Už je to strašně dávno, byl jsem ještě pružný jak proutek a bylo jaro 1960. Moje sestra Blanka jednou přivedla domů jakéhosi človíčka, že prý to je výborný imitátor mnoha různých známých osobností, a že je s ním velká sranda. Zároveň si ho vyvolila společně se mnou za kmotra ke křtu jejího synka Jiříčka...
Při odpolední kávě u našich rodičů, on prostě najednou promluvil hlasem Oldřicha Nového, potom Buriána, potom Štercla, Neumana a Vojty. Jako zlatý hřeb pronesl přípitek přeskakujícím hlasem Tondy Zápotockého, takzvaného Ušaté torpédo: "A to si nemyslete souzi a soušky, že se tady bude takhle chlastat. To né, to bysme nikdy sociálismus
v naší krásné vlasti nebydu-nebyvu nevybudovali!!!"
A tak jsem se seznámil s Pepou, alias "Joe", to jest nikoliv limonádový a protože nás navíc spojoval fakt, že jsme byli oba rozvedení, stali jsme se kamarády, kteří si chtějí hledat ve dvou, své nové a lepší ženušky.
A tak jsem se seznámil s Pepou, alias "Joe", to jest nikoliv limonádový a protože nás navíc spojoval fakt, že jsme byli oba rozvedení, stali jsme se kamarády, kteří si chtějí hledat ve dvou, své nové a lepší ženušky.
V létě pak si Pepa vymyslel, že bychom si měli vyjet na dovolenou do Mariánských lázní, což je prý něco jako Riviéra., což jsem já nejprve tvrdě odmítal s tím, že tam to bude jistě moc drahé a já na to fakt nemám. Pepa mávl rukou: "Myslíš si, že bych já na to měl? Mám ale možnost dostat firemní poukaz na 14-tidenní rekreaci za 400,-Kčs!"
"To nechápu", divil jsem se, "já jsem, u firmy, už dvanáct let a eště nikdy jsem žádnej poukaz na rekreaci nedostal!"
"To je tím, že ty nejsi v podniku zahraničního obchodu, to je u nás zcela normálka!
Někdo vo ty poukazy ani nestojí, takže jim zbejvaj, mám vzít i pro tebe?" Takže jsme se dohodli a 6. září vyrazili do Mariánských Lázní. Ubytovali jsme se v takzvané Zotavovně ROH Antonína Zápotockého (obr. vlevo) na Hlavní třídě. Dnes se to tedy jmenuje zcela civilizovaně Hotel Bohemia (obr. vpravo). Každý den jsme vycházeli na lov krásných žen, hlavně na kolonádu a do parku. Jenže to nebylo tak úspěšné, jak jsme si představovali, takže po týdnu jsme zjistili, že jsme takto ve dvou neulovili absolutně nic. Nikdy jsme se totiž neshodli na tom, kdo chce kterou, vždycky se nám líbila tatáž žena, protože ony chodí zásadně v kombinaci "kus a škeble". Jak mi Pepa vysvětlil, bazíruje tento jev na psychologii žen, a to tak, že ta krásná ještě více vynikne vedle té škeble a ta zase využívá výhodu, že vedle krásky se může také hřát na výsluní zájmu mužů...
Příští den v neděli, jsme se začali dohadovat hned před vchodem do naší zotavovny, jak a co uděláme, aby se naše, dosud tak marná snaha, nějak zúročila. Najednou kolem nás přicházela do vchodu hotelu překrásná dívka a dokonce nám popřála "dobrý den". Spustili jsme okamžitě celý soubor našich rádoby inteligentních řečí: "Jé, to je krásné, slečno, Vy bydlíte taky v tomto hotelu jako my?"
"Ano, ale já tady bydlím trvale", řekla ta dívka a usmála se.
"Co to znamená trvale? Chcete říct, že jste tady celý rok, jako na furt na dovolené?"
Nakonec jsme se od ní dozvěděli, že tato dosti upovídaná slečna Naďa zde bydlí se svými rodiči, tedy přesně řečeno se svojí matkou a otčímem, který je zde vedoucím celé zotavovny a v prvním patře mají trvalý byt. Nadě je patnáct let a chodí do místní devítiletky.
"Slečno, Naďo, všechno vám věřím, ale že je vám patnáct let, to snad ne?", řekl jsem nevěřícně.
Nakonec jsme se od ní dozvěděli, že tato dosti upovídaná slečna Naďa zde bydlí se svými rodiči, tedy přesně řečeno se svojí matkou a otčímem, který je zde vedoucím celé zotavovny a v prvním patře mají trvalý byt. Nadě je patnáct let a chodí do místní devítiletky.
