Naše divná dovolená v r.1968

Dnes se již docela pomaličku zapomíná, jakým problémem bylo cestování v době temna komunistických zítřků. Hlavní totiž překážkou v rozvitém socializmu nebylo jen mít na to prachy, jako je tomu dnes, nýbrž jak seniorům známo, dostat od vrchnosti výjezdní povolení.  S mojí  manželkou Hanou jsme chtěli poznávat cizí kraje a nemohli jsme se vůbec smířit s představou, že náš výběh je omezen, nikoliv na plochu zeměkoule, ale na plošku jedné čtyřtisíciny plochy této zeměkoule.

Věděli jsme, že zažádat o výjezd na západ je při našich kádrových posudcích drzost a přehlídka ztraceného času. Moje žena byla něco jako kádrová pohroma, neboť její sestra velezrádně uprchla z komunistického ráje do kapitalistického pekla. Tím se manželka stala přímou příbuznou tak zvané "devizové cizozemky"!

Já sám jsem však na tom nebyl o nic lépe, v mém posudku se to hemžilo hříchy vzbuzujícími odpor pracujícího lidu, jako: „Je to politicky zakrnělé embryo, zpívá si v koupelně americké džezárny a navíc nenávidí slavnou Rudou armádu!“ S takovými zločineckými sklony jsem nebyl kádrově únosný ani pro cestu na veletrh do Lipska. Zbývala nám jen nepatrná naděje na výjezd na pozvání od dobrých přátel ze zemí socialistického tábora. Měli jsme jakési známé v Aradu, kteří u nás v Praze kdysi přenocovali a navíc Rumunsko nám znělo z daných možností nejexotičtěji. 

Zaměřili jsme se tedy na tento cíl a podnikli potřebné kroky k dosažení kýžené výjezdní doložky. Trvalo to věky, ale na potřetí nám ostražití soudruzi funkcionáři, přece jen dovolili opustit na čtrnáct dní československou klec. Ve sladkém opojení jsme si dovolili luxus, totiž letenky do Budapešti a zbytek cesty jsme si pak naplánovali absolvovat snobsky 1. třídou mezinárodního expresu do Aradu.
 Nepřetržitá řada problémů v těsném sledu po sobě jdoucích začala už v Praze po nasednutí do letadla. Má žena letěla prvně v životě, a tak jsem se ani nedivil, že začala být nervózní.
„Já nevím, já mám takovou tóó – co když...“
„Neboj se“, řekl jsem hlasem starého mazáka, „byl jsem už dvakrát letadlem v Brně a nikdy jsme nehavarovali!“
„Ale já mám strach, že...“
Nenechal jsem ji domluvit: „Nebuď už zase škarohlíd, co by měly říkat letušky, ty jsou ve vzduchu pořád!“
„Ale já chci říct, co když s námi neletí náš kufr, třeba ho vůbec nenaložili do našeho letadla, zeptej se stevardky“, mínila žena.
„Samozřejmě, že s námi letí, máme to přece potvrzeno v letence! Nechápu jak tě jenom může napadnout takováhle pitomost!“ 

Jenže potom, když se u výdeje zavazadel v Budapešti náš kufr skutečně neobjevil, měla moje žena navrch: „Vidíš, co jsem říkala – a je po kufru! Co teď?“
Došel jsem se zeptat do kanceláře. Mávaje vztekle našimi letenkami před nosem maďarského úředníka, snažil jsem se z něj svojí poměrně dost lámanou ruštino-němčino-angličtinou vydobýt informaci, kde je náš černý, takhle veliký, kufr?“
Po dvou hodinách se pracně zjistilo, že kufr zůstal v letadle a odletěl sám do Bukurešti. Zítra prý tu bude nazpět.
Vypěnil jsem: „My ale cestujeme dál vlakem do Rumunska a nehodláme tu čekat celý den na kufr! Pošlete ho za námi do Aradu, na tuto adresu!“
Načež jsme odjeli k našim známým velice na lehko, nemajíce kromě kosmetiky v kabelce mé ženy, ani kartáčky na zuby, ani prádlo, ani jakékoliv osobní propriety. Ty jsme museli zakoupit u nich na místě, neboť náš samostaný kufr za námi přiletěl do Aradu až o tři dny později. Naivně jsme věřili, že nyní konečně začne, v pohodě a v klidu, naše zasloužená dovolená.
Jenže má žena po dvou dnech prohlásila: „Tohle město je nevýhodné, leží osm set kilometrů od moře a tam bych se chtěla podívat. Ještě nikdy jsem nebyla u moře, ty už jo!“ 

