Úřední šiml ještě žije...

Jestli něco Lukáš Blum nesnášel, tak to byly úřady. Když ale stál před problémem, že mu dobíhá platnost řidičáku a potřebuje vystavit nový, vydal se proti své vůli na patřičný úřad, kde ovšem čekalo pár stovek jiných nešťastníků. Vytáhl si sice hezké číslo 222, ale když si na svých hodinkách změřil, že odbavení jednoho trvá asi pět minut a aktuální pořadí je 191, tak zjistil bystře, že vyřízení těch 31 lidiček před ním, bude trvat dvě a půl hodiny.

„Ne, to absolutně není akceptovatelné“, řekl si v duchu a vyšel ven z této jámy lvové s tím, že se nejprve trochu projde středem naší krásné metropole a pak se zastaví v příjemné kavárně, kde u espresa a sachru počká, až mu jeho přebytečný čas uplyne.

Když se pak vrátil na úřad, zjistil, že má nečekané štěstí, na světelném ukazateli svítilo číslo 220. Zamířil k patřičnému okénku, kde stála jedna klientka v černém kožíšku, ale za okénkem byla jen prázdná židle. Tázavě se otočil na onu dámu a ta čtouc jeho myšlenky pravila altovým hlasem: „Po třech hodinách čekání, se konečně rozsvítilo mé vysvobozující pořadové číslo, ale zato úřednice dočista zmizela!“ Lukáš pohlédl letmo na hodinky, bylo půl dvanácté pryč: „Že by už měla paní referentka takzvaně předsunutý oběd?“

„To by tak ještě scházelo, aby měli kapra!“, řekla dáma rezignovaně. 

„Ne, madam, křivdili jsme jí, chudince, byla asi na WC se přepudrovat, už přichází,“ upozornil Lukáš a stoupl si kousek opodál, ale zůstal na doslech. A pak to začalo a to hned zostra.

„Co si přejete pani?“ zazněl z okénka ostrý hlas a Lukáš postřehl to krátké "i" na konci.

„Dobrý den, já si přicházím vyzvednou nový řidičský průkaz, tady mám vaše oznámení, že už je hotov, tady mám občanku a tady prozatímní náhradní potvrzenku“ řekla dáma klidně.

„A proč jste vůbec žádala o nový průkaz, když ten váš je ještě víc jak dva roky platný?“ vyprskla úřednice když zapátrala v hlubinách monitoru.

„Mně se jednalo pouze o změnu jména.“ vysvětlila tázaná.

„Aha, vy jste se vdala a tím pádem změnila jméno?“

„Ne, naopak. Já jsem se rozvedla a tím pádem jsem si změnila jméno!“

„A proto tím pádem zavalujete úřad zbytečnou prací, mohla jste to dojezdit se stejným průkazem i jako rozvedená!“

„Jenže já jsem si nechala úředně změnit jméno na mé původní rodné Borská a na řidičáku nechci mít stále to pětislabičné jméno po mém ex-manželovi: Za-blou-di-lo-vá!“

Úřednice zakroutila hlavou a řekla pro sebe: „Lidi si vymejšlej pitomosti!“

„To nejsou pitomosti, já se chci jmenovat tak, jako dříve: Tereza Borská! To je totiž mé občanské právo, dokonce zaručené ústavou!" 

„Nojó, nojó, to je vaše právo“, skřehotání se zesílilo, „ukažte mi ten starej řidičák!“

„Jé, promiňte, já ho nemám tady sebou, zapomněla jsem si ho přendat z druhé kabelky.“

„Notak vidíte, mnoho povyku pro nic, přijďte si jindy, bez něj vám nový stejně nevydám!“ úřednice byla na koni.

„Já přece tu zase nebudu čekat tři hodiny jako dnes, já vám ho tedy pošlu poštou a vy mi pošlete ten nový, abych si nemusela zase brát volno, vždyť to je o nervy!“ řekla dáma mírně podrážděna.

„Ne-ne, průkaz musíte přinést osobně sem, já vám zde vydám nový a ten starý ihned skartuji!“

„Takže, kdybych vám byla řekla, že jsem ten starý průkaz ztratila, co byste udělala pak?“

„To by vás stálo pokutu 100 korun!“ Dialog začal nabírat na ostrosti.

„Fajn! Tady máte sto korun a vydejte mi nový řidičák, já jsem ten starý ztratila!“

„To nejde, osobo, kde si myslíte, že jste? Prve jste řekla, že jste ho zapomněla doma!“

„Jinými slovy, chcete říct, že kdybych vám to zalhala hned, tak by bylo všechno OK, ale tím, že jsem mluvila pravdu, tak jsem zřejmě udělala chybu, za kterou musím pykat?“

„Ztrácíme zbytečně čas, přijďte jindy, teď už bude stejně polední pauza.“

To už Lukáš nevydržel mlčet a vmísil se do jejich rozhovoru: „Promiňte, paní referentko, zaslechl jsem útržek z vašeho rozhovoru a chtěl bych pomoci a sice tím, že bych dosvědčil, že zde, paní Borská, ztratila svůj řidičák. Byl jsem shodou okolností u toho, koukali jsme se spolu na racky z Jiráskova mostu, když jí spadl do Vltavy."

"To vám nevěřím! To jste si právě vymyslel!"

"Ano, je to možná lež, ale tu vy tady přece, pani referentko, svým způsobem od klientů vyžadujete! Takže, jak to teď uděláme?"

Nastalo rozpačité mlčení, načež paní úřednice řekla tichým hlasem: „Paní Borská, přišla byste si sem v pondělí v deset rovnou za mnou a já vám ho vydám bez čekání, ano?“

„Souhlasím“, řekla paní Borská a Lukáš ji doplnil: „A já přijdu taky. Tady je můj lístek s pořadím 222, jako důkaz, že jsem si to tady už dnes odčekal do foroty."

Úřednice přikývla, paní Borská se mile usmála a Lukáš ukončil debatu slovy: „Myslím si, paní Borská, že by nám oběma prospělo si teď dát něco na zub – zvu vás na oběd do Louvru...

https://youtu.be/pY9rHa75UHs