Petar Nesý, na nějž byl patřičně hrdý. To, že si ho skoro nikdo nemohl správně zapamatovat, ho nebetyčně rozčilovalo. Velice často to někdo omylem zkomolil
a Petar Nesý se rozběsnil: "To je šílená záležitost, já mám přece české jméno jako
adjektivum nesý, nesá, nesé!" Hlavně při telefonování, když se ho volající třeba zeptal:" Jste prosím pan Petr Nosil?"
Rozběsněný kolega zařval: "To je šílená záležitost, já jsem nic nikam nenosil ani udání na policii - to bych si vyprosil! Pane, já mám staré české jméno Petar Nesý, podle vzoru dobrý, dobrá, dobré a protože jsem maskulinum, tak se jmenuji Nesý s dlouhým, tvrdým na konci!"
Jindy zas, když si náš dosti romantický projektant Burda začal polohlasně memorovat balkonovou scénu Cyrana z Bergeracu, ale říkal to fádním hlasem, přerušil ho Nesý hrubě: "Burda, to je šílená záležitost, při tom tvým hlasu by Rostand vyrost' a Roxana by na balkóně by usnula i ve stoje! Ze Cyranova vášnivě procítěnýho vyznání musí bejt přímo slyšet, jak mu vstává...!" Kreslička Miládka se začala kuckat.
Jednou o svačině se nabídla Miládka, že dojde dolu do cukrárny "U Myšáka" pro nějaké zákusky ke kafi. Když to pak donesla a začala je rozdělovat na jednotlivé kolegy, dostal jsem od ní žloutkový věneček a pan Nesý šlehačkovou rakvičku. Pan Nesý se okamžitě nakrknul: "Tak to jste mě, Miládko, vážně urazila! Mirečkovi věneček - a mně rakvičku! Já přece nejsem ještě tak starej, kolik si myslíte, že mi je let?" Miládka se zamyslela a nejistě řekla: "Já nevím, pane Nesý, vy budete asi jako tady pan Brosinger!" Nesý se vymrštil ze židle: "Cože? Jako dědeček Brosinger, dyk tomu už je dvaapadesát!"
Já jsem se snažil uklidnit blížící se bouři a řekl jsem smířlivě: "Miládko, dej teda ten věneček tady panu Nesýmu a mně tu rakvičku, tu já mám nejradši!"
Když pak v roce 1958 všude nastaly takzvané podnikové reorganizace, došlo k tomu, že starší zaměstnanci si měli prostě ve tříměsíčním termínu sami najít nějakou jinou práci a my mladší jsme byli převedeni, vyšší mocí, do jiného podniku, aniž by se nás někdo ptal. Mně bylo tenkrát 27 let a bylo mi celkem jedno kam mě zreorganizují, věděl jsem, že těch mizerných 1500 Kčs dostanu všude, tak co bych se nějak vzrušoval.
Ne tak pan Nesý. Bylo to v únoru, v mrazu a sněhu, když se pan Nesý zvedl, vzal si zimník, šálu a klobouk a řekl všem: "Takže, kdyby mě někdo hledal, tak jsem odjel za chlebem - hledat si práci!"
"Ano, přátelé, HZP! (to jest: Horoucí, zakopaná pr*el) To, co mě dneska potkalo, je ta nejšílenější záležitost, jakou jsem kdy zažil! Sedl jsem si do tramvaje, která má konečnou až tam u té firmy, co mám teď pracovat. Vylezu z tramvaje a co vidím, nekonečný, zasněžený lán pole, na kterém se dalo pozorovat zakřivení povrchu zemského a na jeho konci v dálce – fabrika! Já, městský člověk, který pracuje zde na křižovatce Václavského náměstí a Vodičkovy ulice, se mám přesunout na Kamčatku do HZP!!! To si neumíte představit, já musel přes to celé pole škobrtat pěšky, jako ti otroci, kteří dnes ráno v šest, ještě za tmy, zde svými stopami ve sněhu nalinkovali onu neviditelnou cestu do fabriky".
Bylo mi pana Nesýho trochu líto, netuše, že já sám během jednoho roku projdu 3 reorganizace a to: do ČKD v Libni, odtud do Šlechtovy restaurace ve Stromovce a konečně na Invalidovnu do Karlína...
Žádné komentáře:
Okomentovat