenuje se Klára, je nádherná a bydlí v Praze. Právě mám možná jedinou šanci, v příštích několika minutách, získat na ni spojení.“ Přál jsem si úpěnlivě, aby jídelní vůz byl hodně daleko vepředu.
„Slečno, promiňte, mohu se vás něco zeptat?“ řekl jsem sotva za babou cvakly dveře.
„Ano“, řekla opět stručně a chtěla pokračovat v četbě, jenže pak se to stalo. Pro mne šťastná náhoda znemožnila její další čtení. Když si totiž chtěla poupravit brýle, vypadl jí do klína malý šroubeček a po něm i levé sklíčko. Dívka zůstala trochu bezradně hledět na toto "neštěstí" a já místo siláckého zvedání kufru se nabídl tuto malou závadu ihned odstranit.
„Podívejte se, slečno, to sklíčko dáme takhle do žlábku v rámečku a zde tímto maličkým šroubkem obě půlky rámečku opět spojíme, ale jelikož nemám u sebe patřičný šroubováček, podržím to takhle u sebe a vy, vaším lasturovým nehýtkem, se pokuste jej nějak zašroubovat. Vidíte tady ten šlic, do toho strčte nehtík, nejvhodnější bude asi ten na ukazováčku, tak a teď točte. Ne tak, prosím, na druhou stranu“, brebtal jsem jak o závod, doufaje, že se i ona trochu rozhovoří. Mlčenlivá dívka mě vzorně poslechla, dobrá věc se podařila a ona konečně řekla první větu rozvitou: „Vy moc laskávy, ja djekuji vam…“ Pochopil jsem, že ta žena je cizinka, ale ani oka mrknutím jsem nedal najevo, že jsem to postřehl. 


„Tak a teď vám brýle opatrně nasadím.“ Vyslovoval jsem pomalu a zřetelně, aby mi dobře rozuměla. Právě jsem se jí chtěl zeptat na adresu, když se opět objevila její rádoby ctihodná průvodkyně, která ještě skrze dveře zahlédla zakončení naší úspěšné spolupráce na brýlích.
Dveře kupé se prudce rozlítly: „Co se to tu děje, Kláro?“
„Nyc, teto, ten pan mi bryle reparoval“, vysvětlila dívka hrdě. Vyskočil jsem jako zajíček ze své jamky a představil se oběma ženám. „Úplně zbytečně se namáháte, mladý muži, my se zásadně s nikým neseznamujeme, ani ve vlaku, ani někde na ulici!“ Hlas té matróny zněl suše jako práskání bičem.
„Tak to neržikej, teto! Ja tomu panovi djekuju“, okřikla ji Klárka.
„Promiňte, nechtěl jsem se vnucovat“, řekl jsem rychle.


Teta mě zcela zaignorovala a obrátila se ke Kláře: „Ty nevíš co se patří! Brýle dáme do opravy optikovi a ten je spraví odborně, to není laciná věc pro nějaké pokusy!“
Začal jsem chápat, proč je Klárka taková málomluvná. Češtině sice pasivně rozumí, ale aktivně ji moc neovládá a asi se též ostýchá. Zato tetinka má vyřídilku až moc dobrou. Dále jsem si vydedukoval, že Klárka asi žila od dětství v Dánsku, na jednom z kufrů byla nálepka Kopenhagen. Během další jízdy se naše pohledy několikrát zkřížily, ale ona vždy ihned cudně sklopila zrak. Vlak vjel do stanice a naše kupé se zaplnilo do posledního místečka. Věděl jsem, že teď už se mi nenaskytne příležitost promluvit s Klárkou, ale boj s nepřízní osudu jsem nevzdával. Vymyslel jsem si plán, co udělám v Praze. 

Na Hlavním nádraží v Praze jsem za nimi kráčel mezi ostatními cestujícími v odstupu několika metrů tak, abych je ani na okamžik neztratil z očí. Brzy se však můj detektivní plán totálně zhroutil. Stalo se něco, co mě vůbec ve snu nenapadlo, totiž, že ty dvě ženy nebydlí v Praze, ale jenom zde přestupují na jiný rychlík do Olomouce!
Zůstal jsem zamyšleně stát: „Mám za nimi nastoupit do vlaku a mám jet bůhví kam do neznáma a bez jízdenky? Co řeknu v práci? Ne, to nejde, budu rozumný a vzdám to. Vždyť je to šílenství… jenže tak krásnou dívku už nikdy v životě nepotkám. Takhle blbě to ve filmu nikdy nedopadlo!“ Stál jsem tu jako Hamlet – tragéd nerozhodnosti.


Vtom se otevřelo jedno okno a v něm se objevila Klárka, která patrně pozorovala mé váhání. Neřekla nic. Držela si jen prst na rtech, načež vyhodila svou malou knížečku básní z okna ven. Nato se ozvalo zapískání, okno se zavřelo a vlak se začal pozvolna rozjíždět. Vrhl jsem se takřka šipkou po knížce a zajásal, když na vnitřní straně desky bylo tužkou na řasy napsáno: Clara Olsen Olomoc, Palackeho 14. Navíc jsem jako záložku v knížce našel zastrčenou vizitku Klárky s adresou v Kopenhagenu.

V příštích dnech jsem měl hlavu plnou otazníků. Co dělá ta Dánka v Olomouci? Je tu jen na dovolené, nebo zde zůstane trvale? Je vdaná? Asi ne. O čem bych jí měl psát? Jaký důvod mám uvést v dopisu? Vyprávěl jsem tuto epizodu svému nejlepšímu kamarádovi Vlastíkovi a požádal ho o radu, jak bych měl zdůvodnit své psaníčko: „Podívej, Vlasto, já o té dívce nevím vůbec nic, takže. co si mám vymyslet, aby to nebyl trapas a aby ji to zaujalo?“
„To je jednoduchý jak facka, napiš jí pravdu“, promluvil génius.
„Fajn, to je ono! Pravdu! – Napíšu jí prostě pravdu, že ji zbožňuju!“ díky kamaráde!

 

Během dvou dní jsem sesmolil růžový dopis stručný, mající pouze dvě stránky. Vyškrtal jsem všechny tuctové fráze, snažil jsem se být vtipný a pozval jsem ji do Prahy, že jí ukážu "pražské podsvětí".
Asi za týden jsem obdržel modrou úřední obálku s dopisem psaným strojem. Již samo oslovení PANE!!! mě překvapilo. Z dalšího textu jsem vyrozuměl, že pisatelem je Klárčin strýc, jemuž se prý, "šťastnou náhodou" podařilo zadržet můj dopis jeho nezletilé neteři Kláře a tak zabránit drzému a pochybnému pozvání do Prahy, od zřejmě nebezpečného zhýralce! Prý, pokud bych jí napsal ještě jeden dopis, předá ihned celou věc mravnostní policii, neboť Klára dosud není plnoletá a on za ní zodpovídá!


Nevěděl jsem, co si mám o tom všem myslet. Klárka rozhodně nevypadala jako dítě, já jsem ji odhadoval tak asi na dvacet, ale i kdyby ji dosud nebylo osmnáct a ten strýc měl s tou plnoletostí pravdu, tak přece "pod zákonem", to jest do šestnácti let, ona určitě není. Nehledě na to, že jsem poznámku o pražském podsvětí dal do uvozovek a myslel to jako dobrý vtip. Co mám teď dělat? Strýc s bujnou fantazií a sucharská teta jsou ideální tandem, který by mohl, nejenom mně, ale i té dívce nějak nepříjemně zkomplikovat život s vyšetřováním na policii a tak jsem se raději odmlčel...

Naštěstí pro mne se neodmlčela ona, ale poslala mi telegram: „Prosim zavolate, nedele telefon 585310705 v 9:00 hodin. Clara.“
„Ovšem, že tě zavolám, milá Klárko“, zajásal jsem, „jsi skvělá!“
Když jsem pak v tu neděli, nervózně se chvějící rukou, vytočil ono magické číslo, uslyšel jsem opět její sametový hlásek: „Halo, zde je Clara.“
„Tady je ten pražský zhýralec, Klárko, jsem moc rád, že vás opět slyším. Četla jste můj dopis? Dal vám ho strýc aspoň přečíst?“
„Ano, četla…ja se velice omluvim…strýc i teta ne dobrý…ony moc… jak se to žiká…“
„Klárko, mám k vám přijet do Olomouce a všechno s vámi prohovořit ústně a promluvit si s vašimi příbuznými?“
„Ne, to neny nutne…ja jim ujedu!“ Znělo to velice rozhodně.
„Ale kam byste ujela, Klárko, máte tu ještě jiné příbuzné?“
„Ja budu pšijet do Praha…zítra v deset-čicet… ja tam budu zase pšesedat do expres a budu jet domu…ony mnje nelibi, chtej jenom me penyze. Ja jim ujedu, ja jim ujedu!“
Viděl jsem, že je zle, ale chtěl jsem jí za každou cenu rozmluvit unáhlený odjezd do Dánska. To bychom se už nikdy nesetkali.
„Klárko, musíme si spolu napřed promluvit, nejezděte ještě zítra domů. Nebo čeká snad na vás někdo v Kopenhagenu?“
„Ne, ja –éé– orphelin…“
„Aha, vy jste sirotek. A můžete mi říct něco o vašich rodičích?“
„Mami byla Češka…umžela když já mjela deset let. Papa byl Däne…ale on umžel ted nedavno v maju.“
„A mohu vědět kolik je vám let?“, pokračoval jsem ve výslechu.
„Ja budu v september osmnast…teta chce honem,...to...než já budu stará osmnast, moje testament od moje rodyče, to… –é– ja nevim to žíct…“, Klárka se zajíkla.
„To nevadí Klárko, víte co, setkáme se zítra na hlavním nádraží v Praze, všechno si vysvětlíme a já se o vás postarám a všechno zařídím, to vám slibuji, nebojte se!“
„Ja budu hodynu čekat na expres do Hamburg, šecko vam povim!“
Byl jsem nadšen a začal jsem blábolit, jak jsem rád, že mi zavolala, že je moc krásná, že jsem se do ní zamiloval a bůhví co všechno jsem jí ještě napovídal, dokud mě nepřerušila: „Musime končit, ony už pšidou od kostela…ja vas rada…čau, čau!“


Připadal jsem si jako ve snu: „Tak zítra na shledanou, Klárko, v 10:30, budu se moc těšit, všecko dobře dopadne!“
Jenže toho dne 17.7. nedopadlo nic dobře. U Ludmily se stala bouračka a má tramvaj tam zůstala viset. Bylo dvacet minut po desáté, nechtěl jsem ztratit ani vteřinu času, vyskočil jsem z tramvaje a jako střela se řítil směrem k nádraží. Cestou jsem si sumíroval v hlavě, že ji přemluvím, aby zůstala u nás v Praze. S mými rodiči už to nějak sfouknu. Navrhnu jí, že se na její narozeniny vezmeme. Tím se definitivně zbaví závislosti na svých nemožných příbuzných v Olomouci. V Kodani stejně nikoho nemá a češtinu ji doučím sám. Osud to ale určil úplně jinak...


Přesně v 10:31, když jsem udýchán dorazil na nástupiště, spatřil jsem už jen v dálce mizející poslední vagon rychlíku. Zjistil jsem ke své hrůze, že jsme si špatně rozuměli. Její vlak od Olomouce přijel už o půl desáté, ale v 10:30 odjížděl mezinárodní expres do Hamburgu! Klárka byla pryč a já byl zoufalý. Prohledal jsem úplně celé nádraží, zda-li přece jen někde nečeká, leč marně.
Do Dánska za ní jet nemohu, v životě nedostanu od komunistů ani pas, ani výjezdní doložku do kapitalistických států!
Konejšil jsem se, že se jí třeba nepodařilo uniknout tetě a strýci v Olomouci, ale i tato chabá naděje zhasla, když mi příští den Klárka zatelefonovala z Kodaně: „Já čekala hodynu… na vás marnje“ vzlykala „vy ste mnje moc sklamal! Au revoir!“

Ve sluchátku to klaplo, nedala mi šanci k vysvětlení. Neměl jsem na ni telefon, ale zato dánskou adresu. Jediná možnost byla napsat jí dopis do Dánska a všechno jí vysvětlit, což jsem také udělal. Ovšem Klárka mi neodpověděla ani za rok, ani nikdy...
Tím se rozplynuly mé sny – ale život musel jít dál.

