Má žňová dobrodružství

Bylo mi kdysi 18 let. Tehdejší ministr školství Z.Nejedlý, zvaný „Rudý děda“ vydal zas nějaké nařízení pro všechny školy, že studenti musí o prázdninách odpracovat minimálně 14 dní na žních a nechat si to potvrdit od MNV, tj. Místním Národním Výborem. V naší ulici jsem měl dva kamarády Káju a Dolfu, kteří měli stejný problém jako já, tak jsme se dohodli, že spolu pojedeme autostopem někam na venkov a tam si tu brigádu společně odkroutíme. 

První den jsme žádný autostop nechytli, aut jezdilo tak málo, že jsme neměli šanci něco stopnout. A tak jsme přenocovali v lese, jenom pár kilometrů za Prahou.
Zato druhý den jsme měli štěstí, hned na státní silnici nám zastavil sám od sebe, zcela prázdný vojenský autobus jedoucí do Plzně. Následně se však toto štěstí proměnilo ve smůlu, když nás na silnici v lese v Líních sebrali estébáci, padesát kilometrů od hranic, kvůli podezření, že chceme, jak říkali „uprchnout do rajchu!“ Jak to? Protože směřujeme na západ a jsme nějak moc na lehko. Drželi nás přes noc na strážnici vyslýchali jako zločince a vyhrožovali rozbitím držky, ale pak nás ráno pustili s tím, že musíme pracovat na státním statku ve Stodu a kdybychom tam nedorazili do 9 hod. dopoledne, tak po nás ihned půjdou a zavřou nás prý „do lochu!“
Museli jsme si opravdu pospíšit, pěšky to bylo přes 10 km. Dorazili jsme tam po deváté a rovnou se šli hlásit na policii, že zde budeme pracovat, ať okamžitě zatelefonují do Líní, že jsme už dorazili do Stodu, nebo nás zavřou. „Ty jsou ňáký horliví“, mumlal si pro sebe policajt, „nojo vono je tam v těch Líních vojenský letiště, tak se můžou posrat.“

Na statku jsme se nadřeli jako koně, nosili jsme 80 kg pytle pšenice od kombajnu na ramenou do místní sokolovny, kde se toto zrní barbarsky vysýpalo na lesklé parkety, protože prý nikde jinde už místo nebylo. Kombajn jsme do té doby znali jenom z rádia nebo z tehdejších filmových aktualit, jako úžasnou sovětskou vymoženost a bylo nám divné, že tento stroj měl na chladiči hustou barvou zamalovaný plastický nápis Massey-Harris USA... 
Jelikož jsme nevěděli, jestli se ta policie nedotazovala v Praze u našich rodičů, jestli tito vědí, kde jsme?  Dle StB, že jsme byli v podezření, že chceme, jak si oni myslí, utéct do "Rajchu"...Poslali jsme tedy všichni tři pohledy domů, se stejnou zprávou: S tím SNB to je omyl jsme v JZD!  Ani jedni rodičové tu naši tajenku nepochopili, takže teprve až po návratu jsme to rodičům vysvětlili, že ta zkratka SNB znamená:  Sereme Na Brigádu, a to  JZD,  že znamená: Jedem Zdrávi Domů!

Příští rok jsme proto vyrazili z Prahy na východ, směrem tedy na SSSR, kde nebudeme podezřívání policií, že tam chceme utéct. Po několika stopech na špinavých náklaďácích od uhlí s mourem, jsme skončili v Habrech u Golčova Jeníkova. Zde jsme dostali celkem lehčí práci na poli a seník na přenocování. Pracovaly tam s námi také tři místní dívky, které k nám byly velmi přátelské a jako přilepšení nám nosily na seník různé pochutiny z domova. Já jsem trpěl na tu nejhezčí z nich, Věrušku a ona mě hýčkala třeba chlebem se sádlem a uzeným masem, nebo výbornými buchtami s mákem. Večer jsme s nimi chodili na procházku po návsi, kde na nás nevraživě koukali a pokřikovali místní fešáci. Dívky si jich ale nevšímaly, jim dělalo, nevím proč dobře, že jsme Pražáci. Zvláště pak procházky kolem rybníka byly krásně romantické i když platonické. Dívali jsme se spolu na hvězdičky i na půlměsíc jak se loudá oblohou...

