10 dubna 2015

MOUDROST ŽENY

Říká se, že moudrost přichází s věkem, ale holt někdy přijde ten věk sám. Myslím si, že moje žena je naštěstí vždycky moudřejší a nápaditější než já, i když je o šestnáct let mladší. Její nejlepší nápady z ní vycházejí při obědě, zatímco já-gourmet se věnuji vychutnávání jídla. Já, pokud vůbec nějaké nápady mám, tak jenom večer a v noci. Ráno a dopoledne, když můj mozek ještě odpočívá, přebírá u mne veškeré životní funkce mícha, tudíž převládá "síla zvyku" a já hledám věci tam, kde jsem je míval dříve.

Na fotce je zachycen náš oběd, kdy žena přišla s nápadem, že bychom měli jet do Paříže. Naštěstí seděl s námi u stolu náš známý, profesionální fotograf z Německa, který pohotově a bez přípravy tu naši rodinnou idylku vyfotil umělecky, to jest černobíle.
„Podívej, Miri, ty jsi už byl v Paříži asi třikrát a já ještě ani jednou, chápeš, že mi to vadí?“
„Ne tak docela, Jituš, byl jsem tam sice jen dvakrát, ale nechme si to projít hlavou“, souhlasil jsem na oko, a hodlal to odehrát do autu.
„Já jsem si to už projít hlavou nechala a objevila jsem výhodnou nabídku do pěkného malého hotýlku uprostřed Paříže, kde je na všechny strany blízko“, promluvila žena jak katalog. Namítl jsem, že se člověk domluví s němčinou a angličtinou po celém světě, výjma Paříže, ale i to se dá nějak přežít...

A tak jsme si tedy vyletěli do Paříže. Já jsem měl nepříjemnou předtuchu, ale mlčel jsem, abych nekazil náladu své ženě. Z mých dvou návštěv Paříže jsem nabyl neblahou zkušenost, že se tam člověk nedomluví žádnou řečí, jen francouzsky.
Navíc ten hotýlek byl jen dvouhvězdičkový a tím podezřele laciný. Už na letišti Charles de Gaulla vládl typicky francouzský chaos. Spěchali jsme tudíž nejrychlejší možnou štrekou do hotelu, abychom se aspoň zbavili kufrů. Tam jsme dorazili v půl dvanácté a hned ve foyeru mě zděsily davy halasných trampů s ruksaky. Pán v recepci mi suše oznámil, že jsme zde moc brzy, že on teď vyřizuje odchody a noví hosté nastupují až po poledni. Benevolentně nám dovolil, abychom si u něj pod pultem nechali naše kufry a šli se zatím projít po městě. To se mi ještě v žádném hotelu na celém světě nestalo...
„Teď už chybí jen, aby nám tu někdo ukrad‘ ty kufry“, řekl jsem skepticky ženě a vykročili jsme odevzdaně do ulic. Protože nám kručelo v žaludcích hlady, zastavili jsme se u jednoho stánku s nějakým cosi, co dobře vonělo a najedli se, čímž naše nálada stoupla. Začali jsme vnímat tu pouliční krásu Paříže a spokojeně se vraceli do hotelu. Tam už byl klid, všichni ruksakáři zmizeli a my jsme dostali náš pokoj. Ten však nezapřel, že jsme v hotelu dvouhvězdičkovém, jednak tím, že výhled byl do zaneřáděného dvora, jakoby sběrných surovin, záchod nesplachoval a záclona visela na půl žerdi. Když jsem si sedl na postel, abych zjistil její kvalitu, propadl jsem se až na podlahu. Šel jsem to všechno reklamovat a odešli jsme znovu do města.

Řekl jsem ženě, že náš zájezd je sice pětidenní, ale to znamená, že po odečtení příletu a odletu, zbudou nám vlastně jenom tři plnohodnotné dny a když člověk chce vidět všechno, co nabízí turistické prospekty, bude běhat po městě s ušoupanýma nohama až ke krku a stejně nic nestihne, protože je toho moc. Žena se zamyslela a řekla moudře: „Tak si vybereme jenom něco, to si užijeme v klidu a příště si zase prohlédneme něco jiného. Vyber to ty podle svého vkusu a zkušeností já ti věřím, že dobře."
.
„Podívej, Jituš, já si myslím, že největší ztráta času je stát půl dne ve frontě na Eifelovku. Na Louvre potřebuješ minimálně jeden den, katedrála Notre Dame je taky věčně v turistickém obležení. Já bych tedy navrhl nedalekou Baziliku Sacre Coeur, odtud je to jen krůček na Montmartre, kde jsou ti pověstní malíři a karikaturisti na počkání a kousek dál je Pigale a Moulin Rouge a za shlédnutí jistě stojí Opera. To by bylo pro dnešek dost a dost, zítra se můžeme projít po Champs Elysées, tam si můžeš koupit nějakou tu voňavku nebo tak něco, dojdeme k Arc de Triomphe čili k Vítěznému oblouku, každý den si dopřejeme jednu dobrou baštu v luxusním restaurantu a pak se uvidí jak budeme čerství. Jeden den bych rezervoval na projížďku po Seině a pak, když zbude čas, vybereme něco z turistického průvodce. Co ty nato?“
Můj plán byl odsouhlasen, jenže jsme ještě netušili, že vedle našeho pokoje bydlí čtyři Poláci, kteří celou noc zpívají, řvou a chlastají, takže se do tří hodin nedá vůbec spát. Teprve k ránu, když se to uklidnilo a my usnuli jako hřebík ve vratech, tak jsme zase museli už v osm jít na snídani, jinak by nám propadla. Musel jsem, ač nerad, si znovu stěžovat, že se takhle nedá spát, ať nám dají jiný pokoj. Uklidnili mne tím, že dnes ti Poláci odjíždějí. Kocajdank! Pak už se tedy konečně dalo spát skoro normálně.
Návštěva Paříže se tedy vcelku vydařila, naše fotky nejsou ani zdaleka profesionální, ale nám se líbí, manželka byla spokojená, že zažila Paříž a já byl šťasten, že jsme zase doma.



Žádné komentáře: