Klára a virtuální Filip

Jednou při obědě v kantýně si Ludvík přisedl k upovídané Stáně, které se říkalo "Vševěd", byla tou nejlépe informovanou osobou o všem, co se u nás ve firmě šustlo. Ludva chtěje využít této její vlastnosti se jí zeptal: „Ty, Stáničko, prosím tě, řekni mi, co je to jen za novou netykavku v tom vašem oddělení? Ta se pořád tváří nějak pohoršeně, jako když ji dřou boty, nebo škrtí podprsenka." 

„Myslím si, Ludvo, že se Kláře fakt všeobecně hodně křivdí. Ona je na tom psychicky špatně, ale jinak je to moc hodná holka a umí. Jí totiž uškodila ta její nápadná krása a možná i to její cizí jméno. Nikomu to neříkej, ale ona byla před dvěma roky brutálně znásilněna a dodneška se bojí chlapů a vyhýbá se jim“, Stáňa mluvila tiše, skoro šeptala, jako by šlo o vojenské tajemství. 

 

Od toho dne začal Ludvík Kraus vidět Claru Watson v úplné jiném světle. Když si tak pro sebe odmyslel ten její výraz "nedotknutelnosti", musel si sám přiznat, že se mu opravdu líbí. Měla krásně krojené rty a hluboké oči. Strojila se i mluvila na jeho vkus sice moc upjatě jako stará panna, ale figurálně byla sexy. Ačkoliv měl ve svých pětatřiceti letech dosti bohatou praxi ve styku se ženami, teď pod dojmem toho co o ní věděl, by se ani neodvážil začít s ní flirtovat jako s jinými ženami. Věděl, že by pohořel, právě tak jako jeho kolegové, kteří se u ní už o něco marně pokoušeli. 

Teprve asi o půl roku později se Ludvovi naskytla taková zvláštní příležitost pokusit se o nemožné na poli sblížení se s Klárou. Stáňa mu opět pod slibem mlčenlivosti ukázala výstřižek z novin: „Podívej se, Ludvo, Klára si podala tenhle inzerát, dnes jí vyšel, ale nikomu ani muk, svěřila to jen mně.“ 

„To se tedy svěřuje té pravé“, poznamenal ironicky Ludvík. 

„To teda né“, protestovala Stáňa, „já jsem sice hodně ukecaná, ale Klára mně věří a já ji nikdy nezklamu. Todle říkám jen tobě a kdybys něco vykecal, tak ti utrhnu kebuli, fakt!“ Pod hraným nezájmem Ludvíka o inzerát, se ale skrýval v jeho mozku červotoč, který mu našeptával: "Opatři si ty noviny a napiš jí!" 

Doma potom v klidu si pozorně přečetl sympatický text inzerátu: Hledám inteligentního muže, který by si rád dopisoval s 25-letou osamělou ženou, osobní setkání není vůbec nutné. Značka:„Štěstí je v nás, ne okolo nás!“ Do ATL: 271285. Ludvík chytil inspiraci a začal ihned psát dopis této značce.  

Milá slečno Violo, všimněte si prosím, že můj dopis vybočuje ve všech směrech z normálu. Nejprve Vám vysvětlím, proč jsem Vás nazval Violou. Ne, že bych tohle jméno nějak preferoval, ale musel jsem Vás nějak oslovit, a uznejte sama, že: „Milá značko 271285“ nezní vůbec hezky. Pohled do kalendáře mne poučil, že je dnes 25. květen - svátek Violy a ihned příští den, tedy Viole nejblíže, je svátek Filipa. A tak jsem sám sebe překřtil na Filipa, aby Vám to nebylo líto.    

Zdraví Vás Filip.

Po odeslání dopisu se Ludík rozhodl jednat s nejvyšší možnou opatrností a nikomu, ani Stáně, nic o svých plánech neříkat. Nejprve musí vypátrat, kde Clara Watson bydlí, aniž by se kohokoliv zeptal. Došel si na osobní oddělení a pod záminkou, že si potřebuje opsat adresu jednoho nemocného kolegy z adresáře zaměstnanců firmy. Pod písmenem "W" potom našel to, co hledal: Watson Clara, Levá 19, Praha 10. Ještě téhož dne večer tam zajel, aby zazvonil na její jméno na zvonku a potom si počkal v autě na to, které okno se rozsvítí, jenže žádné okno se nově nerozsvítilo. Večer doma pak napsal Klárce tentokrát poměrně krátký dopis. 

