17 listopadu 2009

ALENA

 Navazuje na příběh "Pertinax není."

O několik měsíců později na podzim jsem si všiml, že na píchačce Aleny Baxové je zcela nové jméno Alena Heidlerová, z čehož jsem bystře usoudil, že se už ona milá Alenka patrně provdala za onoho vyznavače pertinaxu.
Potom jsem ji několikrát zahlédl na obědě v kantýně, vždy ve skupince několika kolegů a postřehl jsem, že její vlasy jsou stále méně a méně blond až posléze z ní byla bruneta. Usoudil jsem, že si ráda barví vlasy a očekával, kdy z ní bude zrzka. Spolu jsme se přímo nesetkali, až jednou.
Bylo to v únoru nebo v březnu, prostě ranné jaro, když si najednou při obědě přisedla k mému stolu.
„Možná, že se už na mne nepamatujete, já jsem ta pertinaxová, nebo spíše peroxydová blondýna, dobré poledne!“, řekla a usmála se na mne.
„Éé – dobrý den Alenko, samozřejmě, že si vás pamatuju, už jsem vás tu parkrát viděl, ale vy jste neviděla mne! A dokonce jsem postřehl různé odstíny vašich vlasů...“
„Ano, vy jste se tenkrát divil, že blondýna má hnědé oči, jenže já jsem bruneta a vlasy jsem si musela odbarvovat na přání tehdy mého snoubence“, vysvětlila mi. A já doplnil: „Takže teď už jako vdaná paní Heidlerová si můžete dělat co se vám zlíbí, vidíte i to už vím!“
„Studoval jste zřejmě moji píchačku, že ano, váš zájem mi lichotí.“
„Tu vaši píchačku číslo 155 přece nemohu zapomenout“, řekl jsem pateticky.
„To jsem ráda, přeji vám ještě dobrou chuť, já jsem už po obědě, tak zase běžím nahoru, sedím teď tady v hlavní budově ve čtvrtém patře, tak se snad uvidíme častěji, na shledanou!“
Pokynul jsem dívce mlčky, maje plnou pusu gulášové flaksy a skutečně od té doby jsme se náhodně potkávali nejen v jídelně ale i na chodbách a já jsem vždycky v duchu litoval toho, že je vdaná, čili pro mne tabu.


Jednou v červnu jsem si šel právě pro výplatu za hraní na kytaru, směrem k Náměstí republiky, když jsem uviděl stát před budovou Civilního soudu na Ovocném trhu, paní Alenku s nějakým pánem. Než jsem k nim došel, podali si ruce a pán odcházel směrem do Celetné, zatímco ona se otočila a vykročila proti mně.
„To je náhodička!“, zvolal jsem a ona se rozesmála: „A já mám navíc dnes velice šťastný den, představte si, že jsem právě čerstvě rozvedená!“
„S tím Pertinaxem? Tak to šlo rychle, gratuluji, tak to by se mělo nějak oslavit. To byl ten váš manžel, co jste se s ním právě rozloučila?“
„Ne, to byl můj právník, můj ex-manžel už je pryč!“
„Kam půjdete slavit, mohu-li to vědět?“
„Ještě nevím, ale měla bych. Víte, prožila jsem si s ním očistec i peklo na zemi!“
„Já, Alenko, sice neoplývám mamonem, ale dnes beru výplatu za hraní, takže vás klidně mohu pozvat na večeři a na to zapití vašeho rozvodu, co tomu říkáte?“
Alenka bez otálení souhlasila a tak jsem si, po inkasování čtyř stovek v pokladně, ihned připadal jako bonviván, a pozval ji na večeři do jednoho luxusního baru. Tam jsme to rozjeli coby malí lidé ve velkém formátu, nejprve aperitiv, potom polévka, 
předkrm, hlavní jídlo něco na roštu, víno, káva, zákusek a dva gin-fizzy... 
Alenka mi vyprávěla o tom jak ji manžel bil, ukazovala mi i jizvu na předloktí od žehličky, kterou po ní ve vzteku hodil a modřinu na rameně i nad kolínkem. Potom jsme si také zatančili, hlavně při pomalých rytmech takzvaných ploužáků a čas nám rychle ubíhal, takže najednou byla půlnoc a pan vrchní nenápadně naznačil, že mu končí směna, a že už bych mohl zaplatit.
Když jsem však spatřil účet, protočily se mi panenky: stálo tam černé na bílém 555,- Kčs! „To je trapas, Ali, představ si, že nemám dost peněz na zaplacení!“
„Počkej, já ti vy-vypomůžu“, řekla Alenka s těžkým jazykem a vyndala ze své kabelky peněženku, „hele, tady mám stovku, stačí to?“
„Nestačí, Ali, chybí nám ještě 55 korun, to je trapas, pokusím se to nějak ukecat.“ Ale pan vrchní byl jednak neoblomný a jednak drzý, řekl jen: „To znám, udělat útratu a pak zmizet.“ Alena dostala spásný nápad: „Zůstaň tady jako rukojmí do zástavy, aby ten vrchní nemektal a já vezmu taxíka a dojedu rychle domů pro moje úspory!“
„Zdá se, že to je jediné možné řešení, Alenko, ale prosím tě, slib mi, že mě tu nezapomeneš!“
A tak jsem si dal ještě jeden gin-fizz a řekl vrchnímu: „Teď si mne dobře hlídejte, abych vám náhodou neutek‘, můžete mě třeba přivázat řetězem za nohu ke stolu!“

