Žena mých pubertálních fantazií...

Kdysi, víc než dávno, ještě coby středoškolák, jsem ráno cestou do školy vídával v tramvaji číslo sedmnáct dívku, která přímo zhmotňovala všechny mé, od puberty vysněné, představy o kráse. 

„To je žena mých snů!“, napadlo mě, kdykoliv jsem spatřil onu dívku v sedmnáctce. Bohužel, můj záměr zviditelnit se tím, že ji pozdravím, nevyšel. Podívala se na mne jako na obtížný hmyz a když zjistila, že mě nezná, otočila se ke mně zády, aniž by vydala jedinou hlásku. V té chvíli jsem si připadal jako méněcenný a umínil jsem si, že navzdory jejímu absolutnímu nezájmu, udělám všecko pro to, abych se s ní aspoň seznámil.

Když jsem ji pak jednou viděl vystupovat z tramvaje u Palackého mostu, vystoupil jsem za ní a stopoval ji až k bráně do Kartografického úřadu na Smíchově, leč přes pistolníka ve vrátnici jsem se nedostal. Jindy zas, jsem ji viděl vystupovat ze sedmnáctky v Podolí a sledoval ji až před dům, kde zřejmě bydlela. Všechna jména na zvoncích však byla tak zašlá a nečitelná, že jsem vzdal roli detektiva Bystré Očko a vymyslel si inteligentnější metodu.

Napsal jsem báseň s názvem "Evě mých snů", ovlivněnou do značné míry textem oné deset let staré filmové písně, doufaje, že se to nepozná:
"V noci přec´ nikdo samoten rád není, neboť líbat v měsíčním osvětlení, je to nejhezčí, viďte nad to není - jednou tak, pak zase tak, nu víte jak...
Romantický dopis se svojí adresou a telefonem jsem složil do malé obálčičky  na vizitku a když jsem si příště na tu dívku počíhal v ranní nabité tramvaji, vhodil jsem nepozorovaně tento výtvor do její lýkové kabelky. Potom jsem jak pavouk v síti čekal, zdali se ta žena ozve, leč marně. Postupem času se žena mých snů nikdy neozvala, takže se prostě rozplynula v mém zapomnění...

Až jednou, o šest let později, jsem ji opět spatřil. Tentokrát na refýži u Národního divadla. Vyskočil jsem z tramvaje jako péro z gauče a zamířil přímo k ní, uklonil se a s troufalostí mně mezitím vlastní, pateticky přednesl první verš z mé, tenkrát jí podstrčené, básně:

„Ženo mých snů, jste štěstím mých dnů – promiňte mi, prosím, moji drzost, ale já jsem onen blázen, který vám před šesti roky vsunul tuto neumělou báseň do kabelky v sedmnáctce u Železničního mostu. Právě teď se vám naskýtá možnost mně za to dodatečně vynadat.“ 

„A proč bych to dělala, mně se to moc líbilo, bylo to krásné, tak romantické, třeba to líbání při měsíčním svitu...“

„Je tohle možné?“, divil jsem se, „vy si to dokonce ještě pamatujete?“

„Ano, dodnes ji mám někde schovanou a navíc si též pamatuji vaše jméno Miroslav!“

„To já jsem vaše jméno nikdy nevypátral, přestože jsem se tak moc snažil, ale zřejmě nemám detektivní talent“, řekl jsem rezignovaně.

Podala mi s úsměvem ruku: „Ukončete pátrání, Poirote, jsem Dana Lafková.“ Byl jsem v příjemném šoku a nedal jinak, než že si musíme jít někam sednout na kafe a všechno prodiskutovat. Třeba hned zde v kavárně Slavia. Souhlasila podmíněně: „Nemám sice moc času, ale dobře.“

Z půvabné dívky se stala ještě půvabnější zralá žena a já jsem byl jak u vytržení a v duchu si přál, aby nebyla vdaná. To mi ovšem nevyšlo. U kávy mi vyprávěla o tom, jak tenkrát našla moje psaníčko v kabelce, ale jelikož byla šťastně zamilována, radši mi ani neodpověděla. Půl roku nato se vdávala a myslela si naivně, že to tak bude celý život.

„Dnes je ovšem všechno jinak, s mužem si vůbec nerozumíme, brzy to skončí rozvodem. On se totiž strašně moc změnil“, povzdechla si Dana.

„Jste stále krásná, v tom se nezměnilo nic“, ujistil jsem ji.

„Děkuji, jste milý, ale teď už musím domů, nezlobte se, spěchám.“

„Pojedete sedmnáctkou do Podolí, jako já?“, zeptal jsem se.

