Hotel Modrá Hvězda a já

Pracoval jsem kdysi  v hotelu »Modrá Hvězda«, to jest přesněji řečeno v onom paláci, kde se natáčel o 19 let dříve, za války v roce 1941, stejnojmenný film s Natašou Gollovou a Oldřichem Novým. Tato budova nebyla nikdy luxusním hotelem jako v tom filmu, nýbrž byla majetkem plzeňské Škodovky a dodnes stojí v malé pražské uličce Charvátově, vzadu za obchodním domem Máj. Tenkrát za komoušů tam bylo vývojové konstrukční středisko jednoúčelových obráběcích strojů, kam jsem se na dva měsíce, coby konstruktér dostal víceméně omylem i já.
Naštěstí jsem hned po nástupu zjistil, co je to za "šílenou šroubárnu", kde je všecko znormováno, včetně tvůrčího myšlení. Pracovní doba byla stejná jako dělnická ranní směna, od šesti do dvou hodin, plus půlhodina na oběd. Každý konstruktér dostal od vedoucího odboru zadání úkolu současně s počtem normohodin, ve kterých musí být úkol splněn a výkresy předány šéfovi.

Termín plnění odhadoval soudruh vedoucí systémem "přes palec" tak, že spočítal kolik bude třeba výkresů ve formátu A4 (1 den), A3 (2 dny), A2 (4 dny), A1 (8 dní) a A0 (16 dní) práce. Čili soudruh vedoucí se zamyslel hlavou a vyřkl ortel: "Sestava stačí na formát A1 a dejme tomu 8 detailů na A4 (1 den), to dělá celkem 8+8 = 16 dní času! Takže ode dneška za 16 dní to bude hotovo, v opačném případě jsou prémie v čudu!"  Tím by konstruktér ztratil cca 500 Kčs ze svého mizerného platu 1500 Kčs/měs. To se dalo zachránit jedině zcela zvrhlou metodou, že si lidi chodili v půl třetí odpíchnout, jako by šli domů, místo toho se však vrátili na pracoviště a pracovali dál, čímž získávali čas na splnění normy úkolu, aby tak zachránili své prémie. Takovou debilitu jsem odmítl dělat a dal raději okamžitě, ještě ve zkušební lhůtě výpověď. Jinak by mě firma už nikdy nepustila ze svých spárů...

Říkal jsem si, když už tady musím šrotit jako blbej, tak aspoň ať je tu nějaká sranda a začal jsem vymýšlet různé ptákoviny pro zpestření pracovní doby. třeba sázky. Věčně rozesmátá kreslička Dáša říkala, že má hrozně ráda mraženou tyčinku Eskymo za korunu, a že by jich sice nejradši snědla deset, ale to si se svým platem nemůže dovolit. To mě nabudilo: „Dášo, když sníš deset Eskym během deseti minut, tak ti je zaplatím, ale když ne, tak to zaplatíš ty.“ Nadšeně souhlasila a já jsem jí je v polední přestávce sám donesl. Sázku sice vyhrála, ale asi za půl hodinky měla opakované běhání, ve kterém šlo jen o jedno: dorazit včas na záchod. To samozřejmě vyvolávalo obveselení všech ostatních.

Druhá naše kreslička Vlastička byla velice krásná brunetka, taková drobná, takřka éterická bytůstka. V rohu místnosti měla stát svůj fíkus, který opečovávala, ale i oplakávala, stále naříkala, že se mu víc a více ohýbají jeho jediné dva listy, teď už byly úplně svislé, a že jí asi brzy zajde. V poledne s námi nechodila na obědy, jedla pouze jogurt a k tomu suchary. Nedalo mi to a jednou jsem jí začal domlouvat, aby víc jedla, protože je to nezdravé takhle hladovět a že buchvíco se z toho může vyvinout.

„Vlastičko, žaludek se ti určitě scvrkl a zakrněl tak, že už nemůžeš jíst ani kdybys chtěla!“

„Já, kdyby na to přišlo“, řekla mi, „tak sním třeba kilo buřtů na posezení, ale já to nechci, já jsem spokojená s tím, že jsem štíhlá.“
A to mě podnítilo uzavřít novou sázku: „Já ti Vlastičko koupím to kilo buřtů a k tomu třeba i pivo a rohlíky, ale musíš to sníst během polední přestávky, jinak si to zaplatíš sama!“ V tom okamžiku jsem teprve pochopil, že Vlastička je velice šetrná, ale když jí to někdo zaplatí, tak to ráda zbaští i kdyby jí to mělo strhat.

Příštího dne jsem jí zakoupil věnec buřtů, rohlíky a pivo a donesl jí to všechno do práce až na stůl. Načež v polední pauze se za hlasitého skandování rozjela naše buřtová sázka. Už jen ten pohled na útlou dívku mající deset buřtů na stole, půllitr piva a pět rohlíků, byl k popukání. Hlasité povzbuzování ostatních zřejmě zaslechl i náš vedoucí a přišel se podívat, co se to tu děje. Kolega Hnátek mu duchapřítomně vysvětlil, že to je Vlastičky obvyklý oběd, ona má totiž enormní hlad a závodní jídelna jí absolutně nestačí.

Když už zbývaly jenom dva buřty a já viděl jak se ta chudinka marně snaží je do sebe nacpat a takřka jí to leze ušima ven, nevydržel jsem to a řekl jsem jí: „Vlasti, to už nemusíš jíst, vezmi ty dva buřty domů tvému pejskovi Arkovi, já uznávám, že jsem prohrál, to bych totiž já sám nikdy nezvládl, jsi jednoznačná vítězka!“

Druhý den se ale Vlastička nedostavila do práce a já dostal špatné svědomí, že se jí něco stalo. Nemohl jsem se vůbec soustředit na práci a pronásledovaly mne stále zlé, fantas-magorické představy, že jí třeba praskl žaludek a že jsem to zavinil já. Začal jsem to symbolicky spojovat se skomírajícím fíkusem a napadlo mě, pokusit se aspoň její fíkus nějak zachránit. Viděl jsem jen jedinou možnost, ony dva listy nadlehčit černými nitkami, zakotvenými do stropu, aby listy držely tak, jak mají být.

Příští den, když přišla Vlastička, jsem si opravdu oddychl, že je živá a zdravá. Na můj dotaz, jak se jí daří, řekla suše: „Nevíš co je dnes v jídelně na oběd, mám už zase hroznej hlad!“ Vtom padl její pohled na fíkus a vykřikla nadšeně: „Jéé, lidičky, koukněte se, jak se ten můj fíkus vzpamatoval!“

Nakonec jsem byl ale nejvíc překvapen já. Když jsme totiž ty níťené kšandičky oddělali, držely ty jeho listy samy, takže jsem jí ten fíkus skutečně zachránil!
A když jsem po dvou měsících od této firmy odcházel, bylo to loučení "na měkko"...

http://www.youtube.com/watch?v=NqB6tdybu1w