31 května 2014

Anti-Happyend

Stalo se mi několikrát, že mi bylo mými čtenářkami naznačeno, že mé povídky jsou až příliš neskutečně sladké a vždycky to skončí happyendem, jako Červená Knihovna. I když jde o pravdivé příběhy z mého života, vznikl zde takový dojem, že jsem asi takové ty nepříjemně okolnosti záměrně vynechával, což by byla  zřejmě chyba. Jenže já jsem životní optimista a nemám ambici něco úmyslně přikrášlovat...
Tentokrát tedy popíši příběh, který mi dal citově zabrat, takže jsem z toho byl „špatnej“ ještě dlouho po rozchodu. Dívku, o které bude řeč nazvu třeba Adéla. Dva roky po rozvodu jsem se s ní seznámil na horách. Byla to láska jako trám, ale vydržela nám pouhých deset měsíců, což je shodou okolností maximální doba po kterou prý, podle MUDr. Plzáka, trvá období zamilovanosti.

Těch deset měsíců jsme byli skutečně šťastným párem, měli stejné záliby, v zimě hory, vždy tatáž chata a tentýž pokoj číslo osm, v létě Žluté lázně, výlety na motorce pod stan a jinak divadlo a kino. Ke krizi mezi námi došlo někdy koncem března, když jsme chtěli opět vyrazit o víkendu na hory do Špindlu.
Adéla si najednou usmyslela, že bychom mohli vzít sebou její maminku. Já jsem ihned prohlédl její diplomatický tah, že chce abych se konečně seznámil s její matkou.
Adéla byla svobodná pětadvacetiletá žena, která určitě zcela logicky pomýšlela na vdávání, zatímco já měl přímo panickou hrůzu z jakékoliv vazby na rodinu. Byl jsem šťasten, že jsem rozveden. Měl jsem už zkušenost, že jakmile se začne chodit do rodiny, podle pravidla „tumáš kafe, vem si buchtu“, je člověk brzy ztracen.

Proto taky jsem hned na začátku známosti Adéle zcela nekompromisně řekl: „Já se už ženit nechci a proto, jestli se chceš brzy vdávat, tak se radši na mne moc nevaž, abys tak se mnou zcela zbytečně neztrácela svůj nejatraktivnější čas. Pokud ale spolu budeme chodit, tak chci abychom si byli věrni, jako by se jednalo o manželství, jsem v tomto ohledu dost staromódní.“


Ona to stoprocentně akceptovala, a teď najednou, když jsem odmítl jet s nimi na hory se zapškla a řekla pouze, že mi zavolá po návratu v neděli večer. To se ovšem nestalo a na mé zavolání se ozvala její maminka, která mi vysvětlila, že Adélka si víkend prodloužila do pondělka a bere si den náhradního volna.
To mi bylo sice trochu podivné, ale teprve až když mi po návratu vysvětlila, proč tam zůstala bez maminky o den déle, začal jsem mít pochybnosti o její pravdomluvnosti.
Říkala trotiž, že tam zůstala proto, že bylo nádherné počasí a navíc tam byla bezvadná parta lidí. 

Znal jsem dobře, jak ty víkendy na horách vypadají. Každou sobotu jsou chaty natřískané k prasknutí a v neděli večer všechno odjede a zůstane tam jenom několik jedinců, co si vzali dovolenou třeba na více dní. Bývají to většinou manželské páry a starší lidé. Že by jí ten půlden navíc stál za to, poslat maminku samotnou domů, to mě vůbec logicky neklapalo.
„Podívej, Adélko“, řekl jsem jí, „my jsme si hned na začátku naší známosti přece slíbili, že si vždycky všechno řekneme podle pravdy a já jsem dosud neměl nikdy důvod ti nevěřit. Ovšem tomuto tvému vysvětlení věřit při nejlepší vůli prostě nemohu. Pro mne je daleko logičtější, že jsi chtěla mít po odjezdu matky určitou volnost a "náš" pokojík číslo 8 mít na jednu noc sama pro sebe.“
„Prosím tě, mlč! Ty si hned musíš v té své fantazii myslet buhví co“, reagovala podrážděně.
„No, řekni, neodjeli takřka všichni z té bezvadné party v neděli večer a nezůstala jsi tam prakticky sama v celé chatě? A byla tvoje maminka nadšená, že s ní nepojedeš domů?“
„Máti to bylo jedno a celé příští dopoledne bylo nádherné sluníčko!“
„Tak jak to, že ses ani trošičku neopálila a naopak máš odřený obličej jakoby od vousů?“
„Co ty vidíš, to je nesmysl, to - to je opravdu jenom ubohá žárlivost!“
„No, dobrá, nechme toho handrkování a do pátku si vymysli vymysli novou verzi, která bude logická a já ji budu moct akceptovat. Mám jen jednu podmínku, chci slyšet pravdu. V případě, že mi tu svou pravdu z nějakého důvodu říci nechceš, nebo nemůžeš, tak si podáme ruce a v klidu, bez hádky se rozejdeme, ano?“

