24 ledna 2020

Telefon story

Bylo to někdy začátkem října, když jsem se marně snažil dovolat na jakousi záhadnou firmu, která mne už dva pře-dlouhé měsíce nervově otravovala a ničila zcela drzými až debilními upomínkami za literaturu, kterou jsem si já totiž vůbec nikdy v životě neobjednal ani neobdržel. Zlostí bez sebe jsem vytáčel to jejich číslo snad po desáté, když jsem  konečně
zaslechl dlouhý tón, jakož i známé cvaknutí zvedaného sluchátka.   

„Zde David Marek, vážení, já už toho mám doopravdy dost s vašimi naprosto idiotskými urgencemi. Já jsem si žádný rybářský lexikon u vás nikdy (!) neobjednal a také žádný takový nikdy (!) neobdržel..."
„Promiňte, ale to je určitě nějaký omyl“, přerušil mě klidný ženský hlas, „tady je soukromý byt.“
„Éé–vá-žená , vy nejste to...“, koktal jsem překvapeně...
„Eva i žena jsem, ale vůbec nejsem nějaké vydavatelství rybářských lexikonů. Jsem pouze narozená ve znamení ryb a nehodlám být lovena!“ Sametový hlas té ženy snížil hladinu adrenalinu v mé krvi a já začal vymýšlet způsob, jak prodloužit tento docela příjemný omyl. 

Po několika napolo-rozpačitých větách vysvětlování jsem k své radosti zjistil, že ta žena, snad z dlouhé chvíle, nemá nic proti delšímu povídání si po drátě. Od ryb se stočil hovor na hudbu, literaturu a malování a než jsme se nadáli byla půlhodina pryč a stále jsme si měli co říct. Nakonec jsem, s ohledem na svůj telefonní účet, musel jaksi nerad rozhovor ukončit, a sice s dotazem, zda-li ji mohu někdy jindy opět zavolat?
„Ano-ano“, souhlasila Eva, „až budete mít zase potřebu někomu vynadat, obraťte se s důvěrou na mne. Můžeme si pak třeba popovídat o něčem velmi zajímavém, jako je, ku příkladu takové zarámovávání čtyřdimensionálních obrazů.
 
Od tohoto dne jsme si začali telefonovat velice často a dlouze. Naše filozofování nás oba natolik fascinovalo, že jsme ztráceli pojem času. Někdy jsme to táhli až do dvou hodin v noci. Diskutovali spolu o divadle, o knížkách, o hudbě, o politice, o mezilidských vztazích, o lásce, prostě o celém životě. Její hlas se mi moc líbil a ten můj jí asi též...



Já jsem se párkrát pokusil přemluvit Evu, abychom se snad konečně už jednou setkali osobně, jenže tato opravdu záhadná žena, se jakémukoliv setkání se mnou uhýbala a vždy neoblomně argumentovala: "Davide, já Vás moc prosím, nekažte tohle kouzlo našich rozhovorů a nesnažte se mnou sejít. Už jednou jsem něco podobného prožila a proto vím, že bychom byli asi oba zklamáni a tento krásný vztah by skončil. Ponechme naší fantazii naprosto volná a svobodná křídla.“

Když mě potom navštívil můj kamarád Vlastík, tak jsem se mu s tímto svým problémem svěřil. První, co Vlastíka napadlo, bylo to, co jsem si taky trochu myslel, ale nechtěl jsem si to připustit. 
"To je jasný Davide, ta baba má nějakou tělesnou vadu a nechce se ti proto ukázat! Hele, kdyby byla krásná a zdravá, jak si ji ty představuješ, tak už má dávno tady u tebe pyžamo!" 


Potom během několika týdnů se mi konečně povedlo najít hlavní body mozaiky obličeje..
Přestože ona sama o sobě nikdy nemluvila, neřekla mi nikdy barvu svých očí a řas, ale z nepřímých dotazů jsem zjistil, že není ani slepá, ani po úrazu, ani jinak postižená, ba dokonce, že je asi velmi hezká, bruneta, nebo spíše i blondýnka? Když jsem se jí ovšem zeptal, jestli je blond, odpověděla: „Nebojte se, na hnědo se nebarvím.“
„To jsem tedy nepochopil, nemám přece vůbec nic proti obarvení vlasů.“ Eva se jenom usmála: „To měl být jen fór: Umělá inteligence je, když si blondýna dává tmavý přeliv."
 