Alenka byla na štěstí už za patnáct minut zpátky, takže jsem tam nemusel tvrdnout do zavírací hodiny, načež být následně deportován na policejní stanici, nýbrž jsme vše zaplatili, ba i ten číšník za vynucenou trpělivost, tuzéra dostal.


A pak jsme šli temným městem vlahou letní nocí a zastavili se na malý skok v tehdy krásném a tichém romantickém parku se zurčícím jezírkem přímo naproti Hlavnímu nádraží.
Tenkrát, totiž na tomto místě ještě nehauzírovali ani sovětské okupační tanky, ani dnešní bezdomovci.
Byl to pro mne nezapomenutelný večer, na lavičce u jezírka, kde jsme se původně chtěli zdržet jen na skok, ale ono se to protáhlo až do svítání ve tři a připadali si jak "strangers" v této písni  https://youtu.be/LwBbDhP1_Nc

12 listopadu 2009

A neuvoď nás v pokušení...

Když jsem byl kdysi, bylo to v horkém létě, na léčení v bavorských lázních Bad Aibling, vyšli jsme si jednou v sobotu s mým kolegou-pacientem Hansem, do nedaleké zahradní restaurace na tak zvaný čaj o páté. Hned jak jsme tam vstoupili a rozhlédli se po zahradě, vzdychl si Hans: „Um Gottes Willen, tady to vypadá jako v kartonážní fabrice.“
„To nechápu, jak to myslíš?“, zeptal jsem se ho.
„No, je to tu samá stará škatule...“
„Však my už taky nejsme žádní mladíci“, oponoval jsem mu, „a mimo to támhle vidím i nějaké mladší ročníky“, ukázal jsem směr bradou.
„Ne, to já jdu radši k Adlerům na pivo“, zakroutil Hans hlavou.
„Já zůstanu, ta evergreenová hudba se mi moc líbí, tančit nemusím, dám si jen kafe a dort.“ 

Rozhodl jsem, zatímco Hans pokrčil rameny a odešel. Hudba byla skutečně dle mého gusta a ta káva se šlehačkovým dortem také. Najednou se za mými zády ozvalo: Darf ich bitten? (Smím prosit?).

Spatřil jsem mladou půvabnou, dobře vyprofilovanou blondýnu, což mi vyrazilo dech a já se zmohl jen na nejapnou otázku: „Copak ona je teď dámská volenka?“
„Není, ale já jsem tak drzá, že jsem to zkusila, jak zareagujete“, usmála se neznámá.