 O devatenáct let později jsem byl na dovolené v Norsku se svou už osmiletou dcerkou Nikol a při té příležitosti jsme se na zpáteční cestě stavili v Kodani, abychom mimo jiné navštívili i známý zábavní park "Tivoli".
Kartičku s adresou mé Klárky jsem nosil ty celé roky pečlivě zastrčenou ve šrajtofli a tak jsem si řekl, že když už jsme v tom Kopenhagenu, proč bych se nepokusil tu Klárčinou adresu vyhledat. Je to sice devatenáct let, ale to mě právě ponoukalo, přesto, že to je šílenost.


Když jsme asi za hodinu vyšli ze zábavního parku, zeptal jsem se náhodného chodce na tu adresu. Ten to sice nevěděl, ale ukázal mi policejní stanici, kde se to mohu určitě dovědět. Měl jsem štěstí ta hledaná ulice byla blízko, za dvěma rohy. Konečně jsme stanuli před tím domem a já jsem vysvětlil mé dcerce, že tady bydlela jedna moc hezká a hodná slečna, které jsem tenkrát spravil brýle. Mezi zvonky jsem objevil jméno Clara, ale nikoliv Olsen nýbrž Starosta. "To je české jméno, to bude ona!", řekl jsem si a zazvonil. Trvalo to pro mne nekonečně dlouho, než se otevřely dveře.

Metr ode mne stála, v téměř nezměněné podobě, Klára! Ta moje nezapomenutelná kráska v brýlích! Také ona mě ihned poznala. Polkl jsem naprázdno: „Dobrý večer, Klárko“, řekl jsem zalknutě.
„Ano, Klára a vy jste můj opravář brýlí“, řekla poněkud zadýchaně.
„To vaše "au revoir", na shledanou, se přece vyplnilo!“, řekl jsem tiše, „ovšem až o dvacet let později!“
„Jenom o devatenáct let později“, opravila mě a hluboce se nadechla, přemáhajíc své rozrušení.
„Žasnu, že to víte tak přesně“, řekl jsem zdánlivě klidně, ale srdce mi tlouklo až v krku.
„Bylo to 17.7. před devatenácti roky. Hledala jsem vás později různě, i potom na internetu.“
„Vždyť já vás taky, Já jsem vám poslal dopis s vysvětlením, ale bohužel, vy jste neodpověděla."

"Já jsem žádný dopis nedostala, jak je to možné?"
„Víte, Klárko, tehdy dopisy do ciziny procházely cenzurou, takže to nebyl div. Mezi námi se jednalo o nedorozumění, deset třicet a půl desáté, ale vaši knížku mám dodnes pečlivě schovanou... ale teď slyším, že vaše čeština je perfektní, jak je to možné?“
„Byla jsem dvanáct let provdána za jednoho Čecha“, řekla tiše a sklopila oči.
„Byla jste?“, zeptal jsem se s důrazem na minulý čas.
„Ano, jsem vdova…“, pokývala hlavou, "ale pojďte dál ať tady takhle nestojíme."

Změnil jsem téma a ukázal na Nikolku: „A tohle je, Klárko, moje princezna Nikol, jsem –é– rozvedený a žijeme takhle spolu, ale ne v Praze nýbrž v Německu.“
Obě se pozdravily a Klára dodala: „A tohle je zase můj malý princ Oliver, je mu šest let. Pojď sem, Olivere, tady si můžeš zdokonalit svou češtinu s kamarádkou Nikol.“
Teprve nyní jsem si všiml malého blonďáčka, stojícího za maminkou. 
Děti si podaly způsobně ruce a začaly si něco důležitého povídat. 
Klára se otočila ke mně, poupravila si dle svého zvyku brýle a řekla: „U těchto brýlí mi šroubek nevypadává. Ale jak jste mne vlastně našel?"
"V té vaší knížce byla tato malá záložka", řekl jsem hrdě a ukázal ji její vizitku.
Klára si mnula čelo: „Nezdá se mi to jen? Panebože, ať se teď neprobudím!“
„To se vám určitě nezdá, Klárko, ale já si myslím, že se to musí jít někam pořádně oslavit a zapít - a ... ehm“, zakašlal jsem.
„A – co jste to chtěl ještě říct?“, zeptala se sugestivně.
„A pokračovat můžeme třeba přesně tam, kde jsme skončili před devatenácti lety.“
„Doufám, že tím nemyslíte Hlavní nádraží v Praze“, usmála se a kousla se do rtu.
„Ne, to opravdu ne, nenávidím od té doby všechny vlaky a nádraží!“
Zavrtěla nevěřícně hlavou: „A proč?“, zeptala se jakoby naivně a z jejích očí jsem vyčetl, že je teď právě tak šťastná jako já.


„Můj papá, jezdí všude jen autem“, vysvětlila za mne Nikol.
„Moje mami taky“, přisadil si Oliver.
„Tak, ale teď se půjde pěšky! A zvu vás do té nejlepší restaurace, kterou znám tady v Kodani“, rozhodla bonvivánsky Klára.
„Mami, co je to kodani?“, zeptal se Oliver. Nikol ji předběhla: „Víš, tohle město je česky Kodaň, dánsky je to København a Kopenhagen je to německy a furt je to, to samý město.“
„Bravo, Nikol, máš jedničku ze zeměpisu“, pochválila ji Klára, načež si vzala kabát a lodičky, ustrojila bleskově Olivera a naznačila rukou směr pochodu. Popadli jsme se všichni za ruce a vyrazili do hvězdné tmy…


http://www.youtube.com/watch?v=DtZKwp6cjd4

02 prosince 2018

Mobil OK a srdcová dáma KO

„Teď zavolám tetě Julče, že k ní dneska na tu večeři nepřijdu a vymyslím si nějakou chytrou výmluvu“, řekl si polohlasně Otmar, „dopr-blé, kde mám zas ten mobil?“, vykřikl najednou vztekle, když ho nikde nemohl nalézt. Načež se po marném hledání zamyslel: „Kde jsem ho měl naposledy – aha, v té pizzerii na Starém městě a tam jsem si ho položil na okenní parapet a když jsme potom s Hankou odešli, tak jsem ho tam, já blbec, nechal ležet!“
Okamžitě vyrazil nazpět do té restaurace, ale tušil, že to nebude nic platné, mezitím uplynuly aspoň tři hodiny. A tušil správně, číšník si na něj sice vzpomněl, ale o jeho mobilu nevěděl nic. Poctiví nálezci už zřejmě dávno vymřeli. Stavil se tedy v prodejně použitých mobilů a koupil si pro jistotu jeden z těch nejlevnějších.
Doma si potom připravil řeč, co řekne onomu nepoctivému nálezci, kterému zavolá na své staré telefonní číslo. Modlil se, aby to ten blb skutečně zvedl, což se také stalo:
„Haló?“, ozval se ženský  hlas, což nažhaveného Otmara trochu vyvedlo z konceptu.
„Éé – já volám jako na svůj mobil a zjišťuji...- éé-...“

„Ano, to chápu, vy voláte sám sobě a zjišťujete, zdali jste doma“, rozesmála se žena.
„Vážená dámo, to není k smíchu, já mám v mém mobilu desítky adres a další data, takže bych ho urychleně potřeboval dostat nazpět“ řekl Otmar nakvašeně.
„To je možnén
é a řekla bych vaše oprávněné přání, ale stále jste mi neřekl, jak s tím vším proboha souvisím já?“ ozvalo se z druhého konce drátu.
„A to je právě to, že vy bohužel nejste poctivou nálezkyní a to je smutné, slečno!“
„Prosím vás, pane, zakončeme tento jalový hovor, já vůbec nevím o čem mluvíte, třeba něco oslavujete a trochu jste přebral, každopádně nehodlám dále pokračovat...“
„Moment, slečno, nezavěšujte, já vás ujišťuji, že jsem střízlivý a navíc jsem ochoten vám zaplatit 1000 Kč odměny, když mi ten mobil vrátíte. Ty adresy jsou pro mne strašně moc důležité!“
„Prosím vás o jakém mobilu to pořád blábolíte?“, zeptala se dáma podrážděně.
„O tom, co právě držíte ve své něžné ručce!“ Otmar nevěřil, že je ta dáma tak natvrdlá, spíše si myslel, že to jen hraje, takže přešel do lehce konverzačního tónu.
„Jak to? To je přece můj mobil! Proč si myslíte, že je váš, a že jsem vám ho snad dokonce ukradla? Tomu se nemohu smát, to mě uráží!“
„Podívejte se, madam, laskavě na zadní stranu mobilu, je tam vyryt monogram, nebudeme si přece hrát na schovávanou, to nikam nevede“ řekl Otmar mírumilovně.
„Máte pravdu, na zadní straně je poněkud neuměle vyryt můj monogram, o tom jsem ani já sama nevěděla, asi to udělal můj pubertální synovec, ale teď žasnu, jak to, že o tom víte vy?“
„Omyl! To je můj monogram a já jsem ho tam sám, jak říkáte "pubertálně neuměle" vyryl nůžkami na nehty a tudíž o něm vím!“
„Tak tady někdo z nás dvou mluví z cesty, vážený pane, můj monogram je OK, jako oukej, protože se jmenuji Olga Kubíčková, jak se jmenujete vy a jakou značku mobilu máte vy?“
„Já jsem Otmar Kaminský a mám mobil Nokia, který držíte v ruce! Proto jsem taky věděl číslo a mohl vás zavolat. Naopak číslo vašeho mobilu bohužel neznám, oukej?“
„Ach.... tak je to?... Moment, prosím vás, vydržte...“ Po krátké přestávce se ozvala znovu, tentokrát pokorně: „Moc se vám omlouvám, pane Kolínský...“
„Kaminský, prosím, jméno mé“, opravil ji.
„Ano, promiňte, pane Kaminský, já jsem měla svůj mobil v druhé kabelce a oni jsou k nerozeznání stejné... Na mém ovšem není ten monogram OK, takže teď zbývá jen vysvětlit, jak se dostal váš mobil do mé kabelky?“
„To by mě sice také zajímalo, slečno-nebo-paní Kubíčková, ale důležitější je, že se musíme někde setkat. Třeba bych dojel k vám, pokud nežijete někde až na Čukotce.“
„Už se mi to vybavuje kde a jak se to stalo, bylo to v té pizzerii, já tu bydlím hned za rohem v Melantrišce“, řekla zamyšleně.
„Přesně tak! Pokud jste tedy ochotna mi ten mobil vrátit, mohli bychom se sejít třeba tam v té restauraci, kde jste si ho patrně omylem strčila do své kabelky. Nezlobte se, že jsem vás neprávem podezíral z krádeže, slečno-nebo-paní Kubíčková, mrzí mně to a omlouvám se.“
„Dobře, beru vás na milost, pane Komínský, a mobil vrátím nepoškozený. Ovšem dnes se mi to nehodí, ale zítra v pět hodin odpoledne v té pizzerii, budu mít na sobě brčálově zelené šaty, souhlasíte?“
Otmar byl v tu chvíli rád, že by souhlasil se vším. Ani jí nevytkl to své opět zkomolené jméno, hlavně, že se ten nenahraditelný a unikátní exemplář jeho mobilu našel!

