Publiku chvalně známou televizní moderátorku v pořadu "VIP na tapetě", Brigittu G. Sandersovou, potkalo toho dne podivné překvapení. Asistentka Dvořáčková jí ohlásila návštěvu jakéhosi pana Andrease Hellera, který sice nemá termín, ale domáhá se s ní nutně promluvit, je to prý věc životně důležitá.„Pusťte ho tedy dál, já už se ho nějak zbavím“, vzdychla si pro sebe Gita.
„Dobrý den, já jsem Andreas Heller, prosím o tři minutky vašeho vzácného času, paní ředitelko Sandersová...“
„Prosím, poslouchám“, řekla Gita a podívala se na hodinky.
„Jsem Čech bydlící v Německu a nedávno jsem se v časopise dočetl něco o vašem pořadu o těch –é– tapetách. Vtom, jako když mě blesk praští, jsem vás poznal... tedy, abych to řekl přesně – skoro určitě poznal.“
„To je nejtuctovější záminka, jakou slýchám, vážený pane -é-Hellere.
Očekávala bych od vás něco originálnějšího“ , řekla otráveně.
„Ne-ne, jestli se totiž váš otec jmenuje Jan a matka Emma a bydleli jste před cirka třiceti roky v Mnichově, tak v tom případě jste vy opravdu má sestra!“
„Pozor, milý pane, otec je sice opravdu Jan, a moje matka, která už bohužel nežije se jmenovala Emma a v Mnichově jsme také bydleli, jak jste se patrně dočetl někde v bulváru, jenže já nemám žádné sourozence! To je laciná finta, máte smůlu, sbohem“, řekla Gita a stiskla knoflík na sekretářku: „Anito, ten pán odchází!“
Heller se otočil na přicházející dívku: „Anito, bratr vaší paní šéfové tu ještě moment zůstane, prosím, přineste nám dvě kávy!“ Dívka opět poslušně vycouvala...
„Tedy to je drzost přímo kolosální!“ Gita vyskočila z křesla.
„Klid, Brigito, já tady mám důkazy, podívej se“, Heller vytáhl z kapsy list papíru, „a mimo to, můžeme si klidně tykat, vždyť jsme opravdu sourozenci!“
„Ukažte“, Gita mu vytrhla jeho papírek, na němž byla jen jedna věta, psaná nepochybně otcovou rukou:
„Ne-ne, jestli se totiž váš otec jmenuje Jan a matka Emma a bydleli jste před cirka třiceti roky v Mnichově, tak v tom případě jste vy opravdu má sestra!“
„Pozor, milý pane, otec je sice opravdu Jan, a moje matka, která už bohužel nežije se jmenovala Emma a v Mnichově jsme také bydleli, jak jste se patrně dočetl někde v bulváru, jenže já nemám žádné sourozence! To je laciná finta, máte smůlu, sbohem“, řekla Gita a stiskla knoflík na sekretářku: „Anito, ten pán odchází!“
Heller se otočil na přicházející dívku: „Anito, bratr vaší paní šéfové tu ještě moment zůstane, prosím, přineste nám dvě kávy!“ Dívka opět poslušně vycouvala...
„Tedy to je drzost přímo kolosální!“ Gita vyskočila z křesla.
„Klid, Brigito, já tady mám důkazy, podívej se“, Heller vytáhl z kapsy list papíru, „a mimo to, můžeme si klidně tykat, vždyť jsme opravdu sourozenci!“
„Ukažte“, Gita mu vytrhla jeho papírek, na němž byla jen jedna věta, psaná nepochybně otcovou rukou:
POTVRZENÍ.
