Harry-2 u gynekologa

Harry i Marianne oba si byli dobře vědomi toho, že v jejich věku, poblíž čtyřicítky jednají dosti zbrkle, a že by se měli přece jen trochu lépe ovládat ve svých citech. Zároveň však se jim ten impulzivní start do jejich vztahu úžasně líbil, protože v hloubi duše cítili, že jsou šťastni, že se našli a že tento hřejivý pocit je pro ně něco nového, co dosud navzdory svým zkušenostem nepoznali.
Venku se již šeřilo a Harry si všiml, že Marianne, sklánějící se nad ním, se mu zdá být v tomto šerosvitu snad ještě krásnější než normálně. Políbila ho a řekla: "Harry, já už musím jít, musím ještě něco nakoupit." Beze studu odhodila deku, vstala a začala se oblékat. "Marianne, počkej, odvezu tě do města, zařídíš si to, co potřebuješ a já tě zvu na večeři, myslím, že máme oba notorický hlad a takový šťavnatý steak by nebyl k zahození."

Při dobré večeři ve "Staek-Housu" se Harry zmínil, že má pozvání na pozítří od svého bývalého spolužáka Honzy Kroupy, který je známým gynekologem a slaví už stříbrnou svatbu se svojí Zdeničkou. Řekl jsem mu: "Honzo, nemám rád velké skrumáže lidí a tak mi aspoň řekni, bude tam mimo tebe a Zdeny celé vaše příbuzenstvo?" On mě uklidnil, že prý s rodiči a příbuznými to oslaví zvlášť, tedy přesně na den svatby, zatímco tato párty se koná o týden dříve a týká se jen jejich nejlepších kamarádů, to jest dohromady včetně mne sedm lidí.  Ty dva pozvané páry jsem už taky znal, byli to Ludvík s Janou a Jarda s Líbou. To mě přesvědčilo, že se té párty zúčastním. Ale teď mám jen prosbu na tebe, Marianne, zda-li bys tam šla se mnou i když tam nikoho neznáš? Chtěl bych se před těma ženáčema tak trochu s tebou pochlubit a navíc nebýt tím lichým...

Marianne nebyla proti, ale jenom se dohodli, že nebudou v této nóbl společnosti mluvit o tom, jak se vlastně teprve před dvěma dny seznámili, což by bylo pro tento typ lidí málo seriózní. Harry navrhl: "Řekneme jim raději, víš co? Že jsme se kdysi dávno seznámili o přestávce ve foyeru Národního divadla... To zní hrdě, ne?“

"Ano a já jsem upustila kukátko, ono se tím pádem poškodilo a ty's mi galantně půjčil své!"

Harry doplnil: "Náhodně jsme totiž měli lístky vedle sebe, nikoliv v téže brázdě, ale v téže lóži."

Na stanovené datum 8. září se Harry s Marianne dostavili ke Kroupovým přesně na čas. Při vstupu předali rudovlasé Zdeně puget růží a již zcela holohlavému Janovi Kroupovi originál francouzského červeného vína Chateauneuf-du-Pape. Zdena se šibalsky usmála a řekla: „Ty růže jsou, jak pevně doufám, k mým dnešním narozeninám a to víno máme s Janem napůl, mám pravdu?“

Pochopitelně ani Harry netušil, že má dnes Zdena narozeniny, ale vždy pohotová Marianne řekla: „Ano, růže jsou jen pro Vás a víno je napůl, ale samozřejmě ta větší polovina patří vždy ženě!“ Harry ji doplnil pedantsky a matematicky: „Zdeni, nevěřte Marianně, pokud je mi ze školy známo, jsou dvě poloviny vždycky stejně velké. Větší nebo menší polovina je matematický nesmysl...“

Posléze následoval přátelsky povinný tzv. rituál představo-vání, a po něm také přípitek oslavencům ve stoje a několik rádoby chytrých proslovů od gratulantů. Pak se už konečně zasedlo k té slavnostní tabuli. Nejprve nastalo ticho, pak následovaly výkřiky nadšení a vrhání se na kulinářské dobroty. Po nějaké chvíli Marianne, sedící naproti Honzovi, se na něj konsternovaně zadívala a řekla: „Ale my dva se přece známe, že ano, pane doktore Kroupo?“

„Promiňte slečno, ale nevzpomínám si“, řekl trochu nelibě poněkud nervózní Honza.

„Já jsem Vás taky hned nepoznala, když na sobě nemáte bílý plášť“, řekla Marianne.

Jarda se zařehtal: „Jó, pacientkám se Honza vůbec do vobličeje nekouká...“

„Jeho zajímají jiné partie“, doplnil ho Ludva. 

Společnost ze začala chichotat, což se vůbec nelíbilo ani Honzovi ani jeho ženušce Zdeně, každému však ze zcela jiného důvodu.

„Slečno Marianne, vy chodíte k Honzovi na prohlídky?“, začala zvědavě vyzvídat Líba.

"Teď už ne, byla jsem u něj jen jednou a to už je aspoň 10 let“, Marianne mávla rukou.

A proč jste přestala k němu chodit, byl snad k vám moc dotěrnej?“, zeptal se přímo, a s náznakem jízlivosti, Jarda.

