Neodolatelné nohy ženy i muže

Když jsem na prvního apríle v roce 1960 nastoupil do jedné pražské továrny, připadal jsem si, jako v absurdním divadle. Mým šéfem tam byl soudruh Marecký, který se s oblibou potil na pravé půlce čela, byl zároveň také náčelníkem lidových milicí a byl sice pilný jako včela, ale jinak v hlavě  dutý jak bambus.

Já to u něj měl zpočátku docela dobré a jednou mě dokonce pochválil za dobře vykonstruovanou letovací kulmu s odsáváním, když se jedna soudružka ve výrobě přiotrávila výpary při letování. Při té příležitosti mi, snad jako za odměnu, vysvětlil, co bude mojí novou pracovní náplní. Mám navrhovat a konstruovat různé výrobní přípravky a dostanu zvláštní kancelář, k ruce vzornou kresličku Hanu Havlíčkovou a jednoho soudruha-učně Járu Hruboně. Na moji námitku, že jako konstruktér potřebuji sotva půl kresličky a ne dvě, to mi šéf dovysvětlil, že Jára chodí do průmyslové školy, což mu zabere tak asi půl pracovní doby a protože je to velice uvědomělý dělnický kádr, je potřeba mu trochu pomoci, což šéf očekává ode mne. Bylo by totiž politicky nedobré, vzhledem k jeho třídnímu původu, kdyby Jára, který je trochu pomaleji chápavý, ve škole propadal. Sám soudruh ředitel měl zájem na Járově dobrém prospěchu.

Dostali jsme malou kancelářičku, takový ajnclík pro jednoho, ale museli jsme se tam narvat všichni tři se stoly a rýsovacími prkny, což bylo unikum. Nakonec se to povedlo srazit tři stoly uprostřed místnosti těsně k sobě tak, že Hanička a Jára seděli proti sobě, prkna měli u zdi za sebou, já měl stůl kolmo k jejich stolům a prkno za zády u dveří. Mělo to i svoji výhodu, že na nás nebylo vidět, když k nám Marecký nečekaně prudce vrazil, protože se nejdříve dostal do kolize se závažím na zadní straně mého prkna. S Haničkou jsem problémy neměl, byla nejen perfektní kresličkou, ale jako žena abnormálně půvabná, figurálně dokonalá s neodolatelnými nohami i poprsím...

Brzy ovšem nastaly problémy s Járou, který na mně chtěl, abych mu nejen pomáhal, ale přímo dělal jeho úkoly do školy a od kresličky Havlíčkové chtěl, aby mu připichovala své hotové výkresy na jeho prkno, že to bude pro šéfa Mareckého vypadat líp než jeho furt prázdné prkno. Leč Hanka oponovala, že by to tak-jako-tak pan Marecký stejně poznal, kdo to kreslil. K dovršení nepříznivé atmosféry mi Hanka, za nepřítomnosti Járy řekla: „Pane inženýre, já tady takhle sedět nebudu, tomu Hruboňovi strašně smrdějí nohy, dává si je pod stolem až ke mně, a to se prostě nedá vydržet.“

„Víte co, Haničko, už to mám! Tady na chodbě je ta stoletá vývěska z hobry, na níž je stejně furt jen to otřepaný heslo SSSR náš vzor! Tak si ji vypůjčíme a zasuneme ji mezi vaše dva stoly a uvidíme jestli to pomůže.“

Když k polednímu přišel Jára, první co udělal jako vždy, vybalil si svačinku z domova a dvě flašky piva. Většinou debužíroval jitrnice, nebo husí stehno, či tlačenku, jeho rodiče pracovali v JZD. Právě když měl plnou pusu, musel kýchnout a to tak vehementně, že rozmělněný obsah jeho ústní dutiny se rozprskl, jak na jeho, tak i na Hančin stůl. „Fůj! Vy jste čuně, pane Hruboň!“, vykřikla Hana štítivě a já, když jsem spatřil tu spoušť, tak jsem se hlasitě rozřehtal. Jára se pustil do mne: „No, co je, co je? Chechtáš se blbě, máš radost z neštěstí druhýho!“

„Járo, omyl, to není neštěstí bližního, ale tvoje normální prasectví! A mimochodem, dneska jsi přece neměl školu, tak jak to, že jsi přišel až skoro v pravé poledne?“

„Do toho ti nic není, já si to zodpovím u soudruha vedoucího!“ Chtěl se pohodlněji usadit a jeho nohy narazily na hobru: „Co to je tam pod tím stolem?“ a začal do toho vztekle kopat.

„To je hobra, pane Hruboň, abyste nestrkal nohy až pod můj stůl!“, poučila ho Hana.

„No, co má toto znamenat? Okamžitě to, Havlíčková, vyndáte! Hned teď, rozumíte?“ vypěnil Jára.

Viděl jsem, že musím zasáhnout: „Hele Járo, ta hobra tam zůstane, tu jsem tam dal já. Hanička si stěžovala, že ti smrděj nohy a ona to nehodlá čuchat, což se jí vůbec nedivím!“

„Cóó? Mně že smrděj nohy? To je kravina, kterou si vymyslela ta- ta- tahle flundra ve voleji!"

„Jakým právem mě nadáváte, vy, vy, - jeden vesnickej burane! Flundra ve voleji, já ani nevím co to je, ale je to urážka a já si budu na vás stěžovat!“, bránila se Hanka.

Do toho za mým prknem hlasitě narazily otevírané dveře a jak deus-ex-machina se zpoza prkna vynořil soudruh Marecký: „Co se to tady jenom děje, soudruhu inženýre?“ Načež si všiml toho svinčíku na stole Járy i Hanky. Ta byla ještě v ráži: „Tohle je, prosím, rozžvýkané a vyvrhnuté jelito, což byla původně svačinka pana Hruboně!“

„Já to utřu, souhu vedoucí, ale tahle ženská mně urazila, že prej jsem buran a že mi smrděj nohy! Navíc sundala politickou nástěnku na chodbě a strčila ji sem mezi naše stoly!“

Marecký se trochu bezradně otočil na mne: „Jak to bylo doopravdy, soudruhu inženýre? Můžete mi to nějak nestranně vysvětlit?“ zeptal se mně jako svědka.

„Přesně tak, jak to říká slečna Hana a já potvrzuji, že mu neodolatelně smrděj nohy!“, řekl jsem důrazně a dodal: "možná, že to cítíte sám..."

   „Moment, to se dá zjistit, jestli je to pravda. Járo, vyndej nohy na stůl!"

Jára skutečně vytáhl ty svoje sejry v zablácených vysokých šněrovacích botách a vyložil je na stůl. Soudruh Marecký se nad ně nahnul, což nebylo ani třeba, ucítil jsem ten odér i já na dva metry.

„Tedy, Járo, ehm, soudruzi mají pravdu.“, řekl tak trochu v rozpacích. Všiml jsem si, že se mu zapotila pravá strana jeho vysokého čela, což vždycky avizovalo rozčílenost. Abych vzniklou situaci trochu odlehčil, řekl jsem: „Eau de Cologne to vskutku není, ale Ó de Hruboň  -  to je.“

„Ne-ne, soudruhu inženýre", řekl vážně Marecký, "nebudeme to nijak zlehčovat. Jára bude přeložen zpátky na dílnu, ale i tam musí dbát na hygienu. Právě včera přišel soudruhu řediteli dopis ze školy, že soudruh tam má 162 neomluvených hodin a to tedy náš podnik tolerovat nehodlá!“

Hani i já jsme si oddychli, já jsem si sedl na Járovo místo, ale tu hobru mezi stoly jsme nepotřebovali
a vrátili ji tam kam patřila. Hanička mi jednou řekla: "Pane inženýre, můžete si klidně natáhnout nohy až ke mně, mně už to nevadí..." A tak jsem ji odpoledne pozval do kina  a na opulentní večeři.

Takže na nohách moc záleží. Dík neblaze proslulým nohám Járy Hruboně se naše kancelář uvolnila a současně zkrásněla, to druhé ovšem dík nádherným nožkám a dalším půvabům Hany Havlíčkové. A tak skončila, dřív než začala, kariéra jednoho dělnicko-rolnického kádra, který to původně chtěl dotáhnout na pracujícího inteligenta...

https://youtu.be/fQknNaxLAaA