Případ detektivně zašmodrchaný...

„Silvo, já mám obrovské problémy v mém manželství", řekla Ema namísto pozdravu, "dostala jsem od Jiřího facku a to máme v pátek sedmileté výročí svatby! Dosud jsem nikomu o tom nic neřekla, ba naopak jsem Jirkovo chování tolerovala a navenek dost přikrášlovala, ale teď je konec, vím, že má milenku a já mu to nebudu trpět! 

„Prosím tě Emo, za prvé nebreč. Jak víš, jsem o pár let starší než ty a mám bohaté zkušenosti, takže vezměme rozum do hrsti a slzy nám nic nepomohou. Utři si je, tady máš kapesník a řekni mi, proč vy vlastně nemáte děti?“

„Dítě jsem chtěla, nevyšlo to“, fňukla Ema.

„Po sedmi letech přicházejí krize“, řekla Silva, „máš důkaz nevěry, nebo si to jen myslíš?“

„Vím to určitě! Před nějakým časem jsem ho viděla, jak se objímá s nějakou blondýnou před hotelem Union v pět odpoledne, když jsem jela náhodou kolem. Domů přišel až večer v deset. Ptala jsem se ho kde byl, když jsem mu odpoledne volala k nim do práce. Pohotově odpověděl, že byl na poradě u ředitele, a ten ho v osm pozval na večeři, což nemohl odmítnout. Přitom byl nervózní, nezeptal proč jsem mu volala a co jsem mu chtěla?“

„A co ty? Řekla’s mu, že’s ho viděla s tou babou?“

„Ne, bylo mi to trapné. Ale od té doby, jsem mu začala prohlížet kapsy u všech šatů a našla jsem zajímavé věci. Jeho vizitku a na ní napsaná jakási telefonní čísla a nic neříkající iniciály, dále papírový kapesník umazaný od rtěnky a několik dní staré dva lístky do kina, jo a žeton do rulety, kde jsem s ním určitě nebyla já.“

Silvie se zhluboka nadechla: „Zdá se tedy, že Jiříček zanáší. Takže, žádné scény, nesmíš brečet, ale naopak dělej jakoby nic, dbej na svůj vzhled, buď sexy, ale chladná, jinými slovy, snaž se u něj vyprovokovat žárlivost.“

„To je už pozdě. Včera jsme se chytli když jsem ho upozornila, že má na rameně dlouhý blonďatý vlas. A víš co mi řek’? Ze to jsou všecko moje chiméry, že jsem patologický případ žárlivky, a že si okamžitě zavedeme takzvané "moderní manželství", to znamená: každý si může dělat co chce! Zeptala jsem se ho, jestli "každý" znamená taky já? Ano, tak je to prý běžné v amerických manželstvích, ovšem pozor: nesmím si nechat udělat dítě. To sice až tak moc nehrozí, podle něj jsem jalová, ale čert tomu věř!“

Silvie vylítla: „A co ty nato?“

„Přestala jsem se ovládat a řekla mu, že je hnusný cynik a impotent a proto nemáme děti. Načež mi vrazil facku jako dělo! Do teď vidím ty jeho zlé, vytřeštěné oči, jako když mě chce zabít!“

„Hmmm, to byla chyba dráždit ho. Ale teď si něco musíš dobře rozmyslet: Chceš se skutečně rozvést nebo chceš jenom překonat manželskou krizi?“

„Já si nevím rady, já jsem k němu ztratila úctu, ta včerejší facka děsně otřásla mým manželstvím! A asi před měsícem při milování mě začal škrtit a pak se moc divil, že se mi to vůbec nelíbilo!"

„Podívej, Emo“, zkusíme to nejdříve s tou žárlivostí, ty musíš jít s někým na rande tak, aby on se to dověděl a když se to zvrtne, tak se pak zaměříme na výhodný rozvod, rozumí se, výhodný pro tebe!“

„Ale když já nevím jak", zakňourala Ema, "já nejsem taktik a mimo to si teď nechci nic začínat s žádným chlapem, jsem prostě monogamní typ". Silvie ji nakonec přesvědčila, slíbila, že ji seznámí třeba s nějakým baleťákem od nich z divadla, který na ní nebude chtít sex a jakmile někoho takového objeví, dá jí vědět a zprostředkuje to.