"Slečno, Naďo, všechno vám věřím, ale že je vám patnáct let, to snad ne?", řekl jsem nevěřícně.
"Nojó, úplně správně je to tak, že mi ještě není patnáct, až za měsíc!"
"Ne, já myslím naopak, že je vám aspoň devatenáct!"
"Tak počkejte tady, já vám přinesu z domova ukázat moji občanku", a rozběhla se do domu. Kroutil jsem jen hlavou a Pepa se řehtal: "Ta žabka je vopravdu kus, jenže pozor, eště je pod zákonem! Tu ti tedy klidně přenechám, teď ale jdu trhat kusy plnoleté na kolonádu. Ahoj!"
Když Naďa přinesla občanku a dokázala mi, že nelže, tak jsem ji aspoň zklamaně pochválil a chtěl už odejít, ale ona mi začala vyprávět, co se učí ve škole a jaké má známky a mimo jiné zmínila, že příští rok na jaře je Spartakiáda, takže přijede do Prahy, a že bychom se tam mohli také sejít. Viděl jsem před sebou upovídané děcko, ale s nádhernou postavou půvabné ženy a jenom v duchu proklínal, že není starší. Taky se mě zeptala jestli bych jí dal na sebe adresu, že by mi poslala psaníčko. Dal jsem jí svou vizitku a řekl, že se budu na její dopis moc těšit...
Když Naďa přinesla občanku a dokázala mi, že nelže, tak jsem ji aspoň zklamaně pochválil a chtěl už odejít, ale ona mi začala vyprávět, co se učí ve škole a jaké má známky a mimo jiné zmínila, že příští rok na jaře je Spartakiáda, takže přijede do Prahy, a že bychom se tam mohli také sejít. Viděl jsem před sebou upovídané děcko, ale s nádhernou postavou půvabné ženy a jenom v duchu proklínal, že není starší. Taky se mě zeptala jestli bych jí dal na sebe adresu, že by mi poslala psaníčko. Dal jsem jí svou vizitku a řekl, že se budu na její dopis moc těšit...
Pepu jsem potom objevil na kolonádě sedět a pokuřovat na lavičce s výrazem vraha Raskolnikova: "To je všechno tím, že jsem moc mrňavej, bejt vo hlavu větší, tak zbalím všecko co si zamanu!" Domluvil jsem mu, že to je všechno jenom osud
a náhoda a zatáhl ho do rustikální hospůdky na večeři: "Joe, objevil jsem právě ve
šrajtofli jednu dobře tajenou stovku a tak tě zvu na večeři." Tam se večer taky tančilo a my tam vydrželi až do jedenácti. ale jinak jsme vyzněli naprázdno...!
Museli jsme to pak šíleně hnát přes park do hotelu, kde jsme si mysleli, že se zamyká v jedenáct hodin a kdo přijde později - má smůlu. Noční služba u vchodu neexistovala. Jenže naše informace nebyla přesná, jenom v sobotu se zamykal dům v jedenáct, ale dnes v neděli, stejně jako každý všední den, se zamykalo už v deset. Čili jsme k té naší slavné zotavovně přišli o hodinu pozdě. Vrata byla neprodyšně uzamčena a noční chlad nám začal prosakovat pod naše letní sáčka.
"Tady už končí veškerá sranda, Pepo, musíme se tam prostě vloupat...", řekl jsem chytře v zadumání.
"Já si tady na protest lehnu na chodník a do rána je ze mne rampouch!" prohlásil Joe. Obešel jsem budovu z druhé strany a najednou mi svitla naděje. Jedno spodní suterénní okno, vedoucí patrně do sklepa, bylo zavřeno takzvaně na zkřížená okna, to jest, že venkovní pravá okenice je kličkou zamčená a levá ve svém omezeném pohybu držena uzamčenou pravou vnitřní okenicí. Tím se umožní mírné větrání, aniž by se tam mohl z venku někdo dostat.
Vzpomněl jsem si, že jako malý kluk jsem se tak dostával domů zkříženým oknem, když jsme ještě bydleli v suterénním bytě. Jenže tenkrát jsem měl tak hubené ruce, že jsem horem přes tu volnou okenici dovedl dosáhnout na kličku pravé vnitřní okenice a tím se to otevřelo. Došel jsem, pro zoufalého Pepu, sundal si sako a řekl mu: To si vem na sebe a já se pokusím tohle pitomý vokno otevřít. Když se mi to nepovede, tak to holt otevřeme šutrem. Vysoukal jsem si i rukáv od košile a zanořil ruku do útrob okna. Dobrá věc se podařila! Pak jsme tam s Joem vlezli a protože se jednalo o kotelnu bylo tam krásně teplo.