Když Otmar vstoupil nazítří v pět do oné pizzerie, rozhlížel se dlouho po všech hostech, leč brčálové šaty na nikom neviděl. Posadil se ke stejnému stolu jako včera a zatímco čekal, objednal si plzeňské pivo. Když uplynula akademická čtvrthodinka a žádná brčálová bytost do lokálu nepřišla, začal být lehce nervózní. „Co udělám, když ta baba vůbec nepřijde? Jít na policii se mi ale nechce...“

 

„Dobrý den, pane Komínský“, ozvalo se nad jeho hlavou. Pohlédl nahoru a spatřil elegantní dámu v letních šatech s šírákem na hlavě. „To jsou ovšem šaty skoro brčálově fialové, pokud nejsem barvoslepý, vážená dámo, jinak dobrý den přeji“, řekl a vstal, „já se stále ještě jmenuji Kaminský, ale můžete mi klidně říkat Otmare, když se vám to plete, posaďte se prosím.“
„A vy mi můžete říkat Olgo, čímž se vyřeší váš problém, zda jsem paní nebo slečna“, řekla pohotově a sundala si klobouk, „ty zelené šaty, o nichž jsem mluvila, mám dnes, s dovolením v čistírně -  polila jsem si je vínem... “
„Ale jak jste poznala, že jsem já právě ten pravý já?“

„Jednoduše podle tohoto stolu, kde jsem takzvaně "u-krad-la" váš mobil, tady je!"
 „Děkuji, Olgo, ale je to stejně zvláštní náhoda, viďte...“
„Jaká náhoda?“, přerušila ho, „to se běžně stává, co je to vlastně náhoda?“
„Náhoda je když, za a) máme dva stejné mobily, za b) máme dva stejné monogramy a navíc za c) jsme oba sympatičtí lidé! To se musí oslavit, zvu vás na dobrou večeři!“
„Ne, děkuji, už jsem jedla, dám si jenom dvě deci bílého“ Olga se zatvářila přísně, „ale to si prosím zaplatím sama. Udělala jsem špatnou zkušenost s gentlemany jako jste vy, kteří když něco za ženu zaplatí, tak se jim to potom musí - nějak - rentovat.“
„Podsouváte mi apriorně povahu erotomana, to jsem tedy udělal dojem!“
„To máte za to, Otmare, že jste mne považoval za zlodějku mobilů“, rozesmála se.
„Erotoman se sešel se zlodějkou, to jsme tedy exkluzivní pár“, řekl Otmar uznale.
„A vaše řeči o třech náhodách a nutnosti oslavování, mě utvrzují v tom, že máte patrně zcela brilantní praxi v okouzlování žen, jenže na mne to nepůsobí“, zakroutila pochybovačně hlavou. 


„Paní Olgo, proč máte na mne zcela bezdůvodně tak špatný názor?“
„Soudím také podle těch jmen ve vašem mobilu. Je zajímavé, že ženských jmen v poměru k mužským je ve vašem adresáři asi 10:1 ! Nedivím se už vůbec, že ztráta tohoto harému byla pro vás tak zdrcující!“ řekla jízlivě Olga.
„Hm, a vy jste ten harém podrobně prostudovala?“
„Musela jsem, protože za ten jediný večer přišlo šest telefonátů a tři esemesky od různě natěšených žen. No, připadala jsem si jako vaše sekretářka ex offo a párkrát jsem dostala skoro vynadáno! Moment, mám to tady všechno na papíře.“
„To jste mohla klidně zapomenout, nic by se nestalo, to není totiž vůbec tak, jak to momentálně vypadá...“
„Pozor“, přerušila ho, „čtu vám holá fakta. Takže za prvé: dvakrát volala Majerová Hana, že chce mluvit s Otakárkem a chtěla vědět kdo jsem já a mám vám vyřídit, že ji máte zavolat. To bylo ještě slušné. Horší byla jistá Andrea, která mi dala hned kapky, ať vás nezapírám, ona to tušila, že jste u mne. Můžete si prý trhnout fajfkou, ona na vás déle s večeří nečeká!“
„Nojo, Andrea, ta mluví poměrně nevybíravě...“, zasmál se Otmar.
„Potom přišla esemeska od Marie Chládkové, která však nevypadala vůbec chladně: Pucku, ozvi se mi, mám na tebe chuť!“ Olga zvedla ukazováček: „Ale i další zpráva od Evy Humhalové byla výmluvná: Kvůli tobě jsem si roztrhla punčocháče a Kája se nakrk – a tak dále, a tak dále, to si už konečně přečtete sám.“


„To mě opravdu mrzí, že jste měla takové nepříjemnosti, omlouvám se vám, Olgo...“
„Počkat, to není ještě všechno, pak přišly tři telefonáty až po 22 hodině, když už jsem skoro spala. Jakási Sylvie chtěla nejprve, abyste ji ihned zavolal zpět. Za pět minut nato, volala znovu, že to je otázka života a smrti, ať vás ihned seženu a donutím abyste ji zavolal. Za dalších pár minut mě seřvala, že mi to nevěří, že na vás nemám spojení, protože patrně s vámi ležím v posteli. Takže jsem jí musela vysvětlit, jakým způsobem se dostal váš mobil do mé kabelky, což mi samozřejmě nevěřila. Pak jsem mobil vypnula. Myslím, že budete mít co vysvětlovat, Otmare.“


„Když vám teď řeknu, že nic vysvětlovat nemusím, tak mi to také nebudete věřit. Ta Sylvie je moje sestra, to ostatní jsou mé více nebo méně vtipné kolegyně z redakce a ta první jediná slušná Hana, je moje přítelkyně – a to je ten můj celý harém, takže na to žárlit nemusíte...“
„Vážený pane, žárlení u mne nepřichází v úvahu a uvědomte si laskavě, že to všechno mě vůbec nezajímá, tak jako mě nezajímáte celý vy! Takže mobil jsem vám vrátila, omluvila se vám a věřím, že tím skončilo jednou pro vždy naše setkání a nebudeme z toho vyvozovat žádné další závěry. Nehledě na to, že mám momentálně svých starostí nad hlavu a tu tisícovou odměnu si strčte za klobouk!“ Olga dopila víno a prudce postavila sklenku na stůl.


„Vážená paní-nebo-slečno Olgo“, začal Otmar stejně strojeně jako ona, "na rozdíl od vás vy mne zajímáte velice a přestože se vám, tak jak si přejete, nebudu nikdy vnucovat, musím vám ještě než se rozejdeme něco říct: Jste opravdu atraktivní, pro mne zřejmě nedostupná dáma a ten fakt, že se musely stát nejen tři, ale celkem osm náhod, abychom se vůbec potkali, mě vnukl myšlenku, pořádně to oslavit! Netušil jsem, že si z toho vydedukujete moji odpornou povahu. Opakuji, že se stalo něco neobyčejného, skoro až magického. Tím mám na mysli naše stejné iniciály z 1089 možných kombinací dvou písmen, dále náhoda, že máme z několika stovek typů k nerozeznání stejné mobily, dále to, že jste tak jako já, zašla právě včera do této pizzerie, zasedla právě k tomuto stolu a právě na moji židli, omylem sebrala můj mobil, který jsem tam já omylem nechal ležet. Navíc jste typem ženy, která se mi tak neobyčejně líbí, že bych byl ochoten si ji okamžitě vzít. Bohužel v tomto osmém bodě se naše názory diametrálně rozcházejí, váš názor na mne je pravým opakem mého názoru na vás, takže mi v této situaci nezbývá nic jiného než vám říct "adieu" a zvednout kotvy.“
Otmar už nečekal na její odpověď, vstal a šel za vrchním k výčepu zaplatit útratu za oba a spěšně opustil lokál. Olga zůstala po jeho dlouhém projevu konsternovaně sedět a pomyslela si: „Nepřehnala jsem to? Asi jsem ho těžce urazila, ale co..."


O několik dní později vyprávěl Otmar svému kolegovi v redakci Honzovi svůj případ se zatoulaným mobilem. Honza se nepostačil divit: „Člověče, Oto, já tě nepoznávám, taková krásná příležitost a ty ji nevyužiješ?“
„Já vím, že je to blbost dělat uraženého, asi jsem měl s ní ještě dále diskutovat a získat aspoň kontakt, ale mě to prostě urazilo, protože mě považuje za takovou zcela nezajímavou společenskou nulu...“
„No a co, měla ti snad padnout kolem krku a jít se hned k tobě vyspat?“
„To ne, ale aspoň náznak zájmu. Ale to je už jedno, je to holt fuč“, mávl rukou Otmar.
„Takhle jednoduše bych to nevzdával“, oponoval mu Honza, „já na tvým místě a nebejt ženatej, tak se pokusím ji vypátrat. Říkáš, že bydlí v Melantrichově ulici, takže se stačí jen kouknout do telefonního seznamu, Kubíčková Olga a pochybuji, že jich tam bude povícero.“
„To jsem už udělal“, přiznal Otmar, „Kubíčkových je v seznamu 112, ale žádná Olga. Dokonce jsem hledal i pod heslem Kubíček, kdyby byla vdaná. Těch je tam 96, ale jenom jeden, jménem Rudolf, bydlí v Melantrichově ulici 41, podívej tady mám jeho telefonní číslo.“
„No tak, o co ti jde, zavolej tam a je to!“ Honza nechápavě potřásal hlavou.
„Člověče, Honzo, uvažuj rozumně, co nastane když zavolám. Jsou tu všeho všudy jen dvě možnosti: buď je to úplně jiný Kubíček a pak se tím nic nevyřeší, nebo je to její manžel, ona se naštve a znovu mne odmítne, jako v té hospodě a já si budu připadat jako notorický idiot. Navíc, já nemám zájem se někomu montovat do manželství.“
„A co když je ten telefon na jméno jejího otce nebo bratra?“, zašklebil se Honza.
„Tak to už je trošku překombinované“, řekl Otmar, „víš co, zapomeňme na to!“ Honza se jen rezignovaně usmál a pokrčil rameny.

Teprve o dva měsíce později se Otmarovi znovu vybavila vzpomínka na Olgu, když dělal interview s jednou umělkyní jménem Oldřiška Kroupová. Během rozhovoru náhodně došlo na zmínku o jejím monogramu OK a v tom momentě mu v duchu znovu ožila episoda se zapomenutým mobilem v pizzerii. Chtě-nechtě musel na to znovu a znovu myslet a nakonec se rozhodl, že na to telefonní číslo Rudolfa Kubíčka, které měl dosud uložené v mobilu, přece jen zavolá, ale pro jistotu z pevné linky, aby nezanechal stopu.
„Tady, Kubíček“, ozvalo se ve sluchátku.
„Dobrý den, pane Kubíčku, tady Kaminský, mohu mluvit s paní Olgou?" 
Otmarovi napětím vyschlo v krku.
„Ta tady už nebydlí, odstěhovala se“, ozvalo se stroze.
„A můžete mi, prosím, říct, kde teď bydlí?“
„To sám nevím přesně, někde na Praze 4, ale zavolejte ji do ordinace 221 555 101 a dejte mi laskavě pokoj, nemám čas!“, řekl volaný nerudně.
„Přesto uctivě děkuji“, řekl vždy zdvořilý Otmar a jal se horečně přemýšlet, co vlastně té Olze chce říct. Je to doktorka, a tak bude nejlepší sjednat si u ní termín tak, aby si s ní mohl promluvit přímo z očí do očí, což je mnohem lepší než po drátě. Rozhodl se, že bude dělat jejího pacienta a doufal, že Olga není gynekoložka. Načež nervózně vytočil ono číslo.
 
„Praxe doktorky Kubíčkové, sestra Mašková“, ozval se dívčí tentokrát příjemný hlásek.
„To jsem si oddychl, sestřičko, že tohle číslo souhlasí. Moje jméno je Kaminský, ještě jsem u vás nebyl, ale potřeboval bych termín u paní doktorky, kdybyste byla tak příšerně laskavá, ta věc totiž spěchá“, spustil Otmar svůj vodopád slov.
„Moment, pane Kaminský, když jste u nás nový, tak já si vyplním kmenovou registraci.“ Po normálních údajích jako jméno, datum narození a adresa, přišla otázka na kterou Otmar nebyl připraven: „S jakými obtížemi k nám přicházíte, co vás trápí pane Kaminský?“
„Eé – totiž – na co je paní doktorka -éé- speciálně zaměřená?“, řekl nejistě.
„Já vám nerozumím, jak to myslíte zaměřená?“, zeptala se sestra zmateně.
„No jako jestli je třeba internistka nebo ušní, kožní - nebo tak něco...“
„Pane Kaminský, zde je přece oční ordinace, jak jste přišel na internu?“
Skočil jí do řeči: „Pochopitelně, sestřičko, ano-ano, správně oční, sám nevím jak jsem přišel na interní – mám totiž zánět očních spojek!“
„Myslíte patrně očních spojivek.“
„Správně, ano spojivek, jsem dnes poněkud nesoustředěný, promiňte, oči mi slzí, jdu právě z pohřbu... potřeboval bych ten termín ještě dnes, jelito, ehm, je-li to možné.“
„Chápu, přijměte upřimnou soustrast. Byl to asi někdo hodně blízký?“
„Ne, proč?“