Přespříští den zavolala Silva Emě do práce: „Tak, a je to jasný, Emo! Krásnej chlap, vysokej, štíhlej, blonďatej, baleťák, a má zájem si s tebou povídat o hvězdách, když slyšel, že jsi astronomka. Je to vůbec moc milej kluk, maluje a odhaduju, že je i dost romantik.“

„A jak se jmenuje ten tvůj zázrak?“, řekla Ema s trochou ironie.

„David, a zve tě na zítřek na výstavu obrazů v Galerii bratří Čapků. Bude tam přesně v pět hodin. Co ty na to?“

„Dobře, ale co’s mu proboha o mně všechno napovídala?“

„Že jsi krásná bruneta, okolo třicítky, chceš aby manžel žárlil, chceš se nezávazně bavit a jinak nic. On se jen vtipně zeptal, není-li náhodou tvůj manžel boxer a cholerik v jedné osobě.“ Silvie se zakuckala smíchy: „Uklidnila jsem ho, že Jirka je o hlavu menší než on a spíše rachitické postavy, ale zato má frajerský knírek pod nosem.“

„Tak fajn, Silvo, vidím, že ses dobře pobavila a doufám, že se budu konečně bavit i já!

Uvidíš, že jo, Emo, kostky jsou vrženy, a dej se do pucu!“

Večer když přišel Jirka domů, nechtěně Emě nahrál na smeč: „Hele, Emčo, nechci, abys zase dostala záchvat žárlivosti, zítra nebudu v práci k zastižení a večer je celý náš management pozván německou firmou na raut do jejich hotelu.“

„To se mi hodí, aspoň nemusím nic vařit“, řekla Ema nadšeně.

„Promiň, asi jsem se špatně vyjádřil, to jest, raut bez manželek, jen pro managery. Nebude se tam jen jíst, ale spíš a hlavně sjednávat kšefty, chápeš?“

„Ano, pochopila jsem to správně, jdu totiž taky někam na večeři!“

„Aha? - A s kým, smím-li to vědět?“

„Se Silvou,“ řekla suše Ema. Jirka se zatvářil poněkud udiveně, ale dál se nevyptával.

Příští den si Ema oblékla efektní sukni i novou blůzku a z práce si odskočila ke své dvorní kadeřnici. Šla s určitou trémou po více než osmi letech na schůzku s jiným mužem než s Jirkou. Galerie byla skoro prázdná, takže nebylo problémem se poznat. Silva nepřeháněla, David byl skutečně velice pohledný a milý muž. Bavili se nejprve jen o obrazech a potom ji pozval do kavárny, kde si docela nenuceně povídali nejen o její astronomii, ale o všem možném. Pak se byli ještě trochu projít po nábřeží, načež skončili na večeři u Číňana. Byl to pro Emu opravdu příjemný večer, ani na chvilku se nenudila, aniž by si museli pracně vymýšlet témata k filozofování, byli prostě od první chvíle na stejné vlně.

Když přišla domů, bylo půl dvanácté, Jirka seděl u televize a tvářil se jako kakabus.

„S tou Silvií jste musely spořádat aspoň deset chodů“, vyprskl vztekle.

„Omyl, bylo jich jen devět“, řekla Ema mile ironicky.

„Hele, Emo, nedělej ze mne blbce, já to vím, že’s nebyla se Silvou, nebudem si hrát na slepou bábu!“

Ema v duchu zajásala, že s tím žárlením to začíná docela fungovat: „Máš pravdu, Jiří, byla jsem s někým jiným, promiň, že jsem ti to neřekla hned", usmála se.

„Co se tak debilně culíš, co je na tom tak legračního, že mi moje manželka lže do očí?“

„Ty‘s mi toho přece nalhal mnohem, mnohem víc“, řekla klidně.

„Tak dost!“, zvýšil hlas, „já nesnesu pomyšlení, že mi ňákej hašašíra nasazuje parohy! Teď mi tady okamžitě řekneš, kde ses celej večer courala! Vidím, že máš ještě nedopnutou blůzu!“ Vrhl se k ní a začal ji očichávat vlasy, krk a výstřih, myslela si, že mu přeskočilo.

„Ve vlasech máš cigaretovej kouř a ňákej lacinej pitralon!“

„Bravo, Jiří, čmucháš jak ten čokl, komisař Rex!“ řekla vzdorovitě.