Milá slečno Claro, překvapení v tomto dopise jste už zaregistrovala, znám Vaše jméno i adresu. Jak jsem to získal? Stal se ze mne detektiv a jsem rád,  že v redakci novin nesedí jenom samá neúplatná a mlčící  neviňátka. Vaše jméno, Clara, je krásnější než Viola, a já jsem Vám už nemohl a ani nechtěl psát do redakce novin, ale přímo domů. Je sice pravda, že teď mám trošku výčitky, že se Vám možná vnucuji do soukromí, aniž byste měla vůbec šanci dát mi najevo, že si to nepřejete. Pokusím se to ihned napravit: V sobotu večer přesně ve 22 hodin zhasněte a rozsviťte, prosím, dvakrát rychle po sobě světlo ve Vašem pokoji. Dvojí zablikání oknem bude pro mne znamenat, že Vám smím napsat svůj třetí dopis. 

Zdraví Vás, Váš obdivovatel Filip.

Celý týden uběhl v klidu. Zato v sobotu čekal Ludvíka ortel, který si vlastně naordinoval sám sobě v podobě blikavého signálu z okna. Čím víc se schylovalo k večeru, začínal být nervózní. Byl si vědom toho, že když její okno nezabliká, je s Klárkou konec. Přece jí to tak slíbil. Bude muset přestat psát a najednou cítil, že si už zvykl na myšlenku vzít si ji za ženu. Pomalu se rozjel k jejímu bydlišti a úmyslně zaparkoval kus před vedlejším domem a zůstal sedět v autě. Byl tu o deset minut dříve a viděl, že skoro všechna okna v Klářině baráku, až na dvě, jsou ponořena do tmy.  Minulo několik desítek minut. Vtom se náhle rozzářilo jedno okno: blik-tma-blik-tma! Liudvíkovi spadl balvan ze srdce, Klára o něj stojí! Ještě té noci si vymyslel scénář pro napsání dopisu číslo tři, který musí být tím rozhodujícím momentem pro jejich první setkání, ale který musí odeslat až za několik dní, aby jeho obsah zněl věrohodně. 

Milá Klárko, 

děkuji Vám, že jste zablikala oknem, a já vím, že smím opět psát. Tento dopis Vás ale moc nepotěší, stal se mi totiž úraz a právě ležím v nemocnici. Ještě než se mi to stalo, stačil jsem ve své roli detektiva vypátrat kde pracujete. Dvě vševědoucí sudičky v mlékárně u Vás dole v domě mne zcela vyčerpávajícně informovaly. Vím, že máte bratra na vojně, a že jíte ráda netučné jogurty. Co mne však příjemně překvapilo, že pracujete shodou okolností u stejné firmy jako jeden můj dobrý kamarád Ludvík Kraus. Požádal jsem ho, jestli mi budete chtít poslat dopis, aby mi ho doručil sem do nemocnice, a on to udělá rád, je opravdu solidní, dal mi čestné slovo, že bude naprosto diskrétní. Těším se na Váš dopis! Váš Filip.   PS: Pište, prosím, rukou abych poznal Vaše písmo!

Klára dočetla a zůstala konsternovaně hledět do prázdna. Hlavou se jí honily překotně myšlenky: Konečně mu mohu napsat, musím si dát záležet na písmu, zítra se ihned pokusím dozvědět se od toho cynika Krause něco bližšího o Filipovi. Stačí jen když budu k tomu Don Juanovi trochu příjemnější. Chudák Filip je v nemocnici, snad není ten úraz tak moc zlý, když může psát. Ve které nemocnici asi leží. Hned mu napíši dopis a zeptám se ho na tolik věcí... 

Příští den vyhledala Krause v jeho kanceláři a měla trochu štěstí, že ho zastihla samotného. Mohla tedy s ním mluvit bez dlouhých okolků přímo k věci: „Dobrý den, pane Krausi, mohu se Vás na něco zeptat soukromě? Je to pro mne důležité, jinak bych vás s tím neobtěžovala.“

"Samozřejmě slečno Watsonová, jsem vám  plně k dispozici.“ 

„Óh, jak je sladký ten sukničkář“, napadlo Kláru, ale nahlas řekla, „vy znáte jistého pana Filipa, což je ovšem, jak víte, jen jeho přezdívka.“ 

„Ano, Filda je můj dobrý kamarád, a já mu závidím, že se o něj zajímáte - i když on je už starší,“  řekl rafinovaně Ludvík.