„To jsme přece věděli už v Praze, že Arad neleží u moře. Na další cestu už nemáme peníze!“ Snažil jsem se apelovat na její rozum, leč marně. Nakonec jsem podlehl, vypůjčil si od známých dva tisíce Lei a odjeli jsme rychlíkem ke známým mých známých do Constanty, kde prý budeme levně bydlet. Jak se později ukázalo, hotel by byl levnější. 
Horší překvapení nás však čekalo, když jsme si ihned po příjezdu chtěli zavčas v tamní cestovce zakoupit jízdenky na zpáteční cestu za deset dní. Místnost zvící trafiky byla nabita potícími se turisty, kteří se rvali o místo u okénka. Zůstali jsme stát na chodníku před otevřenými dveřmi, domnívajíce se, že se tu asi něco rozdává zadarmo. Jeden Rakušan, který se právě vypotácel s natrženým rukávem ven, třímaje vítězoslavně nějaké papíry nás poučil, že toto je jediná možnost, jak se dostat odtud zpět do civilizovaného světa! Letiště zde není, autobusy také ne, pouze vlak a do něj vás bez místenek nepustí, je to tu tak říkajíc na věčné časy!
Co se dalo dělat, vysoukal jsem si rukávy a vrhl se odhodlaně do té sauny. Asi po hodině jsem se proboxoval k okénku, kde jsem se dověděl, že veškeré místenky jsou už na tři týdny dopředu vyprodány. Byl jsem zděšen, ne však moje žena. Ta okamžitě dostala nápad, že pojedeme zpět dobrodružně autostopem a ušetříme za dráhu. Zdálo se mi to sice trošku riskantní, ale jiné řešení jsem také neviděl. Namítl jsem jen, že mně v životě ještě žádný řidič nezastavil, leč má žena měla jinou zkušenost, jí se to prý povedlo pokaždé. Nevím, asi měla větší štěstí na velmi hodné a ochotné řidiče, zatímco já nikdy na řidičku náklaďáku nenarazil... 

A tak jsme se denně cpali v místním autobusu na pláž v Mamáji tam a zpět, jedli jen jednou denně to nejlevnější, to jest dosti nahnilé meruňky a opečeného buřta a přesto jsme byli už za týden na dně s penězi. Dokonce i "železná rezerva" pro zpáteční jízdu vzala za své.
To nevadí, mínila žena, vždyť přece pojedeme romanticky stopem zadarmo! Já jsem však trval na svém, že nějaké peníze mít musíme a prodal svůj zánovní oblek hluboko pod cenou v bazaru. 

Hned příští den jsme vyrazili časně ráno na cestu a dovlekli náš kufr na výpadovku směrem na Bukurešť. Manželka v sexy šortkách, ladně se pohupujíc v bocích nesla pouze kabelku, zatímco já s obrovským kufrem vyčkával o kus dále doufaje, že se brzdící auto zastaví blíže ke mně. Během příští půl hodiny navzdory minišortkám nezastavilo ani jedno, a právě když už jsem začínal tuto romantiku proklínat, vyjelo z garáže na druhé straně silnice krásné červené autíčko a prudce zabrzdilo přímo přede mnou.
Od volantu se na mně usmívala atraktivní dívka a tázala se anglicky, nechci-li svézt. Nadšeně jsem souhlasil. Pomáhala mi dát kufr do auta a než dorazila moje žena, snažil jsem se jí šetrně vysvětlit, že jsme dva. Pokrčila rameny a řekla mi, že nás bohužel nemůže svézt dále, než do příštího města. Od té chvíle až do večera jsme sice ještě párkrát něco stopli, ale jako naschvál nikdo nejel dlouhou "štreku", takže jsme až za tmy skončili v jakési Zlámané Lhotě, asi tak na čtvrtině cesty do Aradu. Kromě několika chatrčí zde byla vlaková zastávka na mezi, s jedinou svítící lampou a z dálky páchnoucím záchodem. 

