Byli jsme čtyři

Bylo nám šestnáct, bylo léto, bylo to dva roky po válce a půl roku před únorovým pučem a snad všichni lidé si mysleli, že teď nastane ráj na zemi, že už brzy přijde blahobyt a už nikdy nikdo se nebude muset bát války a utíkat před bombami do krytu, protože bude věčný mír na celém světě.
Optimismus tehdy vládl celou společností a snad nikoho nenapadlo, že se už zase někde v Kremlu osnuje znásilnění půlky Evropy komunismem,  všude tam, kam vstoupila bota bolševické armády.

Na prázdniny jsem jezdil k tetě a strýci na Křivoklát, kde jsem měl bratrance Pepu a kde on měl dvě stejně staré kamarádky Milenu a Jarku. Byli jsme taková nerozlučná čtyřka a chodili se skoro denně koupat do Berounky, v neděli jsme spolu chodili do kina a jinak jsme se courali po lese, sedali na vyhlídce v takzvaném Paraplíčku, vyprávěli si vtipy a diskutovali o všem možném. Pro mladší generace je asi přímo neuvěřitelné, že tenkrát mezi námi nedošlo k sexu, ba ani k třeba k líbání, přestože jsme cítili, že máme pro sebe silné city, já s Jarkou a Pepa s Milenou. O tom se ale vůbec nemluvilo, to viselo jen tak v atmosféře mezi námi, ale stud nám nedovolil to nějak otevřeně projevit. Samozřejmě, že já s Pepou mezi čtyřma očima jsme si pověděli, co bychom chtěli každý s tou svou dívkou dělat. Možná, že právě tak si o tom povídaly i dívky, ale navenek neproklouzlo nic, ani nejmenší náznaky.

Takové jen jakoby milostné vyznání jsem zažil, když mi Jaruška poslala do Prahy anonymní dopis, který jsem však bleskurychle prokoukl, že je od ní. K mému jménu na obálce připsala 'mladší ucafrně', v obavě, aby ten dopis omylem neotevřel můj otec, pokud by se také jmenoval Miroslav. Obsah dopisu byl vtipný, psaný jakoby nešťastnou ženou, která málem kvůli mně spáchala sebevraždu, ale když se chtěla oběsit na šňůře od žehličky, tak ji to prý moc škrtilo. Pak si chtěla podřezat tepny, ale to by zas nadělalo ošklivé fleky na drahém koberci a když chtěla vyskočit z okna, zjistila, že bydlí v suterénu. 
Odepsal jsem jí, že můj otec zuří a říká, že když já jsem ucafrně mladší, to znamená, že on je nutně ucafrně starší! Tak a podobně vypadaly naše zamilované hrátky...

Teprve po zákazu Sokolských sletů, se naše životy (obr: Jarka a Milena) a osudy  rozdělily. Obě dívky i Pepa sice zůstali bydlet celoživotně na Křivoklátě, ale každý se nějak odkapsloval do svého soukromí.  

Všichni čtyři jsme se totiž poměrně brzy oženili a tak naše vztahy Praha-Křivoklát pomalu upadaly do zapomenutí. Já jsem pak navíc, po vpádu Rusáků, (1968) emigroval na západ do Německa.

Čas trhnul oponou a najednou se psal rok 1992 a bylo zase léto a krásné počasí. Já jsem se z emigrace přijel podívat domů a po 44 letech mě napadlo navštívit mého bratrance Pepíka na Křivoklátě. Samozřejmě, že jsme tam pak společně navštívili, ovdovělé kamarádky Jarušku a Milenu. Obě mě poznaly okamžitě, tak jako i já je a navrhl jsem jim následující program dne: "Děvčata, takové setkání, když to trochu přeženu, po půl století je významná událost, takže teď se nalodíme do mého ocelového oře a já Vás zvu do nějaké výborné hospody na večeři!" To byl ovšem ode mne naivně hloupý nápad, protože jsem měl ještě v paměti, že tam byly dva pěkné hotýlky se zahradní restaurací pro spousty turistů, kteří sem často jezdili na prohlídku hradu.
„Ty ses snad zbláznil“, oponovali mi svorně všichni tři Křivokláťáci, „na které planetě žiješ? Tady je všude večer chcíplej pes, v hospodě dostaneš akorát pivo, vodku nebo výčepní lihovinu.“
"To přece nevadí", řekl jsem hrdě, nenechávaje se vyvést z konceptu, "tak tedy pojedeme do Rakovníka, tam už se určitě něco najde!"
"V Rakovníku ale taky nic není“, trvali na svém. „Tam dostaneš taky jen pivo a kořalku a když budeš mít kliku, tak kromě toho budou mít i kafe s rumem", poznamenal suše Pepa.
"Přátelé, já tomu tak docela nevěřím, Rakovník je přece velké okresní město, to snad nemohli ti bolšáni nechat tak úplně zdegenerovat!“ Takže jsme tam nakonec přece jeli.
Bylo to pro mne opravdu překvapení, že i ve středu města na náměstí bylo zcela prázdné parkoviště, takže problém s parkováním jsem neměl, ale všude kolem bylo pusto jak o půlnoci na Čukotce a to bylo teprve sedm hodin večer. Po delším hledání jsme nalezli pivní knajpu, kde jsme skutečně dostali jen pivo, kafe a pro mne limonádu Limo. Seděli jsme tam ve výčepu mezi štamgasty v zahuleném prostředí, které se dalo krájet, ale to nám nevadilo, bavili jsme se úžasně srdečně a vzpomínali na mládí a na to, co každý z nás od té doby prožil a co se všechno stalo. Mile mne opravdu překvapilo, že ony ještě měly schovány mé karikatury, které jsem jim kdysi jen tak u řeky nakreslil na kus papíru od svačiny... Viva nostalgia!

Nakonec hladoví jsme se vrátili na Křivoklát a Milena nás pozvala k sobě domů na chleba se sádlem a čaj, což mi doopravdy chutnalo víc než nějaká francouzská delikatesa. Takže i přes můj otřes, jak za ta léta se tady v Česku úplně všechno zdevastovalo, byl pro mne tenhle náš večírek naprosto pohodový a naše poslední shledání ve čtyřech bylo zase tak krásné jako tenkrát...
Já tedy věřím, že dnes je už Rakovník zase hezkým městem a bolševické jizvy jsou zahlazeny. Bohužel však můj bratranec Pepa i Jaruška už nežijí a tak jenom Milena a já se jednou za uherský rok vidíme, když k ní zajedu na Křivoklát.
2019...A už jsem zbyl jen já...

George Gershwin: Ale vzpomínky nám zůstanou...
https://youtu.be/OE9BNNtk8uw