10 října 2018

Adriana je "crazy"

Za mlada, tedy za hodně mlada, se mi stávalo, že jsem se často zamilovával do různých děvčat, natolik tajně, že ony o tom vůbec nevěděly. Zato ale jen jednou se mi stalo, že se dívka zamilovala do mne a já o tom neměl nejmenší potuchy. Notabéne mi bylo již třicet let, byl jsem rozvedený a platil alimenty.
Až teprve mně oči otevřela silně upovídaná kokodačka Milena, a to právě při konzumaci jen těžce stravitelného hovězího guláše v jídelně u nás v Tesle.
„Představ si, Míro, Terka je do tebe crazy!“
„Mluv se mnou lidsky, nevím co to má znamenat?“, zeptal jsem se přitrouble.
„No, jede po tobě, jako slepice po flusu!“  vyjadřování Mileny nebylo často nejjemnější.
„Hmm? A kdo to je ta Terka?“
„No to je přece ta mondéna, co sedí v sekretariátu u ředitele!“
„Takže tohle mi stačí, když sedí u Kreténa, tak to bude kovaná komunistka.“
Magda se rozchechtala: „To je gól, říkáš Škrétovi Kretén!“
Právě jsem se snažil nějak elegantně vyplivnou nerozžvýkatelnou flaksu z masa, když Milena zvolala: „Hele, hele, támhle jde Terka!“, a začala na ni mávat. Ta ihned zamířila k našemu stolu a Milena nás oficiálně představila: „To je Mirek, to je Terka.“
Stačil jsem ještě flaksu uklidit pod stůl: „Slečno, vy jste patrně Tereza, které se však říká...“, nenechala mne domluvit. „Ne-ne, já jsem, pane inženýre, Terebová Adriana a tak vznikla ta přezdívka Terka“, usmála se Adriana.
„Výborně, Adrien, to je ještě krásnější jméno, takže já vám budu říkat Adrien, jestli souhlasíte, a vy zapomeňte u mne toho inženýra...“

Netušil jsem, co všechno se může vyvinout z této naprosto nevinné rozmluvy nad gulášovým maggi-menu. Najednou jsme se začali náhodně potkávat na chodbách a vždycky prohodili pár slov. Až jednou v nabité tramvaji se ona ke mně prorvala davem a mezi jinými banalitami mi řekla, že je nešťastně zamilována. Snažil jsem se ji, jako starší, otcovským způsobem konejšit a ona když se chystala vystoupit, mi v poslední chvíli šeptla skrze zuby: „Děkuji za rady, ale já jsem se zamilovala do tebe!“
Nevěděl jsem jak se mám zachovat v situaci, ve které jsem ještě nikdy nebyl a tak jsem si druhý den v práci vzal na pomoc telefon. „Adrien, musíme se ještě dnes po práci sejít a tu věc v klidu, detailně a rozumně prohovořit.“ Souhlasila.
 Z práce jsme vyrazili do parku, ale začalo lejt jak z konve a tak jsme se honem schovali v prázdné čekárně na tramvaj. Spustil jsem: „Takže, Adrien, podívej se na mně dobře, já jsem asi tak o deset let starší než ty...“„Jen o osm let!“, skočila mi do řeči.
„Souhlasím, o osm, jenže ty jsi mladá a  svobodná a překrásná holka a já jsem rozvedenej člověk, platící alimenty. Uznej, kdybys byla třeba taky rozvedená, to je něco jiného. Mimo to se k sobě vůbec nehodíme z důvodů politických, já totiž nejsem ani trochu, ani vzdáleně komouš!!“
 Adriana se vzepřela vehementně: „Vždyť já taky ne! To si jen o mně kdekdo myslí, protože sedím u ředitele, ale já jsem totiž vyhrála soutěž o nejrychlejší písařku a proto si mě vybral!“ Načež uronila několik slziček, ale jinak mne vyslechla pokorně, neodporovala a já si naivně myslel, že je tím všechno vyřešeno ke spokojenosti obou stran.

Asi o dva měsíce později jsem dostal v dopise svatební oznámení, že se milá Adrien vdává za jakéhosi doktora. Pomyslel jsem si, že se zřejmě chtěla mermomocí vdávat a moje řeč o alimentech ji vrátila na zem. Jenže to byla chyba v mé dedukci. Za pár dní po svatbě, přišla za mnou do kanceláře a řekla mi: „Takže, teď se nechám rozvést a když budeme oba rozvedeni, tak spolu můžeme chodit, jak jsi jednou naznačil. Rozvedený s rozvedenou!“
„Adrien, ty ses snad zbláznila, vždyť ses teď nedávno vdávala!“
„Ano, zbláznila jsem se do tebe a vdala jsem se právě proto, abych se mohla rozvést!“
– – –
„No to snad není pravda!“, vybuchl jsem a mohl si málem hlavu ukroutit. Ale to ještě nebylo všechno. O pár týdnů později, někdy na konci léta, mě milá Adriana pozvala na dovolenou do chaty zcela svérázným způsobem: „Mirku, zvu tě do malé chaty v Podkrkonoší. Jsem od včerejška rozvedená, ještě to nemám černé na bílém v občance, ale to je fuk, jestli nemáš nic jiného, tak si tam můžeme udělat krásnou romantickou dovolenou!“
„Adrien, nikdy jsi neříkala, že máš chatu?“, divil jsem se.
„To není moje, jedna stará paní Rokytová, co tam bydlí opodál, ji pronajímá. Rozhodni se rychle, jinak to musím dnes do večera telefonicky odříct.“ Takže jsem se nechal, dík jejímu půvabnému vzhledu přesvědčit a souhlasil.
Když jsme tam ale potom přijeli, tak zaprvé ta paní nebyla stará, ale fešná čtyřicátnice a zadruhé, chtěla po nás pochopitelně občanské průkazy. My jsme si hned neuvědomili, jaký může nastat trapas. Paní Rokytová zděšeně zjistila, že Adriana je provdána za doktora Urbánka. Já jsem sice rozvedený, ale asi pořádný proutník, když jedu do chaty se vdanou ženou, navíc s čerstvou novomanželkou paní Urbánkovou, o jejímž charakteru se tato velice ctnostná žena raději nehodlala vůbec šířit.

Začali jsme jí oba vysvětlovat, že to tak není, jak to teď vypadá a ona chtěla aspoň vidět rozvodový rozsudek. Ten samozřejmě Adriana sebou neměla. Operoval jsem, mimo jiné též s Božím přikázáním: "Nepožádáš manželky bližního svého."  Už jako děcko školou povinné jsem se to v náboženství naučil i když jsem si tehdy myslel, že se jedná třeba o kostkový cukr. Načež nám paní Rokytová se smíchem vysvětlila, že ona by eventuálně oko přimhouřila, ale policajti chodí po hotelích a penziónech a kontrolují občanské průkazy. V takovémto případě by to odnesla i ona pokutou, že to dovolila. Věděl jsem, že ta chalupa přece není penzion, takže to policii nezajímá, ale nabídl jsem, že jí přidám dvě stovky jako na tu pokutu a paní Rokytová byla spokojena a naše dovolená byla zachráněna.
Ovšem na tu chaloupku máme oba dva moc krásné vzpomínky. Jenom těžko jsme se pak s tím asylem u pani Rokytové loučili, málem by nám byl ujel autobus...

https://youtu.be/wrh9ttDoNgM

01 října 2018

Anti-Happyend

Stalo se mi několikrát, že mi bylo mými čtenářkami naznačeno, že mé povídky jsou až příliš neskutečně sladké a vždycky to skončí happyendem, jako Červená Knihovna. I když jde o pravdivé příběhy z mého života, vznikl zde takový dojem, že jsem asi takové ty nepříjemně okolnosti záměrně vynechával, což by byla  zřejmě chyba. Jenže já jsem životní optimista a nemám ambici něco úmyslně přikrášlovat...
Tentokrát tedy popíši příběh, který mi dal citově zabrat, takže jsem z toho byl „špatnej“ ještě dlouho po rozchodu. Dívku, o které bude řeč nazvu třeba Adéla. Dva roky po rozvodu jsem se s ní seznámil na horách. Byla to láska jako trám, ale vydržela nám pouhých deset měsíců, což je shodou okolností maximální doba po kterou prý, podle MUDr. Plzáka, trvá období zamilovanosti.

Těch deset měsíců jsme byli skutečně šťastným párem, měli stejné záliby, v zimě hory, vždy tatáž chata a tentýž pokoj číslo osm, v létě Žluté lázně, výlety na motorce pod stan a jinak divadlo a kino. Ke krizi mezi námi došlo někdy koncem března, když jsme chtěli opět vyrazit o víkendu na hory do Špindlu.
Adéla si najednou usmyslela, že bychom mohli vzít sebou její maminku. Já jsem ihned prohlédl její diplomatický tah, že chce abych se konečně seznámil s její matkou.
Adéla byla svobodná pětadvacetiletá žena, která určitě zcela logicky pomýšlela na vdávání, zatímco já měl přímo panickou hrůzu z jakékoliv vazby na rodinu. Byl jsem šťasten, že jsem rozveden. Měl jsem už zkušenost, že jakmile se začne chodit do rodiny, podle pravidla „tumáš kafe, vem si buchtu“, je člověk brzy ztracen.

Proto taky jsem hned na začátku známosti Adéle zcela nekompromisně řekl: „Já se už ženit nechci a proto, jestli se chceš brzy vdávat, tak se radši na mne moc nevaž, abys tak se mnou zcela zbytečně neztrácela svůj nejatraktivnější čas. Pokud ale spolu budeme chodit, tak chci abychom si byli věrni, jako by se jednalo o manželství, jsem v tomto ohledu dost staromódní.“


Ona to stoprocentně akceptovala, a teď najednou, když jsem odmítl jet s nimi na hory se zapškla a řekla pouze, že mi zavolá po návratu v neděli večer. To se ovšem nestalo a na mé zavolání se ozvala její maminka, která mi vysvětlila, že Adélka si víkend prodloužila do pondělka a bere si den náhradního volna.
To mi bylo sice trochu podivné, ale teprve až když mi po návratu vysvětlila, proč tam zůstala bez maminky o den déle, začal jsem mít pochybnosti o její pravdomluvnosti.
Říkala trotiž, že tam zůstala proto, že bylo nádherné počasí a navíc tam byla bezvadná parta lidí. 