Jan Sander, narozený 7.5.46, stvrzuje tímto, že bude po dobu 18-ti let vyplácet na konto Lucie Hellerové, narozené 19.11.56 měsíční podporu 150,- DM, za předpokladu, že se L.H. neobrátí na soud o alimenty. Mnichov, dne 13.03.1980... (podpis Jan Sander)
Brigita těžce dosedla za stůl:
„Kde jste tohle vyhrabal?“
„Moje matka byla vloni v nemocnici a já jsem čirou náhodou, při hledání knoflíků v šití, narazil na krabici se starými dopisy. Na jedné zalepené obálce stálo: Otevřít až po mé smrti. Zvědavost mi nedala a já to nad párou otevřel. A tohle je kopie toho, co jsem tam našel.“
„Řekl jste o tom něco matce?“, zeptala se ho Gita vzrušeně.
„Ne, neměl jsem odvahu, zalepil jsem to a dal zpátky. Bylo mi to moc trapné. Od malička mi matka tvrdila, že můj otec zmizel a nic jí neplatil. Jediné co o něm ví, že je ženatý, má dceru Birgit a žije bůhví kde v Jižní Americe. V mém rodném listě stojí jen: otec neznámý...“ Vzdal jsem se dalšího vyptávání, cítil jsem, že matku každý můj dotaz nervuje. Až teprve teď, po objevení článku v novinách o Tobě jsem se rozhodl jet do Prahy. Máti chtěla jet se mnou, bydlíme tu u jejích příbuzných, ale o Tobě ani o mém detektivním pátrání nic, tedy absolutně nic netuší!“
„A hodláte jí to teď říct?“ Gita nebyla ve své kůži, byla nervózní jako před živým vysíláním.
„Brigito, ty, tykej mi už konečně, jsme přece normální sestra a bratr! Na tom přece není vůbec nic zvláštního!“
„Já tomu pořád ještě nemohu uvěřit..., kdy jste se narodil?“
„26. října 1980, už taky nejsem nejmladší“, řekl a pokýval hlavou.
„No, to je čím dál horší, já jsem se narodila 29. ledna 1980!“
„Proč horší? Že jsi starší než já?“, rozesmál se Andreas.
„To ne, ale to znamená, že můj otec...“
„Pozor, náš společný otec“, opravil ji.
„Já chci říct, že můj otec měl poměr s tvojí matkou v době když moje matka rodila, a kdy nebylo vůbec jasné, zda ten porod přežije. To je opravdu hnus, to mu musím tvrdě vytknout ještě dnes! Celý život jsem si otce vážila jako čestného člověka, a teď tohle - přetvářka a lež!“ Gita byla celá bez sebe: „Chudák máma nic netušila a byla mu celý život věrná, to mi řekla ještě před smrtí, před dvěma roky.“
Sekretářka donesla dvě kávy. „Anito, teď nejsem pro nikoho k mání, žádné telefony a tak, ten odpolední termín u zubařky přesuň, prosím, na příští týden.“
Anita se potutelně uculila: „Ano, paní Sandersová, to chápu.“
Brigita těžce dosedla za stůl:
„Kde jste tohle vyhrabal?“„Moje matka byla vloni v nemocnici a já jsem čirou náhodou, při hledání knoflíků v šití, narazil na krabici se starými dopisy. Na jedné zalepené obálce stálo: Otevřít až po mé smrti. Zvědavost mi nedala a já to nad párou otevřel. A tohle je kopie toho, co jsem tam našel.“
„Řekl jste o tom něco matce?“, zeptala se ho Gita vzrušeně.
„Ne, neměl jsem odvahu, zalepil jsem to a dal zpátky. Bylo mi to moc trapné. Od malička mi matka tvrdila, že můj otec zmizel a nic jí neplatil. Jediné co o něm ví, že je ženatý, má dceru Birgit a žije bůhví kde v Jižní Americe. V mém rodném listě stojí jen: otec neznámý...“ Vzdal jsem se dalšího vyptávání, cítil jsem, že matku každý můj dotaz nervuje. Až teprve teď, po objevení článku v novinách o Tobě jsem se rozhodl jet do Prahy. Máti chtěla jet se mnou, bydlíme tu u jejích příbuzných, ale o Tobě ani o mém detektivním pátrání nic, tedy absolutně nic netuší!“
„A hodláte jí to teď říct?“ Gita nebyla ve své kůži, byla nervózní jako před živým vysíláním.
„Brigito, ty, tykej mi už konečně, jsme přece normální sestra a bratr! Na tom přece není vůbec nic zvláštního!“
„Já tomu pořád ještě nemohu uvěřit..., kdy jste se narodil?“
„26. října 1980, už taky nejsem nejmladší“, řekl a pokýval hlavou.
„No, to je čím dál horší, já jsem se narodila 29. ledna 1980!“
„Proč horší? Že jsi starší než já?“, rozesmál se Andreas.
„To ne, ale to znamená, že můj otec...“
„Pozor, náš společný otec“, opravil ji.
„Já chci říct, že můj otec měl poměr s tvojí matkou v době když moje matka rodila, a kdy nebylo vůbec jasné, zda ten porod přežije. To je opravdu hnus, to mu musím tvrdě vytknout ještě dnes! Celý život jsem si otce vážila jako čestného člověka, a teď tohle - přetvářka a lež!“ Gita byla celá bez sebe: „Chudák máma nic netušila a byla mu celý život věrná, to mi řekla ještě před smrtí, před dvěma roky.“
Sekretářka donesla dvě kávy. „Anito, teď nejsem pro nikoho k mání, žádné telefony a tak, ten odpolední termín u zubařky přesuň, prosím, na příští týden.“
Anita se potutelně uculila: „Ano, paní Sandersová, to chápu.“
„Brigit, každý člověk někdy selže, nedělej z toho takovou aféru“, Andreas se ji snažil uklidnit, „víš co, pojď, půjdeme spolu to naše setkání oslavit, zvu tě na dobrý oběd.“
Gita se konečně usmála: „Andy“, zakroutila hlavou, „smím ti tak říkat, bráško?“
„Ano, a od nynějška se už nikdy neztratíme, slib mi to a dej mi pusu!“
Brigita ho políbila na tvář: „A co vlastně děláš, čím jsi, kromě toho, že jsi můj záhadný a také neskutečný bratr?“
„Jsem takový zatím málo známý pisálek a ilustrátor.“
„Hm, to jde. Umělec!“, řekla s nádechem lehké ironie.
Oběd se protáhl na dvě hodiny a stále si měli co povídat. Načež Andreas doprovodil Gitu až před dům, ale nahoru si zatím netroufal jít. Ona také usoudila že musí napřed otce trochu psychicky připravit a potom se uvidí...
Doma pak rázně a bez okolků začala okamžitě s tvrdým výslechem otce: „Jene“, říkala mu tak jako její matka, na jeho přání po její smrti, „proč jsi celý život tutlal, že máš nemanželské dítě?“
„Tak už i tohle jsi vypátrala, Giti?“, řekl vzrušeně, ale smutně.
„Nereaguj na otázku otázkou! Nejsi přece něco jako slizký politik!“, kladla důraz na každé slovo.
„Ano, zatloukal jsem to, kvůli tvé matce, kterou by tahle pravda moc bolela a věř mi, že jsem tím trpěl taky. Nechci se tím omlouvat, ano, byla to ode mne podlost. Už je to tak dávno, že to snad ani není pravda, ale vyzpovídal jsem se z toho v mé závěti. Jinak jsem jí byl celý život věrný, až na tento jeden jediný úlet v oparu silvestrovské noci, navíc!“
„Jene, lžeš, už zase lžeš! Proč ani teď po tolika letech nemluvíš pravdu? Ty’s měl milenku v době, kdy moje matka rodila, a kdy nebylo vůbec jisté, jak ten porod dopadne! Boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě!“
„Ne, ne, takhle to tedy nebylo! Nevěrný jsem jí byl, ale to bylo určitě na prvním našem Silvestru od IBM firmy, Emma tam se mnou s tím velkým břichem nechtěla jít, stalo se to potom v noci s jednou krásnou a milou servírkou v hotelu Adler, Lucie se jmenovala, porod byl o měsíc později, jak víš, 29.ledna. Já jsem byl skoro po celou dobu u tvé matky, právě proto, že jsem měl černé svědomí. Věděl jsem, že jestli porod špatně dopadne, budu si to do smrti vyčítat.“„A ta servírka tě asi svedla, že jo“, řekla Gita kousavě.
„Ne, Gituš, byl jsem mladý a Emma měla problémy s těhotenstvím tak značné, že jsme nejméně půl roku nemohli mít sex... Vím, že ani to mě neomlouvá, ale snad je to aspoň jakási polehčující okolnost,... ale jestli mi to nevěříš, moc by mne to bolelo...l“
„A neměl jsi s tou Lucií ještě něco potom, někdy později, třeba v únoru?“, kombinovala Gita dále.
„Ne, toto absolutně vylučuji!“, řekl naprosto rozhodně Jan, „nevěrný jsem byl jen jednou! A sice, jak jsem už řekl, na Silvestra.“
„Ale potom by musel nutně lhát Andy!“, Brigita se ťukla do čela, „deset měsíců těhotenství, to je biologický nesmysl“, vyskočila z křesla a běžela k telefonu. Její otec nic nechápal...
„Andy, ty ses nemohl narodit koncem října, ale patrně už koncem září!“, spustila Gita.
„Milá sestřičko, přece nejsem úplně z brusu blbej“, reagoval Andreas.
„Je tu zádrhel, prosím tě, přijeď hned k nám a vem sebou matku, občanku, pas nebo rodný list! Chci vás představit na-še-mu otci a musíme si vysvětlit, kdo tady vlastně blábolí z cesty. Matce řekni, že se jmenuju Orlová, že jsme se do sebe zamilovali na první pohled a nakukej jí třeba, že se budou dnes u nás konat zásnuby. Přijeďte rychle, vezmi taxíka!“
„Už letíme helikoptérou! A s tou láskou na první pohled to fakticky souhlasí!“, rozchechtal se Andy.
Načež Gita vylíčila otci jak se dnes, až takzvaně na stará kolena, seznámila se svým vlastním bratrem a musela přiznat, že Andy je jí docela sympatický:
„Ne, Gituš, byl jsem mladý a Emma měla problémy s těhotenstvím tak značné, že jsme nejméně půl roku nemohli mít sex... Vím, že ani to mě neomlouvá, ale snad je to aspoň jakási polehčující okolnost,... ale jestli mi to nevěříš, moc by mne to bolelo...l“
„A neměl jsi s tou Lucií ještě něco potom, někdy později, třeba v únoru?“, kombinovala Gita dále.
„Ne, toto absolutně vylučuji!“, řekl naprosto rozhodně Jan, „nevěrný jsem byl jen jednou! A sice, jak jsem už řekl, na Silvestra.“
„Ale potom by musel nutně lhát Andy!“, Brigita se ťukla do čela, „deset měsíců těhotenství, to je biologický nesmysl“, vyskočila z křesla a běžela k telefonu. Její otec nic nechápal...
„Andy, ty ses nemohl narodit koncem října, ale patrně už koncem září!“, spustila Gita.
„Milá sestřičko, přece nejsem úplně z brusu blbej“, reagoval Andreas.
„Je tu zádrhel, prosím tě, přijeď hned k nám a vem sebou matku, občanku, pas nebo rodný list! Chci vás představit na-še-mu otci a musíme si vysvětlit, kdo tady vlastně blábolí z cesty. Matce řekni, že se jmenuju Orlová, že jsme se do sebe zamilovali na první pohled a nakukej jí třeba, že se budou dnes u nás konat zásnuby. Přijeďte rychle, vezmi taxíka!“
„Už letíme helikoptérou! A s tou láskou na první pohled to fakticky souhlasí!“, rozchechtal se Andy.
