21 října 2018

Hotel RITZ v Grindelwaldu, Švýcary

Jsem člověk, který když dostane nápad, tak ho chce pokud možno ihned uskutečnit. Stalo se, že jsme se kdysi dávno s manželkou, nějak moc dlouho rozmýšleli, kam asi tak pojedeme na dovolenou. Byl červen roku 1992 a já jsem ženě jednoho dne večer oznámil: „Jituš, dostal jsem nápad! Je ideální počasí a v poště jsem našel prospekt od jakéhosi mně naprosto  neznámého švýcarského hotelu v nějakém Grindelwaldu, ale šíleně se mi to líbí. Co tomu říkáš abychom tam vyrazili? No, řekni, ženo má, ženo má, Jituško, co ty nato, jako svazák?"
Žena se zhrozila: „Do hor a v létě? A podívej se na ty ceny, je to čtyř-hvězdičkový hotel Schweizerhof, pokoj za 320,- Franků na den! Čili dvakrát tolik, co jsme zaplatili vloni na Riviéře. To je tak pro milionáře, či miliardáře a pro snoby!"
"Nojo, to já vím, ale říkám přece, že jsem dostal nápad. Podívej, každý rok nás stojí dovolená okolo 3.000 marek, což je přesně můj firemní Urlaubsgeld, čili firemní příplatek na dovolenou. Uděláme to tak, abychom za dovolenou zaplatili přesně tolik jako vždycky, ale místo na 14 dní, pojedeme jenom na týden a aspoň poznáme jak si žijí milionáři! No, chápej, jestliže tohle není geniální nápad, tak sním svůj zánovní klobouk i fusekle!"

A tak jsme vyjeli 23 června do Grindelwaldu. Jak jsem si pracně vypočítal, byla ta štreka od nás z Německa přesně stejně dlouhá jako do Prahy, tj. 520 km, ale nějak romantičtější a bez dálničního stresu s kamiony...
Když jsme tam dojeli, uvítal nás krásně načinčaný horský hotel (1034 m) s livrejovaným personálem. Vzali jsme si výhodně jenom polopenzi, tedy snídaně a večeře, což nám bohatě stačilo, vzhledem k tomu, že snídaně (7-11 hod) byla tak vydatná, že v poledne by stejně na jídlo nebylo pomyšlení. Bohatý výběr pečiva, sýrů, salámů, šunek, vajec, salátů, ovoce a šťáv, byl naprosto vyčerpávající...

Útulný pokojík jsme měli pod střechou s perfektním vybavením, koupelna, WC, minibar, televize, telefon. V patře byl i bazén s vyhřívanou vodou a nevím jak to bylo možné, kdykoliv jsme tam přišli, byli jsme tam sami, takže bazén byl jakoby zdánlivě rezervován jenom pro nás, nebo všichni ti milionáři jsou neplavci..!.?

  Do jídelny, před níž stál tento starodávný výletní autobus, kde jsem se musel nechat vyfotit, když jsme chodili denně okolo, ráno i večer na jídlo. Stůl s naším číslem pokoje 309 stál vedle stolu anglické rodinky, kterou bylo pro nás oba, velmi zajímavé pozorovat. Vysoký, štíhlý, stříbrovlasý pán, vyhlížel jako typicky anglický lord a ta  jeho lady  byla vždycky perfektně ustrojena, denně v jiné róbě. Mladý pán, dle podoby zřejmě jejich syn, byl takový trošku neohrabaný nekňuba a jeho manželka, krásná žena, byla možná Rakušanka nebo Švýcarka, která mluvila, jako jediná z nich s personálem německy.
Ke stolu večer si zasedali dle rituálu, lord naléval každému z karafy na stole čistou vodu do sklenek a pak se všichni současně napili. Na našem stole byla naproti tomu místo karafy s vodou připravena láhev Chateauneuf-du-Pape, kterou jsme si (nedopitou) nechávali u nich v kuchyni na příští dny. Tak to totiž dělali mimo těchto Angličanů skoro všichni hosté jako my, kteří nebyli schopni vypařit denně celou lahvici tak dobrého a ne právě laciného vína...

Jednou jsem zaslechl jak se dvě tamní servírky mezi sebou baví jejich nářečím "švicerdyč" (Schweizer-deutsch) a jediné co jsem si zapamatoval bylo něco jako „chüchli-chaštli." Zeptal jsem se jich co to znamená. Vysvětlily mi se smíchem, že to je Küchen-Kasten, čili něco jako naše kuchyňská skříň neboli česká kredenc.

Na každý den jsme si naplánovali nějaký výlet, jako gondolovou lanovkou na horu First, (2168 m). "Nazpět dolů půjdeme pěšky, nejsme přece mastňáci", řekl jsem hrdě,  netuše,  že  cesta s  hory  dolů,  je namáhavější,  nežli  tatáž cesta  na horu!
Druhý den jsem klidně vyšlapal schody do našeho patra v hotelu, ovšem dolů do přízemí jsem musel jet výtahem, kvůli  ostré bolesti  v nohách i v celých zádech... 
Jindy jsme si vyjeli zubatou dráhou na Jungfraujoch (3454 m), kde jsem si připadal jako v Tokiu, plný vlak Japonců s fotoaparáty, my dva jsme byli jediní bez foťoaparátu a ne-pidlo-ocí. Jindy jsme si zase vyjeli naším autem do města Interlaken, mezi dvěma jezery, Thunersee a Brienzersee, kde jsem si na památku zakoupil onen červený kapesní nůž s vygravierovaným mým jménem...

Jednou, když jsme se těsně před večeří v 19:30 vrátili z výletu a zaparkovali na tom nejhezčím parkovišti světa pro auta hostů. Žasl jsem vždy znovu, že i parkoviště může být tak krásné. Veliký obdélník byl vydlážděn křečovitě bílými, oblými křemínky jako z moře, kolem dokola byla nízká zídka ve tvaru ozdobné skalky s různo-barevnými květinami, Jestli to byly protěže (Edelweiss), to nevím, ale všechno bylo voňavé a bezprašně čisté. Napadlo mě, že paní Barvínková by zde řekla: "Tady by se dalo i jíst i z podlahy!"
Na ploše stálo několik nablýskaných limuzín jako Rolls-Royce a podobné luxusní vozy, takže naše nová, stříbrná Mazda mezi nimi vypadala jako chudý příbuzný ze socializmu. Potřeboval jsem doplnit vodu do ostřikovače skel z plastové litrovky, kterou jsem vozil  neustále,  pro jistotu s sebou v kufru.
Manželka si zatím prohlížela ty různé květinky kolem. Když jsem skončil a držel v ruce tu prázdnou pet-láhev, napadla mě taková debilita: Vím totiž, že manželka je velice háklivá na to když někdo odhodí na zem vajgla, nebo papírek, byť by byl jen velikosti poštovní známky. Ona je prostě tak strašlivě pořádku-milovná, že se až obávám když si někdy v noci odskočím na záchod, že než se vrátím budu mít ustlanou postel. A toto mne inspirovalo, udělám ze sebe burana, to mi jde a ležérním gestem jsem odhodil přes rameno za sebe tu pet-flašku s poznámkou: „Uklizeno!"   Prázdná lahev si poskočila na kamenném dláždění a vydala dutý zvuk: blop!!!-blop!!-blop! 
Manželka se zděsila, vrhla na mne zlý pohled, vykulila očička dala si ruce v bok  a  vykřikla po moravsku: „Tož!"
Výraz mé ženy mne naprosto odboural, já jsem si myslel, že ona ví, že nejsem takový buran, leč ona to vzala doopravdy! Dostal jsem z toho záchvat smíchu, který jsem nedovedl zastavit. Z očí mi tekly proudem slzy, měl jsem rudý ksicht a můj až křečovitý chechtot nepřestával. Bylo právě půl osmé a já věděl, že musíme jít do sálu na večeři, ale nechtěl jsem tam přijít takhle ubrečenej. Co dělat? Prý pomáhá zhluboka dýchat - a tak se mi to postupně, pracně podařilo utlumit. Ještě nikdy se mi tohle nestalo, znal jsem to jen z vyprávění herců, kteří prý někdy dostávají záchvaty smíchu na jevišti...
Zcela vážně jsme zasedli na svá místa za stolem, ale jakmile  jsem se podíval na manželku přes stůl, záchvat smíchu se mi vracel v nečekaných nárazech...
Angličané od vedlejšího stolu se patrně  dosti divili, čemu se  tak pitomně, idiotsky
řehtám, když manželka mlčí a já sedím nehnutě proti ní, jako hřeb ve vratech...
      
Museli mně, jak tuším, patrně považovat za naprosto bezdůvodně se chechtajícího magora. To je věc, kterou nelze nějak logicky vysvětlit ani popsat... Když jsme pak za dva dny odjížděli domů a loučili se s nimi, řekla ta mladá Angličanka mé ženě: „To je ale škoda, že už odjíždíte, váš pán je neustále takový, veselý, že ano," a pokyvovala hlavou, jakoby chtěla říci: "blbec." 

Resumé: Tato dovolená byla sice krátká, ale nejlepší. Dnes v roce 2023, tedy s odstupem 31 let vidíme, jak byla zvláštní, jak byla netuctová a jak si rádi na ni oba dva vzpomínáme!  Moje rada: "Udělejte si dovolenou, co možná jen ve dvou!"

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Mirku, zase pěkná historka ze života. Jen to video už nejde pustit, napsali tam, že jen za penízky :-). NULI

Mirek Toms řekl(a)...

Taky jsem na to přišel, NULI, při kontrole a dal jsem tam právě něco jiného s Matuškou...

Anonymní řekl(a)...

Mirku, tak jsem si znova početla a hlavně shlédla nové video. Matuška byl bezva chlap! NULI

Mirek Toms řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.