„Slečno, prosím, posaďte se, to musíme trochu podrobněji prodiskutovat. Zvu vás tímto na kávu a dort, chutná výborně, mohu vám doporučit.“ Dívka souhlasila a já se od tohoto okamžiku nepostačil divit. Naprosto emancipovaná žena si zapálila cigaretu a spustila stavidla své výmluvnosti:
„Studuji psychologii, jmenuji se Denisa a právě včera jsem se rozešla se svým přítelem, což mi není úplně jedno, ale muselo to být. Pokud byste měl zájem a jste volný, mohli bychom se možná blíže seznámit.“
„Nezdá se vám, Deniso, že jste ke mně moc mladá a nebo já k vám moc starý?“
„Každý je starý tak, jak se cítí. Mně je osmadvacet let, jsem svobodná a bydlím v malé garsoniéře patnáct minut odtud. Pozvala bych vás na revanš k sobě na večeři, nebojte se, vařit náhodou dovedu“, řekla s milým kukučem v očích.
„Aha, teď tomu rozumím, slečno, takže, prozraďte mi kolik peněz musím mít u sebe, abyste byla s mojí návštěvou spokojena?“, zeptal jsem se přímo. Zajímalo mne to čistě ze zvědavosti a předem jsem věděl, že bych tam s ní stejně nešel. Slyšel jsem, že tu jsou velmi luxusní lázeňské šlapky, které takto loví prachaté slaměné vdovce.
Podívala se na mne smutně a řekla zklamaně: „To není od vás hezké za moji otevřenost mne zařadit mezi prodejné ženy, to... to mě docela mrzí...“ Zůstal jsem zticha a pozoroval tančící páry. Číšnice jí přinesla kávu a dort a Denisa se znovu ozvala: „Řekněte mi aspoň, vážený pane, co si o mně myslíte a co soudíte o mém vzhledu?“
„To je jednoduché, líbíte se mi moc, máte pěstěné ruce, hezkou tvář a plné rty, míry odhaduji 90-60-90, takže vzhled je perfektní.“ Čekal jsem zlostnou reakci na mé provokativně povrchní hodnocení, ale Denisa mě opět šokovala: „A co mé nohy, o těch jste se nezmínil“, řekla s úsměvem a zvedla si sukni až skoro do pasu, aby tak pod stolem odhalila své dlouhé, snědé a skvěle formované nohy.
„Deniso, prosím vás, spusťte okamžitě tu sukni dolu, podívejte, lidi se otáčejí, ale řekněte mi raději, proč jste si vybrala právě mne? Vy přece, při Vašem vzhledu, můžete mít zcela pochopitelně takových strejců jako jsem já, deset na každém prstu.“
„Nechápu“, řekla Denisa, „proč se tak podceňujete, padl jste mi prostě do oka, máte šarm, záříte čistotou a děláte dojem inteligenta, to není nic? Jinak ovšem rozumím, že jste si musel o mně pomyslet to nejhorší, jsem trochu ujetá ve svém chování, podívejte se“, a vytáhla z malé kabelky rozkládací peněženku v harmonikovém formátu, “zde jsou všechny mé platební karty, je jich devět, jsem bohatá a asi i dost rozmazlená mým nerozumným otcem, jenž mě zbožňuje“, usmála se, „a tak se patrně chovám nestandardně.“
„Slečno, Deniso, já z vás nejsem vůbec moudrý, já jenom vím, že to naše dnešní setkání je moc zajímavým zážitkem, který budu rád vyprávět v mém klubu a na co budu ještě dlouho vzpomínat.“
„Ale já taky! Víte, že vy se chováte právě tak nestandardně jako já? Jiní muži se hned rozplývají když je oslovím, vy ne, vy ve mně prostě vidíte šlapku!“, vyprskla Denisa smíchy.
Hudba právě spustila jeden z mých oblíbených songů „Petite Fleur“ a já vyzval Denisu k tanci slovy: „Každopádně si myslím, že si teď můžeme, chcete-li, zatančit jak jste si původně přála. Darf ich bitten?“
A to bylo vše, jeden tanec v těsném objetí, ale jejímu ďábelskému pokušení jsem odolal a dodnes nevím, jestli to byla šlapka nebo milionářská rozmazlená dcera. A asi právě proto je mi ta vzpomínka tak milá...

http://www.youtube.com/watchv=M9Gmmu2ligI&feature=relate

06 listopadu 2009

Acapulco Plaja

Rád vzpomínám na krásnou dovolenou s mojí manželkou v roce 1990 ve Španělsku. Bylo to v romantickém městečku Nerja, poměrně blízko Granady a Malagy v Acapulco Plaja, což tedy není mexické letovisko pro snoby, ale hrdý název komplexu letních bytů, ne právě chudých Západoevropanů.
Tento pětiposchoďový areál bytů, vypadající v půdorysu jako velké písmeno „U“, zahrnoval dle mého odhadu aspoň sto třípokojových jednotek.
Uprostřed onoho U byl velký swimming-pool a trávník s lehátky a za ním byla pláž a širé moře, což ovšem leželo asi o dvacet metrů níže pod skalnatým břehem. Majitelé těchto bytů, pokud zde nebyli právě sami na dovolené, pronajímali své apartmány, asi za poloviční ceny než hotely, takovým chudším proletářům, jako jsme byli třeba my. Námi najatý byt se nacházel ve třetím patře v průčelním traktu, přímo nad bazénem s krásným výhledem na moře.
Nehodlám tady popisovat krásy Španělska, to by bylo moc dlouhé povídání, ale zaměřím se na jednu perličku, která de facto se Španělskem souvisí jenom okrajově.
Z našeho balkonu jsme si nemohli nevšimnout jedné situační komiky, která se odehrála na balkonech v prvním a druhém patře v pravém křídle našeho „účka“.