Znal jsem dobře, jak ty víkendy na horách vypadají. Každou sobotu jsou chaty natřískané k prasknutí a v neděli večer všechno odjede a zůstane tam jenom několik jedinců, co si vzali dovolenou třeba na více dní. Bývají to většinou manželské páry a starší lidé. Že by jí ten půlden navíc stál za to, poslat maminku samotnou domů, to mě vůbec logicky neklapalo.
„Podívej, Adélko“, řekl jsem jí, „my jsme si hned na začátku naší známosti přece slíbili, že si vždycky všechno řekneme podle pravdy a já jsem dosud neměl nikdy důvod ti nevěřit. Ovšem tomuto tvému vysvětlení věřit při nejlepší vůli prostě nemohu. Pro mne je daleko logičtější, že jsi chtěla mít po odjezdu matky určitou volnost a "náš" pokojík číslo 8 mít na jednu noc sama pro sebe.“
„Prosím tě, mlč! Ty si hned musíš v té své fantazii myslet buhví co“, reagovala podrážděně.
„No, řekni, neodjeli takřka všichni z té bezvadné party v neděli večer a nezůstala jsi tam prakticky sama v celé chatě? A byla tvoje maminka nadšená, že s ní nepojedeš domů?“
„Máti to bylo jedno a celé příští dopoledne bylo nádherné sluníčko!“
„Tak jak to, že ses ani trošičku neopálila a naopak máš odřený obličej jakoby od vousů?“
„Co ty vidíš, to je nesmysl, to - to je opravdu jenom ubohá žárlivost!“
„No, dobrá, nechme toho handrkování a do pátku si vymysli vymysli novou verzi, která bude logická a já ji budu moct akceptovat. Mám jen jednu podmínku, chci slyšet pravdu. V případě, že mi tu svou pravdu z nějakého důvodu říci nechceš, nebo nemůžeš, tak si podáme ruce a v klidu, bez hádky se rozejdeme, ano?“

*
V pátek ve 4 jsme se sešli na stanici tramvaje č. 21 U Bulhara, já jsem měl pro jistotu sebou její knížku, kterou mi Adéla nedávno půjčila a když se objevila, jenom ztěží jsem ji poznal. Měla celý obličej odřený a pokrytý malými stroupky. 
„Co se ti to stalo, Adélko, to vypadá hrozně“, vyhrkl jsem překvapeně, "je to nějaký lišej?"
„To jak jsem bulila už tři dny, já se s tebou přeci nechci rozejít!“, a slzy opět kanuly.
„Má to snad znamenat, že jsi mi byla přece nevěrná a teď toho lituješ, Adélko?“
„Ano, bylo to skoro tak, jak jsi to vytušil, ovšem ten muž nebyl z party co odjela, ale byl to jeden zaměstnanec chaty, co jsme ho tam spolu viděli už posledně...“
„Ten střapatej Jarda v holinkách?“, zakroutil jsem nechápavě hlavou.
„Jo, ale vinu na tom neseš ty sám! Kdybys byl jel s námi, tak se nic takového nestalo. Já jsem měla na tebe vztek, že se stále vyhýbáš mé matce a chtěla jsem se ti nějak pomstít!“ řekla na svou omluvu.
„To je tedy smutné, Adélko, jinými slovy říkáš, že kdykoliv bychom se o něco pohádali, nebo na něčem se nedohodli, mohli bychom se tomu druhému pomstít nevěrou. A to se mi vůbec nelíbí. Tím by byl totiž náš vztah i do budoucna předprogramován k nezdaru. Moc mě to bolí a mrzí, ale tady ti vracím tvou knížku, měj se dobře - adieu!“
Podala mi tlustou obálku s dopisem: „To si přečti až doma, je toho osm listů a psala jsem to dnes v noci, jsi moje největší životní láska!“

Spěchal jsem honem pryč, aby si nevšimla, že se mi do očí derou slzy...

Teprve dodatečně mi došlo, jak moc jsem měl tu holku rád a trvalo mi to skoro půl roku, než jsem se z toho vybabral. Pak mi přišlo její svatební oznámení. I v tom jsem měl docela správný odhad, že Adéla se chtěla mermomocí vdávat.
Na moji telefonickou gratulaci k svatbě mi řekla jen: „Teď teprve vidím, že jsi nebyl mou největší životní láskou, ale mým největším životním omylem!“
A já věděl, že to bylo správné, že jsme se rozešli...

http://www.youtube.com/watch?v=qre-gUeeXzw
PS: Klikněte na slovo "rozešli" a dozvíte se jak to pokračovalo...

25 září 2018

Pertinax není!

Při odchodu z fabriky, kde jsem kdysi pracoval, jsem si musel u píchaček ve vrátnici odpíchnout čas odchodu. Když jsem pak vracel kontrolní kartu do přihrádek na zdi, všiml jsem si, že mladá blondýnka vedle mne upustila svoji kartičku na zem a jelikož se tvářila jako by čekala až jí já tu kartu zvednu, vůbec jsem se ani nesnažil dělat jakoby galantního pána, naopak schválně jsem se zaměřil  na moje hodinky a  porovnávání přesného času  s hodinami v píchačkách. Dívka když viděla, že se k ničemu nemám, začala se sama nějak pokoušet sehnout pro tu svou kartu, ale nějak jí to nešlo, byla štajf neohebná jako prkno. To mě udivilo, napadlo mě, že ta chudinka je asi ochrnutá, nebo má něco s páteří  a tak jsem se rychle sehnul a tu kartu jí podal.                                                
Podívala se na mne mile a trochu rozpačitým hlasem řekla tiše: „Děkuji vám, pane, jste moc hodný.“
„Rádo se stalo, slečno,“ řekl jsem formálně, ale když jsme vyšli z vrátnice, zeptal jsem se jí drze, kterým směrem jde, napravo nebo nalevo?
„Takhle“, řekla a ukázala vlevo.
„To je náhoda, já také“, pokýval jsem hlavou a ihned pokračoval, protože jsem byl zvědav a chtěl se dozvědět o dívce něco více, „slečno, vy tady zřejmě pracujete, ale jste tu nová?“
„Ne, už jsem u firmy víc než rok, ale sedím v detašovaném pracovišti o kus dál, dnes jsem byla jen výjimečně zde v hlavní budově, ale vy asi jdete na stanici tramvaje a já půjdu tudy doleva pěšky přes park na Žižkov."
„Slečno, můžete mi klidně říct, abych vás neotravoval, já se neurazím, ale pokud by vám to nevadilo, tak bych vás rád doprovodil, dnes je hezky a tak proč ne?“, řekl jsem bezstarostně.
„Nevadí, když máte tolik času nazbyt a chcete si zajít, předpokládám totiž, že nebydlíte taky na Žižkově?“ A tak jsme spolu šli dál a bavili se nenuceně o všem možném. Když jsme stoupali po cestě v parku na vrch Vítkov, všiml jsem si, že se dívka často zastavuje jako kdyby nemohla dobře dýchat. Neodolal jsem své zvědavosti a zeptal se jí přímo: „Slečno, nemusíte mi odpovídat, ale nemáte něco s páteří nebo s plícemi?“
Zastavila se a rozesmála: „Slibte mi, že si to necháte jenom pro sebe.“
„Samozřejmě, slečno, přísahám, že mlčím jako hrob!“
Dívka si rozepnula svůj světlešedý jarní plášť a já koukal vyjeveně na skoro metr dlouhou pertinaxovou čokoládově-rudohnědou desku, jejíž horní konec zakrýval téměř celé její poprsí a dolní polovina desky byla zastrčena pod pásek do sukně.
„Musela jsem dnes prvně v životě něco ukrást a málem se to nepovedlo, nebýt vás. Ten pertinax je dlouhý 80 cm a široký 30, ten bych vrátnicí jinak nepronesla, a to, že mi vypadne píchačka na zem, tak to jsem pochopitelně nezakalkulovala“, řekla dívka provinile.


Rozesmál jsem se: „Slečno, jste skvělá zlodějka, ale na co je vám ten pertinax dobrej, chcete si snad v bytě stavět rozvodnou skříň vysokého napětí? Vyndejte tu desku a já vám ji radši ponesu, abyste se mohla zase normálně nadechnout a pohybovat, aniž byste se dusila.
Dívka mne ihned ráda poslechla a dodala: „Víte, že to je docela namáhavé takhle jít a k tomu do kopce? O shýbání se k zemi ani nemluvě, trnula jsem strachy, že když se víc ohnu, že ta deska praskne a tím praskne i to, že kradu materiál ve fabrice! Ta ostuda!“
„Víte, slečno, co všechno už z naší slavné fabriky zmizelo? Pro mne nejnepochopitelnější krádež vůbec, byla zcela nová oblouková svářečka spolu s dvoumetrákovým generátorem. To vy jste úplný čajíček, ale proboha vás prosím, proč? Vzít si v samoobsluze řasenku nebo rtěnku, je to sice také krádež, ale to už bych se tak nedivil, ovšem krásná blondýnka a pertinax, to je tedy síla!“
„Samozřejmě ho nepotřebuju pro sebe, ale o tuto službu mě požádal můj snoubenec, který ho nutně potřebuje a není prý vůbec nikde k sehnání...“
„Ano, ano, takže velká láska svádí i ke hříchu, amen!“, řekl jsem hlasem katolického faráře.