Když asi po dvou hodinách přisupěl vláček a my nasedli, zajásali jsme radostí, neboť jsme měli celé kupé sami pro sebe. Rozložili jsme se každý na jednu lavici, natáhli zmožená těla a věřili, že po celodenním trmácení si teď konečně odpočineme. Vlak prý jede až do Sibiu, tedy naším směrem k Aradu. Tato selanka však trvala jen do odjezdu vlaku, pak se rozpoutalo peklo: ohlušující rány a skřípění s přískoky. V leže se nedalo vydržet, sezení by muselo nutně vést k nevratné deformaci páteře, nezbylo nám než ve stoje na špičkách s pokrčenými koleny odpérovávat nárazy jakoby obřích kovadlin. Dodnes věřím, že ten vlak měl čtyřhranná kola.
Asi ve tři v noci jsme se s naduřelými hlavami, ve kterých se nám patrně utlouklo máslo, dokodrcali do Sibiu. Nádražní hala připomínala bitvu u Lipan, zem byla pokryta mrtvolami spících turistů. Do otevření pokladen zbývaly ještě dvě hodiny, a tak jsme se též uložili ke spánku na dlažbu s kufrem pod hlavou. Ráno nás vzbudil dupot stád, valících se přes nás směrem k pokladnám. V příštím okamžiku se u všech tří okének vytvořily obrovské hroznovité fronty, připomínající včelí roje. 

Jedině díky tomu, že jsme měli zpáteční letenky z Budapešti do Prahy, jsme dostali po dvouhodinovém boji vytoužené místenky do vlaku Sibiu-Arad-Budapešť. Mysleli jsme si naivně, že tímto okamžikem skončila naše anabáze, leč opětně jsme se mýlili. Ve vlaku jsme projedli zbylý mamon za prodaný oblek, netušíce, že v Budapešti budeme nutně potřebovat aspoň sedmdesát forintů na letištní poplatek.
Tak se stalo, že nás Maďaři nepustili do letadla a letenky nám velkoryse vyměnili za vlakové jízdenky do Prahy, kam jsme se dotrmáceli až večer. Doma pak, totálně zničeni jsme padli do peřin s přáním, že chceme nejméně jeden celý den v klidu prospat a nikdy více neuzřít Rumunsko.

Osud si však nedal říct. Té noci přišly do naší vlasti spřátelené armády, aby nás pro příštích jednadvacet let bratrsky okupovaly. Dovolená nám skončila, okupace začala a jen náš létající kufr se nezměnil a již za týden pokračoval ve svých leteckých eskapádách, jež jsme mu sami umožnili.
Při pohledu na kulkami rozklované Národní muzeum a pásy tanků rozoraný park se zurčícím jezírkem proti Hlavnímu nádraží, mě popadl bezmocný vztek a já vykřikl: „Hano, já se tu nenechám zastřelit nějakým stepním primitivem! Ihned zítra odjíždím do civilizace. Co ty nato? Jedeš se mnou, nebo tu chceš zůstat na věčný časy mezi těma zhovadilejma bolševíkama?“ Hana nato suše: „To jsi taky mohl říct o hodinu dřív, byla bych už to nádobí nemyla!“

A tak začala naše emigrace... Náš létající kufr nebyl ještě docela vybalen a už jsme jej balili znovu. Netušili jsme, že naše západní hranice zůstane ještě rok otevřena. Naopak jsme si mysleli, že první co Rusáci obsadí, budou právě tyto přechody. Pro jistotu jsme zvolili opět směr východní přes to proklaté Rumunsko, pro nějž jsme měli dosud platnou výjezdní doložku. Chtěli jsme se každopádně vyhnout riziku, že nás na hranicích zatkne, případně zastřelí nějaký přiblblý okupační žoldák, který tak splní své povinnosti... 

Po dlouhých hodinách úmorného cestování jsme se konečně dostali zpomaleným rychlíkem do Bukurešti, kde jsme zamířili přímo na letiště a hodlali si zakoupit letenky do Vídně. „Kdy letí nejbližší letadlo do Vídně?“, ptal jsem se u okénka. „V 18:45, tedy za necelou hodinu“, sdělila mi usměvavá bruneta.
„Výborně, to berem! Co to stojí?“
„Chcete platit v dolarech, v šilincích, nebo v markách?“
„Slečno, jsme přece v Rumunsku, já chci platit vaší měnou Lei, pochopitelně.“
„To nejde, toto letadlo je rakouské, musel byste letět rumunským TAROM, ale to létá do Vídně jenom v neděli.“
„Sakra, dnes je teprve čtvrtek! Ale co, prohlídneme si Bukurešť a poletíme tedy v neděli!“ Abychom se nemuseli trmácet s těžkým kufrem čtyři dny po různých laciných ubytovnách, na hotel jsme neměli, vzali jsme si pouze to nejnutnější do příruční kabely a kufr jsme ponechali v jejich úschovně zavazadel na letišti. Když jsme si pak v neděli před odletem přišli kufr vyzvednout, vydali nám jiný. Na první pohled jsme viděli, že to není náš, ale oni nám nevěřili: „Mýlíte se, tohle je váš kufr, to musí být váš kufr!“, trval na svém zřízenec s podivnou čepicí. 

