Andrea a ticho

„Ahoj, Braune, jdu k tobě pro radu. Jsem v náladě pod psa! Podívej, je nádherné nedělní odpoledne a já mám za hodinu první rande s nádhernou ženskou, se kterou jsme se včera seznámili skrze sýr - a dnes z ničeho nic mě najednou bestiálně rozbolel zub! No uznej, jestli je tohle vůbec lidský?" Těmito vzrušenými slovy zasypal rozzuřený kámoš Vojta Dvořáček, zvaný „Klaun", svého kámoše Marcela Brauna.

„Chlape špatná, teď jsem ti zase rozuměl bánhof", řekl Marcel, „mluv se mnou naprosto po lopatě: Jaký rande, s jakou babou a skrze jaký romadur?" 

„To je peklo, Braune! Teď jsou tři hodiny a ve čtyři mám schůzku, na které mi tak děsně záleží, protože ta žena jménem Andrea, je ta nejatraktivnější lady v celé Evropské Unii!" 

„Hmm, tak jak tě znám, Klaune, tak vím, že veškeré tvé dosavadní úlovky byly vždycky nejen sexbomby, ale i nejkrásnější ženy této planety!", konstatoval věcně Marcel. 

„Omyl, tentokrát je to něco úplně jiného, bez nadsázky, prostě atomová bomba!" 

„Tak jo, dejme tomu, že ti věřím. Ale naznač, jak se lidi seznamují skrze romadur?" 

„No, byl jsem v samoobsluze a marně jsem tam v regálu hledal sýr Cottage, ne Romadur a ona taky, no a slovo dalo slovo a dnes máme rande." 

„A našli jste ten Cottage?" Marcel si ukazováčkem postrčil brýle ke kořenu nosu. 

„To je ale blbá otázka! Promiň, Marceli, ty si takovej materialista, to je přece úplně vedlejší! Sejra jsme pochopitelně nenašli, ale nejmíň hodinu jsme se tam bavili o daleko důležitějších věcech! Já ti tady líčím ženu-ideál, kterou bych si třeba z fleku vzal pro všechny její půvaby a tebe zajímá nějakej sejra!" Vojta zakňučel bolestí v zubu, což ho z výšin jeho euforie stáhlo zpátky na zem. 

Marcel přecházel pokojem sem tam a kroutil hlavou: „Tak mi aspoň řekni, co je na té ženě tak děsně mimořádného, že bys právě ty, zavilý odpůrce ženění, byl ochoten si ji vzít?" 

„Má božsky krásné nohy a dolíčky ve tvářích...", řekl zasněně Vojta. 

„Bravó, Dvořáček, to je ideální kvalifikace pro manželství!", zatleskal Marcel. 

„Au!", zaúpěl Vojta a chytil se za tvář, „Hergot, Braune, jsi můj nejlepší kamarád, nebo ne? Tak mi aspoň poraď, co bys dělal ty v mojí situaci?"

„Já mám na to speciální lék - rum. Dám si loka a nechám to chvilku působit na ten zub, víš, jako při kloktání, to zaručeně zabírá." 

„Jo, to by šlo", souhlasil Vojta. Marcel otevřel příruční bar, vytáhl láhev tuzemáku a dal mu napít: „Ale ne se s tím hnedka ztřískat. Nepolykej to do žaludku!", řekl, ale už bylo pozdě." 

Vojta zavrtěl hlavou, načež si sedl do křesla v napjatém očekávání účinku: „Čoveče, ono to asi funguje!", zvolal překvapeně a hned se znovu chopil láhve, „dám si ještě loka navrch!" Medicína sice zabírala, ale jenom asi tak na pět minut, takže byl nucen tuto terapii neustále opakovat, což zapříčinilo, že brzy zapomněl, že má vůbec nějakou schůzku. Dobrák Marcel mu to ale připomněl: „Hele, sklerotický kmete, neměl bys už pomalu jít na to rande, co říkáš? Víš aspoň přibližně, kde to rande asi tak máš?" 

„Probůh, kolik je hodin? Třičtvrtě na čtyři! Do pytle, dyk já to nestihnu!", zděsil se Vojta. 

„Kde máš to rande, ptám se tě, hlavo dutá?" 

„Na tom -é- Václaváku, přeci u koně! Ale tramvají už to n-nestihnu, pojedu halt taxíkem!" 

Marcel se nad ním ustrnul: „Víš co, já tě tam dovezu, jinak by tě to stálo štangli zlata." 

K pomníku sv.Václava dorazili se šestiminutovým zpožděním, právě když přicházela Andrea. Když však spatřila těžce podroušeného Vojtu, nedbala na jeho bláboly ohledně zubů a řekla mu pouze: „Máte-li zájem, sejdeme se tu opět ve čtyři hodiny přesně za týden, až budete střízlivý a nepotáhne z vás rum", a hrdě odešla krokem hraběnky Zaháňské. 

„Tak to se ti povedlo, Klaune", komentoval tuto situaci Marcel, „kdybych byl Claude Debussy, tak bych na to složil zbrusu nové »Klaunovo nedělní neblahé odpoledne«." 

„Chceš snad říct F-faunovo...ty, hudební altilente. éé  an-ti-ta-len-te!" 

Přesně za týden v tutéž dobu na tomtéž místě čekali, už pro jistotu o čtvrt hodiny dříve, oba dva kamarádi. Marcel se nechal přemluvit, aby šel s Vojtou, aby ho morálně podpořil, kdyby mu Andrea z nějakého důvodu chtěla opět utéct. Ta se dostavila ve čtvrt na pět a když uviděla opět oba dva pány, projevila svůj podiv slovy: „Pánové chodí zásadně všude spolu, jako siamská dvojčata?" 

