TŘI KAMARÁDI

Naše kamarádství začalo v roce 1950 s nástupem na ČVUT. Horší dobu pro studium na vysoké škole by si člověk prostě nedokázal vymyslet. Tím naprosto hlavním předmětem, na prvním místě v seznamu přednášek na technice, byl samospasitelný Marxismus-Leninismus. V tomto roce bylo přijato na školu 500 posluchačů, z čehož 1/3 byli takzvaní ADK (absolventi dělnických kurzů), 1/3 absolventi průmyslových škol a 1/3 my maturanti gymnazisté. Dělníci prý absolvovali za 8 měsíců totéž, co my, gymnazisté, za 8 let. Už jen z toho bylo jasné, koho režim protěžuje a kdo bude brát stipendium (2.000,- Kčs), zatímco my, tzv. "synáčkové buržoazních rodičů", jsme si totiž nárok na jakékoliv stipendium vůbec nezasloužili a tudíž žádný nárok neměli. Potom při rozdílení diplomů nás bylo nakonec jenom 333 nových inženýrů a můj první plat na umístěnku byl 1.020 Kčs...

Brzy jsme se blíže skamarádili my tři buržousti z gymplů a to:  Seveřan Vlastík (z Vrchlabí), Jižan Rudla (z Budějc) a já Mirek (z Prahy). Politicky jsme si dobře rozuměli, takže jsme si před sebou nemuseli dávat pozor na hubu, což bylo v socializmu krédem každého nestraníka. Jinak se muselo stále něco předstírat, třeba uvědomělost, kladný poměr k lidově demokratickému zřízení a nehynoucí láska k SSSR na věčné časy...

V přednáškových posluchárnách jsme seděli vždy vedle sebe, poznámky jsme psali do společných sešitů a to tak, že jsme se v zapisováni střídali, jeden psal a dva buďto spali nebo si opisovali noty, texty a kytarové akordy k písním V+W, což nebylo nikde k dostání. Naše společné poznámkové sešity byly nedepsány písmeny R+M+V, protože MRV a VRM se nám nelíbilo. Také jsme společně chodili do kina nebo tancovat, Vlastík a Rudla bydleli spolu na koleji a já, jako Pražan, jsem bydlel logicky doma u rodičů, ale denně jsem je navštěvoval na koleji.

Tu příšernou hrůzovládu socialismu s veškerými zvěrstvy rudých monstr-procesů, plus justičních vražd a všemožných zákazů, tak jako třeba nevinného cestování do zahraničí a zlovolně nespravedlivého stíhání kde koho, kdo se strachy nehrbil před režimovými kolaboranty. Takže tohle vše se nám podařilo tak nějak odšvejkovat... Jen takto se to dalo v relativně dobré náladě přežívat. Absolventi dělnických kurzů se totiž někdy k nám chovali, s požehnáním státu, jako nadřízení, jako něco lepšího než jsme my, buržousti. Zkoušky mohli třeba sedmkrát opakovat, my jen třikrát a pak následoval okamžitý výkop za studia.  KSČ se pak mohla na veřejnosti chlubit, že bývalí dělníci jsou inteligentnější než studenti z gymnázií, protože 98% dělníků ADK dokončilo studium, zatímco z gymnazistů dokončilo pouze 69%...! Byla to lež, ale nám třem to nevadilo, my jsme si ta čtyři léta, díky našemu mládí, přesto užili v pohodě a bez pokřivení našich charakterových kladů...
Byli jsme něco jako v té básni Svatopluka Machara:  TŘI RYTÍŘI ... 

 No, a dnes jsem já ten třetí, co zůstal sám...
 In my solitude