Jednalo se o dvě, svým způsobem originální ženy, tu v prvním patře jsme nazývali „Lady Langsam“, neboť se pohybovala úžasně pomalu a distingovaně jako královna ze Sáby a ta nad ní v druhém patře, pravý opak, žena posedlá uklízením, kterou jsme pro sebe pokřtili „Frau Putzfimmel“. Ta totiž takřka nepřetržitě uklízela, drhla, myla, luxovala a leštila nábytek i okna, nebo aspoň prala záclony. Na balkoně měla skříň narvanou úklidovými potřebami, jako mopy, smetáky, košťata, kbelíky, lavory a lahve s různými čistidly.
Seděli jsme právě na balkoně u odpolední kávy a člověk, aniž by se musel nějak vyklánět, měl přímo v zorním poli jako na talíři, výhled na nejméně osm balkonů v nižších patrech. A tak se stalo, že jsme byli němými svědky komedie, trvající asi jeden a půl hodiny. Děj byl velice zdlouhavý, ale přesto zajímavý až napínavý.
Frau Putzfimmel jako obvykle luxovala koberce a Lady Langsam si začala rozkládat lehátko na balkoně. Narovnala si ho směrem ke slunci tak, aby horní opěradlo bylo ve stínu a část pro nohy, aby byla na slunci. Potom zmizela v bytě a vrátila se asi až za deset minut s dekou, kterou si pečlivě urovnala na lehátko. Potom zase ladně odkráčela a tak to pokračovalo v pěti- až desetiminutových intervalech, s tím rozdílem, že jednou si donesla osušku, potom malý stoleček, potom širák a černé brýle, pak zase láhev a sklenku s nějakým drinkem a pokaždé se podívala, kde je mezitím slunce a pootočila lehátko tím správným směrem.
My jsme mezitím vypili kávu a zahráli si hru v kostky „Yatzé“ a lady stále něco nosila a mizela v bytě. Nakonec si donesla knížku a k naší úlevě se konečně uvelebila do lehátka. Stín se mezitím prodloužil tak, že na slunci měla už jenom patičky, ale to ji nevadilo a zahloubala se do zajímavého románu.
V ten moment, jak narežírovaně, se zjevila na horní scéně neúnavná paní Putzfimmelová s prachovkami a mopem a jala se vše vyklepávat přes zábradlí na čtoucí lady. Viděli jsme jak se ten bílý prach pomalu snáší a lady zabraná do patrně strhující četby to zaregistrovala až když Putzfimmelová vyklepávala třetí prachovku. S bílým prachem na širáku i na černých plavkách se vymrštila jak péro z gauče, což byl její první rychlý pohyb, který jsme zaregistrovali a zapištěla směrem nahoru něco, co bych já od mondénní lady nikdy nečekal: „Hey, Sie! Was ist das für 'ne Schweinerei!“ (Hej, vy tam! Co je tohle za prasečinu!) Měli jsme se ženou co dělat, aby náš smích nedolétl až k uším obou těchto rozhněvaných dam...
Tato vzpomínka na Nerju překryla všechny mé ostatní a dnes, kdy to píši je tomu přesně dvacet let a navíc, přesně i na den, dvacet sedm let od našeho seznámení v Německu...

03 listopadu 2009

Jak jsem stavěl Most inteligence

 Někdy v roce 1952 jsem jako vysokoškolák na ČVUT byl  zcela „dobrovolně“ přinucen jako brigádník pilně odpracovat, minimálně jeden den, na tak zvaném Mostu inteligence mezi Braníkem a Malou Chuchlí. Tehdy se tomu taky říkalo most „Odnikud nikam“.

Název Most inteligence naznačoval, že na něm pracovali, jako za trest, režimu nepohodlní lidé z různých kanceláří a úřadů. Zvláštností tohoto železničního mostu bylo to, že po jeho dokončení v roce 1959 k němu nevedly žádné koleje, protože malý poloměr zatáčky u vjezdu do tunelu neumožnil umístění druhé koleje, takže most vedl odnikud nikam.


