12 listopadu 2009

A neuvoď nás v pokušení...

Když jsem byl kdysi, bylo to v horkém létě, na léčení v bavorských lázních Bad Aibling, vyšli jsme si jednou v sobotu s mým kolegou  a rovněž pacientem Hansem, do jedné nedaleké zahradní restaurace na tak zvaný čaj o páté. Hned jak jsme tam vstoupili a rozhlédli se po zahradě, vzdychl si Hans: „Um Gottes Willen, tady to vypadá jako v kartonážní fabrice.“
„To nechápu, jak to myslíš?“, zeptal jsem se.

„No, je to tu samá stará škatule...“
„Však my přece taky nejsme žádní mladíci“, oponoval jsem mu, „a mimo to támhle vidím i nějaké mladší ročníky“, ukázal jsem směr bradou.
„Ne, to já jdu radši k Adlerům na pivo“, zakroutil Hans hlavou.
„Já zůstanu, ta evergreenová hudba se mi moc líbí, tančit nemusím, dám si jen kafe a dort.“ 

Rozhodl jsem, zatímco Hans pokrčil rameny a odešel. Hudba byla skutečně dle mého gusta a ta káva se šlehačkovým dortem také. Najednou se za mými zády ozvalo: Darf ich bitten? (Smím prosit?).

Spatřil jsem mladou půvabnou, dobře vyprofilovanou blondýnu, což mi vyrazilo dech a já se zmohl jen na nejapnou otázku: „Copak ona je teď dámská volenka?“
„Není, ale já jsem tak drzá, že jsem to zkusila, jak zareagujete“, usmála se neznámá.


„Slečno, prosím, posaďte se tady, to musíme trochu podrobněji prodiskutovat. Zvu vás tímto na kávu a dort, chutná výborně, mohu vám doporučit.“ Dívka souhlasila a já jsem se od tohoto okamžiku nepostačil divit. Tahle naprosto emancipovaná žena si zapálila cigaretu a spustila stavidla své výmluvnosti:
„Studuji psychologii, jmenuji se Denisa a právě včera jsem se rozešla se svým přítelem, což mi není úplně jedno, ale muselo to být. Pokud byste měl zájem a jste volný, mohli bychom se možná blíže seznámit.“
„Nezdá se vám, Deniso, že jste ke mně moc mladá a nebo já, že jsem k vám moc starý?“
„Každý je starý tak, jak se cítí. Mně je osmadvacet let, jsem svobodná a bydlím v malé garsoniéře patnáct minut odtud. Pozvala bych vás na revanš k sobě na večeři, nebojte se, vařit náhodou dovedu“, řekla s milým kukučem v očích.
„Aha, teď tomu rozumím, slečno, takže, prozraďte mi kolik peněz musím mít u sebe, abyste byla s mojí návštěvou spokojena?“, zeptal jsem se přímo. Zajímalo mne to čistě ze zvědavosti a předem jsem věděl, že bych tam s ní stejně nešel. Slyšel jsem, že tu jsou velmi luxusní lázeňské šlapky, které takto loví prachaté slaměné vdovce.


Podívala se na mne smutně a řekla zklamaně: „To není od vás hezké za moji otevřenost mne zařadit mezi prodejné ženy, to... to mě docela mrzí...“ Zůstal jsem zticha a pozoroval tančící páry. Číšnice jí přinesla kávu a dort a Denisa se znovu ozvala: „Řekněte mi aspoň, vážený pane, co si o mně myslíte a co soudíte o mém vzhledu?“
„To je jednoduché, líbíte se mi moc, máte pěstěné ruce, hezkou tvář a plné rty, míry odhaduji 90-60-90, takže vzhled je perfektní.“ Čekal jsem zlostnou reakci na mé provokativně povrchní hodnocení, ale Denisa mě opět šokovala: „A co mé nohy, o těch jste se nezmínil“, řekla s úsměvem a zvedla si sukni až skoro do pasu, aby tak pod stolem odhalila své dlouhé, snědé a skvěle formované nohy.
„Deniso, prosím vás, spusťte okamžitě tu sukni dolu, podívejte, lidi se otáčejí, ale řekněte mi raději, proč jste si vybrala právě mne? Vy přece, při Vašem vzhledu, můžete mít zcela pochopitelně takových strejců jako jsem já, deset na každém prstu.“

„Nechápu“, řekla Denisa kroutíc hlavou, „proč se tak podceňujete, padl jste mi prostě do oka, máte šarm, záříte čistotou a děláte dojem inteligenta, to není nic? Jinak ovšem rozumím, že jste si musel o mně pomyslet to nejhorší, jsem trochu ujetá ve svém chování, podívejte se“, a vytáhla ze své malé kabelky rozkládací peněženku v harmonikovém formátu, “zde jsou všechny mé platební karty, je jich devět, jsem dost bohatá a asi i značně rozmazlená mým nerozumným otcem, jenž mě zbožňuje“, usmála se, „a tak se patrně chovám nestandardně.“