Vtom se proti nám seshora vyřítil klusající mladík a před námi prudce zastavil: „Jé, to krásnej pertinax, kde jste ho koupili?“
Dívka se bezradně nadechla a já jsem pohotově zareagoval: „To jsme dostali od jednoho známého.“
Mladík byl v transu: „To je děsný, já už ho sháním půl roku, přesně tenhle, ukažte, ano 1,5 milimetru síla...“ Najednou mi vytrhl desku z ruky a rozběhl se dolů. Já okamžitě za ním jako ohař a když jsem jeho náskok snížil na správnou vzdálenost, hodil jsem mu fotbalistickou stoličku. Účinek byl, díky rychlosti a nakloněné rovině, grandiózní! Hoch pustil pertinax a letěl po šipce několik metrů než se zabodl nosem do trávy vedle hliněné cesty. Když jsem viděl, že vstává a že se mu nic nestalo, zamával jsem mu, popadl tu nešťastnou desku a vrátil se ke konsternované slečně se slovy: „Už je to OK, hlavně, že se tomu pertinaxu nic nestalo!“

Když jsme se potom loučili před jejím barákem, řekl jsem: „Tady ten váš Vítkov by se měl jmenovat Borůvkový vrch, nebo ještě lépe řečeno Pertinaxový vrch. Budu mít na něj hezkou vzpomínku."

"Myslíte jako Blueberry Hill?"
"Ano, a kdyby snad náhodou k té vaší svatbě nedošlo, náhoda je blbec a člověk nikdy neví, dejte mi, prosím, vědět“, a podal jsem jí svoji vizitku, „víte, ono blondýnek je hodně, ale s kávově hnědýma očima je jich tak málo. Adresu na vás mám, ulici i číslo domu vidím, ale vaše jméno mi stále uniká...“
Usmála se, kývla hlavou a řekla: „Děkuji vám za tohle milé odpoledne, já jsem Alena Baxová.“


***Na tento příběh navazuje pokračování "ALENA".

ALENA

 Navazuje na "Pertinax není."

O několik měsíců později na podzim jsem si všiml, že na píchačce Aleny Baxové je zcela nové jméno Alena Heidlerová, z čehož jsem bystře usoudil, že se už ona milá Alenka patrně provdala za onoho vyznavače pertinaxu.
Pak jsem ji ještě několikrát zahlédl na obědě v kantýně, vždy ve skupince několika kolegů a postřehl jsem, že její vlasy jsou stále méně a méně blond až posléze z ní byla bruneta. Usoudil jsem, že si ráda barví vlasy a očekával, kdy z ní bude zrzka. Spolu jsme se přímo nesetkali, až jednou.
Bylo to v dubnu nebo v květnu, prostě ranné jaro, když si najednou při obědě přisedla k mému stolu.
„Možná, že se už na mne nepamatujete, já jsem ta pertinaxová, nebo spíše peroxydová blondýna, dobré poledne!“, řekla a usmála se na mne.
„Éé – dobrý den Alenko, samozřejmě, že si vás pamatuju, už jsem vás tu parkrát viděl, ale vy jste neviděla mne! A dokonce jsem postřehl různé odstíny vašich vlasů...“
„Ano, vy jste se tenkrát divil, že blondýna má hnědé oči, jenže já jsem bruneta a vlasy jsem si musela odbarvovat na přání tehdy mého snoubence“, vysvětlila mi. A já doplnil: „Takže teď už jako vdaná paní Heidlerová si můžete dělat co se vám zlíbí, vidíte i to už vím!“
„Studoval jste zřejmě moji píchačku, že ano, váš zájem mi lichotí.“
„Tu vaši píchačku číslo 155 přece nemohu zapomenout“, řekl jsem pateticky.
„To jsem ráda, přeji vám ještě dobrou chuť, já jsem už po obědě, tak zase běžím nahoru, sedím teď tady v hlavní budově ve čtvrtém patře, tak se snad uvidíme častěji, na shledanou!“
Pokynul jsem dívce mlčky, maje plnou pusu gulášové flaksy a skutečně od té doby jsme se náhodně potkávali nejen v jídelně ale i na chodbách a já jsem vždycky v duchu litoval toho, že je vdaná, čili pro mne "tabu".


Jednou v červnu jsem si šel právě pro výplatu za hraní na kytaru, směrem k Náměstí republiky, když jsem uviděl stát před budovou Civilního soudu na Ovocném trhu, paní Alenku s nějakým pánem. Než jsem k nim došel, podali si ruce a pán odcházel směrem do Celetné, zatímco ona se otočila a vykročila proti mně.
„To je náhodička!“, zvolal jsem a ona se rozesmála: „A já mám navíc dnes velice šťastný den, představte si, že jsem právě čerstvě rozvedená!“
„S tím Pertinaxem? Tak to šlo rychle, gratuluji, tak to by se mělo nějak oslavit. To byl ten váš manžel, co jste se s ním právě rozloučila?“
„Ne, to byl můj právník, můj ex-manžel už je pryč!“
„Kam půjdete slavit, mohu-li to vědět?“
„Ještě nevím, ale měla bych. Víte, prožila jsem si s ním očistec i peklo na zemi!“
„Já, Alenko, sice neoplývám mamonem, ale dnes beru výplatu za hraní, takže vás klidně mohu pozvat na večeři a na to zapití vašeho rozvodu, co tomu říkáte?“
Alenka bez otálení souhlasila a tak jsem si, po inkasování čtyř stovek v pokladně, ihned připadal jako bonviván, a pozval ji na večeři do jednoho luxusního baru. Tam jsme to rozjeli coby malí lidé ve velkém formátu, nejprve aperitiv, potom polévka, 
předkrm, hlavní jídlo něco na roštu, víno, káva, zákusek a dva gin-fizzy... 


Alenka mi vyprávěla o tom jak ji manžel zbil, ukazovala mi i jizvu na předloktí od žehličky, kterou po ní ve vzteku hodil a modřiny na rameně i dost vysoko nad kolenem. Potom jsme si také příjemně zatančili, hlavně při pomalých rytmech takzvaných ploužáků a čas nám rychle ubíhal, takže najednou byla půlnoc a pan vrchní nenápadně naznačil, že mu končí směna, a že už bych mohl laskavě zaplatit.
Když jsem však spatřil účet, protočily se mi panenky: stálo tam černé na bílém 555,- Kčs! „To je trapas, Ali, představ si, že nemám dost peněz na zaplacení!“
„Počkej, já ti vy-vypomůžu“, řekla Alenka s těžkým jazykem a vyndala ze své kabelky peněženku, „hele, tady mám akorát stovku, stačí to?“
„Nestačí, Ali, chybí nám ještě 55 korun, to je trapas, pokusím se to nějak ukecat.“ Ale pan vrchní byl jednak neoblomný a jednak drzý, řekl jen: „To znám, udělat útratu a pak zmizet.“ Alena dostala spásný nápad: „Zůstaň tady jako rukojmí do zástavy, aby ten vrchní nemektal a já vezmu taxíka a dojedu rychle domů pro moje úspory!“
„Zdá se, že to je jediné možné řešení, Alenko, ale prosím tě, slib mi, že mě tu nezapomeneš, věřím ti, je attendrai!“
A tak jsem si dal ještě jeden gin-fizz a řekl vrchnímu: „Teď si mne dobře hlídejte, abych vám náhodou neutek‘, můžete si mě třeba přivázat řetězem za nohu ke stolu!“

Alenka byla naštěstí rychlá, už za patnáct minut byla zpátky, takže jsem tam nemusel tvrdnout až do zavírací hodiny, načež být následně deportován na policejní stanici. Naopak, vše jsme do haléře zaplatili, ba i ten číšník za vynucenou trpělivost, tuzéra dostal.


A pak jsme šli ruku v ruce temným městem vlahou jarní nocí a zastavili se na malý odskok v tehdy krásném, tichém a romantickém parku se zurčícím jezírkem přímo naproti Hlavnímu, tehdy Wilsonovu nádraží... 
"Stávám se romantičkou" šeptala Alenka a já jsem s ní rád souhlasil.
Tenkrát na tomto místě ještě nerozrývaly pásy ruských tanků voňavou travičku a keře, ale ani bezdomovci ještě nezdevastovali tenhle pozemský ráj...
Byl to pro mne nezapomenutelný večer ve tmě na lavičce u jezírka, kde čas letěl jako kámen tůní, takže  teprve svítání řeklo, že jsme jak ti "strangers" v Sinatrově písni.

21 září 2018

Mezilidská komunikace

Stále se mi vrací na mysl a zvláště v čase předvolebním, že v naší zemi vládne "blbá nálada", jak už to kdysi řekl náš prezident Václav Havel. Ale PROČ to tak je? To v té době říci nemohl, byl ještě příliš odkázán na toleranci KSČ...

Celkově se nám daří, ve srovnání se všemi jinými zeměmi, téměř nejlíp, nebo aspoň docela dobře. Máme vysokou konjunkturu, pevnou měnu a minimální nezaměstnanost, nehrozí nám válka, necpou se k nám migranti, nemáme zde skoro žádné živelné pohromy, potopy, hurikány, zemětřesení, tsunami a epidemie máme nanejvýš u slepic.
Proč tedy ta špatná nálada?  To byla jen má řečnická otázka, já totiž vím, čím to je! A navíc vím i jak by se to dalo změnit k lepšímu. Záleží to jenom na nás i bez politiků a jejich předvolebních lživých slibů. Zde si to může každý člověk přečíst. 

Nejprve proč to tak je a proč to muselo logicky vzniknout? Důvodem je 42 let, tedy více než dvě generace trvající komunistická vláda bezpráví, násilného křivení charakterů od dětství pod vlajkou třídní nenávisti. Znamenalo to vymazat ze života všechno to, co jen připomínalo svobodného občana, jeho svobodu projevu, svobodu cestování a svobodu vyznání.
Příkaz doby zněl: Všichni sborem nenáviďte ty, které strana označí jako buržousty, kulaky, kapitalisty či imperialisty. Cenzura literatury, tisku i filmu a rušičky svobodných zpráv ze světa vás odizolují od zla. Devastace kulturních památek, zadrátování hranic a likvidace nepohodlných lidí na šibenicích, v koncentrácích, či v uranových dolech zde udělají pro všechny ono čisté a soudružské prostředí.

