Seděl jsem na hokru ve výčepu v útulné hospůdce „U Švejka“ a chvílemi jsem jen tak prohodil několik slov se sympaticky půvabnou a určitě vždy dobře naladěnou výčepnicí Marlies. Pak jsem si ale musel odskočit na WC a nechal svůj půllitr, cigarety a zapalovač na pultě, aby příchozí viděli, že tento hokr je obsazený.
Když jsem se vrátil, byly moje propriety odsunuty o jeden hokr dál a na mém původním místě seděly dvě distinguované dámy, bruneta a lila-melír a popíjely mocca. Nevadilo mi to, a tak jsem nic neříkal, ale Marlies mi vysvětlila, že ty dvě dámy chtěly sedět vedle sebe a tak mne ona trochu odsunula stranou, jestli mi to nevadí? Usmál jsem se a rýpnul si do nich: „Vůbec mi to pochopitelně nevadí, ale čekal bych, že mi to dámy řeknou samy..."
Ta bruneta, blíže ke mně to zaslechla a zaútočila na mne: „Já si myslím, že je to jedno, když jste sám, jestli sedíte o půl metru dál, nebo ne?“
„Ano, madame, máte pravdu, je mi to jedno, ale slušnost je alespoň se zmínit, že jste mi zasedla mé místo, myslím si, že kdyby si někdo sedl na vaše sedadlo v kině, tak byste patrně také od něj očekávala, že vám to aspoň slušně oznámí."
„Pane, já to nehodlám řešit, my jsme se sem přišly bavit a ne se hádat!“, řekla moudře bruneta.
"Nebav se s ním, je to buran!", špitla ta plavá s lila-melírem.
„Dámy, už jsem zticha jako ta pěna na mém pivě.“ S Marlies jsme se na sebe významě ušklíbli, a já jsem si zapálil svoji oblíbenou cigaretu Rothmans.
Po chvíli se ale bruneta ke mně znovu otočila: „Máte nějaký cizí akcent, nejste snad Holanďan?“
„Ne, já jsem Čech z Prahy, jestli Vám to něco říká“, řekl jsem suše.
"A co třeba děláte vy ve Wiesbadenu?“
„No, já tady bydlím a pracuji v největším módním salónu firmy ELLE.“
„Aha, není to takový ten second-hand-shop tady za rohem?“, vžil jsem se do své role blbce i když jsem onu luxusní firmu ELLE dobře znal.
„Mein Gott, to je ten nejlepší a nejdražší obchod v celém Wiesbadenu a podle vás je to halt nějaký třetiřadý second-hand? To jste nás tedy urazil obě!“, vyprskla jedovatě.
„Dámy, nerozčilujte se, nepřišly jste se sem přece hádat, ale popovídat si spolu při šálku dobré kávy mocca jako kolegyně, které potřebují po celodenním zápřahu zaslouženou relaxaci", řekl jsem chápavě.
„A navíc“, pokračovala bruneta v ráži, „my nejsme nějaké obyčejné prodavačky ze 'sekáče', já jsem na příklad též módní poradkyně. A propos, můžete mi říct, kde jste si nechal šít tohle sako?
„Ano, to je ze štangle v konfekci "C+A“, řekl jsem jí pobaveně.
„Vidíte, hned jsem si to myslela, ty rukávy mají být o 1 cm kratší, aby bylo vidět manžetu."
Lila-melír si přisadila: "To ovšem těmto lidem z Východu vůbec nic neříká, ti to holt nechápou..."
„Tedy předně, vážené dámy, my Češi se nepočítáme do východní zaostalé Evropy, my jsme tam totiž neradi a nedobrovolně spadli mizernou komunistickou politikou. Geograficky je Praha na stejném poledníku jako Berlín a leží dokonce západněji než Vídeň. My nejsme natvrdlí či přiblblí východňári, uvědomte si to, prosím!“
„Ale kromě Karla Gotta vás zde v Německu nikdo nezná, a i on má německé jméno! Jo, a jinak jsou občas v TV nějaké vaše národní halekačky v krojích“, zapátrala ve své paměti bruneta.