„Ehm – moment vydržte, já se zeptám paní doktorky.“ Sestra Mašková přepnula aparát na ordinaci: „Paní doktorko, mám tady na drátě nějakého zmateného pána, říká, že mu slzí obě oči, protože jde z pohřbu, mohu ho pozvat, chtěl by ještě dnes?“
„Spíše by asi potřeboval psychiatra, na pohřbu přece slzí kde kdo, ale dobře – ať přijde ve čtyři hodiny, ale přesně.“
Otmar se ještě chytře vyptal sestřičky na adresu, kde se praxe nachází a přesně ve čtyři hodiny vstoupil do čekárny. K jeho nemalé radosti byla čekárna zcela prázdná. Z tabulky na dveřích se dozvěděl, že paní doktorka dnes odpoledne ordinuje jen od 13 do 16 hodin a tudíž proto ta prázdnota. Již chtěl zaťukat na dveře ordinace, když se tyto otevřely a vyšla starší obrýlená dáma a za ní se ozvalo: „Prosím, dalšího pacienta, pokud tam ještě nějaký je.“



„Ano, je“, zvolal Otmar a vstoupil. Ocitl se v prázdném předpokoji, ze kterého vedly vlevo po-otevřené dveře do ordinace. „Pojďte, prosím dál, sestra už tu není, je už po pracovní době“, ozvalo se odněkud a Otmar nesměle zaklepal na rám dveří a vešel dovnitř. Olga v bílém plášti vypadala snad ještě půvabněji než jak ji měl zafixovanou v paměti. Zůstal stát a hleděl fascinován na ženu, skloněnou nad klávesnicí počítače a čekal až zvedne oči a vezme ho na vědomí.
„Posaďte pro– sím“, hlas se ji trochu zadrhl, ale ihned jej zase ovládla, „Ó, pan Kolínský!“
„Dobrý den, paní Olgo, prosím, nezlobte se na mě, ale já jsem vás prostě musel vypátrat...“
„Dobrý den. Takže to tentokrát není náhoda? A kvůli čemu jste tedy přišel?“
„Kvůli očím jsem přišel...“ Otmar si pomyslel: "Sakra, tý babě to sluší a ona si je toho moc dobře vědoma..."
Olga vstala, přistoupila až těsně k němu a řekla: „Mám se vám podívat do očí?“
„Ano, prosím, je to strašně nutné, oči mi stále slzí“, řekl rádoby přesvědčivě.
„Tak se posaďte tady za ten přístroj, opřete si bradu i čelo o ty podložky a dívejte se do těch okulárů. Vidíte tam zelenou louku a uprostřed malý červený domeček. Vidíte jej ostře?“ 

„Ano, paní Olgo, jenže já bych se ovšem raději díval do vašich nádherných očí a to myslím vážně“, povzdychl si Otmar, „kdybyste mi to dovolila.“
„Pane, paciente, mám takový dojem, že jste sem nepřišel vůbec kvůli problému s očima!“, řekla strojeně.
„Kvůli očím ano“, přerušil ji, „ale kvůli vaším očím. A teď mi třeba vynadejte a dejte mi facku a vyhoďte mne, ale já jsem prostě za vámi přijít musel“, vychrlil ze sebe Otmar.
Oba prudce vstali a postavili se proti sobě jako dva kohouti. Otmar se nadechl a řekl: „Pochopitelně, vím, že jsem teď nedodržel své slovo, slíbil jsem, že se vám už nikdy v životě nebudu vnucovat...“, pokýval hlavou, „ale, holt...stalo se to.“
„Já vím, ale já jsem si tenkrát přála, abyste...“, řekla tiše.
„Ano, vy jste si přála, abych se vám nevnucoval...“, pokyvoval hlavou Otmar.
„To ne – ale abyste to vaše slovo ne-do-dr-žel!“, rozesmála se Olga.


https://youtu.be/u1s8vfihMbA

22 listopadu 2018

Aleš a Julia jsou ve při

Když se můj kolega v práci Aleš Makovička vrátil z dovolené, přinesl balíček fotek, aby se tak trochu pochlubil, kde všude se snoubenkou Julií byli. 
Typicky špatné amatérské fotky, úplně všechny byly zaměřeny na ně samé a okolí bylo potlačeno do pozadí, takže se sotva poznalo, je-li záběr pořízen v Praze nebo na Čukotce nebo v jakémkoliv jiném městě. Dominantní roli na všech fotkách hrála fotogenická a evidentně si své nápadné krásy vědomá slečna Julie, ovšem její nejlepší snímek Aleše, stojícího na vysokém schodišti s uříznutou hlavou, překonal všechna moje očekávání, takže jsem to neopomněl komentovat: „Teda řeknu ti, Aleši, tady vypadáš skvěle! A zde ta tvoje dívka je skutečně půvabná, třeba s tím rudým švýcarským praporem rostoucím přímo z hlavy. Můžeš mi říct, kde jste to vlastně byli?“

„Procestovali jsme skoro celý Švýcarsko“, Aleš rozhodil ruce, „Bazilej, Curych, Lucern, Ženeva a tak. Byla by to celkem super dovolená, až na to, že Julie byla příliš často hamižná...“
„Jak to myslíš hamižná?“, nechápal jsem.
„No, vona se kvůli každý pitomosti se mnou hádá! Třeba, rozumíš, já to nepochopím, že je vůbec něco takovýho možný. Ty její záminky jsou úplně máknutý, třeba, že jsem zase šišatě zaparkoval, nebo že jedu za autobusem kterej čoudí, nebo že jsem vybral blbej hotel kde se nedá vůbec spát, nebo že je hrozný počasí, nebo... jako kdybych za to moh‘!“
„Já tedy nevím, Aleši, a ty si myslíš, že to bude po svatbě lepší?“


„Nojo, horší to bejt nemůže, představ si třeba situaci: stojíme v Curychu na přechodu a já, jako ukázněný chodec čekám na zelenou, ona to chce přeběhnout na červenou a říká: pojď teď honem, dokud nic nejede! Já nechci, protože nikam nespěcháme, tak proč riskovat pokutu nebo i zdraví. Ona nato: Švýcar by tě přece nezajel, to jsou slušní lidé! Já se nakrknu a oponuju, že zaprvé, nevím kdo sedí za volantem jestli je to Švýcar a za druhý neznám všech pět miliónů Švýcarů – a hádka je na světě, kvůli takový kravině!“
„To víš, Aleši“, konejšil jsem ho, „každý člověk má své mouchy, ber to pozitivně a buď rád, že je aspoň krásná, no, ale jestli si ji chceš vzít, tak bych ti to za flašku koňaku rozmluvil.“
„Ano, krásná je, to jo, ale na nervy mi umí zahrát jako Beethoven na okarinu...“


Vtom zabzučel Alešův telefon: „Hele, je to Julie", řekl Aleš, "poslechni si její sametovej hlas, pro kterej ji miluju!“ a zapnul mikrofon.
„Alešku, lásko, co tomu říkáš, mám jedinečnou možnost koupit tady od mé kolegyně Soni na dnešek dva lístky do divadla na Turandota, to bych moc ráda viděla.“ 

Aleš to však odmítl s tím, že právě dnes večer běží v televizi mezistátní utkání ve fotbalu Holandsko-Francie a to je mu důležitější než nějakej slabomyslnej Turandot.
„To mě ale moc mrzí, Aleši, Turandot není slabomyslnej, je to jméno princezny! Víš ty vůbec, že jsme spolu nebyli ještě ani jednou v divadle? Zdá se mi, že už o mně tak nestojíš, jako dříve", vzlykla Julie.


„Drahá Julie, proč do toho divadla nemůžeme jít někdy jindy, proč musíme jít zrovna dnes, jen a jen proto, že se to čirou náhodou hodí nějaké tvé kolegyni?", zeptal se podrážděně Aleš.
„Jenže, ty sis nevšiml, že mám dnes svátek a ty zítra, a že jsme to mohli společně oslavit a udělat si spolu hezký večer? Považuješ to snad za romantickou zbytečnost?", řekla kousavě.
„Právě se dívám na kalendář a vidím, že dnes má svátek Julius, tedy muž, zatímco ty jsi, dle nepřehlédnutelných znaků žena Julie a máš svátek, počkej... ano, až 10. prosince, přesně tak jako moje teta Julča. Naproti tomu já mám skutečně svátek zítra, kdy žádný fotbal není a chtěl jsem ti to právě navrhnout, abychom to spolu oslavili, ale tys mě bohužel předběhla", zachraňoval hrozící spor Aleš.


„Ne, já mám svátek odjakživa dnes, 12.dubna", trvala na svém Julie. „Je to tradice podle mé babičky, protože dřív se jména v kalendáři psala v genitivu, jako svátek koho, čeho, čí, tedy nikoliv Julius, jako se to píše teď, ale svátek Julia a má babička se spletla a dala mi podle kalendáře jméno Julia, mám to tak i v křestním listě!"
„Hele, Julinko, nebudeme se přece hádat, kvůli chybě tvé babičky, to je stupidní..."
„Co, moje babička, že je stupidní? To byla náhodou velice moudrá žena, ona se vlastně ani tak moc nespletla, ale ona razila heslo, že dítě se musí napřed narodit a pak teprve může mít svátek. Já jsem se narodila 22. prosince a nemohla jsem logicky mít svátek 10. prosince", Julie neustále zvyšovala hlas, „to byl ten hlavní důvod, proč mi babička vybrala ten 12. duben!"


„Zadrž svůj gejzír", přerušil ji Aleš, „a řekni, jak chceš tento idiotskej problém vyřešit?"
„Jakej idiotskej problém? Kdo je tady idiot? Když ty nechceš oslavovat můj svátek, tak já zase nechci oslavovat tvůj svátek! Je ti to už jasný?", zavzlykala Julie.
„Ty už seš jako ta tvá ségra, kvůli každý hovadině uděláš kravál!", řekl vztekle Aleš.
„Jsem já snad u tebe nějaká hovadina? A co seš ty, ty inteligente? Drahej luxusní oblek bez obsahu, a k tomu fotbalovej debil!"
„Tak, to je jasná zpráva. Čau!", zařval Aleš a praštil sluchátkem o stůl...


„Kamaráde“, řekl jsem Alešovi, „tak teď jste mi oba názorně předvedli, jak se máte rádi!“
„Vono to jen tak divně vypadá, ale už se těším na večerní čepobití!“
„Co to je, proboha, to čepobití?“, divil jsem se.
„Husitská tradice a naše něžné usmiřování...“


10 listopadu 2018

Starci nachmelení

Tento příběh nesouvisí s filmem "Starci na chmelu". Zde se jedná o to, že bývalí maturanti si svolali  třídní sraz po padesáti letech, tzv. "Zlatou Maturitu".
Z celé třídy se sešlo jenom pět dědků chorobám dosud vzdorujících, z čehož dva se brzy, již asi za hodinku odporoučeli s tím, že mají něco děsně nevyhnutelného k vyřizování. Zbylí tři mušketýři začali meditovat o problému, proč asi jsou důchodci v této zemi stále ve stresu, coby nenahraditelní pracanti.
„Je to snad tím, že bysme byli takovej pracovitej národ?“, položil řečnickou otázku Franta Čihák zvaný Ferry.
„Ne, to je tím, že si musíme furt přivydělávat k těm naším mizernejm důchodům“, řekl skeptik Charly, jinak Karel Hraběta.

„Já si zase myslím, že Češi nedovedou žít, pořád se za něčím ženou a pachtí, a na život jim prostě nezbývá čas. Uklidní se teprve až když je šoupnou do penálu...“, projevil svůj názor vždy rozvážný kliďas Honza Hoffmann zvaný Johnny.

Večírek na vzdory malé účasti se docela dobře rozjel. Franta, rozeslal pozvánky na dvacet spolužáků, a tedy zajistil i rezervaci malého salónku. Tento se sice při mizivé účasti tří zdál zbytečně velikým, ale měl tu výhodu, že se pánové ihned po prvních pivních přípitcích jali hlasitě zpívat, aniž by někoho rušili.


Tuto pánskou selanku náhle přerušily svým vstupem tři elegantní, nikoliv již nejmladší, dámy s dotazem, jsou-li zde správně na srazu třídy osmé bé.
„Milé dámy,“ řekl Honza zdvořile, „vzhledem k tomu, že jsme zbytková množina studentů jen chlapeckého gymnázia, nemůžete být bohužel našimi spolužačkami, nehledě na to, že jste na první pohled výrazně mladší než my.“
Madam s lila přelivem na melírovaných vlasech zvedla ruku jakoby se hlásila: „Byli ve vaší třídě také Weber, Bučinský a Švarc?“
„Ano, samozřejmě, že byli“, ozvalo se souhlasné mručení.