„Přece poznám náš kufr! Tento zde to zaručeně není!“ Začínal jsem ztrácet trpělivost. „To musí být váš kufr!“ Oba zřízenci se vzájemně ujišťovali, že mají pravdu. „Jak to víte, že musí?“ Zvýšil jsem hlas a zuřivě gestikuloval rukama. „Protože toto je jediný kufr v celé úschovně, pojďte se podívat.“
A skutečně, všechny regály byly prázdné. V celém skladu bylo jak vymeteno. Ukázali nám jakousi úřední knihu, kam se zapisují všechna zavazadla a tam byl, jako ve stavu, zanesen pouze jediný kufr. „Ha!“, zvolal jsem vítězoslavně, „zde zapsané číslo našeho kufru je 2712 a tenhle, co mi vnucujete, má visačku s číslem 2721!“

 Oba svorně zakroutili hlavami a bystře usoudili, že došlo k záměně kufrů. „Tak, a okamžitě vypátrejte, kde je náš kufr 2712. Naše letadlo do Vídně startuje za dvacet minut, a ten kufr reprezentuje náš celý majetek!“
Byli jsme v té chvíli oba se ženou na mrtvici. Jeden kamsi odběhl a druhý začal telefonovat. Na pasové kontrole už odbavovali poslední pasažéry a my jsme stále čekali na ten zatracený kufr. Konečně se ten starší přiřítil s Jobovou zvěstí: „Váš kufr byl včera omylem poslán do Aradu!“ 

„To se mi snad jenom zdá, kterej pitomec“– ulevoval jsem si v češtině, „tohle mi nikdo nikdy nebude věřit, až to budu vyprávět! A proč zrovna do toho blbýho Aradu?“ Podívali jsme se s Hanou na sebe a najednou nám povolily nervy, začali jsme se smát jako pominutí a rázem nám bylo všechno jedno. Bylo nám jasné, že tu na ten kufr čekat nebudeme a co nejrychleji vypadneme ze socializmu a poletíme holt zase, jako vždy, bez něj.
„Až přiletí ten opravdu náš kufr z Aradu“, řekl jsem těm dvěma dobrákům, „tak ho pošlete nejbližším letadlem za námi do Vídně, rozumíte? Je to vaše vina, tak se snažte, jinak si budeme stěžovat!“ Nevěděl jsem sice komu, ale zabralo to. „Na jaké adrese ve Vídni budete, pane?“, ptali se uctivě. „To ještě ani sami nevíme, ale ať ho nechají v úschovně vídeňského letiště a my si ho tam pozítří vyzvedneme na naše jméno“, řekl jsem důrazně a strčil jim do ruky místo tuzéra, svoji vizitku. 

Když jsme pak seděli v letadle a definitivně se vzdalovali od ostnatých drátů socialistického tábora, uvědomili jsme si teprve plný dosah našeho rozhodnutí emigrovat. To jest, vydat se napospas naprosto nejisté budoucnosti. Mně osobně to bylo celkem jedno, ale žena začala pofňukávat: „Teď přiletíme do Vídně, ve tmě, v noci, jako bezdomovci, bez peněz a bez kufru, a jestli nám tvoji známí nepomohou, tak budeme spát pod mostem.“
„Nebuď prosím tě taková pesimistka, třeba nás uvítají rádi s otevřenou náručí. A čert vem ten náš kufr, přišli jsme přece v životě o víc, začneme zkrátka a dobře, jednoduše znovu od nuly jako po svatbě!“

Za dva dny jsme se šťastně shledali s létajícím kufrem, přátelé nám hodně pomohli a naše dovolená se protáhla na dvacet sedm let! Za první vydělané peníze v kapitalizmu jsme si koupili zbrusu nový kufr a zařekli se, že si toho starého větroplacha už nikdy v životě sebou na žádnou cestu letadlem nevezmeme!