02 května 2015

Z okna do okna...

Robert se ve městě Villingen, na doporučení jednoho kolegy, ubytoval v hotelu Royal. 
Coby obchodní zástupce firmy Univac, přijel do tohoto města  v Baden-Württembergu, aby zde během dvoudenní prezentace seznámil jejich uživatele, jakož i jiné zájemce, s nově vyvinutým firemním softwarem pro řízení výroby.
Když vybaloval věci z kufru, náhodně si povšiml, že v malém podkrovním okně domku naproti přes ulici, se objevila hlava půvabné dívky, která mu připomněla text písně pana Suchého: Měla vlasy samou loknu, právě přistoupila k oknu... atd.

Ta dívka od naproti ho natolik upoutala, že vstal a šel až k oknu, aby si ho všimla a když se jejich zraky střetly, pokynul jí na pozdrav rukou. Dívka však nezareagovala tak, jak by si přál, ale naopak odešla od okna a zmizela mu v temnotě. 
Druhý den ráno, když šel do koupelny, uviděl ji opět u okna a musel souhlasit s textem písně: „Vlasy samou loknu měla a na nic víc nemyslela...“  a tak na ni zamával ručníkem, a ona se, dříve než mu zmizela z očí, aspoň přátelsky usmála.

Celý den, mimo hodinové pauzy na oběd běžela jeho prezentace, která byla pro něj dost vyčerpávající, tím že musel odpovídat na spousty dotazů, jednak od lidí opravdu zvídavých, ale i od těch, co se hlavně chtěli ukázat před ostatními, jak všemu rozumí. Robert věděl, že před ním zde jeden z regionálních firemních poradců zcela vyhořel na to, že po pravdě přiznal, že něco neví. Následovala stížnost od jedné uživatelské firmy, že pan Bröcker se může, když bude chtít, něco přiučit od jejich programátorů, ale oni potřebují opravdového specialistu z centrály, který zná všechno. Robert tedy věděl, že nesmí nikdy přiznat, že něco neví, a tak si připravil výmluvu: „K těmto problémům se vrátíme ještě zítra a uděláme si několik praktických příkladů.“ Tím získá čas, aby si mohl potřebné informace nastudovat ještě večer v hotelu z chytrých manuálů, co měl sebou.


Když pak večer v šest přišel Robert na svůj pokoj, zamířil hned k oknu a ke své radosti uviděl onu krásnou dívku sedět opět u jejího okénka. Risknul to a upozornil na sebe tím, že dýchl na okenní tabuli a prstem na ni namaloval veliké srdce. Dívka se rozesmála, zakroutila hlavou a namalovala prstem otazník. On odpověděl namalováním číše vína a také otazník a ona záporně zavrtěla hlavou, pokrčila rameny a přidala krátký vzdušný polibek, načež zmizela od okna. Napadlo ho, aby ta dívka, jako v písni: „si nesušila vlasy fénem, ale jen tak nad plamenem!“

Ráno zjistil, že se zřejmě jeho obavy naplnily, neboť asi: „Dívka vlasy sežehla si, ale tím však nebyl konec krásy, naopak jí to s kratšími vlasy ještě více slušelo! Namaloval rychle na kus papíru královskou korunu a ukázal jí to. Dívka vzala nůžky a naznačila stříhání vlasů. On ji pochválil zvednutým palcem a už spěchal dolů do přízemí na snídani. 

Při prezentaci se projevilo to, že byl pátek, řady posluchačů poněkud prořídly a též dotazů bylo méně, takže po všeobecné dohodě se prezentace mohla ukončit už ve čtyři hodiny. Když přišel na svůj hotelový pokoj, myslel si, že teď asi bude muset dlouho čekat, než se objeví jeho dívka za oknem, ale byl příjemně překvapen, ona tam už zase seděla a zdálo se, že snad dokonce na něj čeká. Řekl si, že ta žena je přesně jeho typ, že se jí pokusí pozvat na procházku, potom na kafe do cukrárny a nakonec třeba na večeři. Když to nevyjde, tak odjede domů, ale musí se pokusit s ní aspoň seznámit a získat kontakt. Kdyby to ovšem náhodou vyšlo, zůstal by zde kvůli ní do soboty, nebo třeba i do neděle. Ta dívka byla prostě jeho idol a on byl v transu...

Byl mužem činu a proto neotálel a napsal velkou ceduli s nápisem: „Slečno, šla byste se mnou na procházku?“ A ona kupodivu souhlasila! Načež se ještě ukazováním domluvili, že se sejdou za 15 minut dole u jejího vchodu do domu. 
Robert tam byl o minutku dříve, nedočkavý a napnutý. Když se najednou otevřely domovní dveře a v nich se objevila jeho zbožňovaná dívka na vozíčku. Byl to pro něj nečekaný šok, ale nedal na sobě nic znát a s úsměvem se jí představil, podali si ruce a doposud němá dívka promluvila sametovým hlasem: „Já jsem Heidi, ale jestli Vám to, Roberte, vadí, že jsem na vozíku, nemusíte se mnou nikam chodit. Jsem na to zvyklá jezdit všude sama...“


„Milá, nádherná Heidi, vozík mi vůbec nevadí, vždyť já bych s vámi chtěl být stále, tak vůbec, třeba na pořád, pokud byste pochopitelně vy o mne stála" vykoktal Robert.
„Robe, jste opravdu moc milý, vy jeden fantasto, ale to přece nejde, já jsem vdaná. Můj muž je momentálně na stáži v Americe", šeptala slzící dívka. 
To byl jejich nejromantičtější večer života...


4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Mirku, zvláštní příběh a zvláštní konec ... Ale Ty to umíš, jsi dobrý vypravěč. NULI

NULI řekl(a)...

Ahoj, zkouším to k Tobě přes google, někdy mi to jde a někdy ne ...

Mirek Toms řekl(a)...

Ano, NULI, máš pravdu, vysvětlili jsme si to soukromě...

Mirek Toms řekl(a)...

Milá, věrná čtenářko NULI,
Ty si vždycky pro mne uděláš chvilku času, což není úplná samozřejmost. Dík!