Začal jsem si tedy skicovat její obličej, maloval, měnil, gumoval a vylepšoval každý detail jejího vzhledu, o němž se nějak zmínila. Protože jsem věděl, že mi sama o sobě vůbec nic určitého neřekne, musel jsem od ní získávat potřebné informace mazaně tak, že jsem se jí v průběhu jejího vyprávění, jakoby mimochodem zeptal, jestli má husté řasy, tmavé, nebo nenápadné, abych si jí mohl aspoň trochu představit.
Příště jsem zavadil o barvu a tvar rtů, zda jsou plné jako má třeba herečka ta a ta, nebo naopak má-li rty drobné srdíčkovité, jako ta a ta. Eva, soustředěna na téma o kterém právě mluvila, vůbec nepostřehla, mé vyzvídání. Tímto podlým způsobem jsem získával pravděpodobné jednotlivé body do mozaiky jejího obličeje...

Někdy v polovině prosince byl už můj portrét dokreslen a vystínován jako policejní fantom-foto, čímž také moje nedočkavost uzřít ji "in natura" a má zvědavost porovnat ji se svou fantazií, nabývala vrcholu. Navrhl jsem jí, že bych rád zakoupil vstupenky a rezervoval stůl na Silvestra s hudbou a programem v novém luxusním baru West-side, který mi byl vřele doporučen mým kamarádem Vlastíkem.
K mému úžasu tentokrát, ta  tajemná žena Eva souhlasila s
mým návrhem  a klidně řekla: „Vidím, Davide, že jste něco
jako běžec na dlouhé tratě, ale toto je na vaši absolutně plnou zodpovědnost! Jestliže tím skončí naše nekonečně krásné debaty, bude to mít pro mne, a věřím že i pro Vás, pouze jedinou výhodu: Oba dva ušetříme na telefonních účtech, ale celý náš život se tím ochudí... “

Dva dny před Silvestrem, když jsme se spolu domlouvali, kde a kdy se sejdeme, zeptal jsem se jí rádoby ležérně: „Evi, jak vás vlastně poznám, vím jenom, že jste něžná blondýnka a těch tam bude zaručeně spousta!“
Eva, naopak snědá bruneta, se zarazila: „Jak jste přišel na to, že jsem blondýna, nikdy jsme se, pokud vím, přece o tomto bodu nebavili?“

„Ale ano, mluvili jsme o tom, vzpomeňte si na tu umělou inteligenci!" Eva nevěděla co má honem na to říct a raději pokračovala bez komentáře: „Je mi už šestadvacet, jsem dost vysoká, štíhlá a budu mít na sobě vínový kabát." 
 Já jsem se popsal už ve svých dřívějších rozhovorech jako vysoký štíhlý pětatřicetiletý muž a teď jsem jenom doplnil, že budu mít na sobě šedý zimník s novinami napůl v kapse.

„Kostky jsou právě vrženy“, pomysleli si oba shodně po odložení sluchátek a začali zpytovat svá svědomí. Já jsem si vyčítal, že jsem vlastně tu dobrou duši Evy oklamal, tím, že de facto nejsem vysoké postavy, ale spíše střední postavy a na věku jsem si ubral pět let a vůbec se nezmínil o svých již trochu prořídlých a na skráních již částečně prošedivělých vlasech...

