09 ledna 2017

Vadí? - Nevadí?


Jedny z mých narozenin jsem extravagantně zajímavě oslavil v naší konstrukční kanceláři. Mimo mne tam byla moje kreslička Petra zvaná Mokka a kolegové Burda, Wagner a Mikeš zvaný Majk. Myslel jsem si, že už všichni na mé narozeniny zapomněli, protože během dne mi nikdo negratuloval, ale oni mne překvapili až ve čtyři hodiny velkou krabicí chlebíčků a jednohubek, dvěma lahvemi sektu a několika balíčky chipsů....
„Děkuju vám přátelé, ale napřed si musíme připít něčím podstatným", řekl jsem a vytáhl svojí dobře utajenou láhev Calvadosu, „to víno si necháme na potom." Načež jsem dostal narozeninového "hobla". Ze dvou stolů se udělala velká hodovní tabule a rýsovací prkna se pootočila tak, aby bylo dost místa. Hudbu jsem obstaral sám pomocí mého obstarožního,  takřka středověkého přístroje, rádia "Telefunken".

 Když pak byla naše zábava v nejlepším, tak jsem si vzal slovo a řekl: „Dámo a páni, mám nápad! Zahrajeme si společenskou hru anglických lordů u nás, v lepších kruzích, známou pod názvem "vadí-nevadí". Všichni souhlasili, ale chtěli vědět přesná pravidla, aby se nešvindlovalo.
„Ano, vážení, pravidla jsou důležitá, aby se hra nezvrhla v nějaký chaos nebo i různé oplzlosti", zdůraznil jsem. Načež jsem nechal každému vytáhnout z klobouku jeden složený papírek s číslem pořadí. „Kdo má číslo jedna?", zeptal jsem se.
„Já", ozvala se nadšeně Petra.
„No prosím, jak to funguje, lady first! A teď dvojka až pětka se posadí v tomto pořadí kolem stolu. V každé rundě se hráč táže následujícího, zda mu úkol, který mu chce dát, vadí či nevadí. Jednička se ptá dvojky, dvojka trojky, a tak dále až pětka zase jedničky." Dotázaný může říci buďto "nevadí", pak musí požadované vykonat a zůstává ve hře do další rundy, nebo řekne, že mu to "vadí", zaplatí fant, položí otázku dalšímu a vypadne ze hry. Bank vyhrává ten kdo zbude poslední. Výše fantu by měla být aspoň deset korun.
    „Souhlas", ozvalo se sborově a Petra se otočila na vedle ní sedícího Ivo Wagnera.
  „Takže já, jako jednička, dávám první otázku. Vadilo by ti moc, Ivane, kdybych ti ustřihla tu tvoji nevkusnou kravatu?"
    „Probůh, to mi vadí!  Ta je od tchýně, to by bylo doma eldorádo!", zděsil se Wágner.
    „Zaplať deset, dej mi otázku a vypadni ze hry", poznamenal jsem jen suše.
    „Mirku, vadilo by ti, kdyby sis ukousl tady kus mýho mejdla?", řekl mi jízlivě.
    „Nevadí! Klidně si ukousnu, rozkoušu, ale jíst ho nemusím, to nestálo v úkolu." Když se mi začaly dělat bubliny u pusy, musel jsem rychle běžet mýdlo vyplivnout a vyčistit si zuby, ale ve hře jsem zůstal. Mikeš-Majk odmítl můj úkol obléct si sako naruby a dojít přes ulici do krámu si koupit lízátko, takže musel také zaplatil a vypadl. Burdovi zase kupodivu vadilo, vyjít ven před dům jako žebrák s čepicí v ruce a s cedulí na krku: »Pozor, jsem úplně blbý, prosím o ránu!«

    Ve hře zbyla už jenom Petra a já. Burda byl k ní až podlézavě galantní a dal jí lehkou otázku, zdali by jí nevadilo vypít dvě deci vína na ex! Ta zajásala: „Nevadilo!"