To ho úplně rozzuřilo: „Có?“ Plesk-plesk! Než se Ema nadála chytla tentokrát dvě facky.

„Tak, a teď je konec!“, vykřikla, „já se nenechám od nikoho, bít! Tím méně od tebe! Sám jsi mi řekl, že si mohu dělat co chci! Zničil jsi náš vztah, jsi cholerik - a já jdu pryč!“

„Co? Já, že jsem zničil vztah, a kdo mě tady zesměšňuje a kdo mi lže!“

Ještě ve dveřích slyšela jak křičí: „Nikam nechoď, uznej, že mám právo vědět...“ Práskla mu dveřmi před nosem a vyběhla z domu..

Byla zoufalá, co teď? K matce přijít takhle pozdě už nemůže, zbývá jediná možnost - Silva. Ta ji přijala s naprostým pochopením. „Pamatuj si, Emi, že u mne máš vždycky a za všech okolností azyl! To je správné, udělala’s to skvěle, teď ať se ten sadista smaží ve vlastním oleji! Uvidíš, že zavolá.“ Netrvalo dlouho a skutečně zadrnčel telefon. 

Silvie spiklenecky mrkla na Emu a přiložila si prst ke rtům. "Halóóó“, zasténala ospale do sluchátka, Ema sice neslyšela Jirkův hlas, ale stačily jí Silviny repliky a její mimika:

„Jiří, co mě ničíš, právě jsem usnula“, kňučela.

„Néé, vždyť jsem ji už kolik dní neviděla“, řekla mrzutě.

„Dávej mi lehčí otázky, jak mám tohle vědět?“, zašilhala.

„Právě mě tak napadá, Jirko, jestli nebyla s tím Davidem“, pokrčila nos.

„Ano, to je slušnej chlap, asi tak starej jako ona“, vyplázla jazyk.

„David? Teď nevím - Kopecký, nebo tak nějak. Znám ho jen nepřímo přes mé staré známé v našem baletu“, zašklebila se a pokývala hlavou.

„Ale proboha, neříkej jí, že jsem ti něco řekla, Jiříčku“, zhrozila se, „já do toho nechci být v žádném případě zatahována, chápej, jsem její nejlepší kamarádka!“

„Tak ahoj, nedělej z toho tragedii, nejspíš bude u matky, kam jinam by teď v noci chodila - taková tma a prší.“ Sotva položila sluchátko, propukly obě ženy v hurónský smích...

Druhý den ráno u snídaně se Sylvou Ema nastínila svůj plán, co hodlá dělat v této situaci: „Nechci tě takhle využívat, jsem ti moc vděčná, že ses mne ujala. Dneska si ale vezmu volno z práce, zavolám mamce, že se k ní na čas nastěhuju, odvozím si nejnutnější věci z našeho bytu a co nejrychleji podám žádost o rozvod. S Jirkou budu jednat jen po telefonu, nechci ho už ani vidět, natož posbírat od něj ještě nějaké další modřiny.“ Silvu to sice mrzelo, chtěla by ji mít radši u sebe, ale nakonec souhlasila.

Její máti ji přivítala se slzami v očích: „To víš, že tady můžeš zůstat, Emčo. Mně to je jasný, s těma chlapama to není snadný. Ale teď mi dopodrobna vyprávěj, co se to s tím Jirkou vlastně děje?“ Bylo z toho dlouhé hodinové vyprávění dcery a matky. Matka jí rovněž vyprávěla jak to bylo s Eminým otčímem a jak ho musela vyhodit z bytu.

Večer v deset hodin se objevil na scéně Jirka. Matka mu ihned nevybíravými slovy naznačila, že nenechá svoji dceru otloukat kdejakým hulvátem a mluvila s ním pouze skrze pootevřené dveře. Teprve na naléhání Emy vyhákla bezpečnostní řetízek u dveří a pustila ho dovnitř. Jirka v rouše beránčím se začal pokorně omlouvat: „Maminko, promiňte, že tak pozdě večer otravuju, lituju toho všeho moc, ale musím s Emou něco důležitého prohovořit mezi čtyřma očima, je to opravdu nutné.“

„Emčo, chceš se s ním bavit?“, otázala se matka. „Ano, když slíbí, že si ke mně už nic nedovolí.“

„Dobrá, ale kdyby něco, tak volej a já už si s ním poradím, tak jako tenkrát s otčímem.“

Jirka byl jak vyměněný: „Podívej, Emi, přicházím k tobě se smírným návrhem.“

„Chápu, zřejmě sis dodatečně uvědomil, že na rozvodu jednoznačně proděláš. Byt patří mně a společně nabytý majetek se dělí na půl. Jelikož to bude rozvod z tvé viny a tvůj plat je podstatně vyšší než můj, jak mě poučil advokát, budeš mi muset něco platit. Jo, a ty modřiny od tebe jsem si nechala zaevidovat doktorem!"

