Jak jsem rodil v Česku 1955

Když jsem já tenkrát poprvé zakotvil v tom přístavu manželském, tak jsem zjistil, že mít děcko je pro muže  náročnější záležitost, nežli pro ženu, aspoň v mém případě tomu tak bylo. A to je celkem logické: žena, ta ví co se děje, klidně si leží někde na sále a čeká jenom až se to narodí a zatím já, zmítán nejistotou, prožívám muka duševní. Zdá se mi o siamských dvojčatech, císařských řezech nebo třeba o horečkách omladnic, což je mnohem horší než jakákoliv jiná bolest tělesná. Jako důkaz podávám zde chronologický průběh mých pekelně zdrcujících porodních trýzní.

Moje žena Milada neměla po celých devět měsíců těhotenství vůbec žádné potíže, zatímco já trnul, aby všechno dobře dopadlo. Ještě v den lékařem vypočítaného porodu vesele myla okna, a já se dusil ve zlých předtuchách. Třetí den po termínu mě žena vzbudila zcela nevhodně o půl čtvrté v noci s dotazem, co má dělat, když nemůže ležet protože ji bolí v zádech, ale když si sedne, tak zas nemůže spát. Věda, že ráno vstávám do práce o půl šesté, poradil jsem jí promptně, a celkem docela odborně, že: nemůže-li ležet a současně spát, ať tedy buďto neleží, nebo ať nespí. Uposlechla mne jen částečně: až do rána si v pětiminutových intervalech střídavě lehala a sedala, takže jsem nemohl spát ani já... Odvezl jsem ji tedy v šest ráno do podolské porodnice a spěchal, totálně nevyspalý, do práce. Odtud jsem hned volal na sál, jak to vypadá s porodem, a cože se nám to vlastně narodilo. Leč byl jsem jen suše odbyt: „Volejte až za dvě hodiny!“

Od té chvíle jsem volal každé dvě hodiny, vždy se stejným výsledkem, totiž abych volal zase až za dvě hodiny. Z práce to šlo, ale odpoledne doma jsem musel pokaždé běhat půl kilometru do telefonní budky, vlastního aparátu nemaje. Nikdo si neumí představit můj stres a neustále se zhoršující psychický stav, neboť jsem si neuměl vysvětlit, co na porodu může tak zatraceně dlouho trvat?

Při mém 3. půlnočním telefonování z budky se nade mnou ustrnula i sama, službu konající sestra, a řekla mi, že stačí, když zavolám až zítra ráno v osm hodin...  Tu noc jsem spal jen trhaně,

zdály se mi sny, proti kterým je i ten největší hollywoodský horror pouhou idylickou selankou z Beskyd. Propotil jsem deku, pižamo i matraci.

Ráno v práci v osm hodin jsem uprostřed kruhu svých kolegů, svou stařecky se třesoucí rukou, vytočil ono osudové telefonní číslo. A opět se ozval jen strohý hlas: „Zavolejte až v jedenáct!“ Ne, tohle už bylo na moje nervy i tělesnou schránku skutečně moc. Hlavou mi začaly projíždět bodavé bolesti, krevní tlak stoupl na stoleté maximum, slezina mi praskala, ledviny bloudily, střeva se uzlovala, o brzlíku a hypofýze ani nemluvě.

Když jsem začal dostávat halucinace a líčil kolegům, že vidím dítě se dvěma hlavami, přinesl někdo jako léčivo láhev vodky s dudlíkem, vrazil mi ji do pusy a přikázal: „Bumbej, ty blbečku!“
Medicína začala skutečně velmi rychle účinkovat, takže během deseti minut jsem ztratil veškeré bolesti, problémy i obavy a když mě dvě krásné kolegyně říkaly: „Ty náš milý tatíku“, a střídavě mě líbaly a napájely čímsi, neuvědomoval jsem si už vůbec, že vlastně dosud oficiálně, žádným otcem nejsem...