„Pak jsme zde docela správně. Doufáme, vážení pánové, že nás nevyhodíte“, od dveří se ozvala ona kysličníkově plavá boubelka s balkónově vyklenutým hrudníkem.
„My jsme totiž jejich vdovy“, dodala třetí madam, důstojná šedá eminence a představila sebe i ostatní dvě: „Kamila Weberová, Anita Bučinská a Zuzana Švarcová“.
„Výborně!“ Následovalo 
přidání tří židlí kolem
jejich kulatého stolu tak, aby se sedělo střídavě žena-muž vedle sebe. Dámy chtěly hned na úvod vědět, zdali jsou pánové také inženýři, jako byli jejich manželé.
„Ano, vážené dámy, myslím, že mluvím z duše všech, když jako nejstarší navrhnu používání křestních jmen po americkém vzoru a zachování vykání po vzoru českém“, prohovořil Karel a dodal, „naše jména Karel, Franta, Honza jsme si trochu po-američtili: Charly, Ferry a Johnny.  Slyšíme však na obě varianty.“


Dámy souhlasily a dokonce akceptovaly též prozrazení stáří. Všem mužům už kráčelo na sedmdesátku a tři krásné vdovy se mohly tedy klidně pochlubit svým relativním mládím - všechny tři tvrdily, že jim je okolo šedesáti.
Načež dámy barvitě vylíčily, jak vůbec vznikl nápad zúčastnit se tohoto setkání. Bydlí totiž ve stejném družstevním paneláku a kamarádí spolu od nepaměti. V uplynulých deseti letech jim postupně poumírali jejich manželé, a ony, coby veselé vdovy, podnikají občas "dámské jízdy". Když asi tak před měsícem dostaly pozvánky pro své zesnulé chotě, tak si jednoduše usmyslely, že je zastoupí a přijdou na sraz místo nich. Schválně, jestli si toho někdo všimne!


A pak se jedlo, pilo, hodovalo, ba dokonce i tancovalo při hudbě z radia, a ani série drobných nehod nepokazila, ba naopak zvýšila, dobrou náladu této dříve narozené mládeže.
Malý malér se stal Anitě. Při večeři jí spadla jedna neposlušná oliva do jejího bujného výstřihu, a pohotově ochotný Karel ji chtěl bleskově vylovit, jenže to provedl tak nešikovně, že tato zapadla až někam hodně hluboko. Jenom naoko se zlobící Anita ho plácla přes ruku: „Nešiko, počkejte, já sama!“
V té chvíli si smíchem slzící Zuzana začala mnout oko a zjistila, že ji spadla řasa pod víčko. Požádala o pomoc vedle sebe sedícího Honzu:
„Jene, prosím pěkně, mohl byste se mi podívat do oka, mám tam někde řasu.“
„Milerád, Zuzanko, se podívám do vašich čokoládových očí“, řekl romanticky.
Vzal si na pomoc její látkový kapesníček, „nemusíte se vůbec ničeho obávat, jsem polovičním lékařem, a i kdyby se náhodou zákrok nepodařil , tak...“
„Ano, vím, nic se neděje, mám ještě druhé oko, že ano?“ Honza vstal a naklonil se nad Zuzanou, aby mohl lépe operovat.
„Podívejte se lidi, co to tam ty dva dělaj’,“ zvolal Karel.
„Lovím řasu v oku, zatímco ty raději lovíš olivy v dekoltech“, odtušil Honza.


V půl dvanácté dámy naznačily, že budou muset končit, aby chytly poslední metro. Když si odskočily se přepudrovat, vznikl mezi pány problém, jak to bude s placením. Honza navrhl, že to zaplatí sám a potom si to mezi sebou rozdělí na třetiny.
„Seš blbej, Johnny, přece nebudem platit za ty baby, který už asi víckrát neuvidíme“, nesouhlasil na peníze opatrný Franta.
„Hele, já to těm dámám vysvětlím zcela nonšalantně“, ujistil Honzu Karel.
Když se dámy vrátily, ležely už na stole dvě účtenky, jedna pánská a jedna dámská. Karel začal řečnit: „Vážené dámy, gentlemani dosud nevymřeli, ale jenom trochu zchudli, takže jsme zvolili následující systém: Každý za své... To pití jsme ovšem převzali my, muži. Myslíme si, že byste stejně s ničím jiným nesouhlasily.“
Dámy se jen shovívavě usmívaly: „Ano, my to taky tak děláme při našich "jízdách", každá platí sama za sebe.“


Při odchodu se páni galantně nabídli doprovodit dámy domů, tedy až kamsi do horoucího pekla sídliště v Hájích.
Už cestou v metru bylo všem jasné, že se o přízeň Kamily nebezpečně ‚futýruje‘ slaměný vdovec Franta. Boubelatou Anitu suverénně okouzloval starý mládenec Karel a na Honzu vyšla ta nejhezčí plnoštíhlá Zuzana.
Když dorazili před jejich panelák, který byl vyklonován jako ostatně celé sídliště podle jednoho mustru, bylo s podivem, že se dámy trefily hned napoprvé do správného vchodu. Nastalo trapné přešlapování u domovních dveří: Pozvou je vdovy ještě ‚na skok‘ nahoru? Dámy si začaly něco šuškat a pánové odstoupili o pár kroků, aby se rovněž poradili.


„Hele, kluci“, Karel se zatvářil proutnicky, „jesli nás ty ženský pozvou nahoru, tak tam zůstanem až do rána, a sice každej u jiný, jasan? Já už to mám s tou Anitou prakticky hotový.“
„Já jsem pro“, kývnul Franta, „manželka je v lázních, takže o nic nejde. A co ty, Johnny, seš už roky rozvedenej, vypadáš vodpočatě, tak snad tu krásku Zuzanu taky uřídíš, ne?“
„Pánové, nemysleme hned na nějaké prasečinky“, mínil Honza, „zatím nevíme na čem se dámy usnesou, třeba navrhnou, aby se hrála kanasta, nebo bridž, nebo...“
„Mluvíš jako intelektuál“, přerušil ho Karel, „což je, jak známo, člověk, který si myslí, že existuje něco lepšího než sex. To já tedy nejsem, basta!“
Konečně se dámy dohodly: nejprve půjdou všichni na kafe ke Kamile a pak se všichni přesunou o patro výš na jednohubky a pivo k Anitě, a nakonec se přestěhují do šestého patra k Zuzaně. Tam se prý může více hlučet než dole. Zuzanka má báječné nahrávky a dá "do placu" dokonce láhev Metaxy, slané mandličky a jiné pokroutky.


Pod vlivem Metaxy se zakrátko začaly Anita i Kamila velmi rozpustile chichotat i sebehůř vyprávěným anekdotám Franty a Karla, kteří se tak předháněli v košilatém bavičství. Honza si brzy všiml, že se Zuzana očividně nudí a zoufalými pohledy ho prosí o pomoc.
Rozhodl se tedy okamžitě přerušit proud otřepaných fórů svými provokativními narážkami na adresu kolegů. Anita se právě věšela na Karla, což se mu hodilo k jeho záměru: „Anito, máte absolutně mé požehnání, ano, držte se Charlyho, je to prachař! Kromě té své nemalé penze tyje totiž z výnosné půjčovny jízdních kol, a to je něco jako tiskárna na peníze, nebo jak my jazykoví puristé odborně říkáme: švajcké rito! 


„Jakýpak rito, dyk je to svrab a neštovice, lituju, že jsem s tím kdy začal a vrazil do toho všechny moje prachy!“ prskal Karel.
„Dámy, tohleto mu nevěřte, spočítal jsem si to: Půjčuje dvacet kol, bere třicet korun za 1 hodinu, a má otevřeno až deset hodin denně. To máme, to máme: 20 x 30 x 10 = 6000 za den, za rok krát 365 to už hodí přes dva miliony, a za deset let..." mávl rukou Honza.
„To je blbec!“ vztekle vypěnil Karel, „copak jsou ty všechny kola pořád pronajatý? Co v zimě a vůbec při blbým počasí, za celej den ani ťuk! A co opravy, a co krádeže kol!“
Tentokrát se prvně rozesmála Zuzanka, což Honzu povzbudilo do další nadsázky: „Kamilko, vy jste taková lady-like, jakoby z horních deseti tisíc, nemáte dokonce modrou krev?“
„To bohužel ne, ale moje babička sloužila u hraběte von Neuberga na zámku.“
„No, a vidíte, tady Ferry, ten možná dostane od anglické královny řád zlatých fuseklí, -éé- totiž podvazků, už je to na spadnutí!“
„Ten je zas nametenej, že neví co pindá“, kroutil hlavou Franta.
„Omyl, Ferry, sám jsi se mi kdysi svěřil, že máš králičí farmu někde u Jinců. Víte, Kamilko, Ferry dokonce exportuje ty své králíky do Anglie. Jeho firma Ferry Rabbits International Limited - je dodává jako specialitu pro Buckinghamský palác!“


„To je Rádio Jerevan“, vykřikl Franta, „moji rodičové měli kdysi dávno králíkárnu s asi čtyřmi angoráky. Sám se ovšem nepochlubí, že maluje obrazy, zúčastňuje se všech možnejch aukcí a vernisáží, vydělává na tom majlant a jeden jeho obraz dokonce dnes visí v pařížským Louvru hned vedle Mony Lízy.“
„Pánové, je vidět, že jste všichni dobře situovaní, a my naivky jsme si myslely, že jste jen zchudlí džentlmeni“, řekla ironicky Zuzana.


Když ve dvě hodiny došlo ke krizi z únavy, zeptala se Zuzana mírně alkoholizovaným hlasem: „Vážení, pozór, komu se chce spát, ať -éé- zvedne ruku.“
„Já“, hlásila se Kamila, „a jedno spací místo mohu pronajmout na gauši - gau-či dole u mně, pro toho, kdo to má nejdál domů.“
„To b-beru všema dvaceti, bydlim až v Li-libni“, hlásil se Franta.
„A já nabízím jedno kanape u mně, škyt - pardon, ze soucitu gbl-, k bližnímu“, pronesla hrdě Barbie-Anita.
„Souhlas“, zaburácel Karel, „ž-zbožňuju spaní na kanapi!“
Zuzana se obrátila na Honzu: „Jendo, a ty nejsi ospalý?“


„Já vůbec spát nemusím“, řekl suverénně, „spočítal jsem si, že za celý život jsem už naspal dvě stě tisíc hodin, to je cirka osm tisíc dní, což odpovídá zhruba dvaadvaceti rokům! To snad bohatě stačí!“
„Ale my s Kájou už dem do hajan“, Anita se přimkla ke své oběti.
„Myška- my s Ka-milkou taky“, pospíšil si doplnit Franta.
„Tak dobře“, řekla Zuzanka, „ale zítra ráno v deset hodin bude zde sopeč-společná snídaně, jako tedy-tady u mně, souhlasíte?“
„Fajn, Zuzi, já ti přídu po-pomoct“, hlásila se Anita.
„A já donesu tousty a vajčka“, doplnila Kamila.
„Takže, dobrou noc vespolek“, řekl netrpělivě Franta a zamířil si to s Kamilou ke dveřím... „É-eště m-moment, pánové“, Karlovi se už leskly oči jako skleněnky, „dámy nás zvou na snídani, zač už dop-předu děkujeme, a... teďka nevím, co jsem to chtěl vlastně říct...“
„Určitě nějakou pitomost!“, doplnil ho pohotově Honza.
„Jóó, už vím, já zase zvu nás tři mušketýři-ry, tedy vás dva a mně, společně na WC, kde slavnostně zkřížíme své meče, tedy proudy a prohlásíme, že tento več-čírek byl neobly-čejně vydařenej.“
Ženy nadšeně zatleskaly a muži se odebrali do koupelny.


Zkušený Don Juan Charlie jim udělil poslední pomazání: „Kluci, já doufám, že se za vás nebudu muš-muset št-stydět, a že statečně obhájíte čest práci-é-totiž čest naší školy. Berme to jako pietní vzpomínku, a vlastně též povinnost vůči našim zeš-snulým karamádům. Nevim jak vy, ale já jsem furt eště top-fit. Pro mně neni eště problém za jedinou noc třeba i...“  A třikrát po sobě bouchl pěstí na vanu.
„T-to je toho,“ zabručel Franta „t-to já jsem jednou dokonce...“
„Pánové“, přerušil je Honza, „odmítám tímto způsobem licitovat. Gentlemani, jak známo, si užívají a mlčí!“
„Nóó, dyk to je právě to co chci říct“, Karel se rozohnil, „my se přece nebudeme u snídaně před dámama chlubit, kdo kolikrát! My, jako inteligenti, si to řeknem jináč: kolik kostek cukru do kafe, tolikrát to bylo, ale přísahejme si, že si nikdo nepřidá ani půl kostky! To je gentlemen agreement!“
„Ano, tak přísaháme. Hurá na to!“ zvolali pateticky.
„A k tomu nám dopomáhej Viagra!“, dodal suše Franta.
Za dveřmi koupelny zvědavě připoslouchávající dámy na sebe významně mrkaly a jenom stěží zadržovaly smích.