Čas oponou trhl a asi o čtyřicet osm let let později jsme si s manželkou udělali takovou okružní jízdu po zajímavostech naší vlasti a jak jsme se tak motali po Vysočině cestou-necestou, tak jsem tam na jedné okresce najednou spatřil ceduli směr Habry 12 km. Z mozkových závitů mně v tu ránu vyvstala žňová brigáda v této vesničce a s ní i jméno Věruška Lašková. Nostalgie začala ve mně pracovat a já jsem to ihned vyprávěl manželce s tím, že bych se tam chtěl podívat. „Tak fajn“, řekla ona, „začínám dostávat hlad, spojíme příjemné s užitečným a zajedeme si tam do hospody na oběd.“ Nápad to nebyl špatný až na to, že bylo pondělí a jediná hospoda v Habrech měla právě zavírací den. Naštěstí tam měli také jeden otevřený konzum, takže jsme poobědvali na lavičce, na náměstí housku se šunkou.

A pak mě to napadlo. Všiml jsem si, že na druhé straně náměstí, stojí budova Místního úřadu, kde je jistě také evidence obyvatel. Řekl jsem ženě: „Co kdybychom se tam zašli zeptat, kde tu bydlí ta dívenka Věruška Lašková, že bychom ji navštívili?“

Žena se na mne podívala útrpně a řekla: „Předně, ta dívenka je dnes asi tak šedesátiletá babička a patrně, pokud ještě žije, tak se bude jmenovat jinak než za svobodna. Klidně tam jdi, ale sám, já se zatím tady projdu kolem rybníka.“
„Proč ne? Vím sice, že budu vypadat jako debil, ale to mě právě láká!“ V budově jsem našel hned v přízemí dveře se štítkem „Evidence obyvatel“, zaklepal a vstoupil. Dvě referentky se na mne překvapivě mile usmály a zeptaly se, co si přeji.

„Vážené dámy“, začal jsem uctivě, „já to vím, že moje otázka na Vás bude znít podivně, ale přesto ji vyslovím: Nemáte tady ve vaší evidenci, dnes tedy už starší ženu, která se za svobodna původně jmenovala Věra Lašková?“

„To by nemusel být až zas takový problém, o který ročník se vám asi jedná?“

„Nevím přesně, tenkrát jí bylo asi šestnáct, jenže to bylo už před skoro padesáti lety.“

„Tak to tady už určitě nemáme, naše evidence je jenom 30 let nazpět“, zavrtěly hlavou, „je to nějaká vaše příbuzná?“

„Příbuzná ani ne, jenom známá, byl jsem tu totiž tenkrát jako student na žňové brigádě a jinak ji vlastně vůbec neznám.“

„A proč ji tedy hledáte?“, divily se referentky.

„To víte, já byl stále hladový jako vlk a ona mi nosila z domova výborné buchty!“

Obě ženy vybuchly smíchem: „To je krásný, a vy jí asi chcete teď dodatečně poděkovat.“

„Já vím, že je to blbý a poněkud opožděný, ale rád bych“, řekl jsem a pokýval hlavou. 

„No, když mi tu necháte na vás spojení, tak já se příležitostně přeptám zdejších starousedlíků a třeba se něco o té dívce dovím“, řekla ta menší z nich, která byla právě na odchodu.

„Ano, to je od vás moc hezké, paní, děkuji vám moc“ a předal jsem ji svou vizitku.

"Abyste pak věděl kdo vám to volá, já jsem Dobrá...“

 Skočil jsem jí do řeči: „Ano, já to vidím, že jste milá, ochotná a dobrá paní!“

„Ne-ne, já se jmenuju Anna Dobrá.“

„Ve vašem případě, paní Dobrá, určitě platí: nomen est omen, čili: jméno je znamení!“

Za pár dní po našem návratu domů mi volala dobrá paní Dobrá, že vypátrala následující: Věra Lašková, dcera notáře Laška, se asi před padesáti lety odstěhovala se svými rodiči do Hlinska...?

A tak jsem místo slečny Věry Laškové objevil stejně dobrou duši, totiž paní Annu Dobrou.

http://youtu.be/xA365F6z_vw