To vše a mnoho dalších křivd způsobilo určitou degeneraci v myšlení rodičů i dětí. Existence dvou pravd, co se smí říkat jen doma a co se musí říkat ve škole či v práci. Kádrování každého každým se vrylo do mozků občanů, aniž by si to uvědomovali. Tak vzniklo krédo: "Koho neznám, to je u mně šmejd!" A proto uzavřeme se skutečnou i pomyslnou zdí, ucpeme všechny skulinky, kudy k nám mohou vnikat ti všichni muslimové ze zahraničí, nepusťme sem ani válečné sirotky z cizích zemí, máme tu dost svých ryze českých sirotků! Nebavme se s nikým koho jsme předem neprokádrovali, mějme stále na mysli: "Pozor, nepřítel naslouchá a chce nás zardousit!"  A tady to je, jak vyšité - poučení z krizového vývoje: Nekomunikujte s kdekým, nemáte ani ponětí, co to může stát! 

Můj recept je pravým opakem: 
Lidičky komunikujte spolu o všem možném na ulici, v obchodech, v práci v dopravních prostředcích, v čekárnách či na procházce, prostě kdekoliv. V podstatě jsme všichni slušní lidé. Snažme se zbavit té generacemi zděděné chiméry v našich hlavách, nikdo nás nechce sežrat jako vlk Karkulku!

Příkladně, co jsem zažil v čekárně u zubaře. Sedělo zde osm zachmuřených pacientů, každý zabrán do svých problémů, ve vzduchu visel strach ze zubaře a ticho řvalo. Posadil jsem se na volnou židli vedle korpulentní dámy, která mi podobou připomínala herečku Helenu Růžičkovou.
.
Já: "Promiňte, madam, můžete mi říct, kdo přišel jako poslední?"
HR: "Ano, poslední jste přišel vy a předposlední jsem byla já!" řekla sebevědomě.
Já: "Děkuji za názorné vysvětlení, budu si to pamatovat pro příště."
HR: "Co pro příště, to tu asi nebudu, vy třeba taky ne, co to je za blbost?" 
Já: "Chtěl jsem říct, že se příště nebudu hloupě ptát. To je jak v té anekdotě s tou černobílou stračenou, znáte ji?"
HR: "To mě nezajímá, pane, nemám ráda anegnoty!"

Pán podobný Zdeňku Srstkovi řekl: "Mně to zajmá, jak to bylo s tou stračenou?  
HR: "Pane, co se pletete do našeho soukromého rozhovoru?" 
ZS: "Já jsem se neptal vás, babo, ale tohoto pána!" a ukázal prstem na mne.
HR: "Co, co si to dovolujete vy, vy nevzdělanej hulváte!" řekla rozčíleně.
Já: "Moment, přátelé, nehádejme se, já napřed povím ten fór, jestli většina chce?"
Ozvalo se sborové zamručení: "Ano, chceme!"

To sedí tři pánové ve vlaku, jeden je sedlák, druzí dva jsou profesor matematiky a profesor fyziky.
Sedlák se kouká ven z okna a najednou zvolá: "Jé, tady na Vysočině mají, koukněte se, černobíle strakatý krávy!"
Matematik ho opraví: "To je chyba, to není pravda pane, vy můžete pouze tvrdit, že zde mají minimálně jednu černo-bíle strakatou krávu, protože ty ostatní třeba právě nejsou vidět."
Fyzik opraví matematika: "To je chyba, pane kolego, vy můžete jen tvrdit, že zde mají minimálně jednu, minimálně z jedné strany černo-bíle strakatou krávu, protože její druhou stranu nevidíte."
Sedlák se rozřehtá: "Abyste to věděli, tak pravdu nemá nikdo!  Ta kráva  není kráva, ale vůl!"
Celá čekárna se vtipu zasmála a z nerudných bytostí se rázem stali živí, veselí a přívětiví lidé. Každý měl k tomu nějakou připomínku...

(Karel Hála: Dokud slunce nad hlavou máš.)

17 září 2018

Životní krédo


Aleš Doktor měl rád deštivé počasí. Nesmělo ovšem pršet moc, ale spíše jen mrholit a k tomu ještě jedna podmínka: muselo být bezvětří a teplota asi okolo dvaceti stupňů Celsia. Při takovém počasí nevydržel doma, vzal si na  sebe svou oblíbenou a trochu staromódní bundu, narazíl si bekovku do čela, ohrnul límec a vyšel jen tak bez cíle do ulic takto uplakaného města. V hlavě mu k tomu vždy bzučela melodie "Singin' in the rain." 
Toho dne seděl právě u počítače nad rozepsanou povídkou, když si všiml, že venku mrholí. Vstal, aby se podíval na venkovní teploměr a když zjistil, že je 21° C a žádný vítr, nechal psaní a hurá do deště!
Bylo krásně, ulice byly téměř prázdné a díky tomu, že byla neděle dopoledne, nejezdila skoro ani žádná auta. Bloumal ulicemi bez pevného cíle a bylo mu fajn. Když se asi po půlhodince rozpršelo doopravdy, stoupl jsem si do výklenku jakéhosi zlatnictví a přemýšlel, kam by si zatím mohl skočit na dobré kafčo. Netušil, že mu právě teď na delší dobu končí jeho bohorovná pohoda, a že se díky okolnostem, bez vlastní vůle, zaplete do problémů jiných lidí.

Do jeho výklenku se bez dovolení postavil nějaký zmoklý kolemjdoucí. Aleš to tak trochu považoval za drzost, že se ho ani nedovolil. Připadal si být původnějším domorodcem tohoto úkrytu a on se mu tam drze vecpal. Neznámý s cigaretou v puse ho oslovil: „Nemáte oheň? - Jé, to jste vy, doktore? Já jsem ňákej Jaromír.“
„Nevím sice proč se mi představujete, pane, ale uhodl jste, že oheň nemám, jsem nekuřák a toto je nekuřácký výklenek“.
„Promiňte, ale já se vám přestavit musím, já jsem Karel Jaromír...“
„I kdybyste byl Karel Jaromír Erben, tak mě to nezajímá“, přerušil ho Aleš nevrle, „nevím, co to máte za divnou zálibu s tím vaším představováním?“
On se však nenechal deprimovat a s nezapálenou cigaretou v ústech pokračoval: „Já jsem Karel, příjmením Jaromír, nikoliv Karel Jaromír jako Erben.“
„Ale to je mi přece srdečně jedno, nevidíte, že mne tím obtěžujete?“
„Vy sám jste přece tvrdil v televizi, že nemáte rád anonymy“, trval na svém, „a protože já vás znám a vy mne ne, tak je mou povinností se vám představit.“
Aleš byl zaskočen, že ten chlap ví o jeho alergii na anonymy. Trvalo mu chvíli, než pochopil, že ho tenhle chlap asi viděl před pár dny v televizní diskuzi o mezilidských vztazích.

„Vida, jednou v životě jsem byl na pár minut v televizi a už jsem slavný jako Karel Gott“, zasmál Aleš a se smířlivějším hlasem se hodlal rozloučit s tímto svým obdivovatelem: „Takže se mějte hezky, pane Karle, -é- totiž vlastně, pane Jaromíre, já už musím jít, vidím, že přestává pršet,“ myslel si, že se ho tak elegantně zbaví.
„Moment, jdete tímto směrem, že bych se svezl kousek s vámi?“


To se dalo těžko odmítnout a tak spolu došli až do kavárny Slavie, ale ani tam se ho nezbavil. Neustále mu vykládal o jakési své lásce Evě, která zpívá v jejich orchestru, kde on hraje na saxofon, je strašně krásná a tak jako on je i ona bezdětná a v rozvodu. Mají se sice šíleně rádi, leč v dohledné době se nemohou vzít, protože jeho manželka Sylvie mu dělá peklo na zemi a nesouhlasí s rozvodem. Naproti tomu paní Eva bude prý už v příštím stání za týden rozvedená, zatímco jeho případ se zřejmě potáhne delší dobu. Není prý vůbec jisté, kdy mu jeho žena rozvod odsouhlasí. Evu ovšem nechce za nic na světě ztratit.
„Pane Jaromíre, nechtěl jsem vás přerušovat, vím, že se člověk někdy potřebuje někomu svěřit, ale u mne pláčete na špatném hrobě, já vám bohužel nemohu nijak pomoci,“ vysvětlil mu Aleš.
„Právě, že byste mi mohl úžasně pomoct, doktore, víte, my jsme se s Evou na vás dívali v té debatě a ona byla vašimi názory přímo fascinována, už jsem skoro začal na vás žárlit!“ usmál se Karel Jaromír.
„To mi sice lichotí, ale já nejsem právník ani advokát ani psycholog a už vůbec ne nějaký odborník na rozvody. Jsem zavilý starý mládenec, který tak trochu spisuje.“


„Ale Eva si myslí, že jste právník a určitě by dala na váš názor. Ona totiž chce, abychom se nejpozději do března buď vzali, nebo rozešli, a já bych potřeboval, abyste ji přesvědčil, že musí mít trpělivost a počkat než skončí můj soudní spor se Sylvií. Jedná se celkem o velký nemovitý i movitý majetek - a to víte, to se táhne.“
„A proč ji nepřesvědčíte sám?“, vybafl Aleš podrážděně.
„Bavili jsme se o tom už stokrát, ale je pořád toho názoru, že se mám vzdát majetku ve prospěch svý ženy, aby se rozvod urychlil. To já ale nechci, je to majetek po mých rodičích, tak proč by to měla schramstnout ta nenažraná Sylvie? A tak mě právě napadlo, že bych vám zaplatil třeba dvacet tisíc, kdybyste Evu zpracoval, aby ještě rok počkala. Mohl byste jí třeba nakukat, že znáte Sylvii a víte jaká je to megera, která si ani nezaslouží nějaké ohledy.“


„Tak to ne!“, nadskočil Aleš na židli, „já neumím a ani nechci lhát!“
„Dobrá“, Jaromír vytáhl šekovou knížku, „prachy u mně nehrajou žídnou roli, tak tedy padesát tisíc?“
„Pane Jaromíre, aby bylo mezi námi úplně jasno, žádné peníze od vás nechci, za právníka se vydávat nebudu, a do vašich techtle-mechtlů se nehodlám zaplést ani za milion!“ řekl důrazně Aleš.
„Tak promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout, ale jsem bezradný“, řekl sklesle. Vtom se mu spustila krev z nosu a než stačil vytáhnout kapesník byla louže i na ubruse. Rychle odběhl na toalety a trvalo to aspoň čtvrt hodiny než se vrátil. Mezitím jim číšník prostřel nový ubrus.