Dopoledne v deset zasedlo všech šest do šedo-zelena vyspalých osob k slavnostní snídani. Dle tajné dámské dohody se Zuzana při nalévání kávy nevinným hlasem zeptala: „Pánové, kolik si kdo dáváte cukru?“
„Já vždy jen jednu jedinou kostku“, řekl Honza tiše.
„Já taky jednu, ačkoliv by mi stačila i jen půlka“, kápl božskou Franta a podíval se provinile na druhé dva muže.
Nastalo napjaté očekávání co řekne Karel. Ten se chvíli rozmýšlel a pak se líně protáhl v záklonu na židli a řekl zcela sebejistě: „Dnes výjimečně mám chuť na hořkou mocca!“

07 listopadu 2018

Záhada fialového dopisu...

To jsem jednou našel, nic zlého netuše, v našem kastlíku fialový dopis. Moje adresa i jméno souhlasilo, podivné mi bylo to, že v USA jsem neměl ani strýčka milionáře, ba ani žádné známé, kdo by mi psal. Navíc písmo bylo, sice úhledné, ale jakoby dětské a fialový dopis jsem ještě vůbec nikdy v životě nedostal. Z těchto důvodů adekvátně vzrostla i moje zvědavost a já ten dopis ihned otevřel. Byl v něm poměrně malý A5 lísteček s tímto obsahem:
Mon ami, (= Můj příteli), oslovení francouzsky – pokračování česky: Nikdy se nedovíš kdo jsem a přesto budeš ode mne dostávat kosmickou energii "Reiki", která ti pomůže překonávat všechny bolesti i nástrahy života! To proto, že tě miluji.  Tvá věrná princezna Pocahontas.

Usoudil jsem, že tady mám co dělat buďto s nějakým vtipem, kterému nerozumím, nebo s člověkem právě po amputaci mozku. Nebyla tam žádná zpáteční adresa, takže jsem nemohl reagovat jinak než hodit dopis do šuplete, kam házím všechno s čím si nevím rady. Jenže pak začaly podobné dopisy chodit v průměru jednou za měsíc, což mě přimělo k tomu, že jsem je začal sbírat a chronologicky ukládat do zvláštního žlutého šanonu se štítkem Pocahontas. Bylo to divné, ale bavilo mě to...

 Obsah každého dopisu byl romantický a mnohdy i dost naivní, ale písmo, sloh i dikce prozrazovaly, že se určitě nejedná o vtip, a že pisatelkou je patrně mladá, poněkud citově vyšinutá, dívka. Musel jsem se někdy opravdu zasmát, když třeba popisovala most v San Franciscu. Je to „Zlatá brána“, která je celá červená. Jindy si zase trochu zabásnila: Mon ami, tys jen a jen můj Bel Ami, kéž bys viděl v oku mém, lásku mou jak ryzí diadém...
Příště zavrhla Bel Amiho a měl jsem být Tristan a ona mojí Isoldou. Nakonec to ale změnila a stal jsem se Don Quijotem a ona mojí Dulcineou. To už mě začalo mrzet, že nemohu nijak zareagovat, že nemohu jí navrhnout, abychom byli raději třeba Laurel a Hardy, bylo by víc legrace a neskončili bychom tak tragicky. Ale nezbývalo než to nechat plavat po proudu...

Teprve asi o rok později jsem najednou dostal z USA normální bílý dopis psaný strojem a pisatelka se mi v něm omlouvala, že přistihla svoji čtrnáctiletou dceru Dianu, jak si píše do svého deníčku o tom, že mi poslala už deset dopisů, jejichž kopie měla pečlivě uschovány. "Takže ji trošku zmáčkla a dcerka kápla božskou, že si chtěla s nějakým kamarádem dopisovat v češtině a moji adresu prý získala od jednoho českého spolužáka Johna Wejvody, výměnou za adresu své české kamarádky Marcely v Coloradu."  Dopis končil legrační poznámkou: "Milý Miroslave, oslovuji tě zdvořile, ale tykám ti, jelikož tuším, že jsi v pubertálním věku asi tak jako moje dcera. Přesto tě prosím, abys mé dceři Dianě napsal pár řádků, pokud možno hrozným písmem s hrubkami (připojuji adresu), aby konečně přestala blbnout a věřit na ty své chiméry v podobě různých Julií a Roxan. Možná, že nějaká tvá odstrašující fotka by ji třeba mohla vyléčit....
Děkuji ti předem.  Eva Livingstone, matka Diany.

Jméno Wejvoda mě trklo, že se asi jedná o syna mého dávného kamaráda Vejvody, který utekl do Ameriky, zatímco já do Německa. Jen jednou jsme si asi tak před deseti roky napsali a od té doby to usnulo. Teď jsem ale měl dilema, komu bych měl odpovědět, jestli matce nebo dceři, nebo oběma? Rozhodl jsem se poslat jim jeden společný dopis a snažil jsem se vysvětlit, že jednak nejsem puberťák, je mi 49 a dvanak mám dceru zhruba o 3 roky mladší než je Diana. Jinak, však mně ty dopisy byly milé a nijak mne neobtěžovaly, jediné co mi vadilo, že jsem neměl komu odpovědět. Ovšem tu odstrašující fotku (to jest moji normální, civilní), jsem tam klidně priložíl...

 O půl roku později, bylo to v neděli odpoledne, z ničeho nic, stála před našimi dveřmi jakási paní s dívkou: „Prosím, nezlobte se, nelekejte se nás, já jsem Eva Livingstone a tohle je má dcera Diana. My jsme tady na návštěvě u jedněch starých známých ve Frankfurtu, a naše zvědavost nám nedala, abychom vás aspoň nepozdravily. Jestli jsme ovšem přišly nějak v nevhod...“
„Naopak vhod! Pře-vhod! Vele-vhod“, skočil jsem té ženě do řeči, „pojďte dál, právě jsem postavil na kávu a dcera donesla dortíky a zmrzlinu, čekáme sousedskou návštěvu, jsou to tak jako my, čeští emigranti. Už tady měli být a vy jste přišly místo nich jako na zavolanou! Takže to tu bude veselo: česko-americká kolonie v Německu...!“

28 října 2018

Rozhovory hřbitovní...

Toho dne seděl smutný Pavel na kamenném okraji Danina hrobu a šeptal: "Takže dnes je tomu, můj koloušku, přesně pětadvacet let co jsme se seznámili, na tvůj svátek Daniely, 9. září." Pavel si dokonce pamatoval, že to bylo ve čtvrtek a Dana měla na sobě lila blůzičku a bílé džíny. Bylo takové babí léto a on se stavil u Bartáků, na kus řeči. Bylo tam tenkrát celkem asi osm lidí, všechny je znal, ale ona tam byla toho dne poprvé a pro něj tedy zcela nová. Chodilo se k ním prakticky jak do hospody. Vždycky tam bylo o čem diskutovat, zpívalo se, hrály se různé hry a byla sranda. Padla mu hned do oka, ale on jí taky, protože když se večer hrálo na vraha a on si vytáhl lístek "vrah", věděl hned koho bude škrtit až se zhasne.

"Byla’s to ty, Dano. Ty’s měla, coby "oběť ", vydat smrtelný chrapot, sotva se tě vrah dotkne. Ani nevím, jak jsi mě v té tmě poznala, ale zůstala’s němá. Místo škrcení jsme se začali líbat a využili tak tmy v náš prospěch. Horlivý "detektiv" marně čekal na výkřik, a když se nemohl dočkat, rozsvítil. Všichni zírali: vrah se zamiloval do své oběti! Když jsem se potom dozvěděl i tvoje příjmení Jelínková, začal jsem ti říkat "koloušku" a to nám vydrželo až do dnes, kdy tu sedím sám a slzím už druhým rokem na tvém hrobě. Tak pá, já zas někdy přijdu." Sedmdesátiletý skoro-mladík Pavel Hofmann si papírovým kapesníčkem osušil oči, vyleštil brýle, zvedl se pomalu a kráčel směrem k východu ze hřbitova.

„Vy jste asi musel mít vaši ženu moc rád“, ozvala se za ním jakási neznámá paní, která ho právě docházela.
„Promiňte, madam, jak jste to myslela?“, nechápal Pavel.
„Už jsem vás tady párkrát viděla, já tu mám taky kousek dál hrob. Tak trochu jsem vás pozorovala, nezlobte se, prosím“, řekla ta dáma omluvně a mile se usmála.
„Ne, ne, na to má každý právo se dívat kolem sebe, což já většinou bohužel nevyužívám“, Pavel mávl rukou.
„Já jsem pohřbila manžela teprve před rokem, a sice do hrobu. Žeh neuznávám, to se mi nelíbí, vám asi také ne, že ne“, stále ještě atraktivní paní si přihladila vlas na skráni a její tmavě hnědé oči si ho pátravě prohlížely.
„Proč ne? Když jsem mrtev, tak je mi všechno úplně jedno. Jestli budu zpopelněn, rozprášen po polích, anebo zahrabán do země. Za pár dní po mně stejně ani pes neštěkne“, řekl zcela rezignovaně Pavel.
„To je ale hodně cynický názor, pane. Člověk má přece právo na důstojný odchod z tohoto světa i na volbu formy toho odchodu. Já jsem ku příkladu věřící a já bych nechtěla být za žádnou cenu zpopelněna.“
„Ano, to já vám neberu. Pro mne zas je horší představa, že budu hnít někde pod zemí a červi se mi budou prohánět Eustachovou trubicí. Víte, moje žena měla podobný názor jako vy, proto si myslím – každému vyplnit to, co si přeje. Chápu, že ten, kdo si představuje jak jeho dušička vyletí do nebe a odtud se bude dívat dolů na svůj hrob, že si přeje krásný pomníček, kytice, věnce, smuteční hudbu a svíčky a to celé brimborium okolo“, řekl cynicky.
Paní zavrtěla hlavou: „Moje představa je taková: já věřím v Boha, na základě určitých důkazů, a tím i věřím, že existuje nesmrtelná lidská duše. Jak si to představujete vy po smrti? Jste snad notorickým materialistou?“
„Ne, to v žádném případě, ale já si myslím, že tak jak na svět přicházíme, nazí a bez pompy, že tak máme i odcházet. Jinak věřím na moudrý koloběh přírody...“
Došli k bráně, rozloučili se a paní dodala: „Tak zase někdy na shledanou, třeba tak asi za týden, co říkáte?“
Pavel si pomyslel: „Celej říčnej“, nahlas ale řekl: „Budu se jistě velmi těšit, madam, na shledanou!“ Kývl na pozdrav a zamířil ke svému autu.

 Když příště meditoval nad hrobem své Daniely, oslovila ho nečekaně tatáž dáma za jeho zády: „Dobrý den přeji, promiňte, že Vás ruším, jdu právě také ke hrobu...“
„Dobrý den“, vyhrkl překvapeně Pavel a nejdřív hledal slova pro únik, ale když na něj upřela své krásné hnědé oči, a on si všiml, že jí to dnes ještě více sluší, zareagoval v rozporu s tím, co si původně předsevzal: „Dovolte mi, madam, abych se vám představil. Jsem Pavel Hofmann.“ Podala mu ruku: „Těší mě, já jsem Klára Berounská. To máme dnes krásné podzimní počasí, že ano?“


Pavel si pomyslel, že paní Berounská plácá, co jí na jazyk přijde, jen aby řeč nestála. Ale její snaha udržet ho, aby se s ní bavil, se mu líbila. Lahodilo to jeho egu, že dosud atraktivní žena má o něj zájem, ať už z jakéhokoliv důvodu. To rozhodlo, že nenechá dámu v kožíšku trapně naběhnout proti zdi mlčení, to by byla přece od něj nezdvořilost. Kromě toho, že on sám si také rád popovídá s osobou která je mu sympatická...

