Měl jsem kdysi kamaráda Josefa, Jožku, Pepíčka, Pepu, kterému jsem na jeho přání musel říkat Joe. Já jsem sice toto jeho přání nechápal, leč respektoval ho jako staršího a on mě překřtil na Mikiho. Mimo tuto úchylku, měl Pepča pra-zvláštní povahový rys. Neustále si vymýšlel různé bláznivé zápletky, jakoby podle vzoru "Hollywood screwball comedies“ za účelem seznámení se se ženami a mít s nimi sex. Takže ho napadlo zinscenovat zápletku, do které bychom byli zapojeni i já a hlavně má sestra Blanka, protože se mu líbila a on doufal, že se ona do něj zamiluje...
Rozhodla se tedy proto společně se svými dvěma kamarádkami Evou a Simonou, že uspořádají o příštím víkendu bujarou párty s táborákem pro šest účastníků, čili každá, že by si pozvala svého přítele. Už se rozjely přípravy, co každá musí obstarat i nakoupit, když Zdena náhodně přistihla svého Milana ve velmi jednoznačné situaci s Evou. To ji tak rozčílilo a urazilo, že udělala s oběma krátký proces a ukončila veškeré styky a když se to domákl Evin přítel Jindra, odhlásil se z akce na chatě taky, takže zbyli ze šesti účastníků jenom tři. „A já jsem teď lichá!“ řekla Zdena dost podrážděně, „Simona a Karel jsou totiž zamilovaný až po uši a já nechci neustále poslouchat to jejich: tokání: Ťu-ťu-ťu a Ňu-ňu-ňu"...
Zdeničko, není nic jednoduššího, než když pozvete mne a budeme čtyři do páru jako v té písni „Já mám devět kanárů“, zajásal Pepa. „Pepíčku, nezlobte se, ale to já nemohu, vždyť se vlastně známe jenom jako kolegové v práci a vy –ehm, jak bych vám to řekla, abyste se neurazil - Vy to přece víte, že nejste vůbec můj typ partnera, Pepíčku...“
„Ne, Pepíčku, vždyť se neznáme a kdo ví, jestli by oni vůbec chtěli přijít“, řekla Zdena bez nejmenšího zájmu...
"No a co kdybych se tam, ale potom, o něco později objevil nečekaně já, jako deus-ex-machina, bylo by nás právě akorát šest do páru! No, řekněte, Zdeni, není to přímo ideální scénář na víkend?“
„Aháá, a vy a ta Blanka máte asi o sebe docela zájem, že ano?“
„Ano a jakej! Přímo eminentní!“, přikyvoval hlavou Pepíček.
„Já, ale Pepíčku, víte, takovéhle "hurá-akce" nemám vůbec ráda."
Pepa když viděl, že se jeho geniální zápletka bortí, rychle připojil pro ni řadu dalších výhod: „Zdeničko, koukněte se, vy vůbec nic nemusíte riskovat. Ani to, že toho Mikiho neznáte. Podívejte se, my dva si dáme spolu někde sraz, já se tam přihrnu s nic netušícím Mikim a vy tam jakoby náhodou půjdete kolem a já vás představím. Náhodou budete mít chvilku času navíc a já vás náhodou oba pozvu někam do kavárny na kafe. Potom se vzdálím na WC a vy budete mít dobrou možnost, pokud by se vám Miki zamlouval, pozvat ho i jeho sestru na váš chatový mejdan, při čemž oni nebudou vědět, že já to vím. V opačném případě ho prostě nepozvete a tak lautr všechno záleží jen a jen na vás! “
Po tomto masivním zpracování Zdena souhlasila a my se tak se sestrou, nic netušíce, dostali do Pepova scénáře. Příští den mi zavolal Josef-Joe do práce, že bychom se mohli odpoledne po práci sejít třeba na stanici u Jiráskova mostu. Neměl jsem nic proti, řekl jsem si: „Proč ne, mám to při cestě domů.“
Když jsme s Pepou stáli už asi deset minut u zábradlí Jiráskova mostu a on mi na moje dotazy, co tu vlastně jako děláme a kam půjdeme, vyhýbavě odpovídal, že ještě sám neví přesně a musí si to rozmyslet. Na to jsem mu řekl ultimativně: „Joe, jak víš, já nemám rád tak dlouhé rozhodování, buďto se vyžvejkneš, nebo jedu příští tramvají domů!“
Vtom jsem spatřil, že ze smíchovské strany po mostě přichází moje dobře známá milá dívka Alice Sněhotová. „Ahóój, Míro, mávala mi, co ty tady děláš?“ Josef vyprskl tiše jedovatou slinu: „Čert vem tu škebli! Ta tady ještě chyběla!“
„Ahoj, Alice, to je náhodička“ řekl jsem jí mile, „já tady jenom čekám až se můj kamarád Joe rozhodne, co asi tak chce dnes večer podniknout a on pořád neví a neví..."