„Je mi to trapné, trpím na to už od mé havárie se sportovním letadlem“, omlouval se po příchodu, „vidíte tady tu jizvu u kořene nosu - a to už je víc jak deset let.“
Bylo ho Alšovi přece jen tak trochu líto: „A jak jste se vlastně seznámili s Evou?“, zeptal se ho, aby změnil téma.
„Hm, to bylo tak: šílenej liják a já jedu v mým mercedesu po nábřeží a na červenou jsem musel zastavit u Jiráskova mostu. Byla už dost tma a u baráku tam stála, s novinama nad hlavou místo deštníku, krásná ženská. Nabídl jsem jí, že ji svezu - a tak to začalo. Pak, když jsem zjistil že jí to zpívá, tak jsem ji vzal do mýho orchestru. No a pak jsme se do sebe zamilovali.“


„Pokud tedy budete chtít“, nabídl Aleš, „mohu si s ní promluvit třeba takhle u kafe jako s vámi a pokusím se ovlivnit její názor na eventuální odložení vaší svatby na neurčito, čili do doby, kdy se s vaší paní dohodnete na rozdělení veškerého majetku, ovšem ve smyslu vašeho nově podaného smírného návrhu - zhruba fifty-fifty.“
„To je teda velkej ústupek, kterej mi tady podsouváte“, řekl váhavě, „ale asi máte pravdu, nějakej čas bych s tím u Evy možná získal.“
Nakonec si vyměnili vizitky s tím, že on si o tom znovu promluví s Evou a pak, že se mohou někdy sejít všichni tři a prohovořit celou tu věc do detailu. Tak se Aleš Doktor stal vlastně čekatelem na bezplatné místo náhradníka právního zástupce.

 

Hned příští týden se mu nečekaně ozvala paní Eva Königová: "Víte, já jsem vás stejně chtěla osobně poznat a zeptat se na různé věci, když Karel přišel s nápadem, abych vás pozvala na náš koncert v pátek večer...“
„Výborně“, skočil jí do řeči, „takže já vás zvu na oběd a vy mne na koncert. Myslím, že to bude takhle lepší, když si spolu napřed promluvíme sami bez Karla, snad nebude žárlit?“
„Jsem opět svobodná a mohu si dělat co chci“, řekla suverénně, „takže - platí!“

Na vteřinu přesně v jednu hodinu vstoupila do lokálu čínské restaurace »Peking« nápadně atraktivní žena, rozhlédla se a zamířila k Alešovu stolu. Nemuseli se vlastně ani představovat, vše bylo jasné a on začal chápat, proč se Karel Jaromír tak bezhlavě, jak se říká "z voleje", zamiloval do této fantasticky půvabné ženy.
Během celého oběda mu paní Eva vyprávěla její příběh, jenž se ovšem od Karlova příběhu diametrálně lišil. Aleš si tak ověřil známý fakt, že jedno svědectví se rovná žádné svědectví.
„Paní Evo, vy tedy netrváte na datu svatby nejpozději v březnu příštího roku?“
„Je mi celkem jedno kdy se vezmeme, ale do USA musíme přiletět buď už jako manželé, protože tam se vdávat nechci, a nebo tam odletím sama a rozejdeme se...“
Eva si osušila rty ubrouskem, napila se vína a řekla zamyšleně: „Chci tam totiž, pokud nezkrachuji, zůstat pár roků. Taková příležitost, jakou mi nabízí ti moji známí v New Yorku, zpívat na Broadwayi, se prostě nedá odmítnout. A s Karlem to až zase taková horoucí láska není. Na druhou stranu ovšem, by to bylo pro mne jistě snadnější protloukat se v Americe ve dvou a navíc s dobrým muzikantem.“
„A paní Evo, proč si myslíte, že by Karel nemohl za vámi přiletět třeba o půl roku později, až by mu jeho žena odsouhlasila rozvod.“
„Protože, milý pane, doktore, tuhle báchorku Karlovi vůbec nevěřím. To je totiž on sám, kdo se nechce rozvést!“
To Aleše zarazilo: „Tak teď už tomu vůbec nerozumím. Karel, že se nechce rozvést? A proč by chtěl zůstat se ženou, kterou nenávidí a která ho chce obrat o majetek?“
„Protože ten majetek je zřejmě její a jemu to takhle vyhovuje a chce, aby to tak zůstalo i nadále. Má doma ženu, která se o něj stará, vaří, pere, žehlí, a k tomu má mne, coby milenku, se kterou se může ukazovat ve společnosti a hrát si na bonvivána. Jeho žena je o dvanáct let starší než já. Nevím, co všechno vám ještě napovídal, je to "vejtaha"! Na příklad: nikdy jsem neslyšela, že by lítal s letadlem, mercedes taky nemá, tu jizvu na nose má už na fotce z obecné školy a ta jeho takzvaná šeková knížka je jenom napodobenina s bezcennými papírky!“ vesele trumfovala Eva.


„To snad není možné“ nevěřil Aleš, „co by býval udělal, kdybych já jeho šek přijal?“
„Jednoduše by řekl: Pardon, můj omyl. To nejsou mé soukromé šeky, to jsou firemní.
Víte, pro něj je všechno recese! Už při našem seznámení mě doběhl. To lilo jako z konve, já jsem jela svým autem kolem Masarykova nádraží a on tam stál zmoklý s novinami na hlavě a mával na mne, abych zastavila. Prosil mě, abych ho svezla někam k doktorovi, že si podvrtl kotník, a že nemůže udělat ani krok. Souhlasila jsem, což jsem asi neměla dělat. Hned jak vlezl do auta, tak se mi kajícně přiznal, že si to jen vymyslel, aby se svezl a navíc, že se mu moc líbím. Ta jeho otevřenost s výrazem nevinnosti v očích mě prostě okouzlila, to on dovede perfektně.“

Aleš zakroutil hlavou: "Ale paní Evo, vždyť to nedává žádný smysl! Myslím si, že to je něco jako schizofrenie. On působí přesvědčivě, protože tomu asi sám věří!“
„Ne, on ví, že lže. On teď chce získat čas, zdržet mne tak dlouho až mi ten job v Americe uteče a pak bude zase podle něj všechno v pořádku. A k tomu jsou mu prakticky všechny prostředky dobré.“
„Takže vám to zase, paní Evo, až tak dalece vůbec nevadí, že ano?“
„To je tak, byla jsem do něj úplný blázen, protože proti mému muži-alkoholikovi byl naprostým ideálem, vzhledově docela krásnej chlap a k tomu to hlavní -  je abstinentem.“
„Nojo, máte pravdu, žena to vidí jinak.“
„Původně jsem mu věřila všechno co mi napovídal, protože jsem tomu chtěla věřit, ale po pár jeho smyšlených blábolech, které jsem vždy brzy odhalila, jsem to už přestala považovat za vtipné, no a dnes mám i pochybnosti o tom, na co mi přísahal, totiž, že už osm let se svojí manželkou intimně nežije.“
„A naučila jste se s tím vyrovnávat?“


Eva se sarkasticky usmála: „Zatím moc ne. Strašně mně vadí, že mu nemohu věřit, možná, že mu někdy křivdím a nevěřím mu ani čistou pravdu. Jeho chybou je, že se snaží dělat ze sebe něco jiného. Na příklad: vždycky mi tvrdil, že byl na vojně poručíkem, což mi bylo stejně úplně fuk. Pak jsem ale náhodně narazila na jeho vojenskou knížku a ejhle – je svobodníkem. Ale přesto, Karel není v jádru špatný člověk, má snad jen tuhle jedinou charakterovou vadu...“
„Paní Evo, po tom, co jste mi právě řekla vidím, že nemám právo a ani nechci mluvit do vašeho vztahu s Karlem a proto se vám moc omlouvám. Na ten koncert radši nepřijdu, já bych se asi neudržel. Jenom mu ještě zatelefonuji a vynadám od plic za to, že ze mne udělal blbce. Bude totiž nejlepší, když si tenhle problém vyřešíte vy dva sami, mezi čtyŕma očima, protože jenom vy dva si můžete uvědomit, co vlastně od života očekáváte a co chcete mít.“
„To je škoda, že to vzdáváte, ale chápu vás. Asi máte pravdu, já bych se taky v podobných cizích problémech nechtěla babrat. Mohu vás ale přesto někdy zavolat a popovídat si s vámi jako dnes, nebo požádat o přátelskou radu?" 

„Samozřejmě Evo, pokud budu schopen poradit. A třeba vám i pošlu mail do USA!“

Uplynul více než měsíc, kdy bylo ticho po pěšině. Teprve až někdy před Vánocemi zadrnčel Alešův telefon a v něm se ozval altový hlas paní Evy: „Představte si, Aleši, něco zcela nepředstavitelného, křivdila jsem mu – Karel se rozvedl! Byla jsem úplně vedle, rozsudek ještě nemá, ale při posledním stání, se společně s manželkou dohodli na rozdělení majetku a pak prý už nestálo vůbec nic v cestě, takže je to konečně v pohodě! O Vánocích uděláme zásnuby u mých rodičů, někdy v lednu se vezmeme a 14. února, na Valentýna, to jsou mé narozeniny, odletíme do USA. Zveme vás srdečně na zásnuby i jako za svědka na svatbu a doufám, že to neodmítnete.“
„Tak to vám blahopřeji a spolehněte se, že přijdu!“ Aleš se snažil mluvit nadšeným hlasem i když v koutku duše si pro sebe říkal: „Pro toho Kecala je jí škoda“.