Načež Gita vylíčila otci jak se dnes, až takzvaně na stará kolena, seznámila se svým vlastním bratrem a musela přiznat, že Andy je jí docela sympatický: „Nechápu ovšem, že by si nepamatoval své datum narození. To je buďto vrchol sklerózy a nebo je to jeho slabomyslnost!“
Nervózní Jan chodil po bytě sem a tam: „To chce klid, Gituško, uvidíš, že se to určitě nějak vysvětlí až přijedou.“
Nervózní Jan chodil po bytě sem a tam: „To chce klid, Gituško, uvidíš, že se to určitě nějak vysvětlí až přijedou.“
Ty následné skoro dvě hodiny čekání jim oběma připadaly nekonečně dlouhé a zato když konečně přijeli, byl Jan poněkud zklamán...
Lucie ho nepoznala a spustila vodopád slov ihned ještě ve dveřích: „Promiňte pane Orle, já jsem Lucie Hellerová, tady můj syn Andreas se asi zbláznil a dotáhl mě k vám, prý na zásnuby, což je mi opravdu trapné. Tvrdí mi, že se dnes s vaší dcerou do sebe zamilovali na první pohled! Já tomu prostě nemohu uvěřit. To je přece šílenství! Co tomu říkáte vy, pane Orle?“
Jan potom uvedl hosty do obýváku a promluvil diplomaticky: „Milá paní Hellerová, posaďte se prosím, sem na gauč, aby to s vámi, promiňte, nešvihlo. Mé jméno není Orel, což je německy Adler, ale tak se jmenoval jistý hotel, ve kterém kdysi pracovala jakási, až nápadně krásná česká servírka Lucie.“
„Ach, né...“, Lucie si oběma rukama zakryla ústa.
„Ano, ano, krása zůstala“, řekl Jan, „a také naši mladí jsou krásní sourozenci. No, a já jsem obyčejný starý omšelý balvan Jan Sanders.“
„Této chvíle jsem se celý život bála“, vzlykla Lucie, „ale jak je to možné, že se ti dva našli, taková děsná až neuvěřitelná náhoda!“
„Já jsem té neuvěřitelné náhodě dost napomohl, mami, dík tomuto papírku“, řekl Andreas a vytáhl z kapsy již celý pomačkaný Janův úpis a dal jí jej přečíst: "Neboj, to je jen kopie!"
„Milá Lucie“, začal Jan, „vraťme se o tu řadu let nazpět a pokusme se vyprávět zde našim dospělým dětem, jak se to tedy vlastně tenkrát seběhlo. Mají na to právo. Navrhuji pochopitelně tykání všichni všem, a pak to půjdeme někam řádně oslavit!“
„Jane -éé- ty totiž...já tó...“, zmatená Lucie potlačovala slzy.
Gita nalila koňak do čtyř napoleonek: „Milí rodičové, my děti, vás vítáme do naší rodiny!“
„Tak, a teď už jen zbývá vysvětlit tu záhadu s mými narozeninami", řehtal se Andreas, "vypadá to tak, mami, že je buď nějaká chyba v papírech a nebo jsem vo měsíc přenošenej...!“
Lucie se rozplakala naplno. Slzy se jí valily do bujného výstřihu a ona je nestačila utírat: „Jendo, promiň, já se tak stydím – já se strašně stydím – ale Andreas není tvůj syn!“
Andreas zatleskal: „Bravo, mami, tak to se ti povedlo!“
„Jane, odpusť mi to, já jsem byla tenkrát v hrozně bídné finanční situaci a k tomu všemu mne ten gauner, ten úplně bezcharakterní Bruno, opustil a zmizel někde v Paraguayi... nebo kde... Když už jsem si nevěděla rady, vyhledala jsem tě...a nalhala jsem ti, že je to tvoje dítě. Byl to můj jediný životní podvod. Ty peníze ti ale teď všechny do halíře vrátím!“
Jan mávl rukou: „Čert vem ty alimenty, neplatil jsem je holt na svého syna, ale možná, že na svého budoucího zetě!“
„Gito, slyšíš to?“, zajásal Andreas, „my dva jsme naprosto vzájemně si cizí lidé! To je přece ideální, my bychom tudíž mohli...“
„Spolu normálně chodit“, dodala Gita a sedla si mu na klín. Načež se otočila k otci: „Jene, přiznávám se bez mučení, křivdila jsem ti, to je mi líto, moc se ti omlouvám...“
„A Jendo, ani ty se na mne nezlob-íš?“, Lucie se zajíkla.
„Proč bych se zlobil?“, řekl Jan klidně, „aspoň nevypadám v očích našich mladých jako notorický sklerotik, který už zapomněl, kdy a kde se zapomněl!
http://www.youtube.com/watch?v=AY62QByUYJQ
Lucie ho nepoznala a spustila vodopád slov ihned ještě ve dveřích: „Promiňte pane Orle, já jsem Lucie Hellerová, tady můj syn Andreas se asi zbláznil a dotáhl mě k vám, prý na zásnuby, což je mi opravdu trapné. Tvrdí mi, že se dnes s vaší dcerou do sebe zamilovali na první pohled! Já tomu prostě nemohu uvěřit. To je přece šílenství! Co tomu říkáte vy, pane Orle?“
Jan potom uvedl hosty do obýváku a promluvil diplomaticky: „Milá paní Hellerová, posaďte se prosím, sem na gauč, aby to s vámi, promiňte, nešvihlo. Mé jméno není Orel, což je německy Adler, ale tak se jmenoval jistý hotel, ve kterém kdysi pracovala jakási, až nápadně krásná česká servírka Lucie.“„Ach, né...“, Lucie si oběma rukama zakryla ústa.
„Ano, ano, krása zůstala“, řekl Jan, „a také naši mladí jsou krásní sourozenci. No, a já jsem obyčejný starý omšelý balvan Jan Sanders.“
„Této chvíle jsem se celý život bála“, vzlykla Lucie, „ale jak je to možné, že se ti dva našli, taková děsná až neuvěřitelná náhoda!“
„Já jsem té neuvěřitelné náhodě dost napomohl, mami, dík tomuto papírku“, řekl Andreas a vytáhl z kapsy již celý pomačkaný Janův úpis a dal jí jej přečíst: "Neboj, to je jen kopie!"
„Milá Lucie“, začal Jan, „vraťme se o tu řadu let nazpět a pokusme se vyprávět zde našim dospělým dětem, jak se to tedy vlastně tenkrát seběhlo. Mají na to právo. Navrhuji pochopitelně tykání všichni všem, a pak to půjdeme někam řádně oslavit!“
„Jane -éé- ty totiž...já tó...“, zmatená Lucie potlačovala slzy.
Gita nalila koňak do čtyř napoleonek: „Milí rodičové, my děti, vás vítáme do naší rodiny!“
„Tak, a teď už jen zbývá vysvětlit tu záhadu s mými narozeninami", řehtal se Andreas, "vypadá to tak, mami, že je buď nějaká chyba v papírech a nebo jsem vo měsíc přenošenej...!“
Lucie se rozplakala naplno. Slzy se jí valily do bujného výstřihu a ona je nestačila utírat: „Jendo, promiň, já se tak stydím – já se strašně stydím – ale Andreas není tvůj syn!“
Andreas zatleskal: „Bravo, mami, tak to se ti povedlo!“
„Jane, odpusť mi to, já jsem byla tenkrát v hrozně bídné finanční situaci a k tomu všemu mne ten gauner, ten úplně bezcharakterní Bruno, opustil a zmizel někde v Paraguayi... nebo kde... Když už jsem si nevěděla rady, vyhledala jsem tě...a nalhala jsem ti, že je to tvoje dítě. Byl to můj jediný životní podvod. Ty peníze ti ale teď všechny do halíře vrátím!“
Jan mávl rukou: „Čert vem ty alimenty, neplatil jsem je holt na svého syna, ale možná, že na svého budoucího zetě!“
„Gito, slyšíš to?“, zajásal Andreas, „my dva jsme naprosto vzájemně si cizí lidé! To je přece ideální, my bychom tudíž mohli...“
„Spolu normálně chodit“, dodala Gita a sedla si mu na klín. Načež se otočila k otci: „Jene, přiznávám se bez mučení, křivdila jsem ti, to je mi líto, moc se ti omlouvám...“
„A Jendo, ani ty se na mne nezlob-íš?“, Lucie se zajíkla.
„Proč bych se zlobil?“, řekl Jan klidně, „aspoň nevypadám v očích našich mladých jako notorický sklerotik, který už zapomněl, kdy a kde se zapomněl!
http://www.youtube.com/watch?v=AY62QByUYJQ
14 komentářů:
Že by náhoda tak zapracovala, nebo to byl osud, nebo shoda okolností, ale konec dobrý, všechno dobré. Helča
Helenko, jestli někdy sledujete na ČT1 pořad "Pošta pro tebe" tam vidíte co takových dětí a rodičů, co se celý život neznají a hledají se, skutečně existuje, člověk by řekl, že to snad je pomalu normální stav: otec nezná své dítě, dítě nezná své sourozence a dokonce matka neví o svých dětech ani kolik jich má...
Ta píseň z toho starého a dnes už klasického filmu "Casablanca" je nádherná! Julie Ch.
Souhlasím, "Casablanca" je skvělá, ale i proto, kdo tam zpívá, na Franka Sinatru nedám dopustit. Helena.
Tak teď nevím, jaký konec příběhu by se mi líbil víc. Jestli setkání sourozenců, nebo začátek známosti dvou lidí. V každém případě to byl překvapivý závěr. Na Poštu pro tebe, se někdy dívám a pokaždé mě setkání lidí, co se dlouho hledali a šťastně našli, dostene a i slzička ukápne.
Jarka
Ano, život píše někdy velmi dojemné příhody...
pekny pribeh, aj ked mne znie trochu rozpravkovo.. :))
Ono je to tak, milá Lucerničko, když příběh dopadne šťastně, tak to někdo kritizuje, že to je jako pohádka. Když to ale skončí tragicky, tak se to nelíbí těm druhým, že už mají těch neštěstí a trilerů po krk. Správné tedy je nechat otevřený konec, ať si milý čtenář domyslí sám co chce sám a autor je z obliga...
Hezký příběh s dobrým koncem. Je to opravdu jak pohádka, až bych tomu nechtěla věřit. Ale v životě se občas stávají zázraky...
Jó to by se vám líbilo Mirku, udělat se Mirkem Horníčkem a z povídání mít Laternu Magiku, i mě by se to líbilo, klik za A, klik za B, klik za C, a já bych si vybrala, jaký chci žít život, nebylo by to báječné ?
Zdraví vás a přeje hezkou neděli, Anna
Pěkné povídání. Já jen s malou trochou do mlýna - ve velmi blízkém příbuzenstvu mám mladíka, který má jiného otce, než je deklarován v dokladech. Neví to ani otec, ani "syn". Ale jsou prostě otec a syn a mají se rádi ...
Paní/Pane anonymní, já si myslím, že takových případů je asi daleko více než by kdo tušil, protože vlastně jenom žena může mít jistotu, že se jedná o její dítě...
Jsem zase spokojená s příběhem, život je opravdu rozmanitý a často se dějí věci, které by ani spisovatel nevyfabuloval. NULI
Milá NULI, ani netušíš jakou pravdu jsi vyslovila. Mně se v životě přihodily takové náhody, že o těch raději nepíšu, protože předem vím, že by mi to nikdo nevěřil. Lidi věří jenom každodenním banalitám...
Okomentovat