Zavolal jsem si tehdy na přátelskou poradu opět mého kamaráda Vlastíka, on byl přesným prototypem
sportovce. Na jeho vzhled by se můj popis hodil mnohem přesněji: „Heleď, Vlasto, jestliže ty jsi můj kamarád, tak to vezmeš za mne, víš přece úplně všechno o mých dlouhých telefonátech s tou záhadnou Evou, stačí jenom říct, že jsi jako já a já to pak včas přijdu nenápadně zkontrolovat a když se mi bude Eva líbit a nebude o hlavu větší nežli já, tak jí to všecko rád vysvětlím, jako silvestrovský žertík.“
„A co když se ti líbit nebude?“, chtěl vědět Vlasta.
„Máme různý vkus, třeba se bude líbit tobě.“
„A co když se ti sice třeba líbit bude, ale přesto projeví eminentní zájem o mne“, vrtal dál ještě více do hloubky zvědavě Vlastík.
„Tak holt budu mít smůlu a coby moudřejší ustoupím“, pokrčil jsem rameny, „pak se třeba vezmete, budete mít děti a tak dále až do smrti.“
„No, tak to né, to bych teda nemoh‘!“, protestoval Vlastík. 
Abych ho uklidnil, řekl jsem: „Nené, tady jde o to, že ona prý hrála basketbal, to znamená, že je třeba větší než já – a to je tedy můj komplex. V tom případě se jí ujmeš ty, já zaplatím šampáňo a brzy se oddrolím.“
„Ruku na to, gentlemanská dohoda!“, plácli si a zapili to koňakem.


Eva patrně pod vlivem mé poznámky o blondýnkách začala litovala, proč mi vlastně okamžitě neřekla, že je bruneta? 
Vždyť na tom přece není vůbec nic špatného...!
Čím déle o tom přemítala, začala být nesvá a už byla téměř rozhodnuta schůzku odvolat, když zazvonil telefon. Byla to její mladší sestra
Helenka: „Představ si Evino, že na poslední chvíli mi vybouch Silvestr, mám vztek, chtěly jsme jet s holkama do Špindlu a sešlo z toho!“
„Helenko, to je nápad, vždyť ty jsi vlastně blondýnka a nechtěla by ses dát ještě více odbarvit na platinovo?“, předla nit Eva.
„To se už stalo kvůli Lukášovi, ale jakou to má proboha souvislost s tím naším Špindlem?“
„Helen, přijeď okamžitě ke mně, já musím s tebou nutně mluvit právě na téma Silvestr!“, rozhodla Eva rezolutně. Tak vznikla jakási sesterská dohoda, že blonďatá Helena převezme roli Evy a tato zůstane jako v pozadí své výřečné super-blond sestry. 
Tak se stalo, že na Silvestra se ve West-side baru sešel Vlastík a Helena v rolích, coby David a Eva plus její sestra.  Když pak usedli ke stolu a objednali si pití, začali opatrně s
 takzvaným "oťukáváním."
Ve výhodě byla lépe a do detailu informovaná Helenka. Kritická situace pro Vlastíka nastala,když orchestr začal hrát známou Měsíční serenádu od Glenna Millera. Helena věděla od Evy,  že to byla  Davidova  znělka, kterou jí vždy
pouštěl do sluchátka na konci jejich nočních telefonátů. Řekla proto: „Poslouchejte co nám to hrají!“  Vůbec nic ne-
nechápající Vlastík reagoval zcela chybně: „Není to něco jako vod Ježka?“
Helena žasla, tady něco neladí a začala nebohého Vlastíka provrtávat dalšími zvědavými odbornými dotazy, na něž on nemohl vědět správnou odpověď. Chtěl toto zamluvit a pozval tu blondýnku Evu na parket, ale tam následovaly její další podezíravé otázky, takže to Vlastík musel vzdát a kápnout božskou, že je pouhým náhradníkem za Davida. Helena se jen usmála a přiznala, že ona je též jen Evou nastrčená figura. „Víte, co“, řekla šibalsky, „teď obrátíme tu kartu proti Davidovi a Evě tak, že budeme hrát naše role dál, a navíc se budeme tvářit velmi zamilovaně, ať si oba aspoň trochu zažárlí, vždyť to jsou oba dva takoví stydliví  a úplně nemožní ťuňťové!“
„Jsem pro, tahle role mi vyhovuje líp“, oddychl si Vlastík. 
Sotva pak usedli všichni tři ke stolu, objevil jsem se na scéně já a Vlastík na mně zavolal: „Ahoj, Vlasto, to je fajn, že jsi tu taky! Sedni si k nám, je tu volná židle, budeme sudý. Dámy dovolte, prosím abych vám představil svého vůbec nejlepšího kamaráda Vlastíka. Tohle je slečna Eva“, a ukázal na Helenu, „a zde její sestra Helenka“, a pokynul rukou k brunetě Evě. Zamumlal jsem něco jako, že mě to moc těší a přisedl si k nim. Načež Vlastík s Helenkou na sebe mrkli a odešli tančit, aby tak ponechali mne s Evou samotné u stolu a mohli nás nenápadně pozorovat.