25. prosince se konal u Urbanů, to jest Eviných rodičů v Davli, slavnostní oběd, při kterém se ekonomicky výhodně spojily Eviny zásnuby a Boží hod vánoční.
Aleš se dostavil přesně v poledne s velikou kyticí růží a při předávání pugetu Evě od ní dostal zcela nečekaně polibek. Eva ho pak představila svým rodičům i své mladší sestře Zuzance.   
Nyní, tedy po rozvodu  jejího krátkého manželství s Königem se jednalo už o čtvrté zásnuby a pro její rodiče to představovalo jistou rutinu, která měla svá zajetá pravidla. Karel se dostavil jako poslední, když už všichni seděli kolem slavnostně vyzdobené tabule. 
"Inu, tak já to tedy začnu..." spustil otec Urban...
„Počkej, tati, až přijde Karel!“, zarazila ho Eva.
„To ne“, ozvala se matka, „na toho svědka čekat nemůžem, vystydla by nám ta husa!“
Otec se otočil na Evu: „Já myslím, ať se nejdřív Jaromír vyjádří a já pak pronesu přípitek a potom se už bude jíst, bez ohledu na toho Karla. Ale proč nesedí Jaromír vedle tebe, Evo?"
Zuzanka potlačujíc smích zvolala na Aleše: „Oni vás pasovali na ženicha.“ Eva se tak rozesmála až slzela a nebyla schopna slova. Do toho vstoupil k úžasu obou rodičů pravý ženich: „Já jsem Karel Jaromír a přicházím vás požádat o ruku vaší dcery Evy“, řekl  takřka v pozoru se sraženými podpatky a s mírnou úklonou.

"A kdo jste teda vy, když nejste ani Karel ani Jaromír?" otázala se Aleše překvapená paní Urbanová. Eva musela vše znovu vysvětlit a rozklíčovat.

Další hodování a zásnuby proběhly už celkem dost normálně jako v každé takové rodině. Zatímco rodiče a snoubenci řešili podrobnosti lednové svatby a s ní spojeným nákupem nevěstina oblečení: v bílém nebo v béžovém, šaty nebo kostým? Aleš se zatím dobře bavil za stálého přiťukávání si s Evinou sestřičkou.
„Řekněte mi, Zuzanko, to snad není tajné, o kolik jste vlastně mladší než Eva?"

„O osmnáct let...“ řekl trochu trucovitě Zuzana.
Eva to zaslechla až na druhém konci místnosti a řekla: „Jo, bylo to pro mne utrpení, všichni si mysleli, když jsem s ní vyjela v kočárku na ulici, že to je moje dítě za svobodna! A zatím – provozní nehoda u Urbanů!“
Zuzana si jen povzdechla: „Mně všichni říkali, že jsem dítě z ušetřeného materiálu.“


„Zuzko, že se nestydíš takhle mluvit“, okřikla ji cudná paní Urbanová. 
Otec Urban právě vykládal Karlovi zážitky z chytání ryb a o nic jiného se nezajímal. Alešovi to nedalo, aby neřekl Zuzance něco lichotivého: „Ať už je to jak chce, Suzanne, povedla jste se velice dobře, v kráse jste dohnala svoji sestru Evu, a kdybych byl asi tak o dvacet let mladší, oslavovaly by se tu dnes určitě dvojí zásnuby, pochopitelně za předpokladu, že byste o mne stála.“
„Každý je tak starý, jak se cítí“, řekla Zuzana, „a já vůbec nemám ráda puberťáky.“
„Výborně, takže mi dáváte naději?“ provokoval Aleš dál.
„Moje sestra už má čtvrté zásnuby a já dosud žádné, řekněte, je to spravedlivé?“
„Ty taky máš ještě dost času“, vložila se do našeho flirtování paní Urbanová, „Zuzka asi už toho moc vypila a neví co brebtá. Nejdřív musí dodělat školu - a basta!“
„Maminečko milá“, reagovala Zuzka sladce ovíněně, „na které planetě žiješ? Já jsem už přece plnoletá a můžu si dělat co chci... podívej, jsem žena“ a dala Alešovi pusu na tvář.
Tímto úplně nevinným a pro Aleše příjemným počinem nejmladší ratolesti přísně katolické rodiny, zhoustla atmosféra, takže se brzy vypoklonkoval s odůvodněním, že má ještě důležitý sraz s nakladatelem.



 Na Silvestra odpoledne, kdy se ke všemu šíleně rozpršelo, Aleš ještě nevěděl, jak chce strávit večer. Nezavolám Heleně? Ta nebude mít určitě čas, myslím, že je už zase definitivně zamilována. Anebo Ingrid? Ta když chytí slinu, tak se vždycky namete jak mariňák. A co Barborka? Ta nebude chtít nikam jít, že nemá co na sebe a nakonec to skončí zase v posteli. V jeho rozjímání ho vyrušil telefon: „Haló, tady je Suzanne čili Zuzana Urbanová...“
„Jé, Suzanne, to je překvapas! Jak se máte, co děláte?"
„Pane doktore, já jsem se chtěla zeptat, jestli byste mi i v tom nečasu udělal radost a šel se mnou na silvestrovský koncert naší Evy s Karlovým orchestrem, to trvá od sedmi do desíti a pak bysme si mohli třeba zajít ve čtyřech někam zatancovat.“
„Ano, a uvítat Nový rok někde v baru, pokud možno pochybném“, doplnil ji  Aleš. 


Koncert k tanci i poslechu byl nad Alešovo očekávání skutečně na vysoké úrovni, netušil, že má Eva tak výborný hlas, ani že orchestr »Gong«, v němž Karel hraje, není žádná kutálka, ale skutečně kvalitní big-band. Při Gershwinových a Cole Porterových skladbách si po létech zase zatančil, samozřejmě se Zuzankou, které se líbilo její překřtění od něj na Suzanne.  

Těsně před koncem koncertu přišla Eva k jejich stolu: „Tak, lidičky, pojďte se mnou do šatny pro muzikanty, já se převlíknu a počkáme tam na Karla. Oni ještě hrají poslední orchestrálku a až přijde, vyrazíme do víru silvestrovské noci. Karel už prý ví kam, já ne.“
V šatně se Eva rychle přestrojila a mezitím co byla v kabině vstoupila do místnosti jakási velice elegantní ošperkovaná madam v kožichu a usedla do jednoho z volných křesel.
„To bude asi těžce zazobaná manželka některého z muzikantů“, řekla Zuzanka. Aleš si všiml, že když Eva vystoupila z kabiny, vrhla na onu neznámou zlý pohled. Přisedla si k nim a skrze sevřené rty řekla: „To je ta, Sylvie, bývalá Karlova – ale co tu chce?“
„Asi chce s mluvit s Karlem, ohledně rozsudku, co on ještě nedostal“, šeptala Zuzka.
„Ne, ale je to od ní drzost, chce nám asi zkazit Silvestra!“, vyprskla Eva rozrušeně.
„Evi, to chce klid, třeba jde jen o klíče, nebo o nějakou banalitu“, řekl Aleš.


„Ne, já to nevydržím, jdu se jí zeptat co chce“, řekla Eva rozhodně, vstala a šla k ní.
„Paní Jaromírová, můžete mi, prosím, říct co tu děláte, v šatně pro orchestr?“
Dáma zvedla obočí: „Jak vidíte nic, čekám tu jen na manžela – vadí to někomu?“
„Karel, ale už není vaším manželem, a já snad mám právo, pár dní před svatbou, vědět, pokud mu něco chcete, proč zrovna tady a teď na Silvestra?“ Eva byla nažhavená do ruda.
„Co to plácáte, milé dítě“, madam se rozesmála, „Karel, že není mým manželem?“
„Samozřejmě, že už není, vždyť jste se rozvedli!“ Eva začala blednout.
„Tak tohle slyším prvně v životě! Jak mohu být, vážená slečno, rozvedená, když jsem se ještě nikdy nerozváděla? Chápu, že je Silvestra a vy jste asi už dost bumbala...“
„Já – já nejsem opilá, ale je to pro mne šok! Vy nevíte, že máme 11. ledna svatbu?“
„Vy jste čím dál legračnější, dívenko, to by byla přece bigamie! Zanechte prosím těch hloupých vtipů, už mě to unavuje“, řekla madam suverénně.


Aleš se Zuzkou přišli Evě na pomoc. „Vážená dámo, promiňte, že zasahuji do vašeho rozhovoru, ale dochází zde evidentně k nedorozumění. Já a zde slečna Urbanová, sestra paní Königové, jsme totiž svědky, jak již uskutečněného zasnoubení, tak i proponované svatby paní Evy a pana Karla Jaromíra.“
„To ale není možné, vždyť my jsme se s Karlem nikdy nerozváděli a dokonce ani nikdy o rozvodu nemluvili a neuvažovali. Už kvůli dětem...“
„Cože, vy máte děti?“ žasla sinalá Eva a zakryla si rukou ústa.

Vtom do děje vstoupil, jakoby dramaticky narežírován, Karel, hlavní hrdina této tragikomedie.
Eva i paní Jaromírová zvolaly skoro unisono: „Karle, probůh, vysvětli nám to!“
Karel se suverénně rozhlédl po nás čtyřech, dával si na čas s odpovědí, načež pronesl tu nejméně očekávanou větu: „Nóó, to jsem holt já – Karel Jaromír“, a pokrčil rameny, rozhodil ruce a jal se pečlivě ukládat svůj saxofon do pouzdra.


„Tak, a teď se jde domů, ty barone Prášile!“, zavelela paní Sylvie a poslušný beránek Karel ani necekl. Jeho velitelka nebyla, jak se zdálo, až tak moc překvapená. Zřejmě už byla na podobné eskapády svého muže zvyklá. Zato Evu musel Aleš se Zuzkou podpírat, aby neupadla. Stále jen opakovala: „Ta ostuda, všichni to vědí, že se mám vdávat... rodiče...v práci...v orchestru...sousedé...“ Slzy se jí valily po tvářích a paní Jaromírová ještě ve dveřích suše poznamenala: „Nebýt našich dětí, paní Königová, tak bych vám ho s radostí přenechala.“


Zuzana nestačila utírat Evě slzy: „Evo, to není tvá ostuda, to je jeho debilita, nebreč.“
Eva se otočila na Aleše, objala ho kolem krku a položila mi hlavu na rameno. Zuzka navrhla: „Pojďme do kabaretu, přijdeme na jiné myšlenky!“
„Ne, já chci domů, jděte sami, nekažte si se mnou večer“, vzlykala Eva.
Vzali jsme tedy taxíka a odjeli k Evě domů na Letnou. Tam se obě sestřičky odebraly do ložnice, zatímco Aleš zůstal v obýváku a rozjímal o patrně psychické chorobě Karla, který musel vědět, že to jednou praskne a přesto žádal rodiče o ruku, slavil zásnuby a jakoby se připravoval na svatbu!