Klára vyprskla: „Nebuďte tak nenáročný! Pane. Ale můžete mi říct kolik je Filipovi let?“ 

„Ovšem, pokud mi řeknete i vy svůj věk,“ zazubil se Ludvík.

"Jako gentleman byste se neměl ptát ženy na věk, ale to je vám asi cizí. Jenže já vám to klidně řeknu, je mi to fuk -  dvacet pět pryč“, řekla hrdě. 

"Fajn, to se dobře počítá: já mám o deset let víc než vy, on má o deset víc než já. Je ten věk pro vás tak směrodatný a snad i důležitější nežli třeba charakter?“

„Ne, stáří není důležité a Filip je charakterní to vím, ale chtěla jsem se vás zeptat na jeho adresu a na nemocnici kde momentálně leží.“ řekla nabroušeně. 

„Slečno Watsonová, já musím dodržovat určitý slib mlčenlivosti, ale celou řadu věcí vám milerád povím, ovšem někde jinde než tady v práci. Co příkladně v kavárně Slavia na rohu u Národního divadla?  Zvu vás tam na večeři dnes v sedm hodin, souhlasíte? Zamluvím stůl pro dva.“ 

„To –éé- nevím, nechci, abyste měl se mnou zbytečné výdaje...“ 

Vtom zadrnčel telefon. „Promiňte, slečno... Prosím, Kraus – just a moment, please“, Ludvík se otočil na Kláru, a přikryl rukou sluchátko „takže, tím jsme domluveni, slečno, budu se těšit, nezapomeňte dnes večer v sedm ve Slavii!“ 

„Ano,...děkuji vám“, řekla roztržitě a odešla. 

V hezkém prostředí kavárny, při večeři a víně se příjemně odvíjel i jejich rozhovor, Ludvík měl dost času, ale Klára dlouho nevydržela potlačovat svoji zvědavost: "Pane Krausi, můžete mi tedy teď říct, co se vlastně tomu Filipovi stalo a ve které nemocnici leží, mám tady pro něj dopis.“ 

„Slečno Klárko, když mi dovolíte toto oslovení, musel jsem Filipovi dát čestné slovo, že vám neřeknu kde leží a kde bydlí, jinak smím říct všechno. On jenom nechce, abyste ho viděla teď, jak vypadá po tom úrazu, ale ten dopis mu každopádně donesu.“ 

„Je to s ním moc zlé?“, vyhrkla. 

„Ne, vážné to není, ale je to v obličeji. Můžete teď zase říci vy mně, proč vám tak strašně záleží na někom, koho prý vlastně neznáte?“ 

"Je to sice diskrétní věc", řekla a pokračovala: „ale řeknu vám to. Dala jsem si inzerát na dopisování a dostala jsem na něj dost odpovědí, ovšem jen jeho tři dopisy, byly zajímavé a krásné, že jsem na ostatní nereagovala. On je vysoce inteligentní i romantický a přitom  i vtipný. 

„To je ovšem něco jiného, Klárko, přiznám se, že mu závidím vaši přízeň, ale jako dobrý kamarád mu tohle štěstí přeji. Opravdu si vás zaslouží, on je neobyčejně citlivý, do sebe uzavřený, i když trochu plachý člověk.“

Ludvík věděl, že musí ještě dnes tuto hru na schovávanou skončit, ale nesmí Klárku zranit. Musí diplomaticky, pomocí chvalozpěvů na Filipa dosáhnout opačný efekt, totiž, aby ona sama od sebe došla k názoru, že navzdory všem superlativům je Filip nemožný a že ho vlastně nechce. Jak to ale docílit? Náhodně mu sama nahrála na smeč: „Pane Krausi, vypadá Filip na těch pětačtyřicet let?“ 

„Ale vůbec ne, vypadá spíše jako mladý skinhead, což se teď nosí. To, že momentálně tím úrazem přišel o přední zuby, celkem nevadí, protože říkal, že si je nechá co nejdříve udělat a to mnohem lepší a bělejší než měl doposud.“ 

„A víte, jak se mu stal ten úraz“, zeptala se nejistě Klára. 