„Emo, teď mi křivdíš, dej mi šanci vysvětlit ti můj nový návrh.“

„Prosím, poslouchám“, řekla Ema stroze.

„Prožíváme manželskou krizi, tak jako je to v každém manželství, a záleží na nás, jak se k tomu postavíme. Zbrklá rozhodnutí jsou vždy špatná rozhodnutí. Dejme si čas, získejme trochu odstup od tohoto problému. Za tři týdny máme letět na dovolenou na Riviéru…"

„Dovolená s tebou, je pro mne naprosto nemyslitelná!“, vykřikla Ema.  „Ta rezervace se musí, třeba i za cenu horentního penále, zrušit!", prohlásila rezolutně.

„Já mám lepší nápad, Emi, my oba potřebujeme přijít do jiného prostředí a na jiné myšlenky. Proto ti navrhuji, že bych odjel někam jinam, tobě přenechám naši zaplacenou dovolenou a letenky, a teprve později, někdy po dovolené, si v klidu řekneme co bude dál...“
„A nevíš s kým bych měla na tu dovolenou letět?“, zeptala se Ema.

„Třeba se Silvou, nebo s tím tvým šotoušem, to je mi úplně jedno.“ 

„Já se jenom snažím pochopit proč najednou na mne nežárlíš.“

„Proč by mi měla vadit Silva nebo ňákej teplouš? Já jenom nebudu tolerovat parohy a aids, rozumíš? Ale rozvádět se nechci a nebudu! Pochop to už jednou!"

Pokud mi nedáš písemně, že za eventuální krach našeho vztahu neseš, díky své milence plnou vinu ty, podám žalobu o rozvod."  

„Dej mi kus papíru a propisku a já ti to napíšu“, řekl ledabyle a fakticky to podepsal a dodal: „To je totiž bezcennej cár papíru, Emo. Žádnej rozvod se stejně konat nebude. Ty sama změníš svůj názor, až ti řeknu co plánuju. Ale to bude jasné až po dovolené, nech se překvapit.“

„Nepoznávám tě, za dva dny ses otočil o sto osmdesát stupňů. Málem bys mne zabil za nevinnou schůzku s Davidem a dneska mne s ním posíláš na dovolenou. Nenapadlo tě, že ti třeba Silva záměrně neřekla pravdu o Davidově sexuální orientaci?“

Jirka se pobaveně rozesmál: „Chyba je ve tvé dedukci, informaci o tom tvým gayovi nemám od Silvy, ale přímo od pramene, od něj samého, to víš já nejsem včerejší“, triumfoval, ťukaje si na čelo.

Když se příštího dne setkala Ema s Davidem, tentokrát v zahradní restauraci na Kampě, chtěla slyšet, jak probíhala ta jeho rozmluva s Jirkou a kromě toho, co by říkal dovolené společně s ní na Riviéře?

„Víte, Emo, když přišel váš manžel za Silvií do divadelního klubu, bavil se se mnou vlastně jenom na jedno téma: jsem-li homosexuál nebo obojetník? Ujistil jsem ho, že obojetník absolutně nejsem, a že se s vámi stýkám jedině přátelsky, právě tak jako třeba se Silvou. Myslím, že byl docela spokojen a věřím, že se vaše manželství časem urovná. Riviéra by byla splněným snem, jenže to je pro mne, abych se přiznal, finančně naprosto neúnosné.“

„Davide, já budu pochopitelně ráda, když nenecháme rezervaci propadnout a budu mít partnera, který mi není ani trochu nesympatický. O peníze nejde, vše zaplatil manžel."

