Slib sv. Barboře

Bylo to rok po válce, v roce 1946, když se zbožná paní Berta Štěpánková svěřila svému muži Václavovi, že má nepřímo na svědomí onemocnění jejich devítileté Aničky spálou. Když v únoru roku 1945 začaly padat na Prahu první bomby, dostala příšerný strach a prosila svatou Barborku, aby ochránila celou jejich rodinku. Slíbila jí, že když tuhle válku všichni ve zdraví přežijí, půjde jí pěšky poděkovat z Prahy až do jejího chrámu v Kutné Hoře. Loni v létě na to ale zapomněla a teď ji to svatá Barborka připomíná.

Pro tento svět až příliš dobrý a spravedlivý Václav Štěpánek řekl, že je to sice aspoň šedesát kilometrů, tedy cesta nejméně na dva dny. Víc než třicetikilometrový pochoďák on ani za mlada na vojně nevydržel, ale sliby se musí plnit a tak že ji přece nenechá jít samotnou: "Takže řekni, kdy si přeješ, abychom se vydali na tu pouť do Kutné Hory?"

"No, já jsem si řekla, že počkáme asi čtrnáct dní, jak se nemoc Aničky vyvine a když se uzdraví, dám ji k babičce, Dalibor bude na skautském táboře a pak bysme mohli vyrazit.

Jak se dohodli, tak také učinili a koncem července se vydali na onu dlouhou pouť. Státní silnice byly v těch dobách ještě tak velmi málo frekventované, že prakticky kráčeli zcela sami tu nekonečně dlouhou štreku. Jen tu a tam je předjelo nějaké auto, ale už asi po sedmi kilometrech jejich vejšlapu, jim nečekaně zastavilo jedno auto: "Kampak máte namířeno? Nechcete svézt?", volal na ně řidič.

Václav, kterého již začínaly trochu tlačit boty, mu vysvětlil, že jdou do Kutné Hory a pán za volantem zvolal nadšeně: "Tak to tedy máte velký štěstí, já jedu přes Kutnou Horu a můžu vás vzít sebou! Aspoň si budu moct s někým povídat." Berta sice chabě namítla, že tam chtějí dojít pěšky, ale pán opáčil: "To je nesmysl, vždyť je to ještě víc než padesát kilometrů!"

A tak se stalo, že poutníci dorazili již před polednem do cíle, a tam pak na lavičce v parku zkonzumovali to, co měli sebou jako na oběd, tedy chleba s máslem, na tvrdo vařená vejce a kyselé okurky. Načež se šli pomodlit ke sv. Barboře a odpoledne nasedli na autobus a do večera byli zase doma. Václav byl spokojen, že to tak rychle zmákli, jen Bertička měla trochu špatné svědomí, že slíbila vykonat pouť pěšky a nikoliv autostopem.

Přesně o rok později, v létě 1947, z ničeho nic onemocněla Anička horečkou, s podezřením na zánět mozkových blan, nebo dokonce na obrnu. V Bertě se okamžitě probudilo její zlé svědomí, že opět nedodržela svůj slib daný svaté Barboře, protože se vloni sice byla pomodlit v jejím chrámu, ale nedošli až tam pěšky, takže se tato světice, bazírující na pěší pouti, znovu rozhodla Bertu potrestat. Václav i syn Dalibor, který právě dovršil šestnáctý rok, se společnými silami snažili tuto fixní ideu Bertě vymluvit, leč marně. Berta se zasekla a prohlásila, že tam půjde třeba sama, jenže tentokrát celou štreku půjde pěšky, aby se sv. Barbora nezlobila!

Když se pak Anička po dvou týdnech zcela a bez následků uzdravila, byla dána na rekonvalescenci k babičce a Berta, Václav i syn Dalibor vyrazili ve třech na opakovanou pěší cestu do Kutné Hory.

"A kdyby nám zastavilo třeba i deset aut, že nás svezou, tak je tvrdě odmítneme!", zdůraznila Berta. V ten den "D" byl nesnesitelný pařák a jak rádio hlásilo, dosud nejteplejší den tohoto roku. Syn Dalibor, jako jediný neměl nic na hlavě, takže dostal mírný úžeh a musel být večer ošetřen lékařem v obci Zásmuky, kde také všichni přenocovali v celkem zaškudlaném místním hotelu. 

Berta si začala dělat výčitky, že syna nechala celý den pochodovat po rozžhavené silnici bez pokrývky hlavy. Naštěstí však ráno bylo krátkodobému pacientovi zase dobře a Bertiny obavy rozptýlil suchou poznámkou: "Mami, nic se neboj, zdálo se mi vo Barborce a ta mi řekla, že se už na tebe nezlobí a proto mě tak rychle uzdravila! Jó, a co se týče tý Kutný Hory, tak se přidávám ke tvýmu slibu a dojdu tam i kdybych měl lézt po čtyrech. To jsem jí zase slíbil já!"

http://youtu.be/aw2KlfZLOeQ