„Ne, já nebydlím už Na dolinách, můj manžel koupil vilu v Praze-Košiřích.“

Při loučení mě pozvala na příští pondělí k sobě domů, kde budeme mít fůru času a klid na popovídání: „Muž mi zakázal abych pracovala a nechce ani mít děti, tak mi aspoň dovolil si zvát přátele domů a pořádat party, což mně už dávno přestalo bavit. On je totiž většinu času na služebních cestách, a jak jsem zjistila, vždy s jednou mladou kolegyní, což už nehodlám tolerovat. On chce mít vždycky vyprané a vyžehlené prádlo a plnou spíž dobrot. No, a já si v tom celém baráku často připadám jako zakletá princezna. Budu ráda když přijdete!“

„Děkuji za pozvání, přijdu určitě“, souhlasil jsem nadšeně.

„Najdete to snadno, ulice Nad zámečkem, číslo 115, žlutá vila!“

Ulici jsem našel hned, žlutou vilu také, ale číslo domu jsem marně hledal ze všech stran, když se pojednou otevřely domovní dveře, aniž bych musel zvonit a v nich stála paní domu Dana s vystrašeným pohledem ve očích.

„To jsem ráda, že mi nesete ty klíče“, zvolala hlasitě jako bych byl silně nahluchlý, „zapomněla jsem je v butiku u vaší ženy, že ano!“

Současně mi je nenápadně vsunula do dlaně: „Pojďte prosím dál, představím vám mého manžela.“ Pochopil jsem: „Ne, děkuji, dál nepůjdu, moc spěchám, zde jsou ty klíče“, řekl jsem chápavě.

Vtom se objevil za ní ve dveřích obr-kiklop, výškou připomínající petřínskou rozhlednu: „Já jsem Lafek“, řekl a podal mi ruku zvící lopaty na uhlí, „ta moje ženská má sklerózu, nejmíň jednou tejdně někde zapomene klíče a chlapi vod jejích kamarádek je musej za ní nosit až k nám domů!“

Načež se otočil na Danu, vzal jí z ruky ty její klíče a řekl výhrůžným hlasem: „Zbejvá jenom vysvětlit, jak to, že tydle klíče, tady s tím štyrlístkem, visely eště před několika minutama na věšáku v hale?“

Dana zbledla a zakryla si ústa rukou: „Éé-ano, promiň, Pepčo, řeknu ti pravdu“, hlas krásné ženy mých snů zněl úlisně až patolízalsky, „tenhle pán mi kdysi dávno poslal takovou amatérskou básničku i s telefonem a já to nedávno našla při úklidu zapadlé za regálem. Zavolala jsem mu, jestli nechce tu svou pubertálně legrační lyriku dostat nazpět.“

Teprve nyní jsem si uvědomil, jak je Dana falešná, jak umí lhát a jak se umí přetvařovat. S andělsky nevinným obličejem prosila: „Nezlob se, Pepčo, tu fintu s klíčema jsem si teď vymyslela, jen aby sis třeba nemyslel bůhví co. Podívej se, tady je ta rýmovačka“, a vytáhla ze záňadří složený papírek.

„Nemám rád, když ze mně děláš blbce!“, zavrčel Lafek.

„Tady, přečti si ten výplod, to je erotika pro zasmání“, Dana mu strčila papírek pod nos, při čemž na mne nenápadně mrkla jedním okem, jak ho oblafla.

„Promiňte, pane Lafku," ozval jsem se, "byla to moje chyba, neměl jsem bez vašeho vědomí sem vůbec chodit“, řekl jsem tiše, uklonil se, udělal čelem vzad a odešel.

Ihned příští den mi Dana telefonovala: „Omlouvám se za ten trapas s klíčema, to zavinil ten blbec. Měl být údajně ještě čtyři dny v Brně. Nevím, co mu to vlezlo na mozek, že začal žárlit." 

„Nemusíte se omlouvat, paní Dano, to bylo "vis maior". Váš manžel zřejmě žárlí, protože netuší, že má těsně před rozvodem.“

„Mirku, všecko vám vysvětlím, můžeme se sejít třeba dnes nebo zítra, kdykoliv. Pepek už je zas na cestách, ale tentokrát na celý týden až v Polsku."

„Víte, paní Dano, to co se stalo, bylo pro mne velmi poučné. Umím si aspoň představit, jak jste se potom večer usmiřovali s vaším Pepčou a jak si umíte poradit v různých nečekaných aférkách.

"Ne-ne, to mi křivdíte, tak to není“, protestovala vášnivě.

„Paní Lafková, pro mne jsou vdané a nerozvádějící se ženy "tabu". To, co mi včera na celé té věci vadilo, nebyl váš manžel, ten se choval standardně, jako muž, který má důvod žárlit, ale ranilo mne vaše necitlivé zesměšnění mé básničky. Tu jsem napsal sice diletantsky, ale s opravdovým citem k ženě svých snů. Jenže vy, kterou jsem si tak přehnaně zidealizoval, jste to spíše pochopila, jenom jako žena na jedno

vyspání. Má úcta!..."

https://youtu.be/ezjqgeGi2pk