„Tedy já myslím, že bychom mohli změnit téma“, zavrčel Honza, "a bavit se radši o jídle, se kterým si dnes dala má Zdenička, tolik práce...“ 

Zdena zaprotestovala: „Ale ne-ne, mě by to docela zajímalo, Marianne, jak byste hodnotila mého muže jako gynekologa? O tom se on se mnou nikdy nebaví a tady Jana i Libuška k němu taky už kdysi dávno přestaly chodit na preventivní prohlídky, je snad k pacientkám tak nepříjemnej?“

„Ne, já mohu jen říct, že jsem k němu přestala chodit proto, že jsem se přestěhovala do Itálie do Turina a teprve poslední rok jsem zase v Praze a teď mám gynekoložku.“

Honza se chopil své sklenky s vínem, aby nějak přerušil tuto pro něj málo příjemnou debatu: "Vážení, zvedám tuto číši rudého moku, abychom si“, vtom se ale zarazil, „Zdeno, já jsem chtěl k jídlu otevřít to červené Rulandské a ne proboha tady to francouzské Chateauneuf-du-Pape, toho je přece k jídlu škoda, to je házení perel sviním!“

„Óóó“, zašumělo to mezi hosty a Jana řekla, „takže vlastně my jsme“, Ludva ji doplnil, „svině!“

„To je tedy opravdu silnej tabák, Honzo!“, vložil se Harry prvně do debaty, „ty víš, že já se hned tak neurazím, ale jsou tu čtyři dámy, ber na ně, prosím, ohled...“

„Ano, já jsem uražená“, řekla rezolutně Líba, „já tedy to víno pít nebudu!“ Její muž Jarda se to snažil zmírnit: „Notak, Libuš, dyk von to tak Honza nemyslel.“

„Tak, Honzo, nekoukej teď jak jelimánek a omluv se ihned všem hostům“, pustila se do něj manželka Zdena, "řekni jim, že ti to omylem ulítlo, že jsi to ovšem myslel jinak. Že takové víno se musí vychutnávat samostatně a ne s ním zapíjet jídlo, tak jsi to přece myslel, že ano.“

Honza zrudnul vzteky: „Teď toho mám akorát dost, ty mne tady budeš před všemi hosty mentorovat a zesměšňovat jako malýho kluka, za to že jsem použil normální okřídlený obrat, který se běžně říká i v té nejlepší společnosti! Ty poťouchlé narážky na moje povolání jsem ještě spolkl a to ti nestačí? Tak ať se chechtaj jako blbí, že jsem gynekolog! No a co má bejt, jako?“

„Honzo, uklidni se“, řekl Harry, „přece nebudeš kvůli takové prkotině kazit tento slavnostní večer. Sám jsi říkal, že si Zdenička s tím dala takovou práci. Stačí říct: SORRY, jako...“ Ozval se smích.

Už se zdálo, že je bouře zažehnána, ale Honza jel dál na konfliktní vlně: "Ale já nesnáším takový narážky, co řekla má žena, že Líba, Jana i ta tvoje šanzoletka, jak se jmenuje... jo, Marianne, ke mně přestaly chodit, že jsem byl prej dotěrnej a buhví co!“

„Pozor, Honzo, to dotěrnej, jsem řekl já jen jako fór, omlouvám se“, ozval se Jarda.

„Pane doktore, teď jste urazil i mne“, řekla zvýšeným hlasem Marianne, „nejsem u vás žádná šanzoletka, mimo to, že ani nevím co to je, a to, že jste byl dotěrný jsem neřekla, abych vás neblamovala před manželkou, ale pravdou je, že jste dotěrný skutečně byl!“ 

„Ano, to mohu potvrdit i já“, přidala se Jana. „A kdyby jen to!“ vyprskla už trochu ovíněná Líba.

„Cože?“, ozvali se oba jejich manželé, Ludva i Jarda jedním dechem.

„Tak to se dovídám teprv o stříbrný svatbě, Honzo, že jsi takový prase?“, vybuchla Zdena.

„Takže dost! Já ukončuji tohle přiblblý sezení a jdu si lehnout!“ zařval Honza, vzteky bez sebe.

„To je tedy dílo, Harry, pojď jdeme pryč“, řekla Marianne tiše a on s tím okamžitě souhlasil. „Nás nemusíš vyhazovat, Honzo, my už jdeme sami,“ řekl Harry a oba dva se zvedli od nedojedeného jídla: „Děkujeme za pohoštění a bavte se tu klidně dál, přátelé - ciao!"

Venku se potom oba zhluboka nadechli: "Takže to byl úplnej horor Marianne, tedy takovouhle snobárnu si my dva určitě nikdy v životě nezavedeme a už vůbec ne o stříbrné svatbě!"

Marianne mu skočila kolem krku a dlouze políbila: "Ty chceš vydržet se mnou 25 let? Čili už neplatí, že ani jeden z nás nechceme vstoupit podruhé do řeky manželské?" A Harry dodal: "Ano, to se musí okamžitě zapít, drahá, pojďme někam na dvě decky Chateauneuf-du-Pape, ale tentokrát bez toho házení perel sviním!"

https://youtu.be/GfqriGHnkGg