Když Zuzka uložila sestru do postele, řekla jí: „Evo, teď pusť všechno z hlavy a pěkně se vyspi, tady máš prášek na spaní.“ Pro Evu se však dnes zřítil svět, taková strašná blamáž před všemi známými se jí zdála v tomto nervovém rozpoložení zcela nepřekonatelná. Nedovedla si vysvětlit, že mohl Karel dohnat své lhaní až takhle "ad absurdum". Chtěla zapomenout, chtěla spát, hlava jí třeštila a její myšlenky se stále vracely: „Jsi společensky naprosto znemožněná, vyřízená, všichni se ti budou chechtat!“ Vzala další dva prášky, a za chvíli další a pak další...
„Jé, pane Mirku“, volala na Aleše Zuzka z kuchyňky, „já jsem tu v ledničce něco objevila, Eva tu má připravené obložené chlebíčky a jednohubky a šampus!"


„I když to není ideální Silvestr sedět u televize, tak s vámi Suzanne, to bude určitě okouzlující program.“ A skutečně se docela dobře bavili a o půlnoci si přiťukli na Nový rok a tykání. Aleš byl trochu překvapen po jejím žhavém polibku: „Suzanne, to ale nebyla jenom přátelská pusa strejdovi, to vypadalo jako...“ Byl ihned umlčen dalším polibkem. Aby trochu přibrzdil vývoj této intimní situace, navrhl, že by se měli podívat, jak se daří Evě a jestli klidně spí. Bledá Eva ležela naznak s pootevřenými ústy a vypadalo to, že nedýchá. Sáhl jí na chladné čelo, vzal její bezvládnou ruku a snažil se nahmatat tep: „Zuzi, rozsviť velké světlo, to se mi vůbec nelíbí!“
Teprve nyní si všiml, že na nočním stolku leží dvě prázdné krabičky od léků! Tím okamžikem nastala adrenalinová novoroční noc. Zavolali záchranku a mezitím se pokoušeli ji probudit. Zuzi uvařila černou kávu, ale Evu se jim nepovedlo 
probrat.


Konečně dorazila záchranka aby vzali Evu do nemocnice na rychlý výplach žaludku. Vrcholně nervozní tam oba čekali na chodbě, jak to dopadne. Minuty se táhly jak zpomalení šneci a Zuzanka se křečovitě tiskla k Alešovi na lavici v nepřívětivé chodbě před dveřmi, za nimiž se rozhodovalo o osudu její sestry Evy. Marně se snažila potlačovat slzy. Trvalo to celou věčnost než vyšla paní doktorka, která jim oznámila, že pacientka  je už mimo ohrožení života, ale že si ji zde zatím pro dnešní noc musejí ponechat. Ráno ji potom pošlou na psychiatrii, kvůli onomu pokusu o sebevraždu. Načež s nimi sepsala protokol, jak k tomu došlo. Zuzanka se rozhodla, že rodičům zatím nic neřekne. Mohli by se z toho třeba sesypat.
Na Nový rok dopoledne se Zuzka i Aleš, oba ještě poměrně nevyspalí, sešli opět v nemocnici a vyhledali Evu na psychiatrickém oddělení. Vypadala už docela dobře a první, co jim řekla bylo, že by už nikdy takovou blbost neudělala. Měla jen starost, co tomu řeknou rodiče. Oni čekají, že se dnes celá jejich rodina, včetně Karla, u nich sejde na novoroční oběd.

„Milá, zlatá, ale zlobivá Evi“, začal Aleš kazatelsky, „chápu Vás, že jste se chtěla pomstít Karlovi, ale za takovou cenu mlsat tabletky? Uznejte, že jste to přehnala.“
„Já vím, Mirku, máte pravdu a moc a moc vám děkuji a tobě Zuzi taky.“

„Takže, Evo, navrhuji, aby Zuzi ihned odjela do Davle, a vy byste mezitím měla zavolat rodiče, aby vás slyšeli, že jste živá a zdravá. Omluvíte sebe i Karla, že nepřijedete, pod nějakou banální záminkou, jako třeba, že dostal zarděnky a tak podobně. Tím to pro ně nebude takový horor, až jim pak Zuzanka u novoročního oběda, šetrně vylíčí ten náš Silvestr s baronem Prášilem.“

„Fajn, to je nápad, je vidět že jste doktor psycholog“, pochválila Aleše Zuzanka. Ten pokračoval: „A přesně v obráceném gardu zavolám já Karlovi a suše mu oznámím, že Eva spáchala sebevraždu, protože nemohla unést tu ostudu. Otrávila se smrtelnou dávkou šedesáti prášků na spaní a momentálně leží v nemocnici a lékaři bojují o její život. Dosud se neví jak to s ní dopadne. On, že má dvě možnosti: buďto půjde do kriminálu za pokus o bigamii, nebo, pokud lékaři zjistí, že není normální, tak půjde do cvokhausu. Nejistota, to je ten správný trest na něj. Chci ho úmyslně nechat co nejdéle smažit ve vlastní šťávě, pokud Evi souhlasíte.“

„Ano, ať se smaží!“, zvolaly jak čertice obě, jinak mírumilovné sestřičky.



O dva dny později volala Eva Alešovi, jestli se mohou spolu sejít v Mánesu na kafe, že by měla pár věcí, o kterých by se s ním chtěla poradit. „Samozřejmě, co je nového, Evi, a co rodiče?“ uvítal ji místo pozdravu, „hořím zvědavostí.“
„Rodiče to zvládli dobře, ale páté zásnuby už prý nikdy více dělat nebudou. V práci jsem to nikterak nerozebírala, jenom, že se svatba odkládá, ale teď si musím ještě dojít pro věci do šatny orchestru a na to se chci zeptat vás. Smlouvu okamžitě vypovím, to je mi jasné, stejně letím za měsíc do USA, ale jak se mám tvářit na Karla a co mu mám říct, on se zatím neozval...“
„Zato se ozval mně a chtěl vědět, co se děje,"  Aleš se ušklíbl a dodal, "řekl jsem mu, že jste to přežila a co bude dál, to se dozví od vašeho právníka. Nemusíte se s ním vůbec bavit. Chcete-li, půjdu tam s vámi.“
„Ne, co jsem si nadrobila si musím vyřídit sama, ale nebojte se, Karel už je pro mne nula! K něčemu to přece bylo dobré. Po dvou létech se konečně cítím úplně volná a svobodná. Teď však najednou nedovedu pochopit sama sebe, jak jsem mohla být tak praštěná až blbá!“
„Dobře, počkám tady asi půl hodinky a dejte mi aspoň hlášku, jak to probíhá.“
„Ano, můj milý ochránče, bude-li třeba sokola zavolám“, řekla pateticky.
Aleš si právě četl noviny, když se ozvalo zabzučení jeho mobilu: „Mirku, jste ještě v kavárně, mám pro vás novinku. Přijdu hned za vámi nahoru. Karel vypadá strašně ztrhaně, je zarostlý jak houmlesák, zhubnul a nervózním hlasem se mne jenom zeptal: ‘Prosím tě, Evo, co chce se mnou ten Doktor udělat? Vždyť mám na krku dvě malé děti!‘ Řekla jsem mu jen: "Sice si to nezasloužíš, ale já už se s tebou špinit nebudu. Těm tvým batolatům musí být nejméně devět let, vzhledem k tvému manželskému celibátu, pokud jsi mi aspoň v tomhle nelhal – anebo to nejsou tvoje děti!", načež jsem hrdě odkráčela.“
„Takže to můžeme odfajfkovat jako vyřízenou záležitost. A teď, prosím, podívejte se Evi z okna, jak venku krásně prší a zároveň padá mokrý sníh. Šla byste se mnou na procházku?“
„To jste hezky řekl, že "krásně prší". To zní pro normální lidi jako protimluv. Nevím, jak jste mohl vědět, že ráda courám v dešti a že se dosud nikdy nikdo se mnou v dešti procházet nechtěl  -  když nemusel..."

„Tuším, že jsme v tomhle na stejné vlně, Evi. Naopak, já jsem očekával, že se mě zeptáte, jestli nejsem trochu cvok. Takže fajn, jdeme! Tu vaší tašku s věcmi hodíme ke mně do auta.“

Eva se do Alešj pevně zahákla a vzali to nejprve po nábřeží k Národnímu divadlu, odtud přes Most legií na Kampu a tam čvachtali v mokrém sněhu jako dva blázni, dokud se jim nepromočily boty. Povídali si o všem možném: o tom, jak on zde za mlada randil, o plynových lampách a to, jak si přál, abych se tu potkal s Janem Werichem. Eva zase líčila své zážitky s úchylnými odhalovači, kteří se zde potloukali večer, když sem chodila venčit svého černého vlčáka a jak ti úchylové, když spatřili Arka, okamžitě mizeli velkým obloukem z dohledu.

Na chvilku se zastavili u Vltavy a pozorovali mihotavá světla na druhé straně řeky. Eva se k němu najednou zimomřivě přitiskla a řekla tiše: „To je romantika, viď?“ Nebýt toho snad nechtěného tyknutí a toho, že se jí v tom momentě usadila stříbrná vločka na nose, jistě by Aleš neudělal tu chybu a nevyhrkl: „Evo, co kdybych do té Ameriky odletěl s tebou?“

„Ne, promiň–te, to by bylo špatně, to by byl možná hezký románek, ale já chci teď být sama, naprosto samostatná. Do USA nepoletím! Toto je moje nové životní krédo!“

„Ano, já plně respektuji váš názor Evi, i když s ním absolutně nesouhlasím..." odtušil Aleš.

