Dostat versus Dávat

Co je lepší? Zdánlivě blbá otázka. Podle mne se to nedá říct jednoznačně. V podstatě existují dva druhy lidských povah, jedni jsou typičtí dostávači, tito berou rádi skoro všechno, co mohou dostat a naproti tomu dávači, kteří s radostí něco někomu věnují. Není to ale tak, že se jeden narodí jako dostávač  a druhý jako dávač. V průběhu života se teprve ta která nátura vyvine do trvalé podoby. V ranném dětství jsou asi všechny děti šťastnými příjemci dárků a teprve později, se z nich pozvolna vyklubávají i šťastní dárcové.

Někdy jsou to dárcové krve, nebo přispěvatelé na charitu a ve stáří též odkazovatelé dědictví. Já jsem ke svému překvapení poznal, jakou radost jsem způsobil sám sobě, když jsem po návratu z tříměsíční služební cesty na Ceylon a do Indie, mohl rozdávat kufr dárků, a to nejen doma v naší rodině, ale i příbuzenstvu, jakož i kolegům v práci a všemožným nahodilým známým. Stalo se, že i to, co jsem si koupil pro sebe, jsem v darovacím opojení rozdal. Dnes z Indie nemám nic, ale nelituji toho.

Překvapil jsem sám sebe, když jsem to, co se mi nejvíc líbilo, totiž šošku jakési indické bohyně, ručně vyřezané z jednoho kusu slonoviny, věnoval právě Miladě a Bořkovi. Tento mladší manželský pár ze sousedství mně nikdy nepřirostl k srdci a nebyl mi ani moc sympatický svým snobským chováním. Nebýt toho, že nás navštívili právě den po mém návratu a všimli si té sošky na mém psacím stole, tak bych si byl ani nevzpomněl, jim také něco dovézt. Milada se začala přímo tetelit vzrušením, jak prý se jí ta soška líbí a Bořek začal odhadovat, co by asi taková věcička stála u nás v Česku. Rozpoutala se kolem toho dlouhá vzrušená debata, takže já už maje toho obdivování dost, jsem zareagoval suše: "Když se vám ta bohyně tak děsně líbí, tak je vaše!" Milada mi padla okolo krku a slzičky radosti jí vytryskly z očí. Taky Bořek mi moc děkoval, plácaje mne po rameni: "Ty chlape, ty ale umíš udělat lidem radost!"

Asi o rok později se manželé Bořek a Milada rozváděli. Rozvod se ale začal komplikovat nikoliv kvůli dětem, byli bezdětní, ale kvůli dělení majetku v manželství nabytého. Najednou přišel za mnou do práce Bořek, což se stalo v životě poprvé a žádal mě, abych mu u soudu dosvědčil, že jsem tu sošku indické bohyně daroval jemu.

"To by nebylo fair, Bořku, tu indickou bohyni jsem přeci daroval vám oběma", odmítl jsem jeho žádost a dlouho kroutil hlavou.

Za pár dní nato přišla k nám Milada se stejnou žádostí, totiž, mohu-li u soudu dosvědčit, že jsem tu sošku daroval jenom jí!

"Podívej se Miládko, nikdo tehdy netušil, že se budete o rok později rozvádět a hádat se o všecko, co jste společně nabyli. To si musíte vyříkat vy dva mezi sebou, ale mě do toho, prosím, netahejte. Já budu vždycky, tvrdit, že jsem tu věc daroval vám oběma. Ovšem ta bohyně štěstí Lakshmi vám štěstí nepřinesla, takže ji třeba přeřízněte napůl, a dejte si ty půlky vzájemně na památku..."

http://youtu.be/PUADJTWim08

K tomuto příběhu se také vztahuje má vzpomínka na odlet a návrat z Ceylonu a Indie.

http://mirtoms1.blogspot.cz/2015/03/z-mych-memoiru-ceylon-indie.html