„Já jsem Marcel Braun a doprovodil jsem Vojtu, jen pro ten případ, že byste nepřišla, aby si Vojta v zoufalství něco neudělal. Jelikož jste ale zde v plné kráse i šarmu, nebojte se, nebudu zaclánět a okamžitě se zase rozloučím. Na shledanou, slečno, byl jsem okouzlen..." 

„Moment, pane Marceli, já jsem přece neřekla, že mi vadíte. Nebudete snad přede mnou utíkat: Já jsem Andrea Dušková", řekla sebejistě a podala mu ruku. 

„Hrome, to nevím ani já", ozval se Vojta, „my dva jsme si tenkrát řekli jen křestní jména!" 

„Vidíte, Andreo, Klaun -é- totiž Vojta už začal žárlit, já raději půjdu, než vytáhne dýku třeba z boty a vrazí mi ji mezi žebra. On je totiž nejen klaun a filmový komik, ale současně i kouzelník a neustále tahá odněkud něco jako karty, pugéty, králíky a holuby z rukávů a někdy i z nosu!" 

„Kecá, souhlasí jen ty karty a květiny", opravil ho Vojta, načež velkým obloukem mávl rukou a podal Andrei umělou růži. 

„Jé, děkuji, to je od vás velice pozorné - navrhuji, abychom se šli všichni tři spolu někam projít a strávili pěkné nedělní odpoledne třeba v zahradní restauraci", řekla nápaditá Andrea a udělala svůj neodolatelný kukuč. „Na to je přímo ideální Kampa", doplnil ji Marcel. 

To odpoledne na Kampě s Andreou probíhalo v plné pohodě, oba muži byli, mimo jiné rutinovaní baviči, takže o zábavu nebyla nouze. Andrea se hlasitě rozesmála, když Vojta líčil svoji scénku z filmu, kde dělal komika. Zeptala se ho: "Vojto, já vidím, že dovedete lidi rozesmát, řekněte, dovedl byste také někoho rozplakat?" Pohotový Marcel odpověděl za něj: "Ano, byl jsem u toho, posledně rozplakal režiséra!" Nový výbuch smíchu. Všechno v této trojici klapalo až do chvíle, kdy Andrea vzala svou kabelku a odskočila si na toaletu.

„Hele, Marceli", řekl Vojta naštvaně, „tys to asi nepochopil, Andrea je moje holka a ty jsi tu navíc, takže se na něco vymluv a vypadni! Všim‘ jsem si, že do ní děláš a vona ti to žere!" 

„Dobře, když si tuhle blbost myslíš, tak já hned vypadnu jak přijde", odsekl uraženě Marcel. A najednou nastalo napjaté ticho. Když se vrátila Andrea ke stolu, řekl Vojta: „To je škoda, Marceli, že už musíš jít..." 

„Jak to? Vy musíte někam jít?", tázala se nemile překvapená Andrea. Než si Marcel stačil něco vymyslet, pokračovala: „Pánové, nevím, jestli jste to postřehli, ale stejně bych vám to dříve nebo později musela říct, já jsem z  90 %  neslyšící, to jest hluchá." 

„Cože? Hluchá jako tetřev?" podivil se Vojta, „toho 'sem si vůbec nevším!" 

„Dovedu ovšem odezírat z úst, mohu komunikovat přes SMS, ale teď třeba nerozumím, co to mám za hlasovou zprávu v mobilu, můžete mi to říct, Marceli?", a podala mu svůj mobil. 

„Je tady vzkaz, že máte zavolat jakousi paní Bínovou", řekl Marcel a vrátil jí mobil. 

„Tak to nic, to už je pasé, děkuju, Marceli", Alice mu naznačila vzdušný polibek. 

„Víte, Andreo, já jsem to poznal, že neslyšíte, když jsem vám prve něco říkal a vy jste byla otočena k Vojtovi, tak jste nereagovala. A dále jsem si vydedukoval, že určitě nejste hluchá od narození, ale že jste ztratila sluch mnohem později, protože vyslovujete všechny hlásky perfektně." 

„Ano, Marceli, ohluchla jsem teprve před třemi roky a to naráz, při těžké autohavárii, pod mými vlasy jsou ukryté jizvy na hlavě", trpce se usmála. 

„Přátelé", ozval se najednou Vojta, ťukaje na své náramkové hodinky, „omluvte mě, já teď musím ještě honem do nemocnice na návštěvu za mým otcem, je po druhém infarktu..." Podali si ruce a Vojta se ve spěchu vzdálil.

„A vy, Marceli, jistě také někam spěcháte, když už víte o mé vadě", pokývla Andrea hlavou. 

„Ne-ne, já nikam nespěchám! Já jsem si naplánoval čas na tuto schůzku až do pozdního večera."
"Přestože jste to nevěděl, že dnes půjdete na Kampu?" dodala Andrea s chápavým úsměvem...
„Já vás ujišťuji, že budu vždycky mluvit pomalu a formulovat zřetelně jednotlivá slova, abyste mi dobře rozuměla a budu si s vámi povídat jak dlouho si budete přát. Já si umím představit, co to musí být za pocit samoty, když všude kolem vás ticho řve..." 

Andrea se lehce usmála: „Ano, děkuji za pochopení, Marceli, ale nemusíte mít obavy, že se tím nějak trápím, já jsem přesto šťastná... a dnes obzvlášť!"

https://youtu.be/4zLfCnGVeL4