Když se příště, tedy už potřetí náhodně potkali na hřbitově, řekl jí nesměle: „Paní Berounská, je podzim a my zároveň prožíváme podzim našeho života, smím vám říkat -é- paní Kláro? Bylo by škoda to krásné křestní jméno nepoužívat.“ 
Když si uvědomil co řekl, zaskočil tím sám sebe, ale už to bylo venku, už nemohl couvnout. „Ano, budu ráda, ale takhle se většinou oslovují kadeřnice, takže kdyby to šlo, tak raději bez toho slůvka paní.“
„Děkuji, Kláro, mně se to taky takhle líp říká, ale pochopitelně jsem si netroufl. Takže: vy jste Klára, no a já jsem Pavel, ano?“
Klára se rozesmála: „To je krásná shoda, jako bychom byli aspoň o třicet let omládli! Nemám ráda konvence, vždyť snad i penzisté a vdovy mají právo na kapku zábavy.“ Pavel si rovněž uvědomil tu radikální změnu ve svém chování k ní, ale ukonejšil sám sebe myšlenkou, že to zavinily ty její laní oči, které ho možná hypnotizují. Jinak se ovšem naprosto nic neděje, v jeho věku na něj takovéto ženské zbraně absolutně nepůsobí, je vůči nim zcela imunní.


Klára se ho zeptala, aby jí vysvětlil to, co minule jenom nakousl ohledně své víry v moudrý koloběh přírody, když mu řekla, že ona věří v Boha.
„Vždyť je to úplně jedno, koho si člověk představuje tam někde nad sebou nahoře, zda je to Bůh, či fyzikální zákon, nebo nějaké vlnění“, Pavel nevědomky zvýšil hlas, „je přece stejně nesmyslné představovat si Boha jako posvátnou krávu, nebo jako svatého dědečka, to je vedlejší. Já jsem také věřící, ovšem nevěřím na takzvanou nesmrtelnost lidských duší...“
„A proč ne?“ skočila mu do řeči Klára.
Pavel rozhodil ruce. „Všechno, co známe na tomhle světě se nějak narodí, vzniká, pak to omezenou dobu žije, existuje a pak to zas odumírá a zaniká. Tedy i člověk. To je železný zákon koloběhu a ten se vztahuje na všechno živé i neživé v celém nekonečném vesmíru kolem nás.“
„Ale kdo řídí ten celý vesmír?“, zeptala se s šibalským úsměvem.
„Právě tento přírodní zákon koloběhu. On je úžasně chytrý, chytřejší nežli my smrtelníci a platí, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Vy to nazýváte Bůh, já zákon koloběhu. Jak víte, všecko kolem nás pozůstává z atomů, a přesně tak jak se točí elektrony kolem atomového jádra, tak se i točí měsíce kolem planet a planety kolem sluncí. Prostě nekonečný koloběh je logickým základem celého vesmíru.“
 

„Takže vy, Pavle, nechodíte ani do kostela?“, zeptala se Klára.
„Rituály, jako je klečení, bití se v prsa, modlení růžence, v tom si přece Bůh nelibuje. Není to stařík, který by se dětinsky radoval z toho, že Vás od dlouhého klečení bolí kolena. Jak to, že se tu špatné lidské vlastnosti přisuzují Bohu? No a vrcholem všeho je jíst tělo a pít krev Pána našeho.To je přece zcela evidentní kanibalismus!"
„Tak tohleto jsem ještě nikdy neslyšela a cítím, že se s tím nemohu za žádnou cenu ztotožnit.“
„Vidíte, Klárko, a já jsem si jist, že my oba věříme v totéž, jenže vy v té tradiční formě, a já naproti tomu, v souladu s pokrokem současné vědy, ve formě o něco modernější.“
„Pavle, lidé se ale liší od celé ostatní přírody přece tím, že mají duši“, protestovala.


„Samozřejmě, že mají duši, já tomu říkám raději ducha, nebo lépe řečeno intelekt. Někdo více, někdo méně, někdo hodně málo, ale to přece není jenom výsadou lidí. I zvířata jsou velmi inteligentní. Ptáci, dokonce i hmyz. Vezměte si delfíny, psy, poštovní holuby nebo včely, ty jsou v lecčems inteligentnější než my. Proč se nad ně stále povyšujeme, proč?“
Klára si přejela jazykem své plné rty a rukou si upravila brýle. „Ale bible přece říká, že jenom my lidé máme duši a ta je nesmrtelná. To je alfa a omega víry.“


Pavla fascinovaly její dokonale pěstěné ruce, které asi nikdy nemusely pracovat manuálně. Co asi dělá? Násilím vrátil své myšlenky zpět k danému tématu.
„Právě tato nesmrtelnost, milá Klárko, je v rozporu se všemi přírodními zákony. Přece nemůže něco neustále přibývat každým zrozením nového života a nikdy neubývat. Kde se hromadí tato duševní energie od věků do věků a každou vteřinou exponenciálně narůstá? Kde je základní vesmírná rovnováha? Nehledě na to, že mě takové fádní nebe duší, bez psů, ptáků a motýlů vůbec neláká.“
„Vaše argumenty, Pavle, jsou sice asi logické, ale velmi pozemsky lidské. My nevíme proč to Bůh takhle zařídil...“


„Ale já, coby pozemšťan, to chci vědět, abych mohl věřit v lidi, věřit v krásu mezilidských vztahů, ve spřízněné duše, a dokonce i optimisticky věřit, že mezi námi dvěma třeba právě dnes přeskočila jiskra hlubokých sympatií.“
„Pavle, ano, jste mi sympatický, ale musím vám fair-play říci, že jakýkoliv bližší, nebo dokonce intimní vztah, pro mne nepřichází v úvahu nejen s vámi, ale se žádným mužem.“
„Pochopitelně, Kláro, měl jsem na mysli pouze diskusní jiskru. Je celá řada důvodů, proč se my dva nikdy nemůžeme intimně sblížit, to je mi naprosto jasné“, řekl důrazně.
„To jsem ráda, že i v tomhle si rozumíme, Pavle. Víte, já nejsem až tak moc výřečná. Od smrti manžela jsem prakticky s nikým nemluvila. Já normálně raději naslouchám a méně mluvím, ale budu ráda, když si občas takhle popovídáme. Vaše názory, i když se značně liší od mých, si ráda vyslechnu, jsou zajímavé až fascinující.“
„To je milý kompliment, Klárko, já jsem zase někdy až moc ubrebtaný a tak se už těším na další nekonečný rozhovor“, řekl s úsměvem.

Teprve až za tři týdny se znovu náhodně potkali na hřbitově. On ovšem netušil, že Klára této náhodě značně napomohla tím, že tam začala docházet každý druhý den, zatímco on tam chodil nepravidelně, podle toho jak se mu to hodilo a jak se mu právě chtělo.
Setkali se u brány, on byl již na odchodu, ona právě přicházela. „Dobrý den, Klárko, málem jste si mě ani nevšimla.“
„Jé, dobrý den, Pavle, vy už jste tu ale dlouho nebyl, že?“ Klára přinášela nové květiny a svíčky. „Počkáte na mne chviličku, jen co to dám na hrob? Chtěla bych se vás něco zeptat.“
„Bohužel spěchám na sraz, ale ptejte se.“
„Ach, to se nedá takhle v rychlosti to...já jsem si jen myslela, že bychom se nemuseli scházet -é- jenom na hřbitově, víte já...“
„Ano, Klárko, máte pravdu, taky mě to napadlo, zde je moje vizitka a až budete mít čas a chuť, zavolejte, půjdeme si sednout třeba někam do kavárny. Udělám si kdykoliv čas a budu se na vás moc těšit!“


Pavel se tak dostal do určitého dilematu: Klára se mu, jako žena, líbila, a navíc bylo zřejmé, že i ona má o něj zájem. Na druhou stranu si ale nechtěl zvykat na něco nového. Měl rád svoji samotu, a to, co mu chybělo, trocha ženské něhy, to ona již apriorně vyloučila. Byla citově vychladlá, ale jinak milá společnice pro filozofování nad šálkem kávy. Jednu výhodu ty schůzky s ní budou každopádně mít: bude nucen více dbát o svůj zevnějšek.


Toho dne právě seděl ve vaně, když zazvonil jeho telefon. Od jisté doby si brával vždycky telefon na dlouhé šňůře sebou do koupelny na dosah ruky, neboť se už snad stokrát přesvědčil, že prý existuje taková jakási mutace Archimédova zákona a sice: Tělo ponořené do vany způsobuje, že zazvoní telefon. Byla to Klárka: „Já vím, že bych měla, jako dáma, vyčkat delší dobu, jenže, Pavle, já si nepotrpím, na konvence, jsem emancipovaná.“
Pavel zahlaholil: „Klárko, věřte mi, že jsem rád, že voláte, já na vás přece, mimo hřbitova, žádné spojení nemám.“

Sešli se tehdy v kavárně Louvre a Klára mu navrhla: „Posledně jste mi řekl, že zavrhujete všechny rituály jako určitý druh barbarství, pojďme se dnes pro změnu bavit o krásných rituálech. Nevěříte, že by takové existovaly? Podívejte, blíží se Vánoce, říká vám to něco?“
„Vánoce se mi líbí, ale považuji je spíše za tradici a nostalgii, nežli za rituál. Víte, dříve jsem se na tu vůni Vánoc vždycky těšíval, s Danielou bylo o Vánocích všechno – tak nějak krásnější a snad i ten sníh byl bělejší...“
„A teď už se netěšíte?“
„Vy snad ano, Klárko?“, odpověděl otázkou.
„Ano, já se těším hlavně na Advent, a to prosím – i když vím, že mi zase bude smutno.“
Pavel si všiml, že se Kláře zamžily oči, a proto změnil tón: „To já se třeba zas těším, že někdy okolo Mikuláše bude tah třídní loterie, a že možná vyhraju. Mám už dokonce koupeno deset losů a říkám si: ‚náhoda je blbec‘, tak proč ne?“


„Vidíte, Pavle, vy také věříte, věříte, že vyhrajete, jinak byste asi zbytečně nevyhazoval peníze za nějaké losy. Mne osobně by takováto víra neuspokojovala. Peníze nejsou nic jiného než papírky, jsou to šidítka pro dospělé a se štěstím nemají prakticky vůbec nic společného.“
„Ano, já to vím, ale člověk si pomocí nich může splnit nějaká přání, dřív než zhasne.“
„A jaké přání máte, mohu to vědět, nebo je to tajné?“, zeptala se opatrně.
„No, kdybych náhodou vyhrál, koupil bych si přívěsnou ložnici ke svému autu a dokud to ještě zdraví dovolí, procestoval bych celou Skandinávii křížem krážem. Splnil bych si tak svůj dávný celoživotní sen.“


„Rozumím vám, severské země se mi taky úžasně líbí. Byla jsem tam bohužel jenom jednou, už před lety. Přála bych vám, abyste vyhrál, ale moje rada, kterou jistě odmítnete, je opět náboženská: zkuste se alespoň jednou pomodlit, poprosit třeba Pannu Marii, aby se za vás přimluvila. Ale pak nenadávejte na náboženství když nic nevyhrajete!“
„A už jsme zase v tom! Ono je to krásné a hlavně pohodlné věřit, že Pánbůh za mne všechno zařídí, jenom když se hezky pomodlím, že i Panna Maria se přimluví, ba i různí svatí za mne budou orodovat a navíc mám anděla strážného, který mi možná helfne. To jsou nesporné výhody, které bych chtěl mít – ovšem můj proklatý rozum se vzpouzí tomu uvěřit, protože to je naprosto nelogické! Je-li Bůh vševědoucí, jak všichni tvrdíte, tak ví co chci a nemusí ho nikdo přemlouvat a orodovat.“


„Na to nesmíte jít s logikou, Pavle, musíte si prostě říci: ano, tak to je! Zapomeňte na logiku, ta je dobrá pro matematiku a exaktní vědy, ne však pro taje života a smrti.“
Pavel nadskočil na židli: „To je přesně to co mi vadí, potlačovat rozum, to mě dokáže přivést do varu!“ Chytil se hlavu a bezděčně zvýšil hlas: „Dogmaticky věřte tomu, co se vám k věření předkládá a vypněte si mozek! Zahoďte inteligenci, neboť, jak to krásně i v Písmu svatém stojí: Blahoslavení chudí duchem!“

Klára se zhluboka nadechla a polkla naprázdno: „Chcete tím snad říci, že všichni věřící, tedy i já, jsme chudí duchem? Jsem pro vás snad blbeček, který věří nějakým nesmyslům?“ Klára byla očividně dotčena jeho trochu podpásovým citátem z bible.