„Byl bych nerad, kdybyste si to třeba nesprávně vykládala, on se nechal zlákat špatnými kamarády, kteří ho opili. Cestou domů upadl tak nešťastně, že si chudák vyrazil zuby a přerazil nos.“ 

„On pije?“, zděsila se.  Ludvík ji hned uklidnil: "Ne-ne, to byla vlastně výjimka a nešťastná náhoda, jeho matka by něco takového netrpěla, stará se o něj jako o děcko a on ji skutečně vzorně poslouchá.“ 

„On bydlí v pětačtyřiceti letech ještě u matky“, vydechla Klára, kroutíc hlavou. 

"To je totiž pro něj to nejlepší řešení, platí jednu činži, ona mu vyvařuje, pere na něj, žehlí a je to vůbec moc hodná paní. Někdy Fildovi i snídani do postele přinese“, usmál se Ludvík. 

„Ach né, a co vlastně dělá, čím je kromě toho, že je synáčkem své maminky?“ 

„Víte on Cinta, -éé- totiž Filip, býval průvodčím ve vlaku...“ 

"Cože, on se jmenuje Cinta? A jak dál?“, skočila mu do řeči. 

„Neměl bych to možná říkat, on se totiž za své jméno tak trochu stydí. Říkám mu, že je to nesmysl, ale on je taková zakomplexovaná povaha. Chápu, že vás to zajímá, víte, on si rád vymýšlí každou chvíli jiné jméno, jen aby se nemusel představovat jako Hyacint Hlupý. 

Klára nemohla potlačit deroucí se smích: „To snad ne!“ 

„Ano, chtěl se již dát přejmenovat, ale jeho matka je proti, a já s ní plně souhlasím, že by to bylo snad to poslední, co by mělo vadit v citovém vztahu dvou lidí."

„Hm, to je opravdu to poslední...“, řekla Klára rezignovaně.

Ludvík rychle změnil téma: „Vy jste Klárko spíše vyšší postavy, kolik tak měříte, můžete mi to říct?“ 

„Asi metr sedmdesát“, vzdychla a mávla rukou. „Ano, myslel jsem si to, budete trochu větší než on, ale jen tak o hlavu! - Pozor to měl být vtip, - jde jen o pár pár centimetrů, hloupý detail..."
„Pane Krausi, to mi stačí“, řekla zamyšleně, "asi jsem si ho příliš zidealizovala.“ 

„Ne-ne, Klárko, ten muž je skutečné skvělý a už teď si plánuje jak vylepší jejich byt. Líčil mi jak z něj udělá takové láskyplné hnízdečko pro dva, kde nebudete muset ani vařit, ani prát či žehlit, to všechno zastane jeho čiperná matka. Víte, on je takový snílek. Chce celý byt zmodernizovat, ale přišel o místo, a sociální podpora je ubohá, znáte to. Jinak se mě stále vyptává na vás...
„A co ho tak na mně nejvíc zajímá?“, Klára zvedla obočí. 

„Samozřejmě, že se ptal jak vypadáte, jakou máte figuru, jak jste velká, kolik asi tak vážíte, kolik vyděláváte a tak podobně.“ 

„A co jste mu řekl, vždyť to sám ani nevíte!“ 

„To, že jste krásná vím, to ostatní byly jenom odhady, ale i tak byl velice spokojen, věří, že i jeho matka si vás časem oblíbí.“ 

„Nezdá se vám, že je ten Hyacint tak trošičku vypočítavý?“ Ludvík zakroutil hlavou: „Ne, to v žádném případě, to byste mu křivdila, je to dobrák od kosti, je veselý, nekouří, nepije, je klidný, nikdy se nerozčiluje - jeho hobby je dobré jídlo. Kdyby tu byl dnes s námi, moc by si pochutnal, je to prostě vyslovený fajnšmekr."

 

„Řekla bych, že je obézní, ne, pane Krausi? Prosím zanechte toho dohazování a nesnažte se mě ovlivňovat, já jsem se už rozhodla."
„Proč si to probůh myslíte, Klárko?“, zeptal se nevinně Ludvík. 

„Nikdy bych se nevyrovnala jeho matce a navíc, ani bych se o to nepokoušela. Až půjdete za ním do nemocnice, pane Krausi, snažte se mu to nějak šetrně vysvětlit, to psaní mu v tomto znění vůbec nemohu poslat.“ Vzala rázně svůj dopis se stolu a vsunula si ho nazpět do kabelky. 

Ludvík usoudil, že teď nastal vhodný okamžik, kdy jí může konečně říct pravdu, 

„Klárko, říkejte mi Ludvíku, prosím, a vysvětlete mi, proč bych třeba já nemohl být vaším milým, v čem jsem o tolik horší nežli je ten Filip? A navíc: já nebydlím u matky, moji rodiče dokonce nebydlí ani v Praze, ale až u Plzně.“ 

„Vy nejste horší, Ludvíku, křivdila jsem vám, ale mně doslova učarovaly ty jeho dopisy. On dovede přesně a romanticky vystihnout to, co člověk cítí,,," 

„Myslíte si, Klárko, že kdybych já byl autorem oněch tří dopisů na téma: »Štěstí nejsou cukrátka na vánočním stromku, ba ani ty dárky pod ním, ale vědomí, že pro vás někde ťuká ještě jedno srdce«,  že byste si třeba mohla oblíbit i  mne?“ 

„Ne, proboha, jak to –  víte? – Vy, vy jste... ne!“ , Klára si zakryla ústa. 

„Ano, Filip. Byla to má jediná šance, Klárko, jak se k vám přiblížit. Vy jste měla na mne od začátku velmi špatný názor, a teď máte možná ještě horší, ale věřte mi, drahá Klárko, že mé city k vám jsou opravdové a že vás skutečně vroucně miluji. 

„Já.., já nevím co mám na tohle říct – vy jste ze mne udělal hloupou, blbou holku, já si teď připadám strašně...nenávidím vás chlapy!“ Slzy jí vstoupily do očí. 

„Klárko, odpusťte, tak to nebylo myšleno, byl jsem veden dobrým úmyslem...“ 

„Jste podlý, pane Krausi, to jsou vaše úmysly! Už mě nikdy neoslovujte ani v práci, nechci to, nepřeji si to, rozumíte! Sbohem!“ Klára vyskočila od stolu a spěšně odešla. 

Příští den v práci bylo Ludvíkovi zle jako po prohýřené noci, měl těžké dodatečné výčitky svědomí, že moc ublížil, i když nechtěně, nevinnému hodnému děvčeti. Byl zcela bezradný co dělat. Ať dumal jak chtěl, jediné co ho napadlo bylo – nedělat nic a vyhýbat se ji. Po pracovní době zůstal sedět za svým stolem, ponořen do svých problémů, když se náhle otevřely dveře a v nich stanula Klárka. Ludvík polkl naprázdno a čekal co bude. 

„Dobrý večer, pane Krausi, já to éé- pokusila jsem se vžít do vašeho myšlení a přišla jsem se vám omluvit, promiňte“, řekla Klára zalknutě. 

Ludvík vstal a vzal její podávanou ruku do své: „Klárko, drahá  Klárko, teď jste opravdu projevila sílu charakteru, jste formát a já jsem zahanben, nechtěně jsem vám ublížil a vám povolily nervy. Jsem si toho vědom, zapomeňme prostě na to oba. Hlavní je přece to, že se snad máme oba rádi.“

Klára si vyndala kapesníček: „Když já vlastně pořád nevím, co ode mne očekáváte“, řekla tiše... "Já nechci nic jiného, Klárko, než abys mě měla tak ráda jako Filipa“, Ludvík přešel do tykání, „musel jsem na Filipa stále žárlit! Myslím si, že naše setkání bylo děsně nutné. Dej mi přečíst ten tvůj dopis a tím se stanu adresátem Filipem a všechno bude zase perfektní, tak jak to bylo mezi námi dvěma už od začátku, ale my to nevěděli!“

Klára sáhla do kabelky: „Tady je můj dopis, ale přečti si ho...až doma.“ 

„Dobře, díky Klárko! Jsem šťastnej, že se už na mne nedíváš tak jako včera a slibuji ti, Klárko, že se vynasnažím, abys k tomu už nikdy, nikdy, neměla důvod. Chceš to se mnou zkusit?"

"Snad ano, ale dej mi čas si to srovnat v hlavě, mohu ti stále říkat Filipe?“ 

"Klidně, mi tak říkej, teď už žárlit sám na sebe nebudu a čert vem toho Ludvíka!“

https://youtu.be/3xjYsJ8ftIM