Adélka si neví rady..

Když jednoho dne blondýnka Adélka otevřela dopisní schránku, ze které na ni vypadla hromada reklam, jakož i nabídek s akčními cenami všeho možného, nemohla nepřehlédnout ručně napsaný dopis tak, jak se psávaly kdysi. Žlutá vonící obálka s krásnou poštovní známkou a vzadu pečeť s monogramem JD. Překvapilo ji, že její německé jméno bylo bez obvyklého zkomolení na Štajnerová napsáno správně Steinerová, kromě toho, že rukou psaný dopis už nedostala dlouhou řadu let. Doma hodila všechny papíry na gauč a zvědavě se vrhla na otevření  onoho záhadného dopisu.

Jeho obsah však nebyl pro Adélu příjemný a navíc v obálce byl přiložen patentní klíč. Neznámý pisatel jí oznamoval, že její manžel má na adrese, (viz druhá strana), pronajaté hnízdečko lásky. S přiloženým klíčem se tam ona sama může podívat a přesvědčit se. Pokud by ji zajímala fotografie, může si o ni napsat e-mailem na adresu, kterou najde, když odlepí poštovní známku.
Pisatelův monogram JD znamená "Jeden Dobrák", který jejímu manželovi zmíněnou mansardu pronajal v domnění, že ten pán je svobodný a hledá pouze jednoroční ubytování v Praze. Když ale potom zjistil, že si tento člověk udělal z jeho bytu chamber separé a že tam vůbec nebydlí, chtěl ho vyhodit, ale nejprve si zjistil, že je ženatý a navíc jeho paní, že je velice půvabná dáma. Pokud však je pro ni celá tato záležitost trapná a nechce o tom nic vědět, protože svého muže miluje a vše mu toleruje, pak se pisatel omlouvá a bude navždy o této věci mlčet jak hrob...

Adéla byla v první chvíli v šoku. Že by jí Helmut zahýbal? Má mu to říct až se vrátí domů ze služební cesty? Třeba je to jen pomluva. Nebo si někdo udělal hloupý vtip? Ale co ten klíč? Zahradní město, ulice Levandulová č.1629/5. Helmut je momentálně ve Vídni, takže nehrozí trapas, že by ho tam mohla přistihnout s nějakou bujnou „roznožkou“. A tak se rozhodla si tam hned zajet a zjistit, jak to tedy doopravdy je a možná se tak zbavit své nejistoty.

Mansarda byla sice docela útulná, žádný nepořádek, ale nikde nenašla jakoukoliv známku, že by zde její Helmut byl. Ve skříni bylo několik nových košil, dámský župánek a pantoflíčky, vše bylo skoro nové, jen na podlaze našla jakousi sponku a v koupelně dámský deodorant. Pak ale v nočním stolku, docela vzadu našla zakutálenou tabletku „Spalt“ proti bolení hlavy, což Helmut často užíval. Důkaz to samozřejmě nebyl, ale je tím aspoň potvrzena oprávněnost onoho dopisu a Adéla začala věřit, že se jí její manželství bortí.

Chtěla se nejprve poradit se svou nejlepší kamarádkou brunetkou Bertou, se kterou si vždycky všechno řekly a nejlépe si rozuměly. Zavolala ji na mobil a sjednaly si schůzku v půl páté v jejich kavárně „Déja vu“. Na úvod řekla Adéla Bertě: „Prosím tě Beruško, tohle vážně říkám jenom tobě, jako své nelepší přítelkyni. Nech si to jen pro sebe, já mám takové obavy, že se mé manželství řítí do propasti.“

„To mi neříkej ani ze srandy, Adél, Helmut je přece hodnej a čestnej chlap...“

„Nemusí to být pravda, ale dostala jsem anonymní dopis, že má milenku!“ řekla Adéla potichu.

„Prosimtě, snad nevěříš anonymům, to je úplná blbost a sprostá pomluva, to klidně zapomeň!“
 Adéla objednala kávu a zákusky a pokračovala, „jenže v tom dopise byl klíč - a to je mi moc divný!“

„Co, jakej klíč – vod čeho?“, divila se Berta a zapálila si cigaretu.

„Od bytu. Prej tam má Helmut svůj "šmajchlkabinet". Nachází se to v Zahradním městě, byla jsem se tam právě dnes podívat!“

„Prosim tě, Adél, buhví komu to patří. To si z tebe buď někdo střílí a ty hned jančíš, anebo řekni, našlas tam nějaký důkaz, že by tam byl právě tvůj Helmut?“

„No, celkem ne, až na ten prášek proti bolení hlavy vlastně nic, ale mám tušení, že to není jen tak. Berto, chápej, proč by mi někdo poslal klíč v dopise?“

„Hele, Adélko, nenech se zblbnout, na klíč se vykašli a až se vrátí Helmut, ukaž mu klidně ten dopis a zeptej se ho, jestli netuší, kdo to může bejt. Co ty víš, třeba má nějakého nepřítele, kterej ho chce vydírat, možná, že to je sám pronajímatel toho bytu, to víš lidi jsou dneska strašně zlí...

Adéla zavtěla hlavou: „Ten pisatel má prej i fotku tý roznožky, co tam s ním chodí. On sám bydlí nedaleko a tak si ji vyblejsk a je ochoten mi její fotku poslat, jestli o to budu stát!“

Berta se zarazila a zmlkla. Najednou jí ukápla slzička: „Víš, Adél, proboha, nezlob se na mě, mě to moc mrzí, už jsem ti to chtěla kolikrát říct a pořád jsem to odkládala. Je mi to tak strašně trapný“, začala popotahovat nosem, „to jsem asi já na tý fotce, ale už je to passé, věř mi šíleně se teď stydím, jsme přece nejlepší kamarádky...!“

Adéla vstala ze židle a polkla naprázdno: „Ty, Berto? Ty, že jsi spala s mým Helmutem? No, to je děsný! Ten dobrák-anonym mi vlastně pomohl otevřít oči!"

"Adélko, myslíš si, že mi to můžeš ještě někdy v životě odpustit?" a slzičky se opět valily.

"Všechno zlé je k něčemu dobré, Berto. Aspoň ti konečně můžu něco říct a ulevit svýmu svědomí: Já jsem se totiž vyspala s tvým Karlem, když jsi byla v tý nemocnici! Tak – a teď jsme si kvit!“

Obě uplakané přítelkyně si padly kolem krku. Po chvilce dojetí se ale vzájemně uklidnily: "Konečně, co je na tom? Vždyť výměna partnerů je dnes in!" 

https://youtu.be/uMTZMA1uQgg