Ovšem lila-melír to rozškrtla: "A taky jsem jednou viděla v kině životopisný film o tom vašem maršálu Titovi!"
„Bingo! To si ovšem zase pletete s Jugoslávií, milá sofistikovaná dámo, my nepatříme na Balkán, my jsme vaši sousedé, jako je DDR, Rakousko nebo Francie, Holandsko a další. Vy zřejmě netušíte, že už před druhou světovou válkou, ve třicátých letech, bylo Československo v blahobytu i v průmyslové výrobě na hlavu, na míle daleko před Německem. Tady byla od první světové války "inflace a bída s nouzí" a to, že teď jste proti nám na výši je díky Americe, zatímco nás vyžírají Rusáci, takže jsme na tom stejně blbě jako Vaši Dederóni. Život mám jen jeden a proto jsem emigroval do této svobodné země. V žádném případě ale nejsme primitivové z východu, naopak my jsme slezli z těch větví o staletí dříve než Germáni!“ A tím jsem hodlal naší debatu uzavřít...
Jenže, se stalo něco neočekávaného. Zatímco lila-melír se zvedla a uraženě odešla, bruneta se mi omluvila: „Promiňte, jsem hloupá husa, to všechno jsem nevěděla a jsem opravdu ráda, že jste mi leccos objasnil. Díky moc!“
A tak jsme si ještě hodinku povídali a nakonec se rozešli v dobrém a dokonce jsem ji dovezl domů až před dům. Při loučení mi podala ruku a řekla: "Tak, hrdý Čechu, a do smrti dobrý! Ano?"
https://youtu.be/_8LLfFY9pQg
6 komentářů:
Líbí se mi, že se ve Vás ozvala
hrdost na svou vlast, ačkoli by pro Vás v dané chvíli bylo možná pohodlnější mlčet nebo stočit pozornost na něco jiného. EVA
Tak já jsem se něco přiučila,
neb jsem nevěděla, že židlička u barového pultu (předpokládám ta vysoká) se jmenuje hokr. Těší mě to, protože v poslední době mě zajímají různá slova, která používám - a nevím přesně, co znamenají (což se snažím rozplétat). A tady je to opačně. A slůvko "hokr" jsem si okamžitě zamilovala, bude patřit mezi moje oblíbené ... NULI
Milá pani EVO, rukulíbám
a děkuji moc za Vaše slova...
NULI, předpokládáš správně!
Hokr je vysoká stolička u barového pultu, v mém případě u výčepního pultu ve tvaru podkovy, uprostřed byla pípa i výčepnice, která podávala plné půllitry plzeňského piva žíznivým zájemcům kolem dokola. To, že si ony dvě dámy daly kávu u výčepu byla celkem nevšední výjimka, já jsem si tam občas dával k pivu grilovaný krajíc s namazaným
tataráčkem a posypaným pažitkou...
Je to k neuvěření,
že by si nějaká Němka, prakticky ze sousední země, která jistě chodila do školy a jak ze zeměpisu, tak z dějepisu musela o Československu alespoň něco zaslechnout, si Československo spletla s Jugoslávií.. To, že si nás takto pletli v Americe, Austrálii a Africe, tomu bych věřila, ale v Německu?
To spíš vypadá na fantazii autora, na což má autor samozřejmě právo.
Naďa.
Milá Naďo, i když je to k neuvěření, je to tak a ještě mnohem horší! To se mi nestalo jednou, ale aspoň 20x, že si lidé pletli Československo s Jugoslávií a nebyli to primitivové od lopaty, ale programátoři v naší firmě Univac. Dokonce jeden kolega, který se vrátil z dovolené v Jugoslávii, mi řekl: "Herr Toms, letos jsem byl ve vaší vlasti!" Nebo v televizním kvízu byla otázka: Jmenujte sousední státy Německa. Z deseti kandidátů si ani jeden (!) nevzpomněl na ČSR.
To byla železná opona v hlavách lidí! Proto také jsem na to byl už tak alergický...
Okomentovat