Obrátila sklenici do sebe, a vtom se jí zajiskřilo ďábelsky v očích, napadlo ji, co se zeptá mne. Už se viděla jako vítězka rundy: „Mirku, vadilo by ti, kdybys vyhodil to své chraplavé a předpotopní rádio z okna ven?"
   Cítil jsem, že tohle je úder pod pás, protože ten Telefunken měl pro mne osobní cenu i když už trochu chrastil a hrál jen jednu stanici, ale byl krásný. Z prestižních důvodů jsem se ale nechtěl té čertici poddat, a řekl jsem suverénně: „To by mi nevadilo!"
    V duchu jsem si však byl vědom, že to nemohu udělat, tak opilý jsem nebyl, vždyť jsme v třetím poschodí a dole je živá ulice, ale chtěl jsem aspoň blafovat a dělat jako bych chtěl. Vzal jsem své rádio, vystoupil si na stůl u otevřeného okna a připravoval se hodit. Mezitím se všichni začali dohadovat, mají-li mi zabránit v hodu. Petra dostala strach, že to hodím, Majk ji uklidňoval, že to jen tak dělám, Burda tvrdil, že se mi musí zabránit, abych to nehodil, nebo že někoho zabiju. Až Wagner přišel s rozumným návrhem změnit podmínku hodu z okna, za hod v budově na schodišti. Všichni, včetně mne, si oddychli a souhlasili.
    Odešel jsem s rádiem na schodiště a ostatní za mnou jako procesí. Petra začala litovat, že si tuhle blbost vymyslela. „Neboj, Mokka, ten to nehodí", tvrdil Majk, „určitě to jen tak dělá, dyk to by byla věčná škoda rozbít." Jediný Burda si stál na  svém: „Uvidíte, že to hodí!" Bůhví odkud přitáhl starou deku a řítil se s ní o patro níž, při čemž zoufale kvílel: „Já ho znám, uvidíte, ten blbec to určitě hodí!"
   „Hodí, or not-hodí, that is the question!", napodobil jsem Hamleta  -  a potom hodil. Krásná leštěná bedýnka se rozlouskla o schody jak vlašský ořech. Lampy, relátka, knoflíky, odpory i reproduktor se rozkutálely po schodech na Burdovu deku.

   Rychle jsme vše odklidili a vrátili se do kanceláře. Petra se mi snažila omluvit za svůj nápad, já jsem ji však ujistil, že to bylo přece moje rozhodnutí, mohl jsem klidně říct "vadí". Teď jsem ovšem já na řadě dávat úkol: „Milá čokoládová Mokko, vadilo by ti se tady a teď se mnou tři minuty líbat?" Byl jsem zvědav jak se Petra rozhodne, protože jsem věděl, že chodí ve firmě se známým ženatým náměstkem Švestkou, který se prý bude kvůli ní rozvádět. Předpokládal jsem, že ona se nebude chtít kvůli fantu za 10 korun zkompromitovat před tolika svědky.

„Ne, to nejde, to není fair", pohodila si vzpurně hlavou a potom tišeji dodala, „nanejvýš jednu minutu!"
„Dobrá, je to remíza, pánové, stopněte to. prosím, a hlaste čas", řekl jsem příjemně překvapen.
Při pětadvacáté vteřině zazvonil telefon, Burda zvedl sluchátko a oznámil s lišáckým úšklebkem: „Tady telefonuje soudruh náměstek Švestka, a prosí soudružku Lukášovou!" Ta sebou cukla a zavelela: „Ukaž, dej to sem!"
Vzala si sluchátko a řekla stručně: „Zavolám za chvilku!" Položila telefon a otočila se ke mně se slovy: „Pokračujeme  -  ještě 35 vteřin!"

»Kiss me again, Besame mucho!«
https://youtu.be/lz_O4itEemk

Žádné komentáře: