Fenomén naší rodiny 1966

V naší rodině se z nějakého, nejspíše okultního, důvodu  ztrácejí a po čase opět objevují různé předměty.  Na tom  je zajímavé to, že se  ztracené předměty nikdy nenajdou hledáním, ale  samy nějak  vyplují na povrch, když už je vůbec  nikdo  nehledá, tedy v době,  když už  jsme si  za původní ztraceninu koupili novou. Tím se stane, že mám třeba  tři  klíče  od domovních dveří,  ale žádný  klíč  od dveří  k bytu.  Představuji si, že někde sedí zlý a poťouchlý skřítek, jako ten vodník na topole podle skal, který se mi chechtá, je blažeností celý bez sebe a tleská si, že já, jako blbec, marně hledám cokoliv, ale na nesprávném místě...!

Ale abych začal od začátku. Na začátku všeho nebylo slovo, jak říká klasik, nýbrž pan malíř pokojů  Antonín Marek.  Bylo to dávno, pradávno,  někdy v šedesátých letech minulého století, tedy před cca 66 roky!

Tenkrát se ta naše máti dohodla s panem Markem, že jí vymaluje ložnici na růžovo. Ve stanovený termín  se tento  pracovitý, šikovný a velmi přesný pán,  dostavil se  svým dvoukolákem,  na němž  měl  kromě  štaflí, i různé  kýble, kbelíky, kyblíčky,  štětky všech  velikostí, hlinku, šablony a válečky. To všechno dohromady tvořilo na káře jakousi bizarní, pestře pocákanou  směs malířského  náčiní.   Bylo to  prostě nádherné zátiší!

Snažil jsem se tu-a-tam panu Markovi nějak pomáhat, tu něco donést, tu zase něco odnést, ale hlavně pozorovat  pana malíře,  jak mu jde ta práce od ruky a jaký je to vlastně profesionál ve svém oboru.

Za den  byl pokoj oškrabán od staré malby  a  krásně vymalován na sladko-růžovo plus s lesklým bezbarvým válečkovým vzorkem neurčitých křivek. Jelikož naši měli v ložnici násypná kamna na uhlí, rozhodl se můj otec, že mezitím vynese trubky od kamen ven za barák a s pečlivostí sobě vlastní, je očistí od sazí.

Navečer pak, když skončilo malování a pan Marek odešel, chtěl otec opět nasadit ony trubky do kamen, ale běda, jedno kolínko chybělo! Kamna stála v rohu místnosti, jedno kolínko vedlo z kamen směrem nahoru do asi metrové rovné trubky a druhé kolínko to, co chybělo, mělo vést do zdi.  Co teď?  Bez  kolínka se topit nedá!

Máti rozhodla: „Ty jsi určitě zapomněl to druhé kolínko venku!" Otec uznal svoji vinu a odešel hledat tu zatracenou ztraceninu - ono zapeklité kolínko.

Po relativně delší době se otec vrátil a pravil  poměrně zdrcen: „Nic tam není, jen hromádka sazí...“ Máti okamžitě zauvažovala a vymyslela: „Že by nám to kolínko ten Marek ukradl?“

Vložil jsem se do debaty: „Mami, proboha, ten pan Marek je tak slušnej člověk, že si vůbec neumím představit, že by se živil krádeží  kolínek od kamen!“

„No, nemysli si, voni  totiž teď  nejsou kolínka na trhu vůbec k dostání  a právě takovýdle  já už nikdy nikde neseženu!“ prohlásila matka rezolutně. "To znamená, že si už nikdy v životě nezatopíme v ložnici?" dodal smutně otec.

Rozhodl jsem se jednat a vyběhl před dům zkontrolovat, kde otec vymetal ty saze. Ano, černá hromádka  sazí tam trčela z trávy  a hned vedle ní leželo to "Markovo" pohřešované kolínko!  Jak to, že si ho otec nevšiml,  mi zůstalo až dodnes utajeno. Máti i otec  nechápavě  kroutili  hlavami, máti nad otcem, otec zase nad kolínkem. Každopádně však, idylka rodinného štěstí byla zachráněna...

Od té doby uplynulo řádově šedesát let, (z naší původní rodinky jsem zbyl vlastně jenom já), panuje u nás v mé rodině jeden zvyk: Kdykoliv někdo něco hledá, ozve se otázka: „ Nebyl tady zase Marek?“