„Stejně ale nechápu, proč váš muž chce, abyste jela právě se mnou?“

„Abych pravdu řekla, já to taky nevím, já vím zcela určitě jenom to, že chce jet na dovolenou beze mne a přitom se nechce za žádnou cenu na světě se mnou rozvést!“

   Cestou z Kampy se ještě zastavili u Silvy. Ta je uvítala novinou: „Pozor, děti, něco mě napadlo. Jirka si včera v tom klubu, ode mne půjčil můj mobil, že musí někam telefonovat. Myslela jsem si, že mluví asi s tou svojí šanzoletkou a tak jsem si potom doma našla to číslo, co zůstalo uložené v mém mobilu a zkusila ji zavolat. Jenže tam byl jenom záznamník nějakého právníka Brauna - nebo Švarce, nebo tak nějak. Nejdřív jsem to taky zavrhla jako vedlejší věc, ale co když to přece nějak souvisí s tím tvým rozvodem, Emo, respektive s tím, že má Jirka vedlovku a přitom se s tebou nechce rozvést. To je přece divný, ne?“ Silva zvedla významně ukazovák.

„Mohl by to být jeho právní poradce“, přikyvoval David, „který mu radí co má dělat, aby eventuální rozvod nebyl z jeho viny, ale z viny manželky Emy."

„To je možné, hned se podívám na to číslo a začala honem hledat svůj mobil. „Ukaž“, řekla jí Ema, „já si to číslo opíšu a zítra tam zavolám, coby zvědavá manželka."

„Emičko, dovol mi, abych tam zavolala já, tvým jménem. Aniž bych tě nějak podceňovala, myslím si, že z něj vytáhnu více informací než ty. Víš, ty jsi prostě moc slušná...“

Příští den se Ema a David znovu sešli u Silvy na kafe. Ta je nejprve dlouho napínala: „Milé děti, posaďte se hned bude hotové kafíčko a pozor: mám tu i vlastnoručně dělanou bábovku!“

„Tak už spusť, Silvie, vidím, že něco víš, nenapínej nás“, řekla Ema.

„Dobrá, takže kde bych začala...“, váhala Silva.

„Nejlepší bude začít od začátku!“, vykřikla Ema nevrle.

„Ano, máš pravdu. Takže: Zavolala jsem na to číslo, a ozvala se sekretářka toho..-éé-..“

„Advokáta Švarce!“, napověděl jí rychle David.

„Ne, Brauna! JUDr. René Braun se jmenuje!“

„No, to je snad jedno, a co dál?“, Ema mávla nervózně rukou.

„Tak mě pořád nepřerušujte, řekla důležitě Silva.

„Jsme tiše jako pěny do koupele“, špitnul David.

„Když mě sekretářka přepojila na svého šéfa, a já se mu představila jako Jirkova žena Ema, řekl mi jen maličko překvapeně: "Aha, vy to tedy už víte.’“

„A co ty nato? Řekla’s mu, že nevím nic?“, vybafla Ema.

„Emo, nejsem úplně blbá. Řekla jsem mu: ‘Samozřejmě, že to vím!’ A on se zeptal: ‘Souhlasíte s tím?’ Já v domnění, že se jedná o rozvod, jsem opět bez váhání souhlasila. Jenže - o to se vůbec nejednalo...!“

„Proboha, o co jiného se mohlo jednat?“, žasl David.

„O adopci čtrnáctileté dívky Terezky, která je sirotkem. Oba její rodiče společně zahynuli při nedávné letecké havárii v USA“, triumfovala Silva.

„Nechápu, proč s tím Jirka dělal takové tajnosti“, vybuchla Ema, „vždyť jsem mu to již někdy před rokem sama navrhovala, když jsem uvažovala, že asi vlastní dítě mít nebudeme. Ale já měla na mysli malé děcko a ne čtrnáctiletou puberťačku!“

„Nojo, Emo, jenže tito její konkrétní rodiče jsou multimilionáři, ne-li miliardáři! Ten pán byl generálním ředitelem banky, ona zas dcera jakéhosi atašé, určitě žádné sociální případy. Ten JUDr. Braun spravuje jejich majetek a Jirka si zřejmě dělá zuby na nějaké to výchovné, podíl na dědictví atd-atd.“

„Aha! A proto nechce rozvod,“ řekl David, „o adopci se mohou zajímat jen intaktní manželské páry, to vím!"