„Tak já vám dám návrh, vážení pánové, pojďte tady dolů do zahradní restaurace v Mánesu, slyšíte jak tam báječně hrajou?“ Josef se zatvářil jako když kousne do citronu, vtom se ale jeho tvář jakoby zázrakem rozjasnila a on zvolal pateticky: „Jaká to náhoda!“ Z tramvaje číslo osmnáct právě vystupovala velice atraktivní, sexy žena Zdena.
Po krátkém představovacím rituálu jsme se všichni shodli na tom, že si půjdeme zatančit do zahradní restaurace Mánes na Žofíně. Já jsem si z toho pro sebe vydedukoval, že zde Pepa zřejmě čekal na tu Zdenu, ale nevím a nechápu, proč mi to nechtěl říct přímo?
Když pak spustila hudba, vyzval jsem Alici na tanec, zatímco Pepa se Zdenou zůstali sedět u stolu. Alice si všimla, že si ti dva něco šuškali. Teprve když jsem už podruhé chtěl jít s Alicí na parket, zasáhl Pepa: „Hele, Miki, ty snad nevíš, že je slušností každého gentlemana pozvat postupně na tanec všechny dámy, sedící u téhož stolu?“
„To bych sice velmi rád udělal“, řekl jsem, „ale jelikož ty sám jsi se Zdeničkou tančit nešel, tak jsem si z toho chytře vydedukoval, že asi dáma netančí....“
„Ne, naopak, Zdenička tančí velice ráda, jenže já jsem k ní moc mrňavej“, zavrčel Pepa vztekle. Požádal jsem tedy Zdenu o tanec a při tanci mi tato řekla, že ona pořádá takový mejdan na chatě, ale nechce, aby o tom pan Josef věděl a jestli bych přišel buď sám s kytarou nebo i s mojí sestrou, že by byla moc ráda. Dala mi telefon, abych ji prý zítra zavolal, jak jsme se rozhodli, což jsem milerád hned druhý den odsouhlasil...
Zapálil jsem tedy táborák a začali ve třech zpívat a hrát, hlavně trampské písně, dívky ladily dokonce i ve dvojhlase. Když ale ani za hodinu ten tajemný muž nedorazil, zeptal jsem se Zdeny, o koho to vlastně jde? Zdena nám prozradila, že tu měl být ještě Pepíček v roli nápadníka Blanky, jenže jak vidno, něco mu do toho asi přišlo, takže nedorazil, i když slíbil na tisíc procent, že přijde.
„No né, to by přece bylo ještě daleko nejhorší řešení, Zdeno," zvolala Blanka, "já totiž toho Pepu absolutně nesnáším!“
„Ahá“, ťukla se Zdena do čela, „a proto chtěl Pepíček zůstat pro jistotu před vámi v utajení.“ Přesto jsme se však v naší liché trojici dobře bavili a zůstali tam až do rána bílého...
„Joe, řekni mi radši, proč ses ty, coby deus-ex-machina vůbec neobjevil na scéně? Čekali jsme tě, ovšem marně!"
„Aha, takže ti to ta kokodačka všechno vykecala, že jo? Ale, já jsem tam už vlastně byl, jenže cestou k tý chatě jsem zabloudil v lese a když už jsem zaslechl v dálce vaše zpívání, tak se mi začalo chtít děsně a nezadržitelně močit."...."Já doufám, že nikoliv z toho našeho zpěvu" poznamenal jsem suše.
"Ne, skočil jsem tedy za nejbližší stromeček a vono jsem měl současně i překvapivý průjem, s čímž jsem nepočítal, takže tento částečně odešel do gatí! A takhle jsem tam přece nemoh‘ přijít, uznej Miki! To by bylo strašný faux-pas!“ zavrčel Joe.
„To by teda byla senzace, Joe!", řehtal jsem se, "jak jsi to ale vyřešil, to přece naprosto určitě nemohlo stát ve tvém perfektním
screwball-scénáři?“
„Objevil jsem o kousek dále potůček bublavý v němž jsem se krásně umyl, utřel papírovými kapesníky, spodky zahrabal do jehličí a jen tak na vostro voblík‘ džíny - ale mušel som jechať logičesky damój, ty znáješ?...“
„Takže, Joe, jak to teď vidím, tahle tvá nová screwball-comedy skončila pro tebe spíše fiaskem, ale né pro nás, my jsme se bavili trojhlasně až do půlnoci, pak jsme se opravdu krásně vyspali, ségra tedy spala sama v kuchyni a my v ložnici, chápeš..?“
4 komentáře:
Opět překvapivý konec, to měl Pepa smůlu a ještě zasvinil potůček bublavý...Helena
Až mě toho Pepíčka bylo skoro líto..
Můj manžel, se jmenuje Karel a celá široká rodina mu říká Kájo a to už je důchodce. :-)) Takže se jménu Pepíček, vůbec nedivím. Ale chudák Pepča, ta nehoda s pokaděnýma kalhotama není záviděníhodná. To bylo pěkně zpackané odpoledne! Jarka
No, jak pro koho. Pro Pepču určitě, ale pro nás to nebylo špatné, jenom mi tam trochu vadila přítomnost sestry...
Okomentovat