*
V pátek ve 4 jsme se sešli na stanici tramvaje č. 21 U Bulhara, já jsem měl pro jistotu sebou její knížku, kterou mi Adéla nedávno půjčila a když se objevila, jenom ztěží jsem ji poznal. Měla celý obličej odřený a pokrytý malými stroupky. 
„Co se ti to stalo, Adélko, to vypadá hrozně“, vyhrkl jsem překvapeně, "je to nějaký lišej?"
„To jak jsem bulila už tři dny, já se s tebou přeci nechci rozejít!“, a slzy opět kanuly.
„Má to snad znamenat, že jsi mi byla přece nevěrná a teď toho lituješ, Adélko?“
„Ano, bylo to skoro tak, jak jsi to vytušil, ovšem ten muž nebyl z party co odjela, ale byl to jeden zaměstnanec chaty, co jsme ho tam spolu viděli už posledně...“
„Ten střapatej Jarda v holinkách?“, zakroutil jsem nechápavě hlavou.
„Jo, ale vinu na tom neseš ty sám! Kdybys byl jel s námi, tak se nic takového nestalo. Já jsem měla na tebe vztek, že se stále vyhýbáš mé matce a chtěla jsem se ti nějak pomstít!“ řekla na svou omluvu.
„To je tedy smutné, Adélko, jinými slovy říkáš, že kdykoliv bychom se o něco pohádali, nebo na něčem se nedohodli, mohli bychom se tomu druhému pomstít nevěrou. A to se mi vůbec nelíbí. Tím by byl totiž náš vztah i do budoucna předprogramován k nezdaru. Moc mě to bolí a mrzí, ale tady ti vracím tvou knížku, měj se dobře - adieu!“
Podala mi tlustou obálku s dopisem: „To si přečti až doma, je toho osm listů a psala jsem to dnes v noci, jsi moje největší životní láska!“

Spěchal jsem honem pryč, aby si nevšimla, že se mi do očí derou slzy...

Teprve dodatečně mi došlo, jak moc jsem měl tu holku rád a trvalo mi to skoro půl roku, než jsem se z toho vybabral. Pak mi přišlo její svatební oznámení. I v tom jsem měl docela správný odhad, že Adéla se chtěla mermomocí vdávat.
Na moji telefonickou gratulaci k svatbě mi řekla jen: „Teď teprve vidím, že jsi nebyl mou největší životní láskou, ale mým největším životním omylem!“
A já věděl, že to bylo správné, že jsme se rozešli...

http://www.youtube.com/watch?v=qre-gUeeXzw
PS: Klikněte na slovo "rozešli" a dozvíte se jak to pokračovalo...

9 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Mirku, tohle přece musí mít pokračování a také chybí vysvětlení co bylo v osmistránkovém dopise od Adély. Helena.

Mirek Toms řekl(a)...

Také, že bude pokračování,Helenko, ale asi až za týden, teď nemám čas!

Anonymní řekl(a)...

Jsem zvědavá, co bylo v té tlusté obálce....
Tedy Mirku, že nemáte čas, to tedy čubrním.....
N.D.

Mirek Toms řekl(a)...

V té tlusté obálce, Naďo, byl dlouhý dopis na osmi stránkách A4 a v podstatě to byla zpověď proč a jak k oné události došlo až do zbytečných detailů. Nakonec ovšem tím viníkem jsem byl zase jen já a to mne jen utvrdilo v tom, že si nerozumíme, máme každý jinou stupnici hodnot a náš vztah by postrádal pro mne nutnou důvěru...

Anonymní řekl(a)...

Vidím, že máte opravdu i smutné konce svých love story, to mě přsvědčuje, že jste prostě normální chlap.Hned se vrhám na pokračování, Zuzana

Mirek Toms řekl(a)...

Děkuji, Zuzanko, že jsem normální, ale to hned navozuje dotaz: Co to je NORMÁLNÍ? Původně jsem chtěl psát pohodové povídky jako medicínu na pocuchané nervy. Ovšem to není většinou žádoucí, lidi si už díky denním masážím TV-hororů
zvykli na články ne-pohodové a tak jsem dospěl k názoru, vyprávět holé skutečnosti...

Anonymní řekl(a)...

Míro, je mi líto toho nevydařeného konce, ale mezi námi, asi to jinak dopadnout nemohlo. Ty ses ženit nechtěl a v tomto věku jsme my holky opravdu zralé na založení rodiny. V pětadvaceti letech už jsem měla oba syny. Jen ten konec vztahu, mohl vypadat trochu jinak, ukončit ho nevěrou, to musí hodně bolet.
Hezký večer, Jarka.

Anonymní řekl(a)...

Ahoj.

Mirek Toms řekl(a)...

Anonymní "AHOJ". I přestože jste mi napsal/napsala jedno tuctové slovo, musím o tom přemýšlet: Proč mi někdo pošle ahoj bez jakéhokoliv podpisu, stačil by přece aspoň monogram, třeba E.M. nebo podobně, ale takhle nemám vůbec žádný záchytný bod ve vesmíru, abych mohl aspoň slušně poděkovat...