Vzpomněl jsem si, že jako malý kluk jsem se tak dostával domů zkříženým oknem, když jsme ještě bydleli v suterénním bytě. Jenže tenkrát jsem měl tak hubené ruce, že jsem horem přes tu volnou okenici dovedl dosáhnout na kličku pravé vnitřní okenice a tím se to otevřelo. Došel jsem, pro zoufalého Pepu, sundal si sako a řekl mu: To si vem na sebe a já se pokusím tohle pitomý vokno otevřít. Když se mi to nepovede, tak to holt otevřeme šutrem. Vysoukal jsem si i rukáv od košile a zanořil ruku do útrob okna. Dobrá věc se podařila! Pak jsme tam s Joem vlezli a protože se jednalo o kotelnu bylo tam krásně teplo.
Joe byl nad míru spokojen a už si hledal místečko, kde by si mohl schrupnout. Já jsem ho však nenechal na pokoji a řekl jsem mu: "Teď se půjdeme podívat jestli je tu zamčeno a když ne, tak se pokusíme dostat do vrátnice na náš klíč od pokoje. Dveře kotelny naštěstí zamčené nebyly a tak jsme prošli až do foyeru, ale dveře od zasklené vrátnice zamčeny byly. Skrze sklo jsme tam viděli viset náš osamocený klíč s číslem 35.
Odhadl jsem, že bych se mohl tím výdejním okénkem protáhnout a dosáhnout na klíč, ovšem k tomu potřebuji být ve vodorovné poloze, takže jsem poučil Pepu, že jakmile se dostanu hlavou s rameny skrze okénko, roztáhnu nohy a on si stoupne za mě a vezme mé nohy do podpaždí, čímž docílím vodorovnou polohu a pak mě bude tak pomalu zasunovat dovnitř až dosáhnu na klíč a pak provede mé vytažení.
Odhadl jsem, že bych se mohl tím výdejním okénkem protáhnout a dosáhnout na klíč, ovšem k tomu potřebuji být ve vodorovné poloze, takže jsem poučil Pepu, že jakmile se dostanu hlavou s rameny skrze okénko, roztáhnu nohy a on si stoupne za mě a vezme mé nohy do podpaždí, čímž docílím vodorovnou polohu a pak mě bude tak pomalu zasunovat dovnitř až dosáhnu na klíč a pak provede mé vytažení.
I tohle se nám povedlo a pak jsme celí šťastní vyběhli na náš pokoj a spali do rána jako zabití. Mysleli jsme si, že se nikdo nic nedoví, ale opak se ukázal hned při snídani ráno u kafe.
Rozzuřený vedoucí přišel za námi do sálu a řval, jak jsme se dostali do hotelu? Všiml si toho, že večer v deset náš klíč 35 visí ve vrátnici. Vysvětlil jsem mu podrobně, jak jsme to provedli, protože jsme nehodlali spát na chodníku před hotelem. Rovněž jsme nevěděli, že v neděli se dům zavírá nelogicky jako ve všední dny už v deset. On přímo soptil, že jsme se vloupali do budovy a navíc ještě do vrátnice, kam nikdo cizí nesmí,
protože tam jsou mimo jiné též občanské průkazy, razítka a drobné peníze na telefon. Vyhrožoval nám, že to bude hlásit na SNB jako vloupání a napíše to i na ROH a musí si to rozmyslet jestli nás nepošle domů hned.
"Fajn", řekl jsem mu úsečně, "my jim zase vysvětlíme, že tady chybí aspoň zvonek na nočního hlídače, aby člověk který se, bez vlastního zavinění nemohl dostavit do budovy před zamčením, nemusel spát v mrazu venku na chodníku a zmrznout!"
"Fajn", řekl jsem mu úsečně, "my jim zase vysvětlíme, že tady chybí aspoň zvonek na nočního hlídače, aby člověk který se, bez vlastního zavinění nemohl dostavit do budovy před zamčením, nemusel spát v mrazu venku na chodníku a zmrznout!"
Nakonec se všechno urovnalo, jenom chudinka Naďa na to doplatila. Její těžce ne-
náviděný otčím si prý všiml, že se spolu bavíme na ulici a zakázal jí jet příští rok na Spartakiádu do Prahy. Všichni Pražáci jsou prý nebezpeční zvrhlíci, erotomani, opilci a zhýralci. To mi napsala smutná Naďa v dopise. Ale přesto si mě dokázala o
Spartakíádě v Praze vyhledat a já ji ve vší slušnosti vzal do kina...
Žádné komentáře:
Okomentovat