„Slečno, Deniso, já z vás nejsem vůbec moudrý, já jenom vím, že to naše dnešní setkání je moc zajímavým zážitkem, který budu rád vyprávět v mém klubu a na co budu ještě dlouho vzpomínat.“
„Ale já taky! Víte, že vy se chováte právě tak nestandardně jako já? Jiní muži se hned rozplývají když je oslovím, vy ne, ohodnotíte mě jako auto Porsche a vidíte ve mně šlapku!“, vyprskla Denisa smíchy.
Hudba právě spustila jeden z mých oblíbených songů „Petite Fleur“ a já vyzval Denisu k tanci slovy: „Každopádně si myslím, že si teď můžeme, chcete-li, zatančit jak jste si původně přála. Darf ich bitten?“
A to bylo vše, jeden tanec v těsném objetí, ale jejímu ďábelskému pokušení jsem odolal a dodnes nevím, jestli to byla šlapka nebo milionářská rozmazlená dcera. A asi právě proto je mi ta vzpomínka tak zvláštně příjemná...

http://www.youtube.com/watchv=M9Gmmu2ligI&feature=relate

06 listopadu 2009

Acapulco Plaja

Rád vzpomínám na krásnou dovolenou s mojí manželkou v roce 1990 ve Španělsku. Bylo to v romantickém městečku Nerja, poměrně blízko Granady a Malagy v Acapulco Plaja, což tedy není mexické letovisko pro snoby, ale hrdý název komplexu letních bytů, ne právě chudých Západoevropanů.
Tento pětiposchoďový areál bytů, vypadající v půdorysu jako velké písmeno „U“, zahrnoval dle mého odhadu aspoň sto třípokojových jednotek.
Uprostřed onoho U byl velký swimming-pool a trávník s lehátky a za ním byla pláž a širé moře, což ovšem leželo asi o dvacet metrů níže pod skalnatým břehem. Majitelé těchto bytů, pokud zde nebyli právě sami na dovolené, pronajímali své apartmány, asi za poloviční ceny než hotely, takovým chudším proletářům, jako jsme byli třeba my. Námi najatý byt se nacházel ve třetím patře v průčelním traktu, přímo nad bazénem s krásným výhledem na moře.
Nehodlám tady popisovat krásy Španělska, to by bylo moc dlouhé povídání, ale zaměřím se na jednu perličku, která de facto se Španělskem souvisí jenom okrajově.
Z našeho balkonu jsme si nemohli nevšimnout jedné situační komiky, která se odehrála na balkonech v prvním a druhém patře v pravém křídle našeho „účka“.


Jednalo se o dvě, svým způsobem originální ženy, tu v prvním patře jsme nazývali „Lady Langsam“, neboť se pohybovala úžasně pomalu a distingovaně jako královna ze Sáby a ta nad ní v druhém patře, pravý opak, žena posedlá uklízením, kterou jsme pro sebe pokřtili „Frau Putzfimmel“. Ta totiž takřka nepřetržitě uklízela, drhla, myla, luxovala a leštila nábytek i okna, nebo aspoň prala záclony. Na balkoně měla skříň narvanou úklidovými potřebami, jako mopy, smetáky, košťata, kbelíky, lavory a lahve s různými čistidly.
Seděli jsme právě na balkoně u odpolední kávy a člověk, aniž by se musel nějak vyklánět, měl přímo v zorním poli jako na talíři, výhled na nejméně osm balkonů v nižších patrech. A tak se stalo, že jsme byli němými svědky komedie, trvající asi jeden a půl hodiny. Děj byl velice zdlouhavý, ale přesto zajímavý až napínavý.
Frau Putzfimmel jako obvykle luxovala koberce a Lady Langsam si začala rozkládat lehátko na balkoně. Narovnala si ho směrem ke slunci tak, aby horní opěradlo bylo ve stínu a část pro nohy, aby byla na slunci. Potom zmizela v bytě a vrátila se asi až za deset minut s dekou, kterou si pečlivě urovnala na lehátko. Potom zase ladně odkráčela a tak to pokračovalo v pěti- až desetiminutových intervalech, s tím rozdílem, že jednou si donesla osušku, potom malý stoleček, potom širák a černé brýle, pak zase láhev a sklenku s nějakým drinkem a pokaždé se podívala, kde je mezitím slunce a pootočila lehátko tím správným směrem.
My jsme mezitím vypili kávu a zahráli si hru v kostky „Yatzé“ a lady stále něco nosila a mizela v bytě. Nakonec si donesla knížku a k naší úlevě se konečně uvelebila do lehátka. Stín se mezitím prodloužil tak, že na slunci měla už jenom patičky, ale to ji nevadilo a zahloubala se do zajímavého románu.
V ten moment, jak narežírovaně, se zjevila na horní scéně neúnavná paní Putzfimmelová s prachovkami a mopem a jala se vše vyklepávat přes zábradlí na čtoucí lady. Viděli jsme jak se ten bílý prach pomalu snáší a lady zabraná do patrně strhující četby to zaregistrovala až když Putzfimmelová vyklepávala třetí prachovku. S bílým prachem na širáku i na černých plavkách se vymrštila jak péro z gauče, což byl její první rychlý pohyb, který jsme zaregistrovali a zapištěla směrem nahoru něco, co bych já od mondénní lady nikdy nečekal: „Hey, Sie! Was ist das für 'ne Schweinerei!“ (Hej, vy tam! Co je tohle za prasečinu!) Měli jsme se ženou co dělat, aby náš smích nedolétl až k uším obou těchto rozhněvaných dam...
Tato vzpomínka na Nerju překryla všechny mé ostatní a dnes, kdy to píši je tomu přesně dvacet let a navíc, přesně i na den, dvacet sedm let od našeho seznámení v Německu...