Bájný ostrov Elba

Když se u nás v práci vrátila z dovolené jedna kolegyně Helga Berger, byla do bronzova opálená a opravdu jí to slušelo. Vyprávěla a skoro až básnila o italském ostrůvku Elba, jak je to tam krásné, a že už tam byla celkem čtyřikrát, a že nezná nic lepšího nežli tenhle ostrůvek ve tvaru jakési divné rybičky. Mně dosud nikdy ani nenapadla taková možnost pro dovolenou a tak jsem se začal vyptávat.
Helga se mě zeptala, kde jsem byl já letos na dovolené, a když jsem řekl, že bohužel doma, protože jsem měl s mým rozvodem dost problémů, poradila mi, abych se sebral a jel tam hned teď. V září je tam ještě krásněji než v létě, počasí je stálé, rodiny s dětmi odcestovaly, všude bude volno a klid. Moře je tam křišťálově čisté a vůbec ta celá příroda je přímo uchvacující, takže určitě toho nebudu litovat a problémy hodím za hlavu.

Druhý den mi přinesla z domova takový malý prospekt jakéhosi rodinného hotýlku Alma, ve kterém bydlela a kde se i velmi dobře jí a není to drahé, jen dvě hvězdičky. Leží to na jižní straně ostrova v osadě Fetovaia a je tam prostě pozemský ráj.
Poděkoval jsem jí za informace, ale zůstal opatrným: „Paní Helgo, abych řekl pravdu, mně se vlastně nikam nechce. Jóó, kdybyste tam jela se mnou vy, tak to by bylo něco úplně jiného, ale sám v takovém bohem zapomenutém kraji bych se asi určitě ukousal nudou. Vy jste tam také zajisté nebyla sama, že ano?“

„Ano, byla jsem tam s přítelem a v tom máte pravdu, že co se týče společenského života, toho tam moc není. A copak vy nemáte kamarádku, která by tam s vámi ráda jela? To bych se tedy divila.“

"Mám sice jednu známou, ale vzít ji sebou na dovolenou je neúměrné riziko, my se spolu totiž skoro vždycky pohádáme, kvůli děsné pitomosti, tak trochu jako italská rodina.“

„No vidíte, aspoň by to bylo stylové!“

Ten malý prospekt od kolegyně mi ovšem učaroval. Uvědomil jsem si, že o Elbě nevím vlastně zhola nic, jen to, že tam někdy v roce 1814 trávil Napoleon svůj nucený exil. Začal jsem o tom návrhu doma přemýšlet a hledat na něm vši, ale jediné co se mi vyloženě nelíbilo, bylo to jméno Fetovaia. Připomínalo mi to ruštinu jako Krasnaja Armija, kvůli které jsem opustil svoji vlast a navíc mi to znělo odporně, jako fetování. Když jsem ale zjistil, že kolem dokola ostrova je cirka 140 km pobřeží s plážemi, řekl jsem si chytře: Vždyť přece nemusím jet zrovna do této „feťácké“ vesnice, ale vyberu si něco sám!"

 „Začínám věřit na telepatii“, řekl jsem Daně do telefonu, když od ní přišel dopis, že má nápad, kam bychom si spolu mohli vyjet na dovolenou. Nejdříve mne ironicky sjela za to, že jsem zapomněl na její narozeniny, ale jako cukr na vyvážení karabáče se mi omluvila, že jsme se její vinou posledně, de facto úplně zbytečně pohádali, což je absolutní debilita. Souhlasil jsem.
V příloze dopisu byly též výstřižky z prospektu cestovní kanceláře o krásách ostrova Elba a u toho i její malá fotka se srdíčkem a omluvou na druhé straně. Co dělat? Věděl jsem, že když to odmítnu a na něco se vymluvím, tak na tu Elbu nebudu moct jet ani sám, to by nebylo vůči ní ani trochu fair. 

Takže jsem jí tedy do telefonu řekl, že jsem právě o té Elbě, nezávisle na ní, taky uvažoval a už tedy jen proto tam určitě musíme jet. Ovšem s podmínkou, že si povedeme lodní deníček, kam se budou zapisovat naše hádky. My oba se budeme snažit, aby procento našich hádek nepřekročilo, jako na minulé dovolené circa 50%  celkového času...