Teprve když jedenáctá odbila, zazvonil telefon na mém stole, a já uslyšel slavnostní hlas mé překrásné tchyně Cornelie, která mi cosi sdělovala svým typickým slovním gejzírem. Musel jsem se pekelně soustředit, abych chápal co říká a zároveň abych si nešlapal na jazyk.
„Tak co je s tebou OTČE? Copak tě vůbec nezajímá, že už máš syna? Narodil se před půl hodinou, má tři kila sedmdesát a dvaapadesát centimetrů!“ Zmohl jsem se jen na dotaz, kolikrát tam ona volala a když mi řekla, že právě nyní poprvé, roztančila se mi rudá kola šíleného vzteku před očima.  Potom mne ještě dorazila oznámením, že zorganizovala rodinný sraz dnes v jednu před podolskou porodnicí, a že doufá, že přijdu na minutu přesně, slušně oblečen a střízlivý!...

Položil jsem sluchátko a zničeně zasténal: „Lidi, já mám syna! Je v tom ale háček: do půl jedné musím být naprosto zdráv!“

V témže okamžiku jsem spadl ze židle... Svíjeje se na podlaze, jsem prý kňoural: „Honorace  se srocuje a já jsem na mol, to bude malér!  Strýc Leoš, MUDr, mne určitě pošle na záchytku. Tchán Bernhard, JUDr, bude zdisgustován a krásná tchyně Cornelia bude patrně omdlévat. Ředitel banky děda Lukáš mě vydědí a babička Anastázie bude plakat a vykřikovat, že ona to už vždycky říkala, že se do jejich ctnostné rodiny absolutně nehodím, když jsem přece jenom obyčejnej inženýrek!“

Kolegové mne podepírali a utěšovali, že to není tak zlé, a že je ještě sto minut času a kolegyně mne ujistily, že mě do té doby pomohou vystřízlivět. Jedny mně cpaly hlavu pod vodovod, druhé do mne lily černou kávu, jiné mi dávaly žvýkačku a radily co bych měl přinést za kytku. Rozhodně mi rozmluvily koupit synovi kopací balon. Já jsem ale věděl svoje: tato ctnostná rodina bude ve mně vidět nebezpečně zhýralého alkoholika, pokud třeba zjistí, že jsem něco pil...

Kolegyně však dokázaly nemožné. Přesně v jednu hodinu jsem se dostavil „top-fit“ na místo určení! Mé vlasy i límeček u košile byly sice ještě vlhké od umývadlové vodoléčby, ale zato můj vratký krok už byl skoro naprosto jakoby stabilní. Vypadal jsem prý dokonce tak děsně střízlivě, že sám sucharský strýc Leoš žoviálně prohodil: „Tak co, Mirdo, kam půjdeš dnes večer oslavovat, ty šťastný otče? To se musí přece zapít sklenkou dobrého šumivého vína!“

Odpověděl jsem po pravdě, že snad radši zůstanu doma a konečně se pořádně vyspím...

Když jsem potom později prvně uzřel svého syna, zhrozil jsem se! V peřince ležel jakýsi žlutý štěrbinooký Číňan! Polkl jsem naprázdno a chraplavým hlasem se zeptal své ženy:
„Jsi stoprocentně jistá, ženo, že todlencto tady je můj syn?“
Ona na to pohoršeně: „No, dovol, co si to o mně myslíš?“
„Ne, já myslím, jestli ti tady to dítě omylem nevyměnili za nějakého Korejce, nebo tak něco!“, vysvětloval jsem svůj přitroublý dotaz.
„Ale jdi, to je přece poporodní dětská žloutenka, ty bambulo!“
Inu, nevěděl jsem tenkrát to, co dnes: Ženě se musí dítě vždycky a za všech okolností pochválit jak je krásné a to i kdybyste měli dojem, že vypadá jako degenerovaná opička! Ba ani další věc jsem nemohl tušit, že mi totiž za tři roky tato manželka stejně nasadí parohy se svým šéfem, na němž jsem já beznadějně pohořel...
A už vůbec nikdy jsem netušil, že při mém 2. a posledním porodu  (1970) bude komplet všechno, do nejmenšího detailu z gruntu úplně jinak! Takže, kdo byl opět blbcem, co nemá ani šajna o porodu:  JÁ.!!!

Vltava (na harfu)