Naše zábava s Evou u stolu vázla a ticho řvalo. Musel jsem ze sebe ho-
nem něco vypravit, ale co?  Pravdu!
"Ééé-hm, slečno, Evo, já bych vás rád též požádal o tanec, jenže jsem patrně o dost menší než vy a mám tudíž těžké chlapské problémy..." 
„Nene, opravdu, to by mi nevadilo, mám jenom vyšší podpatky, rozesmála se, jenže já vlastně tančit, tak jako tak nemohu, mám namožený pravý kotník a dost mě to právě dnes bolí, věřte mi to, milý Davide!"
„Ale máte zato opravdu krásný sametový hlas, poznal bych Vás, Evo, po hlase mezi tisíci jinými!"
"Ale vždyť já Vás taky, tahle hra na schovávanou nám ani těm mladým vůbec nevyšla! Je to pubertálně dětinské!
 Davide, my oba dva jsme stejně velcí, ale blázni!! Oba dva jsme děsně moc a nepochopitelně zakomplexovaní!", řekla
Eva. Jenom tak mimochodem, pokračovala: Vaše kouty nad čelem, se mi líbí, ty jsou inteligentní,“ načež sklopila zrak.
„Ale já přece zásadně trpím na brunety, mnohem více nežli na super-blondýny, triumfoval jsem podle pravdy pravdoucí.
Oba jsme vstali a postavili se těsně proti sobě. Já jsem se našponoval: „Ano, máš pravdu Evičko, tady se jedná skutečně jenom o tvé kramfleky!“ Eva si jazykem navlhčila rty: „Sice teď ještě není půlnoc...",ale přesto mi nabídla své plné rty k nekonvenčnímu polibku...  
Ta druhá dvojice na parketu si toho všimla a začli se ihned líbat při tanci tak jak byli, čímž vznikl překvapivě, nikým z nás nenaplánovaný »dvojitý silvestrovský Happy-End!«








6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Dobré, někdy je zábavné vydávat se za někoho jiného, ale vždycky to nemusí mít takhle pohodový konec. Ale hra je hra. Helena.

Mirek Toms řekl(a)...

A představte si, Helenko, že ta žena, se kterou jsem si tak dlouho a o všem telefonoval, aniž bychom se znali, se nejmenovala Eva, ale Helena! Ovšem dopadlo to úplně jinak...

Anonymní řekl(a)...

Ano, dopadlo to úplně jinak. A ačkoliv se nejmenuju Helena, tak vím jak to dopadlo. Ale neřeknu....:-))) eN

Mirek Toms řekl(a)...

Naďo, když to víte jak to dopadlo, tak mi to napište mailem, byl bych moc rád, kdybych se to konečně dověděl...

Anonymní řekl(a)...

Bez ohledu, na pro mě matoucí komentáře, se mi toto povídání moc s moc líbilo. Prima zápletka, báječné rozuzlení a šťastný konec, to u mě vždycky vyhrvá, i když ve skutečnosti bylo všechno jinak. Díky za báječné počteníčko, Jarka.

Mirek Toms řekl(a)...

Ve skutečnosti to nebylo až tak moc jinak, ale zato to bylo zfilmováno v pořadu "Bakaláři" a už několikrát (asi5x) reprizováno.
Dokonce jsem za to vždy dostal autorský honorář...
Ten obrázek Vydra a Bočanová je právě z toho filmu, mimo ně tam hrála Tereza Brodská a Antonín Procházka...