Navrhl jsem trasu: Frankfurt, Curych, Milano, Parma, Pisa, Piombino a odtud lodí na Elbu do přístavu Portoferraio. Tam už potom objedeme pobřežní cestou celý ostrov a něco si vybereme. A tak se taky stalo. Když jsme připluli z Piombina na Elbu, objížděli jsme západní polovinu ostrova a několikrát se zastavili u hezkého hotelu a šli se vykoupat, jenže, co mi tam vadilo byly podivné vodní rostliny, nebo snad chaluhy, které se nám motaly okolo nohou na mělčině a já stále myslel na tu křišťálovou čistotu moře o které básnila Helga. To mě hnalo dál, až jsme nakonec přece dorazili do Fetovaia. Ruština-neruština, řekl jsem si, tady je to skutečně nejlepší, žádné chaluhy a ve stráni nad zálivem svítil na hotýlku nápis Cucina di Alma. Dana, věříc na mé znalosti italštiny mě rozesmála otázkou: „Co to znamená čučína?“

„To znamená, že tam můžeme sedět na té terase a čučet na moře!“

A tak jsme si v tom rodinném hotýlku Alma připadali jako dítě v bavlnce i na vzdory tomu, že ta "čučína" byla skutečně  jenom dvouhvězdičková,  tak jsme  tam měli  úplný komfort. Vždy ochotná a vždy po ruce byla paní domu, která snad jako všechny tamní Italky stále nosila černé vlající hábity jako klekánice, což ji dělalo starší než byla, takže jsme si ji mezi sebou nazývali „stará bába“. Její manžel byl stále dobře naladěný a zpívající kuchař, kterého jsme si pro sebe pojmenovali „kuchtík Benito“. Jejich starší dcera obsluhovala v jídelně a ta mladší chodila ještě do školy. Hned při první večeři jsem na tu servírku koukal jak jeřábek, zdálo se mi, že ji odněkud znám a najednou mi to došlo a říkám Daně: „Podívej se dobře na tu servírku a řekni komu je neuvěřitelně podobná?“

„Hm, to je jasný, mojí dceři Iloně.“

„Ano, přesně! Není to úžasná podoba i ten výraz i ta chůze. A ta jejich mladší dcera, co chodí ještě do školy, ta bude asi jako moje dcera Brigita. Takže mě právě napadá, co kdybychom si my dva tady zařídili taky takovouhle čučínu, já bych byl ten Benito co vaří, Ilona by obsluhovala hosty, Brigita by tu chodila do školy a ty bys byla jako ta e-éé-...“, zarazil jsem se a nedokončil větu.

„Ano, a já bych byla jako ta stará bába! Jsi chtěl říct!“

A bylo zaděláno na první hádku, respektive nemluvení. Ale potom to kouzelné sezení na terase, při sklence dobrého vína, jakož i čučení na moře pod blikajícími hvězdičkami způsobilo, že se hádka vůbec nerozdmýchala. Zdejší prostředí mělo pozitivní vliv i na jinak hádavou povahu Dany.

Takže, pokud jsme se nekoupali v průzračné vodě, kde bylo vidět dno i ve čtyřmetrové hloubce, nebo se neplavili na šlapacím člunu, (viz moje koláž), jezdili jsme autem po celém ostrově a navštívili i muzeum v budově, kde kdysi žil Napoleon. Zajímavé jsou tamní trhy s uměleckými kameninovými vázami. Jednu takovou krásnou velikou vázu mám dodnes doma v bytě a zdá se, že je nerozbitná...

Nakonec musím s velkou radostí konstatovat, že se Dana, díky mému lodnímu deníčku, držela dobře a za těch 14 dní se konalo, z celkové doby dovolené, jen slabých 9 % hádek, což byl skoro výkon na zápis do Guinnessovy knihy rekordů.

A mimochodem cucina se čte kučína a znamená to kuchyň!