Tenkrát tedy náš dvacetičlenný kroužek, pod velením soudruha Žaluda, se ráno v 6:00 jako jeden dělník, dostavil a sešel u tohoto vele-mostu na branické straně, aby svými silami pomohl postavit toto monumentální dílo socializmu. Jakýsi polír nám přidělil zodpovědnou práci přenášet šutry, velikosti dlažebních kostek, z jedné hromady na druhou. Napadlo mě, že takhle nějak se asi tenkrát stavěla Cheopsova pyramida. Ti slabší z nás, měli nosit dráty do betonu rovněž odněkud někam.

 Brzy jsem pochopil, že tohle není práce pro mne, a tak jsem se začal poohlížet po něčem zajímavějším. Všiml jsem si, že pilíř stojící jako první na břehu má z druhé strany žebřík a tak jsem si chytře, aby mne nikdo neviděl, vylezl nahoru. Tam jsem sobě ulehl, jako správný buržoust, na pytel s cementem, takže jsem se stal pro pozorovatele ze země neviditelným, a tak jsem mohl v pohodě přečkat celou pracovní dobu. Sluníčko sice krásně hřálo, ale už nepálilo a já jsem v pohodě snědl svoji svačinu, a jediné co mi tam chybělo bylo pití a cigareta. Když už jsem blaze usínal vznášeje se takříkajíc v oblacích, ozval se nade mnou hrubý hlas: „Tak co je to tady, soudruhu? Noclehárna nebo pracoviště?“

Vytřeštil jsem oči a uviděl chechtajícího se spolužáka Frantu Suchardu. „Čoveče, Franto, tys mě vylekal, já myslel, že je to Žalud nebo polír!“ Měl jsem štěstí, protože Franta byl jediným z dělnických kádrů, se kterým jsme si skvěle rozuměli. 

 Náš ročník a tedy i každý studijní kroužek se skládal, dle komunistických směrnic, vždycky ze tří, dle třídního původu, různých skupin:

ADK (absolventi dělnických kurzů, kteří coby rychlokvašky, udělali středoškolskou maturitu ne za osm let, ale za osm měsíců, jasná elita).

Průmyslováci (děti rodičů ze středních vrstev národa a tudíž ne tak docela zavrženíhodná odrůda).

Gymnazisté (to jest, synkové bohaté buržoazie, čili, jen dočasně trpěná lidská chamrať, předurčená k likvidaci).
A tudíž já jsem se tak stal synkem bohaté nenáviděné buržoazie i když můj otec byl malinkatým cizojazyčným úředníčkem za 1350 Kčs. ADK-áři naproti tomu, byli silně protežovaní a jako jediní ze všech dostávali stipendium, které na tehdejší dobu znamenalo horentních 2000 Kčs/měs.

Franta se rovněž uvelebil na pytli s cementem, z jedné kapsy vytáhl láhev, z té druhé cigarety a nabídl mi k mému blahu ještě chybějící Lípy s nějakou limonádou. "V tý flašce mám ale Flekovský černý pivo", dodal.

„Hele, Míro, poraď mi co mám dělat“, řekl zoufale, „už jsem šestkrát prdnul z deskriptivy a chci to vzdát a vrátit se do fabriky, jenže voni mně nechtěj pustit a dávaj mi už sedmej termín na opravu!“

To mě překvapilo: „A kdože tě nechce pustit?“

„Sám děkan mně přemlouval, že prej my, jako dělnická třída, nesmíme zklamat stranu a vládu, aby nakonec na škole nezůstali jenom samí chytří buržoazní gymnazisti!“ 

„Tak to jsem tedy netušil, Franto, vždyť existují jen tři termíny a já i když jsem byl v nemocnici se žloutenkou, tak mi prostě první termín propadl bez náhrady a musel jsem všechny zkoušky udělat na druhý nebo třetí termín, jinak bych vyletěl.
„Hmm, nojo“, pokýval hlavou Franta, „pro ADK holt platěj jiný zákony, ale já se na ně můžu vysr** a prostě jim uteču, prisámbohu!“

Tak jsme si s Frantou pěkně popovídali na pilíři Mostu inteligence i když jsme byli, dle Marxe reprezentanty dvou antagonistických tříd a měli se nenávidět. A Franta svou přísahu dodržel a v půli studia odešel zpět do fabriky...