„Já nevím, Kláro, ale chcete-li se mnou diskutovat, nesmíte se urážet a vztahovat hned všechno na sebe. Zajímavost každé diskuse přece tkví v různosti a ve střetech názorů. Kdybychom si měli vzájemně jen přitakávat, ztratilo by to napětí a naše debata by zdegenerovala v sousedské tlachání domovnic.“
„Já jsem se snažila polemizovat s vašimi názory a ne jenom přitakávat, ale nikdy bych si nedovolila vás kvůli nim nějak zesměšňovat jen proto, že se liší od mých! Máte-li však dojem, že se tady zdegenerovaně tlachá, pak se ptám proč bychom se spolu vůbec měli o něčem bavit? Teď jste mne tedy opravdu zklamal, Pavle!“ Kláře zvlhly oči.
„Klárko“, řekl nervózně, „nepřekrucujte má slova, buďte fair!“


„Já nejsem fair?“ Klára vytáhla kapesníček z kabelky a osušila si slzy, „vy mne napadnete, protože se nedokážete oprostit od svých představ, že jsme jen hromadou atomů a později popelem v urně, a teď mi dokonce řeknete, že nejsem fair! Nebo snad, že jsem domovnice! Má to cenu marnit zde čas a nechat se urážet?“, zajíkla se Klára a z očí jí vytryskly slzy.

Pavel se k tomu ostře ohradil: „Připomínám jen, že jsem to nebyl já, kdo inicioval tuto schůzku. Pokud chcete zůstat uzavřena jiným názorům jako okna gotického kostela, pak prosím...“ Klára se prudce zvedla ze židle. „To mi stačí... Promiňte, - tím končím! Sbohem!“. Spěšně si přehodila plášť s kapucí přes hlavu a sveřepě vykročila ven do mrholivého deště.
Pavel byl natolik překvapen a zmaten její výbušnou reakcí, že se nezmohl ani na pozdrav.


  Zaplatil, zvedl se a zamířil na hřbitov. Měl potřebu si v klidu popovídat s Danielou. Hluboce zamyšlen si ani neuvědomil, že přechází jízdní dráhu, když najednou zaslechl ostrý zvuk klaksonu a kvičení brzd...
Kláře trvalo několik dní, než došla k závěru, že její reakce byla opravdu trochu moc zkratová. Ohradit se mohla, ale přetrhnout debatu v půlce a uraženě odejít, to neměla. Nechtěla ztratit Pavlovo přátelství a začala chodit na hřbitov každý den, doufajíc, že ho tam potká. Zatelefonovat mu, jí připadalo moc ponižující, ale když ani po dvou týdnech ho nepotkala, zkusila přece zavolat. Leč Pavel doma nebyl. Zkusila to ráno, v poledne i večer a stále nic! Nakonec odhodila veškerou svoji hrdost a rozhodla se vyhledat ho doma. Vzala si jeho vizitku do kabelky a vyšla ven do husté chumelenice.


Bydlel na Vinohradech v krásném čtyřpatrovém činžáku ze třicátých let v blízkosti Vinohradského divadla. Měla štěstí, někdo právě vycházel z domu, takže proklouzla dovnitř. Procházela jednotlivá poschodí a četla si vizitky. Až ve třetím patře našla ty správné dveře. Dýchala zhluboka spíše rozrušením nežli vyšlapáním schodů. Zvonek hlasitě zadrnčel, ale překvapivě se otevřely dveře sousedního bytu.
„Pan Hofmann není doma“, oznámila jí kyprá žena v negližé a s natáčkami ve vlasech.
„A prosím vás, nevíte, kde je?“, vyhrkla Klára.
„To teda vim, ale kdo jste vy, že vás to zajmá?“
„Já jsem jeho příbuzná – sestřenice“, lhala nervózně Klára.


„No, to ste si vzpomněla brzy, von je chudák v nemocnici“, řekla Pavlova sousedka. Klára se pak ještě dozvěděla, že prý Pavla přejelo auto, a že ho odvezli do nemocnice na Karláku. Rozhodla se, že tam ihned zajde a všechno zjistí. Byla rozrušena a celou cestu na Karlovo náměstí se modlila: „Pane Bože, jenom ať to není nic vážného! On je přece dobrý člověk, jenom ať to není nic vážného...“
Z vrátnice ji poslali na ambulanci, odtud na chirurgii, odtud na intenzivní péči, a odtud konečně na pokoj číslo 211, kde ho našla v posteli s nohou a rukou v sádře.
„Klárko, to je hezké, že jste přišla“, zvolal nadšeně, „už se na mne nezlobíte?“
„Pavle“, Kláře vyhrkly slzy, „já jsem vás nejdřív hledala na hřbitově...“
„Utek’ jsem hrobníkovi z lopaty!“, smál se Pavel.
„Já vás nemohla nikde najít, ani ve vašem bytě, ani tady v těchto katakombách. Ale hlavně: řekněte mi jak se vám teď daří? Prý vás porazilo auto, muselo to být zlé, když jste byl dokonce na intenzivce.“


„Ne, Klárko, nic to nebylo, jen nějaké zlomeniny a ztráta vědomí, na Mikuláše prý půjdu domů. Na té intenzivní péči jsem nebyl já, ale tadyhle můj spoluvězeň a kolega-jmenovec, taky Hofmann, jenže Franta.“
Klára si oddychla a bez ostychu si přisedla k Pavlovi na postel, vzala jeho zdravou ruku do svých a zašeptala: „Moc se vám omlouvám, Pavle“, a jedna slzička ji ještě stékala po tváři.
„A za co, se omlouváte, Klárko?“
„Za všechno, že jsem byla tak strašně uražená, tak nemožná a taky, že jsem vám teď nic nedonesla. Víte, já jsem se sem hnala jako fúrie hned jakmile jsem zjistila od té vaší buclaté sousedky, co se vám stalo.“
„Já se vám taky omlouvám, teď vidím, že na tom něco je, a sice s tím andělem strážným. Bez něj by mě asi jen nametli na lopatu.“
Přiložila mu prst na rty: „Pst, to neříkejte.“


„Tak mě napadá, Klárko, zapálila jste už první svíčku na adventním věnci, tuto neděli?“
„A hele, vy se v tom nějak vyznáte“, uznala s obdivem Klára.
Zůstali spolu až dokud nepřišla sestřička oznámit, že čas návštěv vypršel. Když se loučili dal jí klíče od svého bytu a požádal ji, jestli by mu donesla těch deset losů, co má doma. Už pozítří vyjde tažební listina a on by to chtěl zkontrolovat.
„Beze všeho, Pavle, když máte ke mně takovou důvěru, ale co když ty drahocenné losy nenajdu, máte je dobře schované?“, smála se.
„Ne, jsou na ráně, na mém psacím stole v krabici od doutníků.“

Pozítří vyzvedla Klára nejprve tažební listinu a potom došla do Pavlova bytu pro losy. Zvědavost ji nedala a ona musela ihned namístě porovnat jejich čísla s tažební listinou - a nic! Chudáček Pavel nevyhrál ani tu nejubožejší poslední cenu. Váhala, zdali mu to má říci hned jak ho uvidí, nebo ho nechat v napětí, dokud sám nezjistí jak dopadl. Rozhodla se pro tu druhou možnost, ale dala si za úkol připravit si pro něj nějakou dobrou útěchu.


Když vstoupila do jeho pokoje, seděl Pavel na posteli a četl knihu. Zvedl oči, usmál se a řekl: „Nemusíte mi nic říkat, vidím vám to na očích, že jsem nevyhrál nic. Ale přesto přeji, dobrý den, Klárko!“
„Dobrý den, Pavle, vidím, že se neumím přetvařovat“, sedla si na okraj postele a předala mu tažební listinu a losy. Načež vytáhla z kabelky pár prospektů: „Pro každý případ jsem včera sehnala tyto podklady o různých přívěsech, říkala jsem si: Jen tak pro jistotu, co kdyby... 

Hele, ukažte mi, který by se vám líbil. Já se v tom nevyznám ani zbla, mně se zdají všechny ty přívěsy stejné.“
„A proč vás to tak zajímá, Klárko? Teď už na tom přece vůbec nezáleží.“
„Pavle, změnila jsem se, já se od určité doby zajímám o všechno to, co zajímá vás.“
„To je od vás milé. Takže, podívejte se, kdybych byl býval vyhrál fůru peněz, tak bych si byl býval vybral určitě tenhle, ale jelikož se tomu tak nestalo, tak je to celkem fuk a počkám si zas až na příští tah v červnu.“
„Pavle, promiňte, že odbočuji, kdy vás pustí domů?“
„Mohl bych jít už v pátek, jenže s tou sádrou bych byl nemožnej a na zdravotní sestřičku domů nemám ani nárok ani prachy. Ona by se sice paní Barvínková asi o mne postarala, ale já zde radši zůstanu, dokud mi ji nesundaj.“


„A kdo je to ta paní Barvínková?“ zeptala se Klára žárlivě.
„To je ta boubelka v negližé, co bydlí vedle mne.“
„Víte co, Pavle? Dávám vám tento návrh: Přijedu pro vás v pátek taxíkem a odvezu si vás k sobě domů a budu se o vás starat já, dokud nebudete úplně fit! Co byste se spoléhal na nějakou cizí ženskou“, řekla rezolutně.
Pavel se musel usmívat, když si uvědomil, že s tou ‚cizí ženskou’ z vedlejšího bytu se zná už asi dvacetkrát déle než s Klárou.
„Jste moc hodná, to byste pro mne skutečně udělala, Klárko?“
„A nevíte, proč bych vám to navrhovala, kdybych si to nepřála? Potřebujete zdravotní sestru – tak tady mě máte! Sice jen jako amatérku, ale zato zdarma!“
„Děkuji, Klárko, jste zlatá, ono se mi to v tomhle špitále už dost zajídá.“

Když si pak v pátek odpoledne Klára dovezla osádrovaného pacienta o dvou berlích domů, do své rodinné vilky v Zahradním městě, ukázala mu nejdříve svůj krásný adventní věnec: „Tu druhou, tu třetí a tu čtvrtou svíčku budeme zapalovat spolu, souhlasíte?“
„Už se těším, Klárko.“

Dovedla ho k oknu v obýváku. Bylo právě vidět zapadající slunce v zimních mracích nad řadou zasněžených boroviček v její zahradě. Poodhrnula záclonu ke straně a řekla: „Tak a teď se podívejte, co stojí tady dole na chodníčku pod oknem.“

Pavel přistoupil blíže k oknu a nechtěl věřit svým očím. Stál tam zbrusu nový přívěs k autu, přesně ten co si přál!
„To je dárek pro vás - od Ježíška“, Klára se sladce usmála a našpulila rty.
„Klárko, to je šílenství, já se vám přece nemohu nijak revanšovat za takový prezent, to není možné. Vždyť jsem nic nevyhrál!“ Pavel byl vyveden z míry.
„Pavle, můžete se mi revanšovat a já už dokonce vím jak“, Klára se zatvářila tajuplně.
„Jak, proboha“, Pavel zakroutil hlavou.
„Vzal byste mne sebou na tu cestu do Skandinávie? Byla bych šťastná a poslouchala bych vás na slovo, jako kapitána na lodi, to slibuji! Ale samozřejmě pokud byste chtěl jet sám, tak bych se nevnucovala, ten přívěs bych vám jen půjčila, takže jaképak revanšování?“
„Milá Klárko, udělala jste mi úžasnou neuvěřitelnou radost a budu opravdu šťasten když se mnou pojedete. Už se těším na ty naše takřka nekonečné rozhovory cestou tam i nazpět. 
Jediné, co si ovšem neumím vůbec představit, jak v té miniaturní přívěsové ložničce dodržíme naše tabu, tím myslím váš zákaz intimností?“
„Pavle, tak dobře, překročíme zatím první stupeň - tykání.“
„Ano, Klárko, ty! Ale teď následuje druhý stupeň - líbání.“
– – – 

„Pavle, ale s tím třetím stupněm... snad ještě počkáme“, šeptala Klára zadýchaně.
„Samozřejmě, Klárko, už jen kvůli tý zatracený sádře...“

https://youtu.be/AYhTBfxsCUU