Konečně se i Emě rozbřesklo: „Taková bohatá dědička v rodině není k zahození! Teď už mi jenom není jasné, proč se ten Jirka kompromituje s tou blondýnou, chápeš to, Silvo?“

„Já si myslím, že Jiří je typicky moderní chlap, chce mít milenku, to se teď nosí, a přitom mít doma pořádek a pilnou manželkou. Vždyť ty máš taky milence - tady Davida“ zubila se Silva.

Ema nadskočila na židli: "No, dovol, to je něco jiného. S Davidem jsme kamarádi a ty sama jsi nás seznámila, zatímco Jirka má už asi rok tuhle blonďatou fuchtli!"

„Nic ve zlým, Emo, já tě chtěla jen tak trochu poškádlit. Teď navrhuju to dnešní sezení odročit, zítra si pozvu Jirku, a trošku si ho tu procvakneme!", zakončila sezení Silvie.

„Tak pojď dál, Jiříčku, mám pro tebe zajímavé novinky“, vítala Silva příštího dne nic netušícího Jirku, zatímco Ema i David už seděli v křeslech. Když je Jirka spatřil, byl očividně vyveden z konceptu, přesto ale spustil rádoby žoviálně: „Ahoj, vespolek! Jdu právě okolo...“

„Snad ne od JUDr. René Brauna?“, zeptala se nevinně Silva a Jirka očividně ztuhl.

Ema hned ťala do živého: „Nebudeme si tady hrát na slepou bábu, jak s oblibou říkáš, a já ti oznamuji, že rozvod bude a adopce čtrnáctileté Terezky - nebude!“

Jirka zrudl a přestal se ovládat: „Jak chceš, Emo“, soptil, „byl by to zlatý důl na celý život a dítě jsi chtěla taky mít. Myslel jsem si, že tě příjemně překvapím, ale né, ty ses nechala zblbnout tady Silvou a tady tím – tím – nevím ani, jak ho mám nazvat...“

„Třeba teploušem, je-li libo“, pokrčil rameny David. Jirka ho přejel zdrcujícím pohledem a pokračoval: „A jestli trváš na rozvodu, Emo, tak ale ihned! A já se pak ožením se Simonou, to je ta, na kterou ty furt tak vášnivě žárlíš!“

„Souhlasím“, řekla Ema klidně, "stihneme rozvod ještě před dovolenou, do tří týdnů?"

„To není problém u bezdětných manželů. To zařídí doktor Braun“, mávl rukou Jirka.

„Žasnu, ty to ale máš u něj nějak dobrý“, divila se Silva, „kolik mu platíš za hodinu?“

„To je moje věc a tvá zbytečná starost!“, odsekl vztekle.

„Milý Jiříku“, řekla mu mírně Silvie, „vem si tu blondýnku spánembohem, ale ta milionářská dědička vám stejně svěřena nebude.“

„Tvá chybná dedukce, Silvo“, opáčil stejně jedovatě, „Simona je totiž dcerou notáře René Brauna a ten naštěstí rozhoduje o adopci, nikoliv ty, Silvie, lituji!“

„Ale proč pan doktor nechtěl, aby ses s Emou rozvedl a nemusel se jen tajně šmajchlovat s jeho dcerou, he?“, zubila se zlomyslně Silva.

„Tušil asi, že tó –éé–, že by Ema bojkotovala rozvod“, řekl Jirka nejistě a pokyvoval hlavou.

„Tvá chybná dedukce, Jiříčku“, řekla stále suverenní Silva, "Braun a jeho rodina jsou z opatrovnictví vyloučeni, viz zákon o střetu zájmů. Mimo to, páry způsobilé pro řádnou adopci musí žít již minimálně pět let v bezúhonném manželství. Když se tedy nyní znovu oženíš, můžeš onu dívenku adoptovat až za pět let, ale to už zase bude plnoletá! Je mi tě líto, Jiří, máš smůlu! Teď si musí tvůj JUDr najít jiný manželský pár a ty vyzníš naprázdno...!"
„Trhněte si všichni nohou!“, zařval, vzteky nepříčetný Jirka, načež hrdě odešel středem a bouchl dveřmi až to zadunělo.

„Silvie, ty jsi báječná“, Ema s Davidem začali kolem ní tancovat, hopsat a vířit jako pominutí, „jak jsi to všechno zjistila?“

„Jo, milé děti, není nad to mít tetu Květu, která dělá adopce! Ale teď se to musí pořádně zapít!"

https://youtu.be/UZvgmpiQCcI