O pár dní později mu zatelefonovala Zuzanka, aby ho s přímočarostí sobě vlastní, šokovala nečekaným návrhem: "Tady je Suzanne, tak mě dnes něco napadlo, Miky“, řekla záhadně, „my dva bychom vlastně mohli spolu chodit – tedy jestli se ti líbím. Koukni, já nikoho nemám a ty, myslím, taky nikoho nemáš, Eva tě nechce, má nabídku do divadla v Brně, tak proč by to nešlo?“

„Milá Suzanne, tobě by nevadilo, že jsem dvakrát tak starý jako ty?" namítl Aleš.
„Ne. Já jsem o tom přemýšlela a přišla jsem na to, že čím budeme starší, tím bude rozdíl mezi námi menší. Poslouchej dobře: moje stáří je 18 x 2 = 36 + 2 = 38 tvoje stáří.  A za 10 let mi bude 28 x 2 = 56 a tobě bude teprve 48 let!“

„Bravó, Zuzi, a za sto let už budeme prakticky stejně staří“, doplnil Aleš její výpočty, „víš, ono to tak není, těch dvacet let se nedá vyřešit algebrou, protože tady nejde jenom o roky, ale o záliby, o způsob života, o tisíce jiných každodenních maličkostí. Já bych určitě s tebou nechodil na disco, nezajímá mě vůbec Superstar nebo ptákoviny jako reality show a tobě zase asi nic neříká Debussy nebo Brahms. To je diametrální rozdíl v našich zájmech a proto říkám, že to nejde. Ne snad, že by ses mi nelíbila, naopak, jsi krásná a mám tě rád.“ Dohodli se nakonec, že se budou občas stýkat výhradně kamarádsky a posílat si  často esemesky.

Jednou, bylo to v červnu, poslala  Zuzka Alešovi podivnou SMS: »Mrholí a já tu stojím a čekám na Tebe. Přijdeš?  Chiffre: Museum...«

Aleš se cítil být vyrušen z klidu. Pomyslel si, že ta holka bláznivá si něco vzpomene a on musí mít vždycky čas a náladu. Už chtěl odpovědět NE, nemám čas, ale pak si to přece jen rozmyslel, díky tomu, že bylo teplo a právě tak krásně mžilo, odpověděl stručně: "Za 15 minut jsem tam."

Když přicházel k rampě Národního muzea, viděl ji, jak se tam krčí pod křiklavě růžovým deštníkem. Napadlo ho: „Jak to, že ta Zuzana taky ráda courá v dešti? To nemůže mít ode mne, já jsem se s ní o tom nikdy nebavil. Ale stejně je čím dál víc podobná Evě, zvláště skrze mé zmoklé brýle.“
A pak se proti němu rozeběhla. „Můj drahý Aleši, odpusť!“ Vrhla se mu okolo krku, div, že mu tím deštníkem nevypíchla oko – a byla to – jeho tajná láska Eva!

16 září 2018

Nouze naučila i mého otce housti...


Už dlouhou dobu visí u mne na zdi kytara, na kterou už celé věky nehraju. Můj otec měl po celý život zase na skříni ve futrálu housle a jenom jednou za uherský rok, co si pamatuju, na ně něco zafidlal. To se ví, že Stradivárky to nebyly. Teď ale vidím, že i já jsem v tomhle ohledu po něm, jenže já za to nemohu, že mě ty struny tak moc řežou, protože už nemám na koncích prstů tvrdé mozoly jako dřív. Tenkrát, když jednou otec vybalil housle ze zaprášeného futrálu na skříni v ložnici a začal hrát Humoresku a dokonce docela dobře, byl jsem dost překvapen, já jsem si totiž myslel, že na ně zahraje maximálně Ovčáci, čtveráci...

Začal jsem se ho vyptávat jak to, že umí a proč nehraje častěji. Byli jsme doma sami, máti byla s malou sestřičkou někde u známých na návštěvě a otec se z ničeho nic najednou rozpovídal a já soustředěně poslouchal jeho zajímavé vyprávění. Dodnes lituji, že jsme takovou debatu s mým otcem nevedli častěji. Nikdy na to nebyl čas a stejnou chybu jsem bohužel udělal i já se synem...

Všechno začalo tím, jak mi vysvětlil otec, že mu jeden jeho strýc věnoval k svátku staré housle, ale pod jednou podmínkou a to, že se na ně bude pilně učit hrát a sice u starého pana Krummholze, který mu prý slíbil, že bude chlapce vyučovat zadarmo a až z něj bude slavný virtuós, tak mu to jistě rád dodatečně zaplatí. Otec se ovšem virtuósem nestal a tak se toho starý pán vlastně nedožil.    
Bylo to po první světové válce, byla bída a nebyly peníze a můj otec si usmyslel, že jakmile bude umět hrát, bude tím vydělávat ony, tak potřebné peníze pro jejich sedmičlennou rodinu a také na své studie. To dodržel a skutečně, chodil asi dva roky pilně do houslí a když už se to jeho šmidlání dalo poslouchat, našel si relativně dobře placené místo v nedalekém biografu, jako hudební podmalovávač, tehdy němých filmů.


Musel si připravit celou řadu písní, jak pro scény napínavé, nebo i
tragické, tak rovněž pro scénky romantické či milostné, nebo třeba pro "Nosferatu" a jeho scény vrcholně hrůzostrašné.
Někdy publikum ani nedýchalo napětím. Jindy zase vykřikovalo na hlavního hrdinu: "Pozor, je za tebou, otoč se!" a podobně. 

Nejraději ze všeho prý podmalovával scény milostné, tak jako ku příkladu lásku chudého tuláka (Chaplin) a slepé dívky. K tomu prý hrál nyvou píseň, kterou mi hned také zazpíval: "Byl krásný letní večer, mně bylo 20 let, když poprvé jsem líbal jak oheň žhavý ret." 
Nakonec se mi otec přiznal, že měl v té době první lásku, jménem Barunka. Jeho i její rodiče s tím počítali, že se jednoho krásného dne jejich děti vezmou, ale dopadlo to úplně jinak...

Otec, když nastoupil své první zaměstnání v městě o stodvacet kilometrů dál, kde se seznámil s mojí budoucí matkou. Tato svojí přirozenou inteligencí i krásou překonala všechny Barunky světa, a bylo vymalováno. Barunka se mezitím vdala a otec byl vlastně rád, byl po uši zamilován do mé budoucí matky a tak nějak jsem o dva roky později přišel na svět i já...
   Vím, že toto téma je dost romantické, takže asi nebudu mít moc čtenářů, ale ať, protože si myslím, stejně  jako Jiří Suchý, že trocha poezie nikoho nezabije...

12 srpna 2018

Nymfou políben býti

Dnes jsem měl chuť něco zase napsat, ale nevěděl jsem o čem, můza mě nepolíbila. Tak jsem začal raději něco malovat a najednou mě políbila Nymfa. Na okenním parapetu sedí tu už léta tiše a já si jí nevšímám, dovezl jsem si ji před mnoha lety z mých toulek po Skandinávii jako suvenýr bronzová "Malá mořská víla". 

Napadlo mě, že toho o ní až tak moc nevím, na článek by to nestačilo, a tak jsem nakoukl do Google a dozvěděl se několik poměrně suchých informací, jako že to je, po americké Soše Svobody ta nejfotografovanější socha na světě, že je na rozdíl od té americké jenom 125 cm velká, a že se stala symbolem hlavního města Dánska Kopenhagenu. Socha byla už vícekrát poničena vandaly, ale vždy pečlivě opravena. Potom jsem ale kápnul na informaci, která mě opravdu nadchla, a tak jsem zde pro mé čtenáře vyzobal to, co se všeobecně neví.


»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
NYMFA
dostala
hlavičku 
od baletky 
Ellen Price 
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
A tělo od
sochařovy
ženy Eline
k tomu...
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»
»»»»»»»»»»


Tato sice malá, ale zato známá kodaňská Nymfa vznikla tak jak skoro vždycky všechno, totiž náhodou: Jednou si zašel pan Jakobsen, vlastník pivovaru "Carlsberg" na balet Andersenovy pohádky "Malá mořská víla", kterou zde na scéně ztvárnila známá prima-balerina Ellen Price. Pan Jakobsen byl nymfou tak nadšen, že si usmyslil, nechat si ji odlít z bronzu. Brzy nato vyhledal sochaře Edvarda Eriksena (1876-1959), jako pivovarník měl peněz dost, ale přesto tady nastala komplikace. Jakobsen chtěl aby balerina Ellen Price stála modelem panu sochaři Eriksenovi, ta však tuto nahou roli odmítla, ale svolila, aby sochař udělal jenom její hlavu. Naproti tomu pan Jakobsen, který to vše financoval, trval na celo-nahé víle. Vypadalo to už, že se nedohodnou protože pro tehdejší dánskou celebritu to bylo příliš kompromitující...

Nakonec to však vyřešil suverénně sám sochař pan Eriksen. Řekl, že by hlavu udělal podle Ellen Price a tělo podle své ženy Eline. Pomyslel si: "Nymfa bude sestavena z Ellen a Eline, to stejně nikdo nepozná, vyjma znalců obou těl a těch jistě není až tak moc, takže všichni budou spokojeni!" 

A já teď, když tak na to zkoumavě koukám, tak jsem si jist, že ta jeho manželka měla lepší figuru i proporce než hubená baletka, takže se nedivím, že i pan pivovarník byl velmi spokojen a nechal potom tuto nymfu, rok před svojí smrtí (1913), instalovat na pobřeží před milóny cvakajících fotoaparátů turistů z celého světa, kde je také dodnes.

I ten můj malý dánský suvenýrek vodní víly, má teď, po tolika letech pro mne daleko větší cenu než dosud. Najednou vidím ony dvě ženy, jejichž splynutím byla, před víc než sto lety, stvořena tato krásná Nymfa. Nenechal jsem ji už stát na tom okenním parapetu, ale nabídl jí vznešenější místo jako těžítko na mém pracovním stole.... A Nymfa mě za to políbila!